Zmijí mléko

Kapitola třetí

Zpáteční cesta do hlavního města se ukázala nečekaně dlouhá. Tenkrát v noci, v „uraganu“, jsme dorazili do krytu mnohem rychleji. Pršet přestalo ještě před půlnocí, asfalt usychal a jen v nehlubokých dírách byla voda. Co bylo v těch hlubokých, nebylo vidět.

Když vévoda vyjel z krytu, pochopil, proč se mu říká Nariangga, tedy Liščí nora. Byl totiž dokonale zamaskován. Za volantem sanitního auta — stařičkého, s bočnicemi vyspravenými nenatřenými prkny — seděl Gugu. Tak pojmenoval vévoda svého šoféra. Na korbě posedávali i polehávali ranění. Celkem jich bylo deset a z jejich krvavých obvazů se šířil odporný gangrenуzní zápach.

„Nedostaneme se tam,“ řekl Gugu. Na rukou měl bílé nitěné rukavice. „Teď se všichni bojí nákazy. Když někdo přežil válku, nechce po ní ještě chytit sračku, při které mu i mozek vyletí zadkem. Promińte, Vaše Výsosti.“

„Zase Výsosti?“ rozkřikl se vévoda. „Kvůli té tvé Výsosti nás chytí první hlídka, zmijí mléko! Ugog se jmenuji, sanitář Ugog, a ty jsi teď můj velitel, ne já tvůj.“

Znovu hrál roli Bojového Kocoura, ale tentokrát ji opravdu jen hrál. Vždyť kуdové slovo znal jen Jednooký, a kdyby se s ním zatím něco stalo… Přece jen je už v letech, byl mnohokrát raněný… Co potom — do smrti být Bojovým Kocourem? To raději krátkou dobu předstírat.

„Nechápu, Kocoure,“ plnil Gugu příkaz, „jak jsme tu válku mohli prohrát.“

„Kdo by to měl vědět, když ne ty?“ odpověděl vévoda. „Já tu nebyl, válel jsem se po lazaretech a po sanatoriích.“

„Svodky byly příznivé,“ pokračoval šofér. „Jistě, věřil jim málokdo, ale kluci, které k nám přiváželi z první linie, také říkali, že jsme přešli do protiútoku. Prý jsme vyhnali Krysojedy z Červených Mlýnů do lesa a tam jsme je všechny spálili. Říká se, že pustili generála Driggu z trestného tábora a ten se takhle vyznamenal. Dokonce se vrátila i výsadková brigáda ze Souostroví — prý nebudou hlídat modravé, když je vlast v nebezpečí. Starý vévoda z nich chtěl nejdříve každého desátého zastřelit pro porušení ústavy, ale pak mávl rukou a nechal rozdat z osobních sklepů po láhvi na chlapa. Na letišti zbyla ještě jedna ranvej, a tak odstartovali. Dostali se Krysojedům do týla, rozbombardovali jim leteckou základnu a kdo ví co ještě. Všichni byli jako vyměnění, mluvili o vpádu do Kargonu a najednou bác ho! Vysílá stanice vojensko-revolučního výboru. Dynastie je svržena, krvavý vévoda…“ zašilhal na plukovníka Gigona. „No prostě, dynastie je svržená.“

„A všichni souhlasili? I tam na frontě?“

„Ale vždyť u Krysojedů to bylo úplně stejné! Dokonce otevřeli frontu, jenže vtrhnout do Kargonu už nemělo smysl. Neměli jsme za koho bojovat. A taky už jsme na to neměli síly. Generál Drigga se zastřelil — říkali, že bojoval za někoho úplně jiného. A když nebyl nepřítel, začaly se připomínat staré dloužky. Nejdříve u důstojníků. Zprvu jim nadávali, ale pak je začali i mlátit. A měšťané přišli s tím, že by bylo dobré obrátit zbraně proti utlačovatelům. Ach, kdyby nás ti Krysojedi nezradili, doteď bychom vítězně bojovali!“

„Tobě se boj líbí? Vždyť jsi saniťák.“

„Mlč, Kocoure. Víš, kolik jsem kamarádů na zádech odnosil? Možná že celou divizi.“

„Už mlčím,“ řekl rychle vévoda. „Odkud se vzali ti měšťani?“

„Měšťani? Nevím. Z města asi. Jak se to u nich jmenuje — Svaz bojovníků. Někoho s něčím. Celou dobu jsme u nás na vesnici měšťany tloukli. Dokonce i výběrčí daní. Daně jsme platili, ale výběrčí jsme bili. Těm, kteří se k nám odvážili, dokonce jejich náčelníci platili za riziko. Je o tom nějaká legenda z dob vašeho… tedy z doby vlády praděda mladého vévody. Když se tenkrát vrátili výběrčí a žalovali, co se jim stalo, vtrhli do vesnice karatelé a celou ji zpustošili. Ale příští rok se všechno opakovalo. To rozzlobilo starého vévodu Ingga a rozkřikl se: Co vy, psí děti, mým služebníkům ubližujete? Spálím vaše domy a bude to. Vystoupil tehdejší starosta a říká: Vaše Alajská Výsosti, my prostě nemáme měšťany rádi. A vévoda ho objal kolem ramen a říká: Tak víte co? Bijte je, jak chcete, ale daně musíte platit včas.“

„A teď jste je začali s radostí poslouchat,“ řekl vévoda, který historku pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven.

