20 Návštěvy

Vstoupila žena, oblečená celá v bílém hedvábí a stříbře, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně, aby si ho mohla prohlédnout těma nejtmavšíma očima, jaké kdy Mat viděl. Byla tak velice krásná, že málem zapomněl dýchat. Vlasy černé jako noc jí přidržovala jemně tkaná stříbrná čelenka, a i když stála, vypadala tak půvabně, jako jiné ženy při tanci. Mat měl nejasný pocit, že ji zná, ale hned ten nápad zahnal. Na takovou ženu by žádný muž nemohl zapomenout.

„Nejspíš docela ujdeš, až zase přibereš,“ řekla, „ale zatím by sis mohl něco obléknout.“

Mat na ni ještě chvíli jenom zíral. Pak si náhle uvědomil, že tu stojí nahý. S nachovou tváří se dobelhal k posteli a přehodil si přes sebe pokrývku jako plášť, a spíš upadl, než se posadil na okraj postele. „Mrzí mě to... nechtěl jsem... totiž, nečekal jsem... já... já...“ Zhluboka se nadechl. „Omlouvám se, žes mě našla takhle.“

Pořád cítil, jak mu hoří tváře. Na okamžik si přál, aby tu byl Rand, ať už se z něho stalo cokoliv, nebo dokonce Perrin, a poradili mu. Oni to se ženami vždycky uměli. Dokonce i dívky, které věděly, že Rand je téměř zasnouben s Egwain, na něj hledívaly s obdivem, a některé považovaly Perrinovy pomalé způsoby za jemné a přitažlivé. Ale ať se on sám snažil, jak chtěl, vždycky se mu ze sebe před dívkami podařilo udělat hlupáka. Právě jako teď.

„Nechodila bych za tebou takhle, Mate, jenže jsem byla tady v... v Bílé věži –“ Usmála se, jako by ji to jméno pobavilo – „z jiného důvodu a chtěla jsem vás všechny vidět.“ Mat znovu zrudl a přitáhl si pokrývku úžeji k tělu, ale ona si z něho zřejmě neutahovala. Nad labuť půvabnější doplula ke stolu. „Máš hlad. To se dalo čekat při tom, jak to ony dělají. Rozhodně musíš sníst všechno, co ti dají. Budeš překvapen, jak rychle zase přibereš a získáš sílu.“

„Pardon,“ řekl Mat nesměle, „ale neznáme se? Nechci se tě dotknout, ale připadáš mi... povědomá.“ Žena se na něho podívala, až se rozpačitě zavrtěl. Žena jako tahle očekávala, že si ji budou lidé pamatovat.

„Možná jsi mne již viděl,“ pravila nakonec. „Někde. Říkej mi Seléné.“ Lehce naklonila hlavu na stranu. Vypadalo to, jako by čekala, že pozná její jméno.

To se mu také mihlo okrajem paměti. Měl dojem, že už ho musel někde slyšet, ale nemohl si vzpomenout kdy nebo kde. „Ty jsi Aes Sedai, Seléné?“

„Ne.“ Řekla to tiše, ale překvapivě důrazně.

Poprvé, co se na ni díval, dokázal vidět víc než jen její krásu. Byla skoro tak vysoká jako on, štíhlá, a podle toho, jak se pohybovala, také silná. Jejím věkem si nebyl jist – mohla být o rok o dva starší než on, nebo možná o deset – ale líce měla hladké. Měla náhrdelník z hladkých bílých kamenů a tkaného stříbra, který jí ladil se širokým opaskem, ale prsten s Velkým hadem neměla. To ho nemělo překvapit – žádná Aes Sedai by nikdy přímo neřekla, že není Aes Sedai – ale jeho to přesto překvapilo. Bylo na ní něco – sebevědomí, jistota, že její moc se klidně vyrovná královnám, a ještě něco navíc – co si spojoval s Aes Sedai.

