44 Pronásledování

Perrin slezl z postele a začal se oblékat. Bylo mu jedno, jestli ho Zarin pozoruje nebo ne. Věděl, co by měl udělat, ale stejně se zeptal Moirain. „Odjíždíme?"

„Leda by ses chtěl blíže seznámit se Sammaelem,“ podotkla suše. Zaburácel hrom, jako by podtrhoval její větu, a zablýsklo se. Na Zarin se Aes Sedai téměř nepodívala.

Perrin si nacpal košili do spodků a náhle zatoužil po tom, aby měl na sobě i kabátec a plášť. Pojmenováním jednoho ze Zaprodanců jako by se v pokoji ochladilo. Ba’alzamon nestačí. Teď máme taky volné Zaprodance. Světlo, záleží ještě vůbec na tom, jestli najdeme Randa? Není už pozdě? Ale dooblékl se a natáhl si boty. Buď mohl jít dál, nebo se vzdát, ale lidé z Dvouříčí nebyli zrovna vyhlášení tím, že by se ochotně vzdávali.

„Sammael?“ vydechla slabým hláskem Zarin. „Jeden ze Zaprodanců vládne...? Světlo!“

„Ještě chceš jít s námi?“ zeptala se tiše Moirain. „Nenechala bych tě tady, teď ne, ale dám ti ještě jednu možnost odpřísáhnout, že půjdeš jinam než já.“

Zarin zaváhala a Perrin se zarazil s kabátcem jen napůl oblečeným. Nikdo se přece nemohl rozhodnout cestovat s lidmi, kteří na sebe přivolali hněv jednoho ze Zaprodanců. Ne teď, když aspoň částečně věděla, proti čemu stojí. Ne pokud k tomu nemá velice pádný důvod. Co se toho týkalo, každý, kdo by zaslechl, že jeden ze Zaprodanců je volný, by už měl utíkat na loď Mořského národa prosit o převoz na druhou stranu Aielské pustiny, a ne tu sedět a přemýšlet.

„Ne,“ prohlásila Zarin nakonec a Perrin se uvolnil. „Ne, neslíbím, že půjdu jinam. Ať už mě zavedete k Valerskému rohu nebo ne, dokonce ani ten, kdo ho najde, nebude mít takový příběh. Myslím, že tenhle příběh se bude vyprávět celé věky, Aes Sedai, a já chci být jeho součástí.“

„Ne!“ vyštěkl zuřivě Perrin. „To není dost dobrý. Co vlastně chceš?“

„Nemám čas na dohadování,“ zarazila je Moirain. „Urozený pán Brend může každou chvíli zjistit, že jeden z jeho temných psů je mrtvý. A on určitě pochopí, že to znamená strážce, a začne hledat gaidinovu Aes Sedai. Nehodláš tu doufám sedět, dokud nezjistí, kde jsi? Pohyb, vy hloupá děcka! Honem!“ Zmizela v chodbě dřív, než Perrin stačil otevřít ústa.

Zarin také nečekala a vyběhla z pokoje bez své svíčky. Perrin si chvatně posbíral věci a opasek se sekerou si připínal ještě na schodech. Zahlédl scházet Loiala. Ogier se snažil nacpat knihu v dřevěných deskách do sedlových brašen a zároveň si natáhnout plášť. Perrin mu podržel plášť a oba zatím sbíhali dolů. Zarin je dohonila dřív, než vyběhli do řinoucích se proudů deště.

Perrin se nahrbil a přes potemnělý dvorek utíkal do stáje, aniž se zdržoval tím, že by si natahoval kapuci. Musí k tomu mít nějaký důvod. Být v zatraceným příběhu není dostatečný důvod pro nikoho, leda pro šílence! Déšť mu zmáčel kudrnaté vlasy a přitiskl mu je k hlavě dřív, než dorazil ke dveřím do stáje.

Moirain tam už byla před nimi v naolejovaném plášti ještě lesklém po dešti, a Nieda držela lampu Lanovi, který dokončoval sedláni koní. Byl tu jeden navíc, kaštanový valach s ještě odhodlanějším nosem, než měla Zarin.

