Věže půlnoci

KAPITOLA 34 Rozsudek

„Cí hci, aby zvědové byli venku,“ řekl Perrin důrazně. „Dokonce i během soudu.“

„Děvám se to nebude líbit, Perrine Aybaro,“ řekla Sulin. „Ne, když tak přijdou o možnost zatančit si s oštěpy.“

„Stejně to udělají,“ řekl Perrin, který procházel táborem s Dannilem a Gaulem po boku. Následovali je Azi a Wil al’Seen, jeho dnešní osobní strážci.

Sulin přejela Perrina pohledem a pak přikývla. „Postarám se o to.“ Odešla. „Urozený pane Perrine,“ ozval se Dannil, z něhož byla cítit nervozita. „O co jde?“

„Ještě nevím,“ řekl Perrin. „Ve větru je něco špatného.“

Dannil se zmateně zamračil. Nu, Perrin byl také zmatený. Zmatený a stále jistěj ší. Vypadalo to jako rozpor, ale bylo to tak.

V táboře bylo rušno a jeho vojska se sbírala a připravovala na setkání s bělokabátníky. Ne jeho vojsko, ale vojska. Vládlo mezi nimi tolik rozporů! Arganda s Gallennem se prali o postavení, muži z Dvouříčí nelibě nesli novější žoldnéřské bandy a bývalí uprchlíci se zmítali mezi nimi všemi. A samozřejmě stranou stojící Aielové, kteří si dělali, co chtěli.

Rozpustím je, říkal si Perrin. Tak co na tom záleží? Ale stejně mu to dělalo starosti. Takhle nepořádně se ležení vést nemělo.

Perrinovi lidé se z poslední bubliny zla každopádně z větší části vzpamatovali. Nikdo z nich se zřejmě na své zbraně už nebude dívat stejně, ale zranění byli vyléčeni a usměrňovači si odpočinuli. Odklad, který se protáhl víc, než čekali, bělokabátníky nepotěšil. Perrin však ten čas z nejrůznějších důvodů potřeboval.

„Dannile,“ řekl. „Předpokládám, že tě moje žena zatáhla do svých plánů, jak mě zachránit.“

Dannil sebou škubl. „Jak“

„Potřebuje svoje tajemství,“ řekl Perrin. „O polovině z nich se nedozvím, ale tohle bylo jasné jako den. Ten soud sejí vůbec nelíbí. Co po tobě chce? Má nějaký plán s aša’many, jak mě dostat z nebezpečí?“

„Něco takového, můj pane,“ přiznal Dannil.

„Když se to zvrtne, půjdu,“ řekl Perrin. „Ale nepleťte se do toho příliš brzy. Nechci, aby se z toho stalo krveprolití, protože některý z bělokabátníků ve špatnou chvíli zakleje. Počkejte, až dám znamení. Jasný?“

„Ano, můj pane,“ odpověděl Dannil, z něhož byly cítit rozpaky.

Perrin s tím vším potřeboval skoncovat. Osvobodit se od toho. Teď. Protože v posledních dnech mu to začalo připadat přirozené. Jsem jenom… Zarazil se. Jenom co? Kovář? Mohl to pořád tvrdit? Co byli

Kus před ním seděl nedaleko prostoru pro cestování na pařezu Neald. V posledních dnech se mladý aša’man a Gaul na Perrinův rozkaz vydali na průzkum různými směry, aby zjistili, jestli průchody fungují, když se dostanou dost daleko od tábora. Samozřejmě se ukázalo, že ano, i když bylo třeba jít celé hodiny, aby zase začaly pracovat.

Neald ani Gaul si nevšimli žádné změny kromě toho, že tkaniva pro průchody opět fungovala. Na této straně nebyla žádná překážka nebo viditelné znamení, ale pokud to Perrin odhadoval správně, prostor, kde průchody nepracovaly, přesně odpovídal místu, které bylo ve vlčím snu zakryto kopulí.

Tbkoyv byl účel té kopule a proto ji Zabíječ hlídal. Nešlo o pronásledování vlků, i když mu to jistě přinášelo potěšení. Něco vyvolávalo jak kopuli, tak problémy s aša’many.

„Nealde,“ promluvil Perrin, když k aša’manovi došel. „Poslední průzkumná výprava proběhla bez problémů?“

„Ano, můj pane.“

„Když jste mi s Gradym poprvé řekli o selhávajícím tkanivu, zmínil ses, že už se to stalo. Kdy?“

„Když jsme se pokoušeli otevřít průchod, abychom vyzvedli průzkumný oddíl z Cairhienu,“ řekl Neald. „Nejprve jsme to zkusili a tkaniva se rozpadla. Ale chvíli jsme počkali a zkusili to znova. Tentokrát to fungovalo.“

To bylo hned po té první noci, co jsem kopuli viděl, pomyslel si Perrin. Objevila se jenom na chvíli a pak zmizela. Zabíječji musel zkoušet.

„Můj pane,“ ozval se Neald a přistoupil blíž. Byl to floutek, ale když ho Perrin potřeboval, bylo na něj spolehnutí. „Co se děje?“

„Myslím, že na nás někdo chystá past,“ řekl Perrin tiše. „Snaží se nás zavřít. Poslal jsem ven nějaké lidi, aby hledali věc, která to způsobuje; nejspíš je to nějaký předmět jediné síly.“ Obával se, že může být ukrytý ve vlčím snu. Mohlo něco uložené tam vyvolávat účinky ve skutečném světě? „Takže jsi si jistý, že nedokážete vytvořit vůbec žádné průchody? Dokonce ani ne někam blízko, uvnitř zasažené oblasti?“

Neald zavrtěl hlavou.

Takže na téhle straně platíjiná pravidla, napadlo Perrina. Nebo to má přinejmenším na cestování jiné účinky než na přesouvání ve vlčím snu. „Nealde, říkal jsi, že většími průchody – kdybyste použili kruh – byste mohli poslat skrz celou armádu za pár hodin?“

Neald přikývl. „Cvičili jsme.“

„Musíme na to být připravení,“ řekl Perrin s pohledem upřeným k obloze. Stále ve vzduchu cítil něco divného. Slabou zatuchlost.

