Věže půlnoci

KAPITOLA 40 Tvoření

Osamocený Perrin seděl na pařezu, oči měl zavřené a tvář zvednutou k temné obloze. Tábor byl postavený, průchody zavřené a hlášení převzatá. Perrin měl konečně čas si odpočinout.

To bylo nebezpečné. Odpočinek mu umožňoval přemýšlet. Přemýšlení vyvolávalo vzpomínky. Vzpomínky přinášely bolest.

Cítil ve větru svět. Společně vířící vrstvy pachů. Tábor kolem: zpocení lidé, koření, mýdla, koňský hnůj, emoce. Okolní kopce: suché borové jehličí, bláto z potoka, zvířecí mršina. Svět za tím: náznaky prachu ze vzdálené cesty, trs levandule, který v umírajícím světě nějak přežil.

Žádný pyl. Žádní vlci. Obojí mu připadalo jako strašlivé znamení.

Bylo mu zle. Spatně, jako kdyby měl žaludek plný bahnité vody z močálu, hnijícího mechu a kousků mrtvých brouků. Chtělo se mu ječet. Chtěl najít Zabíječe a zabít ho, mlátit ho pěstmi do obličeje, dokud ho nezalije krev.

Přiblížily se kroky. Faile. „Perrine? Chceš si promluvit?“

Otevřel oči. Měl by brečet, řvát. Ale cítil takový chlad. Chlad a zuřivost. To u něj nešlo dohromady.

Jeho stan stál nedaleko; dílce se třepotaly ve větru. Poblíž odpočíval Gaul, opřený o kmínek mladé kaliny. V dálce stále ještě pracoval jeden z podkovám. Nocí se rozléhalo tiché zvonění.

„Selhal jsem, Faile.“ zašeptal Perrin.

„Získal jsi ter’angrial“ řekla a poklekla vedle něj. „Zachránil jsi svůj lid.“

„A stejně nás Zabíječ porazil,“ řekl hořce. „Naše pětičlenná smečka na boj s ním nestačila.“

Takhle se Perrin cítil, když našel svoji rodinu mrtvou, pobitou trolloky. Než tohle skončí, kolik mu jich Stín ještě vezme? Hopsal měl být ve vlčím snu v bezpečí.

Hloupé štěně, hloupé štěně.

Existovala ve skutečnosti nějaká past na Perrinovu armádu? Zabíječův snový bodec mohl klidně sloužit úplně jinému účelu. Jenom shoda náhod.

Když jde o ta’veren, neexistují žádné náhody…

Musel se svým vztekem a bolestí něco udělat. Vstal, obrátil se a překvapilo ho, kolik ještě v ležení svítí světel. Poblíž čekal hlouček lidí, dostatečně daleko, aby nerozeznával jejich jednotlivé pachy. Alliandre ve zlatých šatech. Berelain v modrých. Obě seděly v křesilkách vedle malého dřevěného cestovního stolku, na němž stála lucerna. Vedle nich seděl na kameni Elyas a brousil nůž. Kolem ohniště se choulil tucet dvouříčských mužů – mezi nimi Wil al’Seen, Jon Ayellin a Grayor Frenn – a pokukoval po něm. Byli zde dokonce i Arganda a Gallenne, kteří spolu tiše rozmlouvali.

„Měli by spát,“ řekl Perrin.

„Dělají si o tebe starosti,“ řekla Faile. 1 ona byla cítit ustaraně. „A bojí se, že když teď průchody fungujou, pošleš je pryč.“

„Hlupáci,“ zašeptal Perrin. „Hlupáci, že jdou za mnou. Hlupáci, že se neschovají.“

„Opravdu bys to po nich chtěl?“ zeptala se rozzlobeně Faile. „Aby se někde krčili, zatímco se odehrává Poslední bitva? Netvrdils, že bude třeba každého člověka?“

Měla pravdu. Bude třeba každého. Uvědomil si, že jedna z věcí, co ho rozčiluje, je, že neví, čemu unikl. Unikl, ale čemu? Proč Hopsal zemřel? Jelikož neznal nepřítelovy plány, cítil se Perrin jako slepý.

Odešel od pařezu k místu, kde spolu hovořili Arganda a Gallenne. „Přineste mi mapu,“ řekl. „Jehannahské silnice.“

Arganda zavolal Hiršanina a řekl mu, kde nějakou najít. Hiršanin odběhl a Perrin se vydal ležením. Směrem ke zvuku kovu zvonícího o kov, tam, kde pracoval podkován Perrina jako by to tam přitahovalo. Kolem něj vířily táborové pachy a obloha nad ním hřměla.

Ostatní se vlekli za ním. Faile, Berelain a Alliandre, muži z Dvouříčí, Elyas, Gaul. Skupina se zvětšila, když se k ní připojili další Dvouříčští. Nikdo nemluvil a Perrin si jich nevšímal, dokud nedorazil k Aeminovi, který pracoval u kovadliny, vedle níž stála jedna z výhní, kterou tahali koně, a plála rudým světlem.

Právě, když sem dorazil, přiběhl Hiršanin s mapou. Perrin ji rozvinul a podržel před sebou, zatímco Aemin přestal pracovat a byla z něj cítit zvědavost. „Argando, Gallenne,“ řekl Perrin. „Povězte mi. Kdybyste chtěli připravit co nejlepší past velké skupině, která po téhle cestě míří k Lugardu, kam byste ji umístili?“

„Tady,“ odvětil Arganda bez váhání a ukázal na pozici několik hodin od místa, kde předtím tábořili. „Vidíš tohle? Cesta se stáčí, aby sledovala staré vyschlé říční koryto. Armáda, která by tudy procházela, by byla úplně odkrytá a vystavená přepadení; mohl bys na ni zaútočit z vyvýšenin tady a tady.“

Gallenne přikývl. „Ano. Tohle je skvělé místo, kde utábořit velkou skupinu lidí. Na úpatí toho kopce, kde se cesta stáčí. Ale jestli je někdo s nepřátelskými úmysly na vrcholcích nad ní, taky už se nemusíš ráno probudit.“

Arganda přikývl.