„A koho jiného jsme měli poslouchat? Od vás se nikdo neobjevil,“ odsekl šofér.

„Někdo přijet měl. Vždyť si tu dělili celý stát.“

„Podívej se,“ ukázal šofér před sebe. „Všechen beton odstranili. Jak teď pojedeme dál? A proč to vlastně dělali?“

Opravdu. Před nimi se místo betonu, i když špatného a plného děr, táhla jakási drť, v níž bylo vidět dokonce i štěrk podkladu. Hned při prvních metrech začal motor řvát, jak kola prokluzovala v řídké hlíně.

Vévoda vzal za kliku, ale šofér řekl:

„Seď, obejdeme se bez tebe. Jen za mě vezmi volant.“

A sám vylezl a křikl:

„Hej, nebožtíci, vstávejte, půjdete do země.“

Bylo slyšet, jak se na korbě zahemžili lehce i těžce ranění. I když sténali a nadávali, přesto s udivující lehkostí vytlačili náklaďák a začali snášet z okolí dříví, úlomky betonu a vše, čím bylo možné podložit kola. Vévoda jen dával pozor, aby tímto terénem projel bez dalšího zapadnutí.

Slunce už stálo hodně vysoko. Po obou stranách cesty se táhl les. Vrcholky všech stromů byly seříznuty, jako by je přejela obrovská břitva. Vévoda si zkoušel vzpomenout, co za boje tu mohlo probíhat, ale nepodařilo se mu to. Zato si všiml, že vpředu se bělá nějaké stavení.

„Gugu,“ překřičel řev motoru. „Vypadá to, že před námi je hlídka.“

„Hej, nebožtíci, lezte zpátky do hrobečku,“ křikl šofér.

Ranění ochotně vylezli na korbu a auto se okamžitě zabořilo. A tak za řevu motoru i šoféra se jakž takž dotrmáceli k maringotce natřené nabílo a pak hodně dlouho čekali, než se někdo uráčí vyjít ven.

„Ti syčáci zničili cestu, aby se k nim nikdo nemohl dostat a nedej bože je zastřelit,“ řekl Gugu. Obvazy na hlavě měl špinavé a jeho rukavice už také ztratily bílou barvu.

„Hlupáci,“ řekl vévoda. „Kdybychom šli pěšky, tak bychom je stokrát dokázali zlikvidovat.“

„Stratég,“ s respektem pronesl Gugu. „Přímo maršál Nagon Gig.“

Z maringotky ostražitě vyšel člověk v uniformě, typický dikobraz. Velikostí si nezadal se šoférem, ale byl nějaký kyprý, bledý, jakoby plesnivý. Dokonce od něj i táhl pach plísně.

„Dej sem papíry.“

„Na co ti budou? Stejně jsi negramotný,“ řekl vévoda, ale papíry mu podal. Dikobraz nasadil důležitý výraz a dlouho zkoumal doklady. Přitom pomalu pohyboval rty.

„Co máte na korbě? Zbraně? Narkotika? Ženské?“

„Ženské, ženské,“ řekl vévoda. „Jdi se potěšit.“

Dikobraz obešel auto, podíval se na korbu a nápadně rychle se vrátil.

„Vy jste se zbláznili! Vždyť je nedovezete živé. Víte co, zastřelíme je, ať se netrápí.“

„Ty jsi nějaký dobrák,“ řekl Gugu. „Copak u vás v hlavním městě nevíte, že doktor Magga vymyslel lék proti všem bolestem?“

„Proti všem?“ nevěřil dikobraz.

„Proti všem,“ potvrdil Gugu. „Kromě tvé hlouposti.“

„Zmijí mléko! A ty jsi kdo? Tlamu sis zavázal, aby nikdo nepoznal bývalého aristokrata.“

Gugu zařval ještě hlasitěji, než když vytlačoval auto. Řval o tom, jak třikrát hořel v tanku, přesně v tu dobu, kdy pánové dikobrazi posedávali v zákopech, o osobitém vzhledu pánů dikobrazů, o zvláštnostech intimního života pánů dikobrazů, o chování žen pánů dikobrazů během války, o původu dětí pánů dikobrazů, o tom, že pánové dikobrazi…

„Dobrá,“ řekl konečně dikobraz. „Tohle civil nedokáže. Dokonce ani aristokrat ne, jedině generál Drigga to uměl, proto ho odstranili…“

Náhle se znovu otevřely dveře maringotky a odsud vyšla postava v černém plášti a zelené čepici.

