53 Pramen ducha

Perrin se cestou dloužícími se večerními stíny ke Hvězdě soukal do kabátce. Z ramenou a paží se mu do těla šířila příjemná únava. Kromě obyčejných předmětů mu pantáta Ajala dovolil vyrobit větší kus zdobené mříže, samé umné křivky a spirály, která měla přijít do nového sídla nějakého pána země. Práce na něčem tak hezkém se mu líbila.

„Myslela jsem, že mu oči vypadnout z důlků, kováři, když jsi mu řekl, že to neuděláš, jestli je to určený pro nějakýho vznešenýho pána.“

Úkosem se podíval na Zarin, která šla vedle něho. Tvář jí halily stíny. Dokonce i před jeho očima byla zastíněná, jen stíny byly o něco světlejší než pro normálního člověka. Stíny zdůraznily její lícní kosti a změkčily ostrou křivku nosu. Pořád se ohledně ní nedokázal rozhodnout. I když Moirain a Lan stále trvali na tom, že se mají držet poblíž hostince, přál si, aby si Zarin našla nějakou jinou zábavu, než aby ho pořád pozorovala při práci. Z nějakého důvodu se vždycky začal cítit nesmírně neohrabaný, kdykoliv si uvědomil, že na něj upírá své šikmé oči. Nejednou zacházel s kladivem tak neobratně, až se na něj pantáta Ajala ustaraně zamračil. Dívky v něm vždycky vyvolávaly tyto pocity, zvláště když se na něj usmívaly, ale Zarin se ani usmát nepotřebovala. Stačilo, aby se dívala. Znovu ho napadlo, je-li to ta krásná žena, před níž ho varovala Min. Lepší by bylo, kdyby byla tou sokolicí. Ta myšlenka ho tak překvapila, až klopýtl.

„Nechtěl jsem, aby se něco z toho, co udělám, dostalo do rukou jednoho ze Zaprodanců.“ Když se na ni podíval, oči mu zlatě zažhnuly. „Kdyby to bylo pro vznešeného pána, jak bych věděl, kde může skončit?“ Zarin se otřásla. „Nechtěl jsem tě polekat, Fai – Zarin.“

Zeširoka se na něj usmála a nepochybně si myslela, že ji nevidí. „Ty ještě zhřešíš, sedláčku. Už tě někdy napadlo, že by sis nechal narůst bradku?“

Špatné je už to, že si ze mě pořád utahuje, ale polovinu doby jí vůbec nerozumím!

Když dorazili k předním dveřím hostince, setkali se s Moirain a Lanem, kteří právě vycházeli. Moirain měla onen soukenný plášť s hlubokou kapuci kryjící jí tvář. Světlo z oken šenku vytvářelo na dlažebních kamenech žluté kaluže. Kolem rachotily dva tři kočáry a v dohledu byl asi tucet lidí spěchajících domů na večeři. Většinu ulice však zabíraly stíny. Plátenická dílna byla zavřená. Ticho bylo ohlušující.

„Rand je v Tearu.“ Chladný hlas Aes Sedai zazníval z hlubin kapuce jako z jeskyně.

„Jseš si jistá?“ ujišťoval se Perrin. „Neslyšel jsem, že by se stalo něco zvláštního. Žádné svatby, ani vysychající studny.“ Všiml si, jak se Zarin zmateně zamračila. – Moirain k ní příliš vstřícná nebyla a on také ne. Dohlédnout na Loiala, aby toho neprozradil moc, bylo těžší.