„Každý den pošlu holuba,“ říkala statná hostinská. „Nikdo mě nebude podezírat. Ať se picnu! Dokonce i bělokabátníci o mně mluví jenom dobře.“

„Poslouchej mě, ženská!“ štěkla Moirain. „Tohle nejsou bělokabátníci nebo temní druzi, o kom mluvím. Uteč z města a každého, na kom ti trochu záleží, vezmi s sebou. Dvanáct let jsi mě poslouchala. Poslechni mě i teď!“ Nieda kývla, ale váhavě, a Moirain podrážděně zavrčela.

„Ten hnědák je tvůj, děvče,“ sdělil Zarin Lan. „Tak nasedat. Jestli neumíš jezdit, musíš se to naučit cestou, nebo přijmout mou nabídku."

Zarin se zachytila vysoké hrušky a lehce se vyhoupla do sedla. „Když o tom tak uvažuju, tvrďáku, jednou jsem už na koni seděla.“ Otočila se, aby si mohla za sebe přivázat ranec.

„Co jsi tím myslela, Moirain?“ chtěl vědět Perrin a hodil sedlové brašny Tanečníkovi přes sedlo. „Říkalas, že on zjistí, kde jsem. On to ví. Ti šedí muži!“ Nieda se zahihňala a Perrin si rozčileně pomyslel, kolik toho asi opravdu ví nebo čemu věří, ať už říká, že na to nevěří.

„Ty šedé muže neposlal Sammael.“ Moirain se vyšvihla na Aldíb klidně, s rovnými zády, skoro jako by nikam nespěchala. „Ale ten temný pes jeho byl. Myslím, že sledoval mou stopu. Oboje by neposlal. Někdo chce tebe, ale podle mého mínění Sammael ani neví, že existuješ. Zatím.“ Perrin se zarazil s nohou ve třmeni a hleděl na ni, ale Moirain zřejmě víc než jeho otázky zajímala její klisna, kterou poplácávala po labutí šíji.

„Ještěže jsem šel za tebou,“ ozval se Lan a Aes Sedai si hlasitě odfrkla.

„Docela bych si přála, abys byl žena, gaidine. Poslala bych tě jako novicku do věže, aby ses naučil poslouchat!“ Lan zvedl obočí a dotkl se jílce meče, ale pak se vyhoupl do sedla, a Moirain si povzdechla. „Možná je dobře, že neposloucháš. Občas je to k něčemu dobré. Kromě toho si nemyslím, že by tě Sheriam se Siuan Sanche dohromady dokázaly naučit poslušnosti.“

„Tomu nerozumím,“ řekl Perrin. Tohle říkám často, a už mě to unavuje. Chci nějaké odpovědi, kterým budu rozumět. Vytáhl se nahoru, aby na něj Moirain nemohla shlížet. Už tak měla dost výhod. „Jestli ty šedý muže neposlal on, tak kdo? Jestli myrddraal nebo jiný Zaprodanec...“ Odmlčel se a polkl. JINÝ Zaprodanec! Světlo! „Jestli je poslal někdo jiný, proč mu to neřekl? Jsou to přece všechno temní druzi, ne? A proč já, Moirain? Proč já? Ten zatracenej Drak Znovuzrozenej je Rand!“

Zaslechl, jak Zarin s Niedou zalapaly po dechu, a teprve v té chvíli si uvědomil, co vlastně řekl. Moirain z něj pohledem stahovala kůži jako nejostřejší ocelí. Zatraceně moc mluvím. Kdy už konečně začnu myslet dřív, než promluvím? Připadalo mu, že to dělá od chvíle, co na něho Zarin poprvé upřela oči. Pozorovala ho i teď, s otevřenými ústy.

„Teď musíš s námi,“ řekla Moirain přidrzlé ženě. „Teď už se vrátit nemůžeš. Nikdy.“ Zarin se tvářila, jako by chtěla něco říci, ale bála se toho, jenže Aes Sedai již obrátila svou pozornost jinam. „Niedo, uteč z Illianu už dneska v noci. Hned teď! A dávej si na jazyk větší pozor než za celá ta léta. Existují lidé, kteří by ti ho vyřízli kvůli tomu, co bys mohla říci, dřív, než bych tě stačila najít.“ Její tvrdý tón sice neříkal jasně, co přesně tím myslela, ale Nieda zuřivě přikyvovala, jako by pochopila i skrytý význam jejích slov.

