Drak Znovuzrozený

2 Saidín

Tuatha’anka s bezvýraznou tváří sledovala praporec, který znovu zplihl, a pak pozorovala lidi kolem ohně. Zvláště k tomu začtenému do knihy, o polovinu většímu než Perrin. „Máte s sebou ogiera. Nenapadlo by mě...“ Potřásla hlavou. „Kde je Moirain Sedai?“ Zdálo se, že pro ni Dračí zástava jako by neexistovala.

Perrin ukázal k hrubému srubu stojícímu nejvýše na svahu na protějším konci údolí. Stěny i šikmou střechu měl z neloupaných klád a byl ze všech srubů tady největší, což ovšem neznamenalo, že by byl nějak zvlášť velký. Nejspíš byl právě dost velký, aby jej bylo možné nazývat srubem a ne chajdou. „Támhleten je její. Její a Lanův. On je její strážce. Kdybys chtěla něco horkého k pití –“

„Ne. Musím mluvit s Moirain.“

Perrina to nijak nepřekvapilo. Všechny ženy, které sem přišly, trvaly na tom, že musejí okamžitě mluvit s Moirain, a o samotě. Zprávy, které pak Moirain sdělila ostatním, nevypadaly vždy naléhavě, ale ženy všechny připomínaly lovce plížícího se za posledním králíkem na světě, aby nakrmil hladovějící rodinu. Polozmrzlá žebračka odmítla pokrývky a talíř horké polévky a trmácela se až k Moiraininu srubu, bosá v padajícím sněhu.

Leya sklouzla ze sedla a podala otěže Perrinovi. „Zařídíš, aby ji nakrmili?“ Pohladila strakatou kobylku po nose. „Piesa není zvyklá na to, aby mě nosila takhle drsnou krajinou.“

„Píce je tady sice pořád vzácná,“ řekl jí Perrin, „ale dostane, co půjde.“

Leya kývla a bez dalšího slova se spěšně vydala do kopce. Přidržovala si jasně zelenou sukni a modře vyšívaný červený plášť za ní vlál.

Perrin obratně seskočil z koně a vyměnil pár slov s muži, kteří přišli od ohňů pro koně. Luk podal tomu, jenž od něj přebral Tanečníka. Ne, kromě jednoho krkavce neviděli nic jiného než hory a tu Tuatha’anku. Ano, ten krkavec je mrtvý. Ne, neřekla jim nic o tom, co se děje v nížinách. Ne, nemá ponětí, jestli odsud brzy odjedou.

Pokud vůbec, řekl si v duchu. Moirain je tu držela celou zimu. Shienarci si nemysleli, že by tu dávala rozkazy, ale Perrin věděl, že Aes Sedai vždycky dosáhnou svého. Zvláště Moirain.

Jakmile koně odvedli do hrubě roubené stáje, jezdci se šli také ohřát. Perrin odhodil plášť na balvan a vděčně natáhl ruce k ohni. Z velkého kotle, vypadal na baerlonskou práci, se linula vůně, při níž se Perrinovi začaly sbíhat sliny. Někdo měl zřejmě dneska na lovu štěstí. A v ohni opodál ležely drsné kořeny, a vůně, která z nich stoupala při pečení, trochu připomínala tuřín. Perrin nakrčil nos a soustředil se na dušené maso. Stále častěji netoužil po ničem jiném než po mase.

Žena v mužském oblečení se dívala za Leyou, jež právě zmize la v Moirainině srubu.

„Co vidíš, Min?“ zeptal se jí Perrin.

Žena k němu přistoupila a v tmavých očích měla ustaraný výraz. Perrin nechápal, proč trvá na nohavicích místo sukně. Možná to bylo proto, že ji znal, a tudíž nechápal, jak se na ni může někdo podívat a vidět příliš hezkého mládence, místo krásné mladé ženy.

„Ta Cikánka zemře,“ prohodila Min tiše a pohledem přejela lidi kolem ohně. Nikdo nebyl dost blízko, aby ji slyšel.

