Věže půlnoci

KAPITOLA 44 Pochybná žádost

Morgasa vyšla ze svého stanu na svahu a pohlédla na Andor. Pod ní ležel Bílý Most, požehnaně známý, ačkoli viděla, že se rozrostl. Statkům se nedařilo a posledni zbytky zimních zásob se kazily, takže lidé mířili do měst.

Krajina by měla být zelená. Místo toho chřadla i žlutá tráva a zanechávala po sobě hnědé jizvy. Nepotrvá dlouho a celá země bude jako Pustina. Toužila něco dělat. Tohle byla její země. Či kdysi bývala.

Odešla od stanu a vydala se hledat pantátu Gilla. Cestou minula Faile, která opět mluvila s proviantmistrem. Morgasa na ni uctivě kývla. Faile jí kývnutí oplatila. Nyní mezi nimi zela trhlina. Morgasa si přála, aby to bylo jinak. Společně s ostatními sdílely kousek svých životů, když naděje byla slabší než plamínek svíčky. To Faile Morgasu povzbudila, aby použila jedinou sílu – vymáčkla své ubohé schopnosti až do poslední kapky – a zavolala tak o pomoc, když uvízly v pasti.

Tábor už byl z větší části postavený a bělokabátníci se k nim překvapivě připojili, ale Perrin se ještě nerozhodl, co udělá. Nebo se přinejmenším, pokud se rozhodl, s Morgasou o toto rozhodnutí nepodělil.

Mířila k řadám vozů, kolem podkovám a pacholků, kteří hledali nejlepší pastvu, lidí, kteří se dohadovali v zásobárně, a vojáků, kteří s nechutí kopali odpadní příkopy. Všichni až na Morgasu měli své místo. Sloužící ustupovali a napůl se klaněli, neboť si nebyli jistí, jak se k ní mají chovat. Nebyla královna, ale také ne prostě jen další urozená žena. Rozhodně už nebyla služebná.

Přestože jí doba strávená s Galadem připomněla, jaké to je, být královnou, byla vděčná za to, co se naučila jako Maighdin. Nebylo to tak hrozné, jak se obávala; být služebnou urozené paní mělo své výhody. Kamarádství s ostatními sloužícími, osvobození od břemene vedení, čas v Tallanvorově společnosti…

To nebyl její život. Bylo načase skoncovat s předstíráním.

Posléze Basela Gilla našla, jak pod dohledem Lini a s pomocí Lamželeza a Breane nakládá vozík. Faile Lamželeza a Breane propustila ze svých služeb, aby mohli sloužit Morgase. Morgasa skutečnost, že jí Faile tak laskavě vrátila sloužící zpátky, nijak nekomentovala.

Tallanvor s nimi nebyl. Už o něm nemohla snít jako mladá holka. Musela se vrátit do Caemlynu a pomoct Elain.

„Velič…“ řekl pantáta Gill s úklonou. Zarazil se. „Chci říct, má paní. Omlouvám se.“

„To nevadí, pantáto Gille. Samotné mi dělá potíže si to zapamatovat.“

„Víš jistě, že v tom chceš pokračovat?“ Lini si založila tenké paže.

„Ano,“ řekla Morgasa. „Je naší povinnosti vrátit se do Caemlynu a nabídnout Elain veškerou pomoc, kterou můžeme.“

„Když to říkáš,“ odvětila Lini. „Pokud jde o mě, já si myslím, že každý, kdo pustí dva kohouty najedno smetiště, si zaslouží ten kravál, co nadělají.“

Morgasa zvedla obočí. „Beru na vědomí. Ale myslím, že zjistíš, že jsem docela schopná pomoct, aniž bych uzurpovala Elaininu autoritu.“

Lini pokrčila rameny.

Měla pravdu; Morgasa musí být opatrná. Kdyby v hlavním městě zůstala příliš dlouho, mohlo by to na Elain vrhnout stín. Ale pokud se Morgasa během těch měsíců, které strávila jako Maighdin, něco naučila, byla to skutečnost, že lidé potřebují dělat něco užitečného, dokonce i kdyby to mělo být něco tak prostého jako naučit se podávat čaj. Morgasa měla schopnosti, které by se v nadcházejících nebezpečných časech mohly Elain hodit. Kdyby však svou dceru začala zastiňovat, vystěhovala by se z Caemlynu na svůj majetek na západě.

