Zmijí mléko

Kapitola desátá

V poledne přijely na náměstí polní kuchyně, lidé odhodili krompáče a lopaty a za rachocení plechových hrnečků se postavili do dlouhých front. Palácový gardista, který skupinu hlídal a celé dopoledne ostražitě stál na boudě transformátoru, si také dovolil posadit se. Ale samopal neodložil.

„Ne, pánové, všechno jsem čekal, ale tohle ne. Počítal jsem s tím, že přijdou masové popravy, pak konfiskace majetku…“

„Já si myslím, že vév… že Jeho Alajská Výsost má naprostou pravdu. Chceš jíst, buď tak laskav a pracuj.“

„Ale proč všichni? Proč já, počestný člen advokátní komory, musím mávat krompáčem a odklízet tyhle trosky?“

„Něco vám řeknu, pánové — vévoda je vyměněný.“

„Nejste blázen? Odkud to máte? Já jsem byl na audienci u dvora několikrát a mladého Gigona si dobře pamatuji.“

„Nic si nepamatuješ… Švagr mi říkal, že má dvojče, které sloužilo u Bojových Kocourů. Vévodu Gigona zlikvidovali kargonští agenti. Starý vévoda pochopitelně truchlil, ale bez následníka být nemohl, zvlášť v takovou dobu. Tak vytáhli od Bojových Kocourů toho mladíka. Jsou k nerozeznání.“

„Jistě, a váš mladíček hned mluvil třemi jazyky, dokonale jezdil na koni a tak dál…“

„Nevíte, pánové, kdy odstřelí ty ruiny? A kdy nás pustí domů?“

„Buďte rád, pane advokáte, že pracujeme pěkně v centru. Vzbouřence, které chytili se zbraní v ruce, poslali za řeku. Hasí tam požáry ve fabrikách. Bez respirátorů neudělají ani krok.“

„Já si zase říkám, že i když to byli vzbouřenci, přece jen zastavili tu epidemii.“

„Ale vždyť žádná epidemie nebyla. Všechno pocházelo jen ze špinavé vody a zkažených konzerv.“

„Ještě řekněte, že jsme si neumývali ruce.“

„Náhodou vám řeknu něco jiného. Tohle všechno je dílo modravých. Ti mají kouzelníky, kteří kašlou na naší techniku i na vědu. Mladý vévoda, hned, jak to všechno začalo, odletěl letadlem na Souostroví…“

„Vždyť jste říkal, že ho otrávili.“

„To říkal švagr. Podle mě utekl. A jeho letadlo sestřelili Krysojedi. A on se zachránil na takovém ostrůvku, kde žijí trpaslíci. A to jsou, jak víte, ze všech divochů ti nejdivočejší. Vévoda se seznámil s jejich šamanem a slíbil mu tři lodi. Šaman zakouzlil a my jsme tu měli zákonnou vládu.“

„Ty vaše řeči se nedají poslouchat. Jak by to podle vás bylo v Impériu? Ten váš šaman začaroval i Kargon?“

„Celý Kargon určitě ne, ale jejich princeznu ano.“

„Pánové, pánové, to je přece nesmysl. Mír s Kargonem se chystal dávno. Mám známého na Ministerstvu zahraničí, pracuje tam jako poslíček. Prý teď nebudeme mít žádné Vévodství alajské, ale vznikne Alajské Impérium Kargon.“

„To určitě.“

„Viděl někdo tu vaši princeznu?“

„Jistě. V ranních novinách byla fotografie. Je to divné, Krysojedka a naši jsou na její straně.“

„A pánové, slyšeli jste o cizích agentech? Prý jsou z Oblačné pevniny.“

„Vy jste přece kulturní člověk. Musíte tedy vědět, že na Oblačné pevnině nikdo nežije.“

„To není pravda. Žijí tam, ale pod zemí. A teď se teprve zjišťuje, že nám celou dobu škodili. Právě oni nás znepřátelili s Kargonem.“

„Vždyť s Kargonem bojujeme už tři sta let.“

Lidé se bavili nahlas, aby překřičeli reproduktory. Z těch se pro pozdvihnutí ducha linuly vojenské pochody. Vedle klasických se občas ozvaly i ty současné — Dělostřelci, vévoda rozkázal, Naše pevnost je nedobytná a tanky nejrychlejší a samozřejmě Purpurovým prachem je zakryt horizont.