„Náhodou nejsi ani novicka, že ne?“ Slyšel, že novicky chodí v bílém, ale stejně mu to na ni nesedělo. Dokonce i Elain vedle ní vypadá jako služtička. Elain. Další jméno se mu vrátilo.

„To těžko,“ prohlásila Seléné se zkřivenými rty. „Řekněme, že jsem někdo, jehož zájmy se shodují s tvými. Tyhle... Aes Sedai tě chtějí využít ke svým cílům, ale myslím, že se ti to asi bude líbit. A přijmeš to. Tebe není nutné přesvědčovat, abys šel hledat slávu.“

„Využít?“ Při tom pomyšlení se mu vrátila další vzpomínka, ale týkala se Randa. Byl to Rand, koho chtěly Aes Sedai využít, ne on. Pro mě žádný zatracený využití nemají. Světlo, nemůžou mít! „Co tím myslíš? Já nejsem nikdo důležitej. Nejsem k ničemu nikomu kromě sebe. Jakou slávu?“

„Věděla jsem, že to na tebe zapůsobí. Tvoji, hlavně.“

Z jejího úsměvu se mu znovu zatočila hlava. Prohrábl si vlasy. Pokrývka mu sklouzla a on ji rychle zachytil, než mu upadne. „Teď poslouchej. Ony se o mě nezajímají.“ A co to, že jsem zatroubil na Valerský roh? „Jsem jenom obyčejnej sedlák.“ Možná si myslí, že jsem nějak ve spojení s Randem. Ne, Verin říkala... Nebyl si jist, co vlastně Verin říkala, nebo Moirain, ale byl přesvědčen, že většina Aes Sedai o Randovi neví nic. A chtěl je nechat při tom, aspoň dokud nebude dávno pryč. „Jsem prostě obyčejnej venkovan. Já chci jenom vidět kousek světa a jednou se vrátit na tátův statek.“ Co myslela tou slávou?

Seléné zavrtěla hlavou, jako by mu četla myšlenky. „Ty jsi důležitější, než zatím sám tušíš. Rozhodně důležitější, než vědí tyhle tak zvané Aes Sedai. Ty můžeš získat slávu, jestli budeš dost chytrý, abys jim nevěřil.“

„Ty rozhodně mluvíš, jako bys jim ani trochu nevěřila.“ Tak zvané? Cosi ho napadlo, ale nemohl se vůbec přimět, aby to vyslovil. „Ty jsi...? Jsi...?“ Nebylo to něco, z čeho někoho jen tak obviníte.

„Temná družka?“ dokončila za něho Selené posměšně. Mluvila pobaveně, ne rozzlobeně. A opovržlivě. „Jedna z těch dojemných následovnic Ba’alzamona, které si myslí, že jim dá nesmrtelnost a moc? Já nejdu za nikým. Je tu jeden muž, kterého bych snesla po svém boku, ale nejsem ničí stoupenec.“

Mat se nervózně zasmál. „Ovšemže ne.“ Krev a popel, temná družka by se přece sama za temnou družku neprohlásila. Možná má otrávený nůž, jestli jí je. Nejasně si vzpomínal na ženu oblečenou jako urozená paní, temnou družku se smrtící dýkou v útlé dlani. „To jsem vůbec nemyslel. Vypadáš jako... Vypadáš jako královna. To jsem myslel. Jsi urozená paní?“

„Mate, Mate, musíš se naučit mi důvěřovat. Ó, já tě taky využiji – máš příliš podezíravou povahu, zvlášť od té doby, co jsi měl u sebe tu dýku, abych to popírala – ale díky mně získáš bohatství a moc a slávu. A taky tě neodeženu. Vždycky jsem zastávala názor, že člověk vykoná víc, když to dělá z přesvědčení, a ne z donucení. Tyhle Aes Sedai si ještě ani neuvědomují, jak jsi důležitý, a on se tě bude snažit odradit nebo zabít, ale já ti mohu dát, po čem toužíš.“