Ostatní pilně nakládali vůz a Morgasa si musela založit ruce, aby jim nezačala pomáhat. Starat se o sebe bylo do určité míry naplňující. Zatímco čekala, všimla si, že někdo přijíždí po cestičce z Bílého Mostu. Tallanvor. Co ve městě dělal? Zahlédl ji a přijel k ní, pak se uklonil a jeho hubená otevřená tvář byla ztělesněním úcty. „Má paní.“

„Zajel jsi do města? Měl jsi svolení urozeného pána Aybary?“ Perrin nechtěl, aby město nečekaně zaplavili vojáci a uprchlíci a dělali potíže.

„Má paní, mám tam rodinu,“ řekl Tallanvor, zatímco sesedal. Hlas měl odměřený a formální. „Pokládal jsem za moudré prověřit informaci, kterou získali zvědové urozeného pána Aybary.“

„Vážně, gardový poručíku Tallanvore?“ zeptala se Morgasa. Pokud se on mohl chovat takto formálně, mohla i ona. Lini, která s náručí ložního prádla, které bylo třeba zabalit, procházela kolem, si při Morgasině tónu krátce odfřkla.

„Ano, má paní,“ odpověděl Tallanvor. „Má paní… mohu něco navrhnout?“

„Mluv.“

„Podle hlášení tě tvá dcera má stále za mrtvou. Jsem si jistý, že když promluvíme s urozeným pánem Aybarou, rozkáže svým aša’manům, aby udělali průchod a my se mohli vrátit do Caemlynu.“

„Zajímavý návrh,“ řekla Morgasa opatrně, nevšímajíc si uculení na tváři Lini, která se právě vracela opačným směrem.

„Má paní,“ řekl Tallanvor a sledoval Lini, „můžeme si promluvit v soukromí?“

Morgasa přikývla a poodešla na kraj tábora. Tallanvor ji následoval. O kousek dál se obrátila a podívala na něj. „Nuže?“

„Má paní,“ pokračoval mírnějším hlasem, „když to teď ví celý Aybarův tábor, andorský dvůr se určitě doslechne, že stále žiješ. Pokud se tam neukážeš a nevysvětlíš, že ses vzdala trůnu, zvěsti o tvém přežití by mohly podkopat Elaininu autoritu.“

Morgasa neodpověděla.

„Pokud Poslední bitva skutečně nadchází,“ řekl Tallanvor, „nemůžeme si dovolit…“

„Tak už mlč,“ řekla stroze. „Už jsem Lini a ostatním přikázala zabalit. Nevšiml sis, co dělají?“

Tallanvor zrudl, když si všiml Gilla, který přitáhl truhlu a naložil ji na dvoukolák.

„Omlouvám se za svou smělost. S tvým dovolením, má paní.“ Tallanvor na ni kývl a obrátil se k odchodu.

„Musíme se k sobě chovat tak formálně, Tallanvore?“

„Iluze skončila, má paní.“ Odešel.

Morgasa sledovala, jak odchází, a svíralo sejí srdce. Ta její zatracená paličatost! Zatracený Galad! Jeho příjezd jí připomněl její pýchu a královské povinnosti.

Mít manžela pro ni bylo špatné. To se naučila od Taringaila. Přes všechnu stabilitu, kterou sňatek s ním přinesl, s sebou každá výhoda nesla i hrozbu jejímu trůnu. Proto nikdy z Brynea či Torna neudělala oficiálního chotě a Gaebril jen dokázal, že její obavy byly oprávněné.

Každý muž, který by šiji vzal, by mohl představovat možnou hrozbu pro Elain i Andor. Její děti, kdyby ještě nějaké měla, by byly Elaininými soupeři. Morgasa si nemohla lásku dovolit.

Tallanvor se zastavil kousek od ní a Morgasa zatajila dech. Obrátil se a vydal se zpátky k ní. Tasil meč, sklonil se a uctivěji ho položil k nohám, zatímco ona tam stála v býlí a křoví.

