1 Čekání

Kolo času se otáčí, věky přicházejí a odcházejí a zanechávají vzpomínky, které se stávají pověstmi. Pověsti vyblednou do mýtů, a dokonce i mýty jsou dávno zapomenuty, když věk, který je zrodil, přijde znovu. V jednom věku, některými nazývaném třetím, věkem, který teprve přijde, věkem dávno minulým, se v pohoří Oparů zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek, neboť otáčení kola nemá začátek ani konec. Ale byl to nějaký začátek.

Vítr dul údolími, údolími modrými, jak ve vzduchu ještě visela ranní mlha. V některých údolích se zelenaly jehličnany, jiná byla holá, brzy tu však měla vyrašit tráva a květiny. Vítr vyl mezi polozasypanými troskami a kolem rozpadlých památníků, jež byly všechny zapomenuty stejně jako ti, kdo je postavili. Vítr sténal v průsmycích, zvětralých výsecích mezi štíty se sněhovými čepicemi, které nikdy neroztávaly. Kolem vrcholků hor visela hustá mračna, až sníh a bílá oblaka splývaly.

V nížině již bylo po zimě, ale tady, vysoko v horách, se ještě chvíli udrží, horská úbočí byla stále ještě pokryta velkými bílými pásy. Jen na neopadavých stromech stále drželo listí či jehličí. Všechny ostatní větve byly holé, hnědé či šedé, na pozadí skal a zatím neprobuzené hlíny. Kromě ostrého hvízdání větru na sněhu a kamení se neozýval jediný zvuk. Země jako by čekala. Čekala, až něco vyrazí.

Perrin Aybara, sedící na koni v háji kalin a borovic, se zachvěl a přitáhl si kožišinou podšitý plášť těsněji k tělu, co nejtěsněji mohl s dlouhým lukem v ruce a velkou sekerou s půlměsíčnou čepelí u pasu. Byla to dobrá sekera z chladné oceli. Perrin tahal měchy v den, kdy ji pantáta Luhhan vyrobil. Vítr ho zatahal za plášť, strhl mu z hustých kudrn kapuci a profoukl mu oděvem. Perrin zavrtěl prsty na nohou, aby si je trochu ohřál, a poposedl v sedle s vysokými rozsochami, ale chlad mu právě teď starosti nedělal. Prohlížel si svých pět společníků a uvažoval, jestli to také cítili. Ne to čekání, kvůli kterému sem byli posláni, ale něco víc.

Tanečník, jeho kůň, přešlápl a pohodil hlavou. Pojmenoval šedáka podle jeho rychlého kroku, ale teď Tanečník zřejmě vycítil jezdcovo podráždění a netrpělivost. Už mě všechno tohle čekání unavuje, všechno tohle posedávání, zatímco Moirain nás tu udržuje v napětí jako tětivy. Ať všechny Aes Sedai shoří! Kdy to skončí?

Bez přemýšlení zavětřil. Ve větru převládal pach koní a lidí a lidského potu. Mezi stromy nedávno proběhl králík poháněný strachem, ale liška, která šla po jeho stopě, ho nechytila. Perrin si uvědomil, co dělá, a přestal. Člověk by řekl, že při tak silném větru budu mít ucpaný nos. Málem si přál, aby tomu tak bylo. A Moirain s tím taky nenechám nic udělat.

Cosi ucítil. Odmítl si to připustit. Ani svým společníkům se o svých pocitech nezmínil.

Pět mužů, kteří byli s ním, sedělo v sedlech, krátké jezdecké luky měli připravené a pátrali po obloze stejně jako po řídce zalesněných stráních dole. Vítr, povlávající jejich plášti jako praporci, jim zřejmě nevadil. Každý muž měl na ramenou v plášti otvor a jím měl prostrčen jílec obouručního meče. Při pohledu na jejich holé hlavy, vyholené až na pramen na temeni, byla Perrinovi ještě větší zima. Pro ně bylo tohle počasí již začínajícím jarem. Veškerou měkkost z nich vyhnalo tvrdší prostředí, než jaké kdy Perrin zažil. Byli to Shienarci z Hraničních států podél Velké Morny, kde mohlo každou noc dojít ke vpádu trolloků, a dokonce i kupci a sedláci tam nosili meče a luky. A tihle muži nebyli žádní sedláci, tihle byli vojáky skoro od kolébky.