„Ale, můj vejcořez se probral,“ polekal se dikobraz. „Dali mi sem vejcořeza, tak mu celou dobu nalívám… Nemáte něco s sebou? Ne pro mě, pro vás to bude lepší.“

Vévoda s lítostí sáhl do vaku, vytáhl láhev a podal ji dikobrazovi.

„Mají, mají,“ radostně křikl dikobraz k vejcořezovi. Tiše dodal: „Jeďte rychle pryč, posledně tu v opilosti zastřelil pět lidí.“

Šoféra nebylo třeba přemlouvat.

„Proč jsme ho nezabili?“ zeptal se, když hlídka zůstala za nimi.

„Protože nejsme vejcořezi,“ řekl vévoda.

„Jestli uděláme ve všem pořádek, tak tihle budou tuhle cestu vlastními jazyky lízat.“

„A ty věříš, že ten pořádek uděláme?“ zeptal se vévoda.

„Jinak bych tě nevozil, Kocoure,“ odpověděl šofér a vstrčil si do úst drahou cigaretu, pocházející z osobních zásob vévody Alajského.

Brzy se v nížině pod nimi objevilo hlavní město. Nad ním se vznášel dým z mnoha požárů, které nestačil uhasit déšť. Šedá dlań kouře přikrývala rozvaliny vévodského paláce, průmyslovou čtvrť, sady, šestiúhelník Ministerstva obrany, zřícený most přes Idi-Alaj, muzeum, postavené ve tvaru sýpky, stadion bojových umění pro tři sta tisíc diváků i stařičké divadlo, které se stále ještě jmenovalo Imperátorské. Bylo hrozné si přestavit, co všechno může hořet například v závodě na výrobu syntetických hnojiv, protože všechny meziprodukty byly toxické. Nad tím vším trčela jako hřebík ohnutá věž Radiodуmu.

Projeli poslední obrannou linií. Teď už byla nepotřebná. Zato se komusi zdálo velmi potřebné ji zničit. Všude kolem trčely z hlíny věžičky tanků, jakýmsi obrovským výbuchem zaražených do země. Kopule palebných bodů, zhotovené z armovaného betonu, byly rozdrceny údery zázračné síly, jako by z moře vyšel obrovský pacifista a zkusil zde uskutečnit svůj dávný sen.

„Možná je to i dobře,“ přemýšlel vévoda. „Když nic jiného, alespoń máme volnou cestu. Samozřejmě jestli naši přátelé z hvězd nepřipravili o kus dál něco horšího. Ale nejspíš tam nic nebude, odporovalo by to jejich principům.“

Hlídky je zastavily ještě dvakrát. Poprvé znovu předvedl Gugu svoje řečnické cvičení a zabralo to, ale podruhé vousatý vejcořez, plně gramotný, si začal velmi pozorně prohlížet vévodu. V tom okamžiku však vydal jeden z raněných ze sebe takový předsmrtný sten, že to zapůsobilo i na vejcořeza.

Konečně se dostali na předem stanovené místo. Vévoda dříve v tomto domě býval dost často. Gugu zajel s autem na dvůr. Vypadalo to, že obyvatelé z celé čtvrti někam zmizeli. Nebylo ani divu, šlo o prestižní aristokratickou čtvrť. Všechno tu už bylo desetkrát rozkradeno, a co nešlo odnést, bylo zničeno. Uprostřed dvora stávala socha Mořské panny, dílo samotného Trugga. Nyní z ní na podstavci zbyly jen úlomky.

Čekal je bývalý kaprál palácové stráže, postarší neoholený mužík s potlučeným obličejem. Vévodu samozřejmě poznal, i vzdor obvazu na hlavě a nezvyklému oblečení, ale neuklonil se, protože úklona mohla být nebezpečná. Pouze zhluboka vzdychl a pak zpoza rohu vytlačil motocykl „Skokánek“, který kdysi patřil pánovu synu. Vévoda motocykl znal. Nebyl nový, ale byl dobře udržovaný. Měl velké množství pochromovaných součástek a byl hodně silný. Kdysi se na takových proháněla zlatá mládež.

„Ať vystoupí,“ řekl vévoda řidiči. Ten vyhnal raněné na dvůr, kde se hned seřadili podle velikosti. Byli skoro stejně velcí, přesně podle požadavků na příslušníky osobní gardy vévodů Alajských.