„A co se tebe týče, Perrine.“ Bílá klisna se přiblížila a Perrin se zaklonil od Aes Sedai, i přesto, co by mohl udělat. „Do vzoru je vetkáno mnoho vláken, a některá jsou černá jako samotný Stín. Dávej si pozor, ať tě jedno z nich nezaškrtí.“ Pobídla Aldíb do kroku a klisna vyrazila do deště. Mandarb ji těsně následoval.

Světlo tě spal, Moirain, říkal si v duchu Perrin, když vyjížděl za nimi. Občas nevím, na čí straně vlastně jsi. Ohlédl se na Zarin, která se k němu připojila a na koni seděla, jako by se v sedle narodila. A na čí straně jsi ty?

Déšť udržoval lidi doma, takže ulice a kanály byly opuštěné a žádné viditelné oči nesledovaly jejich odchod, ale koním namoklá nerovná dlažba podkluzovala pod nohama. – Než dorazili k Maredské hrázi, široké silnici z udusané hlíny, která vedla mokřinami na sever, liják začal slábnout. Stále ještě hřmělo, ale blesky teď létaly za nimi, nejspíš někde nad mořem.

Perrin cítil, že by jim snad mohlo trochu přát štěstí. Déšť vydržel dost dlouho, aby zakryl jejich odjezd, ale teď zřejmě budou mít jasnou noc na cestu. Řekl to nahlas, ale Lan zavrtěl hlavou.

„Temní psi mají nejradši jasné měsíční noci, kováři, a déšť nejmíň rádi. Správná bouřka s hromy a blesky je udrží mimo úplně.“ A jako by to jeho slova vyvolala, déšť přešel do jemného mrholení. Perrin za sebou zaslechl zasténat Loiala.

Hráz a mokřady končily zároveň asi dvě míle od města, ale silnice vedla dál a pomalu se stáčela k východu. Podmračený večer přešel v noc, ale mžení pokračovalo. Moirain s Lanem udržovali pravidelné temno, kterým mohli urazit velkou vzdálenost. Koně čvachtali kalužemi, jež tvrdě udusaná hlína nevypila. Mezerami v mracích vysvitl měsíc. Kolem se začaly zvedat nízké vršky a stále častěji se objevovaly stromy. Perrina napadlo, že před nimi musí být les, ale nebyl si jist, zda se mu to líbí či ne. Lesy je mohly skrýt před pronásledovateli. Lesy mohly dovolit pronásledovatelům přiblížit se dřív, než je zahlédnou.

Daleko za nimi se ozvalo slabé zavytí. Perrin si na chvíli myslel, že je to vlk. Sám sebe překvapil, když se k vlkovi natáhl, než se zastavil. Volání se ozvalo znovu, a tehdy poznal, že to žádný vlk není. A v odpověď se ozvalo mnoho dalších, bylo to celé míle daleko, přízračné kvílení slibující krev a smrt, křik hovořící o nočních můrách. K jeho překvapení Lan s Moirain zpomalili a Aes Sedai začala ve tmě zkoumat kopce okolo.

„Jsou ještě daleko,“ řekl Perrin. „Když pojedeme dál, nedoženou nás.“

„Temní psi?“ ozvala se Zarin. „To jsou ti temní psi? Jsi si jistá, že to není divoká štvanice, Aes Sedai?“

„Ale to právě je,“ odtušila Moirain. „To právě je.“

„Temného psa předběhnout nedokážeš, kováři,“ vysvětloval Lan, „ani s nejrychlejším koněm ne. Vždycky se jim musíš postavit a porazit je, jinak tě uštvou.“

„Mohl jsem zůstat v državě, víš,“ řekl Loial. „Máma by mě zatím oženila, ale nebyl by to špatný život. Spousta knih. Nemusel jsem chodit Ven.“

„Tam,“ ukázala Moirain na vysoký bezlesý kopec o hezký kus dál napravo. Pokud Perrin viděl, na sto sáhů i víc kolem něj nebyl jediný strom, a i pak rostly dost řídce. „Musíme je vidět přicházet, abychom měli šanci.“

Hrůzné volání temných psů se ozvalo znovu, tentokrát blíž, ale stále ještě dost daleko.

