Věže půlnoci

KAPITOLA 20 Volba

„Nesmíš mluvit,“ řekla Rosil Nyneivě. Štíhlá žena s dlouhým krkem na sobě měla oranžové, žlutě prolamované šaty. „Přinejmenším mluv jen tehdy, když tě osloví. Znáš obřad?“

Nyneiva přikývla a se zrádně bušícím srdcem společně s Rosil kráčela do hlubin Bílé věže, které se podobaly žaláři. Rosil byla nová správkyně novicek a shodou okolností i členka žlutého adžah.

„Výborně, výborně,“ řekla Rosil. „Mohu navrhnout, aby sis přendala prsten na prostředníček levé ruky?“

„Navrhnout to můžeš,“ řekla Nyneiva, ale prsten nepřendala. Ona byla pozvednuta jako Aes Sedai. V tomto směru neustoupí.

Rosil stáhla rty, ale nic dalšího neřekla. Tato žena se k Nyneivě během jejího krátkého pobytu v Bílé věži chovala pozoruhodně laskavě – což byla úleva. Nyneiva si zvykla očekávat, že na ni všechny žluté sestry budou hledět přezíravě či přinejmenším lhostejně. Ano, myslely si, že má velké nadání, a mnohé trvaly na tom, že je bude učit. Ale nepovažovaly ji za jednu z nich. Ještě ne.

Tato žena se chovala jinak a tím, že se Nyneiva chovala jako hřebík v botě, jí moc dobře neoplácela. „Je pro mě důležité, Rosil,“ vysvětlila Nyneiva, „abych nijak nedala najevo sebemenší neúctu k amyrlin. Ona mě prohlásila za Aes Sedai. Kdybych se chovala jako pouhá přijatá, podkopávalo by to její slova. Tato zkouška je důležitá – když mě amyrlin pozvedla, neřekla, že ji nemusím podstoupit. Ale jsem Aes Sedai.“

Rosil naklonila hlavu a pak přikývla. „Ano. Chápu. Máš pravdu.“

Nyneiva se v kalně osvětlené chodbě zastavila. „Chci ti poděkovat, tobě a ostatním, Niere a Meramor, které jste mě v posledních dnech tak uvítaly. Nečekala jsem, že mě mezi sebe přijmete.“

„Jsou i tací, kdo nemají rádi změny, drahoušku,“ řekla Rosil. „Vždycky to tak bude. Ale tvá nová tkaniva jsou velice působivá. A co je ještě důležitější, jsou účinná. To ti vysloužilo moje vřelé přivítání.“

Nyneiva se usmála.

„Ale teď,“ řekla Rosil a zvedla prst. „V očích amyrlin a Věže můžeš být Aes Sedai, ale tradici je přesto třeba zachovávat. Po zbytek obřadu žádné mluvení, prosím.“

Vychrtlá žena ji dál vedla chodbou. Nyneiva ji následovala a spolkla odseknutí. Nedovolí, aby ji ovládla nervozita.

Vinoucí se chodbou kráčely hlouběji do Věže a navzdory tomu, že byla odhodlaná zůstat klidná, byla stále nervóznější. Je Aes Sedai a složí zkoušku. Naučila se stovku tkaniv. Nemusí si dělat starosti.

Až na to, že některé ženy se ze zkoušky nevrátí.

Tato sklepení v sobě měla jakousi velkolepou nádheru. Hladká kamenná podlaha byla pečlivě zarovnaná. Vysoko na stěnách hořely lampy; pravděpodobně vyžadovaly, aby je některá ze sester nebo přijatých zapalovala pomocí jediné síly. Sem dolů přicházelo málo lidí a většina z místnosti byla využívána jako skladiště. Připadalo jí jako plýtvání věnovat tolik péče místu, které je zřídka navštěvováno.

Nakonec dorazily k dvoukřídlým dveřím tak obrovským, že je Rosil musela otevřít pomocí jediné síly. Je to znamení, pomyslela si Nyneiva a založila si ruce. Klenuté chodby, obrovské dveře. Jsou tady, aby přijatým ukázaly důležitost toho, co se chystají podstoupit.

Ohromné, bráně podobné dveře se otevřely a Nyneiva se přinutila potlačit neklid. Poslední bitva se rýsovala na obzoru. Ona zkouškou projde. Ceká ji důležitá práce.

S hrdě vztyčenou hlavou vstoupila do komnaty. Měla klenutý strop a po obvodu ji lemovaly stojací lampy. Středu místnosti vévodil velký ter’angrial. Byl to ovál, na vrcholu a spodku zúžený, a stál tam bez opory.

Mnoho ter’angrialů vypadalo obyčejně. To nebyl tento případ: tento ovál byl očividně něco, co poháněla jediná síla. Byl vyrobený z kovu, ale světlo při odrazu na stříbřitých stranách měnilo barvy, takže předmět vypadal, jako by zářil a pohyboval se.

„Přistupte,“ řekla Rosil formálně.

V místnosti byly další Aes Sedai. Jedna z každého adžah, naneštěstí včetně červeného. Všechno to byly přísedící, což bylo nezvyklé, snad proto, jak byla Nyneiva ve Věži všeobecně známá. Saerin z hnědého adžah, Yukiri ze šedého, Barasine z červeného. Pozoruhodná byla přítomnost Romandy ze žlutého adžah; trvala na tom, že se zúčastní. Dosud byla na Nyneivu tvrdá.

Přišla i samotná Egwain. O jednu víc než obvykle, a navíc amyrlin. Nyneiva pohlédla amyrlin do oči a Egwain kývla. Na rozdíl od zkoušky na přijatou – kterou cele řídil ter’angrial-tato zkouška zahrnovala i aktivně působící sestry, které měly Nyneivu přimět, aby se osvědčila. A Egwain bude patřit k těm nejpřísnějším. Aby ukázala, že se při pozvednutí Nyneivy nemýlila.

„Přicházíš v nevědomosti, Nyneivo al’Mearo,“ řekla Rosil. „Jak odejdeš?“

„Se znalostí sebe sama,“ řekla Nyneiva.

„Proč jsi sem byla povolána?“

„Abych byla vyzkoušena.“

„Proč bys měla podstoupit zkoušku?“

„Abych ukázala, že jsem hodna,“ řekla Nyneiva.

Několik žen včetně Egwain se zamračilo. To nebyla správná slova – Nyneiva měla říct, že chce zjistit, zda je či není hodna. Ale ona už byla Aes Sedai, takže samozřejmě hodna je. Jenom to musí dokázat ostatním.

Rosil se zarazila, ale pokračovala. „A… čeho bys měla být shledána hodnou?“

„Abych nosila šátek, který jsem dostala,“ řekla Nyneiva. Neřekla to proto, aby působila domýšlivě. Opět prostě vyslovila pravdu, jak ji viděla ona. Egwain ji pozvedla. Šátek už nosila. Proč předstírat něco jiného?