Náhle reproduktory ztichly a bylo slyšet jen klapání lžic. Potom si v rádiu někdo odkašlal a promluvil neznámým jazykem:

„Korněji Janoviči, Jeho Alajská Výsost, vévoda Gigon, vás očekává ve své venkovské rezidenci, aby si s vámi pohovořil o osudu rukojmích. Zaručuje vám bezpečný příchod i odchod. Korněji Janoviči…“

„No, co jsem vám říkal? Modravý šaman čaruje každou hodinu, aby se vévodovi všechno dařilo.“

Tyto dni spal mladý vévoda sotva dvě hodiny denně. Jinak seděl za otcovým psacím stolem, četl zprávy a podepisoval jmenování jedněch a odvolání druhých. Čas od času se v pracovně objevil Jednooký Lišák a přinesl nové spisy, na které pak vévoda připisoval stále stejný rozsudek: Na nucené práce.

„Ale Vaše Výsosti…“

„Málo Alajců zbylo, pane generále, moc málo. Takhle nás Kargon během dvou generací pohltí. Dokonce i můj následník už možná nebude čistokrevný Alajec. Jak to pokračuje s mostem?“

„Opravili jsme další dva oblouky, ale hlavní inženýr říká, že těžká vozidla po něm nebudou moci jezdit.“

„Vyřiďte mu, že speciálně u něj udělám výjimku a popravím ho.“

„Podle rozkazu, Vaše Výsosti.“

„Osobně zajistíte, že žádný idiot nebude střílet na pana Jašmaa.“

„Všem hlídkám jsem nechal rozdat fotografie, Vaše Výsosti. Zajali jsme posádku pozemské lodi. Tu samou, co… Jaké máte příkazy?“

„Do průmyslové čtvrti, na požáry.“

„Ale oni přece…“

„Na požáry. Kde je ten Jašmaa, zmijí mléko?“

„Jak jsem právě ohlásil, posádku Přízraku jsme zajali před třemi hodinami.“

„Otcové-drakobijci, to se sem plíží nebo co? Generále, běžte a čekejte na něj u vchodu. A maximální slušnost. Pamatujte si, že mohou klidně zničit třeba celou Gigandu.“

„Ale teď jsme je pěkně skřípli.“

„Běžte, generále.“

„Podle rozkazu, Vaše Výsosti.“

Vévoda osaměl. Pálícíma očima si prohlížel otcovu pracovnu. Venkovskou rezidenci pochopitelně také vydrancovali, ale naštěstí nevypálili. V pracovně byly zbytky nábytku z celého sídla. Přes rozřezaná křesla a pohovky byly přehozené kožešiny, aby to lépe vypadalo. Krvavou louži na koberci někdo umyl, ale přece jen tam zůstala růžová skvrna. Jak je vidět, páni vzbouřenci zde prováděli výslechy. Vévoda si připomněl, jak vybuchl granát v lуži členů výboru, jak okamžitě sál zpokorněl a jak po jednom vystupovali na jeviště ti krátkodobí vládcové a postupně mu přísahali věrnost. Což je samozřejmě nezachránilo před nucenými pracemi.

„Vaše Alajská Výsosti!“

Vévoda se usmál. Ve dveřích stál Bojový Kocour ve zbrusu nové uniformě a díval se na vévodu oddanýma očima. (Ale to je náš Gag. Byli jsme spolu v zákopech…)

„Vaše Alajská Výsosti! Jeho Blahorodí mi přikázalo vyřídit, že člověk, na kterého čekáte, právě přišel.“

„Výborně, Kocourku. Přiveď ho sem, ale netluč ho. Žádné tahání za rukáv, pěkně — Račte laskavě dál — rozumíš?“

„Samozřejmě, Vaše Alajská Výsosti.“

Korněj Janovic Jašmaa byl stále progresorem do morku kostí. Nedovolil si ukázat se na ulicích hlavního města v pozemském terylénovém obleku. Někde si sehnal sváteční důstojnickou uniformu, používanou při audiencích. Přesto, že přes ni měl dlouhý černý plášť vejcořeza, bylo i na dálku patrné, že není Alajec. Alajci se v posledních dnech hrbili, stále se ohlíželi a jeden na druhého se dívali nejistě.

