30 První bod

Když Nyneiva s ostatními odešla, Mat strávil až na krátkou vycházku většinu dne v pokoji. Plánoval. A jedl. Snědl skoro všechno, co mu služebné donesly, a požádal o víc. Velice rády poslechly. Přinesly chléb, sýr a ovoce, o něž požádal, a on nacpal po zimě svraštělá jablka a hrušky, homole sýra a bochníky chleba do šatníku a nechal jen prázdné talíře, aby je odnesly.

V poledne musel přetrpět návštěvu jedné Aes Sedai – vzpomněl si, že se jmenuje Anaiya. Ta mu položila ruce na hlavu, až ho z toho rozrazila zima. Bylo to jedinou silou, usoudil, ne jenom tím, že se ho dotkla Aes Sedai. Anaiya byla prostá žena, i když měla hladké líce a vážnost typickou pro Aes Sedai.

„Vypadáš mnohem lépe,“ řekla mu s úsměvem. Její úsměv mu připomněl matku. „A dokonce hladovější, než bych čekala, jak jsem slyšela, ale to je dobře. Řekli mi, že se snažíš vyjíst spíže do poslední mrtě. Věř mi, když říkám, že ti dáme všechno jídlo, které potřebuješ. Nemusíš si dělat starosti, že ti budeme upírat jídlo, dokud nebudeš úplně v pořádku.“

Mat se na ni zazubil, jako se zubíval na matku, když potřeboval, aby mu věřila. „Já vím, že jo. A je mi o moc líp. Napadlo mě, že bych se odpoledne mohl porozhlídnout po městě. Jestli proti tomu nic nemáte. Taky bych třeba mohl večer zajít do krčmy. Není nic lepšího než večer v šenku, aby to člověku zvedlo náladu.“

Měl dojem, že se jí zachvěly koutky úst, jako by se chtěla usmát. „Nikdo se tě nebude snažit zastavit, Mate. Ale nepokoušej se odejít z města. Jenom by to rozčílilo stráže a ty by sis vysloužil pouze cestu zpátky pod dohledem.“

„To neudělám, Aes Sedai. Amyrlin říkala, že kdybych odešel, za pár dní bych umřel hlady.“

Anaiya kývla, jako by mu nevěřila jediné slovo. „Ovšem.“ Když se otáčela, padl jí zrak na hůl, kterou si přinesl ze cvičného dvora a pak ji opřel v rohu. „Tady se nepotřebuješ chránit, Mate. Jsi tu v bezpečí jako kdekoliv jinde. Skoro určitě ve větším.“

„No, to já vím, Aes Sedai. To vím.“ Když odešla, zamračil se na dveře a uvažoval, jestli se mu podařilo ji o něčem přesvědčit.

Už se schylovalo k večeru, když naposledy, jak doufal, odešel z pokoje. Obloha se zabarvovala do nachova a zapadající slunce dodalo mrakům na západě narudlý odstín. Oblékl si plášť a přes rameno si přehodil velký kožený vak, který našel při jedné ze svých dřívějších pátracích výprav, naditý chlebem, sýrem a ovocem, jež dokázal nashromáždit. Pohled do zrcadla mu prozradil, že to, co má v úmyslu, stejně nejde zakrýt. Zbytek šatů si svázal do uzlíku spolu s pokrývkou z postele a také si ho přehodil přes rameno. Hůl se hodila za vycházkovou hůl. Nic tu nenechal. Kapsy kabátce měl plné drobností a do váčku u opasku si zastrčil to nejdůležitější. Papír podepsaný amyrlininým stolcem. Elainin dopis. A pohárky s kostkami.

Cestou z Věže potkal několik Aes Sedai, některé si ho dokonce všimly, i když většinou jen nadzvedly obočí, ale žádná ho neoslovila. Anaiya byla jednou z nich. Jen se na něj pobaveně usmála a lítostivě potřásla hlavou. Mat v odpověď jen pokrčil rameny a zakřenil se, jak nejprovinileji dokázal, a ona šla mlčky dál stále potřásajíc hlavou. Strážní u brány do Věže se na něj jenom podívali.