„Můj pane,“ řekl Neald. „Budeme připraveni, ale pokud nedokážeme vytvářet průchody, bude to jedno. Ale mohli bychom vojsko přesunout mimo dosah těch účinků a uniknout odtamtud.“

Perrin měl naneštěstí podezření, že to nebude fungovat. Hopsal tomu říkal „věc z hluboké minulosti“. To znamenalo, že je zde velká pravděpodobnost, že Zabíječ spolupracuje se Zaprodanci. Nebo on sám je jedním ze Zaprodanců. To Perrina nikdy nenapadlo. Každopádně ten, kdo tuhle past chystá, je bude sledovat. Kdyby se jeho vojsko pokusilo uniknout, nepřítel past sklapne nebo kopuli přesune.

Zaprodanci Šaidy obalamutili s těmi krabičkami a přemístili je sem. A všude se šířil jeho obrázek. Bylo to všechno součástí téhle pasti, ať už byla jakákoli. Nebezpečí. Pronásledovalo jej tolik nebezpečí.

No a cos čekal? pomyslel si. Je to Tarmon Gai’don.

„Kéž by se vrátil Elyas,“ řekl. Poslal ho samotného na zvláštní výzvědnou výpravu. „Prostě buďte připravení, Nealde. Dannile, bude nejlepší, když moje upozornění předáš ostatním chlapům. Nechci žádné nehody.“

Dannil s Nealdem vyrazili každý po svém a Perrin zamířil k místu, kde byli uvázaní koně, aby našel Tanečníka. Gaul, tichý jako vítr, s ním srovnal krok.

Někdo mi kolem nohy utahuje smyčku, napadlo Perrina, pomalu, coul po coulu. Nejspíš čeká, až bude bojovat s bělokabátníky. Potom bude jeho armáda oslabená a zraněná. Snadná kořist. Při pomyšlení, že kdyby se do bitvy s Damodredem pustil dřív, past mohla sklapnout právě tehdy, ho zamrazilo. Soud začal být náhle ohromně důležitý.

Perrin musel najít způsob, jak bitvě zabránit, dokud ještě jednou nebude schopen navštívit vlčí sen. V něm se mu možná podaří najít způsob, jak zničit kopuli a osvobodit své lidi.

„Měníš se, Perrine Aybaro,“ ozval se Gaul.

„Cože?“ zeptal se Perrin, který si od pacholka bral Tanečníka.

„To je dobře,“ řekl Gaul. „Je dobré sledovat, že jsi přestal namítat, že nejsi náčelník. Je lepší dívat se, jak si velení užíváš.“

„Přestal jsem protestovat, protože mám na práci lepší věci,“ řekl Perrin. „A velení si neužívám. Dělám to, protože musím.“

Gaul přikývl, jako by s ním Perrin souhlasil.

Aielové. Perrin se vyhoupl do sedla. „Tak pojďme. Vojsko vyráží na pochod.“

„Tak běž,“ řekla Faile Aravine. „Armáda vyráží.“

Aravine se uklonila a odešla předat rozkazy uprchlíkům. Faile si nebyla jistá, co tenhle den přinese, ale chtěla, aby ti, kdo tu zůstanou, jen tak pro jistotu strhli tábor a připravili se na pochod.

Když Aravine odešla, všimla si Faile, že se k ní připojil účetní Aldin. Zdálo se, že v poslední době se s Aravine vídá docela často. Možná to s Arrelou konečně vzdal.

Pospíšila si ke svému stanu. Cestou minula Flanna Barstereho, Jona Gaelina a Marka Cormera, kteří si kontrolovali tětivy luků a opeření šípů. Všichni tři se na ni podívali a zamávali. Zdálo sejí, že v jejich očích vidí úlevu, což bylo dobré znamení. Kdysi se ti muži při pohledu na ni tvářili zahanbeně, jako by měli špatné svědomí z toho, jak Perrin údajně v době Faileiny nepřítomnosti koketoval s Berelain.

To, jak Faile trávila s Berelain čas, ve spojení s formálním popřením klepů postupně přesvědčovalo tábor o tom, že nedošlo k ničemu nepřístojnému. Zajímavé bylo, že největší vliv na změnu názorů lidí v táboře mělo nejspíš to, jak Faile během bubliny zla zachránila Berelain život. Díky tomu měli všichni za to, že mezi oběma ženami nepanuje žádná nevraživost.

Faile té ženě samozřejmě nezachránila život, jenom jí pomohla. Ale drby říkaly něco jiného a Faile potěšilo, když viděla, jak pro jednou pracují v její a Perrinův prospěch.

Došla ke stanu a rychle se umyla mokrým ručníkem. Nastříkala na sebe trochu voňavky a pak si oblékla nejhezčí šaty – tmavě šedozelené s živůtkem a lemem vyšívaným vzorem vinné révy. Nakonec se prohlédla v zrcadle. Dobře. Ukrývala úzkost. Perrin bude v pořádku. Bude.

Stejně si ale zasunula do opasku a rukávů pár nožů. Venku jí pacholek přivedl Svítání. Nasedla. Stýskalo sejí po Vlaštovce, kterou zabili Saidové. Dokonce i její nejlepší šaty měly suknici rozstřiženou pro jízdu na koni; necestovala by s ničím jiným. Matka ji naučila, že nic nezničí ženin respekt u vojáků rychleji, než když jezdí v dámském sedle. A kdyby se nemyslitelné stalo skutečností a Perrin padl, Faile se možná bude muset chopit velení jejich armády.

Doklusala k čelu shromažďujícího se vojska. Perrin tam seděl v sedle. Jak se opovažoval vypadat tak trpělivě!

Faile nedala podráždění najevo. Někdy byl čas být bouří, a jindy něžným vánkem. Už Perrinovi jasně dala najevo, co si o tom soudu myslí. V tuto chvíli muselo být vidět, že ho podporuje.