„Čekejte na mě do večera. Když se nevrátím…,“ chvíli přemýšlel a pak dokončil: „Tak to bude znamenat, že se nevrátím. V tom případě vás kaprál nějak musí vyvést z města.“

Pak si prohlédl šoféra, aby ocenil svoji práci. Z dálky to ujde. I zblízka to vypadá věrně, alespoń na chvíli. Delší dobu si ho nikdo prohlížet nesmí.

Městem procházely jakési samozvané hlídky, jež čas od času ze strachu střílely do oken, za kterými si představovaly ostřelovače, věrné starému režimu. Na Květinovém okruhu ho zastavila opravdová hlídka — dva policisté a vejcořez s autem.

„Ugog,“ přečetl ve vévodově dokladu vejcořez. „Kde dávají taková jména? Nejspíš v trestném oddíle, co?“

„Ve škole mladších lékařů,“ klidně odpověděl plukovník Gigon. „Je to tam napsané.“

„To je k nevíře,“ rozhodil rukama vejcořez. Bylo vidět, že dříve nepracoval v terénu, spíše jen posedával po hospodách a čekal, kdy mu někdo objedná skleničku. „Koho všeho člověk nepotká — samý sanitář, holič, zahradník. Jenom na zastánce krvavého režimu nenarazíš. Tak půjdeme na strážnici, tam se na tebe podíváme…“

Bylo vidět, že policistům, stejně jako předtím dikobrazovi, je proti srsti, chodit s takovým typem.

„Vidíte přece, že tohle je zpráva samotného doktora Magga samotnému vicepremiéroví,“ trpělivě vysvětloval vévoda. „Zpráva o epidemiologické situaci, pane… eee…“

„Pánové už nejsou,“ pochválil si vejcořez. „A i samo to slovo je zakázané.“

„A jak má tedy jeden druhého oslovovat?“ nedalo vévodovi.

Vejcořez se hluboce zamyslel.

„No, to vlastně nevím,“ zjistil najednou. „Nejspíš si budeme říkat muži, ženo a tak dále. Jak přikážou, tak to bude.“ Náhle zrudl.

„Slez z té motorky a hybaj do auta.“

„Muži Tiggo,“ oslovil ho jeden z policistů. „S těmi sanitáři raději opatrně. Kdo ví, co v nemocnici mohl chytit. Tady na čerstvém vzduchu vítr bacily rozfouká, ale v kabině auta…“

Vejcořez zbledl — buď z učených slov nebo z něčeho jiného. Ucpal si prsty nos a vrátil vévodovi doklady. Pak si naplival na ruku a zkusil si ji omýt slinami. Vousatý policista mrkl na vévodu a rozkřikl se na něj:

„Co tady ještě zacláníš, klystýre jeden? Koukej zmizet.“

Jeho Výsost se kvůli klystýru nijak neurazila.

Obyvatelé většinou seděli doma, tedy alespoń ti, kterým nějaký domov zůstal. Po ulicích se kromě hlídek potulovaly pouze jakési podivné, napůl opilé party s velkými ranci. Občas se taková parta mihla kolem v přepychovém kabrioletu. Hlídky po nich střílely, ale mířily při tom do vzduchu. Ano, vojáky zde věšeli, ale rabování prošlo každému.

Máte, co jste chtěli, říkal si vévoda pomstychtivě. Mysleli jste, že když se ti hodní Alajci zbaví nenáviděných utlačovatelů, začnou okamžitě pěstovat umění a vědu. Ale co dělá pan Jašmaa mladší teď? A vůbec, když jste progresoři, tak progresorujte. Na co čekáte? Až se tu začneme navzájem žrát nebo až zdechneme kvůli nějaké nákaze?

Prosvištěl kolem Imperátorského divadla — teď v něm zasedá Národní shromáždění, to jest v podstatě jakési amatérské sdružení. Koutkem oka postřehl, že nahoře na věžičce vlaje prapor, jehož barva nasvědčovala, že měl někdo hodně špatný vkus.

Ano, uvažoval vévoda, je skvělé, že už nemají toho… Sikorského. Ten by určitě Lišáka dávno vykouřil z jeho nory a vzal by si ho jako náměstka. Společně by město vyčistili lépe než všechny zametací vozy. Gigon si vzpomněl na chladný výraz člověka na stereosnímku v Kornějově domě a otřásl se. Připomněl si Danga. Jak se mu asi vede? Podařilo se mu uskutečnit jejich plán, nebo bude nutné blafovat?

Jestli se mi podaří Kammerera vylákat na sebe, říkal Dang, aby nemohl k nám domů, tak plán vyjde.

Vévoda projížděl místem, kde před časem celou jeho skupinu zastihl černý „uragan“. Za parkovou zуnou začínala chráněná oblast, kryt číslo jedna, útočiště vládnoucí rodiny a jejího dvora.

Už od dětství neměl to místo rád.