Drak Znovuzrozený

41 Přísaha hledače

Jak se Sněžná husa, se svinutými plachtami, poháněná vesly, blížila kamennému přístavišti v Illianu, Perrin stál na zádi a pozoroval velké množství ptáků s dlouhýma nohama, brodících se vysokou mokřadní trávou, která rostla všude kolem přístavu. Poznal menší bílé jeřáby a uhodl i jejich větší modré bratry, ale množství ptáků s korunkami na hlavách – s pírky červenými i růžovými, z nichž někteří měli ploché zobáky širší než kachna – vůbec neznal. Ze samotného přístavu vzlétlo a vysoko nad hladinou zakroužilo na tucet nejrůznějších druhů racků. Těsně nad vodou zase letěl černý pták s dlouhým ostrým zobákem, kterým čeřil hladinu. Po celém přístavu se pohupovaly zakotvené lodi tři i čtyřikrát větší než Sněžná husa a čekaly, až budou moci přirazit ke břehu, či na příliv, aby se mohly otočit a vyplout za dlouhý vlnolam. Poblíž mokřadů a v křivolakých průplavech vinoucích se vysokou sítinou pracovali rybáři na malých rybářských člunech, vždy dva až tři muži tahali sítě na dlouhých tyčích vysunutých po obou stranách člunu.

Vítr přinášel pronikavou vůni soli a sluneční žár příliš neumenšoval. Slunce již bylo v polovině cesty z nadhlavníku k obzoru, ale horko bylo jako v poledne. Vzduch byl vlhký, jinak na něj Perrin myslet nedokázal. Vlhký. Ze člunů se k němu nesl pach čerstvých ryb, od mokřin pach starých ryb a bahna a cítil také nakyslý pach dehtu z velké jirchárny, která byla na ostrově beze stromů, stojící v mokřadní trávě.

Kapitán Adarra si za ním cosi tiše zabručel, kormidelní veslo zaskřípalo a Sněžná husa maličko změnila kurz. Bosí muži u opačin se pohybovali, jako by nechtěli způsobit nejmenší hluk. Perrin si jich nevšímal.

Místo toho věnoval pozornost jirchárně. Díval se, jak muži oškrabují kůže napnuté na řadách dřevěných rámů. Jiní muži na dlouhých tyčích zvedali kůže z hlubokých kádí zapuštěných v zemi. – Další nakládali kůže na vozy a odváželi je do dlouhé nízké budovy na kraji ostrova. Některé kůže se vracely zpátky do kádí a muži k nim z velkých kamenných nádob přilévali další tekutiny. Tady nejspíš vyrobili víc kůží za den než v Emondově Roli za celé měsíce, a na dalším ostrůvku hned za tím prvním viděl druhou koželužnu.

Ne že by ho lodě nebo rybářské bárky či jirchárny zajímaly, dokonce ani ptáci ne – i když se zahloubal nad tím, co asi mohou ti světle červení ptáci s plochými zobáky lovit, a občas, pokud se nedržel, ho napadalo, že vypadají chutně – ale všechno bylo lepší než dívat se na scénu za sebou na palubě Sněžné husy. Proti tomu mu sekera u pasu nemohla nijak pomoci. Ani kamenná zeď by nestačila, pomyslel si.

Moirain ani nepotěšilo, ani nenazlobilo, že Zarin – Nebudu ji oslovovat Faile, i když ona si tak chce říkat! Ona není sokolice! – ví o její příslušnosti k Aes Sedai, i když ji trochu rozčílilo, že jí to neřekl. Trochu rozčílilo. Nazvala mě hlupákem, ale to bylo všechno. Tehdy. Moirain zřejmě nezajímalo, že je Zarin hledačem Valerského rohu. Ale jakmile zjistila, že si dívka myslí, že ji k Valerskému rohu dovedou, a jakmile zjistila, že to Perrin věděl a neřekl jí to – Zarin byla v obou otázkách podle Perrinova mínění až příliš otevřená – potom její beztak už dost chladný modrý zrak dostal tak mrazivý nádech, až měl Perrin pocit, jako by ho nacpali do sudu se sněhem uprostřed nejtřeskutější zimy. Aes Sedai sice nic neřekla, ale od té doby na něj nějak příliš často upírala příliš tvrdý pohled, než aby byl klidný.