Dojela k Perrinovi, zatimco se za nimi sešly Aes Sedai, pohybující se pěšky stejně jako moudré. Žádné Děvy. Kde jsou? Muselo to být důležité, když jim to bránilo účastnit se soudu. Sulin a ostatní považovaly ochranu Perrina za úkol, který jim dal jejich Kar’a’karn, a kdyby padl, představovalo by to pro ně vážné řo/z.

Když si prohlížela ležení, všimla si dvou gai Šainek v bílých rouchách s kápí, které spěchaly k přední linii. Gaul, který stál vedle Perrinova koně, se zamračil. Jedna z postav se mu uklonila a podala sadu oštěpů. „Čerstvě naostřené,“ řekla Čiad.

„A šípy s novým opeřením,“ dodala Bain.

„Já už šípy a oštěpy mám,“ řekl Gaul.

„Ano,“ odvětily ženy, poklekly před ním a stále mu nabízely své dary.

„Prostě jsme si jen dělaly starosti o tvé bezpečí,“ řekla Bain. „Koneckonců sis ty zbraně chystal sám.“ Řekla to vážně, bez jakéhokoli náznaku výsměchu nebo neupřímnosti. Přesto samotná slova měla blízko k blahosklonnosti.

Gaul se rozesmál. Vzal si nabízené zbraně a dal ženám ty svoje. Navzdory těžkému dni se Faile začala usmívat. Aielské vztahy byly nevyzpytatelně složité. To, co by Gaula ohledně jeho gai’šainek mělo potěšit, ho – jak se zdálo – často rozčilovalo, a přece na to, co mělo působit urážlivě, reagoval pobaveně.

Když Bain s Čiad odešly, Faile se rozhlédla po shromažďující se armádě. Přicházeli všichni, nejen kapitáni nebo symbolické jednotky. Většina z nich nebude moct soud sledovat, ale chtěli tu být. Pro jistotu.

Faile se zastavila vedle manžela. „Něco ti dělá starosti,“ řekla mu.

„Svět tají dech, Faile,“ odpověděl.

„Co tím myslíš?“

Zavrtěl hlavou. „Poslední lov je tady. Rand je v nebezpečí. Je v nebezpečí víc než kdokoli z nás. A já nemůžu jít za ním, ještě ne.“

„Perrine, co říkáš, nedává smysl. Jak můžeš vědět, že je Rand v nebezpečí?“

„Vidím ho. Pokaždé, když zmíním jeho jméno nebo na něho pomyslím, se mi před očima objeví jeho obraz.“

Zamrkala.

Obrátil se k ní, žluté oči zamyšlené. „Jsem s ním spojený. On… víš, táhne mě k sobě. Každopádně jsem si řekl, že k tobě budu v takových věcech upřímný.“ Na okamžik se odmlčel. „Svoje vojska ženu jako stádo, Faile. Jako ovce na porážku.“

Náhle si vzpomněl na vizi z vlčího snu. Ovce prchající před vlky. Považoval se za jednoho z vlků. Ale mohl se snad mýlit?

Světlo! V tomhle se mýlil. Teď věděl, co to znamená. „Cítím to ve větru,“ řekl. „Potíže s průchody nějak souvisí s něčím, co se děje ve vlčím snu. Někdo chce, abychom se z tohohle místa nemohli dostat.“

Ofoukl je chladný větřík, což bylo v poledním horku zvláštní. „Víš to jistě?“ zeptala se Faile.

„Ano,“ řekl Perrin. „Kupodivu ano.“

„Takže to dělají Děvy? Jsou na výzvědách?“

„Někdo nás chce chytit do pasti a napadnout nás. Nejchytřejší by bylo nechat nás bojovat s bělokabátníky a pak pozabíjet ty, co přežijou. Ale k tomu by byla třeba armáda, po který tu není ani stopy. Jenom my a bělokabátníci. Poslal jsem Elyase hledat v okolí stopy brány, ale ještě nic nenašel. Takže tam možná nic není a já se jenom lekám stínu.“

„V poslední době, manželi, se zdá pravděpodobné, že ty stíny dokážou kousat. Věřím tvým instinktům.“

„Podíval se na ni a pak se široce usmál. „Děkuju ti.“

„Takže co uděláme?“

„Pojedeme k tomu soudu,“ řekl Perrin. „A uděláme, co půjde, abychom zabránili bitvě s bělokabátníky. Pak v noci uvidím, jestli dokážu zastavit to, co brání průchodům. Nemůžeme prostě odjet dost daleko a tím uniknout; ta věc se dá přesouvat. Viděl jsem ji na dvou místech. Buduji muset nějak zničit. A potom unikneme.“

Přikývla a Perrin dal povel k pochodu. Přestože vojsko za ním stále působilo zmateně – jako zamotaný provaz – vyrazilo na pochod. Různé skupiny se roztřídily a roztáhly.

Po krátké cestě po Jehannahské silnici dorazili k poli se stanem. Bělokabátníci už tam čekali; sešikovali se do formace. Vypadalo to, že si taky přivedli celé své vojsko.

Tohle bude napjaté odpoledne.

Gaul běžel vedle Perrinova koně a nevypadal, že by si dělal starosti, ani neměl zahalenou tvář. Faile věděla, že Gaul považuje od Perrina za čestné, že se zúčastní soudu. Perrin se buď musel bránit, nebo přiznat toh a přijmout rozsudek. Aielové bez odporu kráčeli na vlastní popravu, aby vyrovnali své toh.

Dojeli k velkému stanu. Na nízkém pódiu na severním konci stálo křeslo, otočené zády k vzdálenému kalinovému lesu. V křesle seděla Morgasa a v rudých a zlatých šatech, které jí Galad musel někde sehnat, vypadala každým coulem jako královna. Jak si Faile tuto ženu mohla kdy splést s prostou služebnou urozené paní?

