Věže půlnoci

KAPITOLA 26 Vyjednávání

Perrin v čele velké armády vyjel na Tanečníkovi z ležení. Nenesli prapor s vlčí hlavou. Pokud věděl, jeho rozkaz ty věci spálit byl splněn. Teď už si tím rozhodnutím nebyl tak jistý.

Ve vzduchu se vznášel nezvyklý pach. Zatuchlost. Jako v roky zamčeném pokoji. Tanečník vyklusal na Jehannahskou silnici. Grady s Nealdem jeli Perrinovi po boku a byla z nich cítit dychtivost.

„Nealde, víš určitě, že jsi připravený?“ zeptal se Perrin, když se s vojskem obrátil na jihovýchod.

„Cítím se silný jako nikdy, můj pane,“ odpověděl Neald. „Dost silný, abych zabil pár bělokabátníků. Vždycky jsem chtěl mít tu možnost.“

„Jenom hlupák hledá příležitost k zabíjení,“ řekl Perrin.

„Ehm, ano, můj pane,“ řekl Neald. „I když bych měl možná zmínit…“

„O tom není nutný mluvit,“ přerušil ho Grady.

„O čem?“ zeptal se Perrin.

Grady se zatvářil rozpačitě. „Jsem si jistej, že to nic není.“

„Vyklop to, Grady,“ řekl Perrin.

Starší muž se zhluboka nadechl. „Dneska ráno jsme se pokusili udělat průchod, abychom poslali uprchlíky zpátky, a nefungovalo to. Už předtím se nám to jednou stalo. Tkaniva se rozpadly a rozmotaly.“

Perrin nakrčil čelo. „Jiný tkaniva fungujou?“

„Ano,“ řekl Neald rychle.

„Jak jsem říkal, můj pane,“ řekl Grady. „Jsem si jistý, že až to zkusíme znovu, bude to fungovat. Jenom nemáme dost cviku.“

Nebylo pravděpodobné, že budou k ústupu z téhle bitvy potřebovat cestování – ne když mají jenom dva aša’many a tak velkou armádu. Ale i tak ho zneklidnilo, že by o tuto možnost přišli. Bylo by lepší, kdyby se to nestalo i ostatním tkanivům. Byl závislý na tom, že Grady a Neald vyvolají v úvodním útoku bělokabátníků zmatek a rozvrátí ho.

Možná bychom se měli vrátit, napadlo Perrina, ale okamžitě tu myšlenku potlačil. Nelíbilo se mu, že musel učinit tohle rozhodnutí. Dělalo se mu zle, když myslel na boj, muž proti muži, když jejich skutečným nepřítelem byl Temný. Ale donutili ho k tomu.

Jel dál, kladivo zavěšené v popruhu na sedle. Hopsal naznačil, že se ničím neliší od sekery. Vlkovi jedna zbraň připadala jako druhá.

Mayenerská okřídlená garda jela vedle něj, červeně malované kyrysy jim zářily a oni vypadali jako elegantní jestřábi, chystající se vrhnout na kořist. Alliandřini vojáci, přímočaří a odhodlaní, jeli za nimi, jako balvany připravené drtit. Lučištníci z Dvouříčí byli jako mladé duby, pružní, ale silní. Aielové jako zmije s ostrými zuby. Moudré, které se zdráhavé připojily, jako váhající bouřkové mraky, vroucí nepředvídatelnou energií. Nevěděl, jestli za něj budou bojovat.

Zbytek jeho vojska nebyl tak působivý. Tisíce mužů nejrůznějších zkušeností a věku – někteří žoldnéři, jiní uprchlíci z Maldenu, ženy, které viděly Děvy a Ča Faile a trvaly na tom, že podstoupí výcvik s muži. Perrin jim nebránil. Poslední bitva se blížila. Kdo byl, aby zakazoval bojovat těm, kdo bojovat chtějí?

Uvažoval nad tím, že dnes Faile zakáže jet, ale věděl, jak by to dopadlo. Místo toho ji zařadil dozadu, obklopenou moudrými a Ča Faile a doprovázenou Aes Sedai.

Perrin pevněji sevřel otěže a naslouchal pochodujícím nohám. Jen málo uprchlíků mělo zbroj. Arganda jim říkal lehká pěchota. Perrin pro ně měl jiné označení – „nevinní s meči“. Proč ho následovali? Copak nechápali, že padnou jako první?

Věřili mu. Světlo je spal, všichni mu věřili! Položil ruku na kladivo a nasál vlhký vzduch smíšený se strachem a nadšením. Dunění kopyt a nohou mu připomínalo temnou oblohu. Hrom bez blesku. Blesk bez hromu.

Bitevní pole leželo před nimi, široká zelená louka na konci lemovaná vojáky v bílé. Bělokabátnické vojsko mělo dokonale vyleštěné stříbrné kyrysy a bělostné tabardy a pláště. Tato travnatá pláň byla dobré místo, kde svést bitvu. Taky by to bylo dobré místo, kam zasít.

Abys věci porozuměl, musíš porozumět jejím částem a jejímu účelu.