Zkoušku žena skládala oděná ve Světle. Nyneiva si začala svlékat šaty.

„Dám ti pokyny,“ řekla Rosil. „Uvidíš na zemi tento znak.“ Zvedla prsty a utkala tkanivo, které ve vzduchu vytvořilo žhnoucí symbol. Šesticípou hvězdu, dva překrývající se trojúhelníky.

Saerin uchopila zdroj a spředla tkanivo ducha. „Pamatuj, co musí být zapamatováno,“ zamumlala.

To tkanivo jí něco provedlo s pamětí. Jaký mělo účel? Šesticípá hvězda se jí vznášela před očima.

„Až uvidíš tento znak, okamžitě k němu půjdeš,“ řekla Rosil. „Klidným krokem, nebudeš ani spěchat ani otálet, a teprve pak smíš uchopit zdroj. Požadované spřádání musí začít ihned a nesmíš znak opustit, dokud nebude dokončeno.“

„Pamatuj, co musí být zapamatováno,“ řekla Saerin znovu.

„Jakmile bude předivo hotové,“ řekla Rosil, „uvidíš opět tento znak, který ti označí cestu, kterou musíš jít, opět klidným krokem a bez váhání.“

„Pamatuj, co musí být zapamatováno.“

„Budeš spřádat stokrát, v pořadí, které ti bylo sděleno, a v naprostém klidu.“

„Pamatuj, co musí být zapamatováno,“ řekla Saerin naposledy.

Nyneiva cítila, jak do ní tkanivo ducha proniká. Docela se to podobalo léčení. Svlékla si šaty a spodničku, zatímco ostatní sestry poklekly kolem ter’angrialu a začaly vytvářet složité tkanivo ze všech pěti sil. Díky tomu začal ovál jasně zářit a barvy na jeho povrchu se měnily. Rosil si odkašlala a Nyneiva zrudla, podala jí hromádku oblečení a pak si stáhla prsten s Velkým hadem, položila ho nahoru a k němu Lanův prsten – který obvykle nosila na krku.

Rosil si oblečení vzala. Ostatní sestry byly zcela ponořené do práce. Ter’angrial se uprostřed rozzářil čistě bílým svitem a pak se začal pomalu otáčet a skřípěl o kámen.

Nyneiva se zhluboka nadechla a vykročila vpřed. Před ter’angrialem se zastavila, pak prošla skrz a…

… a kde to byla? Nyneiva se zamračila. Tohle nevypadalo jako Dvouříčí. Stála ve vesnici z chýší. O písčitou pláž po její levici šplouchaly vlny a napravo od ní se vesnice táhla vzhůru po svahu ke skalní římse. V dálce se tyčila vysoká hora.

Nějaký ostrov. Vzduch byl vlhký a vál mírný větřík. Mezi chýšemi procházeli lidé a bodře na sebe pokřikovali. Několik se jich zastavilo a zírali na ni. Podívala se na sebe a poprvé si uvědomila, že je nahá. Prudce zrudla. Kdo jí sebral šaty? Až najde toho, kdo za to může, zpráská ho proutkem tak, že se celé týdny neposadí!

Nedaleko od ní visely na šňůře šaty. Přinutila se zachovat klid, zamířila k nim a stáhla je. Najde majitelku a zaplatí jí. Nemohla tady dost dobře pobíhat nahá. Přetáhla si šaty přes hlavu.

Země se náhle zatřásla. Mírné vlny zesílily a rozbíjely se o pobřeží. Nyneiva zalapala po dechu a opřela se o tyč, na níž byla šňůra na prádlo přivázaná. Hora nad ní začala chrlit kouř a popel.

Nyneiva svírala tyč, zatímco se nedaleká skalní římsa začala rozpadat a kameny se valily ze svahu dolů. Lidé ječeli. Musela něco udělat! Když se rozhlédla, spatřila šesticípou hvězdu, vytesanou do země. Chtěla se k ní rozběhnout, ale věděla, že musí jít opatrně.

Bylo důležité zachovat klid. Kráčela a srdce sejí svíralo děsem. Rozdrtí ji to! Došla ke hvězdě právě ve chvíli, kdy se k ní valila velká sprška kamenů a drtila chýše. Navzdory strachu Nyneiva rychle vytvořila správné tkanivo – tkanivo vzduchu, které postavilo zeď. Umístila ji před sebe a kameny se od ní s duněním odrazily.

Ve vesnici byli zranění lidé. Odvrátila se od hvězdy, aby jim vyrazila na pomoc, ale když to udělala, spatřila tutéž šesticípou hvězdu spletenou z rákosí, která visela ve dveřích nedaleké chýše. Zaváhala.

Nesměla selhat. Vydala se k chýši a prošla dveřmi.

Pak ztuhla. Co dělá v téhle temné, studené jeskyni? A proč má na sobě tenhle háv z hrubé kousavé látky?

Dokončila první ze stovky tkaniv. Tohle věděla, ale nic jiného. V duchu se mračila a kráčela jeskyní. Puklinami ve stropě sem proudilo světlo a Nyneiva před sebou spatřila větší louži světla. Východ.

Vyšla z jeskyně a zjistila, že stojí v Pustině. Zvedla ruku, aby si zastínila oči před jasným slunečním světlem. V dohledu nebyla živá duše. Vyrazila vpřed, pod nohama jí praskala suchá tráva a pálily ji horké kameny.

Vládl zde spalující žár. Brzy ji vyčerpával každý krok. Naštěstí před sebou spatřila nějaké ruiny. Stín! Chtěla se k nim rozběhnout, ale musela zachovat klid. Došla ke kamenům a šlápla najeden, který ležel ve stínu rozbité zdi. Byl tak chladný, že vydechla úlevou.

Nedaleko ležely na zemi cihly, sestavené do podoby šesticípé hvězdy. Hvězda naneštěstí ležela opět na slunci. Neochotně vyšla ze stínu a zamířila ke vzoru.

V dálce zaduněly bubny. Nyneiva se prudce obrátila. Zpoza nedalekého kopce se začali vynořovat nechutní tvorové s hnědou srstí, kteří nesli sekery, z nichž kapala krev. Ti trolloci jí nepřipadali v pořádku. Už trolloky viděla, ačkoli si nepamatovala kde. Tihle vypadali jinak. Snad nějaký nový druh? S hustší srstí a hluboko zapadlýma očima.

Nyneiva zrychlila krok, ale nerozběhla se. Bylo důležité, aby zůstala klidná. Tohle bylo naprosto pitomé. Proč by se neměla – nebo nechtěla – rozběhnout, když jsou poblíž trolloci? Kdyby zemřela, protože nebyla ochotná jít rychleji, mohla by si za to sama.

Zachovej klid. Nepohybuj se příliš rychle.