Před Morgasou byly postavené židle a polovinu z nich zaplnili bělokabátníci. Galad stál vedle její nouzové soudní stolice. Vlasy měl vzorně učesané, uniformu bez poskvrnky a plášť shrnutý dozadu. Faile zalétla pohledem stranou a přistihla červenající se Berelain, jak zírá na Galada a vypadá téměř hladově. Nevzdala svou snahu pokusit se Perrina přesvědčit, aby ji nechal jít vyjednat s bělokabátníky mír.

„Galade Damodrede,“ zavolal Perrin, který sesedl před stanem. Faile sesedla také a zaujala místo po jeho boku. „Než tohle začne, chci, abys mi něco slíbil.“

„A co by to mělo být?“ odpověděl mladý velitel z otevřeného stanu.

„Přísahej, že nedovolíš, aby se to zvrhlo v bitvu,“ řekl Perrin.

„To bych mohl slíbit,“ řekl Galad. „Ale samozřejmě ty bys musel slíbit mně, že neutečeš, když pro tebe bude rozsudek nepříznivý.“

Perrin mlčel. Pak položil ruku na kladivo.

„Vidím, že do toho se ti nechce,“ řekl Galad. „Dávám ti tuhle příležitost, protože, mě moje matka přesvědčila, že bych ti měl dovolit mluvit na svou obhajobu. Ale raději zemřu, než bych nechal muže, který zavraždil děti, jen tak odejít. Pokud nechceš, aby se to tady zvrhlo v bitvu, Perrine Aybaro, tak předlož dobrou obhajobu. Buď to, nebo přijmi trest.“

Faile pohlédla na manžela; mračil se. Vypadal, jako by chtěl požadované slibit. Položila mu ruku na paži.

„Měl bych to udělat,“ řekl tiše. „Jak může někdo stát nad zákonem, Faile? Zabil jsem ty muže v Andoru v době, kdy byla Morgasa královnou. Měl bych její rozsudek přijmout.“

„A co tvoje povinnost ke tvojí armádě?“ zeptala se. „Tvoje povinnost k Randovi a poslední bitvě?“ A ke mně?

Perrin zaváhal, ale pak přikývl. „Máš pravdu.“ Pak hlasitěji pokračoval: „Tak se do toho dejme.“

Perrin vešel do stanu a okamžitě se k němu připojili Neald, Dannil a Grady. V jejich přítomnosti se Perrin cítil jako zbabělec; podle toho, jak čtveřice stála, bylo jasné, že nemají v úmyslu nechat Perrina zajmout.

K čemu byl soud, když se Perrin nepodřídi jeho rozhodnutí? Nic než fraška.

Bělokabátníci je napjatě sledovali, jejich důstojnici stáli ve stínu velkého stanu, vojáci v pohovu. Zdálo se, že nemají v úmyslu během procesu odejít. Perrinova vlastní armáda – větší, ale ne tak ukázněná – na to odpověděla tím, že se seřadila proti bělokabátníkům.

Perrin kývl a Rowan Hum se odešel ujistit, že Galad propustil zajatce. Perrin přešel k přední části stanu a zůstal stát před Morgasiným vyvýšeným křeslem. Faile mu stála po boku. Bylo tam pro něj přichystané křeslo, do nějž usedl. Morgasa seděla několik kroků nalevo od něj. Napravo se usazovali lidé, aby sledovali soud. Ke své armádě byl obrácený zády.

Faile, z níž cítil ostražitost, se posadila vedle něj. Dovnitř vešli i další. Berelain a Alliandre seděly nedaleko svých stráží; Aes Sedai a moudré stály vzadu, neboť se odmítly posadit. Posledních pár míst obsadili muži z Dvouříčí a někteří z významnějších bývalých uprchlíků.

Naproti nim, proti Perrinovi a Faile, seděli bělokabátničtí důstojníci. Bornhald s Byarem vpředu. Stálo zde asi třicet židlí, nejspíš z Perrinových zásob, které bělokabátníci zabavili.

„Perrine,“ ozvala se Morgasa ze svého křesla. „Víš jistě, že tím chceš projít?“

„Ano,“ odpověděl.

„Tak dobře,“ řekla s nehybnou tváří, přestože z ní byla cítit váhavost. „Formálně zahajuji tento soud. Obviněným je Perrin Aybara, známý jako Perrin Zlatooký.“ Na okamžik zaváhala. „Urozený pán Dvouříčí,“ dodala. „Galade, přednes obvinění.“

„Jsou tři,“ řekl Galad, který vstal. „Prvními dvěma jsou nezákonná vražda dítěte Lathina a nezákonná vražda dítěte Yamwicka. Aybara je také obviněn, že je temný druh a přivedl trolloky do Dvouříčí.“

Při posledním obvinění si mezi sebou muži z Dvouříčí začali rozzlobeně mumlat. Ti trolloci pobili i Perrinovu vlastní rodinu.

Galad pokračoval: „Poslední obvinění ještě nemohlo být prokázáno, protože moji muži byli z Dvouříčí vytlačeni dřív, než mohli nashromáždit důkazy. Pokud jde o první dvě obvinění, Aybara už svoji vinu přiznal.“

„Je to pravda, urozený pane Aybaro?“ zeptala se Morgasa.

„Ano, ty muže jsem zabil,“ řekl Perrin. „Ale nebyla to vražda.“

„To rozhodne tento soud,“ řekla Morgasa formálně. „To je podstatou pře.“

Morgasa vypadala jako naprosto jiná osoba než Maighdin. Tak takto lidé od Perrina očekávali, že se bude chovat, když se přišli zeptat na jeho soud? Musel přiznat, že procesu propůjčila potřebnou míru formálnosti. Koneckonců, probíhal ve stanu na poli, kde byla soudcovská stolice postavená na něčem, co vypadalo jako hromádka beden zakrytá kobercem.

„Galade,“ řekla Morgasa. „Tvoji muži mohou vylíčit svůj pohled na to, co se stalo.“

Galad kývl na Byara. Ten vstal a další bělokabátník – mladý muž s úplně holou hlavou – předstoupil a postavil se vedle něj. Borhnald zůstal sedět.