Když nyní Moirain vybrala postavení, Lan pobídl Mandarba k rychlejšímu kroku. Jak se šplhali do kopce, podkovy koní zvonily na kamenech napůl zasypaných hlínou a díky mžení kluzkých. Perrin si všiml, že většina těch kamenů má příliš mnoho pravých úhlů, aby byly přirozené. Na vrcholku sesedli u něčeho, co vypadalo jako nízký kulatý balvan. V mezeře v mracích se objevil měsíc a Perrin zjistil, že hledí na počasím ošlehanou kamennou tvář dobrý sáh dlouhou. Ženskou tvář, jak usoudil podle délky vlasů. Díky dešti se zdálo, že žena pláče.

Moirain sesedla a zadívala se směrem, odkud bylo slyšet vytí. Stála ve stínu, jen postava v plášti s kapuci na hlavě, a jak kapky deště stékaly po naolejované látce, chytaly měsíční světlo.

Loial přivedl koně nahoru a prohlédl si sochu, pak se naklonil a sáhl na ni. „Myslím, že to byla ogieřice,“ prohlásil nakonec. „Ale tohle není stará država. To bych cítil. Všichni bychom to poznali. A byli bychom tu v bezpečí před zplozenci Stínu.“

„Na co to vy dva koukáte?“ Zarin zašilhala na kámen. „Co je to? Ona? Která ona?“

„Od Rozbití povstalo a zase zapadlo mnoho států,“ řekla Moirain, aniž se otočila, „a některé po sobě zanechaly pouze jména na zažloutlých stránkách nebo čáry na roztrhané mapě. Zanecháme po sobě také jen tohle?" – Vytí, při němž tuhla krev v žilách, se ozvalo znovu, stále blíž. Perrin se pokusil vypočítat rychlost temných psů a zjistil, že Lan měl pravdu. Koně by jim opravdu nedokázali utéci. Nebudou muset čekat dlouho.

„Ogiere,“ ozval se Lan, „ty s děvčetem podržíte koně.“ Zarin začala něco namítat, ale on na ni upřel oči. „Tady tvoje nože k ničemu nebudou, děvče.“ V měsíčním světle se zaleskla čepel jeho meče, jejž teď vytasil. „I tohle je poslední obrana. Zní to, jako by jich tam bylo deset, ne jeden. Tvoje práce je zabránit koním, aby se rozutekli, až temné psy ucítí. Dokonce ani Mandarb nemá jejich pach rád.“

Jestli strážci jeho meč nebyl k ničemu, tak ani Perrinovi nebude jeho sekera k užitku. Při tom pomyšlení Perrin skoro pocítil úlevu, i když to byli zplozenci Stínu. Nebude muset použít sekeru. Vytáhl luk zpod Tanečníkovy podpínky. „Třeba bude k něčemu dobrý tohle.“

„Zkus to, jestli chceš, kováři,“ řekl Lan. „Oni neumírají právě snadno. Třeba jednoho zabiješ.“

Perrin vytáhl z váčku novou tětivu a snažil se ji zakrýt před deštíkem. Byla sice natřená včelím voskem, ale jen tence, a to ji před déletrvající vlhkostí neuchrání. Zastrčil si luk šikmo mezi nohy, snadno jej ohnul a upevnil smyčky tětivy do rohovinových zářezů na lučišti. Když se narovnal, uviděl temné psy.

Běželi cvalem jako koně, a když je spatřili, zrychlili krok. Vypadali jen jako deset stínů ženoucích se nocí, probíhajících mezi roztroušenými stromy, ale on přesto vytáhl z toulce šíp se širokou lavicí a nasadil ho na tětivu, ale nenatáhl. V Emondově Roli nebyl zdaleka nejlepší lukostřelec, ale mezi mládenci ho předčil jedině Rand.