Ohlédl se přes rameno a rychle se vrátil pohledem k pobřeží. Zarin seděla se zkříženýma nohama na palubě kousek od koní spoutaných mezi stěžni, ranec i tmavý plášť měla položené vedle sebe a úzké, rozstřižené suknice úhledně rozložené. Předstírala, že pozoruje střechy a věže blížícího se města. Moirain si Illian prohlížela také, stojíc před muži pracujícími u opačin, ale tu a tam po dívce střelila tvrdým pohledem zpod hluboké kapuce svého pláště z jemného šedého sukna. Jak v tom může vydržet? On sám měl rozepjatý i kabátec a košili u krku rozvázanou.

Zarin každý Moirainin pohled opětovala úsměvem, ale pokaždé, když se Aes Sedai otočila, polkla a otřela si čelo.

Perrin ji docela obdivoval, že se jí daří usmívat se, když se na ni Moirain dívá. Bylo to mnohem víc, než nač se zmohl on sám. Ještě nikdy neviděl, že by Aes Sedai opravdu popustila uzdu svému hněvu, ale on si skoro přál, aby křičela či zuřila, cokoliv, jen aby na něj tak nezírala. Světlo, možná ne cokoliv! Možná byl ten pohled nakonec snesitelný.

Lan seděl mezi Moirain a přídí – měňavý plášť měl stále v sedlových brašnách u svých nohou – a navenek se zdál zcela pohlcen prohlídkou svého meče, ale příliš se nesnažil skrýt své pobavení. Občas se mu maličko zvedly koutky úst, skoro jako v úsměvu. Perrin si nebyl jist. Kdysi by si myslel, že je to jen stín. Ve stínu mohlo i kladivo vypadat, že se usmívá. Každá z obou žen si očividně myslela, že zdrojem strážcova pobavení je právě ona, ale Lanovi zřejmě podmračené pohledy, které si od obou vysloužil, nijak nevadily.

Před pár dny Perrin zaslechl, jak se Moirain Lana ptá hlasem jako led, zda mu tady připadá něco k smíchu. „Tobě bych se nikdy nesmál, Moirain Sedai,“ odpověděl strážce klidně, „ale jestli mě opravdu chceš poslat Myrelle, musím si na úsměv zvyknout. Slyšel jsem, že Myrelle svým strážcům vypráví vtipy. Gaidin se musí smát žertíkům té, s níž je svázán. Tys mi přece často poskytovala možnost se zasmát, nebo ne? Třeba bys nakonec byla raději, kdybych s tebou zůstal.“ Moirain po něm vrhla pohled, který by každého jiného muže přibodl ke stěžni, ale strážce ani nemrkl. Vedle Lana vypadala i chladná ocel měkká jako cín.

Když byly na palubě Moirain i Zarin, posádka se své práci věnovala v naprosté tichosti. Kapitán Adarra naklonil hlavu a vypadal, jako by slyšel něco, co nechce poslouchat. Rozkazy předával šeptem, místo toho, aby křičel, jako zpočátku. Teď již všichni věděli, že Moirain je Aes Sedai, a všichni také věděli, že je nespokojená. Perrin se nechal zatáhnout do hlasité hádky se Zarin a nebyl si jist, kdo z nich slova „Aes Sedai“ vyslovil, ale celá posádka to věděla. Zatracená ženská! Nebyl si jistý, zda tím myslí Zarin či Moirain. Jestli je ona sokolice, tak kdo má potom být jestřábice? To budu mít na krku dvě takové ženské? Světlo! Ona není ta sokolice, a tím to končí! Jediná dobrá věc, kterou na celé situaci shledal, bylo to, že jelikož měla posádka starosti s rozzlobenou Aes Sedai, nikdo se mu nepodíval do očí dvakrát.

