Zmijí mléko

Kapitola sedmá

Hlava Vojensko-revoluční rady svobodné alajské republiky, bývalý náměstek ministra obrany a bývalý brigádní generál Gnor Gin, byl spokojený. A nejen to — byl přímo šťastný.

S epidemií se podařilo zatočit nečekaně rychle. Ukázalo se, že proslavení alajští mikrobiologové v čele s vojenským lékařem druhého stupně Maggou bez ohledu na nízké subvence neseděli se založenýma rukama, a vyrobili zázračnou protilátku, která vyléčila i ty nemocné, kteří již byli v posledním stadiu. Navíc se i vzdor naprostému chaosu podařilo zachránit většinu lékařského personálu a velkou část sanitek. Tyto vozy, označené emblémem ptáka Bu, jehož vejce podle legendy dávala člověku druhý život, jezdily nyní po celé republice a rozvážely životodárnou tekutinu, připravenou v jednorázových stříkačkách. I ty se podařilo jakýmsi zázrakem v příslušném množství vyrobit.

Alajský lid, který ve své velkodušnosti už zapomněl na bývalé nesváry, se o vakcínu i stříkačky podělil s bratrským lidem bývalého Impéria, nyní Kargonské demokratické republiky. Za tuto pomoc se Gnoru Ginovi podařilo bez jediného výstřelu od nově vzniklé sousední vlády získat nejen sporné území kolem ústí Arichady, ale i další strategicky velice důležitá teritoria, na která se vévodové Alajští neodvážili nikdy ani pomyslet.

Sanitky jezdily i do těch nejchudších čtvrtí, kde je lidé vítali jako svoji spásu. A stateční sanitáři, které osud uchránil před bojem za cizí zájmy, rychle a hrdinně plnili své úkoly. Pravda, vyskytly se i komplikace. U určitého (mimochodem velmi malého) počtu lidí vyvolávala vakcína zvláštní alergickou reakci, při níž očkovaný usnul na dva dny. Všichni postižení však byli převáženi do nemocnice, kde jim byla poskytována okamžitá pomoc.

Adjutant ve svém hlášení poznamenal, že mezi spícími je bohužel i velké množství aktivistů nového režimu, především nepostradatelných odborníků.

„Příliš mnoho v poslední době pracovali,“ poznamenal premiér nové vlády. „A každá vakcína, jak známo, oslabuje organismus. Naše vlast se o ně postará, bratře adjutante. Ať si odpočinou. Zasloužili si to.“

Voják byl Gnor Gin nevalný a jako štábní důstojník také ničím nevynikl, ale zato se vypracoval zcela odspodu. Specializoval se na organizaci vojenských přehlídek a cvičení. Protože za války se tyto jinak potřebné akce nekonaly, bloumal po ministerstvu a hledal porušení výstrojní kázně, což strašně rozčilovalo vévodu. Nakonec Jeho Výsost ztratila trpělivost a poslala brigádního generála do první linie. Jenže mezitím začaly nepokoje, občané dobyli palác a pak podle rozhodnutí vzbouřenců (jejich vůdce generál osobně nikdy neviděl) se dostal do čela vlády starý voják, věrný syn lidu Gnor Gin, který své čestné jméno nikdy nepošpinil tím, že by zvyšoval útrapy ubohého utlačovaného alajského lidu.

Byla to pravda. Gnoru Ginovi nesvěřili nikdy ani nábor nováčků. Vévoda ho měl na ministerstvu také jen proto, že je to syn lidu.

„A co je s bratrem vicepremiérem?“

„Hledají ho, bratře premiére. Sám víte, v jakém stavu máme bezpečnost,“ řekl adjutant. Podle všech výnosů nepatřil adjutant sem, ale na nucené práce, jenže generál si na něj už zvykl a jeho zvyky se pozvolna měnily v zákony.

Gnor Gin věděl, v jakém stavu je bezpečnost. V okamžiku, kdy začal útok na palác, vejcořezi, místo aby ochrańovali Jeho Výsost, byli plně zaměstnaní podpalováním vlastních archivů. Ty byly ke spálení připraveny již dlouho, popravdě řečeno byly připraveny vždy.

„Bez archivů se pracovat nedá,“ řekl generál hlubokomyslně. Chvíli přemýšlel a pak dodal: „Jenže s nimi se zase nedá žít.“

Bylo to skvěle řečeno, přímo v duchu maršála Nagon Giga.

„Zjistilo se, že bratra vicepremiéra vylákali lstí. Jakýsi Gag, absolvent Školy Bojových Kocourů…“

„Gag, Gag,“ premiér se zamračil, „vzpomínám si, že jsme už jednou lovili jakéhosi Gaga. A co je s mladým vévodou? Dokud je naživu, reakce má stále naději.“

„Najdeme ho, bratře premiére,“ řekl adjutant. „Není u nás jediný dům, kde by to hadí mládě mohlo najít útočiště. Každý čestný Alajec…“

„Nejste na schůzi,“ přerušil ho Gnor Gin. „Jeho hlavu chci mít tady.“

A poklepal na stolní desku.

