Zmijí mléko

Kapitola pátá

Kryt se nyní jmenoval Štáb Svazu bojovníků za osvobození Alaje a dostat se do něj bylo stejně těžké jako v dřívějších dobách. Vévoda už ochraptěl, jak stále dokola dokazoval, že nese hlášení, jež musí osobně odevzdat panu vicepremiéru, protože on, mladší lékař Ugog, má ještě pro pana vicepremiéra mimořádný ústní dodatek, který nesmí v žádném případě předat nikomu jinému. Několikrát ho hrubě odbyli, ale byla to ještě hodně neumělá hrubost. Pak se nad ním konečně smilovali, odvedli ho do dezinfekce a z nějakého důvodu ho dlouho polévali tekutinou proti vším. Zjevně to byl jediný dezinfekční prostředek, který měli.

„Ale k panu vyššímu majordomovi… pardon… vicepremiérovi se stejně nedostaneš,“ upozorńoval ho dozorčí. „Má tak málo času, že skoro nespí. Úplně nám zešedl.“

Vévoda si uvědomil, že alajsky vyšší majordom zní docela normálně, ale v ruštině jde o pleonasmus.

Za stálého mávání propustkou, kterou tak těžce získal, kráčel vévoda neuvěřitelně dlouhou chodbou, vymalovanou unylou zelenou barvou. Při tom ho předjíždělo množství poslů a kurýrů na jízdních kolech. Přesto mu připadalo, že v tom zmatku se nemůže dostat ani jedna zpráva na příslušné místo včas. U všech dveří stáli strážní, kteří se snažili vypadat ostražitě.

„Už teď mám zpoždění,“ zjistil plukovník Gigon, když se podíval na hodiny na stěně. Pak si všiml, že se zastavily — nejspíš nadlouho.

Ve dveřích, do kterých mířil, stál hubený mladíček. Uniforma tankisty na něm visela jako na věšáku a přes prsa měl místo samopalu stařičkou pušku.

„Jak to stojíš?“ zařval vévoda. „Hlídáš tady maštal nebo služebníka lidu?“

„Omlouvám se,“ řekl mladík a pokusil se narovnat do pozoru. „Omlouvám se, pane eee…“ Bezúspěšně se pokoušel zjistit hodnost a funkci příchozího, oblečeného v jakémsi podezřelém plášti.

„Velitel lékařského oddílu Ugog,“ značně se povýšil vévoda. „Ohlas mě a dodej — v neodkladné záležitosti. Zvláštní hlášení departmentu národního zdraví, podvýboru pro totální vakcinaci.“

Věděl, že v době zmatků je dobře nabroušený jazyk lepší než list s mnoha dříve důležitými razítky. Mladíček vstoupil do dveří, ale vzápětí téměř vyletěl ven. Za ním vyšel velmi vážný a velmi se sebou spokojený muž v dobře padnoucím obleku a s vojenským držením těla. Bylo vidět, že se snaží vypadat starší, než je.

„Který dobytek si dovoluje…“ rozkřikl se, ale hned ztichl. Vévoda si ostražitě prohlížel jeho obličej, ale tvářil se chladně.

„Gag?“ zašeptal muž.

Vévoda přikývl.

„Ale vždyť tě zabili,“ stále šeptal muž.

„A tys mě bránil?“ ušklíbl se vévoda, kterému spadl kámen ze srdce. Tohle nebyl pozorný dvořan, který by ho mohl odhalit, ale Bojový Kocour, Gagův kolega, podle řevu nejspíš kaprál.

„Máš pěkný oblek, kaprále,“ řekl vévoda pochvalně. „Snad nejsi referent?“

Kaprál-referent ho vtáhl do předpokoje.

„Jestli zavolám stráž…,“ řekl nejistě. „Copak nevíš, že Bojoví Kocouři jsou teď mimo zákon?“

„Zavolej, proč bys nezavolal?“ řekl vévoda. „Zmijí mléko! Jestli já jsem u tebe Bojový Kocour, co jsi pak u mě ty? Přelétavá princezna?“

„Za mě se zaručili,“ namítl kaprál-referent. „Já jsem před lidem čistý.“

„Ty že jsi čistý? A kdo v Bouřném Luhu dezertéry…“

„Tiše,“ zašeptal referent. „Mlč, bratře-hrdino. Já jsem neviděl tebe a ty jsi neviděl mě.“

„Tak to ne,“ řekl vévoda, zalykaje se Gagovým hněvem. „Já jsem také čistý. Už kolik neděl vykupuji svoji vinu v sanitním oddíle, lidi zachrańuji, zmijí mléko! A ty sis našel teplé místečko? Na frontě jsme se o všechno dělili, teď se také podělíme.“

„Že tě raději nezabili,“ ulevil si kaprál-referent. „Jsi bídák, Gagu. Všechny zabili, dokonce i pana staršího instruktora Diggu,“ nečekaně popotáhl, „a ty jsi živý.“

„Dovolíš, sedl bych si,“ řekl vévoda, otočil židli opěradlem dopředu a sedl si na ni.