Jaký byl účel jeho válečné sekery? Zabíjet. Proto ji vyrobili. To bylo vše, k čemu byla dobrá.

Kladivo však bylo jiné.

Perrin Tanečníka prudce zarazil. Aša’manové vedle něj se zastavili a celý zástup vojáků se začal zastavovat také. Jednotlivé oddíly se při zpomalování shlukovaly; zvuk pochodu vystřídalo vykřikování rozkazů.

Vzduch byl nehybný a obloha nad hlavou bezútěšná. Přes prach ve vzduchu a pach mužů potících se ve zbroji necítil trávu ani vzdálené stromy. Koně frkali a hodně se jich začalo pást. Jiní přešlapovali, když na ně působilo napětí jejich jezdců.

„Můj pane?“ zeptal se Grady. „Co se děje?“

Armáda bělokabátníků už zaujala postavení v čele s jezdci seřazenými do písmene V. Cekali, kopí zvednutá, ale připravená se sklonit a prolit krev.

„Sekera jenom zabíjí,“ řekl Perrin. „Ale kladivo může tvořit nebo zabíjet. V tom je ten rozdíl.“

Náhle mu to dávalo smysl. Proto musel sekeru zahodit. Mohl se rozhodnout nezabíjet. Nenechá se do tohohle dotlačit.

Obrátil se ke Gaulovi, který stál s několika Děvami opodál. „Chci tady hned mít Aes Sedai a moudré.“ Chvíli váhal. „Aes Sedai to nařiď, ale moudré požádej. Taky rozkaž mužům z Dvouříčí, aby sem přišli.“

Gaul přikývl a odběhl vykonat, co mu bylo řečeno. Perrin se obrátil zpátky k bělokabátníkům. Přes všechny své chyby se bělokabátníci považovali za čestné. Nezaútočí, dokud Perrin nezaujme postavení.

Připojil se k němu hlouček moudrých a Aes Sedai. Jak si všiml, Faile přijela s nimi. No, řeklp, ať s nimi zůstane. Natáhl k ní ruku a vybídl ji, aby se postavila vedle něj. Dvouříčští muži se vynořili na křídle.

„Podle Gaula jsi byl velice zdvořilý,“ poznamenala Edarra. „To znamená, že od nás chceš něco, co nebudeme chtít udělat.“

Perrin se usmál. „Chci, abyste mi pomohli téhle bitvě zabránit.“

„Ty nechceš tančit s oštěpy?“ zeptala se Edarra. „Slyšela jsem něco o tom, co tihle muži v bílém v mokřinách dělají. Myslím, že nosí bílou, aby zakryli temnotu ve svém nitru.“

„Jsou zmatení,“ řekl Perrin. „No, jsou víc než zmatení. Jsou zatraceně k vzteku. Ale neměli bychom s nima bojovat, ne když se blíží Poslední bitva. Když se budeme hašteřit mezi sebou, s Temným prohrajeme.“

Edarra se zasmála. „Ráda bych viděla, jak to někdo říká Šaidům, Perrine Aybaro. Anebo spíš bych chtěla vidět, jak to někdo navrhuje tobě, když ještě měli tvoji ženu!“

„No, Šaidy bylo nutné zabít,“ řekl. „Ale nevím, jestli tyhle bělokabátníky taky. Možná jenom potřebujou pořádně vyděsit. Chci, abyste vy a Aes Sedai vyhodily do vzduchu zem před jejich vojskem.“

„Žádáš něco, co bys neměl, Aybaro,“ řekla Seonid přísně. „My se vaší bitvy účastnit nebudeme.“ Drobná zelená se mu podívala do očí a její hlas byl rázný a strohý.

„Neúčastníte se bitvy,“ řekl Perrin. „Zabraňujete jí.“

Seonid se zamračila. „Obávám se, že v tomhle případě to bude totéž. Když napadneme zemi, bude to použití jediné síly jako zbraně. Mohly bychom těm mužům ublížit. Je mi líto.“

Perrin zaťal zuby, ale nenutil je. Moudré a aša’manové budou nejspíš stačit. Obrátil se k dvouříčským mužům. „Tame, řekni mužům, aby nasadili šípy a byli připravení vystřelit salvu.“

Tam přikývl a poslal běžce s rozkazem. Dvouříčští se seřadili. Vzdálenost přesahovala dostřel většiny luků, ale dvouříčské dlouhé by to mohly dokázat.

Perrin kývl na moudré, pak ukázal na aša’many. Než mohl říct něco dalšího, zem před bělokabátníky vybuchla. Loukou otřáslo zadunění a hlína se rozlétla vzduchem. Grady s Nealdem popojeli na koních vpřed.

Koně bělokabátníků se vzpínali a muži křičeli hrůzou. Jak se zdálo, malá skupina mužů úplně vpředu se nenechala výbuchy vyvést z míry a dařilo se jim ovládnout koně. To budou velitelé. A vskutku, Perrinovy oči rozeznávaly samotného velícího kapitána, který tam stál.