„On?“ řekl Mat ostře. Zabít mě? Světlo, jdou přece po Randovi, ne po mně. Jak vůbec ví o té dýce? Asi to už ví celá Věž. „Kdo mě chce zabít?“

Seléné stiskla rty, jako by řekla příliš. „Ty víš, co chceš, Mate, a já to vím stejně dobře jako ty. Musíš se rozhodnout, komu budeš důvěřovat, abys to získal. Já připouštím, že tě využiji. To tyhle Aes Sedai nikdy neudělají. Já tě povedu k bohatství a slávě. Ony tě povedou na krátkém vodítku, dokud nezemřeš.“

„Řeklas toho hodně,“ prohlásil Mat, „ale jak mám vědět, že je něco z toho pravda? Jak mám vědět, že tobě můžu věřit víc než jim?“

„Tak, že budeš poslouchat, co ti říkají a co ne. Řeknou ti, že do Tar Valonu přijel tvůj otec?“

„Táta byl tady?“

„Muž jménem Abell Cauthon a další jménem Tam al’Thor. Obtěžovali tak dlouho, až si vynutili přijetí, jak jsem slyšela, a chtěli vědět, kde s tvými přáteli jste. A Siuan Sanche je poslala zpátky do Dvouříčí s prázdnýma rukama, dokonce jim ani neřekla, jestli jste naživu. Řeknou ti to, pokud se nezeptáš? Možná ani pak ne, protože by ses mohl pokusit utéci domů.“

„Táta si myslí, že jsem mrtvej?“ zeptal se Mat pomalu.

„Může se dozvědět, že jsi naživu. Mohu se o to postarat. Mysli na to, komu budeš důvěřovat, Mate Cauthone. Myslíš, že ti řeknou, že Rand al’Thor se zrovna teď snaží uniknout a že ho pronásleduje žena jménem Moirain? Řeknou ti, že tu jejich milovanou Bílou věž zamořily černé adžah? Řeknou ti snad, jak tě chtějí využít?“

„Rand se snaží utýct? Ale –“ Možná věděla, že se Rand prohlásil za Draka Znovuzrozeného, a možná taky ne, ale on jí to neřekne. Černé adžah? Krev a zatracenej popel! „Kdo jsi, Seléné? Když nejsi Aes Sedai, tak kdo?“

V jejím úsměvu se skrývalo tajemství. „Jenom si pamatuj, že máš na vybranou. Nemusíš být loutkou Bílé věže nebo kořistí Ba’alzamonových temných druhů. Svět je mnohem složitější, než si umíš představit. Zatím dělej, co po tobě budou chtít Aes Sedai, ale pamatuj si, že se můžeš rozhodnout jinak. Uděláš to?“

„Mně teda nepřipadá, že mám moc na výběr,“ prohlásil ponuře Mat. „Asi to udělám.“

Seléné se na něho náhle ostře zadívala. Přátelství se jí slouplo z hlasu, jako když had svléká starou kůži. „Asi? Nepřišla jsem sem a nemluvila s tebou kvůli nějakému asi, Matrime Cauthone.“ Natáhla štíhlou ruku.

Dlaň měla prázdnou a stála uprostřed pokoje, ale Mat se přesto zaklonil dál od její ruky, jako by byla těsně u něj s obnaženou dýkou. Vlastně ani pořádně nevěděl proč, jen viděl hrozbu v jejích očích a byl si jist, že je skutečná. Začalo ho svrbět celé tělo a bolest hlavy se vrátila.

Náhle obojí zmizelo a Seléné se obrátila, jako by se snažila zaslechnout něco za zdí. Zamračila se a sklonila ruku. Vrásky zmizely. „Ještě si promluvíme, Mate. Mám ti toho hodně co povídat. Nezapomeň, co máš na vybranou. Nezapomeň, že je tu mnoho rukou, které by tě ochotně zabily. Jen já ti zaručím život a všechno to, po čem toužíš, jestli uděláš, co ti řeknu.“ Vyklouzla ze dveří stejně tiše a půvabně, jako vstoupila.