„Pro všechno, co je ti svaté, běž odsud,“ zapřísahal ho kaprál-referent. „Vždyť mě zabiješ. I moji matku zabiješ. A podívej se, já jsem se oženil, krásný byt jsme si zabrali, dřív tam žil pan správce parku. Běž. Jestli chceš, najdu ti práci, skvělou práci, třeba tě udělám osobním strážcem…“

„Dovolíš, zakouřil bych si,“ vévoda vytáhl z kapsy útržek novin a váček s tabákem.

„Ještě to tak,“ šeptem zabědoval kaprál. „Pan vicepremiér nekouří a druhým to nedovoluje. A otcové drakobijci! Vždyť ty máš ještě ke všemu i staré noviny, protirežimní. Víš, co se teď za to dává?“

„Uklidni se, bratře-hrdino,“ řekl vévoda. „Představ si, že spolu ležíme v zákopu, proti nám útočí krysojedští bombometčíci — a hned budeš klidnější.“

„To určitě. A mimochodem, na Krysojedy se teď už také nesmí nadávat. Krysojedi jsou teď to… bratrský lid Kargonu. Jasné!“

„Poslouchej mě pozorně, hlupáku,“ řekl vévoda, ale kuřácké potřeby přece jen schoval. „Pořádně poslouchej. Mám pro pana vicepremiéra zprávu. A to takovou, že když mu ji nepředám, přijdu o hlavu. A ty také, jestli mě k němu nepustíš. Ale když mě pustíš, oba dostaneme odměnu a nejspíš nás povýší… Tak si to rozmysli.“

„Bez papírů to nejde,“ zabědoval kaprál-referent. „Jak tě mám asi ohlásit? Přišel nějaký sanitář, celý od hoven?“

„Řekneš — přišel člověk, který má zprávu od Valdemara. Slyšíš, od Valdemara. Důležitou zprávu.“

„Od Valdemara,“ kaprál vrtěl hlavou. „Co je to za slovo — valdemara? Nějaká nová zkratka?“

„Po tom ti nic není,“ okřikl ho plukovník Gigon. „A hoď sebou, nebo si zakouřím,“ pohrozil.

Referent zmizel za kovovými dveřmi.

Vyšší majordom nastoupil do úřadu nedávno, na doporučení předchůdce, který neměl mužské potomky. Mladého vévodu Alajského mohl vidět pouze na portrétech, protože ten už byl ve škole Bojových Kocourů.

„Pane Andreji,“ vévoda se vrhl v ústrety příchozímu, div nepovalil židli. „Pane Andreji, stalo se něco hrozného.“ Jakoby vzrušením mluvil rusky.

Vicepremiér, v polovojenské uniformě, vysoký, světlovlasý a velmi podobný otci, se na něho díval s netajeným údivem. Potom vše pochopil, chytil vévodu za rukáv a vtáhl ho do své pracovny.

„Ty ses zbláznil, Bojový Kocoure!“ řekl. „Copak se s tebou otec dost nenadřel? Nechápeš, že musíš mlčet?“

„To v žádném případě, pane Andreji,“ odsekl vévoda. „Nic jsem vám přece nepodepsal. A pan Korněj říkal, když mě… eee… vyprovázel: Vykládej si, co chceš. Copak se u vás málo lidí z války zbláznilo?“

„S tebou je kříž,“ vzdychl Andrej Jašmaa, sedl si za stůl a položil hlavu do dlaní. „Tak co se ti stalo hrozného? Každému se stalo něco hrozného.“

