Zmijí mléko

Kapitola první

Zvedám hlavu a dívám se, kam ten starý mamlas v brýlích ukazuje. A tam — otcové drakobijci — na struně vyrvané z klavíru visí Bojový Kocour v plné polní. Jazyk má vypláznutý až skoro do pasu a oči mu už vyžraly mouchy. Neznal jsem ho, samozřejmě, protože byl z prvního ročníku. Když ho na naši Školu přijímali, už jsem bojoval v ústí Arichady. Jak je možné, že si někdo tady, přímo v hlavním městě, dovolil vztáhnout ruku na Bojového Kocoura?

„Vidíte sám, mladíku, lidé jsou v poslední době jako zvířata. Loví vojáky a ustanovují samosoudy. Raději si místo té uniformy vezměte na sebe něco jiného. Nebo si přes ni alespoń přehoďte nějaký kabát.“

„Ani náhodou, doktore,“ říkám. „Uniformu ze mě můžou stáhnout jen po mé smrti. Humanisti mizerní, demokrati… Vláda národní důvěry… Kocourka zabili a teď se z toho radují.“

„Tak začněte vykládat ty krabice,“ pospíchá najednou můj doktor.

„Hned, hned, doktore. Nehońte mě tolik,“ říkám. „Když budu spěchat, tak bych mohl něco rozbít.“

Šoféřisko zaslechlo, jak se dohadujeme, a vylézá z kabiny. S ním se nedá diskutovat, to bych se mohl rovnou prát s Kornějovým robotem Drambou. Člověk může být stokrát Bojovým Kocourem, dokonce i samotným drakem Gugu, ale ten chlap má prostě sílu jako tank.

„Počkejte přece chvilku,“ říkám smířlivě. „Copak nejste lidé?“

Vytahuji nůž, otvírám ho, jednou rukou se opřu o sloupek před vchodem, druhou přeřežu strunu a chytám oběšeného Kocourka. Při tom jsem mu ještě ke všemu zapíchl nůž do boku. Promiń, bratře-hrdino.

Odnesl jsem ho na květinový záhon. Byl těžký, jako všechny mrtvoly. Ale tam na Zemi, u Korněje, jsem hodně zesílil. Ani vévodský synek neměl na stole taková jídla, jaká jsem tam jedl. Ale proč na to vzpomínat u nebožtíka?

Nosili jsme ty krabice. Potom jsem si v nemocnici půjčil lopatu, abych mohl toho chudáka pochovat. Země byla měkká. Kolik takové hlíny jsem během války překopal! Byla by to nejspíš hromada vyšší než nemocnice.

Už jsem v téhle nemocnici byl. Léčili mě tu z úplavice. Z takové, že když doběhneš na záchod, celou stěnu ohodíš.

Stmívá se. Brzy se objeví hvězdy. Pozemské slunce bude také vidět, jenže mezi tolika hvězdičkami ho nenajdeš. Ale naše Slunce jsem na Zemi viděl, Korněj mi ho ukázal. Hvězda jako každá jiná, vůbec tě nenapadne, že je tvoje rodná.

Ach, ty moje hvězdo! Co udělali s rodným městem? Ajda-Alaj, Srdce Alaje! V přístavu hoří tankery, Kopec padlých andělů srovnali s okolím, všude plno spálenišť a vévodský palác… Pro toho, kdo ho viděl dřív, je lepší se na něj vůbec nedívat.

Nejhorší je, že tu pohromu způsobili naši vlastní lidé. To už by bylo lepší, kdyby hlavní město dobyli Krysojedi. Ti dávají na domy pozor, protože jsou chamtiví a líní. A když už se někam dostanou, tak je odsud nikdo nevyžene. Velitel-Krysojed raději obětuje rotu, než by dopustil, že se rozbije jedno okno. A co je mu také po lidech, když každý Krysojed má deset dětí. Snaží se tak vyvolat demografický tlak. Je to pravda, psali to v „Bojovém listě“. A ne nějaký pisálek, ale známý spisovatel Ljagga, ten, který napsal epos Alajská Jitřenka. Jestli tohle všechno přežiji, musím si ho přečíst. Všichni říkají, že je to výborná knížka.