„Když jsem předtím vyhrožoval, že odejdu, byla to chyba,“ řekl tiše. „Byl jsem raněný a bolest dělá z muže pitomce. Víš, že tady vždy budu, Morgaso. Předtím jsem ti to slíbil a myslím to vážně. V poslední době si připadám jako komár v orlím světě. Ale mám meč a srdce a obojí je tvé. Navždy.“

Vstal a chystal se odejít.

„Tallanvore,“ téměř zašeptala. „Víš, nikdy ses mě nezeptal. Jestli bych tě chtěla.“

„Nemůžu tě postavit do takové pozice. Nebylo by správné nutit tě, abys udělala, co musíš, když jsi teď byla odhalena.“

„A co musím udělat?“

„Odmítnout mě,“ odsekl a očividně začínal mít vztek. „Pro dobro Andoru.“

„Musím?“ zeptala se. „Pořád si to opakuju, Tallanvore, ale stejně mám pochybnosti.“

„K čemu jsem ti dobrý?“ zeptal se. „Přinejmenším by ses měla vdát tak, aby to Elain pomohlo zajistit si věrnost jedné z frakcí, kterous urazila.“

„Takže se mám vdát bez lásky,“ řekla. „Zase. Kolikrát musím své srdce obětovat pro Andor?“

„Nejspíš tolikrát, kolikrát je třeba.“ Zatínal pěsti a zněl nesmírně hořce. Nehněval se na ni, ale na situaci. Vždy to byl tak vášnivý muž.

Zaváhala a pak zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla. „Znovu už ne. Tallanvore, podívej se na oblohu. Viděl jsi ty věci, co kráčejí po světě, cítil jsi, jak na nás dopadají Temného kletby. Tohle není doba, kdy žít bez naděje. Bez lásky.“

„Ale co povinnost?“

„Povinnost se může zatraceně zařadit do fronty. Ta už si ze mě urvala svůj podíl. Všichni už měli svůj podíl, Tallanvore. Všichni kromě muže, kterého chci.“ Překročila jeho meč, který stále ležel v lopuší, a pak už se nebyla schopná zastavit. Za okamžik už ho líbala.

„Tak dobře, vy dva,“ ozval se za nimi přísný hlas. „Okamžitě jdeme za urozeným pánem Aybarou.“

Morgasa se odtáhla. Byla to Lini.

„Cože?“ Morgasa se pokusila uklidnit.

„Vezmete se,“ prohlásila Lini. „I kdybych vás tam měla dotáhnout za uši.“

„Já se rozhodnu sama,“ řekla Morgasa. „Perrin se mě pokusil…“

„Já nejsem on,“ přerušila ji Lini. „Nejlepší bude udělat tohle dřív, než se vrátíme k Elain. Jakmile budeš v Caemlynu, nastanou komplikace.“ Obrátila oči ke Gillovi, který už naložil truhlu. „A ty! Vybal věci mé paní.“

„Ale Lini,“ namítla Morgasa, „my jdeme do Caemlynu.“

„Zítra to bude stačit, dítě. Dneska večer budete slavit.“ Změřila si je pohledem. „A dokud nebude sňatek uzavřený, myslím, že není bezpečné nechávat vás dva o samotě.“

Morgasa zrudla. „Lini,“ zasykla. „Už mi není osmnáct!“

„Ne, když ti bylo osmnáct, bylas řádně vdaná. Mám tě popadnout za uši?“

„Já…“ začala Morgasa.

„Už jdeme, Lini,“ řekl Tallanvor.

Morgasa se na něj zaškaredila.

Zamračil se. „Co je?“

„Nezeptal ses.“

Usmál se a pak si ji přitáhl k sobě. „Morgaso Trakandovno, staneš se mojí ženou?“

„Ano,“ odpověděla. „A řeď jdeme najít Perrina.“

Perrin zatáhl za dubovou větev. Zlomila se a do vzduchu se vznesl dřevěný prach. Když větev zvedl, z konce se na hnědou trávu vysypaly piliny.