Rozhodl se, že vystřelí, až se psiska přiblíží na tři sta kroků. Hlupáku! Na takovou vzdálenost bys měl potíže trefit stojící cíl. Ale když budu čekat a když oni běží tak rychle... Postavil se vedle Moirain a zvedl luk – Musím si pořád představovat, že ten pohybující se stín je jenom velký pes – natáhl luk, až se mu opeření z husích pírek dotklo líce, a vypustil střelu. Byl si jist, že se střela spojila s nejbližším stínem, ale jediným výsledkem bylo hlasité zavrčení. Tohle nebude fungovat. Blíží se moc rychle! Už natahoval další šíp. Proč něco neuděláš, Moirain? Už viděl, jak se jim oči třpytí jako stříbro a zuby lesknou jako kalená ocel. Byli černí jako sama noc a velcí jako menší horští koníci. Hnali se k němu, nyní potichu, a prahli po zabíjení. Vítr přinášel pach podobající se pachu hořící síry. Světlo tě spal, Aes Sedai, tak udělej něco! Znovu vystřelil. Nejbližší temný pes klopýtl a hnal se dál. Přece jsou smrtelní! Znovu vystřelil, a vedoucímu temnému psu se podlomily nohy, avšak on ještě s námahou vstal, a pak teprve upadl, ale i tak cítil Perrin zoufalství. Jeden dole, ale zbylých devět už urazilo dvě třetiny vzdálenosti. Jako by ještě zrychlili, připomínali stíny vznášející se nad zemí. Ještě jeden šíp. Mám čas tak ještě na jeden šíp, potom přijde ke slovu sekera. Světlo tě spal, Aes Sedai! Znovu natáhl.

„Teď,“ řekla Moirain, když jeho šíp opustil tětivu. Vzduch mezi jejíma rukama vzplanul a ohnivý proud zamířil k temným psům. Noc kolem zmizela. Koně řičeli a vzpínali se na otěžích.

Perrin si rychle zakryl rukou oči před bílou září a žárem, jako když se otevře výheň. Noc se náhle změnila v pravé poledne a vzápětí se zase snesla tma. Když si odkryl oči, míhaly se mu před nimi černé tečky a slabý, ztrácející se obraz té ohnivé čáry. Tam, kde předtím byli temní psi, teď nebylo nic než holá, ztmavlá půda a jemný déšť. Jediné stíny, které se pohybovaly, vrhaly mraky plující přes měsíc.

Myslel jsem, že po nich hodí oheň nebo alespoň přivolá blesk, ale tohle... „Co to bylo?“ zeptal se ochraptěle.

Moirain se znovu zadívala směrem k Illianu, jako by ve tmě dohlédla na celé míle. „Třeba to neviděl,“ řekla si pro sebe. „Je to dost daleko, a jestli se nedíval, tak si toho možná nevšiml.“

„Kdo?“ chtěla vědět Zarin. „Sammael?“ Hlas se jí trochu třásl. „Říkalas, že je v Illianu. Jak by mohl vidět, co se děje tady? Cos to udělala?“

„Něco zakázaného,“ odtušila chladně Moirain. „Zakázaného přísahami téměř tak silnými, jako jsou tři přísahy.“ Vzala si od dívky Aldíbiny otěže a poplácala klisnu po krku, aby ji uklidnila. „Něco, co nikdo nepoužil skoro dva tisíce let. Něco, za co by mě mohli utišit už jen proto, že o tom vím.“

„Možná...?“ Loialův hlas zněl jako tiché hřmění. „Možná bychom měli vyrazit. Mohli by tu být další.“

„Myslím, že ne,“ odtušila Aes Sedai nasedajíc. „On by nevypustil dvě smečky najednou, i kdyby dvě měl. Temní psi by se hned vrhli na sebe, místo na kořist. A já myslím, že my nejsme jeho hlavní kořistí, jinak by byl přišel osobně. Byli jsme... mrzutost, myslím –“ mluvila klidně, ale bylo jasné, že ji netěší, když ji někdo bere na tak lehkou váhu – „a možná jen něco navíc do rukávu, kdyby s tím neměl příliš velké potíže. Přesto není zrovna nejlepší zdržovat se blíž, než musíme.“

„Rand?“ zeptal se Perrin téměř neslyšně. Skoro cítil, jak se Zarin předklonila, aby ho lépe slyšela. – „Jestli nehoní nás, tak tedy Randa?"

„Možná,“ odtušila Moirain. „Nebo možná Mata. Nezapomínej, že on je též ta’veren, a zadul na Valerský roh.“

Zarin se přiškrceně zajíkla. „On na něj zadul? Takže ho už někdo našel?"