Stále stejně vyrovnaným krokem došla k šesticípé hvězdě, zatímco se k ní trolloci přibližovali. Začala spřádat tkanivo, které měla, a oddělila pramen ohně. Vyslala obrovskou spršku žáru a nejbližší z bestií spálila na uhel.

Se zuby zaťatými strachy vytvořila zbytek požadovaného tkaniva. Půltucetkrát tkanivo rozdělila a za pár okamžiků složitou věc dokončila.

Umístila ji a přikývla. Tamhle. Přicházeli další trolloci a ona je mávnutím ruky spálila.

Šesticípá hvězda byla vytesaná do boku kamenného oblouku. Vydala se k ní a snažila se ubránit nervóznímu ohlédnutí přes rameno. Blížili se další trolloci. Bylo jich víc, než by snad dokázala zabít.

Došla k oblouku a prošla skrz.

Nyneiva dokončila čtyřicáté sedmé tkanivo, které ve vzduchu rozeznělo zvony. Byla vyčerpaná. Toto tkanivo musela vytvořit, zatímco stála na vrcholku neuvěřitelně tenké věže desítky sáhů vysoko. Vítr s ní cloumal a hrozil ji smést.

Pod ní se v temném nočním vzduchu objevil oblouk. Zdálo se, jako by vyrostl přímo z boku pilíře čtyři kroky pod ní, vodorovně se zemí a otevřený směrem k obloze. Byla v něm šesticípá hvězda.

Zaťala zuby, skočila z věže a propadla obloukem.

Přistála v louži. Její šaty zmizely. Co se s nimi stalo? Vstala a v duchu zavrčela. Byla rozzlobená. Nevěděla proč, ale někdo jí… něco udělal.

Byla tak unavená. Byla to jejich vina, ať už „oni“ byli kdokoli. Jak se na tu myšlenku soustředila, byla jí stále jasnější. Nevzpomínala si, co udělali, ale rozhodně to byla jejich vina. Na obou pažích měla šrámy. Zmrskali ji? Rány jí působily dost krutou bolest.

Celá mokrá se rozhlédla kolem. Dokončila čtyřicet sedm ze stovky tkaniv. Věděla to, ale nic jiného. Kromě skutečnosti, že kdosi velice touží po tom, aby neuspěla.

Nenechá je vyhrát. Vstala z kaluže, odhodlaná zachovat klid, a nedaleko našla nějaké šaty. Měly křiklavou barvu, zářivě růžovou a žlutou, se štědrou dávkou červené. Vypadalo to jako urážka. Ale stejně šije oblékla.

Kráčela cestičkou v bažině, obcházela bahnité jámy a jezírka hnijící vody, dokud nenašla šesticípou hvězdu, nakreslenou v bahně. Začala spřádat další tkanivo, které do vzduchu vystřelí planoucí modrou hvězdu.

Něco ji kouslo do krku. Ohnala se rukou a rozplácla muchničku. Nebylo nic překvapujícího, že na ně v téhle vlhké bažině narazila. Bude ráda, když…

Další ji štípla do ruky. Zaplácla ji. Samotný vzduch se rozebzučel a muchničky poletovaly všude kolem. Nyneiva zaťala zuby a pokračovala ve vytváření tkaniva. Cítila další a další bodnutí. Nemohla je zabít všechny. Dokázala by se hmyzu zbavit tkanivem? Začala spřádat vzduch, aby kolem sebe vytvořila větřík, ale přerušil ji jekot.

Přes bzučení hmyzu byl slyšet jen slabě, ale znělo to jako dítě polapené v bažině! Nyneiva vykročila směrem ke zvuku a otevřela ústa, aby na dítě zavolala, ale muchničky sejí vyrojily v ústech a začaly ji dusit. Dostaly sejí do očí, které musela pevně zavřít.

Bzučení. Křik. Bodání. Světlo, měla je v krku! V plicích!

Dokonči tkanivo. Musíš dokončit tkanivo.

Navzdory bolesti se jí nějak podařilo pokračovat. Bzučení hmyzu bylo tak hlasité, že stěží slyšela zasvištění ohnivé hvězdy, která vystřelila do vzduchu. Rychle spředla tkanivo, aby muchničky odfoukla, a jakmile se tak stalo, rozhlédla se. Kašlala a třásla se. Cítila, jak sejí hmyz lepí zevnitř na krk. Neviděla žádné dítě v ohrožení. Byl to jen trik jejích uší?

Spatřila další šesticípou hvězdu nad dveřmi vyřezanými do stromu. Vydala se k ní a kolem se opět rozebzučel hmyz. Klid. Musí být klidná! Proč? Nedávalo to žádný smysl! Ale stejně zachovala klid a se zavřenýma očima kráčela rojem mušek. Natáhla se, našla po hmatu dveře a otevřela je. Prošla skrz.

Zastavila se uvnitř domu a přemýšlela, proč kašle. Je nemocná? Opřela se o zeď, vyčerpaná a rozzlobená. Nohy měla plné odřenin a paže ji svědily od štípanců nějakého hmyzu. Zasténala a sklopila pohled ke svým křiklavým šatům. Co ji to popadlo, že si oblékla kombinaci červené, žluté a růžové?

S povzdechem se narovnala a vykročila chatrnou chodbou. Prkna, která tvořila podlahu, jí rachotila pod nohama a omítka na stěnách byla rozbitá a drolila se.

Došla ke dveřím a nakoukla dovnitř. V malé místnosti stály čtyři malé mosazné postele; ze slamníků ve švech vyčuhovala sláma. Na každém lůžku leželo malé dítě a svíralo otrhanou pokrývku. Dvě z dětí kašlaly a všechny čtyři vypadaly bledě a nemocně.

Nyneiva vyjekla a pospíšila si do místnosti. Poklekla vedle prvního dítěte, asi čtyřletého chlapce. Zkontrolovala mu oči, pak mu řekla, ať zakašle, a přitom mu přikládala ucho k hrudi. Byl vážně nemocný.

„Kdo se o tebe stará?“ vyptávala se ho Nyneiva.

„Sirotčinec řídí paní Mala,“ řeklo dítě slabým hlasem. „Už jsme ji dlouho neviděli.“

„Prosím,“ ozvala se malá dívka z vedlejší postele. Měla krví podlité oči a tak bledou kůži, že byla v podstatě bílá. „Trochu vody? Mohla bych dostat trochu vody?“ Třásla se.

Další dvě děti plakaly. Žalostnými slabými hlásky. Světlo! V místnosti nebylo jediné okno a pod postelemi Nyneiva viděla pobíhající šváby. Kdo by nechal děti v takových podmínkách?

„Tiše,“ řekla. „Jsem tady. Postarám se o vás.“

Bude třeba usměrňovat, aby je vyléčila. Pak…

Ne, řekla si v duchu. To nemůžu udělat. Nemůžu usměrňovat, dokud nedojdu ke hvězdě.

Pak tedy uvaří lektvary. Kde má svůj váček s bylinami? Rozhlížela se po místnosti a hledala vodu.