Perrin občas hloubal nad způsobem, jakým mu vzdávali úctu a následovali jeho vedení. Bylo to, jako by si mysleli, že má nějaká zvláštní práva, nějaké znalosti, které jim byly upřeny. Nebo to je možná mými přáteli, pomyslel si hořce. Nebyli tak vysocí jako on, ani tak mohutně stavění – po letech učení u mistra kovářského měl Perrin paže a ramena jako dva normálně rostlí muži – ale on se začal každý den holit, aby si z něj aspoň přestali utahovat kvůli jeho mládí. Byly to sice přátelské žerty, ale přesto žerty. Nechtěl, aby se mu zase smáli jen proto, že má nějaké tušení.

Perrin si náhle uvědomil, že by měl také dávat pozor. Zkontroloval si šíp nasazený na tětivě dlouhého luku a zadíval se do údolí vedoucího k západu. Kotlina se směrem dolů rozšiřovala a země byla posetá širokými klikatými stuhami sněhu, který tu zbyl po zimě. Většina roztroušených stromů měla stále ještě holé větve, ale na svazích i na dně údolí rostlo také dost vždyzelenů – borovic, kalin, jedlí a horských cesmín, dokonce i několik vysokánských sekvojí – poskytujíce tak vhodný úkryt každému, kdo věděl, jak toho využít. Nikdo, kdo by tu neměl nějaký zvláštní cíl, by tam však nebyl. Doly byly příliš daleko na jih a dokonce ještě dál na sever. Většina lidí si navíc myslela, že pohoří Oparů je prokleté, a jen málokdo, kdo se mu mohl vyhnout, by tam šel. Perrinovi se oči leskly jako leštěné zlato.

Ten nepříjemný pocit, který měl, ještě zesílil. Ne!

Podráždění si mohl nevšímat, ale ten pocit očekávání tam byl pořád. Jako by vrávoral na okraji srázu. Jako by se všechno kymácelo. Napadlo ho, jestli v horách kolem nich snad neleží něco nepříjemného. Možná existoval způsob, jak se přesvědčit. Na takovýchto místech, kam lidé přicházívali jen zřídka, bývali téměř vždy vlci. Perrin tu myšlenku zahnal dřív, než vlastně měla čas se pořádně utvořit. Lepší nebýt si jistý. Lepší než to. Vlků nebylo moc, ale měli zvědy. Pokud tam něco bylo, zvědové by to našli. Tohle je prostředí, kde žiju já. A já se starám o své věci, ať se oni starají o svoje.

Dohlédl dál než ostatní, takže jezdce přijíždějícího směrem od Tarabonu zahlédl první. I pro něho však byl jezdec jen jasnou barevnou skvrnkou na koni, když v dálce projížděl mezi stromy. Občas byl vidět, občas zmizel. Strakatý kůň, řekl si. A právě včas! Otevřel ústa, aby ji ohlásil – bude to žena, každý jezdec před ní byl – když náhle Masema zamumlal: „Krkavec!“ Znělo to jako nadávka.

Perrin prudce zvedl hlavu. Nad vrcholky stromů, ani ne o sto kroků dál, kroužil velký černý pták. Jeho kořistí mohla být zdechlina na sněhu či nějaké menší zvíře, ale Perrin to nehodlal riskovat. Pták si jich zatím zřejmě nevšiml, ale blížící se jezdec bude brzy na dohled. Jak Perrin krkavce zahlédl, zvedl luk a natáhl tětivu – opeření měl až u ucha – a pustil, vše jediným plavným pohybem. Jen matně si uvědomoval pleskání tětiv okolo, ale pozornost cele věnoval černému opeřenci.