Teprve když přešel rozlehlé náměstí a vnořil se do ulic města, zaplavila ho úleva. A pocit vítězství. Jestli nemůžeš zamaskovat, co hodláš udělat, udělej to tak, aby si všichni mysleli, že jsi trouba. Pak budou jenom postávat kolem a čekat, až zakopneš. Aes Sedai teď budou čekat, až mě stráže přivedou zpátky. Když se nevrátím do rána, začnou mě hledat. Nejdřív ne moc usilovně, protože si budou myslet, že jsem se schoval někde ve městě. Než si uvědomí svůj omyl, bude mít tenhle zajíc před honícími psy hezký náskok.

S lehkým srdcem si začal pobrukovat „Už jsme zase za hranicí“ a zamířil k přístavu, odkud budou vyplouvat lodi po řece do Tearu a všech vesnic na Erinin mezitím. Tak daleko samozřejmě nepopluje. Aringill, kde se vylodí, byl jen v polovině cesty k ústí. Dál pak do Caemlynu poputuje po souši.

Doručím ten tvůj zatracený dopis. Že to od ní ale byla drzost, myslet si, že bych ji to slíbil, a pak to neudělal. Tu zatracenou věc doručím, kdyby mě to mělo zabít.

Tar Valon se začínal halit do soumraku, ale stále ještě bylo dost světla, aby ozdobilo úžasné budovy a věže ještě úžasnějších tvarů, spojené vysoko položenými můstky klenoucími se nad hlubinou až sto sáhů. Ulice byly stále plné lidí v těch nejroztodivnějších oděvech, až měl Mat dojem, že tu je zastoupen snad každý národní kroj na světě. Podél hlavních tříd dvojice lampářů šplhaly po žebřících, aby zapálily lampy na vysokých stojanech. – Ale v té části Tar Valonu, již hledal, pocházelo jediné světlo z osvětlených oken.

Velké budovy a věže Tar Valonu vystavěli ogierové, ale jiné, novější čtvrti, byly zbudovány rukama lidí. Novější v některých případech znamenalo dva tisíce let staré. Poblíž Jižního přístavu se lidé snažili vyrovnat, když už ne přímo napodobit, s umnou prací ogierů. Hostince, kde hýřily lodní posádky, byly vyzdobeny takovým množstvím soch a reliéfu, že by to bohatě stačilo na palác. Krámy hokynářů a domy obchodníků krášlily sochy stojící ve výklencích, kupole, ozdobné římsy a jemně vypracované vlysy. Tady se přes ulice také klenuly mosty, ale ulice byly dlážděné kostkami, ne dlažebními kameny, a mnoho můstků bylo ze dřeva místo z kamene, a občas byly již ve druhém poschodí domů, které spojovaly, a nikdy výše než ve čtvrtém.

Tmavé ulice kypěly životem jako zbytek Tar Valonu. Rejdaři a ti, kteří nakupovali, co lodi přivezly, lidé, kteří cestovali po řece Erinin, a lidé, kteří na ní pracovali, ti všichni se tlačili v krčmách a šencích hostinců ve společnosti těch, kteří měli zálusk na peníze, jež takoví lidé mívali u sebe a jež hodlali získat poctivě i nečistými způsoby. Ulice plnila divoká hudba vyluzovaná na citary, flétny, harfy a dulcimery. V prvním hostinci, do něhož Mat vstoupil, se hrály hned tři hry v kostky najednou, muži se krčili v kruzích u zdí šenku a vykřikovali výhry a prohry.

Mat chtěl hrát jen asi hodinku, než si najde loď, jenom tak dlouho, aby si přivydělal trochu peněz, ale neustále vyhrával. Pokud se pamatoval, vždycky vyhrál víc než prohrál, a s Hurinem a v Shienaru vyhrál i šest či osm vrhů za sebou. Dnes večer však vyhrál každý vrh. Úplně každý.

Podle pohledů, jaké po něm vrhali hráči, byl rád, že kostky nechal ve váčku. Ty pohledy ho také přiměly jít dál. Překvapeně si uvědomil, že teď má skoro třicet stříbrňáků, ale od jednotlivých hráčů nevyhrál tolik, aby nebyli rádi, že mu vidí záda.

Až na jednoho tmavého námořníka s hustými kudrnami – kdosi říkal, že patří k Mořskému národu, i když Mat netušil, co by někdo z Atha’an Miere dělal tak daleko od moře – který ho sledoval až na potemnělou ulici a chtěl dostat možnost své ztráty nahradit. Mat chtěl jít do přístavu – třicet stříbrných marek bylo víc než dost – ale námořník se s ním dohadoval dál a Mat hrál teprve půl hodiny, takže se podvolil a vstoupil s mužem do příští taverny, kolem níž procházeli.