„Copak ty neposloucháš klepy, kováři?“ ozval se strážce. „Svatby tu byly, za poslední čtyři dny jich bylo tolik jako za půl roku předtím. A tolik vražd jako za celý rok. Dneska vypadlo dítě z balkonu. Padesát sáhů na kamenné dláždění. Pak ta holčička vstala a bez škrábnutí se rozběhla k matce. První z Mayene, která je ‚hostem' v Kameni už od zimy, dnes ohlásila, že se poddá vůli vznešených pánů poté, co včera řekla, že radši uvidí Mayene a všechny jeho lodi spálené na uhel, než by jeden z tairenských pánů země vstoupil do města. Nedokázali se přimět, aby ji mučili, a ta mladá žena má železnou vůli, tak mi řekni, jestli si myslíš, že by to mohla být Randova práce. Kováři, odshora dolů to v celém Tearu vře jako v kotli.“

„Tohle ani nebylo třeba, abych to poznala,“ připojila Moirain. „Perrine, zdálo se ti v noci o Randovi?“

„Ano,“ připustil. „Byl v Srdci Kamene a držel ten meč –“ cítil, jak Zarin vedle něj přešlápla – „ale to mi v poslední době dělalo tolik starostí, takže není divu, že se mi o tom zdá. Včera se mi zdály samý noční můry.“

„Vysoký muž?“ ozvala se Zarin. „S narudlými vlasy a šedýma očima? A drží něco, co září tak jasně, až tě z toho bolí oči? Na místě, kde jsou samý velký sloupy z krevele? Kováři, řekni mi, že se ti nezdálo tohle.“

„Vidíš,“ řekla Moirain. „Dneska jsem slyšela právě tenhle sen vyprávět snad stokrát. Všichni hovoří o nočních můrách – Be’lal si očividně nedává práci s tím, aby své sny odstínil – ale tenhle byl hlavní.“ Náhle se zasmála. Znělo to jako tiché, chladné zvonečky. „Lidé říkají, že to je Drak Znovuzrozený. Říkají, že přichází. Vystrašeně si o tom šeptají na nárožích, ale říkají to.“

„A co Be’lal?“ zeptal se Perrin.

Moirainina odpověď byla jako tasená ocel. „S tím to vyřídím dneska v noci.“ Neucítil z ní ani závan strachu.

My to s ním dneska v noci vyřídíme,“ opravil ji Lan.

„Ano, můj gaidine. My to s ním vyřídíme.“

„A co budeme dělat my? Sedět tu a čekat? Já už jsem se načekal v horách, že mi to stačí na celý život, Moirain.“

„Ty a Loial – a Zarin – půjdete do Tar Valonu,“ sdělila mu klidně. „A zůstanete tam, dokud to neskončí. Tam budete v největším bezpečí.“

„Kde je ogier?“ zeptal se Lan. „Chci, abyste vy tři vyrazili na cestu na sever co nejrychleji.“

„Asi nahoře,“ prohodil Perrin. „Ve svým pokoji nebo možná v jídelně. V oknech se tam svítí. On pořád pracuje na těch svých poznámkách. Asi bude mít v tý svý knize spoustu vyprávění o tom, jak jsme pořád utíkali.“ Hořkost v hlase ho samotného překvapila. Světlo, ty hlupáku, přece se nechceš postavit jednomu ze Zaprodanců. Ne. Ne, ale z utíkání už jsem unavený. Pamatuju se, jak jsem jednou neutekl. Pamatuju se, jak jsem zůstal a bojoval, a to bylo mnohem lepší. I když jsem si myslel, že tam umřu, bylo to lepší než tohle.

„Najdu ho,“ nabídla se Zarin. „Já se nestydím za to, že z tohohle boje uteču ještě moc ráda. Muži bojují, když by měli utýct, a hlupáci bojují, když by měli utýct. Ale to vlastně nemusím říkat dvakrát.“ Vykročila dopředu, a když vstoupili do hostince, její úzké rozstřižené suknice tiše šustily.

Cestou za Zarin ke schodům se Perrin rozhlédl po šenku. U stolů bylo méně lidí, než čekal. Někteří seděli sami, s otupělými pohledy, ale pokud byli u jednoho stolu dva či tři lidé, vystrašeně si šeptali tak tiše, že je skoro ani on neslyšel. Přesto třikrát zachytil slovo „Drak".

Když vyšel do schodů, zaslechl další tichý zvuk, náraz, jak něco spadlo v soukromé jídelně. Zadíval se do chodby. „Zarin?“ Žádná odpověď se neozvala. Cítil, jak mu vstávají vlasy na hlavě a tiše se vydal k jídelně. „Zarin?“ Otevřel dveře. „Faile!“

Ležela na podlaze u stolu. Když nakročil, aby se vrhl za ní do místnosti, zarazil ho Moirainin velitelský výkřik.