Loial právě nebyl nikde v dohledu. Kdykoliv byly Moirain a Zarin spolu nahoře, ogier zůstával ve své kajutě – tvrdil, že pracuje na svých poznámkách. Na palubu chodíval jen v noci, aby si zakouřil. Perrin nechápal, jak snese to horko. Dokonce i Moirain a Zarin tu bylo lépe než v podpalubí.

Perrin si povzdechl a dál upíral oči na Illian. Město, k němuž se loď blížila, bylo obrovské – velké jako Cairhien nebo Caemlyn, jediná dvě velkoměsta, jaká kdy viděl – a zvedalo se z rozlehlých slatin, které se táhly na míle daleko jako pláně vlnící se trávy. Illian neměl žádné hradby, vypadal, že je postaven ze samých věží a paláců. Budovy byly všechny ze světlého kamene, jen některé vypadaly omítnuté bílou omítkou, ale kámen byl buď bílý, nebo ve světlých odstínech šedé a narůžovělé barvy, někdy dokonce i lehce nazelenalý. Střešní tašky se ve slunci třpytily stovkami různých odstínů. V protáhlém přístavu kotvilo množství lodí. Sněžná husa vedle většiny z nich vypadala jako trpaslík. Po celém přístavu se hemžili lidé, nakládali a vykládali lodní náklad. Na vzdálenějším konci města byly loděnice, kde byly vidět velké lodě v různém stadiu stavby, od koster se silnými dřevěnými žebry po lodě, které byly téměř připraveny k vyplutí.

Snad je Illian dost velký, aby to vlky udrželo dál. V těch mokřadech rozhodně lovit nebudou. Sněžná husa předhonila vlky, kteří ho sledovali od hor. Nejistě se po nich natáhl a ucítil – nic. Na to, že právě tohle chtěl, to byl dost zvláštní pocit prázdnoty. Od oné první noci sny patřily jen jemu – většinou. Moirain se ho na ně optala chladným hlasem a on jí řekl pravdu. Dvakrát se ocitl v tom podivném druhu vlčího snu. V obou případech se objevil Hopsal a zahnal ho řka, že je ještě příliš mladý, příliš nový. Perrin neměl ponětí, co si z toho Moirain přebrala, jen mu poradila, aby se měl raději na pozoru.

„S tím souhlasím,“ zavrčel. Skoro si začínal zvykat na to, že ve vlčích snech Hopsal mrtvý je a zároveň není. Za sebou zaslechl kroky kapitána Adarry. Kapitán se blížil po palubě a cosi si mumlal. Perrina polekalo, že někdo promluvil nahlas.

Z lodi vyhodili poutací lana. Ještě nebyla všechna přivázaná k pacholatům u mola a štíhlý kapitán už obcházel posádku a cosi jim zuřivě šeptal. Nechal připravit kladky, aby mohli vyložit koně, skoro stejně rychle, jako lávku pro pěší. Lanův černý válečný oř kopal a málem zlomil ráhno, na němž visel. Loialova velkého koně s dlouhými rousy museli zavěsit na dvě.

„Je mi ctí,“ pošeptal Adarra Moirain s úklonou, když Aes Sedai vkročila na širokou lávku vedoucí na přístaviště. „Je mi ctí, že jsem ti mohl posloužit, Aes Sedai.“ Moirain vystoupila na břeh bez ohlédnutí, s tváří zakrytou velkou kapuci.

Loial se objevil, až když byli všichni lidé i koně na suché zemi. Ogier zdusal po lávce a cestou se snažil dostat do dlouhého kabátce, přičemž si přes ruku nesl své velké sedlové brašny, pruhovanou pokrývku a plášť. „Nevěděl jsem, že jsme už dorazili,“ burácel bez dechu. „Četl jsem si...“ Moirain po něm vrhla pohled a ogier hned zmlkl. Vypadala, že se soustředí na Lana sedlajícího Aldíb, ale ogier přesto stříhal ušima jako nervózní kočka.

Jeho poznámky, řekl si v duchu Perrin. Brzy se budu muset podívat, co o tom všem říká. Něco ho zašimralo zezadu na krku a on nadskočil, než si uvědomil, že mezi kořením, dehtem a zápachem z přístavu cítí čistou vůni bylin.