Mat si dlouze vydechl. Obličej měl zbrocený potem. Kdo to, pro Světlo, je? Nejspíš temná družka. Až na to, že když mluvila o Ba’alzamonovi, mluvila o něm stejně opovržlivě jako o Aes Sedai. A temní druzi mluvili o Ba’alzamonovi tak, jak ostatní mluvili o Stvořiteli. A nepožádala ho, aby její návštěvu zamlčel před Aes Sedai.

Správně, pomyslel si trpce. Odpusťte, Aes Sedai, ale tahle žena mě přišla navštívit. Nebyla to Aes Sedai, ale myslím, že na mě chtěla použít jedinou sílu. Říkala, že není temná družka, ale taky říkala, že mě chce využit a že máte ve Věži černé adžah. Ó, a ještě říkala, že jsem důležitý. Nevím jak. Nebude vám vadit, když teď odejdu, že ne?

Odchod mu připadal s každou minutou lákavější. Neohrabaně se zvedl z postele a na nejistých nohou došel k šatníku, přičemž si stále držel pokrývku u těla. Uvnitř stály jeho boty, na háčku tu visel jeho plášť a opasek s měšcem a nožem v pochvě. Byl to jenom obyčejný nůž s pevnou čepelí, ale dokázal by tolik co jemně vypracovaná dýka. Jeho ostatní šaty – dva pevné vlněné kabátce, troje spodky, půl tuctu lněných košil a spodní prádlo – byly vykartáčovány či vyprány a úhledně složeny na policích po jedné straně šatníku. Sáhl na měšec na opasku, ale byl prázdný. Jeho obsah ležel na poličce spolu s tím, co měl předtím v kapsách.

Odsunul stranou pero z jestřába, hladký pruhovaný kamínek, na němž se mu líbily barvy, břitvu a kapesní nůž s kostěnou rukojetí a ze smyček náhradních tětiv vytáhl jelenicovou peněženku. Když ji otevřel, zjistil, že v tomto případě byly jeho vzpomínky naprosto přesné.

„Dvě stříbrný marky a hrst měďáků,“ zamumlal si pro sebe. „S tím se daleko nedostanu.“ Kdysi by mu to připadalo jako malé jmění, ale to bylo předtím, než opustil Emondovu Roli.

Sklonil se, aby se podíval do poličky. Kde jsou? Začal se bát, že je snad Aes Sedai vyhodily, tak jako by to udělala jeho matka, kdyby je našla. Kde...? Zalila ho vlna úlevy. Až vzadu, za krabičkou s troudem a klubkem provázků na nástrahy a podobných věcí, byly jeho dva kožené pohárky na hru v kostky.

Když je vytáhl, zachřestily, ale on přesto sundal těsně padnoucí víčka. Všechno bylo tak, jak být mělo. Pět kostek s vyřezanými značkami pro koruny a pět označených tečkami. Tečkované kostky se používaly pro více druhů her, ale víc mužů zřejmě raději hrálo koruny než co jiného. S kostkami mu budou dvě marky stačit, aby se dostal hezky daleko od Tar Valonu. A taky hodně daleko od Aes Sedai a Seléné.

Ozvalo se rozhodné zaklepání a vzápětí se dveře otevřely. Mat se prudce otočil. Vstupovala amyrlin a kronikářka. Mat by je byl poznal i bez amyrlininy široké pruhované štóly a kronikářčiny úzké modré. Jednou, a pouze jednou, je už viděl, daleko od Tar Valonu, ale na dvě nejmocnější ženy mezi Aes Sedai by zapomenout nedokázal.

