19 Probuzení

Mat pomalu otevřel oči a zahleděl se na bíle omítnutý strop. Uvažoval, kde je a jak se sem dostal. Strop byl lemován umným štukem z pozlacených lístků, a matrace, kterou pod sebou cítil, byla hodně nacpaná peřím. Takže u někoho bohatého. U někoho, kdo má hodně peněz. Neměl ale nejmenší ponětí o tom, kde je, jak se sem dostal, a ještě o spoustě dalších věcí.

Něco se mu zdálo a kousky snů se mu v hlavě pořád proplétaly se vzpomínkami. Nedokázal je od sebe oddělit. Divoké útěky a rvačky, zvláštní lidé z druhé strany oceánu, cesty a portálové kameny a kousky jiných životů, příhody rovnou z kejklířských vyprávěnek, to musely být sny. Aspoň si to myslel. Ale Loial žádný sen nebyl, a to byl ogier. Hlavou mu táhly útržky hovorů, rozhovory s otcem, s přáteli a s dobře oblečeným mužem, který s ním mluvil jako otec a uděloval mu moudré rady. To bylo nejspíš skutečné. Ale všechno to byly jenom zlomky a útržky. Jenom se zmateně míhaly.

„Muad’drin tia dar allende caba’drin rhadiem," zamumlal si pro sebe. Ta slova byla jenom zvuky, ale přesto vykřísla – cosi.

Těsné řady oštěpníků se táhly na míli či víc na obě strany, a nad nimi vlály korouhve a praporce měst a menších rodů. Řeka mu zabezpečovala levý bok, napravo měl močály a slatiny. Z kopce přihlížel, jak oštěpníci bojují proti masám trolloků, kteří se snažili prorazit. Trolloků bylo desetkrát víc než lidí. Oštěpy prorážely černé trolločí brnění a sekery s bodci prosekávaly krvavé rány do lidských řad. Vzduchem se nesl křik – a řev. Slunce pálilo na bezmračné obloze a nad bojovníky se chvěl vzduch žárem. Z nepřátelských řad stále létaly šípy a pobíjely trolloky i lidi bez rozdílu. On své lučistníky odvolal, ale hrůzopáni se nestarali o nic jiného, než jak prorazit řadami lidí. Na hřebeni za ním čekala Srdcová garda na jeho rozkaz. Koně netrpělivě podupávali. Brnění na mužích i koních se ve slunci lesklo jako stříbro. Ani lidé, ani zvířata už to vedro o moc děle nevydrží.

Musejí zvítězit, nebo padnout. Byl znám jako hazardní hráč, a teď nadešla chvíle, kdy musel vrhnout kostky. – Hlasem, který se nesl nad vřavu dole, vydal rozkaz a vyhoupl se do sedla. „Pěšáci se připraví pustit jízdu dopředu!“ Jeho praporečník dojel blíž, a jak jeho rozkaz opakovali podél celé řady, nad hlavou mu vlála korouhev s rudým orlem.

Dole se oštěpníci náhle pohnuli a disciplinovaně ustoupili stranou, zúžili formace a tak otevřeli široké mezery. Mezery, do nichž se nahrnuli trolloci jako černá, odporná vlna smrti, vyrážejíce příšerný řev.

On sám tasil meč a zvedl ho nad hlavu. „Kupředu Srdcová gardo!“ Pobídl koně a ten skočil ze svahu. Za nim zaduněla kopyta koní útočících těžkooděnců. – „Kupředu!“ Na trolloky udeřil jako první, máchal mečem, a praporečník se držel těsně za ním. „Za čest Rudého Orla!“ Srdcová garda se vrhla do mezer mezi oštěpníky, rozdrtila černý příliv a zatlačila ho zpátky. – „Rudý Orel!“ Půllidé na něho vrčeli a snažili se ho zasáhnout podivně zakřivenými meči, ale on se prosekával stále hlouběji do jejich řad. Zvítězit, nebo padnout. „Manetheren!"

Když Mat zvedal ruku k čelu, třásla se mu. „Los Valdar Cuabiyari, " mumlal. Byl si téměř jistý, že ví, co to znamená – „Kupředu, Srdcová gardo,“ nebo možná „Srdcová garda postoupí," – ale to přece nebylo možné. Moirain mu řekla pár slov ze starého jazyka, a ta byla jediná, která znal. To ostatní mohla být klidně tajná mluva zlodějů.