Zarin mu s úsměvem zatřepala prsty před očima. „Když dokážu tohle jen tím, že se tě dotknu prstem, sedláčku, tak by mě zajímalo, jak vysoko bys vyskočil, kdybych –?“

Perrina začínalo trochu unavovat přemítání nad výrazem těch tmavých šikmých očí. Možná je hezká, ale dívá se na mě, jako bych si já prohlížel nástroj, který jsem ještě nikdy neviděl, a snažil se zjistit, jak ho vyrobili a k čemu by měl sloužit.

„Zarin.“ Moirainin hlas byl klidný, ale nevzrušený.

„Jmenuji se Faile,“ odpověděla Zarin pevně a na okamžik, s tím svým drze zdviženým nosíkem, opravdu jako sokolice vypadala.

„Zarin,“ prohlásila Moirain pevně, „nastal čas, abychom se rozešli. Hledat můžeš jinde, bude to pro tebe lepší a bezpečnější."

„Myslím, že ne,“ odtušila Zarin stejně pevným hlasem. „Hledač musí sledovat stopy, které zahlédne, a žádný hledač by nepominul stopu, jakou zanecháváte vy čtyři. A jsem Faile.“ Trochu to pokazila, protože ztěžka polkla, ale před Moirain očima neuhnula a ani nemrkla.

„Jsi si jistá?“ zeptala se Moirain tiše. „Opravdu nezměníš názor... Sokolice?"

„Nezměním. Neexistuje nic, co bys mohla ty nebo ten tvůj kamenně se tvářící strážce udělat, abyste mě zastavili.“ Zarin zaváhala a pomalu dodala, jako by se rozhodla být zcela upřímná. „Přinejmenším ty nemůžeš udělat nic. Něco o Aes Sedai vím. Vím, že přes všechny příběhy jsou jisté věci, které bys nikdy neudělala. A já nevěřím, že ten tvrďák by byl ochoten udělat, co by udělat musel, kdyby se mě chtěl zbavit.“

„Jsi si tím natolik jistá, abys to riskovala?“ zeptal se tiše Lan. Jeho výraz se nijak nezměnil, ale Zarin přesto znovu polkla.

„Není třeba jí vyhrožovat, Lane,“ ozval se Perrin. Překvapeně si uvědomil, že na strážce zahlíží.

Moirain však jeho i strážce umlčela pohledem. „Tak ty si myslíš, že víš, co by Aes Sedai neudělala, ano?“ mluvila ještě tišším hlasem než předtím. A usmívala se docela mile. „Jestli chceš jít s námi, tak musíš udělat tohle.“ Lanovi se překvapením zachvěla víčka. Obě ženy se na sebe dívaly, jako sokol pozorující myš, jenom Zarin teď nebyla tím sokolem. „Zapřísáhneš se přísahou hledače, že uděláš, co ti řeknu, že mě budeš poslouchat a neopustíš nás. Jakmile se dozvíš víc, než bys vědět měla, o tom, co děláme, nedovolím, abys padla do špatných rukou. A věz, že to je pravda, děvče. Zapřísáhneš se, že budeš konat jako jedna z nás a neučiníš nic, co by ohrozilo naše záměry. Nebudeš klást žádné otázky ohledně směru či důvodu naší cesty. Spokojíš se s tím, co se ti rozhodnu prozradit. Všechno tohle odpřísáhneš, nebo zůstaneš tady v Illianu. A tuhle bažinu neopustíš, dokud se nevrátím a nepropustím tě, i kdyby to mělo trvat do konce tvého žití. To přísahám já."

Zarin znepokojeně obrátila hlavu a Moirain si prohlížela koutkem oka. „A když to odpřísáhnu, můžu jít s vámi?“ Aes Sedai kývla. „A budu jednou z vás, stejně jako Loial a tvrďák. Ale nesmím klást otázky. Oni se ptát můžou?“ Z Moirainina výrazu se vytratil poslední zbyteček trpělivosti. Zarin se o trochu víc narovnala a vysoko zvedla hlavu. „Tedy dobrá. Přísahám podle přísahy, kterou jsem složila jako hledač. Poruším-li jednu, poruším tím obě. To přísahám!“

„Hotovo,“ prohlásila Moirain a dotkla se dívčina čela. Zarin se zachvěla. „Protože jsi ji k nám přivedl, Perrine, budeš za ni mít zodpovědnost.“

„Já!“ vyjekl Perrin.