Hlína opět vylétla do vzduchu a pak znovu zasypala prohlubeň. Moudré měly ve tvářích soustředěný výraz, který patřil k usměrňování.

„Může někdo z vás posílit můj hlas?“ zeptal se Perrin.

„Já to udělám,“ odpověděl Grady. „Jednou jsem viděl M’Haela, jak to dělá.“

„Dobře,“ řekl Perrin a obrátil se k Tamovi. „Jakmile usměrňovači přestanou, řekni mužům, ať chlapi vyšlou několik dlouhých salv. Ať se pokusi zasáhnout ten příkop.“

O pár okamžiků později výbuchy skončily. Muži z Dvouříčí natáhli luky a vystřelili déšť šípů. Silné šípy se obloukem vznesly a brzy se jimi trhlina ježila. Perrin sledoval bělokabátnické vojsko. Jejich řady se rozpadly a pomíchaly.

Řinčení zbroje doprovázené duněním kopyt ohlásilo Argandův příjezd. Ghealdanský první kapitán měl přilbu s chocholem a v očích tvrdý pohled. „Jaký byl smysl toho všeho, smím-li se zeptat, urozený pane Aybaro?“ Čišel nepřátelstvím. „Právě jsi promarnil naši výhodu! Léčka jich mohla zabít tisíce a rozbít jejich úvodní útok.“

„Ano,“ řekl Petřin. Faile mu stále jela po druhém boku. „A oni to vědí. Podívej se na jejich řady, Argando. Bojí se. Bělokabátníci si uvědomujou, čím by museli projít, aby na nás zaútočili. Pokud jsem byl ochotný jim tohle předvést jako varovný výbuch, co si nechávám v záloze?“

„Ale to bylo maximum, co můžeme udělat,“ řekla Faile.

„To oni nevědí.“ Perrin se zazubil. „Bylo by od nás hloupé takhle vložit všechno, co máme, do varovného úderu.“

Arganda držel jazyk za zuby, přestože si očividně myslel totéž. Byl voják až do morku kostí. Sekera. Nebylo na ní nic špatného, ale Perrin musel být kladivo. Když ukázal, muži jako Arganda zabíjeli.

„Grady,“ řekl Perrin. „Můj hlas, prosím? A taky by mi nevadilo, kdyby moje slova slyšela i naše armáda.“

„S tím si poradím,“ odvětil Grady.

Perrin se zhluboka nadechl a pak promluvil. „Jsem Perrin Aybara!“ zaduněl jeho hlas plání. „Jsem přítel Draka Znovuzrozeného a zde sloužím na jeho rozkaz. Táhnu do Poslední bitvy. Pane velící kapitáne, předtím jsi požadoval, abych se s tebou sešel za tvých podmínek, a já přišel. Žádám, abys mi to tady čestně oplatil a sešel se se mnou, jak požaduji já. Pokud jsi rozhodnutý mě zabít, než vyrazím proti Stínu, alespoň mi udělej službu a dej mi poslední možnost, jak zabránit tomu, aby zde dnes byla prolita krev!“

Kývl na Gradyho a muž uvolnil tkanivo. „Máme velký stan, který bychom mohli použít při vyjednávání?“

„V táboře,“ řekla Faile.

„Mohl bych zkusit průchod,“ navrhl Neald a kloubem prstu si uhladil knírnebo alespoň ten tenký proužek vousů na tváři, navoskovaný do špiček, kterým říkal knír.

„Zkus to.“

Soustředil se. Nic se nestalo. Mladík se začervenal. „Nefunguje to. Cestování ani klouzání.“

„Rozumím,“ řekl Perrin. „Dobrá, tak tam pošleme jezdce. Měli bychom být schopní mít ho připravený za deset minut. Nevím, jestli budou sjednáním souhlasit, ale chci ho mít připravený pro případ, že ano. Přiveďte s sebou taky Berelain a Alliandre a snad ještě někoho s pitím, křesly a stolem z mého stanu.“

Byly vydány patřičné rozkazy a jeden z dvouříčských mužů – Robb Solter – odjel s Děvami v patách. Zdálo se, že bělokabátníci jeho návrh zvažují. Dobře.

Arganda a většina ostatních se rozešli, aby dali všem vědět, co se děje, přestože zřejmě nikdo nemohl Perrinovo oznámení přeslechnout. Vypadalo to, že všichni dělají, co mají, takže se Perrin usadil v sedle a čekal.

Faile navedla koně k němu. Voněla zaujatě.

„Co se děje?“ zeptal se Perrin.

„Něco se na tobě změnilo. Snažím se přijít na to co.“

„Hraju na čas,“ řekl Perrin. „Ještě jsem se nerozhodl. Ale nechci ty muže zabíjet. Ještě ne. Ne, pokud nebudu muset.“

„Oni neustoupí ani o píď, manželi,“ řekla Faile. „Už tě odsoudili.“

„Uvidíme,“ řekl. Zvedl pohled k obloze a uvažoval o tom zvláštním pachu a o skutečnosti, že průchody aša’manů nefungují. Ve vlčím snu tady po okolí slídil Zabíječ a byla tu ta skleněná zeď. Ve větru se vznášelo něco velice špatného a jeho smysly ho dráždily. Buď ostražitý. Buď připravený.

