Věže půlnoci

KAPITOLA 48 Blízko avendesory

Aviendha udělala poslední krok a vyšla z lesa skleněných sloupů. Zhluboka se nadechla a pak se ohlédla na stezku, po níž šla.

Pohled na hlavní náměstí Rhuideanu vzbuzoval úžas. Celé náměstí pokrývaly hladké bílé dlažební kameny, kromě místa přesně uprostřed. Tam stál obrovský strom s větvemi rozprostřenými do šířky jako paže, sahající ke slunci. Mohutný strom měl v sobě jakousi dokonalost, kterou nedokázala vysvětlit. Byl přirozeně symetrický – žádné chybějící větve, žádné zející díry v listnaté koruně. Bylo to zvlášť působivé, protože když ho viděla naposledy, byl zčernalý a spálený.

Ve světě, kde jiné rostliny bezdůvodně umíraly, se tento uzdravil a vzkvétal rychleji, než by vůbec mělo být možné. Jeho listy konejšivě šelestily ve větru a zkroucené kořeny trčely ze země jako staré prsty moudré stařeny. Při pohledu na strom toužila se posadit a těšit se z prostého, klidného okamžiku.

Bylo to, jako by tento strom představoval dokonalý vzor, podle něhož byly vytvořeny všechny ostatní. V legendách se mu říkalo avendesora. Strom života.

Stranou stály skleněné sloupy. Byly jich tucty, možná stovky, a vytvářely soustředné kruhy. Dlouhé a štíhlé sahaly vysoko k obloze. Stejně jako byla avendesora naprosto – až nepřekonatelně – přirozená, byly tyto sloupy nepřirozené. Byly tak tenké a vysoké, že zdravý rozum říkal, že by je měl prvni poryv větru vyvrátit. Ne že by byly nenormální, pouze umělé.

Když sem před několika dny vstoupila poprvé, byli zde gaťšainové v bílém, kteří pečlivě sbírali spadané listí a větvičky. Jakmile ji uviděli, stáhli se. Byla první, kdo od přeměny Rhuideanu prošel skleněnými sloupy? Jeji vlastní kmen nikoho neposlal a byla si jistá, že kdyby některý z ostatních ano, doslechla by se o tom.

Tím zbývali jenom Šaidové, ale ti Randova tvrzení o minulosti Aielů odmítli. Aviendha měla tušení, že kdyby sem dorazili nějací Šaidové, nebyli by schopni snést to, co se zde ukazuje. Prošli by do středu skleněných sloupů a nikdy se nevrátili.

To nebyl Aviendžin případ. Ona přežila. Vlastně všechno, co viděla, i čekala. Bylo to téměř zklamání.

Vzdychla, vydala se ke kmeni avendesory a pak vzhlédla pavučinou větví. Kdysi bývalo toto náměstí přecpané ter’angrialy, tady Rand objevil přístupové klíče, které použil při očištění saidínu. Tato hojnost ter’angrialů byla nyní pryč; mnohé z nich Moirain zabavila pro Bilou věž a Aielové, kteří zde žili, museli odnést zbytek. Zůstával tedy jen strom, sloupy a tři kruhy, kterými ženy procházely při první cestě sem, při cestě, která z nich udělala učednice moudrých.

Pamatovala si něco z cesty skrz kruhy, která jí ukázala její život – jejích mnoho možných životů. Skutečně, v paměti jí zůstaly jen útržky. Vědomost, že bude milovat Randa, že bude mít sestry-ženy. Věděla i to, že se sem do Rhuideanu vrátí. Věděla to, ale teprve poté, co znovu vešla na toto náměstí, některé z těch vzpomínek v její hlavě ožily.

Se zkříženýma nohama se usadila mezi dvěma kořeny mohutného stromu. Jemný vítr ji konejšil a suchý vzduch a známá prašná vůně Trojí země jí připomínala dětství.

Během cesty mezi sloupy se ponořila skutečně hluboko. Očekávala, že uvidí počátky Aielů, možná bude svědkem dne, kdy se – jako národ – rozhodli chopit oštěpů a bojovat. Čekala vznešené rozhodnutí, kdy čest překonala druhořadý způsob života předepisovaný Cestou listu.