„Zvláštní,“ řekl chraplavě. „Nejspíš to ani není starý jazyk. Jenom nějaká hatmatilka. Ta Aes Sedai je blázen. Byl to jenom sen.“

Aes Sedai. Moirain. Náhle si uvědomil, jak má kostnatou ruku a zápěstí, a zadíval se na ně. Byl nemocný. Mělo to něco společného s dýkou. S dýkou s rubínem na jílci a dávno mrtvým, pošpiněným městem nazývaným Shadar Logoth. Všechno to bylo nějak vzdálené a v mlze, nedávalo to dohromady žádný smysl, ale on věděl, že to nebyl sen. Egwain a Nyneiva ho vezly do Tar Valonu na léčení. Tolik si pamatoval.

Pokusil se posadit, ale zhroutil se zpátky, protože byl slabý jako novorozené jehňátko. S námahou se vytáhl do sedu a odhrnul vlněnou pokrývku stranou. Jeho šaty byly pryč, nejspíš v tom šatníku s vyřezávanými liánami, který stál u zdi. Pro tuto chvíli mu ale na šatech ani nezáleželo. Postavil se a překlopýtal po koberci s květinovým vzorem ke křeslu s vysokým opěradlem, kterého se zachytil. Od křesla se odrazil ke stolu, jenž měl na nohách a okrajích desky pozlacené spirály.

Místnost jasně osvětlovaly voskovice, čtyři na každém z vysokých svícnů se zrcátkem za plamínky. Větší zrcadlo viselo na stěně nad silně lakovaným stojanem s umyvadlem a džbánem na vodu. Když se do něj podíval, uviděl svůj odraz. Byl vyhublý, s propadlými tvářemi a zapadlýma očima s černými kruhy, vlasy měl propocené, ohnutý byl jako stařec nad hrobem a kymácel se jako třtina ve větru. Narovnal se, ale přílišné zlepšení to nebylo.

Na stole před jeho rukama ležel velký zakrytý podnos. Ucítil vůni jídla. Strhl látku a objevily se dva velké stříbrné džbány a mísy z tenkého zeleného porcelánu. Slyšel, že Mořský národ si za tento porcelán žádá jeho váhu ve stříbře. Čekal hovězí vývar, případně brzlíky a podobné jídlo, které se obvykle nutí invalidům. Místo toho byly na jednom talíři silné plátky hovězího s tmavou hořčicí a křenem. Na dalších byly opékané brambůrky, fazole s cibulkou, klobásy a hrách. Nakládaná zelenina a kousky žlutého sýra. Silné krajíce křupavého chleba a miska másla. V jednom džbánu bylo mléko a džbán byl zvenčí ještě orosený, v druhém bylo něco, co vonělo jako svařené víno. Dohromady toho bylo pro čtyři dospělé muže. V ústech se mu začaly sbíhat sliny a zakručelo mu v žaludku.

Nejdřív zjistím, kde to jsem. Ale stejně smotal plátek hovězího a namočil si jej do hořčice, než se odstrčil od stolu a vydal se ke třem úzkým vysokým oknům.

Okna byla zakryta dřevěnými okenicemi vyřezávanými jako krajka, ale otvory viděl, že venku je noc. Světla z ostatních oken tvořila tečky na tmavém pozadí. Na chvíli se v zoufalství sesul na bílý kámen parapetu, ale pak začal myslet.

Jeho otec vždycky říkával, že to, co přichází, lze obrátit ke svému prospěchu, jen když člověk myslí, a Abell Cauthon byl ten nejlepší koňský handlíř v celém Dvouříčí. Vždy, když to vypadalo, že někdo na Matova otce vyzrál, nakonec to dopadlo tak, že mu zůstala kratší slámka. Ne že by Abell Cauthon někdy udělal něco nečestného, ale dokonce ani lidi z Tarenského Přívozu na něj nikdy nevyzráli, a každý věděl, jací to jsou ostří hoši. A to všechno jen díky tomu, že si všechno vždycky promyslel ze všech stran.

Tar Valon. Musel to být Tar Valon. Tento pokoj se hodil do paláce. Jenom ten květovaný domanský koberec sám stál tolik, co slušný statek. Navíc si byl jist, že už není nemocný, a podle toho, co mu řekli, byl Tar Valon jeho jedinou nadějí na uzdravení. Nikdy se sice necítil skutečně nemocen, alespoň si na to nevzpomínal, dokonce ani když Verin – z oparu se vynořilo další jméno – říkala někomu poblíž, že umírá. Teď se cítil slabý jako moucha a hlad měl jako vlk, ale nějak si byl jist, že léčení již bylo dokončeno. Cítím se – celý a zdravý, to je všechno. Jsem vyléčený. Zamračil se na okenice.