„Vítám vás, Korněji Janoviči,“ řekl vévoda rusky. „Pojďte dál a posaďte se. Počkejte, tam ne, trčí tam pero. A náš rozhovor bude dlouhý.“

Korněj řekl:

„Zdravím tě, Bojový Kocoure. Jak jsi se stal vévodou?“

A z výšky dopadl na nabídnuté křeslo.

„Odjakživa jsem byl vévodou, Korněji Janoviči. Vás ani nenapadlo udělat mi hloubkovou mentoskopii. I když i na to jsme byli připraveni. Samozřejmě, proč by se polobohové měli přehrabovat v paměti nějakého vojáčka. Doufám, že teď už jste vše pochopil.“

„Ne všechno,“ řekl Korněj. „Zdaleka ne všechno.“

„Celou operaci jsme chystali dlouho, Korněji Janoviči, skoro polovinu mého života. Vážený pane Jašmaa, když jsem bydlel ve vašem útulném domě, neztrácel jsem čas. Ve dnech, kdy jste vaši rezidenci opouštěl, můj komplic, váš oblíbený Dang, ve mně pomocí zvláštního kуdu probudil plukovníka alajské kontrarozvědky a já se po hlavě vrhl do oceánu informací, které mně ochotně poskytoval váš VCI.“

Jašmaa neříkal nic, jen se díval na vévodu světlýma, průzračnýma očima.

„Samozřejmě, že jsem se nesnažil porozumět všemu,“ pokračoval vévoda. Vstal a začal přecházet po místnosti. Vysoké výsadkářské boty mu přitom vrzaly. „Především mé zajímalo progresorství a progresoři. Dějiny, metody, jména. Zmijí mléko! Pane Korněji,“ zastavil se a ukázal rukou na křeslo, „za co jste nás považovali? Jestli i nevzdělaný don Reba uhádl něco o… řekněme ne zcela normálním původu Rumaty Estorského, jak by potom kontrarozvědka státu, který vede po staletí válku, mohla nenarazit na vaše lidi? Vaše metoda vám mohla projít na Sarakši, kde mají nesmyslný názor na stavbu vesmíru, ale na Gigandě vznikla hypotéza o obydlených planetách už před pěti stoletími! A navíc ty legendy, že člověk přišel na Gigandu z nebes — a tak dále.“

„To je úvod?“ vážně se informoval Korněj.

„To je doslov,“ zařval vévoda. „Celého vašeho progresorství a násilí. Promińte, pane Korněji, že to probírám tak přímo, po vojensku, ale vaše lhostejnost mě vyvádí z rovnováhy. Takže, před patnácti lety jsme poprvé zaregistrovali posádku vašeho Přízraku. Dokonce se nám je podařilo nafilmovat. Samozřejmě jsme věděli, že během přistání je Přízrak na chvíli bezbranný, že jediný chlapec s ručním raketometem… Ale nespěchali jsme. Po prvním, bohužel neúspěšném pokusu uvěznit vašeho člověka jsme podobné akce odvolali a spokojili jsme se s pouhým sledováním. Ovšem s kvalifikovaným sledováním, pane Korněji.“

„Neúspěšný pokus — to byl Pavel Prochorov?“ ochraptěle se zeptal Korněj.

„Přesně tak. Ten slavný vynálezce a majitel automobilového impéria Gran Gug. Bez podezření jste nám spolkli pohádku o havárii jeho osobní jachty. Tělo bylo tak rozbité a navíc si rodina pospíšila s kremací, samozřejmě s naší nenápadnou pomocí.“

„Chudák Paša,“ řekl Korněj. „Byla to pro nás obrovská ztráta.“

„A myslíte, že pro nás ne? Vždyť Gran Gug tenkrát doslova zachránil vévodství před nevyhnutelnou porážkou. Jeho těžká auta nám dovolila uskutečnit neobyčejně rychlý přesun vojsk. Naproti tomu jsme alespoń zjistili, že fyzické schopnosti Pozemšťana, navíc připraveného, mnohokrát převyšují naše. Takže jsme dali dohromady vlastní operaci Zárodek.“

„Tedy i tuhle historku znáte,“ kývl Korněj.