Perrin stál bez hnutí a myslel na Leyinu laskavou tvář. Ó, Světlo! Cikáni nikdy nikomu neublížili! Náhle mu i přes blízký oheň byla zima. Ať shořím, raději jsem se neměl ptát. Dokonce i těch pár Aes Sedai, které o Minině schopnosti věděly, nechápaly, jak to dělá. Občas viděla kolem lidí obrazy a záři, někdy dokonce věděla, co to znamená.

K ohni přistoupil Masuto a dlouhou dřevěnou lžící zamíchal dušeným. Shienarec si oba prohlédl, pak si položil prst vedle nosu a široce se usmál, než odešel.

„Krev a popel!“ zamumlala Min. „Nejspíš si myslí, že jsme zamilovaní a šeptáme si u ohýnku.“

„Jsi si jistá?“ zeptal se Perrin. Min zvedla obočí a on rychle dodal: „Tím s Leyou.“

„Tak takhle se jmenuje? Radši bych to nevěděla. Vždycky je to horší, když to vím a nemůžu... Perrine, viděla jsem, jak se jí nad ramenem vznáší její vlastní obličej, celý od krve, s vytřeštěnýma očima. Nikdy jsem nic neviděla jasněji.“ Zachvěla se a rychle si zamnula ruce. „Světlo, hrozně ráda bych viděla hezčí věci. Všechny hezký věci nějak zmizely.“

Perrin otevřel ústa, aby jí navrhl, že by mohla Leyu varovat, ale pak je zase zavřel. O tom, co Min viděla a věděla, nebylo pochyb, ať to bylo dobré, nebo špatné. Pokud si už byla něčím jistá, vždy se to stalo.

„Zakrvácený obličej,“ zabručel. „Znamená to, že zemře násilnou smrtí?“ Trhl sebou, že to vyslovil tak velice snadno. Ale co můžu dělat? Když to řeknu Leye, když ji nějak přesvědčím, aby tomu uvěřila, bude žít do smrti ve strachu, a stejně se na tom nic nezmění.

Min krátce kývla.

Jestli má zemřít násilnou smrtí, mohlo by to znamenat přepadení tábora. Ale každý den přece vyjížděli zvědové a dnem i nocí kolem stály stráže. A Moirain kolem tábora postavila ochrany, tak tomu říkala. Žádný tvor Temného je nemohl spatřit, dokud do nich nevpadl. Pomyslel na vlky. Ne! Zvědové by našli každého, kdo by se snažil k táboru přiblížit. „Zpátky k jejím lidem je to dlouhá cesta,“ řekl napůl pro sebe. „Cikáni by s vozy nezajeli dál než do podhůří. A cestou se může stát cokoliv.“

Min smutně kývla. „A nás není dost ani na to, aby s ní mohl jet aspoň jeden z nás. I kdyby to bylo k něčemu dobrý.“

Vyprávěla mu o tom. Když jí bylo asi šest nebo sedm, snažila se lidi před špatnými věcmi varovat. Nejdřív si neuvědomila, že ne každý vidí to, co ona. Víc neřekla, ale Perrin nabyl dojmu, že její varování věci jenom zhoršily, pokud jí vůbec někdo uvěřil. A uvěřit jejím viděním bylo dost těžké, pokud neexistoval důkaz.

„Kdy?“ zeptal se. To slovo mu znělo chladně a tvrdě jako ocel. S Leyou se nedá nic dělat, ale možná poznám, jestli na nás někdo zaútočí.