Ztuhla; na druhé straně chodby spatřila další místnost. Byla tam už předtím? Do koberečku na podlaze tam byl vetkaný symbol šesticípé hvězdy. Vstala. Děti zafňukaly.

„Vrátím se,“ řekla Nyneiva a vykročila k druhé místnosti. Z každého kroku sejí svíralo srdce. Opouští je. Ale ne, jenom jde do vedlejší místnosti. Nebo ne?

Došla na koberec a začala spřádat. Jenom jedno tohle rychlé tkanivo a pak může pomoct. Uvědomila si, že pláče.

Už jsem tady byla, napadlo ji. Nebo na podobném místě. V podobné situaci.

Byla stále rozzlobenější. Jak může usměrňovat, když ji ty děti volají? Umíraly.

Dokončila tkanivo a pak sledovala, jak z něj vytryskly poryvy vzduchu a rozevlály jí šaty. Sáhla po copu a stiskla ho, zatímco se na boku místnosti objevily dveře. Nahoře v nich bylo zasazené skleněné okénko a v něm šesticípá hvězda.

Musela pokračovat. Slyšela plačící děti. Se slzami v očích a lámajícím se srdcem se vydala ke dveřím.

Bylo to stále horší. Nechávala lidi, aby se utopili, usekli jim hlavu nebo shořeli zaživa. Jeden z nejhorších okamžiků byl, když musela vytvořit tkanivo, zatímco obrovští pavouci porostlí zářivě červenou srsti a s křišťálovýma očima požírali vesničany. Nenáviděla pavouky.

Občas se objevila nahá. Přestalo jí to vadit. Přestože si nepamatovala nic určitého kromě čísla tkaniva, u nějž právě je, nějak chápala, že nahota není nic ve srovnání s hrůzami, které prožila.

Proklopýtala kamenným obloukem a vzpomínky na hořicí dům se z její mysli vytratily. Toto bylo osmdesáté první tkanivo. To si pamatovala. To a svou zuřivost.

Na sobě měla ožehlé šaty z pytloviny. Jak šije spálila? Napřímila se, hlavu vztyčenou, v pažích jí bušilo, záda bolela jako po bičování, na nohách a prstech škrábance a odřeniny. Byla v Dvouříčí. Až na to, že to nebylo Dvouříčí. Ne takové, jaké si ho pamatovala. Z některých domů stoupal dým a stále hořely.

„Přicházejí znovu!“ zaječel nějaký hlas. Pantáta aTVere. Proč držel meč? Lidé, které znala, kteří jí byli drazí – Perrin, pantáta aTVere, panímáma al’Donelovic, Aerik Botteger – stáli vedle nízké zídky a všichni drželi zbraně. Někteří na ni mávali.

„Nyneivo!“ vykřikl Perrin. „Zplozenci Stínu! Potřebujeme tvoji pomoc!“

Na druhé straně zdi se pohybovaly obrovské stíny. Obrovští zplozenci Stínu – ne trolloci, ale něco mnohem horšího. Slyšela řev.

Musí jim pomoct! Zamířila k Perrinovi, ale ztuhla, když na opačném konci návsi zahlédla šesticípou hvězdu, namalovanou na úbočí kopce.

„Nyneivo!“ Petřin zněl zoufale. Začal útočit na cosi, co se natáhlo přes zeď, chapadla černá jako půlnoc. Perrin do nich bušil sekerou, zatímco jedno z nich popadlo Aerika a vřeštícího jej odvleklo do temnoty.

Nyneiva se vydala ke hvězdě. Klidně. Uměřeně.

Tohle byla pitomost. Aes Sedai musela být klidná. To Nyneiva věděla. Avšak Aes Sedai také musela být schopná jednat, dělat, co bylo nutné, aby pomohla těm, kdo to potřebují. Nezáleželo na tom, co ji to osobně bude stát. Tito lidé ji potřebovali.

Takže se rozběhla.

Dokonce ani to jí nepřipadalo dost. Běžela, aby se dostala ke hvězdě, ale stále nechávala lidi, které milovala, bojovat samotné. Věděla, že nemůže usměrňovat, dokud se k šesticípé hvězdě nedostane. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Útočili na ně zplozenci Stínu. Ona zzzwsz’ usměrňovat!

Uchopila zdroj a něco jako by seji pokusilo zastavit. Něco jako štít. S námahou to odstrčila stranou a zaplavila ji síla. Začala po nestvůře vrhat oheň a upálila chapadlo, které se vymrštilo po Perrinovi.

Nyneiva metala oheň až do chvíle, kdy došla k šesticípé hvězdě. Tam spředla osmdesáté první tkanivo, které ve vzduchu vytvořilo tři ohnivé kruhy.

Zuřivě pracovala a zároveň útočila. Neměla ponětí, jaký má k vytvoření tohoto tkaniva důvod, ale věděla, že ho dokončit. Takže tkanivo zesílila a vytvořila hořící, neuvěřitelně obrovské kruhy. Pak je začala vrhat po těch nestvůrách. Mohutné zářící kruhy ohně narážely do temných bytostí a zabíjely je.

Na střeše hostince pantáty al’Vere byla šesticípá hvězda. Hořela tam už předtím? Nyneiva šijí nevšímala a směřovala svůj hněv na věci s chapadly.

Ne. Tohle je důležité. Důležitější než Dvouříčí. Musím pokračovat.

S pocitem, že je naprostý zbabělec – ale zároveň s tím, že dělá správnou věc – se rozběhla k hostinci a prošla dveřmi.

Plačící Nyneiva ležela na zemi vedle rozbitého oblouku. Byla u posledního ze stovky tkaniv.

Stěží se dokázala pohnout. Tvář měla zmáčenou slzami. V hlavě jí vířily matné vzpomínky na to, jak prchá z bitev a nechává umírat děti. Na to, jak nikdy nedokázala udělat dost.

Krvácela z ramene. Vlčí kousnutí. Nohy měla sedřené, jako by procházela rozlehlým tmím. Po celém těle měla spáleniny a puchýře. Byla nahá.

Zvedla se na odřená a krvácející kolena. Cop jí končil ohořelým pahýlem asi dlaň pod ramenem. Roztřeseně otočila hlavu a vyzvracela se.

Tak zraněná, tak slabá. Jak mohla pokračovat?

Ne. Neporazí mě.

Pomalu se zvedla na nohy. Stála v malé místnosti, do níž škvírami mezi prkny pronikalo prudké sluneční světlo. Na zemi ležel balík bílé látky. Zvedla ho a rozbalila. Byly to bílé šaty, lemované dole barvami všech adžah. Šaty přijaté v Bílé věži.

Pustila je. „Já jsem Aes Sedai,“ řekla, překročila je a otevřela dveře. Raději bude chodit nahá, než aby se poddala téhle lži.