„Samozřejmě. Pro Danga nebylo ve VCI žádné tajemství. Jistě mi dáte za pravdu, že major je geniální. I přesto během operace Zárodek zahynulo deset našich agentů. Některým z nich jsem nesahal ani po kotníky. Udělali jste pouze dvě chyby. Vsadili jsme totiž na vaši lásku k lidem a nezmýlili jsme se. Dva malé umírající dráčky jste si vzali do hnízda a oni vyrostli. A vůbec jsem nemusel — jako Gag — tlouci chudáka majora. Mimochodem, byl to jeho nápad, prý tak odvrátíme případné podezření. Jenže vy jste nás nepodezírali. Divoši z divoké planety, z nichž jeden málem utloukl druhého — to jste si o nás mysleli.“

„Poslouchám, poslouchám,“ kývl Korněj.

„Jenže ti divoši — myslím všechny Alajce — přežívali díky rozvědce a kontrarozvědce. Ještě za mého praděda jsme získali ze Souostroví techniku mentálního přenosu, nyní zvanou dva v jednom. Jinak by nás Impérium už dávno rozdrtilo. Jenže nám se díky té technice dařilo předem získávat jejich plány a podvrhovat jim včas dezinformace. Drahý pane Korněji! Vy progresoři jste si jen hráli na rozvědčíky, zatímco pro nás to byl způsob existence. Proto se nedivte, že jsme vás přehráli. My jsme vás nemohli nepřehrát.“

„Rozumím,“ řekl Korněj. „V jakých podmínkách držíte rukojmí a jak se vám podařilo je získat?“

„To bylo úplně jednoduché. Protože jsme měli kompletní seznam vašich lidí, zorganizovali jsme tak zvanou epidemii a provedli jsme tak zvané očkování. Na Zemi jsem vašemu doktorovi sebral ampulku s uspávacím prostředkem a naši vědci ho dokázali podle toho vzorku vyrobit. Ještě toho o nás mnoho nevíte, příteli Korněji. A tak, rukojmí. Všichni, včetně vašeho syna, jsou zdraví. Zatím. Ale jejich zdraví samozřejmě plně závisí na tom, jak se dohodneme my dva. Hledat je nezkoušejte, havarijní přístroje jsme jim odstranili. Naši chirurgové nejsou ani zdaleka tak dobří jako vaši, ale jejich válečné zkušenosti… Samozřejmě zůstaly nevelké jizvy. Mimochodem, nikdo se zatím neprobudil. Místo je to dobré, ale utéci se odsud nedá. Každý pokus o útěk povede k okamžitému zásahu. A nezkoušejte ty vaše hypnotické přístroje. Všechno jsme zorganizovali podle pravidla mrtvé ruky. Znáte to. Sedí vojáček a tiskne páčku. Původ vojáčka jsme prověřili do pátého kolena.“

„Dobrá,“ přikývl Korněj. „Dál.“

„Dál — to je ještě zajímavější. Kocourku!“ křikl vévoda.

Ve dveřích se objevil nadšený voják.

„Zde, Vaše Alajská Výsosti.“

„Přines pánům diplomatům víno, nejlepší víno z Arichady. A něco k zakousnutí. Jen ne konzervy. Konzerv už mám dost. Vrchnímu číšníkovi to řekni přesně takhle — nejlepší víno z Arichady. Jinak nám pošle nějakou kyselinu, krysa jedna týlová.“

„Provedu, Vaše Alajská Výsosti! Včera jsem dostal čerstvou zásilku z naší vesnice… Jestli se neurazíte…“

„Dobrá, ale později.“

„Šikovně s nimi vycházíte,“ řekl Korněj.

„A co mám dělat? Každý člověk má jednu základní potřebu — klanět se určité modle. Ať už je to osoba nebo myšlenka. Ten voják se sklání přede mnou, vy se skláníte před humanismem…“

„A vy?“ zeptal se Korněj. „Před čím se skláníte vy?“

„Já,“ řekl vévoda Alajský, „jsem od této nutnosti osvobozen. I když za týden nebo za dva se začnu sklánět před budoucí vévodkyní, vlastně imperátorkou. Ano, mířím do impéria.“

„Žertujete.“

„Truchlení pro mě není,“ odpověděl zádumčivě vévoda.

Nečekaně rychle se vrátil voják s podnosem. Nejen že stihl přinést ze sklepa víno, ale také nakrájel na tenké plátky uzené maso. Vše upravil šikovně jako v restauraci.

