Drak Znovuzrozený

18 Léčení

Chodby hluboko pod Věží, kam je Sheriam zavedla, osvětlovaly lampy v železných nástěnných kruzích. Minuly několikero dveří, které byly zavřené, některé dokonce zamčené a jiné tak umně vypracované, že nebyly vidět, dokud Egwain nebyla těsně u nich. Ve většině chodeb, které křižovaly, byla tma, ale v některých byla v dálce vidět matná světla rozestavěná dost daleko od sebe. Cestou nikoho nepotkaly. Sem Aes Sedai zrovna často nechodily. Vzduch nebyl ani studený, ani teplý, ale Egwain se stejně chvěla a zároveň jí po zádech stékal čůrek potu.

Tady dole, v hlubinách pod Bílou věží, procházely mladší novicky posledními zkouškami, než byly přijaty. Nebo vyloučeny z Věže, pokud neuspěly. Tady dole skládaly přijaté konečné tři přísahy poté, co složily závěrečnou zkoušku. Náhle si Egwain uvědomila, že jí nikdy nikdo neřekl, co se stane s přijatou, pokud neuspěje. Někde tady dole byla místnost, kde bylo uloženo těch pár angrialů a sa’angrialů, které Věž vlastnila. Černé adžah zaútočily tady. A pokud nějaká černá adžah číhala v jedné z těch černých chodeb, pokud je Sheriam nevedla k Matovi, ale k...

Když se Aes Sedai zprudka zastavila, Egwain vyjekla, a když se na ni ostatní zvědavě ohlédly, zapýřila se. „Myslela jsem na černé adžah,“ řekla slabě.

„Nemysli na ně,“ poradila jí Sheriam, a pro jednou mluvila jako ta stará, laskavá, i když pevná Sheriam. „Černé adžah vám nemusí dělat starosti ještě hezkých pár let. Vy máte to, co nám ostatním schází. Totiž dost času, než s nimi budete muset jednat. Máte ještě spoustu času. Až vstoupíme, držte se u zdi a mlčte. To, že sem můžete přijít, je projev blahovůle, nemáte pomáhat ani rušit, ani se do ničeho plést.“ Otevřela dveře pokryté šedým kováním, které mělo připomínat kámen.

Čtverhranná místnost byla rozlehlá a stěny ze světlého kamene holé. Jediným kusem nábytku byl dlouhý kamenný stůl zakrytý bílou látkou, stojící uprostřed místnosti. Na stole ležel Mat, až na boty a plášť plně oblečený. Oči měl zavřené a obličej tak vyhublý, až z toho bylo Egwain do pláče. Při dýchání sípavě chrčel. Dýka z Shadar Logothu mu visela u pasu a rubín na hlavici jako by chytal světlo, takže zářil jako nějaké divoké rudé oko, i když tu svítilo na tucet lamp, jejichž záři zesilovaly světlé zdi a bílé dlaždice na podlaze.

U hlavy Matovi stála amyrlin a v nohách Leana. Po jedné straně stolu stály ještě čtyři další Aes Sedai, a tři na druhé. Sheriam se postavila k těm třem. Jednou z nich byla Verin. Egwain poznala ještě Serafelle, další hnědou sestru, Alannu Mosvani ze zeleného adžah a Anaiyu z modrého, jež bylo také Moiraininým adžah.

Alanna s Anaiyou je obě učily, jak se otevřít pravému zdroji, jak se poddat saidaru, aby jej bylo možné ovládat. A od jejich prvního příjezdu do Bílé věže do odjezdu musela Anaiya Egwain aspoň padesátkrát zkoušet, jestli není snílek. Zkoušky sice nic neprokázaly, ale mírná a laskavá Anaiya, jejíž jedinou krásou byl její hřejivý úsměv, si ji pořád volala k dalším zkouškám, stejně neúprosná jako balvan, valící se dolů horou.

Ostatní Aes Sedai Egwain neznala, jen jednu ženu s chladnýma očima, kterou pokládala za bílou adžah. Amyrlin a kronikářka měly samozřejmě své štóly, ale žádná z ostatních neměla šátek, který by je označoval, pouze prsten a tu bezvěkou tvář pro Aes Sedai typickou. Žádná také neuznala Egwain a ostatní za hodny pohledu.