Kladivo mohlo zabíjet nebo tvořit. Ještě nevěděl, která situace je tato. Neměl v úmyslu udeřit, dokud to nezjistí.

Galad seděl na koni na travnaté pláni, která měla být bojištěm, a hleděl na brázdu vyrvanou v zemi, která se ježila stovkami šípů.

Byl připravený na Aes Sedai. Aes Sedai nemohla nikomu ublížit, pokud ona nebo její strážce nebyli v nebezpečí, a Galad svým lidem dal velice přesné rozkazy nezaplést se – či se k nim ani nepřiblížit – s Aes Sedai. Když děti uvidí Aes Sedai, mají se zastavit, kývnout a odvrátit zbraně. Kdyby jeho muži dali jasně najevo, že Aes Sedai neublíží, pak by sestry neměly být v bitvě k ničemu.

Mnohé z dětí tomu nevěřily. Tvrdily, že historky o třech přísahách jsou jenom dobře promyšlené výmysly. Ony však nežily v Bílé věži. Galad neměl většinu Aes Sedai rád a rozhodně jim nevěřil, ale věděl, že tři přísahy platí.

Galadovi muži se s mumláním opět seřadili. Zvedl dalekohled a prozkoumal Aybarovy předni řady. Muži v černých kabátech. Několik Aielanek, včetně jedné z těch, které s Aybarou chodily najejich první jednání. Nepochybně usměrňovačka. Představil si, jak pod útočící armádou vybuchuje země, vyhazuje jízdu do vzduchu a další vojáci padají do příkopů, zatímco zadní řady zmateně váhají a stávají se kořistí těch působivých dlouhých luků.

Ke Galadovi dojel rozzlobeně se tváříci Bornhald. „Nebudeme s nimi vyjednávat, že ne?“

Galad sklonil dalekohled. „Ano. Myslím, že budeme.“

„Ale už jsme se s ním sešli!“ řekl Bornhald. „Říkals, že chceš vidět ty oči, jako důkaz, že je to zplozenec Stínu, a viděls je.“ Co chceš víc?“

Byar pobídl koně blíž. V poslední době často působil jako Galadova stráž. „Nedá se mu věřit, můj pane velící kapitáne.“

Galad ukázal bradou na příkop. „Tím útokem nás mohl zničit.“

„Souhlasím s Byarem,“ řekl Bornhald. „Chce tě vylákat a pak zabít, aby nám podkopal morálku.“

Galad pomalu přikývl. „To je možné.“ Obrátil se ke kapitánu Hamešovi, který projížděl kolem. „Pokud zemřu, chci, aby ses ujal velení a zaútočil. Bez slitování; ruším svůj rozkaz vyhýbat se Aes Sedai. Zabijte každého, kdo vypadá, že usměrňuje. Dejte tomu přednost před vším ostatním. Je možné, že nechápeme, co se tu děje.“

„Ale stejně tam půjdeš?“ zeptal se Bornhald.

„Ano,“ řekl Galad. Nechal se Bornhaldem a Byarem přesvědčit k bitvě, ale teď přemýšlel, zda nebyl příliš unáhlený. Viděl ty oči a slyšel svědectví dětí a některých z těch, kteří se pohybovali v Aybarově společnosti. Zdálo se jasné, že útok je správná věc.

Ale Aybara měl pravdu. Sešel se s Galadem, když o to Galad požádal. Možná existoval nějaký způsob, jak zabránit krveprolití. Galad tomu nevěřil, ale pokud zde byla sebemenší možnost, pak byl odklad správný. Bylo to takhle jednoduché.

Zdálo se, že to Bomhalda nepotěšilo. Jeho hněv na muže, který mu zabil otce, byl pochopitelný, ale děti se jím nesměly řídit. „Můžeš jít se mnou,“ řekl Galad a pobídl koně vpřed. „To platí i pro tebe, dítě Byare. Kapitáni by měli zůstat tady mezi mužstvem, aby nás Aybara nenechal bez velitelů.“

Hameš zasalutoval. Bornhald se zdráhavé zařadil vedle Galada, stejně jako Byar, jehož oči plály divokým nadšením, které se zcela vyrovnalo Bomhaldovu hněvu. Oběma se z rukou tohoto Perrina Aybary dostalo porážky a potupy. Galad si také vzal jako stráž padesát dětí, které se seřadily za ním.

Když přijeli, byl už vztyčený velký stan. Byl to prostý stan s plochou střechou a čtyřmi tyčemi, které napínaly hnědošedou plachtovinu. Uvnitř stál malý čtvercový stolek se dvěma křesly.

Na jedné straně stolku seděl Aybara. Při Galadově příchodu vstal; dnes na sobě měl ten velký muž zelený kabát a hnědé kalhoty – oboje kvalitní, ale jednoduché – a u pasu mu viselo kladivo. Šaty v sobě měly jakousi drsnou rozumnost. Ne, tenhle muž nepatřil do paláců, ale na pole a do lesů. Lesník, který povýšil na urozeného pána.