„Pane Andreji,“ vévoda mluvil chvatně, zajíkavě — to vždy vyhlíží přesvědčivě. „Hlásím: včera přiletěl ze Souostroví hydroplán. Modraví se vzbouřili a pobili posádku meteostanice. Na hydroplánu byli i ranění. A mezi nimi i pan Valdemar, dobře si ho pamatuji, celý černý… Tolik mě tenkrát v tělocvičně proháněl, copak bych na něj mohl zapomenout? Naši vykládali, že se snažil všechny zachránit, ale oni ho… Byl na tom moc špatně, převezli jsme ho do nemocnice, ale tam ho nevzali, říkali, že celý zčernal od nějaké neznámé nemoci a přikázali nám, abychom ho spálili. Jenže já vím, že vaši lékaři dokáží i vzkřísit mrtvé, tak jsem ho zavezl na jedno tajné místo. On se tam probral a přikázal mi, abych šel přímo za vámi. Má prý nějakou informaci, říkal, že je to otázka života a smrti.“

„Vůbec tomu nerozumím,“ řekl vicepremiér. „Přece má havarijní přístroj, zabudovaný do…“

„Možná, že něco zabudovaného měl,“ přikývl podplukovník Gigon. „Jenže oni ho bili tak… Pořádně ho ztloukli, ruce i nohy má úplně ledové. Držím ho na prášcích, jenže jaké my máme prášky… Přítel ti zdechá a ty si sedíš v kabinetku. Nebo u vás černé nepovažujete za lidi, jako my modravé? Klidně řekni a já půjdu a dorazím ho. Už se na to nemůžu dívat, jak se tam na té smradlavé slámě…“

„Uklidni se,“ řekl ledově Andrej Jašmaa. „Hned jedu.“

Přistoupil ke stěně a sńal z ní portrét maršála Nagon-Giga. Za obrazem byl sejf. Jašmaa mladší z něj vzal černý vak. Pod ním byla pistole cizí výroby. Uchopil ji, obrátil ji v ruce a pak ji položil zpět.

„Ale vezměte s sebou lidi, kteří se nebojí nákazy,“ poradil vévoda.

Lidi si vzal pan bývalý vyšší majordom jen tři, zřejmě ty nejodvážnější. Samozřejmě, kdyby byl opravdový alajský hodnostář, vzal by si jako ochranu celou rotu, ale my páni progresoři jsme zvyklí všechno jen tak jednoduše, podomácku… Tím lépe.

Místa v pohodlném vládním „uraganu“ se vévoda zřekl.

„Pojedu před vámi, budu vám ukazovat cestu.“

Věděl, že hluk motocyklu zaslechne jeho skupina přes dvě čtvrti.

Letěli jako vítr. Hlídky se polekaně tiskly ke stěnám, policisté vzdávali čest, zloději zahazovali lup a schovávali se v uličkách.

Ve dvoře rodinného domu bylo ticho, pouze u zdi seděl lehce raněný a zkoušel z kousků mramoru sestavit rozbitou sochu. Seděl přitom na lehkém kulometu, ale o tom věděl jenom vévoda.

Andrej Jašmaa vystoupil a pokynul dvěma svým hromotlukům, aby připravili nosítka. Hromotlukové zareptali, že to není jejich hromotlucká povinnost. Vévoda prohodil zlomyslně: Jen ochutnejte kousek našeho sanitářského chleba.

V improvizovaném lazaretu to páchlo. Ranění byli položení podél stěn i u vchodu a uprostřed místnosti stál jídelní stůl s otlučenými okraji. Na něm ležel člověk velké postavy, přikrytý závěsem, vyšívaným zlatem. Hlavu a obličej měl ve špinavých obvazech, z nichž bylo vidět jen špičatý černý nos. Stejně tak černá, mohutná ruka visela bezvládně dolů. U stolu stál bývalý kaprál palácové stráže v lékařském plášti a pro větší přesvědčivost, hlupák, držel v ruce klystýr.

Andrej Kornějevič Jašmaa položil vak a vrhl se raněnému na hruď. V tom okamžiku ho však černé ruce obemkly kolem pasu a zanechávaly při tom na jeho světlém plášti černé stopy.

Dva hromotluci s nosítky se zastavili, když ucítili ostré nože, ale třetí se zastavit nechtěl…

Lehce i těžce ranění reagovali rychle a organizovaně. Panu vicepremiérovi zalepili ústa páskou a ruce i nohy spoutali speciálními provazy z kůže vodní zmije — Jeho Výsost výborně znala schopnosti Pozemšťanů.

„Neškubejte sebou, pane Jašmaa,“ řekl vévoda Alajský. „Ničeho tím nedocílíte. Prostě naše vojenská rozvědka právě zahájila akci, kterou plánujeme už tři roky — operaci „Progresor“.