Amyrlin při pohledu na něj, jak tam stojí s pokrývkou na ramenou a peněženkou a pohárky na kostky v rukou, zvedla obočí. „Myslím, že tohle ještě chvíli nebudeš potřebovat, můj synu,“ podotkla suše. „Dej to zpátky a vrať se do postele, než upadneš.“

Mat zaváhal a narovnal se, ale právě v té chvíli se mu podlomila kolena, a navíc na něho hleděly obě Aes Sedai, tmavé a modré oči, jako by si přečetly každou jeho vzpurnou myšlenku. Udělal tedy, co mu řekly, a pokrývku si u těla držel oběma rukama. Ležel rovný jako prkno a nebyl si jíst, co jiného by mohl udělat.

„Jak se cítíš?“ zeptala se rázně amyrlin, když mu kladla ruku na čelo. Matovi naskočila husí kůže. Dělala něco s jedinou silou, nebo stačil pouhý dotyk Aes Sedai, aby ho zamrazilo?

„Je mi dobře,“ řekl jí. „No, vlastně můžu hned vyrazit. Jenom mě nechte se rozloučit s Egwain a Nyneivou, a přestanu vás otravovat. Chci říct, že odejdu... ehm, matko.“ Moirain a Verin zřejmě nijak zvlášť nezáleželo na jeho mluvě, ale tohle byla koneckonců amyrlin.

„Nesmysl,“ prohlásila amyrlin. Přitáhla si křeslo blíž k lůžku, posadila se a obrátila se na Leanu. „Muži jaksi vždycky odmítají přiznat, že jim není dobře, dokud nejsou tak nemocní, že s nimi potom mají ženy dvakrát tolik práce. Pak prohlašují, že je jim lépe, příliš brzy, a výsledek je stejný.“

Kronikářka se zadívala na Mata a kývla. „Ano, matko, i když tenhle nemůže tvrdit, že je mu dobře, když skoro nedokáže stát. Aspoň že snědl všechno, co tu bylo.“

„Překvapilo by mě, kdyby nechal dost drobků i pro sýkorku. A jestli se nemýlím, tak má pořád hlad.“

„Můžu někoho poslat pro koláč, matko. Nebo nějaké sušenky.“

„Ne. Myslím, že zatím snědl tolik, kolik v sobě udrží. Kdyby to všechno vyzvrátil, rozhodně by mu to neprospělo.“

Mat se zamračil. Měl pocit, že když onemocníte, stanete se pro ženy neviditelní, pokud náhodou nemluví přímo s vámi. A pak vám na věku uberou přinejmenším deset let. Nyneiva, jeho matka, sestry, amyrlin, všechny to dělaly.

„Vůbec nemám hlad,“ prohlásil tedy. „Je mi dobře. Jestli mě necháte se oblíknout, ukážu vám, že je to pravda. Zmizím dřív, než si to uvědomíte.“ Teď se na něho dívaly obě ženy. Mat si odkašlal. „Ehm... matko.“

Amyrlin si odfrkla. „Snědl jsi jídla, že by to stačilo pro pět lidí, a tolik teď budeš ještě hezkých pár dní jíst aspoň třikrát nebo čtyřikrát denně, jinak umřeš hladem. Právě jsi byl vyléčen ze spojení se zlem, které v Aridholu zabilo všechny muže, ženy a děti do jednoho, a za těch skoro dva tisíce let, kdy čekalo, až ho vyhmátneš, nijak nezesláblo. Zabíjelo tě stejně jistě, jako zabíjelo je. To není jako když ti zaskočí rybí kostička, chlapče. Skoro jsme tě zabily, když jsme se tě snažily zachránit.“

„Nemám hlad,“ trval na svém Mat. Hlasitě mu zakručelo v žaludku, což ho obvinilo ze lži.

„Měla jsem tě přečteného, hned jak jsem tě uviděla,“ prohodila amyrlin. „Už tenkrát jsem věděla, že se budeš cukat jako polekaný rybařík, jestli budeš mít pocit, že se tě někdo snaží zadržet. Ještě že jsem podnikla vhodná opatření.“

Ostražitě se na ni zadíval. „Opatření?“ Ony se zase dívaly na něho a byly smrtelně vážné. Mat měl pocit, jako by ho jejich pohledy přibodávaly k posteli.