Za dveřmi našla další šaty, tentokrát žluté. Ty se hodily víc. Dala si načas s oblékáním, i když se nedokázala přestat třást a prsty měla tak unavené, že je stěží přinutila k pohybu. Látku zamazala její krev.

Poté, co se oblékla, prozkoumala okolí. Stála na úbočí kopce v Momě, kde zemi pokrývala tráva se zřetelnými tmavými skvrnami. Co dělala v Momě nějaká chatrč a proč byla ona uvnitř?

Cítila se tak unavená. Chtěla se vrátit zpátky do chatrče a spát.

Ne. Bude pokračovat. Vlekla se do svahu. Na vrcholku se zahleděla dolů na zemi pokrytou kamennou sutí a kapsami temnoty. Jezera, pokud se jim tak dalo říkat. Tekutina vypadala hustě a olejovitě. Uvnitř se pohybovaly temné tvary. Malkier, pomyslela si, ohromená tím, že to místo poznává. Sedmivěží, které je teď v troskách. Zkažených Tisíc jezer. Místo, které je Lanovým dědictvím.

Vykročila, ale palcem do něčeho narazila. Do kamene pod její nohou byl vytesaný malý znak. Šesticípá hvězda.

Ulehčené si oddechla. Už to má téměř za sebou. Začala s posledním tkanivem.

Pod ní zpoza hromady suti vyklopýtal nějaký muž a zkušeně se oháněl mečem. Dokonce i na tu dálku ho poznala. Ta silná postava, hranatá tvář, plášť proměnlivých barev a nebezpečná chůze.

„Lané!“ zaječela.

Byl obklíčený netvory, kteří vypadali jako vlci, ale byli příliš velcí. Měli tmavou srst a jejich zuby se zableskly, jak se hnali na Lana. Temní psi, celá smečka.

Nyneiva s trhnutím dokončila sté tkanivo; vůbec si neuvědomovala, že v něm pokračuje. Do vzduchu kolem ní se rozprskla sprška pestrobarevných vloček. Sledovala, jak padají, a připadala si opotřebovaná. Za sebou zaslechla nějaký zvuk, ale když se ohlédla, nic tam nebylo. Jenom chatrč.

Nade dveřmi visela šesticípá hvězda, vytvořená z drobných drahokamů. Dveře tam předtím nebyly. Udělala krok k boudě, ale pak se ohlédla.

Lan se rozháněl mečem a nutil temné psy ustupovat. Jediná kapka slin těchhle bestií by ho zabila.

„Lané!“ zaječela. „Uteč!“

Neslyšel ji. Šesticípá hvězda. Musí jít k ní!

Zamrkala a sklopila pohled ke svým rukám. Přímo uprostřed obou dlaní měla drobnou jizvu. Byly téměř nepostřehnutelné. Pohled na ně v ní zažehl vzpomínku.

Nyneivo… miluji tě…

Tohle je zkouška. Teď si na to vzpomínala. Byla to zkouška, která ji měla přimět zvolit si mezi ním a Bílou věží. Už jednou tu volbu udělala, ale věděla, že není skutečná.

Tohle také nebylo skutečné, ne? Zvedla si ruku k hlavě, mysl zamlženou. Tam dole je můj manžel, pomyslela si. Ne. Nebudu tuhle hru hrát!

Zaječela, usměrnila oheň a vrhla ho po jednom z temných psů. Tvor vzplál, ale zdálo se, že mu oheň nijak neubližuje. Nyneiva popošla vpřed a vrhla další oheň. K ničemu! Psi prostě dál útočili.

Odmítla se podvolit vyčerpání. Potlačila ho, uklidnila a ovládla se. Led. Chtěli na ni zatlačit a vidět, co dokáže? Budiž. Natáhla se a vtáhla obrovské množství jediné síly.

Pak vytvořila odřivous.

Z prstů jí vytryskla čára čirého světla, kolem které se ohýbal vzduch. Zasáhla jednoho z temných psů a jako by ho prorazila a světlo pokračovalo dál do země. Celá krajina zaduněla a Nyneiva klopýtla. Lan spadl na zem. Temní psi na něj skočili.

NE! pomyslela si Nyneiva, napřímila se a znovu usměrnila odřivous. Zničila druhého psa, pak třetího. Zpoza skalních formaci vyskakovali další netvoři. Odkud se všichni berou? Nyneiva vyrazila vpřed a zakázaným tkanivem je spalovala.

Při každém úderu se země zachvěla, jakoby bolestí. Odřivous by neměl zemi takto prorážet. Něco nebylo v pořádku.

Došla až k Lanoví. Měl zlomenou nohu. „Nyneivo!“ řekl. „Musíš jít!“

Nevšímala si ho, klekla si, a když se za troskami vynořil další pes, spředla odřivous. Psů bylo stále víc a ona byla tak unavená. Pokaždé, když usměrnila, byla si jistá, že je to naposledy.

Ale nemohlo být. Ne když Lanovi hrozí nebezpečí. Vytvořila složité tkanivo léčení, vložila do něj všechnu zbývající sílu a vyléčila mu nohu. Vyškrábal se na nohy, popadl meč a obrátil se, aby odrazil útok temného psa.

Bojovali bok po boku, ona odřivousem, on ocelí. Avšak jeho údery byly otupělé a jí pokaždé trvalo o několik úderů srdce déle, než odřivous vytvořila. Zem se otřásala a duněla a ruiny se hroutily.

„Lané!“ řekla. „Připrav se utíkat!“

„Cože?“

Z posledních sil spředla odřivous a namířila ho přímo dolů před ně. Země se zavlnila v agónii, téměř jako živá bytost. Nedaleko se vytvořila trhlina a pohltila temné psy. Nyneiva se zhroutila a jediná sílají vyklouzla. Byla příliš unavená, než aby dokázala usměrňovat.

Lan ji popadl za paži. „Musíme jít!“

Vyškrábala se na nohy a vzala ho za ruku. Společně se rozběhli do dunícího svahu. Za nimi vyli temní psi a část smečky přeskočila průrvu.

Nyneiva běžela ze všech sil a svírala Lanovu ruku. Vyběhli na kopec. Země se strašlivě otřásala; Nyneiva nemohla uvěřit, že chatrč stále stojí. Společně s Lanem klopýtala z kopce k ní.

Zakopl a vykřikl bolestí. Jeho ruka jí vyklouzla z prstů.

Obrátila se. Za nimi se na vrcholku kopce vynořila záplava temných psů, vrčeli, blýskaly se jim zuby a od tlam odletovaly sliny. Lan na ni s vytřeštěnýma očima mával, ať běží dál.

„#

… a Nyneiva s lapáním po dechu vypadla z ter’angrialu. Samotná se nahá zhroutila na podlahu, ležela a třásla se. V hlavě sejí vynořila záplava vzpomínek. Každičký strašlivý okamžik zkoušky do posledního. Každá zrada, každé rozčilující tkanivo. Bezmoc, vřískání děti, smrti lidí, které znala a milovala. Stočila se na podlaze do klubíčka a rozbrečela se.