Vyléčený. To znamenalo, že na něj použily jedinou sílu. Z toho pomyšlení mu naskočila husí kůže, ale věděl, že to udělaly. „Lepší než umřít,“ řekl si. Vzpomněl si na některé z příběhů, které o Aes Sedai slyšel. „Musí to být lepší než umřít. Dokonce i Nyneiva si myslela, že umřu. No, je to hotovo, a dělat si teď kvůli tomu starosti ničemu nepomůže.“ Uvědomil si, že dojedl plátek hověziny a olizuje si z prstů šťávu.

Na nejistých nohou se vrátil ke stolu. Pod ním byla zasunutá stolička. Vytáhl si ji a posadil se. Nenamáhaje se s nožem a vidličkou, stočil si další plátek masa. Jak by mohl změnit to, že je v Tar Valonu – v Bílé věži. Musí to být ona – ke svému prospěchu?

Tar Valon znamenal Aes Sedai. To rozhodně nebyl důvod zůstávat tu třeba jen o hodinu déle. Právě naopak. Co si pamatoval z doby strávené s Moirain a později s Verin, mu moc nepomáhalo. Nevzpomínal si, že by některá udělala něco skutečně hrozného, ale on se na většinu té doby nepamatoval vůbec. Stejně, ať už Aes Sedai dělaly cokoliv, dělaly to ze svých vlastních důvodů.

„A ty nejsou vždycky takové, za jaké je považuješ,“ zamumlal s ústy plnými brambor. Polkl. „Aes Sedai nikdy nelžou, ale pravda, kterou ti Aes Sedai řekne, nemusí být vždycky taková, za jakou ji pokládáš. Na to nesmím zapomenout. Nemůžu si jimi být jistý ani tehdy, když si myslím, že pravdu skutečně znám.“ Nebyl to zrovna povzbudivý závěr. Dal si do úst lžíci hrachu.

Jak tak myslel na Aes Sedai, trochu se rozpomněl na to, co o nich ví. Sedm adžah: modré, červené, zelené, hnědé, žluté, bílé a šedé. Červené adžah byly nejhorší. Až na černé, o kterých ale ty ostatní tvrdí, že neexistují. Ale červené adžah by pro něj neměly znamenat hrozbu. Ty zajímali jenom muži, kteří dokázali usměrňovat jedinou sílu.

Rand. Ať shořím, jak jsem na něj mohl zapomenout? Kde je? Je v pořádku? Lítostivě si povzdechl a natřel si máslem kousek stále ještě teplého chleba. Rád bych věděl, jestli už zešílel.

I kdyby ale znal odpověď, nemohl by udělat nic, co by Randovi pomohlo. A nebyl si ani jistý, jestli by to udělal, kdyby mohl. Rand mohl usměrňovat a Mat vyrostl na příbězích o mužích, kteří to uměli, na příbězích, které se používaly ke strašení dětí. Děsily však také dospělé, protože některé z nich byly až příliš pravdivé. Když Mat zjistil, co Rand dokáže, bylo to jako zjistit, že váš nejlepší přítel trhá mouchám křidélka a zabíjí malé děti. Jakmile jste se však jednou přiměli tomu uvěřit, bylo těžké ho nadále nazývat přítelem.

„Musím se postarat o sebe,“ řekl rozzlobeně. Obrátil džbán s vínem nad stříbrným pohárem a překvapilo ho zjištění, že je džbán prázdný. Místo toho si nalil mléko. „Egwain a Nyneiva se chtějí stát Aes Sedai.“ Nevzpomněl si na to, dokud to nevyslovil nahlas. „Rand chodí za Moirain jako pejsek a říká si Drak Znovuzrozený. Světlo ví, co má za lubem Perrin. Od tý doby, co se mu tak divně změnily oči, se chová jako blázen. Musím se o sebe postarat sám.“ Ať shořím, musím! Jsem poslední z nás, kdo je ještě duševně v pořádku. Takže je to jenom na mně.

Tar Valon. No, mělo to být nejbohatší město na světě a bylo střediskem obchodu mezi Hraničními státy a jihem, střediskem moci Aes Sedai. Mat si nemyslel, že by dokázal přimět Aes Sedai, aby si s ním zahrály. Nebo že by věřil kostkám nebo kartám, kdyby to některá udělala. Ale museli tu přece být kupci a další lidé s kapsami plnými zlata a stříbra. Město samo bude stát za pár dní jeho času. Věděl, že od chvíle, kdy opustil Dvouříčí, toho hodně procestoval, ale kromě několika matných vzpomínek na Caemlyn a Cairhien si z velkých měst nevzpomínal na nic. Vždycky chtěl vidět nějaké velké město.