Ploché vrcholky se zvedaly na sever od cesty; staré řečiště vymlelo širokou rovnou cestu směrem na jih a západ. Na kopce byste dostali celou armádu.

„Co je tohle?“ zeptal se Perrin a ukázal na značky na jih od cesty.

„Staré ruiny,“ řekl Arganda. „Nic důležitého; na to, aby poskytly úkryt, se už příliš rozpadly. Vlastně je to jenom pár mechem pokrytých balvanů.“

Perrin přikývl. Začínal si něco dávat dohromady. „Grady s Nealdem spí?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla Berelain. „Říkali, že chtějí zůstat vzhůru, jen tak pro jistotu. Myslím, že jim tvoje nálada nahání strach.“

„Pošlete pro ně,“ řekl Perrin, ačkoli ne někomu konkrétnímu. „Jeden z nich musí zkontrolovat bělokabátnické vojsko. Vzpomínám si, že mi někdo říkal, že rozbili tábor.“ Nečekal, aby viděl, jestli jeho rozkaz někdo poslechl. Přistoupil k výhni a položil Aeminovi ruku na rameno. „Trochu se vyspi, Aemine. Potřebuju něco dělat. Podkovy, je to tak?“

Muž popleteně přikývl. Perrin si od něj vzal zástěru a rukavice a Aemin odešel. Perrin vytáhl vlastní kladivo. Kladivo, které dostal v Tearu, kladivo, které používal k zabíjení, ale které už dlouho nepoužil k tvoření.

Kladivo mohlo být zbraní nebo nástrojem. Perrin měl na vybranou, stejně jako každý z jeho stoupenců. Hopsal měl na vybranou. Vlk si vybral a při obraně světla riskoval víc, než by kterýkoli člověk – kromě Perrina – dokázal pochopit.

Perrin kleštěmi vytáhl z uhlí malý kousek kovu a položil ho na kovadlinu. Zvedl ruku a začal bušit.

Už to bylo dlouho, co si našel cestu do kovárny. Vlastně naposledy, kdy si dokázal vzpomenout, že v ní odvedl nějakou významnou práci, bylo v Tearu, toho klidného dne, kdy na chvilku opustil své povinnosti a pracoval v kovárně.

Jsi jako vlk, manželi. To mu řekla Faile, když narážela na to, jak byl soustředěný. To byla vlčí věc; mohli znát minulost i budoucnost, ale soustředili se na lov. Byl schopen téhož? Nechat se pohltit, když to bylo třeba, ale v jiných částech života udržovat rovnováhu?

Začínal se nořit do práce. Rytmické bušení kladiva o kov. Kus kovu zploštil, čas od času ho vrátil do uhlíků a vytáhl jiný, takže pracoval na několika podkovách najednou. Vedle měl potřebné rozměry. Pomalu ohýbal kov o bok kovadliny a tvaroval ho. Začaly se mu potit paže a tvář měl rozehřátou ohněm a prací.

Dorazili Neald a Grady společně s moudrými a Masuri. Zatímco Perrin pracoval, všiml si, že poslali Sulin průchodem, aby zkontrolovala bělokabátníky. Zakrátko se vrátila, ale hlášení odložila, protože Perrin měl plné ruce práce.

Perrin zvedl podkovu a zamračil se. Tohle nebyla dostatečně těžká práce. Ano, uklidňovala ho, ale dnes chtěl nějakou větší výzvu. Cítil potřebu tvořit, jako by chtěl vyvážit zkázu, kterou ve světě viděl, zkázu, kterou pomáhal vytvořit. Vedle výhně leželo několik dlouhých kusů neopracované oceli, lepší materiál, než jaký se používal na podkovy. Nejspíš tady čekaly na to, až z nich udělají meče pro bývalé uprchlíky.

Perrin několik kusů vzal a položil je na uhlí. Tahle kovárna nebyla tak dobrá, na jaké byl zvyklý; přestože měl měchy a tři sudy na ochlazování, kov ochlazoval i vítr a uhlíky nebyly tak žhavé, jak by se mu líbilo. Nespokojeně to sledoval.

„S tím ti můžu pomoct, urozený pane Perrine,“ ozval se z boku Neald. „Zahřát kov, jestli chceš.“

Perrin si ho změřil a pak přikývl. Vylovil kus oceli a podržel ho v kleštích. „Chci pěknou žlutočervenou barvu. Ale pozor, ne tak horký, aby zbělal.“

Neald přikývl. Perrin tyč položil na kovadlinu, vytáhl kladivo a začal znovu bušit. Neald stál vedle a soustředil se.

Perrin se ponořil to práce. Vykovat ocel. Všechno ostatní vybledlo. Rytmické bušení kladiva o kov, jako tlukot jeho srdce. Třpytící se kov, teplý a nebezpečný. V tom soustředění nalezl porozumění. Svět pukal, každým dnem praskal víc a víc. Potřeboval pomoc hned teď. Jakmile se věci roztříštily, už jste je nedokázali dát dohromady.

„Nealde,“ ozval se Gradyho hlas. Byl naléhavý, ale Perrinovi připadal vzdálený. „Nealde, co to děláš?“

„Nevím,“ odpověděl Neald. „Připadá mi to správný.“

Perrin bušil dál, stále silněji a silněji. Kov přeložil, rozklepal obě dotýkající se části. Bylo skvělé, jak ho aša’man udržoval přesně ve správné teplotě. Tak se Perrin nemusel spoléhat jen na pár okamžiků dokonalé teploty mezi jednotlivými zahříváními.