Jakmile se zeptal, Min rozhodila rukama. Nicméně mluvila tiše. „Takhle to nefunguje. Nikdy nepoznám, kdy se to stane. Vím jenom, že k tomu dojde, tedy když poznám, co se má stát. Tomu nerozumíš. Vidění nepřicházejí, když chci, a taky vždycky nepoznám, co znamenají. Prostě se to stane, a občas vím, co. Občas. Málokdy. Prostě se to stane.“ Perrin se snažil poznamenat něco utěšujícího, ale Min to ze sebe sypala takovým proudem, že ji nedokázal přerušit. „Jeden den kolem člověka něco vidím a druhý ne, nebo naopak. Většinou nevidím nic u nikoho. Aes Sedai kolem sebe samozřejmě mají vždycky obrazy, a strážci taky, i když u nich je vždycky mnohem těžší poznat, co znamenají, než u kohokoliv jinýho.“ Pátravě se na Perrina podívala a přimhouřila oči. „A taky pár dalších má obrazy kolem sebe pořád.“

„Neříkej mi, co vidíš, když se na mě podíváš,“ zarazil ji Perrin drsně a pak pokrčil mohutnými rameny. Už jako dítě byl větší než většina ostatních, a rychle zjistil, jak je snadné náhodou někomu ublížit, když jste větší než on. Proto si dával pozor a byl velice opatrný. Vždycky litoval, když se náhodou nechal unést hněvem. „Promiň, Min. Neměl jsem na tebe tak vyletět. Nechtěl jsem být hrubý.“

Min se na něho překvapeně podívala. „Nebyl jsi hrubý. Naštěstí jen málokdo chce vědět, co vidím. Světlo ví, že já bych to vědět nechtěla, teda kdyby tu byl někdo jiný, kdo to dokáže.“ Dokonce ani Aes Sedai nikdy neslyšely o někom s podobným darem. Ony v tom, na rozdíl od Min, viděly „dar".

„Prostě bych si přála, aby tu bylo něco, co bych mohl u Leyi udělat. Je to hrozný, to přece víš sama, když vím, ale nemůžu nic dělat.“

„Zvláštní,“ prohodila Min tiše, „jak ti na Tuatha’anech záleží. Jsou to mírumilovní lidé, a já vždycky vidím násilí kolem –“

Perrin odvrátil hlavu a Min se prudce odmlčela.

„Tuatha’ani?“ ozval se dunivý hlas připomínající obřího čmeláka. „Co je s Tuatha’any?“ Připojil se k nim ogier a prstem o velikosti slušné jitrnice si založil místo v knize, kde právě četl. Z fajfky v jeho druhé ruce stoupal tenký proužek tabákového dýmu. Kabát s vysokým límcem z tmavohnědé vlny měl upnutý až ke krku a nad koleny rozšířený přes ohnuté manžety vysokých bot. Perrin mu stěží sahal k prsům.

Loialův obličej nejednoho vyděsil. Nos měl dost široký, aby se mu dalo říkat čenich, a ústa měl také velká. Oči měl jako talíře a husté obočí mu viselo jako kníry skoro až k lícím. Uši, které mu vyčnívaly mezi dlouhými vlasy, měly na špičkách štětičky. Někteří lidé, kteří nikdy neviděli ogiera, si ho spletli s trollokem, i když trolloci byli pro většinu lidí stvořením z bájí stejně jako ogierové.

Loialovi pohasl úsměv na rtech a on zamrkal, když si uvědomil, že je přerušil. Perrina napadlo, jak by se někdo mohl ogiera bát. A přesto některé pověsti označují ogiery za zuřivé a nesmiřitelné nepřátele. Perrin tomu nemohl uvěřit. Ogierové nebyli ničí nepřátelé.

Min Loialovi pověděla o Leyině příchodu, ale ne o tom, co viděla. Obvykle si svá vidění nechávala pro sebe, zvláště když nevěstila nic dobrého. Místo toho dodala: „Měl bys vědět, jak se cítím, Loiale, najednou jsem v pasti mezi Aes Sedai a těmihle Dvouříčany.“

Loial cosi nesrozumitelně zabručel a Min to zřejmě vzala jako souhlas.