Vévoda nalil zelenavé víno do vysokých pohárů a jeden podal Kornějovi.

„Ať se nám naše práce podaří.“

„To není špatné víno,“ řekl Korněj. „Dokonce je výborné. Budeme si muset sehnat recept.“

„Všechno má svůj čas,“ vévoda postavil svůj pohár na stůl. „Takže rukojmí, to je jen část naší operace. Gigandská, tak řečeno, větev. Přejdeme ke druhé části. Právě teď na zemi major Dang, ten neduživý chudáček, kterého jste tak velkodušně zachránil z trosek, hospodaří v celém systému VCI. Zatím vaši vládu jenom lehce upozornil na svoje možnosti. Ale jestli mi v předem stanovenou dobu neumožníte s ním spojení, nastanou vám těžkosti. Sabotáže technologických procesů, požáry, výbuchy… Vaše struktury jsou příliš křehké, příteli Korněji, zvláště když se do nich člověk oboří pořádným kladivem.“

„K čemu vám to bude?“ zeptal se Korněj. Stále vypadal klidně, jen oči se mu zaleskly.

„Prozatím třeba jen k tomu, aby si Pozemšťané uvědomili, že život je v podstatě divoký a hrubý. Ovšem ty nepříjemnosti tím samozřejmě neskončí. Major Dang si vymyslel, že zveřejníme nějakou informaci, která se nepříznivě dotkne nejen Pozemšťanů, ale i vašich spojenců na Tagoře. Zmijí mléko! Tam bych se chtěl dostat.“

„Ano?“ řekl Korněj a ukousl si kousek masa. „Tohle chcete udělat?“

„Tohle chceme udělat,“ potvrdil vévoda. „Samozřejmě jen v případě, že by se dejme tomu rukojmí rozhodli kvůli zájmům rodné planety se obětovat.“

„Takže vydírání,“ řekl Korněj.

„Vydírání,“ souhlasil vévoda. „A co také jiného může dělat malý človíček, když mu do jeho vlastního domu vtrhnou nějaká ozbrojená lamželeza? Trpět a čekat na vhodnou příležitost.“

„Co vlastně požadujete?“

„Kapitulaci,“ řekl vévoda. „Plnou a bezpodmínečnou. A pochopitelně i reparace a kontribuce. Žádná anexe nebude, kdo by na takovou dálku posílal ozbrojené jednotky. Tady jsem si připravil soupis — potřebujeme syntetizátory pole, výrobní techniku, léky… Potřebujeme toho hodně, jsme v rozvratu.“

„Sám víte nejlépe, Vaše Výsosti, že vyvážet pozemskou technologii na planety, zkoumané progresory, je zakázané. Kromě toho, obrovský psychický a kulturní šok…“

„To není vaše starost,“ vévoda znovu dolil poháry. „Pokud to tak mohu říci, tak my, Sarakš a pochopitelně i Arkanar, jsme pouze vaše hračky. Nebo herny. Zábava pro opravdové muže. Možnost zaběhat si, zastřílet, zakonspirovat. Uvolnit instinkty. Země je pro vás příliš nudná, takže ti nepokojní z vás se přihlašují mezi progresory, tak jako se naši předkové hlásili do Černé legie. Tohle všechno už tu dávno bylo, Korněji, u vás i u nás, naše povaha je stejná. Myslím, že i náš původ je společný, i když vaši vědci se bojí to přiznat.

Prý šok. Jistě, kdyby k nám přišli hodní strýčkové a začali nám rozdávat různé chytré mašinky a společně s nimi i nové ideály, pak by mohlo dojít k šoku. Krize kultury, rozvrat psychiky a tak dál. Jenže úplně jiné je, když ti samí strýčkové, poražení v čestném boji — pokud můžeme rozvědku nazývat čestným řemeslem — začínají vítězům platit dań. V tom případě jde o triumf, obecné nadšení a celkový vzestup. Výsledek bude takový, že budou splněny jak vaše cíle, tak i naše.“

„To je nemožné,“ řekl Korněj. „Rada s tím nikdy nebude souhlasit. Víte, čím by to pro vás skončilo? Pověsili byste se nám na krk a časem by se z vás stali primitivové, podobní těm na Souostroví.“