Kov jako by tekl, téměřjako by ho Perrin tvaroval jen samotnou svou vůlí. Co to dělá? Vytáhl z plamenů další dva kovové pruty a začal střídavě pracovat na všech třech. První – a největší – přeložil, roztavil a použil proces známý jako pěchování, kdy zvýšil jeho tloušťku. Vytvořil z něj velkou kouli a pak k němu přidával další ocel, až byl velký téměřjako lidská hlava. Vytáhl druhý kus, protáhl ho a ztenčil, a pak vytvořil úzkou tyč. Poslední, nejmenší kus zploštil.

Nadechoval se a vydechoval a jeho plíce pracovaly jako měchy. Jeho pot byl jako kalicí voda. Jeho paže jako kovadlina. On byl kovárna.

„Moudré, potřebuju kruh,“ řekl Neald naléhavě. „Hned. Nehádejte se! Potřebuju ho!“

Perrin bušil a začaly odletovat jiskry. S každým úderem větší sprška. Cítil, jak z něj cosi prosakuje, jak do kovu s každým úderem proniká jeho vlastni síla a také jeho pocity. Obavy i naděje. Proudily z něj do tří neopracovaných kusů.

Svět umíral. Nemohl ho zachránit. To byla Randova práce. Perrin se jen chtěl vrátit ke svému obyčejnému životu, ne?

Ne. Ne, chtěl Faile, chtěl těžkosti. Chtěl život. Nemohl se schovat, o nic víc než jeho stoupenci.

Nechtěl jejich oddanost. Ale měl ji. Jak by se cítil, kdyby se velení ujal někdo jiný a pak je nechal zabít?

Úder za úderem. Spršky jisker. Příliš mnoho, jako by bušil do vědra žhnoucí taveniny. Jiskry stříkaly do vzduchu, odlétaly zpod jeho kladiva, vylétaly vysoko ke korunám stromů a desítky kroků daleko. Lidé, kteří ho sledovali, se stáhli, všichni až na aša’mana a moudré, kteří obklopili Nealda.

Nechci je vést, pomyslel si Perrin. Ale když ne já, tak kdo? Když je opustím a oni padnou, bude to moje vina.

Nyní Perrin viděl, co vytváří, co se pokoušel vytvořit celou dobu. Největší kus vytvaroval do podoby cihly. Z dlouhého kusu se stal tři prsty silný topor. Plochý kus poslouží k tomu, aby se omotal kolem hlavy a připojil ji k toporu.

Kladivo. Vyráběl kladivo. Tohle byly jeho části.

Nyni to chápal.

Dorostl ke svému úkolu. Úder po úderu. Tyto rány byly tak hlasité. Každá jako by mu otřásla zemí pod nohama a lomcovala stany. Perrin byl u vytržení. Věděl, co dělá. Konečně věděl, co dělá.

Neprosil se o to, stát se vůdcem, ale zprošťovalo ho to odpovědnosti? Lidé ho potřebovali. Svět ho potřeboval. A s pochopením, které v jeho nitru chladlo jako roztavená skála, formující se do určitého tvaru, si uvědomil, že chce vést.

Pokud musí někdo těmto lidem dělat urozeného pána, chtěl to být on. Protože to byl jediný způsob, jak se ujistit, že to bude správně.

Pomocí dláta vytvaroval ve středu hlavy kladiva oko, pak popadl topor, zvedl ho vysoko na hlavu a zarazil na místo. Vzal poslední plochý kus, položil na něj kladivo a vytvaroval ho. Bylo to jen pár okamžiků, co se celý proces živil na jeho hněvu. Teď však jako by z něj dostával rozhodnost a odhodlání.

Kov byl cosi živého. Každý kovář to věděl. Jakmile jste ho zahřáli a pracovali na něm, ožil. Vzal dláto a kladivo a začal vytvářet vzory, rýhy a úpravy. Odletovaly od něj spršky jisker a jeho kladivo zvonilo ještě silněji, hlasitěji, hlaholilo jako zvony. Použil dláto na malý kousek oceli, aby ho vytvaroval, a pak ho položil nahoru na kladivo.

S řevem naposledy zvedl nad hlavu staré kladivo, udeřil jím do nového a na jeho bok vyrazil ornament. Vlk ve skoku.

Perrin spustil nářadí. Na kovadlině – stále žhnoucí vnitřním žárem – leželo nádherné kladivo. Dílo, které překonávalo vše, co kdy vytvořil nebo si myslel, že by mohl vytvořit. Mělo silnou mocnou hlavu jako palice, ale zadní strana byla vytvarovaná do klínu. Jako kovářský nástroj. Zdola nahoru měřilo dvanáct dlaní, možná víc, což byla na tento druh kladiva obrovská velikost.

Topor byl celý z oceli, a to dosud nikdy u žádného kladiva neviděl. Perrin kladivo zvedl; dokázal to jednou rukou, ale stěží. Bylo těžké. Hutné.

Ozdobný vzor tvořil křížové šrafování, na jedné straně s vyraženým vlkem ve skoku. Vypadal jako Hopsal. Perrin se ho dotkl mozolnatým palcem a kov utichl. Stále byl na dotek teplý, ale nespálil ho.

Obrátil se a velikost zástupu, který ho sledoval, ho ohromila. Vpředu stáli muži z Dvouříčí, Jori Congar, Azi al’Thone, Wil aTSeen a stovky dalších. Ghealdaňané, Cairhieňané, Andořané, Mayenerové. Mlčky ho sledovali. Zem kolem Perrina byla zčernalá od dopadajících jisker; jako sluneční paprsky se od něj táhly kapky stříbřitého kovu.

Neald padl na kolena, lapal po dechu a tvář měl zalitou potem. Grady a ženy z kruhu se posadili a vypadali vyčerpaně. Zapojilo se všech šest moudrých. Co udělali?