Překvapilo ji, jak světská – téměř náhodná – událost to byla. Žádné velkolepé rozhodnutí; jen muž, který nebyl ochoten nechat povraždit svoji rodinu. V touze bránit ostatní byla čest, ale on ke svému rozhodnutí nedošel se ctí.

Opřela si hlavu o kmen stromu. Aielové si zasloužili svůj trest v Trojí zemi a k Aes Sedai měli – jako národ – toh. Viděla všechno, co očekávala. Avšak mnohé z věcí, které se doufala dozvědět, chyběly. Aielové budou dál po staletí navštěvovat toto místo, jako to po staletí dělali až dosud. A každý z nich se naučí něco, co se nyní obecně vědělo.

To ji hluboce znepokojovalo.

Hleděla vzhůru, sledovala, jak se větve chvějí ve větru, a několik listů spadlo a sneslo se dolů k ní. Jeden jí prolétl kolem obličeje a otřel se o tvář, než dopadl na její šátek.

Projít skleněnými sloupy už nepředstavovalo výzvu. Původně byl tento ter’angrial zkouškou. Dokáže možný nový vůdce čelit nejtemnějšímu tajemství Aielů a přijmout je? Jako Děva musela Aviendha podstupovat zkoušky těla a fyzické síly. Stát se moudrou vyžadovalo projít zkouškou emocí a duševních sil. Rhuidean měl být vyvrcholením celého procesu, poslední zkouška duševní odolnosti. Ta zkouška však nyní zmizela.

Stále víc a víc dospívala k závěru, že tradice jen pro tradici samotnou je pošetilost. Dobré tradice – silné aielské tradice – vás učily cesty ji’e’toh, způsobům přežití.

Aviendha s povzdechem vstala. Les sloupů vypadal jako ty podivné čáry zmrzlé vody, které vídala v zimě v mokřinách. Elain jim říkala rampouchy. Tyhle vyrůstaly ze země a ukazovaly k nebi, nádherná ukázka síly. Bylo smutné sledovat jejich pád k bezvýznamnosti.

Něco ji napadlo. Než opustila Caemlyn, s Elain učinily pozoruhodný objev. Aviendha projevila nadání v síle; schopnost určovat ter’angrialy. Dokázala by přesně poznat, co skleněné pilíře dělají? Nemohly být vyrobeny přímo pro Aiely, nebo ano? Většina předmětů velké síly, jako byl tento, pocházela z pradávných časů. Sloupy musely být vytvořeny ve věku pověstí a pak přizpůsobeny tomu, aby Aielům ukazovaly jejich skutečnou minulost.

Bylo toho tolik, co o ter’angrialech nevěděli. Opravdu jim pradávní Aes Sedai rozuměli stejně, jako Aviendha rozuměla tomu, jak fungují oštěp či luk? Nebo byli věcmi, které vytvářeli, sami zmatení? Jediná síla byla tak úžasná, tak tajemná, že si Aviendha dokonce i při práci s tkanivy, která dobře ovládala, někdy připadala jako dítě.

Přistoupila k nejbližšímu skleněnému sloupu, přičemž si dávala pozor, aby nevešla dovnitř kruhu. Kdyby se dotkla jednoho ze sloupů, možná by jí její nadání umožnilo něco o nich vyčíst. Experimentování s ter’angrialy bylo nebezpečné, ale ona už čelila jejich výzvě a vyšla z ní nezraněná.

Váhavě natáhla ruku a položila prsty na hladký sklovitý povrch. Byl asi tři dlaně silný. Zavřela oči a snažila se vyčíst, k čemu sloup slouží.

Ucítila mocnou auru sloupu. Byla mnohem silnější než u kteréhokoli z ter’angrialů, s kterými pracovala s Elain. Vskutku, sloupy sejí zdály téměř… živé. Bylo to, jako by v nich cítila vědomí.

Zamrazilo ji. Dotýkala se sloupu, nebo se sloup dotýkal jí?

Pokusila se ter’angrial přečíst, jako to dělala předtím, ale tenhle byl ohromný. Nepochopitelný, jako samotná jediná síla. Prudce se nadechla, zmatená váhou, kterou cítila. Bylo to, jako by nečekaně spadla do hluboké temné jámy.