„Ano,“ pokračovala důrazně. „Žila jsem si klidně v Baerlonu podle svýho a najednou mě život popadl za krk a hodil mě Světlo ví kam. No, skoro. Můj život vlastně nebyl můj od chvíle, kdy jsem potkala Moirain. A tyhle kluky z Dvouříčí.“ Zamračila se na Perrina a hořce zkřivila rty. „Chtěla jsem si jenom žít, jak se mně líbilo, zamilovat se do muže, kterýho si vyberu...“ Náhle zrudla a odkašlala si. „Chci říct, co je špatnýho na tom žít si bez těchhle šílených zvratů osudu?“

„Ta’veren," začal Loial. Perrin se ho snažil mávnutím ruky zarazit, ale ogiera bylo těžké zpomalit, natož zastavit, když ho popadlo nadšení. Podle ogieřích způsobů byl Loial pokládán za zbrklíka. Teď strčil knihu do kapsy a pokračoval dál, mávaje fajfkou. „Všichni z nás, naše životy, ovlivňují životy jiných, Min. Jak nás kolo času vetkává do vzoru, vlákno života každého z nás tahá za vlákna kolem nás. Ta’veren jsou stejní, jenom mnohem, mnohem víc. Oni popotahují za celý vzor – aspoň na čas – a nutí ho, aby se tvořil podle nich. Čím jsi jim blíž, tím víc tě to osobně ovlivní. Říká se, že když jsi byla ve stejné místnosti s Artušem Jestřábí křídlo, cítila jsi, jak se vzor přeskládává. Nevím, nakolik je tohle pravda, ale četl jsem to. Jenže to nefunguje jen jedním směrem. Vlákna samotných ta’veren jsou při tkaní mnohem napjatější než nás ostatních, oni mají mnohem míň na výběr.“

Perrin se ošklíbl. Zatraceně málo tam, kde na tom záleží.

Min pohodila hlavou. „Jenom bych si přála, aby nemuseli pořád být tak... tak zatraceně ta’veren. Ta’veren mě tahají na jednu stranu, Aes Sedai se do mě navážejí z druhý. Jakou má potom obyčejná ženská naději?“

Loial pokrčil rameny. „Moc velkou asi ne, dokud zůstane u ta’veren dost blízko.“

„Jako kdybych měla na vybranou,“ zavrčela Min.

„Bylo to tvoje štěstí – nebo snad neštěstí, jestli to vidíš takhle – zaplést se ne s jedním, ale třemi ta’veren najednou. S Randem, Matem a Perrinem. Já sám to pokládám za veliké štěstí, a bral bych to tak, i kdyby to nebyli moji přátelé. Myslím, že bych dokonce...“ Ogier se náhle zatvářil nesměle a zastříhal ušima. „Slibte mi, že se nebudete smát. Myslím, že bych o tom mohl dokonce napsat knihu. Už si dělám poznámky.“

Min se usmála, přátelsky, a Loial zase narovnal uši. „To je nádherný,“ řekla mu. „Ale někteří z nás mají pocit, jako by je tihle ta’veren vodili na provázku jako loutky.“

„Já se o to neprosil,“ vybuchl Perrin. „Neprosil jsem se o to.“

Min si ho nevšímala. „Tak to se ti stalo, Loiale? Proto putuješ s Moirain? Vím, že vy ogierové skoro nikdy neopouštíte svoje državy. Takže tebe jeden z těch ta’veren vytáhl s sebou?“

Loial se náhle velice věnoval své fajfce. „Chtěl jsem jenom vidět háje, které ogierové zasadili,“ zamumlal. „Chtěl jsem jenom vidět háje.“

Shlédl k Perrinovi, jako by žádal o pomoc, ale Perrin se jenom usmál.

Podíváme se ti na zoubek. Neznal sice celý příběh, avšak věděl, proč Loial utekl. Bylo mu devadesát, ale podle ogieřích měřítek nebyl ještě dost stár, aby opustil državu – aby se vydal Ven, jak tomu ogierové říkali – bez svolení starších. Ogierové žili ve srovnání s lidmi velice dlouho. Loial říkal, že starší nebudou zrovna potěšeni, až ho znovu dostanou do rukou. A zřejmě hodlal tento okamžik co nejvíc oddálit.