„Stůj, hlupáku! Stůj, je-li ti život milý!“ Pomalu se blížila chodbou a otáčela hlavou, jako by se snažila něco zaslechnout nebo zahlédnout. Lan ji následoval s rukou na meči – a s výrazem, jako by již věděl, že tady mu ocel nebude k ničemu. Moirain se k němu připojila ve dveřích a zastavila se. „Ustup, Perrine. Ustup!“

S bolestí hleděl na Zarin. Na Faile. Ležela tam jako bez života. Konečně se přiměl couvnout ode dveří, které nechal otevřené, a postavil se tak, aby na ni viděl. Vypadala úplně jako mrtvá. Hruď se jí nezvedala. Chtělo se mu zavýt. Zamračil se a sevřel ruku v pěst. Tu ruku, kterou předtím otevřel dveře do místnosti. Otevíral a zavíral prsty. Silně to brnělo, jako by si narazil brňavku. „Ty nic neuděláš, Moirain? Jestli ne, tak jdu k ní.“

„Stůj tady, nebo nikam nepůjdeš,“ zarazila ho Moirain klidně. „Co to má u pravé ruky? Jako by to upustila, když padala. Nedokážu to rozeznat.“

Zlostně se na ni zamračil a pak nahlédl do pokoje. „Ježka. Vypadá to jako ježek vyřezaný ze dřeva. Moirain, řekni mi, co se tu děje! Co se stalo? Řekni mi to!“

„Ježek,“ zamumlala Aes Sedai. „Ježek. Mlč, Perrine. Musím přemýšlet. Cítila jsem, jak se to spustilo. Cítím zbytky vláken, která musela být spletena, aby to mohlo být nastaveno. Duch. Čistý duch a nic jiného. Skoro nikdo nepoužívá čisté prameny ducha! Proč mě ten ježek přiměl přemýšlet o duchu?“

„Cítilas, jak se něco spustilo, Moirain? Co bylo nastaveno? Past?"

„Ano, past,“ řekla a podráždění vytvářelo v její masce chladné vyrovnanosti jemné prasklinky. „Past nalíčená na mne. Kdyby se Zarin nehnala dopředu, já bych byla první, kdo by do té místnosti vstoupil. S Lanem bychom sem určitě přišli spřádat plány a čekat na večeři. Teď na večeři čekat nebudu. Buď zticha, jestli chceš, abych tomu děvčeti vůbec pomohla. Lane! Přiveď mi toho hostinského!“ Strážce odplul dolů po schodech.

Moirain přecházela po chodbě a občas se zastavila a z hlubin své kapuce se zadívala dveřmi do místnosti. Perrin neviděl žádné známky toho, že by byla Zarin naživu. Hruď se jí ani nehnula. Snažil se zaslechnout, zda jí tluče srdce, ale dokonce ani se svýma bystrýma ušima to nedokázal.

Když se Lan vrátil a vlekl s sebou za tlustý krk vyděšeného Juraha Hareta, Aes Sedai se k plešatějícímu muži rychle obrátila. „Slíbils, že tu místnost necháš pro mne, mistře Harete.“ Hlas měla tvrdý a výslovnost ostrou jako stahovací nůž. „Že tam nedovolíš vstoupit ani služebné, aby tam poklidila, pokud u toho nebudu. Kdo tam vstoupil, mistře Harete? Pověz!“

Haret se třásl jako miska pudinku. „J-jenom ty d-dvě urozený dámy, paní. O-ony t-tu ch-chtěly pro tebe nechat překvapení. Přísahám, paní. O-ony mi t-to ukázaly. Maličkého je-ježečka. O-ony říkaly, ž-že budeš překvapená.“

„Byla jsem překvapená, mistře hostinský,“ pravila Moirain tiše. „Teď odejdi! A jestli o tom jenom špitneš, třebas ve spánku, strhnu ti tenhle hostinec, že ti zůstane jenom díra v zemi.“

„A-ano, paní,“ šeptal roztřeseně. „To přísahám! Přísahám!“

„Jdi!“

Hostinský upadl na kolena, jak spěchal ke schodům, a dolů se škrábal provázen ranami, které prozrazovaly, že nejednou spadl i tam.

