Zmijí mléko

Kapitola čtvrtá

Na hlavním náměstí Arkanaru stojí pomník, odlitý z vyhlášeného irukánského bronzu. Socha zobrazuje člověka v dlouhém plášti, s moudrým, laskavým a všechápajícím výrazem. Hlavu však nemá na krku, ale nese ji jako vojenskou furažku na ohnutém lokti levé ruky, zatímco pravicí žehná všem, kdo se ve svátečních oblecích procházejí po náměstí. Pravou nohou muž drtí proklatého zrádce se dvěma meči v krátkých kalhotách a s hypetrofovanými genitáliemi, což je neklamným příznakem nečistého.

Pomník zobrazuje nevinně zabitého mučedníka dona Rebu, zatímco poraženým je don Rumata Estorský neblahé paměti, jehož zavrženíhodný čin pobouřil dokonce i obyvatele samotného pekla, takže ho chytili a uvrhli do věčné tmy. Ve svatební den přicházejí k památníku novomanželé, aby si od mučedníka vyprosili množství dětí a plivli na zrádce.

Stereofotografie, zachycující náměstí s památníkem, visela v pracovně předsedy Komkonu 1, Jean-Clauda Volodarského. Všem progresorům připomínala úskalí jejich práce. Sám Jean-Claude Volodarský, který právě umístil svých sto dvacet kilogramů v křesle a naježil vousy, byl plný tichého, ale pevného rozhořčení.

„Nezdá se vám, vážený příteli Kammerere, že váš resort se začíná zabývat věcmi, které mu nepříslušejí?“

Maxim hleděl na obrazovku nevinnýma, nic nechápajícíma očima. Od časů Velkého rozkolu nedošlo prakticky k žádným mimořádným příhodám, takže se v poslední době prověřovaly pouze nicotnosti. Maximovi se tak už nejednou stalo, že za pracovním stolem usnul, což samozřejmě mezi jeho mladšími spolupracovníky vyvolalo řadu žertů.

„To se mi vůbec nezdá, drahý Jean-Claude,“ řekl konečně. „Samozřejmě, rád bych se dal do něčeho pořádného, ale bohužel…“

„Už jsem se spojil s centrem VCI,“ řekl Jean-Claude. „A tam mě odkázali na vás, protože prý zatajovat můžete jenom vy.“

„Jen on má schopnost svazovat a rozvazovat,“ mechanicky zamumlal Maxim. „A co že se to vlastně u vás stalo?“

„Vy to nevíte?“ Vousy Jean-Clauda se zdvihly vzhůru a dokonce se zdálo, že mezi nimi přeskočily malé namodralé jiskřičky. „Na VCI je zakázán přístup k informacím o Gigandě. Chápete, ke všem informacím.“

„Rozumím,“ řekl Maxim, i když ničemu nerozuměl.

Od prvních dnů, kdy vznikl Institut progresorů, byla jeho činnost veřejností dychtivě sledována. Děti v internátech si hrály na útoky barona Pampy proti irukánským jednotkám, ženy obdivovaly překrásné šaty vévodkyně Soanské, muži se dohadovali, jak by bylo možné levým mečem pří čtvrtém výpadu porazit známého šermíře estorského dvora, dona Mao. Progresorství bylo v mуdě. Potom baron Pampa na svém zámku Bau zemřel stářím, korzety a šněrovačky přestaly skrývat tloušťku vévodkyně Soanské a skvělého dona Mao bez jakýchkoli výpadů zapíchl v tmavém průchode nějaký náhodný trhan. Progresorství se stalo věcí tak běžnou jako hlídání velrybích stád.

Po čase dokonce jakéhosi odborníka v Radě napadlo progresorství utajit. Pro všechny případy. Když Kammerer prohlížel protokoly z těch dob, žádný zvláštní důvod k tomuto opatření nenašel. Ale lékaři a učitelé, kteří měli vždy v Radě většinu, se projevili konzervativně jako obvykle a vyslovili s tímto návrhem souhlas. Díky tomu na Sarakši úplně neinformovaný Mak Sim začal likvidovat věže protibalistické ochrany a zcela rozvrátil plány progresorů. A do Rady vtrhl navýsost rozzuřený Sikorski a vše se vrátilo ke starému pořádku. Od těch dob se žádné pokusy o utajení neodebraly a veškeré informace se znovu staly dostupné všem, s výjimkou případů hraničících s tajemstvím osobnosti. Někteří progresoři nechtěli, aby jejich blízcí věděli o jejich povolání. Ale frontové zprávy z Gigandy, schémata migrace plemen na Saulu nebo něco v tom smyslu si mohl vyžádat každý školák — se souhlasem Učitele, samozřejmě.

„Co se děje, chce po vás heslo?“ otázal se Maxim, aby se vůbec na něco zeptal.