„Můžete přece každý přístroj, který sem pošlete, vybavit pojistkou, která ho zničí, když ho budeme chtít rozebrat a zkoumat. Jde nám jen o to, přežít několik nejhorších let.“

„A pak se vám to zalíbí,“ namítl Korněj. „Je to jako narkotikum.“

„Může být moje slovo pro vás zárukou?“

„Ne,“ řekl Korněj. „Jste smrtelný. A vaše smrt může přijít od nejbližšího příbuzného. Příliš velké riziko.“

„Žádní příbuzní mi nezbyli,“ namítl vévoda. „Díky vám.“

„Obyvatelé bývalého Impéria nestrpí, aby kontrola nad naší pomocí byla výlučně alajská. A všechno začne znovu, jenom na mnohem vyšší úrovni.“

„Nemáte jinou možnost,“ konstatoval vévoda. „Věděli jsme, do čeho jdeme. Teď to víte i vy. Dovolíme, aby bylo na Gigandě přítomno vaše poselstvo. Obyvatelstvu vysvětlíme, že jsou to vyslanci Oblačného kontinentu. Stejně nikdo neví, co se tam děje. Ono to projde. Víte, totalita má své výhody.“

„K čertu, vévodo,“ řekl Korněj, „proč vy a ten váš Dang provádíte takovéhle věci?“

„To je jednoduché,“ odpověděl vévoda. „Vždyť to tak bývalo i na Zemi. Jak to řekl váš klasik? Matka mě ještě pod srdcem nosila a už jsem byl zapsán…“

„…jako seržant v Semenovském pluku,“ doplnil Korněj. „Výborně, skvělá paměť. Takže poslouchejte, seržante. Nebudu mluvit za svou planetu, ale za sebe. Vy si myslíte, že nás držíte pod krkem…“

„Pod ohryzkem,“ upřesnil vévoda.

„Tak dobře. My přirozeně můžeme zlikvidovat celou Gigandu. Stačilo by…“

„Víme, že to nikdy neuděláte. Jinak bychom tohle nepodnikli.“

„Máte pravdu. Ale já osobně vám mohu připravit mnohem horší osud. O to horší, protože zcela nečekaný. Sám se bojím toho, co chci udělat, ale udělám to. Jestliže víte o zárodcích, musíte znát i jména… Myslím, že zesnulý Sikorski by mi dobře rozuměl.“

„Tak se mi líbíte,“ řekl vévoda. „Die Erde ьber alles, příteli Korněji?“

„Ano,“ souhlasil Korněj. „Die Erde ьber alles. Byl jste důstojným protivníkem, ale Země nesmí prohrát. Jinak by mohla celá galaxie táhnout k čertu.“

„Vy jste zešílel,“ zbledl vévoda. „To už nás raději rozbijte na atomy. Ne, na to nemáte právo, je to nelidské.“

„Samozřejmě,“ řekl Korněj Jašmaa. Vstal z křesla, shodil plášť z ramen a prudkým pohybem levé ruky roztrhl pravý rukáv uniformy i s košilí. Na zarudlé kůži u lokte měl nevelkou skvrnu. Levá Kornějova ruka vytáhla z kapsy podlouhlé pouzdro.

„Korněji Janoviči,“ řekl vévoda. „Přestańte. Rukojmí byli propuštěni v okamžiku, kdy jste vstoupil do tohoto pokoje. Víno z Arichady, to bylo heslo.“

Ale Korněj ho nevnímal, stejně jako před několika lety nikoho nevnímal progresor Lev Abalkin, když vtrhl do sklepa Muzea mimozemských kultur. Jenže vévoda tentokrát neměl v ruce pistoli.

Z předpokoje bylo slyšet nějaký pohyb.

„Kocourku, vpusť ho,“ křikl vévoda, aniž se otočil. Díval se, jak hubené Kornějovy prsty vytahují z pouzdra světlý kroužek a jak se pomalu — pomalu blíží k lokti pravé ruky…

„Korněji!“ V hlase příchozího bylo málo lidského. „Žádnou smrt! Zahoď to! Okamžitě!“

Korněj se otočil ke dveřím.