„Ví, že jsem tady,“ řekla Moirain strážci, „a našel někoho z černých adžah, aby nalíčil svou past, i když si teď možná myslí, že jsem se do ní chytila já. Byl to jenom maličký záblesk síly, ale možná je dost silný, aby ho vycítil.“

„Takže nebude mít podezření, že přicházíme,“ pravil klidně Lan. Skoro se usmíval.

Perrin na ně hleděl s vyceněnými zuby. „A co ona?“ chtěl vědět. „Co jí to udělali, Moirain? Je naživu? Nevidím ji dýchat.“

„Žije,“ odvětila pomalu Moirain. „A já nemohu, neodvažuji se, k ní přiblížit, abych zjistila víc, ale je živá. Jistým způsobem... spí. Jako spí medvěd v zimě. Srdce jí tluče tak pomalu, že mezi jednotlivými stahy napočítáš několik minut. A stejně pomalu i dýchá. Spí.“ Dokonce i zpod kapuce cítil, že na něj upírá oči. „Bojím se, že není tady, Perrine. Už není ve svém těle.“

„Co tím myslíš, že není ve svém těle? Světlo! Nechceš snad říct, že jí... sebrali duši. Jako šedým mužům!“ Moirain zavrtěla hlavou a on si oddechl úlevou. Na prsou ho bolelo, jako by nedýchal od chvíle, co promluvila naposledy. „Tak kde je, Moirain?“

„To nevím,“ odvětila. „Mám jisté tušení, ale určitě to nevím.“

„Tušení, náznak, cokoliv! Ať shořím, kde je?“ Lan přešlápl, jak mluvil drsně, ale Perrin věděl, že by se pokusil zlomit i strážce jako železo přes utínku, kdyby se ho v této chvíli pokusil zastavit. „Kde?“

„Nevím toho moc, Perrine.“ Moirainin hlas byl jako chladná, necitelná hudba. „Vzpomněla jsem si na to málo, co vím o spojení vyřezávaného ježka s duchem. Ta řezba je ter’angrial, který naposledy studovala Corianin Nedeal, poslední snílek, kterého Věž měla. Nadání, kterému se říká snění, je záležitostí ducha, Perrine. Není to něco, co bych kdy studovala. Moje nadání leží jinde. Myslím, že Zarin byla lapena ve snu, možná dokonce ve světě snů, Tel’aran’rhiodu. Všechno, co je její osobností, je uvnitř toho snu. Všechno. Snílek tam posílá jen část sebe. Jestli se Zarin brzy nevrátí, její tělo zemře. Možná bude žít dál ve snu. To nevím.“

„Je toho hodně, co nevíš,“ vrčel Perrin. – Zadíval se do pokoje a bylo mu do pláče. Zarin vypadala tak malá, jak tam tak ležela, tak bezmocná. Faile. Přísahám, že ti odteď budu říkat jenom Faile. „Tak proč něco neuděláš?“

„Past sklapla, Perrine, ale je to past, která sklapne znovu za každým, kdo do té místnosti vstoupí. Nedokázala bych se k ní dostat dřív, než by to dostalo mě. A já mám dneska v noci něco důležitého na práci.“

„Světlo tě spal, Aes Sedai! Spal i tvoji práci! Tenhle svět snů, je jako vlčí sny? Říkalas, že ti snílkové občas vídávali vlky.“

„Řekla jsem ti vše, co jsem mohla,“ prohlásila Moirain ostře. „Je čas, abys šel. My s Lanem musíme do Kamene. To teď nemůže počkat.“

„Ne.“ Řekl to tiše, ale když Moirain otevřela ústa, zvedl hlas. „Ne! Já ji neopustím!“

Aes Sedai se zhluboka nadechla. „Nuže dobrá, Perrine.“ Hlas měla jako led, klidný, hladký, studený. „Zůstaň, jestli chceš. Snad dnešní noc přežiješ. Lane!“

Spolu se strážcem se vydala k jejich pokojům. Ve chvíli se vrátili, Lan měl na sobě měňavý plášť, a vzápětí bez dalšího slova zmizeli na schodech.