V zadní části stanu stála dvojice mužů z Dvouříčí a držela mocné dvouříčské dlouhé luky. Říkalo se o nich, že jsou to nezávislí sedláci a pastevci toho starého houževnatého druhu. A přesto si vybrali za svého vůdce Perrina Aybaru.

Galad se vydal ke stanu. Byar s Bornhaldem se k němu připojili, i když zbývajících padesát dětí zůstávalo venku v sedlech.

Na rozdíl od jejich posledního setkání zde byly Aes Sedai – poznal tři. Malá Cairhieňanka; štíhlá, mile vypadající žena v prostých šatech; statná žena s mnoha cůpky, které značily, že nejspíš pochází z Tarabonu. Stály s hloučkem Aielanek v šátcích, střežených hrstkou Děv oštěpu. Nu, tihle Aielové věřili tvrzení, že Aybaru poslal Drak Znovuzrozený.

Galad nenuceně položil ruku na hlavici meče a rozhlédl se po dalších lidech ve stanu.

A pak ztuhl. Za Aybarovým křeslem stála neobyčejně krásná žena. Ne, ne krásná, nádherná. Lesklé černé vlasy jí spadaly na záda; jako by zářily. Měla na sobě rudé šaty, dostatečně tenké, aby zdůrazňovaly její postavu, a s hlubokým výstřihem, který odhaloval plná ňadra.

A ty oči. Tak tmavé, s dlouhými překrásnými řasami. Zdálo se mu, jako by ho… k sobě přitahovaly. Proč ta žena nepřišla posledně?

„Vypadáš překvapeně,“ řekl Aybara, když si zase sedal. Měl drsný hlas. „Urozená paní první je tady na rozkaz urozeného pána Draka, stejně jako já. Nevšiml sis nad mojí armádou mayenerského praporu?“

„Já…“ Galad zavřel pusu a ženě se uklonil. Berelain sur Paendrag Paenor? Říkalo se o ní, že je to úžasná kráska, ale ty příběhy ji ani zdaleka nevystihovaly. Galad od ní odtrhl pohled a přinutil se posadit proti Aybarovi. Musel se soustředit na svého protivníka.

Ty zlaté oči byly právě tak znepokojivé, jak si pamatoval. Pohled do nich byl tak cizí. Ano, tento muž nemohl být nic jiného než zplozenec Stínu. Proč by tolik lidí následovalo někoho takového? Proč by někoho takového následovala ona?

„Děkuju, že jsi přišel,“ řekl Aybara. „Naše poslední setkání proběhlo ve spěchu. Tentokrát to uděláme pořádně. Měl bys vědět, že tato žena vedle mě je Alliandre Maritha Kigarin, královna Ghealdanu, Světlem požehnaná, obránkyně Garenovy stěny.“ Takže důstojná tmavovláska byla současná královna Ghealdanu. Jistě, vzhledem k tomu, jaký tady v poslední době vládne neklid, se nejspíš snažilo získat trůn půl tuctu lidí. Byla hezká, ale Berelain ji zcela zastiňovala.

Perrin kývl ke třetí ženě. „Toto je Faile ni Bašere t’Aybara, moje žena a sestřenice královny Saldeie.“ Aybarova žena si Galada měřila podezíravým pohledem. Ano, podle toho nosu to očividně byla Saldejka. Bornhald s Byarem nevěděli o jejích královských příbuzných.

Dva monarchové ve stanu, a obě za Aybarou. Galad vstal a uklonil se Alliandre stejně jako předtím Berelain. „Veličenstvo.“

„Jsi velmi zdvořilý, pane velící kapitáne,“ řekla Berelain. „A byly to vybrané úklony. Pověz mi, kde se ti dostalo takového vychování?“

Její hlas byl jako hudba. „Na andorském dvoře, má paní. Jsem Galad Damodred, nevlastní syn zesnulé královny Morgasy a nevlastní bratr Elain Trakandovny, právoplatné královny.“

„Vida,“ řekl Perrin. „Už bylo načase, abys měl jméno. Kéž bys to řekl minule.“

Berelain mu zírala do očí, usmívala se a vypadala, jako by chtěla vykročit. Nicméně se zarazila. „Galad Damodred. Ano, myslela jsem si, že ve tvé tváři něco poznávám. Jak se daří tvé sestře?“

„Doufám, že je v pořádku,“ řekl Galad. „Už jsem ji nějakou dobu neviděl.“

„Elain se daří dobře,“ ozval se Perrin nevrle. „Když jsem o ní slyšel naposledy – což bylo jenom před pár dny – zajistila si nárok na trůn. Nepřekvapilo by mě, kdyby se právě chystala provdat za Randa. Pokud sejí ho podaří dotáhnout ze země, kterou právě dobývá.“

Byar za Galadem tiše zasykl. Byla Aybarova narážka, naznačující vztah mezi Elain a Drakem Znovuzrozeným, míněna jako urážka? Galad naneštěstí znal svou sestru až příliš dobře. Byla vznětlivá a skutečně dávala najevo nemístné okouzlení mladým al’Thorem.