„Kdyby jenom heslo,“ mávl tlustou tlapou Volodarskij. „Sami máme některá témata pod hesly, samozřejmě čistě služebně. Ale tohle je něco jiného. VCI se chová, jako by vůbec žádná Giganda neexistovala.“

„Dobře,“ řekl Maxim. „Hned se na to podívám. Zavolám vám.“

Vypnul obrazovku a teprve teď ho zalil chladný pot. Vměšovat se do záležitostí VCI bylo principiálně nemožné. Systém se sám kontroloval, opravoval i nově profiloval. Byl to věrný, neomylný, nepodplatitelný a vševědoucí sekretář každého občana Země. Ne, ten tlustý vousáč (Maxim lítostivě pomyslel na svoje vlastní přebytečné kilogramy) určitě něco popletl a pak zazmatkoval.

Přejel s křeslem k pultu VCI a vyťukal: GIGANDA.

„Teď,“ říkal si, „ti ukážu, ty panikáři. A pak tě nechám postavit k nejbližší zdi. Aby sis nemyslel, že služba je med.“

Na obrazovce VCI se objevilo: ŽÁDNÉ ÚDAJE.

Maxim si vzpomněl, že Giganda je jméno, které používají místní obyvatelé. První pozemský objevitel dal však planetě název Areoja.

VCI odpověděl, že samozřejmě existuje planeta tohoto jména a sice v soustavě hvězdy EN 01175, ale bohužel kromě tří druhů lišejníků tam není nic živého.

Takže dezinformace. To ovšem vypadalo vážně. Nikdo na celé Zemi — včetně personálu, který se staral o VCI — se nemohl dostat do systému tak hluboko, aby mohl nahradit jedny údaje druhými.

Maxim se poškrábal na hlavě a zadal slovo PROGRESORSTVÍ.

Zjevilo se progresorství v celé své kráse a síle a na obrazovce defilovaly světy, na nichž se tento vyšší stupeń lásky a humanismu objevil — Arkanar, Naděje, Sarakš, Saul a dokonce i Archa s jejím jediným obyvatelem, ale o Gigandě ani zmínka. Planeta, na jejímž kontinentě probíhala vyčerpávající válka, planeta, jíž progresoři obětovali obrovské množství práce, prostředků i životů, taková planeta neexistovala, neexistovala, neexistovala…

Maxim se v křesle pohodlně opřel, napočítal do stovky a potom opatrně, jedním prstem, vyťukal: MARŠÁL NAGON-GIG.

Tato osobnost už dávno vešla do dějin válečného umění, protože vedle ní bledla sláva Čingischána i Napoleona a dokonce i Georgij Konstantinovič Žukov by mohl u maršála Nagon-Giga sloužit jen jako ordonanc. Natolik je všechny maršál převyšoval mistrovstvím, schopností kalkulace i divokostí. Za patnáct let jeho maršálování nepatrné periferní Vévodství alajské desetkrát zvětšilo svoji rozlohu, pochopitelně na účet Kargonského impéria. Impérium sice už mělo primitivní střelné zbraně, ale maršál nařídil zdvojnásobit sílu kyrysů a vyrazil vpřed, přičemž nelítostně věšel nepřátelské plukovníky, zatímco statečným vojákům dával milost. Měl výbornou rozvědku, dostatek proviantu a bojový duch jeho divizí neustále zvyšovaly vojenské orchestry svými skvělými pochody, které se vzhledem k vysoké hudební kvalitě staly oblíbené i na Zemi. Kdyby ho tehdejší alajský vévoda, žárlící na jeho vojenskou slávu, nenechal na jedné z hostin odpravit, zůstaly by na Kargonské impérium jenom vzpomínky. Maršál byl prostě něco mezi Valdštejnem a Suvorovem, když s Alexandrem Vasiljevičem ho spojovala vášeń pro vojenské aforismy, z nichž mnohými ho zásobovali progresoři.

Nehledě na to všechno se na obrazovce objevilo: ŽÁDNÉ ÚDAJE.

„Nevadí,“ řekl Maxim a násilně se usmál. „Je přetížený, náš systém, unavil se, chudák, jak slouží lidstvu… Teď si chvilku odpočine, náš malý systémek, a pak ze sebe přestane dělat hlupáčka…“

Několik minut počkal a pak třesoucíma se rukama napsal heslo: MARŠÁLOVÉ, ale znovu Nagon-Giga nenašel. Nějakou dobu tupě zíral na životopis Kim Ir Sena, ale potom se vrhl na klávesnici a začal probírat všechny známé osobnosti Gigandy a stejně tak i toponyma, hydronyma a podobně.

VCI na všechno odpovídal: ŽÁDNÉ ÚDAJE.

VÉVODA ALAJSKÝ, konečně napsal Maxim.

Místo prokletého nápisu se na obrazovce objevila dlań s roztaženými pěti prsty v kruhu a kolem emblému se táhl nápis z krvavých písmen: ODSTUP, SMRADE!

Byl to rodinný znak a heslo vévodů Alajských.