Mezi Shienarci došlo k nějakému nenadálému vzrušení, muži vstávali. Z Moiraininy chýše vycházel Rand.

I na tu dálku ho Perrin viděl jasně, mladého muže s narudlými vlasy a šedýma očima. Byli s Perrinem stejně staří, avšak Rand byl o půl hlavy vyšší, i když mnohem útlejší, přestože měl také dost široká ramena. Na rukávcích kabátce s vysokým límcem měl zlatem vyšité šípkové růže a na prsou tmavého pláště měl zobrazeného stejného tvora, jaký byl na korouhvi, čtyřnohého hada se zlatou hřívou. Rand s Perrinem vyrostli jako přátelé. A jsme vůbec ještě přátelé? Můžeme být? I teď?

Shienarci se jako jeden muž klaněli, hlavy sice drželi nahoře, ale předkláněli se a ruce kladli na kolena. „Můj pane Draku,“ zavolal Uno, „jsme připraveni. Je nám ctí sloužit.“

Uno, který skoro neřekl větu, aby aspoň jednou nezaklel, nyní hovořil s hlubokou úctou. Ostatní opakovali: „Je nám ctí sloužit.“ Masema, který ve všem viděl něco špatného a jemuž teď oči zářily naprostou oddaností, Ragan, všichni čekali na rozkazy, jako by bylo Randovým potěšením je vydávat.

Rand se na ně shora chvíli díval, pak se odvrátil a zmizel mezi stromy.

„Zase se hádal s Moirain,“ podotkla tiše Min. „Tentokrát celý den.“

Perrina to nijak nepřekvapilo, přesto ho to polekalo. Hádat se s Aes Sedai. Vrátily se mu všechny ty příběhy z dětství. Aes Sedai, které tahaly za skryté provázky, a korunované hlavy i celé státy pak tancovaly podle nich. Aes Sedai, jejichž dar měl vždycky nějaký háček, jehož cena byla vždycky menší, než jste byli ochotni uvěřit, a přesto se vždycky nakonec ukázalo, že je mnohem větší, než jste si vůbec uměli představit. Aes Sedai, jejichž hněv mohl rozbít zemi a přivolat blesk. Některé z těch příběhů nebyly pravdivé, to už Perrin věděl. Ale zároveň v nich toho nebyla vypovězena ani polovina.

„Asi bych za ním měl zajít,“ řekl. „Vždycky, když se pohádají, potřebuje si pak s někým promluvit.“ A kromě Moirain a Lana byli jenom tři – Min, Loial a on – kdo k Randovi nevzhlížel jako k někomu, kdo stojí i nad korunovanými hlavami. A z těch tří ho jen Perrin znal z dřívějška.

Vydal se nahoru do kopce a jenom se ohlédl na zavřené dveře Moirainina srubu. Leya bude uvnitř. Taky Lan. Strážce se od Aes Sedai vzdaloval jen zřídka.

Rand měl mnohem menší srub o něco níž ve svahu, dobře skrytý mezi stromy a stranou od ostatních. Snažil se žít mezi ostatními muži, ale jejich neustálá posvátná úcta ho zaháněla. Teď se držel stranou. Podle Perrina až příliš. Perrin však věděl, že Rand teď do srubu nešel.

Mohutný mládenec spěchal k místu, kde jedna strana mísovitého údolí prudce spadala do hloubky dobrých padesáti kroků. Stěna útesu byla hladká, jen místy se na ní udrželo pár keříků. Perrin však věděl, kudy přesně vede puklina v šedé stěně skály. Mezera byla právě dost široká, aby tamtudy prošel. Nad hlavou měl jen stužku odpoledního světla, takže si připadal, jako by šel tunelem.