„Moje sestra si může dělat, co uzná za vhodné,“ řekl Galad, překvapený tím, jak snadno ovládl rozmrzelost nad ní i Drakem Znovuzrozeným. „Přišli jsme si sem promluvit o tobě, Perrine Aybaro, a tvém vojsku.“

Aybara se předklonil a obě ruce položil na stůl. „Oba víme, že tady nejde o moje vojsko.“

„Tak o co tedy jde?“ zeptal se Galad.

Aybara mu těma svýma nepřirozenýma očima pohlédl do jeho. „Je to o dvou dětech Světla, které jsem před dvěma roky zabil. A teď se pokaždé, když se otočím, zdá, že mi za patama štěká někdo z vás.“

Nestávalo se často, že by vrah tak otevřeně mluvil o tom, co spáchal. Galad za sebou uslyšel skřípění taseného meče a zvedl ruku. „Dítě Bomhalde! Budeš se ovládat!“

„Dvě děti Světla, zplozenče Stínu?“ vyplivl Bornhald. „A co můj otec?“

„S jeho smrtí jsem neměl nic společného, Bomhalde,“ řekl Aybara. „Geoframa naneštěstí zabili Seančani. Na bělokabátníka vypadal jako slušný chlapík, i když měl v úmyslu mě pověsit.“

„Chtěl tě pověsit za vraždy, ke kterým ses právě přiznal,“ řekl Galad klidně a střelil po Bornhaldovi pohledem. Muž zastrčil meč zpátky do pochvy, ale ve tváři byl rudý.

„To nebyly vraždy,“ řekl Aybara. „Oni mě napadli. Bránil jsem se.“

„Takhle jsem to neslyšel,“ prohlásil Galad. Co to ten chlap hraje za hru? „Mám přísežné svědectví, že ses ukrýval ve výklenku pod skálou. Když ti muži nařídili vyjít ven, s řevem jsi vyskočil a bez jakékoli provokace zaútočil.“

„Ale ne, byla tam provokace,“ řekl Aybara. „Tvoji bělokabátníci mi zabili přítele.“

„Tu ženu, která byla s tebou?“ zeptal se Galad. „Podle toho, co jsem slyšel, bezpečně unikla.“ Ohromilo ho, když Bornhald zmínil tohle jméno. Egwain al’Vere. Další žena, která se zdála dávat přednost nebezpečné společnosti.

„Ji ne,“ řekl Perrin. „Přítele jménem Hopsal. A po něm jeho druha. Byli to vlci.“

Ten muž se stále víc usvědčoval! „Ty se přátelíš s vlky, kteří jsou, jak známo, tvorové Stínu?“

„Vlci nepatří Stínu,“ řekl Aybara. „Oni zplozenče Stínu nenávidí víc, než kterýkoli člověk, co jsem potkal.“

„A jak to víš?“

Aybara už nic neřekl. Bylo v tom něco víc. Byar tvrdil, že tenhle muž dokázal vlkům poroučet, běhal s nimi, jako by sám byl vlk. Toto svědectví bylo jednou z věcí, která Galada přesvědčila, že bitva je jediná možnost. Vypadalo to, že Byar nepřeháněl.

Ale nebylo nutné se tím zabývat. Aybara se přiznal k vraždě. „Odmítám uznat, že by tě zabití vlků mělo ospravedlnit,“ řekl Galad. „Mnoho lovců zabíjí vlky, kteří napadají jejich stáda neboje ohrožují na životě. Děti neudělaly nic špatného. Takže tvůj útok byl nevyprovokovaná vražda.“

„Bylo v tom mnohem víc,“ řekl Aybara. „Ale pochybu, že tě o tom přesvědčím.“

„Nemůžeš mě přesvědčit o něčem, co není pravda,“ řekl Galad.

„A ani mě nenecháš na pokoji,“ řekl Aybara.

„Takže jsme se ocitli ve slepé uličce,“ prohlásil Galad. „Ty ses přiznal ke zločinům, o jejichž nápravu se já, jako služebník spravedlnosti, musím postarat. Nemůžu to nechat být. Chápeš, proč jsem další vyjednávání považoval za zbytečné?“

„Co kdybych byl ochotný se postavit před soud?“ zeptal se Perrin.

Aybarova nosatá manželka mu položila ruku na rameno. Natáhl se a položil na ni tu svou, ale nespouštěl z Galada oči.

„Když přijdeš a přijmeš od nás trest za to, co jsi spáchal…“ řekl Galad. To by znamenalo popravu. Tenhle tvor se jistě nevydá.

Dozadu do stanu dorazil hlouček sloužících a připravoval čaj. Při válečném vyjednávání. Aybara měl s těmito věcmi očividně málo zkušeností.