Moc času na snění jsem neměl, k nemocnici cosi přijíždělo. Nebylo to obyčejné auto, ale zvláštní vozidlo bezpečnostní služby. Vypadalo jako bojový vůz, ale bylo o něco menší. Na střeše mělo věžičku s kulometem.

To je bída. Někdo z nemocničního personálu už stihl ve jménu míru a humanismu oznámit, že jeden Bojový Kocour, krvavý služebník krvavého vévody, se ze strachu před spravedlivým hněvem lidu převlékl za sanitáře.

Ze stroje vystupují dva. Říká se jim vejcořezi. Kvůli efektivním metodám práce, jak jistě chápete. Zajímavé, na ně nikdo nevyhlašuje hony, oni jsou každému zřízení potřební. Zvlášť když nikdo z nich najednou není kádrový vejcořez, ale všichni byli jen utlačovaní podřízení, kteří pouze plnili rozkazy. Černé pláště, dupající podpatky a místo vojenských brigadýrek čepice podobné těm, které nosili vzbouřenci z časů Prvního alajského povstání. Dodržují tradice, zmijí mléko!

Jeden vypadá jako nasolená ryba, kterou právě vytáhli z konzervy a které se udělalo špatně.

„Pojď sem, Kocourku,“ říká. „Musíme si promluvit.“

„V žádném případě, pánové,“ odpovídám. „Jsem přidělen k nemocnici a podléhám pouze velení vojenského lékaře pana Magga.“

A tu můj doktor, jako by uslyšel, že se o něm mluví, vychází z nemocnice.

„Co se děje?“ ptá se. Jeho hlas je tichý, ale pevný. Tímhle tуnem mě přinutil vytlačit z bláta náklaďák. Pravda, hned za ním tehdy stálo šoféřisko, ale stejně…

„Hej, dědulo,“ křikne druhý vejcořez. „Poklusem ke mně a vyndej ty ruce z kapes.“

Zmijí mléko! Můj stařík má hodnost majora a ti dva nejsou ani seržanti. Ale stařík předstupuje a opravdu vyndává ruce z kapes.

„Prosím vaše doklady,“ říká a dokonce natahuje ruku.

„Slyšíš ho, chce doklady,“ směje se vejcořez. Ten druhý mého doktora ani neudeřil. Jednoduše mu sundal brýle, zlomil je a rozdrtil podpatkem.

„Ach ty zmetku,“ říkám si. Ten dědula stokrát riskoval život, když převážel vakcínu. Ty by ses při tom strachem…

V tom okamžiku se lopata v mých rukou skoro sama rozmáchla a udeřila násadou jednoho do bránice a druhého ostřím pod bradu. Trošku jsem to přehnal, neuvědomil jsem si, jak jsem u Korněje zesílil. Usekl jsem vejcořezovi hlavu jako legendární Modrý kat markýzovi-zrádci. Dokonce i ten první vypadal jako mrtvý.

Za sebou jsem zaslechl zaskřípění. Ohlédnu se a — zmijí mléko! V autě byl ještě jeden, řidič. Už na mě stačil namířit věžičku. Trčel z ní velkorážní kulomet dvacítka, který má náboje velké jako pták divocha z ostrovů v bojovém postavení. Když z tohohle chytneš kulku, moc z tebe nezbude.

Jenže vystřelit už šofér-vejcořez nestačil, protože náhle leží jeho vozidlo na boku a kulomet se hlavní zarývá do asfaltu. A zpoza stroje vycházíte skvělé šoféřisko a otírá si špinavé ruce. Je vidět, že tyhle obry z jižního pobřeží neberou k autodopravě nadarmo. Víte přece, jaké jsou u nás cesty. Často je třeba použít vlastní síly.

Ozývá se pan vojenský lékař. „Jak jste mohli, jak jste mohli, vždyť je to nelidské…“

„Mlč, dědulo,“ říkám si. „Řidič vevnitř už teď určitě volá ty svoje a za chvilku tu bude vejcořezů, že jsi tolik neviděl ani bacilů v mikroskopu. A auto vypadá, že je pevné, že ho jen tak nějaký granát nezničí. Navíc my samozřejmě žádný granát nemáme, jedině že by šoféřisko to auto rozlomilo holýma rukama jako svědek svatební koláč.“

Šofěřisko přišlo na něco lepšího — zacpalo výfuk větví. Vejcořez v prvním leknutí motor nevypnul a hned byl celý šedivý.