Ten se náhle zřítil dolů v oblaku půlnočního peří, jak si ho našel Perrinův šíp, a dva další prolétly místem, kde byl ještě před chviličkou. Se zpola nataženými luky se ostatní Shienarci rozhlíželi po obloze, jestli nenajdou další krkavce.

„Musí se hlásit,“ ozval se tiše Perrin, „nebo... on... vidí, co oni?“ Nechtěl, aby to někdo zaslechl, ale Ragan, nejmladší ze Shienarců, jen o deset let starší než Perrin, nasadil na tětivu další šíp a odpověděl.

„Musí se hlásit. – Obvykle půlčlověku.“ V Hraničních státech byla na krkavce vypsána odměna. Tam nikdo neriskoval, aby považoval krkavce jen za ptáka. „Světlo, kdyby Zhouba srdce viděl, co vidí krkavci, byli bychom všichni mrtví dávno předtím, než bychom dorazili k horám.“ Ragan mluvil klidně. Pro shienarského vojáka to byl každodenní chleba.

Perrin se zachvěl, nikoliv zimou, jak něco v jeho hlavě vyštěklo výzvu smrti. Zhouba srdce. V jiné zemi jiné jméno – Zhouba duše a Jedovatý jazyk, Pán hrobu a Pán soumraku – a všude Otec lží a Temný, jen aby se lidé vyhnuli pojmenovat ho skutečným jménem a tak přivolat jeho pozornost. Temný často využíval krkavce a vrány, ve městech krysy. Perrin z toulce na boku, který vyvažoval jeho sekeru na druhé straně, vytáhl další šíp se širokou hlavicí.

„Možná je velký jako palice,“ prohodil obdivně Ragan s pohledem upřeným na Perrinův luk, „ale střílí dobře. Hrozně nerad bych viděl, co to udělá s člověkem v brnění.“ Shienarci teď sice měli jen lehké kroužkové košile pod prostými kabátci, ale obvykle bojovali v plné zbroji, a to jak muži, tak koně.

„Na koně je moc dlouhý,“ Odfrkl si Masema. Trojúhelníková jizva na líci se mu při opovržlivém šklebu zkřivila ještě víc. „Dobrý pancíř zastaví hromadu šípů, pokud nejsou vystřelené z velké blízkosti, a když se pak první střelou netrefíš, muž, po kterém střílíš, tě rozpáře.“

„To je právě ono, Masemo.“ Ragan se poněkud uvolnil, když obloha zůstávala prázdná. Krkavec tu musel být sám. „S tímhle dvouříčským lukem se sázím, že nemusíš být tak blízko.“ Masema otevřel ústa.

„Přestaňte si vy dva pouštět pusu na špacír!“ vyjel na ně Uno. Na levé líci se mu táhla dlouhá jizva a chybělo mu i oko, takže i na Shienarce vypadal neobvykle tvrdě. Když na podzim jeli do hor, získal klípec s namalovaným červeným okem. Neustále zamračené oko vyvedené v ohnivě rudé barvě jeho výraz nijak nevylepšilo. „Jestli se zatraceně nedokážete soustředit na svůj zatracenej úkol, tak proklatě dohlídnu na to, abyste v noci dostali hlídku navíc, abyste se zatraceně uklidnili.“ Ragan s Masemou se podvolili jeho pohledu. Uno se na ně ještě naposledy zamračil, ale nechal toho, když se obrátil na Perrina. „Už jsi něco zahlíd?“ Mluvil sice poněkud ostřejším tónem, než by se slušelo při hovoru s velitelem, jehož byl dosadil shienarský král či urozený pán z Fal Dary, ale přesto bylo vidět, že je připraven udělat to, co Perrin navrhne.