„Tvoje jméno a popis jsou na cestě ke všem strážným na mostech,“ řekla amyrlin, „a správcům přístavů. Nebudu se tě snažit udržet ve Věži, ale Tar Valon neopustíš, dokud nebudeš v pořádku. Kdyby ses pokusil skrýt ve městě, hlad tě nakonec vyžene ven, a pokud ne, my si tě včas najdeme, než zemřeš.“

„Proč mě tu tolik chcete udržet?“ chtěl vědět Mat. Uslyšel Seléné. Chtějí tě využít. „Proč by vám mělo záležet na tom, jestli umřu hladem nebo ne? Já se umím nakrmit sám.“

Amyrlin se poněkud pousmála, ale vesele to nevypadalo. „Se dvěma stříbrnými markami a hrstkou měďáků, můj synu? S těmi kostkami bys opravdu musel mít štěstí, aby sis koupil dost jídla, kolik budeš v příštích dnech potřebovat. My neléčíme lidi, abychom je pak nechaly promarnit naši námahu tím, že zemřou, když ještě potřebují naši péči. Navíc možná budeš potřebovat další léčení.“

„Další? Říkalas, že jste mě vyléčily. Proč bych potřeboval další léčení?“

„Milý synu, tu dýku jsi u sebe měl celé měsíce. Myslím, že jsme z tebe dostaly i tu nejmenší stopu, ale kdyby nám unikl jenom kousíček, mohlo by to pořád být smrtící. A kdo ví, jaký vliv na tebe mohlo tak dlouhé držení mít? Za půl roku, možná za rok, si můžeš přát, abys měl po ruce Aes Sedai, která by tě znovu vyléčila.“

„Chcete, abych tu zůstal celej rok?“ zeptal se Mat nevěřícně a hodně nahlas. Leana přešlápla a ostře se na něho zadívala, ale amyrlin se stále tvářila nepohnutě.

„Možná ne tak dlouho, synu. Ale dost dlouho, abychom si mohly být jisté. Ty přece chceš to samé. Copak bys vyplul v člunu na vodu, kdybys nevěděl jistě, jestli je dobře utěsněný, nebo jestli náhodou nemá nahnilý kýl?“

„Já toho o člunech moc nevím,“ zavrčel Mat. Mohla to být pravda. Aes Sedai nikdy nelžou, ale pro něho v tom bylo příliš mnoho kdyby a možná. „Už jsem dlouho pryč z domu, matko. Táta s mámou si nejspíš myslí, že jsem mrtvej.“

„Jestli chceš, napiš jim dopis. Zařídím, aby jej poslali do Emondovy Role."

Mat čekal ještě na něco víc, ale amyrlin už nic dalšího neřekla. „Děkuju, matko.“ Krátce se zasmál. „Jenom se divím, že mě táta nepřišel hledat. Je to ten druh chlapa, co by to moh udělat.“ Nebyl si jist, ale měl dojem, že než amyrlin odpověděla, chviličku váhala.

„Přišel. Leana s ním mluvila.“

Kronikářka se hned chopila slova. „Tehdy jsme nevěděli, kde jsi, Mate. To jsem mu taky řekla, a tak odešel, než začalo sněžit. Dala jsem mu trochu zlata, aby se mohl snáze vrátit domů.“

„Nepochybně,“ dodala amyrlin, „ho zpráva od tebe velice potěší. A tvoji matku určitě taky. Až ten dopis napíšeš, dej mi jej, a já to zařídím.“

Řekly mu to, ale musel se zeptat. A o Randově tátovi se nezmínily. Možná si myslely, že mi na něm nezáleží, možná... Ať shořím, já nevím. Kdo ví, u Aes Sedai? „Jel jsem s přítelem, matko. Randem al’Thorem. Určitě si na něj vzpomínáš. Nevíš, jestli je v pořádku? Sázím se, že jeho táta si taky dělá starosti.“