Perrin se cítil vyčerpaně, jako by všechnu svou sílu a emoce vkoval do kovu. Nemohl však odpočívat. „Wile. Před mnoha týdny jsem ti dal rozkaz. Spálit prapory s vlčí hlavou. Poslechls? Spálil jsi všechny?“

Wil aTSeen mu pohlédl do očí a pak je zahanbeně sklopil. „Urozený pane Perrine, snažil jsem se. Ale… Světlo, nemohl jsem to udělat. Jeden jsem si nechal. Ten, který jsem pomáhal šít.“

„Přines ho, Wile,“ řekl Perrin. Jeho hlas zněl jako ocel.

Wil odběhl a byl z něj cítit strach. Brzy se vrátil a s sebou přinesl složenou látku, bílou s rudým lemováním. Perrin si ji vzal a uctivěji podržel v jedné ruce. V druhé držel kladivo. Pohlédl na shromážděný dav. Stála tam i Faile, s rukama sevřenýma před tělem. Cítil z ní naději. Viděla do něj. Věděla.

„Snažil jsem se vás poslat pryč,“ oznámil Perrin davu. „Neodešli jste. Mám svoje chyby. To musíte vědět. Pokud potáhneme do války, nedokážu vás všechny ochránit. Budu dělat chyby.“

Rozhlédl se po nich, podíval se do očí těm, kdo zde stáli. Každý muž či žena, na které pohlédl, mlčky přikývli. Bez lítosti, bez váhání. Přikyvovali.

Perrin se zhluboka nadechl. „Jestli si to přejete, přijmu vaše přísahy. Povedu vás.“

Začali jásat. Obrovský nadšený řev. „Zlatooký! Zlatooký vlk! Do Poslední bitvy! Tai’šar ManetherenP

„Wile!“ zaduněl Perrin a zvedl zástavu. „Zvedni prapor vysoko. Nesundávej ho, dokud nezvítězíme v Poslední bitvě. Potáhnu pod znakem vlka. Vy ostatní vyburcujte tábor. Ať se všichni vojáci připraví k boji. Dnes v noci máme další úkol!“

Mladík vzal prapor a rozvinul ho a Jori s Azim se k němu připojili a drželi prapor tak, aby se nedotýkal země. Zvedli ho do výšky a rozběhli se sehnat žerď. Shromážděný dav se rozdělil, lidé pobíhali sem a tam a křikem se svolávali.

Faile přistoupila k Perrinovi a ten ji vzal za ruku. Cítil z ní spokojenost. „Takže takhle to je?“

„Už si nebudu stěžovat,“ slíbil jí. „Nelíbí se mi to. Ale zabíjení se mi taky nelíbí. Udělám, co je nutné.“ Pohlédl na kovadlinu, zčernalou po jeho práci. Na ní leželo jeho staré kladivo, nyní otlučené a na mnoha místech promáčknuté. Byl smutný, že ho zde nechává, ale už se rozhodl.

„Co jsi udělal, Nealde?“ zeptal se, když se aša’man – stále pobledlý – potácivě zvedl na nohy. Perrin zvedl nové kladivo a skvostné dílo mu předvedl.

„Já nevím, můj pane,“ řekl Neald. „Prostě… no, jak jsem říkal. Připadalo mi to správný. Viděl jsem, co dělat, jak vložit tkaniva do samotného kovu. Vypadalo to, jako by je nasával, jako když oceán pije vodu potoka.“ Zrudl, jako by to považoval za hloupou řečnickou figuru.

„To zní správně,“ řekl Perrin. „Tohle kladivo potřebuje jméno. Znáš dobře starý jazyk?“

„Ne, můj pane.“

Perrin pohlédl na vlka, vyraženého na boku. „Ví někdo, jak se řekne ‚Ten, který létá’?“

„Já… já nevím…“

„ Mah’alleinir, “ řekla Bair, která k nim přistoupila z místa, odkud vše sledovala.

„Mah’alleinir, “zopakoval Perrin. „Zní to správně. Sulin? Co bělokabátníci?“

„Rozbili tábor, Perrine Aybaro,“ odvětila Děva.

„Ukaž mi to,“ řekl a pokynul k Argandově mapě.

Ukázala mu místo; kus země na úbočí kopce, na severu obklopený výšinou, ze severovýchodu k němu mířila cesta, obíhající jižní stranu vysočiny – kudy dřív vedlo staré říční koryto – a pak zahýbající na jih a narážející na tábořiště u kopce. Odtamtud cesta mířila k Lugardu, ale tábořiště bylo ze dvou stran chráněno před větrem. Bylo to dokonalé tábořiště, ale také dokonalé místo na přepadení. Místo, které mu ukázali Arganda s Gallennem.

Hleděl na cestu a tábořiště a uvažoval o tom, co se posledních pár týdnů dělo. Potkali jsme lidi… říkali, že rozbahněné cesty na sever jsou pro velké vozy i dvoukoláky téměř neprůjezdné…

Stádo ovcí, prchající před smečkou do chřtánu bestie. Faile s ostatními, jdoucí k útesu. Světlo!

„Grady, Nealde,“ řekl Perrin. „Budu potřebovat další průchod. Dokážete to?“

„Myslím, že ano,“ řekl Neald. „Jenom nám dej pár minut, abychom popadli dech.“

„Výborně. Umístěte ho sem.“ Perrin ukázal do kopců nad táborem bělokabátníků. „Gaule!“ Aiel jako obvykle čekal poblíž. Přiběhl. „Chci, aby sis zašel promluvit s Dannilem, Argandou a Gallennem. Chci, aby celá armáda prošla co nejrychleji skrz, ale musejí být zticha. Budeme se přesouvat v takovém utajení, jak to jen takhle velké vojsko dokáže.“

Gaul přikývl a odběhl. Gallenne byl stále poblíž; Gaul si s ním promluvil jako s prvním.

Faile Perrina sledovala a on z ní cítil zvědavost a mírnou úzkost. „Co máš v plánu, manželi?“

„Je načase, abych vedl,“ řekl Petřin. Naposledy se podíval na staré kladivo a položil prsty na jeho topor. Pak si přes rameno přehodil Mah’alleinir a odešel. Pod nohama mu křupaly kapky ztuhlé oceli.