Shienarci věděli, jak daleko vidí, ale brali to jako samozřejmost, stejně jako jinou barvu jeho očí. Nevěděli sice všechno, vlastně ani polovinu, ale brali Perrina takového, jaký byl. Jaký si mysleli, že je. Zřejmě přijímali všechno a cokoliv. Svět se mění, říkali. Všechno se otáčí na kolech šancí a změn. Jestli měl člověk náhodou barvu očí, jako předtím žádný člověk neměl, co na tom teď záleželo?

„Přijíždí,“ řekl Perrin. „Už byste ji měli vidět. Támhle.“ Ukázal do údolí a Uno se předklonil v sedle a přimhouřil oko. Nakonec pochybovačně kývl.

„Něco se tam proklatě pohybuje.“ Někteří další vojáci přikyvovali a souhlasně mručeli. Uno se na ně zamračil a oni znovu začali obhlížet oblohu a hory.

Náhle si Perrin uvědomil, co jasné barvy na vzdáleném jezdci znamenají. Pod jasně červeným pláštěm vykukovala jedovatě zelená suknice. „Patří k Toulavému lidu,“ řekl překvapeně. Nikdo jiný, pokud věděl, se do tak jasných barev v tak nemožných kombinacích neoblékal, aspoň ne dobrovolně.

Ženy, s nimiž se občas setkali a jež doprovodili hlouběji do hor, byly nejrůznějších národností a společenského postavení. Jednou to byla žebračka v hadrech, deroucí se pěšky sněhovou bouří. Jindy obchodnice vedoucí řadu nákladních koní. Dáma v hedvábu a jemných kožišinách, jejíž mimochodník měl otěže zdobené červenými střapci a sedlo vykládané zlatem. Žebračka od nich odjela s váčkem stříbra – víc, než si Perrin myslel, že mohou postrádat, ale dáma jim nechala ještě naditější váček zlata. Ženy všech možných společenských tříd, všechny samotné, z Tarabonu a Ghealdanu, některé dokonce z Amadicie. Ale Perrina by nikdy nenapadlo, že uvidí některou z Tuatha’anek.

„Zatracená Cikánka?“ vyjekl Uno. Ostatní také vyjadřovali překvapení.

Raganovi se rozlétl uzel na temeni, jak potřásal hlavou. „Cikánka by se do tohohle nezapletla. Buď není Cikánka, nebo není ta, co, máme potkat.“

„Cikáni,“ zavrčel Masema. „Zbabělci k ničemu.“

Uno přimhouřil oko, až ho měl jako malou škvírku, takže s rudě namalovaným okem na klípci vypadal jako pěkný zloduch. „Zbabělci, Masemo?“ prohodil tiše. „Kdybys byl žena, měl bys zatraceně tolik odvahy jet sem nahoru, sám a bez nějaký zatracený zbraně?“ Nebylo pochyb, že žena nemá zbraň, pokud to byla, opravdu Cikánka. Masema už nic neříkal, ale jizva na líci mu zbělela.

„Ať shořím, jestli bych to udělal,“ ozval se Ragan. „A ať shořím, jestli bys to udělal ty, Masemo.“ Masema si přitáhl plášť a schválně se zadíval na oblohu.

Uno si Odfrkl. „Světlo dej, aby ten prokletej mrchožrout byl zatraceně sám,“ zamumlal.

Hnědobílá huňatá kobylka se pomalu propracovávala blíž a blíž, držíc se holé země mezi zbylými závějemi. Jednou se jasně oděná žena zastavila a zadívala se na cosi na zemi. Pak si stáhla kapuci pláště hlouběji do čela a pobídla koně do kroku. Ten krkavec, uvědomil si Perrin. Přestaň zírat na toho ptáka, ženská, a pojeď dál. Možná nám neseš zprávu, že konečně můžeme odjet. Jestli Moirain vůbec chce, abychom odsud do jara odjeli. Světlo ji spal! Na chvíli si nebyl jist, míní-li tím Aes Sedai či Cikánku, která si zřejmě dávala na čas.