Přes vnější klid měla Egwain dojem, že u žen kolem stolu zahlédla známky nejistoty. Anaiya měla kolem úst napjaté vrásky. Alanna se maličko mračila. Žena s chladnýma očima si neustále uhlazovala světle modré šaty na bocích, aniž si zřejmě uvědomovala, co vlastně dělá.

Jedna z těch Aes Sedai, které Egwain neznala, položila na stůl prostou protáhlou skříňku z leštěného dřeva a otevřela ji. Uvnitř byla skříňka vyložena rudým hedvábím. Amyrlin z ní vyňala bílou dutou hůlku zhruba o délce předloktí. Mohla to být kost nebo slonovina, ale nebylo to ani jedno, ani druhé. Nikdo živý nevěděl, z čeho byla hůlka vyrobena.

Egwain takovou hůlku nikdy neviděla, ale poznala ji podle lekcí, které novickám dávala Anaiya. Jeden ze sa’angrialů, a možná ten nejmocnější, který Věž vlastnila. Sa’angrialy samozřejmě neměly samy o sobě žádnou moc – byly to jenom nástroje k soustředění a zesílení proudu síly, kterou Aes Sedai usměrnily – ale s tou hůlkou by silná Aes Sedai dokázala strhnout hradby Tar Valonu.

Egwain stiskla ruku Nyneivě na jedné straně a Elain na druhé. Světlo! Ony ani nevědí, jestli ho dokážou vyléčit, dokonce ani se sa’angrialem – s tímhle sa’angrialem! Jakou naději bychom pak měly my? Pravděpodobně bychom ho byly zabily, a sebe nejspíš taky. Světlo!

„Spojím proudy,“ promluvila amyrlin. „Dávejte pozor. Síla, potřebná k tomu, aby bylo zlomeno pouto s dýkou a vyléčeny škody, které to pouto napáchalo, bude dost blízká tomu, aby ho zabila. Soustřeďuji sílu. Pozor.“ Oběma rukama podržela hůlku před sebou nad Matovým obličejem. Ten, stále v bezvědomí, začal házet hlavou a pevněji stiskl jílec dýky. Přitom si mumlal cosi, co znělo jako odmítnutí.

Kolem všech Aes Sedai se objevila záře, to měkké bílé světlo, které viděla pouze žena, která sama mohla usměrňovat. Světlo, vyzařující z každé ženy, se pomalu šířilo, až se setkalo se září ženy vedle a spojilo se, takže bylo jen jedno světlo, světlo, vedle něhož, alespoň podle Egwain, lampy úplně pohasínaly. A ve všem tom jasu bylo jedno světlo ještě silnější. Tyč z ohně bílého jako ohlazená kost. Sa’angrial.

Egwain zoufale bojovala s touhou také se otevřít saidaru a přidat svůj proud k záplavě. Táhlo ji to tak silně, že ji to málem shodilo na zem. Elain jí tiskla ruku čím dál tím pevněji. Nyneiva udělala krok ke stolu, ale pak se zarazila a rozzlobeně potřásla hlavou. Světlo, pomyslela si Egwain, já bych to dokázala. Ale nevěděla, co by dokázala. Světlo, je to tak silné. Je to tak – nádherné. Elain se začala třást ruka.

Na stole se Mat zmítal uprostřed veškeré té záře, házel sebou ze strany na stranu a nesrozumitelně si mumlal. Ale dýku stále nepouštěl z ruky a oči měl zavřené. Pomalu, velice pomalu se začal prohýbat v zádech, a svaly měl tak napjaté, až se celý chvěl. Ale pořád sebou házel a kopal, až se stolu dotýkal jen patami a rameny. Náhle prudce otevřel ruku a pomaličku, roztřeseně ji odtahoval od jílce. Jako by mu ji někdo odtahoval násilím. Rty měl ohrnuté a zuby vyceněné v úšklebku, byl to však škleb bolesti, a namáhavě lapal po dechu.