Aes Sedai si jí však nevšímala. Sklonila se v sedle, aby se mohla podívat Perrinovi do očí, tmavě se lesknoucích jako leštěné zlato. „Události mě znovu předběhly. Nelíbí se mi to. A tobě by se to taky nemělo líbit. Jestli události předběhnou mne, tebe by mohly zadupat do země, a zbytek světa s tebou.“

„Do Tearu máme ještě hodně leguí,“ promluvil Lan. „Ogierův návrh je rozumný.“ Už také seděl na Mandarbovi.

Moirain se po chvíli narovnala a pobídla klisnu patami. Už byla v půli cesty dolů z kopce, než Perrin stačil sundat tětivu z luku a vzít si od Loiala Tanečníkovy otěže. Světlo tě spal, Moirain! Někde si najdu odpovědi!


Mat, opírající se o spadlý kmen, se těšil z tepla táborového ohně – déšť se sice odsunul k jihu už před třemi dny, ale on si pořád připadal provlhlý – ale právě v této chvíli si tančících plamínků nevšímal. Zamyšleně si prohlížel malý, voskem uzavřený válec v dlani. Tom byl cele zaujat laděním harfy. Přitom nadával na déšť a vlhko a na Mata se ani nepodíval. V houštině okolo cvrkali cvrčci. Západ slunce je zastihl mezi dědinami, a tak si k táboření vybrali hájek kus od cesty. Dva večery se snažili zaplatit na noc pokoj a dvakrát na ně sedlák poštval psy.

Mat vytáhl nůž a zaváhal. Štěstí. Říkala, že to vybuchne jen někdy. Štěstí. Co nejopatrněji nařízl trubičku po délce. Byla to trubička, a z papíru, jak si ostatně myslel – kousky podobného papíru našel ještě doma na zemi poté, co byl odpálen ohňostroj – stěnu tvořilo několik vrstev papíru, ale vnitřek byl vyplněn hmotou připomínající hlínu, nebo spíš maličké šedočerné oblázky a prach. Prstem si je vyhrábl do dlaně. Jak, pro Světlo, můžou kamínky vybuchnout?

„Světlo mě spal!“ zařval Tom. Vrazil harfu do pouzdra, jako by ji chtěl chránit před tím, co měl Mat v ruce. „Copak nás chceš oba zabít, chlapče? Tos nikdy neslyšel, že tyhle věci ve styku se vzduchem vybuchnou desetkrát silněji, než když je zapálíš? Rachejtle jsou skoro jako práce Aes Sedai, chlapče.“

„Možná,“ prohodil Mat, „ale Aludra mi jako Aes Sedai nepřipadala. Tohle jsem si myslíval o hodinách pantáty al’Verea – že je to práce Aes Sedai – ale jednou jsem tu skříňku otevřel a vevnitř jsem uviděl spoustu malých kousíčků kovu.“ Při té vzpomínce si poposedl. Panímáma al’Vereová ho tenkrát nachytala první, vědma, jeho otec a starosta však byli hned za ní, a nikdo mu nevěřil, že se chtěl jenom podívat. Mohl jsem je všechny vrátit zpátky. „Myslím, že Perrin by dokázal takový hodiny vyrobit, kdyby si jednou ty malý kolečka a pružinky a já nevím co ještě prohlídl.“

„Byl bys překvapenej, chlapče,“ odtušil suše Tom. „Dokonce i špatnej hodinář je velkej boháč, a ty peníze si zaslouží. Ale hodiny ti nikdy nevybuchnou do obličeje!“

„Tohle taky ne. No, teď už je to k ničemu.“ K Tomově zděšení hodil hrst papíru a malých kamínků do ohně. Z kamínků vylétly jiskřičky a vzduch se zaplnil ostře páchnoucím kouřem.