„Referenta zastřelit?“ zeptal se adjutant.

„Samozřejmě,“ zamračeně odpověděl premiér.

„Už je čas, bratře premiére,“ připomněl adjutant.

Gnor Gin přistoupil k zrcadlu. Nová uniforma, ušitá podle jeho osobního návrhu, mu seděla jako ulitá. Úslužně podaným hřebenem si upravil šedé vlasy. Vypadám lépe než zesnulý vévoda. Navíc nemám v očích tu jeho prokletou přezíravost, ale únavu a státnickou vážnost…

Služby na chodbě mu vzdávaly čest postaru, protože nový rituál ještě nebyl zaveden.

Náměstí před Lidovým shromážděním bylo plné lidu. Vzhledem ke slavnostnímu dni si lidé na sebe vzali to nejlepší, ale všichni byli stejně bledí a ubozí. Jen několik se jich v celém davu lišilo od ostatních zdravou barvou obličeje. Očividně to byli rolníci.

„Přijeli ze všech koutů, Vaše… bratře premiére,“ vysvětlil adjutant. „Jako by se tu dávalo něco zadarmo.“

Množství sanitářů uvolńovalo cestu k divadlu.

„Proč mají lapiduši samopaly?“ divil se generál. „Vždyť s nimi vypadají hloupě.“

„Vyskytly se případy útoků na sanitky,“ řekl adjutant. „Nějací grázlové chtěli získat vakcínu, tak doktor Magga zažádal… A u sanitářů je disciplína, ne jako u…“

Nedomluvil, protože musel vyskočit a otevřít před náčelníkem dveře.

Vchod do bývalého Imperátorského divadla, nyní Lidového shromáždění, byl vystlán koberci, na kterých se válely rozličné zbraně. Všichni vcházející byli přísně prohlíženi a bez pistole chodily v hlavním městě jen malé děti. Kontrolu prováděli lidé v námořnické uniformě.

„Posádka povstaleckého křižníku Alajská Jitřenka, bratře premiére. První se vrhli na tyrana…“

Premiér milostivě kývl a šel dál. Imperátorské divadlo bývalo překrásné. Vyzařovala z něj starobylost. Když kdysi po vítězném povstání vzniklo Alajské vévodství, tyranové a despoti měli tolik rozumu, že se tu ničeho nedotkli a pouze včas dávali peníze na restaurátorské práce. Kdysi se tu sjížděly kočáry tažené šestispřežími, pak první parní vozy, potom… Mnoho toho bylo potom. Zde vystupoval veliký Linagg, zde se blýskla opojná Barugga, zde se klaněl skvělý komik Nigga, nyní odhalený jako imperátorský špion…

Podle tradice se ke každé premiéře tkal gobelín, zobrazující jednu ze scén nové hry, takže na stěnách nebylo jediné volné místečko. Pod gobelíny stávaly drahocenné vázy z předchozí dynastie Tuk a v nich se denně měnily vzácné květiny, přivážené až ze Souostroví.

Nyní byly gobelíny částečně odtrhané a rozkradené, částečně špinavé, jak je kdosi užíval k utírání bot. A ve vázách, v těch, které ještě nebyly rozbité, byla jakási vysoce podezřelá hmota.

„Včera je prý všechny vyčistili,“ řekl bledý adjutant. „Kdy dostanou rozum?“

„Nevšímej si toho, bratře adjutante,“ uklidńoval ho premiér. „To je jen výraz nekonečného pohrdání našeho lidu aristokratickými zbytečnostmi.“

Adjutant vzdychl a vedl ho na jeviště. Přitom vložil do náčelnické ruky text řeči, stočený do trubičky. Proslov napsal vynikající spisovatel Ljagga, celým srdcem přijímající nový režim. Premiér si již dříve řeč přečetl a vyškrtl slovo „nejdemokratičtějšími“, protože bylo pro vojenskou osobu nevyslovitelné. Pak ji schválil.

Premiér bojácně vyhlédl do sálu. Ten byl nabitý, že by jablko nepropadlo. Vojáci, námořníci, vejcořezi, žebráci z periferie, dělníci v typických modrých oblecích, nějací venkované, dokonce i domorodci ze Souostroví ve svých pruhovaných kabátcích a s vysokými příčesky, pokropenými zaschlou krví nepřátel.

A ve vévodské lуži se usadili vedoucí představitelé státu — členové výkonného výboru Svazu bojovníků kohosi s čímsi. Těch se bál premiér nejvíce.

„Synové svobodného Alaje,“ zkusil si začátek řeči. „V těžký čas, v hodině zkoušek, kdy zuby krvavého draka Gugu kontrarevoluce jsou připravené..“

„Je čas,“ nešetrně do něj strčil adjutant.

Na scéně, na níž se dosud vždy nacházely jen kulisy, byla narychlo postavená tribuna, pokrytá novou alajskou vlajkou — oranžovo-zeleno-modrou.

Za stálého mumlání k ní Gnor Gin přistoupil a strnul.

Uvnitř tribuny, jako přistižený milenec ve skříni, seděl dobře známý člověk a významně si pohazoval s granátem.