Pokud pojede pořád stejným směrem, měla by projet dobrých třicet kroků stranou od jejich houštiny. S očima upřenýma na zem, kam šla její strakatá kobylka, nedávala žena najevo, že by si jich všimla.

Perrin pobídl hřebce patami a šedák skočil dopředu, až mu od kopyt odlétl sníh. Za ním tiše rozkázal Uno: „Vpřed!“

Tanečník už byl v půli cesty k ní, než si jich žena všimla, a pak s trhnutím zastavila kobylku. Dívala se, jak se muži řadí do půlkruhu a blíží se k ní. Na červeném plášti měla vyšit vzor nazývaný tairenské bludiště tak jasně modrou barvou, až oči přecházely, díky čemuž oděv vypadal ještě přeplácanější. Nebyla již nejmladší – vlasy, které jí vyčnívaly zpod kapuce, měla prošedivělé – ale v obličeji měla málo vrásek, jen se nesouhlasně zamračila při pohledu na jejich zbraně. Pokud ji setkání s ozbrojenými muži v srdci horské divočiny polekalo, nedala to na sobě znát. Ruce měla volně položené na vysoké sedlové hrušce odřeného, ale pečlivě udržovaného sedla. A nebyl z ní cítit strach.

Přestaň! nařídil si Perrin. Pak promluvil, tiše, aby ji nepolekal. „Jmenuju se Perrin, dobrá ženo. Pokud potřebuješ pomoct, udělám, co půjde. Jestli ne, tak jdi ve Světle. Ale pokud Tuatha’ani nezměnili zvyky, jsi daleko od vašich vozů.“

Žena si je chvíli prohlížela, než promluvila. V tmavých očích měla laskavý výraz, což u příslušnice Toulavého lidu nebylo zas tak překvapivé. „Hledám... jednu ženu...“

Zadrhla se jen nakratičko, ale zadrhla se. Nehledala nějakou ženu, ale Aes Sedai. „Jmenuje se nějak, dobrá ženo?“ zeptal se Perrin. Za posledních pár měsíců už to dělal tolikrát, že její odpověď vlastně nepotřeboval, ale železo rezaví, když se o ně nepečuje, a bylo třeba mít se na pozoru.

„Jmenuje se... Občas se jmenuje Moirain. Já jsem Leya.“

Perrin kývl. „Odvedeme tě k ní, paní Leyo. Máme oheň a s trochou štěstí i něco k jídlu.“ Ale otěže ještě nezvedl. „Jak jsi nás našla?“ Už se na to ptal, pokaždé, když je Moirain poslala, aby čekali na místě, které určila, na ženu, o níž věděla, že přijde. Odpověď bude stejná jako vždy, ale zeptat se musel.

Leya pokrčila rameny a váhavě odpověděla: „Já... věděla jsem, že když pojedu tudy, někdo mě najde a zavede k ní. Já... jsem to prostě... věděla. Mám pro ni zprávy.“

Perrin se nezeptal jaké zprávy. Ženy předávaly informace, které přinášely, pouze Moirain.

A Aes Sedai nám sdělí pouze to, co uzná za vhodné, pomyslel si. Aes Sedai nikdy nelhaly, ale to, co vám Aes Sedai řekla, nemusela být taková pravda, za jakou jste ji pokládali. Teď je už pozdě na pochybnosti, ne?

„Tudy, paní Leyo,“ řekl a ukázal nahoru. Shienarci s Unem v čele se zařadili za Perrina a Leyu a začali šplhat nahoru. Hraničáři stále obhlíželi oblohu stejně jako zemi, a přinejmenším dva hlídali vzadu jejich stopu.

Chvíli jeli mlčky, bylo slyšet jen frkání koní a občasné křupnutí, když některé zvíře prošláplo sněhový krunýř, a někdy zas zarachotilo kamení, když přejížděli holou zemi. Leya se čas od času podívala na Perrina, na jeho luk, sekeru, i na jeho tvář, ale nepromluvila. Perrin si pod jejíma pátravýma očima pokaždé poposedl a sám se pohledu na ni vyhýbal. Vždycky se snažil pokud možno nedat cizincům příležitost, aby mu viděli do očí.