Nástroj, který zde zanechal, bylo kladivo prostého kováře. Ta osoba vždy bude Perrinovou součástí, ale už si nemohl dovolit, aby ho řídila.

Od této chvíle ponese kladivo krále.

Zatímco Perrin rázoval pryč a vykřikoval další rozkazy připravit armádu, Faile přejížděla prsty po kovadlině.

Uvědomoval si, jak vypadal, když tam stál uprostřed deště jisker a ocel před ním při každém úderu tepala a zářivě ožívala? Jeho zlaté oči plály stejně jasně jako ocel; každý úder kladiva byl téměř ohlušující.

„Uplynulo mnoho staletí od chvíle, co tato země byla svědkem stvoření zbraně pomocí jediné síly,“ řekla Berelain. Většina ostatních odešla splnit Perrinovy rozkazy a ony dvě zde osaměly, až na Gallenneho, který stál poblíž, studoval mapu a mnul si bradu. „Ten mladý muž právě prokázal silné nadání. To bude užitečné. Perrinova armáda bude mít zbraně, stvořené pomocí jediné síly, které ji posílí.“

„Zdálo se, že ten proces je velice vyčerpávající,“ řekla Faile. „Dokonce i pokud Neald dokáže zopakovat to, co udělal, pochybuju, že bude mít čas těch zbraní vyrobit hodně.“

„Každá malá výhoda pomůže,“ řekla Berelain. „Tahle armáda, kterou tvůj muž vykoval, bude něco neuvěřitelného. Tady působí ta’veren. Shromažďuje lidi a ti se učí neobyčejně rychle a schopně.“

„Snad,“ řekla Faile, která pomalu obcházela kovadlinu a nespouštěla oči z Berelain, která kroužila naproti ní. Co to tady Berelain hrála za hru?

„Pak si s ním musíme promluvit,“ pokračovala Berelain. „Odvrátit ho od téhle cesty.“

„Téhle cesty?“ zeptala se upřímně zmatená Faile.

Berelain se zastavila a v jejích očích cosi zahořelo. Vypadala napjatě. Je znepokojená, uvědomila si Faile. Něco jí dělá velké starosti.

„Urozený pán Perrin nesmí na bělokabátníky zaútočit,“ řekla Berelain. „Prosím, musíš mi pomoct ho přesvědčit.“

„On na ně nezaútočí,“ řekla Faile. Byla si tím docela jistá.

„Připravuje dokonalé přepadení,“ řekla Berelain. „Aša’manové, kteří použijí jedinou sílu, lučištníci z Dvouříčí, kteří budou z kopců střílet dolů na tábor dětí. Jezdci, kteři pak sjedou dolů a smetou zbytek.“ Zaváhala a zdálo se, že ji to trápí. „Dokonale to na ně nalíčil. Řekl jim, že pokud on i Damodred přežijí Poslední bitvu, podrobí se trestu. Ale Perrin se ujistí, že se bělokabátníci do Poslední bitvy ani nedostanou. Tak může dodržet přísahu a zároveň se vyhnout tomu, aby se musel vydat.“

Faile zavrtěla hlavou. „To by nikdy neudělal, Berelain.“

„Můžeš si tím být jistá?“ zeptala se Berelain. „Naprosto jistá?“

Faile zaváhala. Perrin se v poslední době měnil. Většina těch změn byla dobrá, třeba jako rozhodnutí konečně přijmout vůdcovství. A ten útok ze zálohy, o kterém Berelain mluví, by dával jakýsi dokonalý, nelítostný smysl.

Ale také byl špatný. Strašlivě špatný. Bez ohledu na to, jak moc se změnil, by Perrin něco takového neudělal. Tím si Faile mohla být jistá.

„Ano,“ řekla. „Dát Galadovi slib, a pak bělokabátniky takhle zmasakrovat, to by Perrina rozervalo. On takhle neuvažuje. To se nestane.“

„Doufám, že máš pravdu,“ řekla Berelain. „Doufala jsem, že než odejdeme, šlo by to s jejich velitelem nějak urovnat…“

Bělokabátník. Světlo! Nemohla si vybrat a věnovat pozornost některému z urozených pánů v jejich ležení? Tedy nějakému, co není ženatý? „Ty to s vybíráním mužů moc neumíš, že ne, Berelain?“ Ta slova jí prostě ujela.

Berelain se k ní obrátila zpátky a rozevřela oči šokem či vzteky. „A co Perrin?“

„K tobě by se vůbec nehodil,“ ohrnula Faile nos. „To jsi dneska předvedla, když si myslíš, že by byl schopný něčeho takového.“

„Je jedno, jak moc by se ke mně hodil. Slíbil mi ho.“

„Kdo?“

„Urozený pán Drak,“ řekla Berelain.

„Cože? “

„V Tearském Kameni jsem přišla za Drakem Znovuzrozeným,“ řekla. „Ale on mě nechtěl – dokonce ho moje pokusy o sblížení rozhněvaly. Uvědomila jsem si, že on, Drak Znovuzrozený, má v úmyslu oženit se s mnohem urozenější dámou, nejspíš Elain Trakandovnou. Dává to smysl – nemůže se všech říší zmocnit mečem; některé bude muset získat prostřednictvím spojenectví. Andor je velice mocný, vládne mu žena a bylo by výhodné ho získat sňatkem.“

„Perrin tvrdí, že Rand takhle neuvažuje, Berelain,“ řekla Faile. „Není tak vypočítavý. Podle toho, co o něm vím, bych řekla totéž.“

„A totéž říkáš o Perrinovi. Chceš, abych věřila, že jsou to všechno takoví prosťáčci. Bez kouska rozumu.“

„To jsem neřekla.“

„A přesto pořád namítáš totéž. To je únavné. Takže, uvědomila jsem si, co urozený pán Drak naznačuje, a obrátila jsem pozornost k jeho blízkým společníkům. Možná mi je ‚neslíbil‘. To byla špatně zvolená slova. Ale věděla jsem, že ho potěší, pokud se spojím s jedním z jeho blízkých spojenců a přátel. Vskutku, myslím si, že si přál, ať to udělám – koneckonců, urozený pán Drak mě a Perrina poslal splnit tenhle úkol společně. Nemohl ale o svém přání mluvit otevřeně, aby Perrina neurazil.“

Faile zaváhala. Na jednu stranu to, co Berelain vykládala, bylo zcela bláhové… Ale na druhou stranu, chápala, co ta žena mohla vidět. Nebo snad co chtěla vidět. Rozbít manželství pro ni nebylo nic nemorálního. Byla to politika. A logicky vzato, Rand k sobě nejspíš měl chtít země připoutat prostřednictvím sňatků s těmi, kdo mu byli nejbližší.