„Ony ho zabíjejí,“ zašeptala Egwain. „Amyrlin ho zabíjí! Musíme něco udělat.“

Právě tak tiše Nyneiva odvětila: „Jestli je přerušíme – kdybychom to dokázaly – on zemře. Nemyslím, že bych zvládla jen polovinu té síly.“ Odmlčela se, jako by si teprve teď uvědomila, co právě řekla – že dokáže usměrnit polovinu toho, co deset hotových Aes Sedai s pomocí sa’angrialu – a hlas jí ještě zeslábl. „Světlo mi pomoz, ale chtěla bych.“

Náhle se odmlčela. Myslela tím, že chce pomoci Matovi, nebo že by chtěla usměrňovat ten proud síly sama? Egwain to nutkání cítila také, bylo jako píseň, která ji nutí do tance.

„Musíme jim důvěřovat,“ prohlásila nakonec Nyneiva důrazným šeptem. „Mat jinou šanci nemá.“

Najednou Mat zařval, hlasitě, zplna hrdla. „Muad’drin tia dar allende caba’drin rhadiem!" Prohnul se v zádech, oči měl pevně zavřené a zcela zřetelně řval: „Los Valdar Cuebiyari! Los! Carai an Caldazar! Al Caldazar!"

Egwain se zamračila. Naučila se dost, aby poznala starý jazyk, i když rozuměla jen pár slovům. Carai an Caldazar! Al Caldazar! „Za čest Rudého Orla! Za Rudého Orla!“ Prastarý válečný pokřik Manetherenu, státu, který zmizel za trollockých válek. Státu, který se rozkládal tam, kde nyní leželo Dvouříčí. Tolik věděla. Ale nějakým způsobem jí připadalo, že na okamžik rozumí i tomu ostatnímu, jako by význam slov byl těsně mimo dosah, a ona se musela jenom otočit, aby se to dozvěděla.

S hlasitým lupnutím praskající kůže se dýka ve zlaté pochvě utrhla od Matova opasku a vznesla se na půl sáhu nad jeho vzpínající se tělo. Rubín se třpytil a vrhal karmínové jiskry, které jako by také bojovaly proti léčení.

Mat otevřel oči a zlobně se mračil na ženy stojící kolem něho. „Mia ayende, Aes Sedai! Caballein misain ye! Inde muagdhe Aes Sedai misain ye! Mia ayende!" A pak začal ječet, řval vzteky a nebralo to konce, až se Egwain divila, kde na to bere dech.

Anaiya se rychle sehnula a vytáhla zpod stolu truhličku z nějakého tmavého kovu. Podle toho, jak ji vlekla, byla zřejmě dost těžká. Když ji položila vedle Mata a otevřela víko, mezi dva couly silnými stěnami už moc místa nezbývalo. Anaiya se sehnula znovu a vytáhla kleště, jaké by se klidně hodily do kuchyně obyčejné hospodyně. Kleštěmi opatrně, jako by to byl smrtelně jedovatý had, zachytila vznášející se dýku.

Matův křik zesílil a byl ještě zoufalejší. Rubín jasně zazářil a jeho barva teď připomínala krev.

Aes Sedai strčila dýku do skříňky a prudce zavřela víko. Když zacvaklo, slyšitelně si oddechla. „Hnusná věc,“ prohodila.

Jakmile byla dýka schována, Mat umlkl a zhroutil se, jako by se mu svaly a kosti změnily ve vodu. O chvíli později záře, obklopující Aes Sedai a stůl, pohasla.

„Hotovo,“ zachraptěla amyrlin, jako by také celou dobu křičela. „Je to hotovo.“

Některé Aes Sedai viditelně poklesly v kolenou a nejedné se na čele perlil pot. Anaiya si z rukávu vyndala obyčejný lněný kapesníček a otevřeně si otírala obličej. Bílá sestra s chladnýma očima si oťukávala líčka kouskem lugardské krajky.

„Úžasné,“ poznamenala Verin. „Že stará krev může být i dnes v někom tak silná.“ Se Serafelle daly hlavy dohromady a tiše spolu hovořily, přitom však prudce mávaly rukama.