„Pokud vím,“ odvětila amyrlin hladce, „tak je docela v pořádku, ale kdo ví? Viděla jsem ho jednou, tenkrát s tebou, ve Fal Daře.“ Obrátila se ke kronikářce. „Možná by mu prospěl kousek koláče, Leano. A něco na krk, jestli bude pořád tolik mluvit. Zařídíš, aby mu sem něco přinesli?“

Vysoká Aes Sedai odešla s tichým: „Jak přikazuješ, matko.“

Když se amyrlin obrátila zpátky k Matovi, usmívala se, ale oči měla jako modrý led. „O některých věcech je pro tebe nebezpečné mluvit, dokonce i před Leanou. A to, že moc mluvili, zabilo víc lidí než krupobití.“

„Nebezpečný, matko?“ Náhle mu vyschlo v ústech, ale odolal nutkání olíznout si rty. Světlo, kolik toho o Randovi ví? Kdyby jenom Moirain pořád nedělala se vším tolik tajností. „Matko, já ani o ničem nebezpečným nevím. A na to, co vím, si ani pořádně nevzpomínám.“

„Co si pamatuješ o Valerském rohu?“

„Co je to za roh, matko?“

Postavila se a naklonila se nad něj tak rychle, že ji málem neviděl se pohnout. „Budeš si se mnou zahrávat, chlapče, a já zařídím, že budeš plakat a volat svoji mámu. Já na takové hrátky nemám čas, a ty taky ne. A teď, vzpomínáš – si?“

Mat si přitiskl pokrývku k tělu a musel polknout, než ze sebe vypravil: „Vzpomínám, matko.“

Amyrlin se uvolnila, i když jen trošičku, a Mat stísněně pokrčil rameny. Měl pocit, jako by mu právě dovolila vstát z popravčího špalku.

„Dobře. To je dobře, Mate.“ Amyrlin se znovu posadila a prohlížela si ho. „Víš, že jsi teď s rohem spojen?“ Mat tiše zopakoval „spojen“ a zděšeně přikývl. „Nemyslela jsem, že to budeš vědět. Tys první zadul na roh poté, co byl nalezen. Pro tebe teď povolá mrtvé hrdiny z hrobů. Pro všechny ostatní je to jenom roh – dokud jsi naživu ty.“

Mat se zhluboka nadechl. „Dokud jsem naživu,“ řekl otupěle a amyrlin kývla. „Mohlas mě nechat umřít.“ Amyrlin znovu kývla. „Pak bys na něj mohla nechat zatroubit, koho bys chtěla, a roh by pak pracoval pro něho.“ Další přikývnutí. „Krev a popel! Ty chceš, abych na něj pro tebe zatroubil. Až přijde Poslední bitva, chceš, abych já povolal hrdiny z hrobu, aby za tebe bojovali proti Temnému. Krev a zatracenej popel!“

Amyrlin se loktem opřela o lenoch křesla a podepřela si bradu. Ani na okamžik z něho nespouštěla oči. „Líbila by se ti ta druhá možnost?“

Mat se zamračil a rozpomněl se, co to je. Kdyby na roh zatroubil někdo jiný... „Chceš, abych na roh zatroubil? Tak na něj zatroubím. Nikdy jsem přece neřekl, že to neudělám, ne?“

Amyrlin si vyčerpaně povzdechla. „Připomínáš mi mého strýčka Huana. Toho taky nikdo nedokázal zadržet. Taky moc rád hrál hazardní hry a mnohem raději se bavil, než pracoval. Zemřel, když vytahoval děti z hořícího domu. Dokud byl někdo uvnitř, pořád se tam vracel. Jsi jako on, Mate? Budeš tam, až budou plameny šlehat nejvýš?“