Celé tělo měla jako v ohni bolestí. Rameno, nohy, paže a žádají stále krvácely. Po celém těle měla pruhy kůže spálené až na puchýře a přišla o větší část copu. Rozcuchané vlasy jí padaly přes tvář a pokoušela se potlačit vzpomínky na to, co udělala.

Nedaleko slyšela povzdechy a kalnýma očima viděla, jak Aes Sedai v kruhu přerušují tkaniva a sesouvají se. Nenáviděla je. Nenáviděla je do poslední.

„Světlo!“ Saerinin hlas. „Někdo ji vylečte!“

Všechno začínalo být rozmazané. Hlasy splývaly. Jako zvuky pod vodou. Poklidné zvuky…

Zalilo ji něco studeného. Zalapala po dechu a vytřeštila oči, jak jí otřásl ledový šok léčení. Vedle ní klečela Rosil. Žena vypadala ustaraně.

Z Nyneivina těla odplynula bolest, ale její vyčerpání se zdesetinásobilo. A bolest v nitru… ta zůstala. Světlo. Slyšela dětský křik.

„Nuže,“ ozvala se někde poblíž Saerin, „zdá se, že to přežije. A teď, mohla by mi některá z vás vysvětlit, co to ve jménu samotného stvoření mělo znamenat?“ Zněla rozzuřeně. „Zúčastnila jsem se mnoha povýšení, dokonce i takových, kdy žena nepřežila. Ale nikdy v životě jsem neviděla, aby žena musela projít něčím takovým, co právě vytrpěla tato.“

„Bylo nutněji řádně vyzkoušet,“ řekla Rubinde.

„Řádně?“ obořila se na ni vztekle Saerin.

Nyneiva neměla sílu se na ně podívat. Ležela, nadechovala se a vydechovala.

„Řádně?” zopakovala Saerin. „To nebylo řádné. To bylo vyloženě pomstychtivé, Rubinde! Téměř každá z těch zkoušek byla horší, než co jsem kdy viděla být požadováno od jiných žen. Měly byste se stydět. Všechny. Světlo, podívejte se, co jste tomu děvčeti udělaly!“

„To není důležité,“ řekla Barasine chladně. „U zkoušky neuspěla.“

„Cože?“ zaskřehotala Nyneiva a konečně zvedla pohled. Ter’angrial zmatněl a Rosil přinesla pokrývku a Nyneivino oblečení. Egwain stála stranu s rukama spojenýma před tělem. S klidnou tváří naslouchala ostatním. Nebude hlasovat, ale ostatní ano, o tom, zda Nyneiva zkouškou prošla.

„Neuspělas, dítě,“ řekla Barasine a měřila si Nyneivu cituprostým pohledem. „Nezachovala jsi důstojnost.“

Lelaine z modrého adžah přikývla a zdálo se, že ji rozčiluje, že musí s červenou souhlasit. „Toto byla zkouška tvé schopnosti být klidná jako Aes Sedai. To jsi neprokázala.“

Ostatní vypadaly, že jim to není příjemné. O konkrétním obsahu zkoušky se nemělo mluvit. To Nyneiva věděla. Také věděla, že ve většině případů znamená neúspěch totéž co smrt. I když jak o tom teď uvažovala, příliš ji nepřekvapilo, že slyší tvrzení, že neuspěla.

Porušila pravidla zkoušky. Rozběhla se, aby zachránila Perrina a ostatní. Usměrňovala dřív, než měla. Bylo pro ni těžké toho litovat. V tuto chvíli byly všechny ostatní emoce pohlceny tupým pocitem ztráty.

„Barasine má pravdu,“ řekla Seaine váhavě. „Na konci jsi byla nezastřeně rozzuřená a k mnoha značkám jsi běžela. A pak je tu otázka toho zakázaného tkaniva. Nanejvýš znepokojivé. Neříkám, že bys měla propadnout, ale jsou zde věci v rozporu s pravidly.“

Nyneiva se pokusila vyškrábat na nohy. Rosil jí položila ruku na rameno, aby jí v tom zabránila, ale Nyneiva se jí chytila za paži a použila ji jako oporu, aby se vytáhla na roztřesené nohy. Vzala si přikrývku, přehodila si ji přes ramena a před tělem přitáhla okraje k sobě.

Cítila se taky vyčerpaná. „Udělala jsem, co jsem musela. Která z vás by neběžela, kdyby viděla lidi v nebezpečí? Která z vás by si zakázala usměrňovat, kdyby viděla útočit zplozence Stínu? Jednala jsem tak, jak by Aes Sedai měla.“

„Tato zkouška,“ řekla Barasine, „má zajistit, že se žena bude schopná oddat vyššímu cíli. Ze dokáže ignorovat chvilková rozptýlení a směřovat k vyššímu dobru.“

Nyneiva nakrčila nos. „Dokončila jsem tkaniva, která jsem měla. Udržela jsem soustředění. Ano, nezůstala jsem klidná – ale zachovala jsem si dostatečně chladnou hlavu, abych své úkoly dokončila. Po člověku by se neměl žádat klid jen pro něj samotný. A zakazovat běh, když jsou zde lidé, které musíte zachránit, je bláhové.

Při této zkoušce bylo mým cílem dokázat, že si zasloužím být Aes Sedai. Takže to bych se mohla dohadovat, že životy lidí, které jsem viděla, byly důležitější než získat ten titul. Pokud by ztráta mého titulu byla cenou za záchranu něčího života – a kdyby to nemělo jiné následky – udělala bych to. Pokaždé. Nezachránit je by neznamenalo sloužit vyššímu dobru; prostě by to jen bylo sobecké.“

Barasine hněvivě rozevřela oči. Nyneiva se obrátila a vydala se – s určitými obtížemi – na kraj místnosti, kde se mohla posadit na lavičku a odpočívat. Ženy se shlukly a tiše rozmlouvaly a Egwain stále klidně zamířila k Nyneivě. Amyrlin se posadila vedle ní. Přestože jí bylo dovoleno zúčastnit se zkoušky a vytvořit některé z těch událostí, které Nyneivu zkoušely, volba, zda umožnit povýšení, bude na ostatních.

„Rozhněvala jsi je,“ řekla Egwain. „A zmátla.“

„Řekla jsem pravdu,“ zabručela Nyneiva.