„Milosti,“ řekl Byar, „stalo se to přede dvěma lety. Na jaře. Jak si vzpomínám, bylo to nepřirozeně chladné jaro. Vraceli jsme se z důležité výpravy, na kterou nás poslal pan velící kapitán, a procházeli jsme divočinou ve středním Andoru. Chtěli jsme se na noc utábořit u opuštěné ogierské državy, u základů něčeho, co kdysi bývala obrovská socha. Na místě, o kterém máte za to, že bude bezpečné.“

Perrin si na tu noc vzpomínal. Mrazivý východní vítr, který se do něj opíral a čechral mu plášť, zatímco stál u jezírka. Vzpomínal si, jak na západě tiše zacházelo slunce. Jak ve slábnoucím světle zíral do vody, sledoval vítr, čeřící hladinu, a v rukách držel sekeru.

Tu proklatou sekeru. Měl ji hned tehdy zahodit. Elyas ho přesvědčil, aby si ji nechal.

„Když jsme dorazili,“ pokračoval Byar, „zjistili jsme, že tábořiště nedávno někdo použil. To v nás vyvolalo obavy; o državě věděl jen málokdo. Podle jediného ohniště jsme usoudili, že těch tajemných pocestných nebylo mnoho.“

Mluvil zřetelně a události popisoval soustavně a pečlivě. Tak si Perrin tu noc nepamatoval. Ne, vzpomínal si na syčení plamenů a jiskry hněvivě vylétající do vzduchu, když Elyas vylil na oheň obsah čajové konvice. Vzpomínal si na spěšné zprávy od vlků, které mu zaplavovaly mysl a mátly ho.

Kvůli vlčí ostražitosti bylo těžké se od nich oddělit. Vzpomínal si na pach strachu z Egwain, na to, jak se neohrabaně snažil zapnout popruh Bělina sedla. A vzpomínal si na stovky mužů, kteří nebyli cítit správně. Jako bělokabátníci ve stanu. Byli cítit jako nemocní vlci, kteří chňapali po všem, co se dostalo příliš blízko.

„Pan kapitán si dělal starosti,“ pokračoval Byar. Očividně nehodlal zmínit kapitánovo jméno, snad aby ušetřil Bornhaldovy city. Mladý bělokabátnický kapitán seděl zcela nehybně a zíral na Byara, jako by si nevěřil, co se stane, když se podívá na Perrina. „Myslel si, že tábořiště možná využili banditi. Kdo jiný by udusil oheň a vytratil se hned poté, co se přiblížil někdo jiný? Pak jsme zahlédli prvního vlka.“

Schovaný, rychle a mělce dýchá, Egwain se k němu ve tmě tiskne. Pach kouře z táborového ohně, který se linul z jejích i jeho šatů. Běla dýchající ve tmě. Stísněný úkryt pod obrovskou kamennou rukou, rukou sochy Artuše Jestřábí křídlo, která se už kdysi dávno ulomila.

Strakuše, rozzlobená a vyplašená. Obrazy mužů v bílém s planoucími pochodněmi. Vítr, ženoucí se mezi stromy.

„Pan kapitán si myslel, že vlci jsou špatné znamení. Všichni vědí, že slouží Temnému. Poslal nás na výzvědy. Můj oddíl pátral na východě a prohledával skalní útvary a úlomky té obrovské rozbité sochy.“

Bolest. Mužský křik. Perrine? Zatancuješ si se mnou o Letnicích? Jestli už budeme doma…

„Vlci na nás začali útočit,“ pokračoval Byar drsnějším hlasem. „Bylo zjevné, že to nejsou obyčejná stvoření. Jejich útoky byly příliš sladěné. Zdálo se, že jsou jich tucty, strhávali a zabíjeli naše koně.“

Perrin to sledoval dvojíma očima. Svýma vlastníma, z výhodného postavení pod rukou. A očima vlků, kteří jenom chtěli, ať je nechají na pokoji. Předtím je poranilo obrovské hejno krkavců. Pokoušeli se lidi zahnat. Zastrašit je.

Tolik strachu. Strach lidí i strach vlků. Ovládl celou noc a obě strany. Vzpomínal, jak musel bojovat, aby zůstal sám sebou, zmatený tím, co vlci vysílali.

„Byla to dlouhá noc,“ řekl Byar hlasem tišším, přesto však plným hněvu. „Minuli jsme úbočí, na jehož vrcholu ležel obrovský plochý kámen a dítě Lathin řeklo, že má dojem, že tam ve stínech něco zahlédlo. Zastavili, jsme, zvedli světla a uviděli pod převisem nohy koně. Kývl jsem na Lathina a popošel vpřed, aby tomu, kdo se tam ukrýval, přikázal vyjít ven a říct, co je zač.

Nu, ten muž – Aybara – vyšel ze tmy s mladou ženou. Nesl ohavnou sekeru a klidně kráčel přímo k Lathinovi a nevšímal si kopí, které mu mířilo na hruď. A pak…“

A pak to převzali vlci. Bylo to poprvé, co se Perrinovi něco takového stalo. Jejich vyslání byla tak silná, že se Perrin ztratil. Vzpomínal si, jak zuby drtí Lathinův krk, na to, jak mu do úst stéká teplá krev, jako by kousl do ovoce. Ta vzpomínka patřila Hopsalovi, ale ve chvíli boje se Perrin nedokázal od vlka oddělit.

„A pak?“ pobídla ho Morgasa.

„A pak došlo k boji,“ řekl Byar. „Ze stínu vyskočili vlci a Aybara na nás zaútočil. Nepohyboval se jako člověk, ale jako vrčící zvíře. Přemohli jsme ho azabili jednoho z vlků, ale až poté, co se Aybarovi podařilo zabít dvě děti.“

Byar se posadil. Morgasa mu nepoložila žádné otázky. Obrátila se k druhému bělokabátníkovi, který stál s Byarem.