Vyhrál znovu a měl pocit, jako by ho zachvátila horečka. Vyhrál každý vrh. Šel od krčmy ke krčmě a nikde nezůstal tak dlouho, aby svými výhrami někoho rozzlobil. A stále vyhrával. U penězoměnce vyměnil stříbro za zlato. Hrál koruny, pětky i čistou řadu. Hrál s pěti kostkami, se čtyřmi, se třemi a dokonce i jenom se dvěma. Hrál hry, které předtím ani neznal, dřepěl v koutě či si přisedl ke stolu. A vyhrával. Někdy během noci se ten tmavý námořník – říkal, že se jmenuje Raab – odpotácel, zcela vyčerpán, ale s plným měšcem, jelikož se rozhodl sázet na Mata. Mat navštívil dalšího penězoměnce – nebo možná dva, ta horečka mu zřejmě zamlžovala mozek stejně, jako měl zamlžené vzpomínky na minulost – a vydal se k další hře. A vyhrál.

A tak se ocitl, ani nevěděl o kolik hodin později, v jedné zakouřené taverně – měl pocit, že se to tu jmenuje U tremalkingského uzlu – a hleděl na pět kostek. Na každé byla hluboko vyřezaná koruna. Většina stálých hostů se zajímala jenom o to, jak vypít co nejvíc, ale chřestění kostek a křik hráčů z druhého rohu téměř přehlušil ženský zpěv, doprovázený břeskně na dulcimer.

„Skočím si s dívkou s hnědýma očima,

třeba s dívkou s očima jak brčál.

Skočím si s dívkou s každýma očima,

ale ty máš ty nejhezčí oči, co jsem kdy znal.

Políbím dívku s černými vlasy,

třeba i dívku s vlasy jak med.

Políbím dívku s každými vlasy,

ale jen tebe chci držet teď hned."

Zpěvačka píseň pojmenovala „Co mi řekl". Mat ten nápěv znal jako „Skoč si se mnou v kole“ a s jinými slovy, ale v té chvíli dokázal myslet jen na kostky.

„Zase král,“ zamumlal jeden z mužů dřepících vedle Mata. Bylo to popáté za sebou, co Mat hodil krále.

Vyhrál zlatou marku a tentokrát mu ani nezáleželo na tom, že jeho andorská marka je těžší než illianská mince druhého muže. Jen sebral kostky do koženého kalíšku, prudce zamíchal a hodil je znovu na podlahu. Pět korun. Světlo, to není možné. Nikdo ještě nehodil krále šestkrát za sebou. Nikdo.

„To je Temnýho štěstí,“ zavrčel jiný muž. Byl to hranatý muž s mohutnými rameny, tmavými vlasy svázanými na temeni černou stužkou, jizvou na tváři a několikrát zlomeným nosem.

Mat si skoro neuvědomil, že se pohnul. Najednou držel velkého muže pod krkem, zvedl ho na nohy a praštil s ním o zeď. „To neříkej!“ prskal. „To už nikdy neříkej!“ Muž na něj ohromeně zamrkal. Byl o hlavu vyšší než Mat.

„To se jen tak říká,“ ozval se kdosi vzadu. „Světlo, to se jenom tak říká.“

Mat pustil zjizveného muže a couvl. „Nemám... nemám rád, když o mně někdo říká něco takovýho. Já nejsem žádnej temnej druh!“ Ať shořím, to nebylo Temného štěstí. To ne! Ó, Světlo, copak se mnou ta zatracená dýka opravdu něco provedla?

„To taky nikdo netvrdil,“ bručel muž se zlomeným nosem. Zřejmě se již vzpamatoval ze svého překvapení a snažil se rozhodnout, jestli se má rozzlobit nebo ne.

Mat si posbíral věci, které předtím naházel na hromadu za sebou, a vyšel z taverny, přičemž nechal peníze, kde byly. Ne že by se toho velkého chlapa bál. Prostě na něj zapomněl, a na ty mince také. Chtěl se jenom dostat ven na čerstvý vzduch, kde by mohl přemýšlet.