„Snad,“ řekla Egwain. „Ale já jsem nemluvila o tvém výbuchu. V průběhu zkoušky jsi přehlížela příkazy, které jsi dostala.“

„Nemohla jsem je přehlížet. Nepamatovala jsem šije. Já… no, vlastně jsem si pamatovala, co mám dělat, ale ne proč.“ Nyneiva udělala obličej. „Proto jsem porušila pravidla. Myslela jsem, že jsou prostě svévolná. Nepamatovala jsem si, proč nemám běhat, takže tváří v tvář umírajícím lidem se chůze zdála pošetilá.“

„Pravidla mají držet pevně, dokonce i když šije nepamatuješ,“ řekla Egwain. „A nemělas být schopná usměrňovat, než jsi došla ke značce. Taková je samotná podstata zkoušky.“

Nyneiva se zamračila. „Tak jak…“

„Strávila jsi příliš mnoho času v Tel’aran’rhiodu. Tahle zkouška… zdá se, že v mnoha směrech funguje stejně jako svět snů. To, co vytvoříme v našich myslích, se stává tvým okolím.“ Egwain mlaskla a zavrtěla hlavou. „Varovala jsem je, že to může být nebezpečné. Díky svým zkušenostem jsi schopná zkoušku porušit.“

Nyneiva na to neodpověděla. Bylo jí zle. Co když neuspěje! Nechat se z Bílé věže vyhodit teď, když už je tak blízko?

„Ale myslím, že by ti tvoje přestupky možná mohly pomoct,“ řekla Egwain tiše.

„Cože?“

„Máš příliš mnoho zkušeností, než abys tuhle zkoušku podstupovala,“ vysvětlila jí Egwain. „To, co se stalo, svým způsobem dokazuje, že sis šátek zasloužila, když jsem ti ho dala. Všechna tkaniva jsi provedla zkušeně, rychle a obratně. Obzvlášť se mi líbilo, jak jsi občas ‚neužitečná’ tkaniva používala k útoku na věci, cos viděla.“

„Ten boj v Dvouříčí,“ řekla Nyneiva. „Tos byla ty, že? Ostatní to místo neznají tak dobře, aby ho dokázaly vytvořit.“

„Občas můžeš vytvořit obrazy a situace založené na mysli ženy, která podstupuje zkoušku,“ řekla Egwain. „Pracovat s tímhle ter’angrialem je zvláštní zkušenost. Nejsem si jistá, jestli ji plně chápu.“

„Ale Dvouříčí bylas ty.“

„Ano,“ přiznala Egwain.

„A ta poslední? S Lanem?“

Egwain přikývla. „Omlouvám se. Myslela jsem, že když to neudělám já, nikdo…“

„Jsem ráda, žes to udělala,“ řekla Nyneiva. „Něco mi to ukázalo.“

„Ano?“

Nyneiva přikývla, opřela se o zeď, přitáhla si pokrývku k tělu a zavřela oči. „Uvědomila jsem si, že kdybych si musela vybrat stát se Aes Sedai, nebo jít s Lanem, vybrala bych si Lana. To, jak mi lidi říkají, nezmění, co jsem uvnitř. Ale Lan… on je víc než titul. Když se nestanu Aes Sedai, pořád můžu usměrňovat, pořád můžu zůstat sama sebou. Ale kdybych ho opustila, už bych to nikdy nebyla já. Když jsem se za něj provdala, svět se změnil.“

Když si to uvědomila a vyslovila to, cítila se nějak… volná.

„Modli se, ať si to ostatní neuvědomí,“ řekla Egwain. „Nebylo by dobré, kdyby usoudily, že bys cokoli upřednostnila před Bílou věží.“

„Přemýšlím,“ řekla Nyneiva, Jestli někdy nestavíme Bílou věž – jako instituci – před lidi, kterým sloužíme. Jestli jsme nedovolily, aby se z ní samotné stal cíl, místo prostředku, který nám pomáhá větších cílů dosáhnout.“

„Oddanost je důležitá, Nyneivo. Bílá věž chrání a vede svět.“

„A přesto to tak mnohé z nás dělají bez rodin,“ řekla Nyneiva. „Bez lásky, bez vášně, která by překračovala hranici našich konkrétních zájmů. Takže dokonce i když se pokoušíme svět vést, oddělujeme se od něj. Riskujeme nadutost, Egwain. Vždycky si myslíme, že víme, co je nejlepší, ale riskujeme, že nebudeme schopné pochopit lidi, kterým – jak tvrdíme – sloužíme.“

Egwain se tvářila zneklidněně. „O těchhle věcech moc nemluv, alespoň ne dnes. Už jsou na tebe dost naštvané. Ale tahle zkouška úy/rz surová, Nyneivo. Omlouvám se. Nesmělo to vypadat, jako že ti nadržuju, ale možná jsem to měla zarazit. Udělalas, cos neměla, a to ty druhé přimělo být stále tvrdší. Viděly, že ty nemocné děti tě ranily, takže je do zkoušky umisťovaly stále častěji. Mnohé z nich jako by tvá vítězství považovaly za osobní urážku, za souboj vůlí. To je nutilo být tvrdé. Dokonce kruté.“

„Přežila jsem to,“ řekla Nyneiva se zavřenýma očima. „A hodně jsem se toho naučila. O sobě. A o nás.“

Chtěla se stát Aes Sedai, plně a skutečně. Hrozně moc to chtěla. Ale nakonec věděla, že jestli jí tyto ženy odmítnout uznat, dokáže pokračovat dál a tak jako tak dělat, co musí.

Nakonec k ní přísedící – za nimiž se vlekla Rosil – přišly. Nyneiva se zvedla, aby dala najevo úctu.

„Musíme si promluvit o tom zakázaném tkanivu, které jsi použila,“ řekla Saerin přísně.

„Je to jediný způsob, který znám, jak zničit temné psy,“ řekla Nyneiva. „Bylo to nutné.“

„O tom nemáš právo rozhodovat,“ řekla Saerin. „To, co jsi udělala, destabilizovalo ter’angrial. Mohlas ho zničit, a při tom zabít sebe a možná i nás. Chceme, abys přísahala, že už to tkanivo nikdy nepoužiješ.“

„To neudělám,“ řekla Nyneiva unaveně.

„A kdyby to znamenalo hranici mezi získáním šátku a tím, že o něj navždy přijdeš?“

„Složit takovou přísahu by byla hloupost,“ řekla Nyneiva. „Mohla bych se ocitnout v situaci, kdy by lidé zemřeli, kdybych ho nepoužila. Světlo! Budu po Randově boku bojovat v Poslední bitvě. Co kdybych se dostala do Šajol Ghúlu a zjistila, že bez odřivousu nedokážu Drakovi pomoct Temného zastavit? Chtěly byste, abych si musela vybrat mezi hloupou přísahou a osudem světa?“

„Ty si myslíš, že půjdeš do Šajol Ghúlu?“ zeptala se Rubinde nevěřícně.

„Budu tam,“ řekla Nyneiva tiše. „To není otázka. Rand mě o to požádal, i když bych tam šla, i kdyby to neudělal.“

Ustaraně si vyměnily pohled.