Štěrbina vedla asi půl míle a pak se náhle otevírala do úzkého údolí ani ne míli na délku, jehož dno bylo pokryto kameny i většími balvany a srázné svahy byly hustě porostlé vysokými kalinami, borovicemi a jedlemi. Slunce, sedící na vrcholcích hor, vrhalo dlouhé stíny. Okraje údolí byly až na vstupní puklinu neporušené a prudké, jako by se do hor zabořila obří sekera. Dalo by se bránit ještě snáz než to, kde se usadili, ale tady nebyla voda. Nikdo sem nechodil. Kromě Randa, jenž sem šel vždycky, když se pohádal s Moirain.

Rand teď stál kousek od východu, opíral se o drsný kmen kaliny a prohlížel si dlaně. Perrin věděl, že má na obou volavky vpálené do masa. Když na kameni zaskřípaly Perrinovy boty, Rand se ani nepohnul.

Najednou začal Rand, s pohledem stále upřeným do dlaní, tiše recitovat:

Dvakrát a dvakrát bude poznačen,

dvakrát k žití a dvakrát ke smrti.

Jednou volavka mu poznačí cestu.

Dvakrát volavka poznačí jeho.

Jednou Drak, pro ztracenou vzpomínku.

Dvakrát Drak, pro cenu, již musí zaplatit.

Náhle se otřásl a zastrčil ruce do podpaždí. – „Ale zatím žádný Drak.“ Chraplavě se uchechtl. „Zatím ne.“

Perrin na něj chvíli jenom zíral. Na muže, který mohl usměrňovat jedinou sílu. Muže odsouzeného k šílenství díky pošpinění saidínu, mužské polovice pravého zdroje, který ve svém šílenství zcela jistě zničí všechno kolem sebe. Muže – cosi! – jehož se každý od dětství učil nenávidět a bát se ho. Jenže... bylo těžké přestat v něm vidět kluka, s nímž vyrůstal. Jak prostě můžeš přestat být něčím přítelem? Perrin si našel menší balvan s plochým vrškem, posadil se a vyčkával.

Po chvíli se k němu Rand otočil. „Myslíš, že je Mat v pořádku? Když jsem ho viděl naposled, vypadal vážně špatně.“

„Teď už musí být v pořádku.“ Už by měl být v Tar Valonu. Tam ho vyléčí. A Nyneiva s Egwain dají pozor, aby se nedostal do potíží. Egwain a Nyneiva, Rand a Mat a Perrin. Všech pět bylo z Emondovy Role ve Dvouříčí. Do Dvouříčí přicházelo jen málo lidí odjinud, jen občas formané a jednou za rok kupci, aby nakoupili tabák a vlnu. A skoro nikdo odtamtud neodcházel. Až si kolo vybralo své ta’veren, a pět obyčejných venkovanů již nemohlo zůstat, kde bylo. Už nemohlo být tím, čím bylo.

Rand kývl a mlčel.

„V poslední době,“ promluvil po chvíli opět Perrin, „jsem zjistil, že bych chtěl být zase kovářem. Ty... Ty bys chtěl být pořád jenom ovčákem?“

„Povinnost,“ zamumlal Rand. „Smrt je lehčí než peříčko, povinnost těžší než hora. Tak to říkají v Shienaru. ‚Temný se vrtí. Poslední bitva se blíží. A Drak Znovuzrozený se musí v Poslední bitvě postavit Temnému, jinak Stín zahalí celou zemi. Kolo času se rozbije. Každý věk bude přetvořen k obrazu Temného.' A jsem tu jenom já.“ Nevesele se rozesmál, až se mu třásla ramena. „Mám povinnost, protože tu nikdo jiný není, ne?“

Perrin si neklidně poposedl. V tom smíchu bylo něco, z čeho mu naskakovala husí kůže. „Vím, že ses zase pohádal s Moirain. Pořád kvůli té stejné věci?“

Rand se zhluboka roztřeseně nadechl. „Copak se vždycky nehádáme kvůli tomu samému? Oni jsou dole na Almothské pláni a Světlo ví kde ještě. Jsou jich stovky. Tisíce. Přihlásili se k Draku Znovuzrozenému, protože jsem zvedl ten prapor. Protože jsem se nechal prohlásit za Draka Znovuzrozeného. Protože jsem neviděl jinou možnost. A oni umírají. Bojují, hledají a modlí se za muže, který je má vést. Umírají. A já si tu celou zimu sedím v bezpečí hor. Já... něco... jim dlužím.“

„Myslíš, že mně se to líbí?“ Perrin podrážděně zvedl hlavu.