„Ale ne takový, který je plný Aes Sedai,“ zabručel kysele a vyškrábal poslední hrášek. Spolykal ho a vzal si další kus masa.

Maně zauvažoval, jestli by mu Aes Sedai nenechaly alespoň ten rubín z dýky ze Shadar Logothu. Na tu dýku si vzpomínal jen velice matně, ale bylo to jako vzpomínat si na hrozné zranění. Stáhl se mu žaludek a ve spáncích mu zabušila bolest. Rubín přesto jasně viděl, byl velký jako nehet na palci a tmavý jako kapka krve a leskl se jako karmínové oko. Rozhodně na něj měl větší právo než ony, a takový rubín by doma musel stát snad tucet statků.

Nejspíš řeknou, že je taky pošpiněný. Což taky nejspíš byl. Přesto si chvíli představoval, jak rubín vymění s některými Coplinovými za jejich nejlepší pozemky. Většina členů té rodiny – od kolébky buřiči a navíc i zloději a lháři – by si zasloužila, co by se jim přihodilo, i něco horšího. Ale opravdu nevěřil, že by mu jej Aes Sedai vrátily, a rozhodně by ho netěšilo, kdyby jej musel nést až do Emondovy Role, kdyby mu jej daly. A pomyšlení na vlastnictví největšího statku ve Dvouříčí už nebylo tak lákavé jako kdysi. Kdysi to bylo jeho největší touhou, to, a pověst koňského handlíře rovnající se té otcově. Teď mu to připadalo bezvýznamné. Ubohá maličkost, když tam venku čekal celý svět.

Rozhodl se, že nejdřív najde Egwain s Nyneivou. Možná se už vzpamatovaly. Možná se vzdaly toho hloupého nápadu, že se stanou Aes Sedai. Nemyslel si, že to udělaly, ale nemohl odejít, aniž by je předtím nenavštívil. Tím, že odejde, si byl jist. Návštěva u děvčat, den na prohlídku města, možná si trochu zahraje v kostky, aby si vylepšil obsah měšce, a pak odejde někam, kde nejsou žádné Aes Sedai. Než se vrátí domů – jednou se domů vrátím. Jednou se určitě vrátím – chtěl vidět kus světa, a to bez toho, aby ho Aes Sedai nutily tancovat, jak budou pískat.

Prohlížel si podnos, že by ještě něco snědl, a zděšeně si uvědomil, že už zůstaly jen drobky chleba a sýra a trocha mastnoty na talíři. Oba džbány bylý prázdné. Užasle se podíval na své břicho. Po všem, co snědl, by měl být nacpaný k prasknutí, ale měl pocit, jako by skoro nejedl. Prsty vyškrábal poslední kousky sýra. V půli cesty k ústům mu ruka ztuhla.

Zatroubil jsem na Valerský roh. Tiše si zahvízdal kousek melodie, pak si vzpomněl na slova:

Jsem na dně studny.

Je noc a padá déšť.

Stěny se bortí a chybí provaz ke šplhání.

Jsem na dně studny.

„Radši by tam měl být ten zatracenej provaz,“ zašeptal. Nechal drobky spadnout na talíř. Na chvíli se mu zase udělalo zle. Začal myslet, snažil se proniknout mlhou, která mu halila vzpomínky.

Verin přivezla Valerský roh do Tar Valonu, ale nemohl si vzpomenout, jestli ví, že na něj zadul on. Nikdy neřekla nic, co by to potvrzovalo. Tím si byl jist. Aspoň si myslel, že je. A co jestli to ví? Co jestli to vědí všechny? Pokud s ním Verin neudělala něco, o čem nevím, tak mají ten roh. Mě už nepotřebují. Ale kdo mohl říci, o čem si Aes Sedai budou myslet, že to potřebují?

„Jestli se zeptají,“ prohlásil ponuře, „tak jsem se ho nikdy ani prstem nedotkl. Jestli to vědí... Jestli to vědí, tak... tak to vyřídím, až na to dojde. Ať shořím, nemůžou ode mě nic chtít. Nemůžou!“

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Mat roztřeseně vyskočil, připraven uprchnout. Pokud by tu bylo kam utéci a pokud by dokázal udělat víc než tři kroky. Ale tady nebylo kde se schovat, a on nemohl chodit.

Dveře se otevřely.

Загрузка...