„Ne trest,“ řekl Aybara ostře. „Soud. Když se prokáže, že jsem nevinný, svobodně odejdu a ty – pan velící kapitán – svým mužům přikážeš, ať mě přestanou štvát. Hlavně Bornhald a ten chlapík za tebou, který vrčí jako štěně, co poprvé v životě vidí levharta.“

„A když se prokáže tvoje vina?“

„To se uvidí.“

„Neposlouchej ho, můj pane velicí kapitáne!“ ozval se Byar. „Už jednou nám slíbil, že se vydá, a pak porušil slovo!“

„Neporušil!“ řekl Aybara. „To vy jste nesplnili svoji část dohody!“

„Já…“

Galad bouchl rukou do stolu. „Tohle je k ničemu. Žádný soud nebude.“

„Proč ne?“ neléhal Aybara. „Mluvíš o spravedlnosti, ale neumožníš mi řádný soud?“

„A kdo by dělal soudce?“ zeptal se Galad „Věřil bys v té věci mně?“

„Samozřejmě, že ne,“ řekl Perrin. „Ale Alliandre může. Je královna.“

„A tvoje společnice,“ řekl Galad. „Nechci ji urazit, ale obávám se, že by tě zprostila viny, aniž by si vyslechla důkazy. Dokonce ani urozená paní první by nebyla vhodná – ačkoli já bych samozřejmě jejímu slovu věřil, obávám se, že moji muži—“

Světlo, ta žena byla ale nádherná! Na okamžik na ni pohlédl a zjistil, že se na něj dívá a červená se. Byl to jen slabý ruměnec, ale byl si jistý, že ho viděl. Cítil, jak se také rdí.

„Aes Sedai,“ řekl Aybara.

Galad odtrhl oči od Berelain a zpříma se podíval na Aybaru. „Pokud si myslíš, že by moje muže uspokojil rozsudek Bílé věže, pak toho o dětech Světla víš velmi málo, Perrine Aybaro.“

Aybarův pohled ztvrdl. Ano, věděl to. Smůla. Soud by tohle všechno pěkně ukončil. Ke stolu přistoupila služebná se dvěma šálky čaje, ale ty už nebyly potřeba. Druhé vyjednávání skončilo.

„Potom máš pravdu,“ řekl rozčarovaně Aybara. „Tohle setkání bylo zbytečné.“

„Ne,“ řekl Galad a znovu kradmo zalétl pohledem k Berelain. „Pro mě zbytečné nebylo.“ Dozvěděl se o Aybarově pozici víc; to mu v bitvě pomůže. Kromě toho bylo správné boj o chvilku odložit, aby se ujistil, že je nutný. Stále ještě byl před nimi dlouhý den, v němž se mohla bitva konat.

Ale… co ta žena… urozená paní první? Přinutil se odvrátit pohled. Bylo to těžké.

Galad vstal, uklonil se Alliandre a pak Berelain. Obrátil se k odchodu.

Pak uslyšel zajíknutí. Kupodivu to byla služebná, která přinesla čaj. Galad se na ni podíval.

Morgasa.

Galad úplně ztuhl. Jeden mistr šermíř za druhým ho učili, že nikdy nesmí dovolit, aby jej přemohlo překvapení, ale v tuto chvíli byl jejich pečlivý výcvik k ničemu. Tohle byla jeho nevlastní matka. Ty rudozlaté vlasy, za které jako dítě tahal. Ta tvář, tak krásná a silná. Ty oči. Byly to její oči.

Duch? Slyšel ty historky. Projevy zla Temného, které vracely mrtvé do života. Ale nikdo jiný ve stanu nevypadal znepokojeně a tato žena byla příliš skutečná. Galad váhavě natáhl ruku a dotkl se tváře zjevení. Kůže byla teplá.

„Galade?“ řekla. „Co tady děláš? Jak…“

Přerušilo ji jeho objetí, až všichni okolo na obou stranách překvapeně nadskočili. Ona taky. Je naživu! Jak?

Zabil jsem Valdu, napadlo Galada okamžitě. Zabil jsem ho za smrt své matky. Která není mrtvá. Spáchal jsem zlo.

Ne. Valda si zasloužil zemřít za znásilnění Morgasy. Tedy… byla ta část pravda? Mluvil s dětmi, které si tím byly jisté, ale ty si byly jisté i tím, že je mrtvá.

To vyřeší později. Teď se musí přestat ztrapňovat před svými muži. Pustil nevlastní matku, ale ona ho pořád držela za ruku. Vypadala omámené. Zřídkakdy ji tak viděl.

Perrin Aybara vstal a se svraštěným čelem je sledoval. „Ty znáš Maighdin?“

„Maighdin?“ zeptal se Galad. Měla na sobě prosté šaty a neměla žádné šperky. Pokoušela se skrývat jako služebná? „Aybaro, toto je Morgasa Trakandovna, obránkyně říše, ochránkyně lidu, hlava rodu Trakandů. Je to tvoje královna!“

Ve stanu zavládlo ticho. Aybara se zamyšleně poškrábal ve vousech. Jeho žena se na Morgasu dívala široce rozevřenýma očima, buď ohromená, nebo rozhněvaná.