Nakonec řekl: „Překvapilo mě, že patříš k Cikánům, vzhledem k vaší víře.“

„Postavit se zlu lze i bez použití násilí.“ Mluvila prostě jako někdo, kdo říká jasnou pravdu.

Perrin trpce zavrčel a okamžitě se omluvil. „Kéž by tomu tak bylo, paní Leyo.“

„Násilí ubližuje tomu, kdo je způsobuje, stejně tolik, jako jeho oběti,“ prohlásila klidně Leya. „A tak prcháme před těmi, kdo nám chtějí uškodit, jak proto, abychom je uchránili toho, aby ublížili sami sobě, tak i pro naši vlastní bezpečnost. Kdybychom se zlu postavili násilím, brzy bychom byli stejní jako ti, proti nimž bojujeme. Proti Stínu bojujeme silou naší víry.“

Perrin si nemohl pomoci, aby nezavrčel. „Paní, doufám, že se nikdy nebudeš muset postavit trollokům pouze silou své víry. Síla jejich mečů by tě namístě srazila k zemi.“

„Je lepší zemřít, než –“ začala Leya, ale Perrina hněv přiměl skočit jí do řeči. Hněval se, že to není schopná pochopit. Hněval se, protože ona by opravdu raději zemřela, než by někomu ublížila, bez ohledu na to, jak špatný by ten někdo byl.

„Kdybys utekla, oni by tě docela určitě dohonili, zabili a potom sežrali tvoji mrtvolu. Nebo by možná ani nečekali, až by to byla mrtvola. Na každý pád bys byla mrtvá, a takhle se zlo prostě nedá porazit. A někteří lidé jsou stejně krutí. Temní druzi a jiní. Mnohem víc lidí, než bych ještě před rokem vůbec byl ochotný uvěřit. Kdyby se bělokabátníci rozhodli, že vy, Cikáni, nekráčíte ve Světle, viděla bys, kolik z vás by díky síle vaší víry zůstalo naživu.“

Leya se na něho upřeně zadívala. „A přesto tobě tvé zbraně nečiní potěšení.“

Jak to mohla vědět? Perrin podrážděně zavrtěl hlavou, až mu kudrny na temeni zavlály. „To Stvořitel vytvořil svět,“ zamumlal, „ne já. Já musím žít, jak nejlépe dovedu, ve světě, jaký je.“

„Na někoho tak mladého jsi dost smutný,“ poznamenala Leya tiše. „Proč to?“

„Měl bych dávat pozor, ne vykládat,“ prohlásil rázně. „Kdybychom se ztratili, nepoděkovala bys mi.“ Pobídl Tanečníka dopředu, aby uťal případný další hovor, ale cítil, že se na něj dívá. Smutný? Nejsem smutný, jenom... Světlo, já ani nevím. Měl by existovat nějaký lepší způsob, to je všechno. Znovu ho přepadl ten podivný pocit, ale Perrin to připsal Leyinu pohledu a nevšímal si toho.

Vyjeli nahoru, potom zase sjeli dolů do zalesněného údolí se širokou bystřinou ženoucí se jeho dnem. Voda sahala koním po hlezna. V dálce na horském svahu byly vytesány dvě vysoké postavy. Perrin je považoval za muže a ženu, i když díky působení větru a deště se to dávno nedalo poznat s jistotou. Dokonce i Moirain tvrdila, že si není jistá, kdo to má být, ani kdy byla žula otesána.