„Ty přijmeš, cokoliv ti řekne,“ zaskřípal Rand zuby. „Nikdy se jí nepostavíš.“

„Že to tobě něco přineslo, když ses jí postavil. Celou zimu se s ní hádáš, a stejně tu sedíme jako buchty na pekáči.“

„Protože má pravdu.“ Rand se znovu zasmál tím mrazivým smíchem. „Světlo mě spal, ona má pravdu. Oni jsou rozdělení po celé pláni do malých skupinek, po celém Tarabonu a Arad Domanu. Kdybych se k jedné z nich připojil, bělokabátníci a domanské vojsko a Tarabonští by se na ně sesypali jako vosy na med.“

Perrin se, celý popletený, málem zasmál sám. „Jestli s ní souhlasíš, tak proč se s ní, pro Světlo, pořád hádáš?“

„Protože něco dělat musím. Nebo bych... nebo – bych praskl jako přezrálý meloun!“

„Co chceš dělat? Jestli souhlasíš s tím, co říká –“

Rand mu nedal možnost říci, že by tu seděli věčně. „Moirain říká! Moirain říká!“ Rand se narovnal a stiskl si hlavu rukama. „Moirain má co říct úplně ke všemu! Moirain říká, že nesmím jít za muži, kteří umírají mým jménem. Moirain říká, že poznám, co dělat dál, protože mě k tomu donutí vzor. Moirain říká! Ale nikdy neřekne, jak to poznám. Ó, ne! To ona neví.“ Ruce mu klesly k bokům. Obrátil se zpátky k Perrinovi s hlavou nakloněnou na stranu a přimhouřenýma očima. „Občas mám pocit, že mě Moirain vede, jako když tairenský hřebec předvádí vysokou školu. Měl jsi někdy takový pocit?“

Perrin si prohrábl kudrny. „Já... Ať už nás postrkuje nebo potahuje cokoliv, vím, kdo je nepřítel, Rande.“

„Ba’alzamon,“ řekl Rand tiše. – Prastaré jméno pro Temného. V trolločtině to znamenalo Srdce temnoty. „A já se mu musím postavit, Perrine.“ Zavřel oči a napůl se usmíval, napůl byl zoufalý. „Světlo mi pomoz, polovinu doby chci, aby k tomu došlo hned, aby už bylo po všem, aby to skončilo, a druhou polovinu... Kolikrát ještě zvládnu... Světlo, tolik mě to přitahuje. Co jestli nedokážu... Co jestli...“ Země se zachvěla.

„Rande?“ vyhrkl ustaraně Perrin.

Rand se roztřásl. I přes okolní zimu mu na čele vyrazil studený pot. Oči měl pevně zavřené. „Ó, Světlo,“ zaúpěl, „tolik mě to přitahuje.“

Náhle se země pod Perrinem zvedla a údolím se rozezněl mohutný rachot. Perrinovi to připadalo, jako by mu někdo podtrhl zemi pod nohama. Upadl – nebo se mu země zvedla vstříc. Údolí se otřásalo, jako by z oblohy dolů sáhla velká ruka a chtěla ho vytrhnout z krajiny. Perrin se tiskl k zemi a ta s ním pohazovala jako s míčem. Kamínky před očima mu poskakovaly a všude se přelévala oblaka prachu.

„Rande!“ jeho řev se ztrácel v rachotu a dunění.