Na ulici se opřel o zeď krčmy kousek ode dveří a zhluboka vdechoval chladný vzduch. Tmavé ulice Jižního přístavu už byly téměř prázdné. Z krčem a hostinců se sice stále linula hudba a smích, ale do noci vycházelo jen málo lidí. Mat před sebou podržel hůl oběma rukama a sklonil hlavu na ruce. Snažil se tu hádanku promyslet ze všech stran.

Věděl, že má štěstí. Vzpomínal si, že měl vždycky štěstí. Ale ve vzpomínkách neměl v Emondově Roli nikdy takové štěstí, jaké se ho drželo od chvíle, kdy odešel. Určitě toho hodně zapomněl, ale pamatoval se také na to, že ho chytili při ledasjaké lumpárně, když si byl jist, že uspěje. Jeho matka nějak vždycky věděla, co má za lubem, a Nyneiva prohlédla veškeré výmluvy, na jaké se zmohl. Ale štěstí se ho nedrželo hned od chvíle, co z Emondovy Role odešel. Štěstí k němu přišlo v okamžiku, kdy vzal ze Shadar Logothu tu dýku. Vzpomínal si na hru v kostky doma, s jedním hubeňourem s pronikavým pohledem, který pracoval pro kupce, jenž přijel z Baerlonu nakoupit tabák. A také si vzpomínal na výprask, který mu uštědřil otec, když zjistil, že Mat tomu muži dluží stříbrnou marku a čtyři groše.

„Ale tý zatracený dýky jsem se už přece dávno zbavil,“ zamumlal si pro sebe. „Ty zatracený Aes Sedai to říkaly.“ Napadlo ho, kolik vlastně dneska vyhrál.

Když zalovil ve svých kapsách, měl je plné mincí, korun i marek, stříbrných i zlatých, které se zaleskly ve světle z nedalekého okna. Zřejmě měl teď dva váčky, a oba nacpané k prasknutí. Rozvázal šňůrky a našel další zlato. A ještě další měl nacpáno v měšci mezi pohárky s kostkami, pomačkaným Elaininým dopisem a amyrlininým dokumentem. Vzpomínal si, že služkám házel stříbrné groše jen proto, že se hezky usmívaly nebo měly hezké oči nebo hezké kotníky, a protože stříbrné groše nemělo cenu si nechávat.

Nemělo cenu si nechávat? Možná nemělo. Světlo, jsem boháč! Jsem zatracenej boháč! Možná to souvisí s něčím, co udělaly Aes Sedai. Něco, co udělaly, když mě léčily. Možná náhodou. To by mohlo být ono. Lepší než ta druhá možnost. Tohle mi musely udělat ty zatracený Aes Sedai.

Z krčmy vyšel jakýsi velký muž a rychle za sebou zavřel dveře, aby mu do tváře nedopadlo světlo.

Mat se přitiskl blíž ke zdi, nacpal váčky zpátky do kabátce a pevně uchopil hůl. Ať už jeho dnešní štěstí mělo jakýkoliv původ, nehodlal to zlato přenechat nějakému berkovi.

Muž se obrátil směrem k němu, zamžikal a trhl sebou. „S-studená noc,“ zablábolil opile. Připotácel se blíž a Mat viděl, že jeho tělo je z větší části tvořeno tukem. „Musím... musím...“ Klopýtaje se odpotácel ulicí a nesouvisle si pro sebe cosi vykládal.

„Hlupáku!“ zamumlal Mat, ale nebyl si jistý, zda tím myslel tlouštíka nebo sebe. „Je čas najít si loď, která mě odsud dostane.“ Zašilhal na černou oblohu a snažil se odhadnout, kolik času ještě zbývá do svítání. Usoudil, že tak dvě tři hodiny. „Už je pozdě.“ Zakručelo mu v žaludku. Matně si vzpomínal, že v některých hostincích i něco pojedl, ale nevzpomínal si co. – Tam ho držela pod krkem horečka způsobená kostkami. Když strčil ruku do rance, našel jen pár drobtů. „Hodně pozdě. Musím si pospíšit, nebo jedna z nich přijde, chňapne mě a strčí si mě do pytle.“ Odstrčil se ode zdi a vydal se k přístavu, kde kotvily lodě.