Prudce otevřela oči, odtáhla ruku a dlaň sejí chvěla. Tohle přesahovalo její možnosti. Byla jako hmyz, snažící se uchopit horu. Nadechla se, aby se uklidnila, a pak zavrtěla hlavou. Víc už tady nemohla udělat.

Odvrátila se od skleněných sloupů a vykročila.

Byla Malidra, osmnáctiletá, ale tak vyhublá, že vypadala mnohem mladší. Plazila se tmou. Opatrně. Tiše. Bylo nebezpečné se ke světlastrůjcům takto přibližovat. Jejich tábor ležel před ní a zářil v temnotě. Záře byla příliš pravidelná, než aby šlo o oheň. Vycházela z koulí, které nesli s sebou. Přikrčená se plížila vpřed, holé nohy a ruce zaprášené. Bylo s ní jen pár mužů a žen z lidu. Umouněné tváře, mastné vlasy. Rozcuchané vousy mužů.

Směska nejrůznějšího oblečení. Rozedrané kalhoty, kusy oblečení, co kdysi možná bývaly košile. Cokoli, co vás ve dne chránilo před sluncem, protože slunce mohlo zabíjet. A zabíjelo. Malidra byla poslední ze čtyř sester, z nichž dvě zabily slunce a hlad a jednu hadí uštknutí.

Avšak Malidra přežívala. Snažila se a přežívala. Nejlepší bylo sledovat světlastrůjce. Bylo to nebezpečné, ale její mysl už nebezpečí sotva vnímala. To se stávalo, když vás mohlo zabít v podstatě cokoli.

Malidra se proplížila kolem a sledovala stráže světlastrůjců. Dva strážní s dlouhými tyčovitými zbraněmi. Malidra jednou jednu našla na mrtvém, ale nedokázala ji přimět něco dělat. Světlastrůjci měli kouzla, stejná kouzla, která jim vyráběla jídlo a světla. Kouzla je v krutém nočním mrazu udržovala v teple.

Dva muži na sobě měli zvláštní oblečení. Kalhoty, které jim padly příliš dobře, kabáty s kapsami a blyštivými kousky kovu. Oba měli klobouky, ačkoli jeden měl ten svůj černý shozený na zádech a kolem krku mu ho přidržoval tenký kožený řemínek. Muži klábosili. Neměli vousy jako lid. Vlasy měli tmavší.

Jedna z dalších z lidu se dostala příliš blízko a Malidra na ni zasyčela. Žena po ní vrhla zamračený pohled, ale odsunula se. Malidra zůstávala na okraji světla. Světlastrůjci ji neuvidí. Jejich podivné zářící koule jim ničily noční vidění.

Obešla jejich mohutný vůz. Nebyli zde žádni koně. Jen vůz, tak velký, že by se do něj vešel tucet lidí. Za světla se pohyboval pomocí kouzel, valil se na kolech téměř stejně širokých, jako byla Malidra vysoká. Doslechla se – prostřednictvím tajné, přerušované komunikace lidu – že na východě světlastrůjci staví obrovskou cestu. Bude procházet přímo Pustinou. Stavěli ji tak, že na zem pokládali zvláštní kusy kovu. Byly příliš velké, než aby se daly vypáčit, i když jí Joršem ukazoval velký hřebík, který našel. Používal ho na seškrabávání masa z kostí.

Už to bylo nějakou dobu, co se naposledy slušně najedla – když před dvěma lety zabili ve spánku toho kupce. Pořád si tu hostinu pamatovala, jak se ponořila do jeho zásob a jedla, až ji bolelo břicho. Takový zvláštní pocit. Nádherný a bolestivý.

Většina světlastrůjců byla příliš opatrná, než aby je dokázala zabít ve spánku. Když byli vzhůru, neodvažovala se jim postavit. Takovou jako ona mohli nechat zmizet jediným pohledem.

Nervózně, se dvěma dalšími z lidu v patách, obešla vůz a přiblížila se k němu zezadu. No ovšem, světlastrůjci tady vyhodili nějaké zbytky z posledního jídla. Rychle popoběhla vpřed a začala se hrabat v odpadcích Byly tu nějaké odřezky masa, proužky tuku. Dychtivě je popadla – přitáhla si je dřív, než si jich mohli všimnout ostatní – a nacpala šije do pusy. Cítila, jak jí mezi zuby skřípe hlína, ale maso bylo jídlo. Spěšně začala odpadky znovu prohledávat.