Koním od kopyt prchali pstroužci a koljušky, jako stříbrné střely v čisté vodě. Na břehu zvedl hlavu jelen od pastvy a zaváhal, když oddíl vyjel nahoru z potoka, pak odskočil mezi stromy. Jako by přímo ze země se zvedla velká horská kočka, šedě mourovatá a s černými skvrnami a znechucená, že jí vyplašili kořist. Chvíli si prohlížela koně, pak zamrskala ocasem a odběhla za jelenem. Jinak však zatím nebylo v horách vidět mnoho živých tvorů. Jen pár ptáků posedávalo ve větvích či cosi zobalo na zemi, kde již roztál sníh. Během pár týdnů přiletí další, ale zatím se nevrátili. Jiné krkavce už nezahlédli.

Již se smrákalo, když Perrin provedl oddíl mezi dvěma prudkými horskými svahy. Vrcholky obou hor, stále ještě pokryté sněhem, byly zahaleny v mracích. Perrin zabočil do menšího potůčku, který zurčel přes šedé balvany v řadě malých vodopádů. V lese zapípal pták a další mu odpověděl zepředu.

Perrin se usmál. Volání modřinky. To byl hraniční pták. Tudy nemohla projet živá duše, aniž by byla spatřena. Perrin si zamnul nos a schválně se nedíval na strom, odkud volal ten první „pták".

Stezka se zúžila a oni vjeli mezi zakrslé kaliny a pokřivené horské duby. Podél potoka mohl jet vždy jen jeden jezdec a potok sám by vyšší muž snadno překročil.

Perrin slyšel, jak si Leya za ním cosi mumlá. Když se ohlédl přes rameno, ustaraně se rozhlížela kolem sebe nahoru. Na stráních rostlo několik stromů. Zdálo se nemožné, že se tam vůbec udrží. Shienarci jeli klidně, nebo se aspoň začínali uvolňovat.

Náhle se mezi horami před nimi otevřelo hluboké oválné údolíčko s prudce se svažujícími okraji, které však byly o něco méně srázné než v úzkém průsmyku. Potok vyvěral na protějším konci údolí. Perrin ostrým zrakem zahlédl muže s uzlem Shienarce na větvi dubu po své levici. Kdyby se místo modřinky ozvala červenokřídlá sojka, nebyl by již sám a cesta by nebyla tak snadná. Tento průsmyk by dokázala udržet hrstka mužů proti celému vojsku. Kdyby sem nějaké vojsko přišlo, hrstka by to musela dokázat.

Mezi stromy na okraji údolíčka stály sruby, které však byly vidět až při pozornějším pohledu, takže lidé připravující si na dně údolí večeři jako by neměli střechu nad hlavou. V dohledu nebyl ani tucet lidí. A Perrin věděl, že mimo dohled jich není o moc víc. Při zvuku kroků se většina lidí začala rozhlížet kolem a někteří zamávali. Údolí bylo plné pachů lidí a koní, vaření a hořícího dřeva. Uprostřed zplihle visela na žerdi dlouhá bílá zástava. Jedna postava, o polovinu vyšší než kdokoliv z přítomných, seděla na kládě ponořená do četby knihy, která v jejích velkých rukou vypadala maličká, a ani nevzhlédla od četby, i když jiná osoba bez uzlu na temeni vykřikla: „Takže jste ji našli co? Myslela jsem, že tentokrát budete pryč přes noc.“ Hlas patřil mladé ženě, která však byla oblečená jako chlapec do kabátce a spodků a vlasy měla přistřižené nakrátko.

Údolím prolétl závan větru, rozvlnil pláště a praporec rozvinul do jeho plné délky. Tvor na korouhvi jako by na chvíli jel na větru. Vypadal jako čtyřnohý had se zlatými a šarlatovými šupinami, zlatou lví hřívou a nohama zakončenýma pěti zlatými drápy. Praporec z pověstí. Praporec, jejž by většina lidí nepoznala, ani kdyby ho uviděla, ale jehož se bála, když se dozvěděla jeho jméno.

Perrin mávl rukou a zahrnul tak celé údolí. „Vítej do tábora Draka Znovuzrozeného, Leyo.“

Загрузка...