„Ty se nás snažíš zabít.“ Tom měl nejistý hlas, ale jak mluvil, stoupal mu a sílil. „Jestli se rozhodnu, že chci umřít, zaskočím do královskýho paláce, až dorazíme do Caemlynu, a štípnu Morgasu!“ Dlouhé kníry mu vlály. „Tohle už nikdy nedělej!“

„Vždyť to nevybuchlo,“ namítl otráveně Mat a mračil se na oheň. Zalovil v balíčku z naolejovaného plátna na druhé straně padlého kmene a vytáhl o něco větší rachejtli. „Rád bych věděl, proč to nebouchlo.“

„Mně je jedno, proč to nebouchlo! Už to prostě nedělej!“

Mat se na něj podíval a zasmál se. „Přestaň se tak klepat, Tome. Nemáš se čeho bát. Teď už vím, co je vevnitř. Aspoň vím, jak to vypadá, ale... Neříkej to. Už nebudu rozřezávat další, Tome. Stejně je mnohem větší legrace je odpálit.“

„Já se nebojím, ty usmolenej pasáku vepřů,“ prohlásil jistě Tom s přehnanou důstojností. „Já se třesu vzteky, protože cestuju s hulvátem, co má místo mozku slámu, kterej nás mohl oba zabít, protože si nevidí dál než na špičku –“

„Ahoj, vy u ohně!“

Mat si vyměnil pohled s Tomem, protože zaslechli dusot kopyt. Na to, aby byli poctiví lidé na cestách, už bylo příliš pozdě. Ale takhle blízko Caemlynu udržovala královnina garda na silnicích pořádek a čtveřice, která vjela do světla ohně, rozhodně nevypadala na lupiče. Jedním z jezdců byla žena. Muži měli všichni dlouhé pláště a vypadali na její družiníky. Žena byla hezká, s modrýma očima, na krku měla zlatý náhrdelník a na sobě šaty ze šedého hedvábí a sametový plášť se širokou kapuci. Muži sesedli. Jeden jí podržel otěže a druhý třmen. Žena se usmála na Mata a cestou k ohni si sundávala rukavičky.

„Obávám se, že jsme se příliš zdrželi, mladý pane,“ pravila, „a ráda bych se tě zeptala, zda nevíš, jak se dostat k nějakému hostinci.“

Mat se na ni zazubil a začal se zvedat. Ještě se zcela nenarovnal, když zaslechl, jak jeden z mužů cosi zamumlal, a jiný vytáhl kuši, kterou měl pod pláštěm již nataženou, s nasazenou šipkou.

„Zabij ho, hlupáku!“ křikla ta žena a Mat hodil rachejtli do plamenů a vrhl se po své holi. Ozvalo se hlasité prásknutí a objevil se záblesk světla. „Aes Sedai!“ vyjekl jeden z mužů. „Rachejtle, ty hlupáku!“ křičela žena. A Mat už se překulil a zvedl se s holí v rukou. Uviděl šipku zabořenou do padlého kmene, tam, kde předtím seděl, a kušištník padal s hrudí ozdobenou jílcem jednoho z Tomových nožů.

Na další rozhlížení však neměl čas, jelikož se druzí dva muži vrhli kolem ohně k němu a tasili meče. Jeden z nich se náhle sesul na kolena, pustil meč, a než dopadl na obličej, snažil se ještě nahmátnout nůž, který mu trčel ze zad. Poslední muž neviděl, jak jeho společník padl, a očividně čekal, že druhý je s ním a rozdělí tak protivníkovu pozornost, když zamířil Matovi na břicho. Mat, téměř s opovržením, přerazil muži zápěstí jedním koncem hole, až meč daleko odlétl, a druhým koncem hole ho udeřil do čela. Útočník vyvrátil oči nahoru a zhroutil se na zem.

Koutkem oka Mat viděl, že žena kráčí k němu, a namířil na ni prstem jako nožem. „Hezký šatky to máš, na zlodějku! Sedni si, než se rozhodnu, co s tebou udělám, jinak –“

Žena se zatvářila stejně překvapeně jako Mat, když se jí v hrdle náhle objevil nůž a rudý květ tryskající krve. Mat nakročil, snad aby ji zachytil, byť věděl, že to k ničemu nebude. Dlouhý plášť se rozprostřel přes ni a zakryl ji celou kromě obličeje a jílce Tomova nože.