Ozářilo ji jasné světlo. Ztuhla s rukou napůl cesty k puse. Ostatní dvě ženy zavřískly a škrábaly se pryč. Pokusila se udělat totéž, ale zakopla. Ozval se syčivý zvuk – jedna ze světlastrůjeckých zbraní – a něco ji bouchlo do zad. Bylo to, jako by ji trefil malý kámen.

Zhroutila se, zasažená náhlou, prudkou bolestí. Světlo mírně zesláblo. Mrkala a její oči se přizpůsobovaly, dokonce i když cítila, jak jí život uniká mezi prsty.

„Říkal jsem ti to,“ řekl nějaký hlas. Před světlo se přesunuly dva stíny. Musí utéct! Pokusila se vstát, ale podařilo se jí jen chabě zazmítat.

„Krev a uhlí, Flerne,“ ozval se druhý hlas. Vedle ní poklekl nějaký obrys. „Chudinka. Skoro dítě. Nedělala nic špatného.“

Flem si odfrkl. „Nic špatnýho? Viděl jsem tyhle zvířata, jak se pokoušjí spícímu chlapovi podříznout krk. Jenom kvůli smetí. Zatracená havěť.“

Druhý stín na ni pohlédl a ona zahlédla jeho zachmuřenou tvář. Třpytící se oči. Jako hvězdy. Muž vzdychl a vstal. „Příště odpadky zakopeme.“ Vrátil se zpátky ke světlu.

Druhý muž, Flem, stál a pozoroval ji. Byla to její krev? Po celých jejích rukou, teplá, jako voda, která příliš dlouho stála na slunci?

Smrt ji nepřekvapila. Svým způsobem ji po většinu svých osmnácti let čekala.

„Zatracení Aielové,“ řekl Flem, když se vše kolem ztrácelo.

Aviendžina noha narazila na dlažební kámen na náměstí Rhuideanu a ona šokovaně zamžikala. Slunce na obloze se změnilo. Uplynuly hodiny.

Co se stalo? Ta vize byla tak skutečná, jako její vidění o počátcích jejího lidu. Ale vůbec jí nedávala smysl. Vrátila se ještě víc do minulosti? Vypadalo to jako věk pověstí. Podivné stroje, šaty a zbraně. Ale ův/a to Pustina.

Zřetelně si pamatovala, jak byla Malidrou. Pamatovala si roky hladu, sbírání odpadků, nenávisti – a strachu – ke světlastrůjcům. Pamatovala si svou smrt. Hrůzu, polapení a krvácení. Teplou krev na svých rukou…

Zvedla ruku k hlavě a cítila se zle a zneklidněně. Ne smrtí. Každý se ze snu probudí, a i když by to nevítala, nebála by se. Ne, na vizi byl strašlivý ten naprostý nedostatek cti, který viděla. Zabíjet v noci lidi kvůli jidlu? Vybírat z odpadků napůl ožvýkané maso? Chodit v cárech? Byla víc zvíře než člověk!

Raději umřít. Aielové určitě kdysi dávno nemohli pocházet z takových kořenů. Aielové ve věku pověstí byli pokojni služebníci, k nimž ostatní chovali úctu. Jak by mohli začít jako sběrači odpadků?

Možná to prostě byla jen maličká skupina Aielů. Nebo se ten muž možná pletl. Podle této jediné vize se to těžko dalo poznat. Proč jí to bylo ukázáno?

Váhavě udělala krok od skleněných sloupů a nic se nestalo. Žádné další vize. Rozrušeně se vydala pryč z náměstí.

Pak zpomalila.

Zdráhavé se obrátila zpátky. Sloupy stály ve slábnoucím světle, tiché a osamělé a jako kdyby bzučely neviditelnou energií.

Bylo tam toho víc?

Tato jedna jako by vůbec nesouvisela s těmi ostatními, které viděla. Kdyby opět prošla doprostřed sloupů, viděla by totéž, co předtím? Nebo… snad něco svým nadáním změnila?

Během staletí od založení Rhuideanu tyto sloupy Aielům ukazovaly, co o sobě potřebovali vědět. Aes Sedai to tak zařídily, ne? Nebo sem prostě umístily ter’angrial a nechaly ho dělat, co uznal za vhodné, protože věděly, že Aielům poskytne moudrost?