„Nemám k tomu moc co dodat,“ řekl muž. „Byl jsem u toho a pamatuju si to přesně stejně. Chci poukázat na to, že jsme Aybaru zajali a on už byl shledán vinným. Chtěli jsme ho…“

„Ten rozsudek tento soud nezajímá,“ řekla Morgasa chladně.

„Tak tedy dovol, ať je můj hlas hlasem druhého svědka. Taky jsem to všechno viděl.“ Plešatý bělokabátník se posadil.

Morgasa se obrátila k Perrinovi. „Můžeš promluvit.“

Perrin pomalu vstal. „Ti dva říkali pravdu, Morgaso. Asi nějak takhle se to stalo.“

„Asi nějak takhle?“ zeptala se Morgasa.

„Bylo to téměř tak.“

„Na tomto ‚téměř’ závisí tvoje vina či nevina, urozený pane Aybaro. Je to měřítko, podle nějž budeš souzen.“

Perrin přikývl. „Dobře. Pověz mi něco, milosti. Když někoho takhle soudíš, snažíš se pochopit jeho různé části?“

Zamračila se. „Cože?“

„Můj mistr, muž, u kterého jsem se vyučil kovářem, mě naučil jednu důležitou věc. Abys něco vytvořila, musíš tomu rozumět. A abys tomu rozuměla, musíš vědět, z čeho je to uděláno.“ Stanem zavál chladný větřík a načechral pláště. Hodilo se to k tichým zvukům z pláně venku – přešlapující muži ve zbroji, podupávající koně, kašlání a občasný šepot, jak se jeho slova šířila šiky.

„Nedávno jsem něco pochopil,“ řekl Perrin. „Lidé jsou tvořeni mnoha různými částmi. Kdo jsou, to záleží na tom, do jaké situace je postavíš. Měl jsem ve smrti těch dvou mužů prsty. Ale abys to pochopila, musíš vidět moje části.“

Pohlédl Galadovi do očí. Mladý kapitán bělokabátníků stál vzpřímeně, s rukama založenýma za zády. Perrin si přál, aby dokázal zavětřit mužův pach.

Perrin se obrátil k Morgase. „Můžu mluvit s vlky. Slyším v hlavě jejich hlasy. Vím, že to zní jako přiznání šílence, ale řekl bych, že spousta lidí z mojeho tábora nebude překvapená, až to uslyší. Kdybych měl dost času, mohl bych ti to s přispěním pár místních vlků dokázat.“

„To nebude nutné,“ řekla Morgasa. Byl z ní cítit strach. Šepot v obou armádách zesílil. Zachytil Failein pach. Obavy.

„Tahle věc, kterou dokážu,“ řekl Perrin, ‚je mojí součástí, stejně jako kování železa. Stejně jako vedení lidí. Pokud mě kvůli tomu hodláš odsoudit, měla bys tomu rozumět.“

„Kopeš si vlastní hrob, Aybaro,“ řekl Bornhald, vstal a ukázal na něj. „Náš pan velící kapitán řekl, že nemůže dokázat, že jsi temný druh, a tys to teď udělal za něj!“

„To ze mě nedělá temného druha,“ řekl Perrin.

„Cílem tohoto procesu,“ prohlásila Morgasa pevně, „není posoudit toto obvinění. Budeme rozhodovat o Aybarově vině za smrt těch dvou mužů a o ničem jiném. Můžeš se posadit, dítě Bornhalde.“

Rozhněvaný Bornhald se posadil.

„Ještě si musím vyslechnout tvoji obhajobu, urozený pane Aybaro,“ řekla Morgasa.

„Důvod, proč jsem ti řekl, co jsem zač – co umím – je ukázat ti, že vlci byli moji přátelé.“ Zhluboka se nadechl. „Ta noc v Andoru… byla strašná, jak říká Byar. Byli jsme vyděšení, my všichni. Bělokabátníci se báli vlků, vlci se báli ohně a výhrůžného chování lidí a já byl vyděšený z okolního světa. Nikdy předtím jsem neopustil Dvouříčí a nechápal jsem, proč v hlavě slyším vlky.

No, nic z toho není omluva a ani nechci, aby byla. Zabil jsem ty muže, ale proto, že napadli moje přátele. Když muži vyrazili lovit vlky, vlci se bránili.“ Na okamžik se odmlčel. Potřebovali znát celou pravdu. „Abych pravdu řekl, Milosti, neovládal jsem se. Byl jsem připravený se vzdát. Ale s vlky v hlavě… cítil jsem jejich bolest. Pak bělokabátníci zabili kamaráda, na kterém mi strašně záleželo, a já musel bojovat. Udělal bych totéž, abych ochránil sedláky, sužované vojáky.“

„Jsi stvoření Stínu!“ ozval se Bornhald a znovu vstal. „Tvoje lži urážejí mrtvé!“

Perrin se k muži obrátil a zahleděl se mu do očí. Ve stanu zavládlo ticho a Perrin cítil napětí, vznášející se ve vzduchu. „Copak sis nikdy neuvědomil, že někteří lidé jsou jiní než ty?“ zeptal se Perrin. „Pokusil ses někdy zamyslet nad tím, jaké to je, být někdo jiný? Kdybys viděl mýma zlatýma očima, zjistil bys, že svět vypadá jinak.“

Bornhald otevřel pusu, aby vychrlil další urážku, ale olízl si rty, jako by je měl suché. „Zavraždils mého otce.“

„Zazněl Valerský roh,“ řekl Perrin, „Drak Znovuzrozený bojoval na obloze s Išamaelem. Armády Artuše Jestřábí křídlo se vrátily k těmto břehům, aby tu vládly. Ano, byl jsem ve Falme. Jel jsem do bitvy po boku hrdinů rohu, po boku Artuše Jestřábí křídlo, a bojoval jsem proti Seančanům. Bojoval jsem na stejné straně jako tvůj otec, Bornhalde. Řekl jsem, že to byl dobrý muž, a byl. Zaútočil statečně. Zemřel statečně.“

Obecenstvo bylo tak tiché a nehybné, že vypadalo jako sochy. Nikdo se ani nepohnul. Bornhald otevřel pusu, aby něco namítl, ale zaseji zavřel.