„Maighdin,“ řekl Aybara. „Je to pravda?“

Zvedla bradu a pohlédla Aybarovi do očí. Jak v ní mohli nevidět královnu?

„Jsem Morgasa Trakandovna,“ řekla. „Ale vzdala jsem se trůnu ve prospěch Elain. Před Světlem, nikdy si už nebudu trůn znovu nárokovat.“

Galad přikývl. Ano. Musela se obávat, že ji Aybara využije proti Andoru. „Beru tě s sebou do svého ležení, matko,“ řekl Galad, nespouštěje z Aybary oči. „Pak si můžeme promluvit o tom, jak s tebou tenhle muž zacházel.“

Obrátila ke Galadovi klidný pohled. „Rozkaz, Galade? Já do toho snad nemám co mluvit?“

Svraštil čelo, naklonil se k ní a zašeptal: „Má nějaké další zajatce? Jakou má na tebe páku?“

Zavrtěla hlavou a tiše odvětila: „Tenhle muž není tím, kým si myslíš, Galade. Je drsný a mně se rozhodně nelíbí, co dělá Andoru, ale není to žádný přítel Stínu. Mám se víc co bát tvých… společníků než Perrina Aybary.“

Ano, měla důvod dětem nevěřit. „Půjdeš se mnou, má paní? Slibuji, že můžeš kdykoli odejít a vrátit se do Aybarova tábora. Ať ti děti v minulosti provedly cokoli, teď budeš v bezpečí. To přísahám.“

Morgasa přikývla.

„Damodrede,“ ozval se Aybara, „počkej chvilku.“

Galad se obrátil a znovu položil ruku na jílec meče. Nebyla to hrozba, jen připomínka. Řada lidí ve stanu si mezi sebou začala šeptat. „Ano?“ zeptal se Galad.

„Chtěl jsi soudce,“ řekl Aybara. „Souhlasil bys, že tu roli zastane tvoje matka?“

Galad nezaváhal. Samozřejmě; byla královnou od svých osmnáctých narozenin a on viděl, jak předsedá soudům. Byla spravedlivá. Přísná, ale spravedlivá.

Ale přijmou ji i ostatní děti? Cvičila se u Aes Sedai. Považovaly ji za jednu z nich. To byl problém. Ale pokud by mu to poskytlo východisko, snad by je přesvědčil, aby uviděly pravdu.

„Ano,“ řekl Galad. „A když se za ni zaručím, moji muži ji také uznají.“

„Dobře,“ řekl Aybara. „Taky bych ji přijal.“

Oba muži se obrátili k Morgase. Stála tam v prostých žlutých šatech a každou chvíli vypadala víc jako královna. „Perrine,“ řekla, „pokud budu předsedat soudu, nebudu tě šetřit. Přijals mě, když jsme potřebovali útočiště, a za to jsem ti vděčná. Ale pokud rozhodnu, žes spáchal vraždu, nebudu shovívavá.“

„To by šlo,“ řekl Aybara. Zdál se být upřímný.

„Můj pane velící kapitáne,“ zašeptal Byar Galadovi do ucha horečně. „Bojím se, že to bude jenom fraška! Neřekl, že se podrobí trestu.“

„Ne, to jsem neřekl,“ ozval se Aybara. Jak mohl ten šepot slyšet? „Nebylo by to k ničemu. Myslíte si, že jsem temný druh a vrah. Nevěřil bys mému slovu, že přijmu trest, ne pokud byste mě neměli pod zámkem. Což nedovolím.“

„Vidíš?“ řekl Byar hlasitěji. „Tak k čemu to je?“

Galad opět pohlédl do Aybarových zlatých očí. „Poskytne nám to proces,“ řekl s větší jistotou. „A zákonný důvod. Začínám to chápat, dítě Byare. Musíme svoje tvrzení prokázat, jinak nebudeme o nic lepší než Asunawa.“

„Ale to nebude spravedlivý soud!“

Galad se k vysokému vojákovi otočil. „Zpochybňuješ nestrannost mé matky?“

Vychrtlý muž ztuhl a pak zavrtěl hlavou. „Ne, můj pane velící kapitáne.“

Galad se obrátil zpět k Aybarovi. „Žádám královnu Alliandre, aby zaručila, že soud bude v její říši právně závazný.“

„Když o to požádá urozený pán Aybara, udělám to.“ Zdálo se, že sejí to nelíbí.

„Já to požaduju, Alliandre,“ řekl Perrin. „Ale jenom v případě, že Damodred souhlasí, že propustí všechny moje lidi, které zadržuje. Zásoby si nech, ale propusť lidi, jak jsi mi předtím sliboval.“

„Tak dobře,“ přikývl Galad. „Udělám to, jakmile začne proces. Slibuji. Kdy se sejdeme?“

„Dej mi pár dní na přípravu.“

„Takže za tři dny,“ řekl Galad. „Soud proběhne tady, v tomhle stanu, na tomto místě.“

„Přiveď svoje svědky,“ řekl Aybara. „Budu tady.“