„Je vyléčený?“ zeptala se Nyneiva. „Bude... žít?“

Mat ležel, jako by spal, ale stále byl málem na kost vyhublý. Egwain ještě nikdy neslyšela, že by léčení nevyléčilo všechno. Pokud pouhé oddělení od tě dýky nespotřebovalo všechnu sílu, kterou použily. Světlo!

„Brendas,“ řekla amyrlin, „dohlédneš na to, aby ho odnesli zpátky do jeho pokoje?“

„Jak přikazuješ, matko,“ odpověděla Aes Sedai s chladnýma očima a její pukrle bylo stejně vyrovnané, jako celé její dosavadní chování. Když odešla, aby zavolala nosiče, několik Aes Sedai odešlo s ní, včetně Anaiyy. Verin se Serafelle je následovaly a stále si cosi povídaly, ale tak velice tiše, že jim Egwain nerozuměla ani slovo.

„Je Mat v pořádku?“ chtěla vědět Nyneiva. Sheriam jen zvedla obočí.

Obrátila se k nim amyrlin. „Je mu tak dobře, jak jen může být,“ pravila chladně. „Teprve se uvidí. Nosit něco pošpiněné dotykem Shadar Logothu tak dlouho při sobě... kdo ví, jak ho to mohlo ovlivnit? Možná vůbec, možná hodně. Uvidíme. Ale pouto s dýkou je přerušeno. Teď potřebuje jen odpočívat a jíst, co se do něj vejde. Měl by to přežít.“

„Co to vlastně křičel, matko?“ zeptala se Elain, a pak rychle dodala: „Jestli se smím zeptat?“

„Rozkazoval vojákům.“ Amyrlin vrhla na mladého muže ležícího na stole zvláštní pohled. Mat se nepohnul, co se zhroutil, ale Egwain měla dojem, že přece jen dýchá lehčeji, a také hruď se mu zvedala a klesala pravidelněji. „V bitvě před dvěma tisíci lety, řekla bych. Stará krev se vrací.“

„Ale všechno to nebylo jenom o bitvě,“ poznamenala Nyneiva. „Slyšela jsem, jak říká Aes Sedai. To nebylo kvůli boji. Matko,“ dodala opožděně.

Amyrlin se na chvíli zamyslela, možná uvažovala o tom, co říci, nebo zda vůbec něco říkat. „Na chvíli,“ pravila nakonec, „Jsem si myslela, že se minulost a přítomnost spojily. Byl tady a byl tam a věděl, kdo jsme. Velel nám, abychom ho propustily.“ Znovu se odmlčela. „‚Jsem volný muž, Aes Sedai. Nejsem žádné maso pro Aes Sedai.' To říkal.“

Leana si hlasitě odfrkla a některé Aes Sedai, které tu ještě zůstaly, si cosi rozzlobeně mumlaly.

„Ale matko,“ namítla Egwain, „nemohl to myslet tak, jak to znělo. Manetheren byl přece spojencem Tar Valonu.“

„Manetheren byl spojencem, dítě,“ prohlásila amyrlin, „ale kdo se vyzná v srdci muže? Mám takový dojem, že dokonce ani on sám. Muž je zvíře, které se nejsnadněji uvazuje na vodítko, a nejhůř se na tom vodítku udržuje. Dokonce i když si je vybere sám.“

„Matko,“ ozvala se Sheriam, „je pozdě. Kuchaři budou čekat na ty, které ti pomáhaly.“

„Matko,“ zeptala se ještě nervózně Egwain, „nemohly bychom zůstat s Matem? Jestli může pořád ještě umřít...“

Amyrlin se tvářila vyrovnaně, bezvýrazně. „Vy máte své povinnosti, dítě.“

Egwain si byla jistá, že tím nemyslela mytí nádobí. „Ano, matko.“ Udělala pukrle a suknicemi se otřela o Nyneivu a Elain, které se také klaněly. Ještě se naposled podívala na Mata a pak vyšla za Sheriam z místnosti. Mat se dosud nepohnul.