Aviendha naslouchala šumícímu listí stromu. Tyto sloupy představovaly výzvu, stejně jistě jako nepřátelský válečník s oštěpem v ruce. Pokud znovu vejde do jejich středu, možná už nikdy nevyjde ven; nikdo do ter’angrialu nevstoupil podruhé. Bylo to zakázáno. Jedna cesta skrz kruhy, jedna skrz sloupy.

Ale ona sem přišla hledat vědomosti. Bez nich neodejde. Obrátila se, zhluboka se nadechla a došla ke sloupům.

Pak vykročila.

Byla Norleš. Na prsou chovala své nejmladší dítě. Suchý vítr ji tahal za šátek. Její chlapeček Garlvan začal fňukat, ale utišila ho. Její manžel hovořil s cizáky.

Cizácká vesnice stála nedaleko, postavená v předhůří z chatrčí. Nosili nabarvené šaty a kalhoty zvláštního střihu a košile na knoflíky. Přišli pro zlato. Jak by kamení mohlo být tak cenné, že byli ochotní žít na této straně hor, daleko od své bájemi opředené země plné vody a jídla? Daleko od domů, kde i bez svící svítilo světlo, a vozů, které jezdily bez koní?

Šátek jí sklouzl a ona ho potáhla nahoru. Potřebovala nový; tenhle byl otrhaný a ona už neměla nic, čím by ho zašila. Garlvan v její náruči zafňukal a její jediné další žijící dítě – Meise – sejí držela za sukně. Meise už nepromluvila celé měsíce. Od chvíle, kdy její starší bratr zemřel na následky úžehu.

„Prosím,“ řekl její manžel – Metalan – cizákům. Byli tři, dva muži a žena, všichni oblečení v kalhotách. Odraní lidé, ne jako ostatní cizinci s jemnými rysy a ve vybraném hedvábí. Tihle si někdy říkali osvícení. Tito tři byli obyčejnější.

„Prosím,“ zopakoval Metalan. „Moje rodina…“

Byl to dobrý muž. Nebo býval, dřív, když byl silný a zdravý. Teď už vypadal jen jako skořápka onoho muže a tváře měl propadlé. Kdysi pronikavé modré oči většinu času zíraly nepřítomně. Uštvaně. Ten pohled byl následkem toho, jak v průběhu osmnácti měsíců viděl tři ze svých dětí umírat. Přestože byl Metalan o hlavu vyšší než kterýkoli z cizáků, vypadalo to, jako by se před nimi plazil.

Cizácký vůdce – muž s ježatým plnovousem a širokýma poctivýma očima – zavrtěl hlavou. Vrátil Metalanovi pytel plný kamenů. „Krkavčí císařovna, kéž dýchá věčně, to zakazuje. Žádný obchod s Aiely. Už za to, že s várna mluvíme, bychom mohli přijít o oprávnění.“

„Nemáme jídlo,“ řekl Metalan. „Moje děti hladoví. V těchhle kamenech je ruda. Vím, že jsou to ty, které hledáte. Sehnat je mi trvalo týdny. Dejte nám trochu jídla. Cokoli. Prosím.“

„Promiň, kamaráde,“ řekl vůdce cizáků. „Běžte si po svých. Nechceme tu potíže.“ Zezadu se blížilo několik cizáků, jeden nesl sekeru a další syčivé hole.

Její manžel úplně zplihl. Dny putování, týdny pátrání po kamenech. K ničemu. Obrátil se a vydal se zpátky k ní. V dálce zapadalo slunce. Když k ní došel, společně s Meise se k němu připojila a vydali se od cizáckého tábora pryč.

Meise začala potahovat, ale ani jeden z nich neměl vůli nebo sílu ji nést. Asi hodinu od tábora cizáků našel její manžel proláklinu ve skalní římse. Usadili se uvnitř, ale nerozdělali oheň. Nebylo co spálit.

Norleš se chtěla rozbrečet. Ale… cokoli cítit jí připadalo namáhavé. „Mám takový hlad,“ zašeptala.

„Ráno něco chytím do pasti,“ řekl její muž a zíral vzhůru na hvězdy.