„Světlo tě spal,“ zavrčel Mat. „Světlo tě spal, Tome Merriline! Žena! Světlo, mohli jsme ji svázat a zítra předat královniným gardistům v Caemlynu. Světlo, možná bych ji i nechal jít. Bez těch tří by nikoho neoloupila, a tomu jedinýmu, co přežil, potrvá hezkejch pár dní, než dokáže zaostřit, a pár měsíců, než zase udrží meč. Kéž bys shořel, Tome, nebylo nutný ji zabíjet!“

Kejklíř dokulhal k místu, kde žena ležela, a odkopl její plášť. Dýka jí napůl vypadla z dlaně. Čepel měla širokou jako Mat palec a dlouhou dobré dvě dlaně. „To bys byl radši čekal, až ti to vrazí mezi žebra, chlapče?“ Sebral svůj nůž a otřel ho o její plášť.

Mat si nyní uvědomil, že si pobrukuje „Nosila masku, co jí kryla tvář", a honem toho nechal. Sklonil se a zakryl její tvář kapuci pláště. „Radši bychom měli vyrazit,“ řekl tiše. „Nechtěl bych tohle vysvětlovat hlídce, kdyby se tu nachomýtli gardisti.“

„S takovými šaty?“ podivil se Tom. „Ani bych neřekl. Museli oloupit nějakou kupeckou paničku nebo urozenou dámu v kočáře.“ Hlas mu zjemněl. „Jestli máme odjet, chlapče, tak by sis měl osedlat koně.“

Mat se vzpamatoval a odtrhl oči od mrtvé ženy. „Ano, to bych asi měl, co?“ Už se na ni znovu nepodíval.

Kvůli mužům žádné výčitky neměl. Co se jeho týkalo, muž, který se rozhodne loupit a zabíjet, si plně zaslouží, co ho potká, když prohraje. Sice si je nijak zvlášť neprohlížel, ale ani neodvracel zrak, když mu náhodou padl na některého z lupičů. Teprve když nasedlal valacha a přivázal si věci na sedlo a kopal hlínu na oheň, uvědomil si, že se dívá na muže, jenž vystřelil z kuše. Na jeho rysech mu bylo něco povědomého, i na stínech, které na jeho tvář vrhal pohasínající oheň. Štěstí, řekl si. Vždycky je to štěstí.

„Ten kušištník byl dobrej plavec, Tome,“ utrousil, když šplhal do sedla.

„Co to zase plácáš za hlouposti?“ Kejklíř už také seděl na koni, a mnohem větší starosti mu dělala pouzdra s nástroji, která měl za sedlem, než mrtví. „Jak můžeš vědět, jestli vůbec uměl plavat?“

„Zvládl to uprostřed noci na břeh z malýho člunu z prostředka Erinin. Hádám, že tehdy spotřeboval všechno svý štěstí.“ Znovu zkontroloval tkanice na balíčku s rachejtlemi. Jestli si ten trouba myslel, že tohle byla práce Aes Sedai, tak by mě zajímalo, co by si pomyslel, kdyby vybuchly všechny.

„Jseš si jistej, chlapče? Šance, že je to stejnej chlap... No, dokonce ani ty by sis na takovou šanci nevsadil.“

„Jsem si jistej, Tome.“ Elain, až tě zase dostanu do rukou, zakroutím ti krkem. A Egwain a Nyneivě taky. „A jsem si jistej, že chci mít ten zatracenej dopis z krku do hodiny potom, co dorazíme do Caemlynu.“

„Říkám ti, chlapče, že to není tím dopisem. Já hrál daes dae’mar, už když jsem byl mladší než ty, a poznám kód nebo šifru, i když nevím, co znamená.“

„No, já tu vaši velkou hru nikdy nehrál, Tome, tu vaši zatracenou hru rodů, ale poznám, když mě někdo pronásleduje, a ti by mě nepronásledovali tak usilovně, ani tak daleko, kvůli zlatu, co mám po kapsách, leda bych měl zlaťáků plnou truhlu. Musí to být ten dopis.“ Ať shořím, hezké holky mě vždycky dostanou do potíží. „Chceš po tomhle dneska v noci ještě spát?“

„Jako nemluvně, chlapče. Ale jestli chceš jet dál, pojedu.“

Matovi se před očima objevil obličej té ženy s dýkou v hrdle. Tys neměla štěstí, krásná dámo. „Tak pojedeme!“ prohlásil divoce.

Загрузка...