„Přísahám ti,“ řekl Perrin, „pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození, že jsem tvého otce nezabil. Ani jsem s jeho smrtí neměl nic společného.“

Bornhald mu hleděl do očí a vypadal utrápeně.

„Neposlouchej ho, Daine,“ řekl Byar. Jeho pach byl silný, silnějši než u kohokoli jiného ve stanu. Horečný, jako shnilé maso. „Zabil tvého otce.“

Galad vstal a nespouštěl z nich oči. „Nikdy jsem nepochopil, jak to víš, dítě Byare. Cos viděl? Možná, že tenhle soud bychom měli vést.“

„Nejde o to, co jsem viděl, urozený pane kapitáne,“ řekl Byar. „Ale co vím. Jak jinak můžeš vysvětlit, že on přežil, zatímco legie ne! Tvůj otec byl chrabrý válečník, Bornhalde. Seančanům by nikdy nepodlehl!“

„Tohle je bláhovost,“ řekl Galad. „Seančani nás poráželi pořád znovu a znovu. I dobrý muž muže v bitvě padnout.“

„Já jsem tam Zlatookého viděl,“ řekl Byar a ukázal na Perrina. „Bojoval po boku přízračných zjevení. Stvoření zla!“

„Hrdinů rohu, Byare,“ řekl Perrin. „Copaks neviděl, že jsme bojovali společně s bělokabátníky?“

„Zdánlivě, “ vyštěkl Byar divoce. „Stejně jakospředstíral, že bráníš lidi v Dvouříčí. Ale já tě prohlédl, zplozenče Stínu! Prohlédl jsem tě ve chvíli, kdy jsem tě potkal!“

„Proto jsi mi řekl, ať uteču?“ zeptal se Perrin tiše. „Když jsem byl zavřený ve stanu staršího urozeného pána Bornhalda potom, co mě zajali. Dal jsi mi ostrý kámen, abych si jím přeřezal provazy, a řekl mi, že když uteču, nikdo mě honit nebude.“

Byar ztuhl. Zdálo se, že na to úplně zapomněl.

„Chtěl jsi, abych se pokusil utéct,“ řekl Perrin, „abys mě mohl zabít. Hodně sis přál, abychom s Egwain byli mrtví.“

„Je to pravda, dítě Byare?“ zeptal se Galad.

Byar se zakoktal. „Ovšem… ovšemže ne. Já…“ Náhle se prudce obrátil k Morgase, sedící na prosté soudcovské stolici. „Tady nesoudíme mě, ale jeho! Slyšelas obě strany. Jaká je odpověď? Vynes rozsudek, ženská!“

„Neměl bys s mojí matkou mluvit takto,“ řekl Galad tiše. Tvář měl netečnou, ale Perrin z něj větřil nebezpečí. Bornhald, který vypadal velice ztrápeně, se znovu posadil a rukou si svíral hlavu.

„Ne, to je v pořádku,“ řekla Morgasa. „Má pravdu. Tento soud soudí Perrina Aybaru.“ Odvrátila se od Byara, aby si prohlédla Perrina. Klidně její pohled opětoval. Byla cítit… jako by na něco byla zvědavá. „Urozený pane Aybaro. Máš za to, žes na svou obhajobu promluvil dostatečně?“

„Bránil jsem sebe a svoje kamarády,“ řekl Perrin. „Bělokabátníci neměli žádné oprávnění dělat to, co dělali, poroučet nám, vyhrožovat nám. Myslím, že jejich pověst znáš jako všichni ostatní. Měli jsme dobrý důvod dávat si na ně pozor a neposlouchat jejich rozkazy. Nebyla to vražda. Jenom jsem se bránil.“

Morgasa přikývla. „Tak tedy vynesu rozsudek.“

„A co ostatní, kteří by mluvili v Perrinův prospěch?“ dožadovala se Faile a vstala.

„To nebude třeba, urozená paní Faile,“ řekla Morgasa. „Pokud mohu říci, jediná osoba, kterou bychom mohli vyslechnout, je Egwain al’Vere, která se, jak se zdá, nenachází v rozumném dosahu tohoto soudu.“

„Ale…“

„To stačí,“ přerušila ji Morgasa chladněji. „Mohli bychom tady mít tucet dětí, které budou prohlašovat, že je temný druh, a dva tucty jeho stoupenců, kteří budou opěvovat jeho ctnosti. Nic z toho by nám nijak neprospělo. Mluvíme o určitých událostech určitého dne.“

Faile zmlkla, přestože z ní byla cítit zuřivost. Vzala Perrina za ruku a neposadila se. Perrin cítil… lítost. Řekl pravdu. Ale neuspokojilo ho to.

Nechtěl ty bělokabátníky zabít, ale udělal to. A udělal to v záchvatu zuřivosti, když se neovládal. Mohl obviňovat vlky, mohl obviňovat bělokabátníky, ale poctivá pravda byla ta, že nad sebou ztratil kontrolu. Když se probral, stěží si pamatoval, co udělal.

„Moji odpověď znáš, Perrine Aybaro,“ řekla Morgasa. „Vidím ti to v očích.“

„Udělej, co musíš,“ řekl Perrin.

„Perrine Aybaro, prohlašuji tě vinným.“

„Ne!“ zavřískla Faile. „Jak se opovažuješ! Ujal se tě!“

Perrin jí položil ruku na rameno. Bezmyšlenkovitě sahala do rukávu pro nože, které tam měla ukryté.