„Za mě nemá zodpovědnost nikdo kromě mě!“ vybuchla rozhořčeně Zarin.

Aes Sedai klidně pokračovala, jako by Perrin se Zarin ani neotevřeli ústa. „Zdá se, žes našel Mininu sokolici, ta’veren. Snažila jsem se ji odradit, ale vypadá to, že ti hodlá sedět na rameni bez ohledu na to, co udělám. Vzor pro tebe zřejmě tká budoucnost. Pamatuj na tohle. Jestli budu muset, odříznu tvoje vlákno od vzoru. A jestli to děvče ohrozí, co se musí stát, budeš sdílet její osud.“

„Já se jí neprosil, aby s náma šla!“ namítal Perrin. Moirain klidně nasedla na Aldíb a upravovala si plášť na sedle. „Já se jí o to neprosil!“ Loial pokrčil rameny a pohnul rty. Určitě se ho snažil varovat před nebezpečím, hrozícím od rozhněvané Aes Sedai.

„Ty jsi ta’veren?" vydechla nevěřícně Zarin. Přejela pohledem jeho bytelné venkovské šaty a skončila u jeho žlutých očí. „No, asi ano. Ale bez ohledu na to, co jsi, tě děsí úplně stejně jako mě. A kdo je to Min? Co tím myslela, že ti hodlám sedět na rameni?“ Rysy jí ztuhly. „Jestli se za mě pokusíš převzít zodpovědnost, uřežu ti uši. Slyšíš?“

Perrin se ošklíbl a zasunul nenapjatý luk pod podpínku sedla svého Tanečníka. Pak se vyšplhal do sedla. Šedák, odpočatý po několikadenní plavbě, dostál svému jménu. Perrin mu musel řádně přitáhnout otěže a poplácat ho po krku, aby se uklidnil.

„Na to není co odpovědět,“ zavrčel. Min jí to zatraceně řekla! Světlo tě spal, Min! A tebe taky, Moirain! I Zarin! Nepamatoval se, že by se Rand či Mat nechali šikanovat ženskými z obou stran. Ani on sám si to nenechal líbit, dokud neopustil Emondovu Roli. Nyneiva byla jediná. – A samozřejmě panímáma Luhhanová. Ta proháněla jeho i pantátu Luhhana všude kromě kovárny. A Egwain to také uměla, i když to většinou zkoušela na Randa. Panímáma al’Vereová, Egwainina matka, se sice pořád usmívala, ale všechno většinou skončilo tak, jak chtěla ona. A ženský kroužek se každému díval na prsty.

Perrin s vrčením natáhl ruku a uchopil Zarin za paži. Ta vyjekla, když ji vytahoval do sedla, a málem pustila ranec. Díky rozstřiženým suknicím se mohla v Tanečníkově sedle pohodlně usadit obkročmo. „Moirain ti bude muset koupit koně,“ zamumlal. „Celou cestu jít pěšky nemůžeš.“

„Jsi silný, kováři,“ ucedila Zarin a mnula si ruku, „jenže já nejsem kus železa.“ Poposedla si a nacpala mezi ně ranec a plášť. „Koně si můžu koupit sama, až budu nějakého potřebovat. Celou cestu kam?“

Lan už vyjížděl z přístavu s Moirain a Loialem v závěsu. Ogier se ohlédl na Perrina.

„Žádný otázky, pamatuješ? A jmenuju se Perrin, Zarin. Ne ‚dlouhán' nebo ‚kovář' nebo něco podobnýho. Perrin. Perrin Aybara.“

„A já se jmenuju Faile, huňáči.“

S něčím, co se hodně podobalo opovržlivému odfřknutí, pobídl Perrin Tanečníka za ostatními. Zarin se ho musela rychle chytit kolem pasu, aby nepřepadla přes šedákův zadek. – Perrin měl dojem, že se směje.