„Už jsme nic nechytili celé dny,“ řekla.

Neodpověděl.

„Co budeme dělat?“ zašeptala. „Nedokázali jsme našemu lidu najít domov od časů mojí prababičky Tavy. Když se dáme dohromady, zaútočí na nás. Když putujeme Pustinou, umíráme. Nechtějí s náma obchodovat. Nedovolí nám přejít hory. Co budeme dělat?“

Odpověděl tím, že si lehl a odvrátil se od ní.

Tehdy přišly slzy, tiché, slabé. Koulely se jí po tvářích, zatímco si rozepínala košili, aby nakojila Garlvana, i když pro něj nic neměla.

Nehýbal se. Nepřisál se. Zvedla jeho tělíčko a uvědomila si, že už nedýchá. Někde cestou k proláklině zemřel, aniž si toho všimla.

Nejděsivější bylo, jak těžké pro ni bylo cítit nad jeho smrtí alespoň nějaký zármutek.

Aviendžina noha dopadla na kameny. Les skleněných sloupů kolem ní se třpytil barvami duhy. Bylo to jako stát uprostřed ohňostroje. Slunce stálo vysoko na obloze a pokrývka mraků kupodivu zmizela.

Chtěla z náměstí jednou provždy odejít. Byla připravená dozvědět se, že Aielové kdysi následovali Cestu listu. Tato informace nebyla příliš znepokojivá. Brzy naplní své toh.

Ale tohle? Tyhle rozprášené a zlomené trosky? Lidé, kteří se nebránili, kteří žebrali, kteří nevěděli, jak v divočině přežít? Vědomí, že toto byli její předkové, ji zahanbovalo tak, že to téměř nedokázala snést. Bylo dobře, že Rand al’Thor neodhalil Aielům tuto minulost.

Mohla by utéct? Vyběhnout z náměstí a nic dalšího už nevidět? Jestli se to ještě zhorší, hanba ji přemůže. Naneštěstí věděla, že když teď začala, existuje jen jediná cesta ven.

Zaťala zuby a vykročila vpřed.

Byla Tava, bylo jí čtrnáct a vřískala ve tmě, když prchala ze svého hořícího domu. Celé údolí – ve skutečnosti kaňon s příkrými stěnami – bylo v plamenech. Všechny domy v nově zrozené držbě plály. Tvorové jako z nočních můr, se zakřivenými krky a širokými křídly, se vznášeli nocí nad ní, a přinášeli s sebou nájezdníky s luky, oštěpy a podivnými novými zbraněmi, které při střelbě vydávaly syčivý zvuk.

Tava křičela a hledala svou rodinu, ale v držbě vládl chaos a zmatek. Pár aielských válečníků kladlo odpor, ale každý, kdo zvedl oštěp, vzápětí padl, zabitý šípem nebo jedním z těch neviditelných výstřelů z nových zbraní.

Před ní padl jeden z Aielů a jeho mrtvola se na zemi převalila. Jmenoval se Tadvišm, Kamenný pes. Bylo to jedno z mála společenstev, které si ještě udržovalo identitu. Většina válečníků už se nepřidávala ke společenstvům; jejich bratry a sestrami byli ti, s nimiž tábořili. A tyto tábory byly příliš často rozprášeny.

Tato držba měla být jiná, tajná, hluboko v Pustině. Jak je jejich nepřátelé našli?

Nějaké sotva dvouleté dítě leželo poblíž plamenů a plakalo. Rozběhla se k němu a popadla ho. Jejich domy hořely. Dřevo s velkou námahou nasbírali v horách na východním okraji Pustiny.

Přitiskla dítě k sobě a rozběhla se hlouběji do kaňonu. Kde je její otec? S náhlým zasvištěním vzduchu před ní přistál jeden z těch strašlivých tvorů a poryv větru z jeho křídel jí rozvlnil sukni. Na tvorově hřbetě seděl děsivý válečník s přilbou v podobě hmyzu, s ostrými zubatými čelistmi. Sklonil k ní svou syčící hůl. Vykřikla hrůzou, schoulila se kolem brečícího dítěte a zavřela oči.