Perrin se dál otevřenými dveřmi díval na Faile. Musím něco udělat. Jestli to je jako vlčí sny...

„Perrine,“ zaduněl za ním Loial, „co se stalo s Faile?“ Ogier se blížil chodbou bez kabátce, s prsty od inkoustu a brkem v ruce. „Lan mi řekl, že musím odejít, a pak vykládal něco o Faile a o pasti. Co tím myslel?“

Perrin mu nepřítomně vypověděl, co říkala Moirain. Mohlo by to fungovat. Mohlo! Musí! Překvapilo ho, když Loial zavrčel.

„Ne, Perrine, to není správné! Faile byla tak volná. Není správné chytit ji do pasti!“

Perrin vzhlédl k Loialovi a náhle se rozpomněl na staré příběhy, v nichž se tvrdilo, že ogierové jsou nesmiřitelní nepřátelé. Loial měl uši přitisknuté k hlavě a široký obličej tvrdý jako kovadlinu.

„Loiale, chci zkusit Faile pomoct. Ale při tom budu sám úplně bezmocný. Ohlídáš mi záda?“

Loial zvedl obrovské ruce, v nichž tak opatrně držíval knihy, a silné prsty měl sevřené, jako by drtil kámen. „Nikdo přese mne neprojde, dokud budu živ, Perrine. Ani myrddraal, ani sám Temný.“ Řekl to, jako by prostě konstatoval holý fakt.

Perrin kývl a znovu pohlédl do dveří. Musí to fungovat. Je mi jedno, jestli mě Min varovala před ní nebo ne! Se zavrčením skočil k Faile a natáhl ruku. Měl dojem, že ještě než ztratil vědomí, dotkl se jejího kotníku.


Ať už ta snová past byla Tel’aran’rhiod či nikoliv, Perrin to nepoznal, ale věděl, že je to vlčí sen. Kolem byla zvlněná travnatá pláň s roztroušenými houštinami. Na okraji lesíka zahlédl pasoucí se vysokou a přes pláň se hnalo dlouhými skoky stádečko jakési zvěře připomínající vidloroha, ale s dlouhými rovnými rohy. Pachy, které přinášel vítr, mu prozradily, že je to zvíře vhodné k jídlu, a jiné pachy mluvily o lepší kořisti všude kolem něj. Tohle byl vlčí sen.

Uvědomil si, že má na sobě dlouhou koženou vestu kováře a paže má holé. A u pasu ho cosi tížilo. Sáhl po sekeře, ale ve smyčce nebyla sekera. Prsty se dotkl hlavice těžkého kovářského kladiva. Měl z toho dobrý pocit.

Před ním se zjevil Hopsal.

Opět přicházíš jako hlupák. Provázela to představa štěněte strkajícího čumáček do dutého kmene, aby si mohlo líznout medu, přestože ho do hlavy bodají včely. Nebezpečí je větší než dřív, Mladý býku. Ve snech chodí zlí tvorové. Bratři a sestry se vyhýbají kamenným horám, které navršili dvounožci, a skoro se bojí snít jeden pro druhého. Musíš odejít!

„Ne,“ řekl Perrin. „Někde tady je lapená Faile. Musím ji najít, Hopsale. Musím!“ Cítil, jak se v něm cosi pohybuje a mění. Podíval se dolů na nohy porostlé hustou srstí a široké tlapy. Jako vlk byl ještě větší než Hopsal.

Jsi tu příliš silně přítomný! V tomto sdělení byl šok. Zemřeš, Mladý býku!

Jestli neosvobodím sokolici, je mi to jedno, bratře.

Tak vzhůru na lov, bratře.

Oba vlci se spolu rozběhli proti větru přes rozlehlou pláň, hledajíce sokolici.

Загрузка...