To nic neměnilo na skutečnosti, že on ani Perrin nehledí na srdeční záležitosti takto.

„Perrina jsem se vzdala,“ řekla Berelain. „V tom držím slovo. Ale ocitla jsem se tak ve složité situaci. Už dlouho si myslím, že spojení s Drakem Znovuzrozeným je pro Mayene jediná možnost, jak si v nadcházejících letech zachovat nezávislost.“

„Sňatek není jenom o získávání politických výhod,“ řekla Faile.

„A přesto jsou ty výhody tak očividné, že je nelze přehlížet.“

„A ten bělokabátník?“

„Nevlastní bratr královny Andoru,“ řekla Berelain a lehce se zarděla. „Pokud má urozený pán Drak v úmyslu vzít si Elain Trakandovnu, poskytne mi to k němu spojení.“

Bylo v tom mnohem víc než jen tohle; Faile to poznala z Berelainina chování, z toho, jak se tvářila, když o Galadu Damodredovi mluvila. Ale pokud si to chtěla odůvodňovat politikou, Faile neměla důvod jí to vymlouvat, alespoň pokud to pomáhalo odvádět pozornost od Perrina.

„Udělala jsem, cos chtěla,“ řekla Berelain. „A tak nyní žádám tvoji pomoc. Pokud to bude vypadat, že na ně zaútočí, prosím přidej se ke mně a pokusíme se mu to rozmluvit. Společně se nám to možná podaří.“

„Tak dobře,“ řekla Faile.

Perrin jel v čele armády, která mu poprvé připadala jednotná. Prapor Mayene, prapor Ghealdanu, zástavy urozených rodů mezi uprchlíky. Dokonce i pár praporů, které chlapci vyrobili a které představovaly jednotlivé části Dvouříčí. Nad nimi všemi se třepotala vlčí hlava.

Urozený pán Perrin. Na to si nikdy nezvykne, ale to možná bylo dobře.

S Tanečníkem doklusal k otevřenému průchodu, zatímco jednotky procházely skrz a salutovaly mu. Teď je ozařovaly pochodně. Perrin doufal, že usměrňovači později dokážou bojiště osvětlit.

Vedle Tanečníka se zastavil nějaký muž a Perrin zavětřil zvířecí kůže, jíl a králičí krev. Zatímco čekal, až se armáda shromáždí, vyrazil Elyas na lov. Lovit králíky v noci vyžadovalo bystrého lovce. Elyas říkával, že je to větší výzva—

„Kdysi jsi mi něco řekl, Elyasi,“ řekl Perrin. „Řekls mi, že pokud někdy začnu mít rád sekeru, měl bych ji zahodit.“

„To jsem řekl.“

„Myslím, že to platí i pro vůdcovství. Zdá se, že ti, kdo o tituly nestojí, by je měli získávat. Myslím, že dokud to budu mít na paměti, mohl bych být v pořádku.“

Elyas se uchechtl. „Ten prapor tam nahoře vypadá dobře.“

„Hodí se ke mně. Vždycky se hodil. Jenom jsem se vždycky nehodil já k němu.“

„To jsou hluboké myšlenky, na kováře.“

„Snad.“ Perrin vytáhl z kapsy kovářský hlavolam, ten, který našel v Maldenu. Pořád se mu ještě nepodařilo tu věc rozložit. „Napadlo tě někdy, že je divné, že kováři vypadají jako prosťáčci, ale přesto jsou to oni, kdo vyrábějí tyhle zatracené hlavolamy, které je tak těžké vyřešit?“

„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Takže jsi konečně jeden z nás?“

„Ne,“ odpověděl Perrin a hlavolam schoval. „Jsem, kdo jsem. Konečně.“ Nebyl si jistý, co se v jeho nitru změnilo. Ale možná byl problém především v tom, že o tom příliš přemýšlel.

Věděl, že nalezl rovnováhu. Nikdy nebude jako Noam, muž, který se ztratil ve vlkovi. A to stačilo.

Perrin s Elyasem nějakou dobu vyčkávali a sledovali procházející armádu. Tyhle větší průchody cestování značně zjednodušily; všechny vojáky, muže i ženy, jimi dostanou ani ne za hodinu. Muži k Perrinovi zvedali ruce a byla z nich cítit hrdost. Jeho spojení s vlky je neděsilo; vlastně teď, když o tom věděli, vypadali méně ustaraně. Předtím zde byly dohady. Otázky. Teď si mohli začít zvykat na pravdu. A být na ni pyšní. Jejich urozený pán nebyl jen tak nějaký obyčejný člověk. Byl mimořádný.

„Musím odejít, Perrine,“ řekl Elyas. „Jestli můžu, tak dneska v noci.“

„Já vím. Poslední lov začal. Běž s nimi, Elyasi. Sejdeme se na severu.“

Stárnoucí strážce položil Perrinovi ruku na rameno. „Pokud se nesetkáme tam, tak se snad sejdeme ve snu, příteli.“

„Tohle je sen,“ usmál se Perrin. „A my se znovu setkáme. Pokud budeš s vlky, najdu si tě. Dobrý lov, Dlouhý zube.“

„Dobrý lov, Mladý býku.“

S nepatrným zašustěním zmizel Elyas v temnotě.