Rand stál s hlavou zvrácenou dozadu a očima stále zavřenýma. Vypadalo to, že otřesy země, které s ním kymácely sem a tam, nevnímá. Stále dokonale udržoval rovnováhu bez ohledu na to, jak to s ním hodilo. Perrin si nebyl jist, jak byl sám otřesený, ale měl dojem, že se Rand smutně usmívá. Stromy sebou švihaly a jedna kalina náhle praskla a větší část kmene dopadla ani ne tři kroky od Randa. Ten si toho nevšímal o nic víc než ostatního.

Perrin se zhluboka nadechl. „Rande! Pro lásku Světla, Rande! Přestaň!“

Stejně náhle, jako to začalo, bylo po všem. S hlasitým lupnutím se ulomila naštípnutá větev zakrslého dubu. Perrin se kašlaje pomalu zvedl na nohy. Ve vzduchu visel prach a v paprscích zapadajícího slunce jeho zrnka jen jiskřila.

Rand zíral do prázdna a lapal po dechu, jako by uběhl deset mil. Něco takového se ještě nikdy nestalo, ani zdaleka ne.

„Rande,“ začal Perrin opatrně, „co –?“

Rand stále jako by hleděl do dálky. „Vždycky je tady. Volá mě. Přitahuje mě. Saidín. Mužská polovice pravého zdroje. Občas se nedokážu zarazit, abych po něm nesáhl.“ Mávl rukou, jako by něco sbíral ze vzduchu, a zadíval se na zaťatou pěst. „Ucítím tu špínu, dřív než se ho dotknu. Temného špínu, jako silnou vrstvu zla, která se snaží zakrýt Světlo. Obrací se mi z toho žaludek, ale nemůžu si pomoct. Nemůžu! Jenže někdy, když se natáhnu, je to, jako bych se snažil chytit vzduch.“ Otevřel prázdnou ruku a hořce se zasmál. „Co když se to stane, až nadejde Poslední bitva? Co když se natáhnu a nic nechytím?"

„No, tentokrát jsi něco chytil,“ zachraptěl Perrin. „Co jsi to prováděl?“

Rand se kolem sebe rozhlédl, jako by tu spoušť viděl poprvé. Spadlou kalinu a polámané větve. Perrin si uvědomil, že škody nejsou nijak velké. Čekal zející pukliny v zemi. Stěna stromů však byla skoro neporušená.

„Nechtěl jsem to udělat. Bylo to, jako bych se snažil otevřít pípu, a místo toho jsem vytáhl celý čep ze sudu. Ono... mě to naplnilo. Musel jsem to někam poslat, než by mě to spálilo, ale... toto jsem nechtěl.“

Perrin potřásl hlavou. K čemu by bylo říkat mu, aby se o to znovu nepokoušel? O tom, co dělá, vím skoro tolik, co on. Spokojil se tedy s poznámkou: „Je dost těch, kteří tě chtějí mít mrtvýho – a nás ostatní taky – i bez toho, abys všechno oddřel za ně.“ Rand ho zřejmě neposlouchal. „Raději bychom se měli vrátit do tábora. Brzy se setmí a nevím, jak ty, ale já mám hlad.“

„Cože? Aha. Jenom běž, Perrine. Hned přijdu. Chci být chvíli sám.“

Perrin zaváhal, pak se pomalu obrátil k puklině ve stěně údolí. Zastavil se však, když Rand znovu promluvil.

„Míváš sny, když spíš? Hezké sny?“

„Občas,“ připustil ostražitě Perrin. „Většinou si moc nepamatuju, co se mi zdálo.“ Naučil se držet si své sny od těla.

„Vždycky jsou tady, ty sny.“ Rand mluvil tak tiše, že ho Perrin skoro neslyšel. „Možná nám něco říkají. Pravdu.“ Znovu se odmlčel a zahloubal se.

„Večeře čeká,“ řekl Perrin, ale Rand byl ponořen ve svých myšlenkách. Nakonec se Perrin otočil a nechal ho tam stát.