Nejdřív si myslel, že tiché zvuky za ním je jen ozvěna jeho vlastních kroků na kočičích hlavách. Pak si uvědomil, že ho někdo sleduje. A snaží se to dělat velice nenápadně. No, tohle jsou určitě berkové.

Potěžkal hůl, krátce rozvážil, že se jim postaví, ale byla tma a na nerovné dlažbě by mohl klopýtnout, a navíc neměl ponětí, kolik jich je. Jenom to, jak sis vedl dobře proti Gawynovi a Galadovi, z tebe ještě nedělá zatracenýho hrdinu z pohádek.

Zabočil do úzké křivolaké boční uličky a snažil se jít po špičkách a zároveň rychle. Tady byla ve všech oknech tma a hodně jich mělo zavřené okenice. Už byl skoro na konci uličky, když před sebou zahlédl pohyb. Dva muži nahlíželi na křižovatce do uličky. A za sebou pořád slyšel kroky, tiché vrzání kožených podrážek na kameni.

Vmžiku se vrhl do stinného výklenku, kde jeden dům stál o kousek vzadu. Pro tuto chvíli mu to připadalo nejlepší. Nervózně sevřel hůl a čekal.

Ve směru, kterým přišel, se objevil muž. Krčil se a pomaloučku postupoval dopředu. Pak se objevil další muž. Oba měli v ruce nože a pohybovali se, jako by sledovali kořist.

Mat se napjal. Jestli přijdou ještě o kousek blíž k místu, kde se skrýval v hlubokém stínu za rohem, mohl by je překvapit. Zoufale si přál, aby mu přestalo kručet v žaludku. Ty nože byly mnohem kratší než cvičné meče, ale zase byly z oceli a ne ze dřeva.

Jeden z mužů se zahleděl k protějšímu konci uličky a náhle se narovnal a křikl: „Nešel vaším směrem?“

„Viděl jsem jenom stíny,“ zazněla odpověď se silným cizím přízvukem. „Už bych to chtěl mít z krku. Dneska v noci tudy chodí divný stvoření.“

Ani ne čtyři kroky od Mata si oba muži vyměnili pohled, vrátili nože do pochev a odklusali směrem, kterým přišli.

Mat si dlouze pomalu vydechl. Štěstí. Ať shořím, jestli se nehodí i k něčemu jinýmu než jen ke kostkám.

Muže v ústí uličky už sice neviděl, ale věděl, že tam někde jsou pořád. A za ním byli další.

Budova, před níž se krčil, měla jen jedno poschodí a střecha vypadala docela rovně. A v místě, kde se stýkaly dva domy, vedl nahoru bílý kamenný vlys ve tvaru velkých listů vinné révy.

Mat opatrně zvedl hůl tak, až se dotýkala okraje střechy, a strčil do ní. Hůl na střešních taškách zarachotila. Mat nečekal, jestli to někdo zaslechl, a vylezl po vlysu nahoru. Velké listy tvořily snadné opěrky i pro muže v botách. Ve chvilce zase svíral hůl v ruce a klusal po střeše. Cestou spoléhal na své štěstí, že neuklouzne.

Ještě třikrát takhle přešplhal, pokaždé o poschodí výš. Mírně zešikmené taškové střechy se v této úrovni táhly dost daleko, a také tu vál studený větřík, až mu naskakovala husí kůže, a skoro v něm vzbuzoval dojem, že je sledován. – Přestaň s tím, troubo! Teď už jsou o tři ulice dál a hledají někoho jiného s naditým váčkem, mor na ně!

Na taškách mu to klouzalo, a tak se rozhodl, že by nemusel být špatný nápad vrátit se zpátky na ulici. Opatrně se vyklonil přes okraj střechy a vyhlédl dolů. O dobrých pět sáhů níž ležela pustá ulice. Ze tří krčem a z hostince se do kočičími hlavami vydlážděné ulice linulo světlo a hudba. Ale napravo vedl kamenný most z horního poschodí domu k domu na druhé straně ulice.

Most vypadal nebezpečně úzký a vedl temnotou nedotčen světly z krčem. Klenul se nad propastí, ale Mat hodil hůl dolů a rychle ji následoval, než si to rozmyslí. Dopadl na most a překulil se, jako když byl ještě malý kluk a padal ze stromu. Zachytil se zábradlí, které mu sahalo do pasu.

„Špatné zvyky se z dlouhodobého hlediska vyplácejí,“ řekl si, když se zvedl a sebral hůl.