Perrin se natáhl po teplém kladivu, které měl po boku. Domníval se, že ta odpovědnost bude další věc, co ho tíží. Ale když ji teď přijal, ve skutečnosti se cítil, jako by z něj část tíhy sňali.

Perrin Aybara byl jen člověk, ale Perrin Zlatooký byl symbol stvořený lidmi, kteří ho následovali. V tom neměl Perrin na vybranou; mohl je jen vést nejlépe, jak to dokáže. Pokud by to nedělal, symbol by nezmizel. Lidé by v něj prostě jen ztratili víru. Tak jako chudák Aram.

Je mi to líto, příteli, pomyslel si. Tebe jsem zklamal nejvíc ze všech. Nemělo cenu se k tomu vracet. Prostě bude muset jít dál a vést si lépe. „Jsem Perrin Zlatooký,“ řekl, „muž, který mluví s vlky. A myslím, že to je dobré.“

Pobídl Tanečníka průchodem. Perrina Zlatookého dnes v noci naneštěstí čekalo zabíjení.

Galad se probudil, jakmile stanový dílec zašustil. Zahnal pozůstatky snu – něco pošetilého o tom, jak večeří s tmavovlasou kráskou s dokonalými rty a sladkýma očima – a sáhl po meči.

„Galade!“ zasykl nějaký hlas. Byl to Trom.

„Co se děje?“ zeptal se Galad, aniž pustil meč.

„Měls pravdu,“ řekl Trom.

„V čem?“

„Aybarova armáda je zpátky. Galade, jsou v kopcích hned nad námi! Zahlídli jsme je jenom náhodou; naši muži hlídali u cesty, jaks nám rozkázal.“

Galad zaklel, posadil se a natáhl se pro kalhoty. „Jak se tam nahoru dostali, aniž jsme je viděli?“

„Temné síly, Galade. Byar měl pravdu. Viděls, jak rychle se jejich leženi vyprázdnilo.“

Zvědové se vrátili před hodinou. Našli Aybarův tábor strašidelně prázdný, jako by ho předtím obývali duchové. Nikdo je neviděl odcházet po cestě.

A teď tohle. Galad se rychle oblékl. „Vzburcuj muže. Zkus to udělat potichu. Bylo moudré, žes nepřinesl světlo; to by mohlo nepřítele upozornit. Ať si muži obléknou zbroj ve stanech.“

„Ano, můj pane velící kapitáne,“ řekl Trom. Jeho odchod doprovázelo zašustění.

Galad spěchal s oblékání. Co jsem to provedl? Při každém kroku si byl svými volbami jistý, ale přesto ho to zavedlo sem. Aybara, rozmístěný k útoku, Galadovi muži spí. Od chvíle, kdy se vrátila Morgasa, Galad cítil, jak se jeho svět rozpadá. Už mu nebylo úplně jasné, co je správné, ne tak jako kdysi. Cesta před ním byla zatažená mraky.

Měli bychom se vzdát, napadlo ho, zatímco si zapínal plášť na kroužkové košili. Ale ne. Děti Světla se temným druhům nikdy nevzdávají. Jak mě to mohlo napadnout?

Musejí zemřít v boji. Ale čeho tím dosáhnou? Konce dětí, které zemřou dřív, než Poslední bitva začne?

Chlopně jeho stanu opět zašustily a Galad tasil meč a připravil se udeřit.

„Galade,“ řekl Byar. „Zabils nás.“ Z jeho hlasu se vytratila veškerá úcta.

To obvinění Galada rozčílilo. „Ti, kdo kráčejí ve Světle, na sebe nesmí brát odpovědnost za činy těch, kdo následují Stín.“ Citát z Lothaira Mantelara. „Konal jsem čestně.“

„Měl jsi zaútočit, místo abys vedl tenhle směšný ‚soud‘.“

„Zmasakrovali by nás. Měl Aes Sedai, Aiely, muže, co dokážou usměrňovat, víc vojáků než my a síly, které nechápeme.“

„Světlo by nás ochránilo!“

„A pokud je tohle pravda, ochrání nás teď,“ řekl Galad se sílící jistotou.

„Ne,“ zašeptal Byar rozhněvaně. „Zavedli jsme se do toho sami. Když padneme, bude to zasloužené.“ Plachtovina zašustila, jak odcházel.

Galad chvíli stál a pak si připjal meč. Obviňování a lítost počkají. Musí přijít na způsob, jak dnešek přežít. Pokud takový je.

Oplať jim přepadení vlastním, pomyslel si. Nech muže ve stanech, dokud útok nezačne, a pak Aybaru překvap tím, že v plné síle vyrazí a…

Ne. Aybara začne šípy, které se na stany snesou jak déšť smrti. To by byl nejlepší způsob, jak využít vyvýšené postavení a lučištníky s dlouhými luky.

To nejlepší, co se dalo udělat, je nechat muže navléct zbroj a pak na znamení společně vyrazit ze stanů a rozběhnout se ke koním. Amadičané by mohli na úpatí vrchoviny vytvořit zeď z kopí. Aybara by mohl riskovat a rozjet se s jezdectvem dolů z příkrého svahu, ale kopiníci by mu ten manévr mohli pokazit.

Lučištníci budou i tak představovat problém. Štíty pomůžou. Trochu. Zhluboka se nadechl a vyšel do noci, aby vydal rozkazy.

„Jakmile bitva začne,“ řekl Perrin, „Chci, abyste se vy tři stáhly do bezpečí. Nebudu se snažit poslat vás do Andoru; vím, že byste nešly. Ale bitvy se nezúčastníte. Zůstaňte za bojovými liniemi a se zadní stráží.“

Faile na něj pohlédla. Seděl na koni a hleděl vpřed. Stáli nahoře v kopcích a z průchodů, umístěných za nimi, se vynořovaly poslední zbytky jeho armády. Jori Congar přidržoval Perrinovi zakrytou lucernu. Zalévala okolí velice slabým světlem.