„Dlouho jsem čekal, Maxi,“ řekl. „Rudolf a Lev přece nezemřeli zbytečně.“

Vévoda využil pauzy a postavil se mezi ně. Dokonce uchopil Korněje za pravou ruku, i když věděl, že tomu nedá žádnou práci se osvobodit.

„Pánové, pánové,“ řekl chlácholí ve. „To nejde. Kammerere, schovejte zbrań. Korněji Janoviči, zahoďte to. Všichni jsme přece lidé, ani vy nejste lepší než my. Jsme slabí, podlí, divocí, ale přece jen jsme lidé…“

Levá Kornějova ruka klesla, kroužek z ní vypadl na koberec. A Koměj se také zhroutil, opatrně podepírán Jeho Alajskou Výsostí.

„Co je mu?“ zeptal se Kammerer, schovávající pistoli.

„Spí,“ řekl vévoda a zdvihl kroužek. „Umění nasypat něco protivníkovi do vína jsem se učil už v prvním ročníku. Vezměte si to a schovejte to někde hodně daleko. I když by možná bylo lepší detonátory ukrýt tady na Gigandě, v sejfu nějaké malé banky. Lidé jsou příliš všeteční.“

„Budeme o tom uvažovat,“ slíbil Maxim. „Ale teď mi laskavě, Vaše Výsosti, pomozte uložit Korněje na pohovku.“

„Co je s mým Dangem?“ zeptal se vévoda, když se postarali o nehybné tělo.

„Smlouvá s Radou,“ pokrčil rameny Kammerer.

Vévoda s ulehčením pokýval hlavou.

„Skvělé. Doufám, že v té vaší Radě zasedají rozumní lidé.“

„Ti nejrozumnější,“ ujistil ho Maxim. „Opravdu jste propustil rukojmí?“

„Nejpozději za dvě hodiny je přivezou,“ unaveně řekl vévoda. „Blafoval jsem. Je to těžké, když má smrtelník vztáhnout ruku na poloboha. A co vy, vystřelil byste?“

„Nevím,“ přiznal se Maxim. „Asi ano.“

„Takže teď budu vyjednávat s vámi?“

„Slyšel jsem celý váš rozhovor,“ mávl rukou Maxim. „Myslím, že Rada už rozumné východisko najde. Jednou už se to stalo.“

Do pracovny vstoupil Bojový Kocour. Vypadal nešťastně.

„Vaše Alajská Výsosti, chtěl jsem jim utáhnout dvojitou smyčku, ale oni se mi vykroutili a povalili mě na podlahu…“

„Někdo ti dovolil vstoupit?“ zeptal se jedovatě vévoda.

„Nedovolil, ale já…“

„Tak se vrať do kasáren. Nebo ne, nejdřív nám ještě přines víno.“

„S uspávadlem?“

„Ne, teď už žádné uspávání,“ řekl vévoda. „Takže co se stalo? My jsme vám srazili hřebínek, vy jste nám… Kčertu, když vytahoval ten prokletý detonátor, div jsem si nepustil do kalhot.“

„Nápodobně,“ vzdychl Maxim.

„Víte co, příteli Kammerere,“ řekl vévoda a současně gestem propustil vojáka, který přinesl novou láhev, „neměli bychom s vaším Komkonem 2 provést preventivní operaci? Samozřejmě až dokončíme tohle všechno. Přece jen, alajská rozvědka za něco stojí, co říkáte?“

„Souhlasím,“ řekl Maxim. „I když nechápu, jakou operaci bychom mohli provádět společně a hlavně proti komu.“

„Udivujete mě, příteli Kammerere,“ řekl vévoda, starostlivě vytírající ubrouskem poháry. „Samozřejmě proti vašim milovaným Poutníkům. Dokud se ještě nezačali roztahovat na Gigandě. Když jsem byl na Zemi, ledacos mě v tomto směru napadlo. Vy jste přehlédli takové věci, že mi vlasy hrůzou vstávaly! Vidíte, co znamená ztráta opravdové praxe. Zatím je ještě chytat nebudeme, ale podvrhneme jim svého člověka… Dokonce vím, kde a kdy… A koho.“

Kammerer ochutnal víno.

„Ty jsi, bratře, prostě zbrklý,“ řekl. „I když jsi vévoda.“

Jeho Alajská Výsost rozhodila rukama a vesele naznačila, že v této místnosti není jediný, kdo zmíněnou vlastností oplývá.