Okno na druhé straně mostu bylo zavřené a okenicemi nepronikala ani jiskřička světla. Mat si nemyslel, že ten, kdo tam bydlel, by ocenil, kdyby se mu uprostřed noci objevil v bytě cizinec. Viděl hodně kamenické práce, ale pokud byl mostu na dosah nějaký chyt aspoň pro prst, tak ho halila tma. No, cizinec necizinec, jdu dovnitř.

Otočil se od zábradlí a náhle si uvědomil, že na mostě není sám. Byl tu muž a držel v ruce dýku.

Když mu muž namířil nožem na hrdlo, Mat ho chňapl za ruku. Jen tak tak muže zachytil za zápěstí, a pak se mu mezi nohy zapletla hůl a shodila ho na zábradlí. Málem přes ně přepadl, a muže si přitáhl na sebe. Snažil se udržet rovnováhu a kymácel se. Útočník mu cenil zuby do tváře. Mat si jasně uvědomoval hloubku pod sebou i měsíční světlo odrážející se od čepele mířící mu na hrdlo. Prsty, jimiž tiskl mužovo zápěstí, mu začínaly klouzat a druhou ruku měl zachycenou spolu s holí mezi sebou a útočníkovým tělem. Od chvíle, kdy toho muže poprvé spatřil, uplynulo několik vteřin, a během několika dalších vteřin zemře s nožem v hrdle.

„Je čas hodit kostky,“ řekl. Měl dojem, že se muž na okamžik zatvářil popleteně, ale ta chvíle bylo vše, co měl. Švihl nohama a oba je přehodil přes zábradlí.

Na dlouhý okamžik jako by neměl žádnou váhu. Kolem uší mu hvízdal vítr a čechral mu vlasy. Měl dojem, že slyší druhého muže křičet. Náraz mu vyrazil dech a před očima se mu zamihotaly stříbrné a černé tečky. A viděl rozmazaně.

Když znovu popadl dech – a zase začal vidět – uvědomil si, že leží na muži, jenž ho napadl a jehož tělo ztlumilo náraz. „Štěstí,“ zašeptal. Pomalu se zvedl a proklínal modřiny, které mu na žebrech způsobila hůl.

Čekal, že druhý muž bude mrtvý – spadl přece čtyři sáhy na dláždění a on sám ještě dopadl na něj – ale nečekal, že uvidí, jak má ten muž dýku vraženou po jílec do srdce. Snažil se ho zabít takový obyčejný člověk. Mat usoudil, že v místnosti, kde by bylo víc lidí, by si tohohle muže ani nevšiml.

„Tys štěstí neměl, kamaráde,“ řekl mrtvole roztřeseně.

Náhle se mu vrátilo všechno, co se stalo. Berkové v křivolaké uličce. Lezení po střechách. Tenhle chlapík. Pád. Zvedl zrak k mostu a roztřásl se. Musel jsem se zbláznit. Menší dobrodružství je jedna věc, ale po tomhle by nezatoužil ani Rogoš Orlozraký.

Uvědomil si, že stojí nad mrtvým mužem s dýkou v hrudi, jako by přímo čekal, až tudy někdo půjde a s křikem pak přivolá městskou hlídku s plamenem Tar Valonu na prsou. Amyrlinin papír by ho od nich mohl dostat, ale možná ne dost rychle, aby to nezjistila. Stále mohl skončit v Bílé věži bez toho dokumentu, a možná by ho pak ani nepustili z pozemků Věže.

Věděl, že už by měl být v přístavu a na palubě první lodi, která odrazí, i kdyby to byl rozklížený člun plný starých ryb, ale kolena se mu tak třásla, že skoro nemohl jít. Chtěl se jen na chvíli posadit. Jen na chvilku, než se mu přestanou třást kolena, a pak vyrazí k přístavu.

Krčmy byly blíž, ale on se vydal k hostinci. Šenk hostince byl přátelské místo, kde si mohl člověk chvíli odpočinout a nemusel se bát, že se mu někdo proplíží za záda. Z oken se šířilo dost světla, aby rozeznal znamení. Byla na něm žena s vlasy spletenými do copů a držela něco, co Mat považoval za olivovou ratolest. Pod tím stálo: „U ženy z Tanchika".

Загрузка...