Zasyčení se neozvalo. Uslyšela zabručení a nečekané zavřísknutí hadovité bestie, zvedla hlavu a spatřila postavu, zápasící s cizákem. Světlo ohně ozářilo tvář jejího otce, hladce oholenou, jak přikazovaly dávné tradice. Netvor pod zápasícími muži se vzepjal a oba shodil na zem.

O několik okamžiků později její otec vstal a v rukou držel vetřelcův meč pokrytý krví. Vetřelec se nehýbal a obluda za nimi se s vytím vymrštila do vzduchu. Tava vzhlédla a viděla, že odlétá za zbytkem hejna. Útočníci se stahovali a za sebou nechávali zlomené lidi s hořícími domy.

Znovu pohlédla dolů. Byl to děsivý pohled; na zemi leželo tolik krvácejících těl, celé tucty. Zdálo se, že vetřelec, kterého zabil její otec, byl jediný nepřítel, který padl.

„Seberte písek!“ křičel její otec Rowahn. „Uduste plameny!“

Byl vysoký – dokonce i na Aiela – měl zářivě rudé vlasy a na sobě staré oblečení v hnědých odstínech a boty vyšněrované vysoko ke kolenům. Takový oděv označoval Aiela, takže ho mnozí přestali nosit. Být Aiel znamenalo smrt.

Její otec zdědil oblečení od svého děda, společně s poučením. Následuj staré způsoby. Pamatuj ji’e’toh. Bojuj a zachovávej si čest. Přestože byl v držbě jen pár dní, když teď ječel, aby uhasili ohně, poslouchali ho. Tava vrátila dítě vděčné matce a pak pomáhala sbírat písek a hlínu.

O několik hodin později se utahaní a zakrvácení lidé shromáždili uprostřed kaňonu a prázdnýma očima si prohlíželi to, co s námahou budovali celé měsíce. Za jedinou noc to bylo smeteno. Její otec stále držel meč. Používal ho, aby lidi nasměroval. Někteří ze starých tvrdili, že meč nosí smůlu, ale proč by měli říkat něco takového? Byla to jen zbraň.

„Musíme to postavit znovu,“ řekl její otec, zatímco si prohlížel trosky.

„Postavit znovu?“ zeptal se muž špinavý od sazí. „Jako první spálili zásobárnu! Nemáme jídlo!“

„Přežijeme,“ řekl její otec. „Můžeme se přestěhovat hlouběji do Pustiny.“

„Už nemáme kam jít!“ ozval se jiný muž. „Krkavčí říše poslala zprávu Dalekým, a oni nás teď na východní hranici pronásledujou!“

„Pokaždé, když se shromáždíme, najdou nás!“ vykřikl další.

„Je to trest!“ řekl její otec. „Ale musíme vydržet!“

Lidé na něj hleděli. Pak se po dvojicích či malých hloučcích začali rozcházet.

„Počkejte,“ řekl její otec a zvedl ruku. „Musíme zůstat spolu a bojovat! Kmen..

„My nejsme kmen,“ řekl muž s popelavým obličejem. „Sám přežiju lip. Už žádný boj. Když bojujeme, porazí nás.“

Její otec sklonil meč, který hrotem narazil na zem. Tava se postavila vedle něj a s obavami sledovala, jak ostatní mizí do noci. Ve vzduchu se stále vznášel hustý kouř. Odcházející Aielové byli jako stíny rozplývající se v temnotě, jako vířící prach, odnášený větrem. Nezastavili se, aby pohřbili mrtvé.

Její otec sklonil hlavu a odhodil meč na popelem pokrytou zem.

Aviendha měla v očích slzy. Nebyla hanba nad touto tragédií plakat. Bála se pravdy, ale už ji nemohla popírat.

To byli seančanští nájezdníci, letící na rakenech. Krkavčí říše, světlastrůjci z její první vize, to byli Seančané – a ti začali existovat až uprostřed současného věku, když vojska Artuše Jestřábí křídlo přeplula oceány.

Nesledovala dalekou minulost svého lidu. Sledovala jeho budoucnost.

Když mezi sloupy procházela poprvé, každý krok ji odnášel časem do minulosti směrem k věku pověstí. Vypadalo to, že tentokrát začaly vize v daleké budoucnosti a vracely se zpátky k jejím časům a každá vize byla o pokolení či dvě mladší.

S tvářemi zmáčenými slzami udělala další krok.