„Musíme utéct, pane doktore,“ říkám. „Určitě stihl přivolat posilu.“

Samozřejmě protestoval — lékařská povinnost, Přísaha zdraví národa, ale šoféřisko křiklo: „Co se budeme vybavovat, dělej.“ A chytil svého bezprostředního nadřízeného, zdvihl ho, doběhl s ním k náklaďáku a tady ho vysadil do kabiny.

Ani mně se nechtělo čekat na vejcořezy, tak jsem se rychle nacpal dovnitř, pěkně na kraj, aby nám pan doktor náhodou nevyskočil a nešel splácet dluh nemocné společnosti. Šoféřisko šláplo na plyn a už jsme letěli nazdařbůh po vytlučeném asfaltu. Kam jet, přemýšlím. Na všech cestách jsou hlídky, nikdo se s námi nebude párat. Naperou do nás protitankovou střelou a jací jsme byli.

„Jeď,“ říkám, „do Braggovky. Sice tam všechno hoří, ale nějaký sklípek najdeme.“

Lampy ve městě nesvítí, páni humanisté nemají čas zabývat se takovými drobnostmi. Na svatou pomstu musejí myslet, páni humanisté, chudáky ve vojenských uniformách lovit…

A to se musí nechat, jde jim to. Už na všech stranách houkají sirény a všichni pronásledují nepřítele. Plnou rychlostí proletíme náměstím Uražené nevinnosti a už po nás někdo střílí. Zatím nic moc, jen z policejní pistole. Jsme u Zeleného divadla, jenže teď není zelené, ale černé. A našemu útěku je konec.

„Došlo nám palivo,“ říká šoféřisko. „Byl to zázrak, že jsme vůbec dojeli do nemocnice.“

„Musíme na magistrát,“ fantazíruje mastičkář. „Je potřeba jim vysvětlit situaci, zorganizovat očkování…“

„Oni vám to pěkně zorganizují, pane doktore,“ vysvětluji. „Nejdříve vás zastřelí a pak budou zjišťovat, do koho se vlastně trefili a proč. Když se dostanou zbraně do rukou civilům, je to to nejhorší, co může být.“

„Asi máte pravdu,“ nerad přisvědčil dědula.

Vystoupili jsme a rozhlédli se. Do Braggovky je to ještě pěkný kus cesty. Nějaké rozvaliny, ve kterých bychom se mohli schovat, tu nejsou, protože to vždy bývala parková zуna. Ale teď mají všechny stromy osekané větve, jen kmeny tu zůstaly. V zimě se muselo něčím topit. Vejcořezi střílejí nad celým městem světlice, takové jsme náhle důležité osoby. Škoda, že mi šofér ještě před příjezdem do nemocnice sebral samopal. U pana vojenského lékaře by měl být podle předpisů osobní desetiranný „feldmaršál“, ale bojím se, že v pouzdru na boku má doktor jen léky proti průjmů nebo projímadlo, aby byl připraven na každou eventualitu. Takže šoféřisko bude vejcořezy po jednom chytat a já po nich budu házet tabletky.

Na konci bývalé aleje slyším nějaký šum. Rychle jsem povalil doktora i šoféra a sám jsem padl na zem, ale bylo pozdě. Blíží se k nám dlouhý černý „uragan“, zabavený přinejmenším ve vévodské garáži. Siréna nehouká a reflektory nesvítí. A já nemám ani tu svoji mizernou smrtonosnou lopatu.

Dobrá, přemýšlím. Jestli hned nezahájí palbu, jednoho dva s sebou vezmu. A šoféřisko se také jen tak nedá.

Dveře „uraganu“ se otvírají. Uvnitř je jediný člověk. Zato jaký! Znám ho jen z obrázků vojenských časopisů. Za volantem sedí Jednooký Lišák, náčelník kontrarozvědky Jeho Alajské Výsosti.

„Výborně, absolvente,“ říká. „Jen aby nepřišel deštík…“

A po těch slovech mi z vědomí zmizel Bojový Kocour Gag, mladičký absolvent, chlapec přičinlivý, ale přihlouplý, a já se stal sám sebou — plukovníkem kontrarozvědky Gigonem, následníkem alajského trůnu.