„Samozřejmě, můj pane,“ odvětila Berelain hladce.

„Tak mi to musíte slíbit,“ řekl Perrin s očima stále upřenýma před sebe. „Ty a Alliandre, Berelain. Faile prostě požádám a budu doufat.“

„Máš moje slovo, můj pane,“ řekla Alliandre.

Perrin mluvil tak rozhodně, že to Faile dělalo starosti. Mohla by mít Berelain pravdu? Chystal se na bělokabátníky zaútočit? Přes všechno to prohlašování, jak chtějí bojovat v Poslední bitvě, představovali nepředvídatelný prvek. Mohli nadělat víc škody než užitku. Kromě toho byla Alliandre Perrinovou lenicí a bělokabátníci se nacházeli na jejím území. Kdo ví, jakou škodu by před svým odchodem mohli napáchat? Navíc tu bylo budoucí ostří Galadova rozsudku.

„Můj pane,“ ozvala se Berelain úzkostlivě. „Prosím, nedělej to.“

„Dělám jenom to, co musím,“ řekl Perrin s očima upřenýma na cestu vedoucí k Jehannahu. To nebylo směrem k bělokabátníkům. Ti se nacházeli od Perrina na jih.

„Perrine,“ řekla Faile a ohlédla se na Berelain. „Co chceš…“

Ze stínů se náhle vynořil nějaký muž, navzdory suchému podrostu naprosto tiše. „Perrine Aybaro,“ řekl Gaul. „Bělokabátníci vědí, že jsme tady.“

„Víš to jistě?“ zeptal se Perrin. Nezdálo se, že by ho to zneklidnilo.

„Snaží se, abychom na to nepřišli,“ řekl Gaul, „ale vidím to. Děvy souhlasí. Připravují se k boji, pacholci odvazují koně, stráže přecházejí od stanu ke stanu.“

Perrin přikývl. Pobídl Tanečníka vpřed křovím a zamířil přímo na okraj vrcholku. Faile se k němu na Svítání přidala a Berelain se držela u ní.

Zem se prudce svažovala ke starému říčnímu korytu, které lemovalo cestu dole. Ta vedla směrem od Jehannahu, dokud neminula úpatí vrchoviny a nestočila se směrem k Lugardu. Přímo v zatáčce byla dolina chráněná kopcem, kde si bělokabátníci rozestavili kruhy stanů.

Pokrývka mraků byla tenká a dovolovala bledému měsíčnímu světlu zalévat zemi stříbřitě bílou září. Objevila se nízká mlha, která se převážně držela v říčním korytě, hluboká a hustá. Perrin si celý výjev pozorně prohlížel; měl nezakrytý výhled na cestu oběma směry. Náhle dole vypukl křik, ze stanů bělokabátníků vyrazili lidé a hnali se ke koním. Vzplály pochodně.

„Lučištníci vpřed!“ zahřměl Perrin.

Dvouříčští se vyškrábali na okraj vyvýšené pozice.

„Pěchoto, připravte se za lučištníky!“ zaječel Perrin. „Argando, na levé křídlo. Gallenne, na pravé! Když budu potřebovat, abyste nám to vyčistili, zavolám.“ Obrátil se k pěšákům – což byli převážně bývalí uprchlíci. „Udržujte těsnou formaci, chlapci. Držte štíty nahoře a paže s oštěpy ohnuté. Lučištníci, nasadit šípy!“

Faile cítila, jak se začíná potit. Tohle nebylo správné. Perrin se určitě nechystá…

Pořád se nedíval na bělokabátníky pod nimi. Zíral na říční koryto na opačné straně, asi tak devadesát kroků za vrchovinou, která kvůli tomu, jak ji kdysi dávno vymlela voda, končila prudkým spádem. Perrin vypadal, jako by viděl něco, co ostatní ne. A s těma jeho zlatýma očima to možná právě tak bylo.

„Můj pane,“ řekla Berelain zoufale a popojela s koněm vedle něj. „Když už musíš zaútočit, mohl bys velitele bělokabátníků ušetřit? Mohl by být užitečný z politických důvodů.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Perrin. „Jsem tady jenom proto, abych Damodreda udržel naživu.“

„Ty… cože?“ vyhrkla Berelain.

„Můj pane!“ vykřikl náhle Grady, který jel poblíž. „Cítím usměrňování’.“

„Podívejte, támhle!“ zaječel Jori Congar a ukázal rukou. „Něco v mlze. Je to…“

Faile zamžourala. Tam, těsně pod armádou, v bývalém říčním korytě, se jako kdyby ze země začaly zvedat postavy. Znetvoření tvorové se zvířecími hlavami a těly, o polovinu vyšší než Perrin a s hrubými zbraněmi. Mezi nimi se pohybovaly úlisné postavy bez očí a v černém.

Když nepřátelé vyrazili vpřed, mlha proudila kolem nich a její chomáče se táhly za nimi. Objevovali se stále další a další netvoři. Tucty. Stovky. Tisíce.

Celá armáda trolloků a myrddraalů.

„Grady, Nealde!“ zařval Perrin. „Světlo!“

Ve vzduchu se objevily vznášející se zářivě bílé koule. Z mlhy povstávali stále další a další trolloci, jako by je plodila, ale zdálo se, že je světla matou. Zírali nahoru, mžourali a clonili si oči.

Perrin zabručel. „A co tohle? Nebyli na nás připravení; mysleli si, že bělokabátníci budou snadný cíl.“ Obrátil se a rozhlédl se po řadách překvapených vojáků. „Takže, chlapi, chtěli jste mě následovat do Poslední bitvy? Malou ochutnávku budeme mít hned tady! Lučištníci, vystřelit! Pošleme tyhle zplozence Stínu zpátky do jámy, která je zrodila!“

Zvedl nově vykované kladivo a bitva začala.