„Pokud mě povýšíte,“ řekla Nyneiva, „prostě budete v otázce odřivousu muset věřit mému úsudku. Pokud nevěříte, že vím, kdy velice nebezpečné tkanivo použít a kdy ne, pak bych byla raději, kdybyste mě nepovyšovaly.“

„Byla bych opatrná,“ řekla Egwain ženám. „Odmítnout šátek ženě, která pomáhala očistit poskvrnění saidínu - ženě, která v boji porazila samotnou Moghedien, ženě, která se provdala za krále Malkieru – by ustavilo velice nebezpečný precedent.“

Saerin pohlédla na ostatní. Tři přikývnutí. Yukiri, Seaine a – překvapivě – Romanda. Tři zavrtění hlavy. Rubinde, Barasine, Lelaine. Zbývala jen Saerin. Rozhodující hlas.

Hnědá se otočila zpátky k ní. „Nyneivo al’Mearo, prohlašuji, že jsi zkoušku složila. Jen tak tak.“

Vedle ní Egwain tiše – téměř neslyšně – vydechla úlevou. Nyneiva si uvědomila, že sama zadržovala dech.

„Vykonáno!“ řekla Rosil a tleskla. „Ať nikdo nemluví o tom, co se zde stalo. Máme to mlčky sdílet s tou, která to prožila. Vykonáno.“

Ženy souhlasně přikývly, dokonce i ty, které hlasovaly proti Nyneivě. Nikdo se nedozví, že Nyneiva málem propadla. Nejspíš na ni odřivous vytáhly přímo – místo aby ji nechaly formálně potrestat – právě kvůli tradici nemluvit o tom, co se v ter’angrialu stalo.

Rosil opět tleskla. „Nyneivo al’Mearo, dnešní noc strávíš v modlitbách a rozjímání nad břemeny, která na sebe vezmeš zítra, až si oblékneš šátek Aes Sedai. Vykonáno.“ Tleskla potřetí a naposledy.

„Děkuju ti,“ řekla Nyneiva. „Ale já už šátek mám a…“

Zmlkla, když po ní Egwain vrhla pronikavý pohled. Klidný, ale přesto pronikavý. Možná už dnes večer dohnala Nyneiva věci dost do krajnosti.

„… ráda se tradici podvolím,“ pokračovala Nyneiva, která spolkla námitky. „Pokud mi předtím dovolíte udělat jednu nesmírně důležitou věc. Pak se vrátím a dodržím tradici.“

Aby se dostala tam, kam měla namířeno, potřebovala Nyneiva průchod. Neřekla ostatním výslovně, že ke splnění svého úkolu bude muset opustit Věž. Ale také jim neřekla, že ne.

Spěchala temným stanovým ležením, které stálo těsně za částečně postavenou hradbou. Kalnou noční oblohu zakrývala mračna a po obvodu tábora hořely ohně. Možná jich bylo až příliš. Tady byly nanejvýš opatrní. Stráže ji naštěstí do ležení vpustily bez otázek; když jste prsten s Velkým hadem použily na správném místě, dokázal zázraky. Dokonce jí řekli, kde najde ženu, kterou hledá.

Po pravdě řečeno Nyneivu překvapilo, když ty stany našla vně místo uvnitř hradeb Černé věže. Tyto ženy sem byly poslány, aby se spojily s aša’many, jak Rand nabídl. Avšak podle toho, co říkaly stráže, bylo Egwainino poselstvo přinuceno čekat. Aša’manové řekli, že „jiné si vybírají první“, ať už to znamenalo cokoli. Egwain pravděpodobně věděla víc; udržovala se zdejšími ženami prostřednictvím poslů kontakt, zvlášť aby je varovala před černými sestrami, které by mezi nimi mohly být. Ty, o kterých věděli, zmizely ještě dřív, než první poslové dorazili.

V tuto chvíli neměla Nyneiva náladu, aby se vyptávala na podrobnosti. Měla před sebou jiný úkol. Došla k příslušnému stanu a cítila se po zkoušce tak unavená, až měla dojem, že se brzy sesype na zem jako hromádka žluté látky. Kousek od ní prošlo táborem několik strážců, kteří ji s klidným výrazem pozorovali.

Stála před prostým šedým stanem. Osvětlovala ho slabá záře a uvnitř se pohybovaly stíny. „Myrelle,“ promluvila Nyneiva hlasitě. „Chci s tebou mluvit.“ Překvapilo ji, jak silně její hlas zní. Měla pocit, že už jí moc sil nezbývá.

Stíny se zastavily a pak opět daly do pohybu. Stanový dílec zašustil a ven vykoukla zmatená tvář. Myrelle na sobě měla téměř průsvitnou modrou noční košili a jeden z jejích strážců – mohutný muž s hustým černým plnovousem v illiánském stylu – seděl bez košile vevnitř na podlaze.

„Dítě?“ řekla Myrelle překvapeně. „Co tady děláš?“ Byla to kráska s olivově zbarvenou kůží, dlouhými černými vlasy a plnými tvary. Nyneiva se musela zarazit, aby se nenatáhla po copu. Teď byl příliš krátký, než aby se za něj mohla tahat. Zvyknout si na to bude pěkně těžké.

„Máš něco, co patří mně,“ řekla Nyneiva.

„Hmm… to záleží na tom, jak se na to díváš, dítě.“ Myrelle se zamračila.

„Dneska mě povýšily,“ řekla Nyneiva. „Formálně. Složila jsem zkoušku. Teď jsme si rovny, Myrelle.“ Druhá část zůstala nevyřčena – že Nyneiva je z nich dvou ta silnější. Takže si úplně rovny nejsou.

„Vrať se zítra,“ řekla Myrelle. „Mám práci.“ Otočila se k odchodu.

Nyneiva chytila ženu za paži. „Nikdy jsem ti nepoděkovala,“ řekla, i když při tom skřípala zuby. „Činím tak teď. Žije díky tobě. Uvědomuju si to. Nicméně, Myrelle, tohle nenz vhodná chvíle, abys mě pokoušela. Dnes jsem viděla, jak vraždí lidi, které miluju, byla jsem nucena nechat trpět děti. Popálili mě, tloukli a trýznili.

Přísahám, ženská, že jestli mi okamžitě nepředáš Lanovo pouto, vejdu do stanu a naučím tě, co to znamená poslušnost. Nenuť mě k tomu. Ráno složím tři přísahy. Ještě jednu noc mě ale nebudou vázat.“

Myrelle ztuhla. Pak vzdychla a znovu vyšla ze stanu. „Tak budiž.“ Zavřela oči, spředla ducha a seslala tkanivo do Nyneivy.

Bylo to, jako by jí do mysli fyzicky vsunuli nějaký předmět. Nyneiva zalapala po dechu a vše kolem ní se roztočilo.

Myrelle se obrátila a vklouzla zpátky do stanu. Nyneiva se sesunula a zůstala sedět na zemi. V její mysli něco vykvétalo. Vědomí. Nádherné, úžasné.

Byl to on. A byl stále naživu.

Požehnané Světlo, pomyslela si se zavřenýma očima. Děkuji ti.