Nedokázal se jí podívat do očí. Nervózně popotahoval za pokrývku a zrak upíral na své prsty. „Já nejsem žádnej hrdina. Udělám, co budu muset, ale nejsem hrdina.“

„Většina z těch, kterým říkáme hrdinové, dělali jenom to, co museli. Asi to bude muset stačit. Prozatím. Kromě se mnou se nesmíš o rohu s nikým bavit, můj synu. Ani o svém spojení s ním.“

Prozatím? pomyslel si Mat. To je taky zatraceně všechno, co dostaneš, teď i potom. „Zatraceně, nechtěl jsem to povídat kaž –“ Amyrlin zvedla obočí a on se rychle sebral. „Nechtěl jsem to nikomu povědět. Přál bych si, aby to nikdo nevěděl. Proč to chceš uchovat v tajnosti? Copak ty svým Aes Sedai nevěříš?“

Dlouhou dobu si myslel, že zašel příliš daleko. Amyrlinin výraz ztvrdl a pohledem by mohla štípat dříví.

„Pokud bych to mohla zařídit tak, abychom o tom věděli jen my dva,“ řekla chladně, „udělala bych to. Čím víc lidí o něčem ví, tím větší je šance, že to někdo prozradí, i když třeba nechtě. Většina světa si myslí, že Valerský roh je jenom pověst, a ti, kteří vědí pravdu, si pořád myslí, že jej musí najít některý z hledačů. Ale Shayol Ghul ví, že byl již nalezen, a to znamená, že to vědí aspoň někteří z temných druhů. Ti ale nevědí, kde je, a jestli na nás Světlo svítí, nevědí, žes na něj zatroubil ty. Opravdu chceš, aby po tobě šli temní druzi? Půllidé, nebo nějací jiní zplozenci Stínu? Oni chtějí roh. To ti musí být jasné. Pro Stín bude fungovat stejně jako pro Světlo. Ale jestli má fungovat pro ně, musejí dostat i tebe, nebo tě zabít. Chceš tohle riskovat?“

Mat zatoužil po další pokrývce, a možná i hodně nacpané peřině. V místnosti jako by se náhle velice ochladilo. „Chceš mi snad říct, že temní druzi si pro mě můžou přijít i sem? Myslel jsem, že Bílá věž dokáže temný druhy zahnat.“ Vzpomněl si, co Seléné říkala o černých adžah, a napadlo ho, co by na to asi řekla amyrlin.

„To je dobrý důvod, abys zůstal, nemyslíš?“ Vstala a uhladila si suknice. „Odpočívej, můj synu. Brzy ti bude mnohem lépe. Odpočívej.“ Tiše za sebou zavřela dveře.

Mat dlouhou dobu jenom zíral do stropu. Skoro si nevšiml, když mu služebná přinesla závin a další džbán mléka a při odchodu odnesla podnos s prázdnými talíři. Když ucítil vůni teplých jablek a koření, zakručelo mu v břiše, ale to také nevnímal. Amyrlin si myslela, že ho má jako ovci v košáru. A Seléné... Kdo to, pro Světlo, je? Co chce? Seléné měla v některých věcech úplnou pravdu. Ale amyrlin mu řekla, že ho chce využít a jak. Jistým způsobem. V tom, co řekla, bylo příliš mnoho děr, aby mu to stačilo, příliš mnoho děr, kterými mohla prostrčit něco smrtelně nebezpečného. Amyrlin něco chtěla, Seléné něco chtěla, a on byl lanem, kterým se mezi sebou přetahovaly. Napadlo ho, že by raději čelil trollokům, než se dostat mezi ty dvě.

Musel přece existovat nějaký způsob, jak uniknout z Tar Valonu, způsob, jak uniknout z dosahu jich obou. Jakmile by se dostal za řeku, mohl by vyklouznout z rukou Aes Sedai, Seléné i temných druhů. Tím si byl jist. Nějaký způsob musel existovat. Musel to jenom promyslet ze všech stran.

Závin na stole chladl.

Загрузка...