„Tohle nemá nic společného s tím, co si o Perrinovi osobně myslím,“ řekla Morgasa. „Toto je soud podle andorského práva. Nuže, zákon hovoří zcela jasně. Perrin může ty vlky považovat za své přátele, ale zákon stanoví, že psi nebo dobytek mají určitou cenu. Zabíjet je je nezákonné, ale zabít na oplátku člověka ještě víc. Pokud si to přeješ, mohu ti citovat přesná ustanovení.“

Ve stanu zavládlo ticho. Neald se napůl zvedl ze židle, ale Perrin mu pohlédl do očí a zavrtěl hlavou. Tváře Aes Sedai a moudrých neprozrazovaly nic. Berelain vypadala odevzdaně a sluncovlasá Alliandre si jednou rukou zakrývala ústa.

Dannil a Azi al’Thone se přesunuli k Perrinovi a Faile a Perrin je nenutil se stáhnout.

„Co na tom záleží?“ ozval se Byar. „On se rozsudku nepodřídí!“

Vstali i další bělokabátníci a Perrin tentokrát nedokázal pohledem zkrotit všechny ty z vlastních řad, kteří udělali totéž.

„Ještě jsem nevyřkla rozsudek,“ řekla Morgasa rázně.

„Jaký další rozsudek by tu mohl být?“ zeptal se Byar. „Řeklas, že je vinen.“

„Ano,“ řekla Morgasa. „Nicméně mám za to, že jsou zde další okolnosti, pro rozsudek podstatné.“ Ve tváři měla stále tvrdý výraz a bylo z ní cítit odhodlání. Co to dělala?

„Bělokabátníci byli nepověřený vojenský oddíl na území mé říše,“ řekla Morgasa. „Ve světle tohoto, přestože jsem shledala Perrina vinným ze zabití tvých mužů, celou událost podřizuji Kaineckému protokolu.“

„To je ten zákon, kterým se řídí žoldnéři?“ zeptal se Galad.

„Ano.“

„O co jde?“ zeptal se Perrin.

Galad se k němu otočil. „Rozhodla, že náš střet byl šarvátka mezi nenajatými žoldnéřskými oddíly. Zákon v zásadě říká, že v té bitce nebyli žádní nevinní – proto nejsi obviněn z vraždy. Místo toho jde o nezákonné zabití.“

„V tom je nějaký rozdíl?“ nakrčil Dannil čelo.

„Významový,“ řekl Galad, ruce stále založené za zády. Perrin zachytil jeho pach; byl zvědavý. „Ano, tohle je dobré rozhodnutí, matko. Ale pokud vím, trestem je stále smrt.“

„Může být,“ řekla Morgasa. „Za určitých okolností je protokol mnohem shovívavější.“

„Tak jak rozhodneš?“ zeptal se Perrin.

„Já ne,“ řekla Morgasa. „Galade, za ty zabité muže jsi zodpovědný ty, nebo tomu máš alespoň nejblíž. Trest přenechám tobě. Já jsem vynesla rozsudek a právní vymezení. O trestu rozhodneš ty.“

Galad s Perrinem si přes stan pohlédli do očí. „Chápu,“ řekl Galad. „Zvláštní volba, Milosti. Aybaro, musím se na to zeptat ještě jednou. Podvolíš se rozhodnutí tohoto soudu, který jsi sám navrhl? Nebo to musíme vyřešit bojem?“

Faile po jeho boku se napjala. Perrin slyšel, jak se jeho armáda za ním hýbe, muži uvolňují meče v pochvách a mumlají mezi sebou. Urozený pán Perrin, shledán vinným. Pokusí se ho zmocnit. To nedovolíme, že ne?

Ve stanu se mísily hořké pachy strachu a hněvu a obě strany na sebe zlobně zahlížely. A nad tím vším cítil Perrin ve vzduchu něco špatného.

Můžu dál utíkat? pomyslel si. Pronásledovaný tím dnem? Když šlo o ta’veren, neexistovaly žádné náhody. Proč ho vzor přivedl sem, aby tu čelil nočním můrám ze své minulosti?

„Podvolím se mu, Damodrede,“ řekl Perrin.

„Cože?“ zajíkla se Faile.

„Ale,“ zvedl Perrin prst, Jenom tehdy, když slíbíš, že vykonání trestu odložíš až poté, co splním svoji povinnost v Poslední bitvě.“

„Přijmeš trest po Poslední bitvě?“ zeptal se Bornhald zmateně. „Po tom, co může znamenat konec samotného světa? Po tom, co budeš mít čas utéct a možná nás zradit? Co je to za slib?“

„Ten jediný, jaký můžu dát,“ řekl Perrin. „Nevím, co budoucnost přinese, nebo jestli se k tomu dostaneme. Ale bojujeme o přežití. Možná samotného světa. Vedle toho jsou všechny další starosti podružné. Jenom tak se můžu podřídit.“

„Jak víme, že dodržíš slovo?“ zeptal se Gaiad. „Moji muži tvrdí, že jsi zplozenec Stínu.“

„Přišel jsem sem, ne?“ zeptal se Perrin.

„Protože jsme drželi v zajetí tvoje lidi.“

„A zplozenec Stínu by se o něco takového staral?“ zeptal se Perrin.

Galad zaváhal.

„Přísahám,“ řekl Perrin. „Při světle a na svou naději na spasení a znovuzrození. Při mé lásce k Faile a ve jménu svého otce. Dostaneš svou šanci, Galade Damodrede. Pokud oba přežijeme až do konce, podřídím se tvojí autoritě.“

Galad si ho chvíli prohlížel a pak přikývl. „Tak dobře.“

„Ne!“ vykřikl Byar. „Tohle je bláznovství!“

„Odcházíme, dítě Byare,“ řekl Galad a vydal se ke straně stanu. „Rozhodl jsem se. Matko, doprovodíš mne?“

„Je mi líto, Galade,“ řekla Morgasa. „Ale ne. Aybara se vrací zpátky do Andoru a já musím jít s ním.“

„Dobře.“ Galad šel dál.

„Počkej,“ zavolal Perrin. „Neřekls mi, jaký bude můj trest, až se podvolím.“

„Ne,“ odvětil Galad, aniž se zastavil. „Neřekl.“