„Stalo se to včera v noci, můj pane,“ řekl Kevlyn Torr s rukavicemi v rukou. „Celý ten listnatý lesík támhle za jedinou noc zvadl a uschl. Odhaduju, že je to skoro stovka stromů.“

Perrin větev zahodil a oprášil si ruce. „Není to o nic horší, než co už jsme viděli.“

„Ale…“

„Nedělej si s tím starosti,“ řekl Perrin. „Pošli sem pár chlapů, aby tady nařezali dříví na oheň; zdá se, že bude hořet dobře.“

Kevlyn přikývl a odběhl. Mezi stromy vykukovali další znepokojeně se tvářící dřevorubci. Duby, jasany, jilmy a ořechovce, které přes noc zvadly, už to bylo dost zlé. Ale zvadnout a pak vyschnout tak, jako by byly mrtvé už roky? To bylo vysloveně znepokojující. Nejlepší bude vypořádat se s tím rychle a nedovolit, aby se lidé začali bát.

Perrin se vydal zpátky do tábora. V dálce zvonily kovadliny. Nakoupili surový materiál, každičký kousek železa, který v Bílém Mostě dokázali sehnat. Lidé dychtivě směňovali za jídlo a Perrin získal pět výhní společně s muži, kteří mu je přivezli a postavili, a k tomu kladiva, nástroje a uhlí.

Možná pár lidí ve městě zachránil před smrtí hlady. Přinejmenším na chvilku.

Kováři dál bušili. Perrin doufal, že Nealda a ostatní nehoní příliš tvrdě. Zbraně vytvořené pomocí jediné síly by jeho lidem poskytly zásadní výhodu. Neald nebyl schopný přesně přijít na to, co udělal, když pomáhal vykovat Mah’alleinir, ale Petřina to nepřekvapilo. Ta noc byla jedinečná. Položil ruku na zbraň, cítil její slabé teplo a myslel na Hopsala.

A Neald přišel na to, jak vyrábět čepele, které se neztupí ani nezlomí. Čím víc cvičil, tím ostřejší břity dokázal vyrobit. Aielové už se jich začali dožadovat na oštěpy a Perrin dal Nealdovi rozkaz postarat se o to jako první. Bylo to to nejmenší, co jim dlužil.

Na místě určeném pro cestování na okraji rozlehlého ležení stál Grady v kruhu s Annourou a Masuri a drželi otevřený průchod. Toto byla poslední skupina civilistů, kteří od něj chtěli odejít, skupina, která mířila do Caemlynu. Společně s nimi poslal vzkaz Elain. Brzy se s ní bude potřebovat sejít; nebyl si jistý, jestli si má nebo nemá dělat obavy. To ukáže čas.

Pár lidí se vracelo průchodem a vezlo dvoukoláky jídla, nakoupeného v Caemlynu, kde se stále ještě daly sehnat zásoby. Nakonec zahlédl Faile, jak se proplétá táborem směrem k němu. Zvedl ruku a přivolal ji k sobě.

„S Bavinem šlo všechno dobře?“ zeptal se. Byla v proviantmistrově stanu.

„Všechno je v pořádku.“

Perrin si promnul bradu. „Už nějakou dobu se ti o tom chci zmínit – nemyslím, že je zrovna poctivý.“

„Budu si na něj dávat zvlášť pozor,“ odvětila a znělo to pobaveně.

„Berelain tráví víc času s bělokabátníky,“ řekl Perrin. „Zdá se, že sejí Damodred líbí. Nechává mě úplně na pokoji.“

„Vážně?“

„Ano. A zveřejnila to prohlášení, kde odmítá ty drby o ní a o mně. Světlo, vypadá to, že tomu lidi opravdu věří. Bál jsem se, že to budou považovat jenom za zoufalý pokus!“

Z Faile byla cítit spokojenost.

Položil jí ruku na rameno. „Nevím, cos udělala, ale děkuju ti.“

„Víš, jaký je rozdíl mezi sokolem a jestřábem, Perrine?“

„Hlavně ve velikosti,“ řekl. „A tvaru křídel. Sokol vypadá víc jako šíp.“

„Sokol,“ řekla Faile, ‚je lepší letec. Zabíjí zobákem a umí rychle létat. Jestřáb je pomalejší a silnější; vyniká při lovení kořisti, která se pohybuje po zemi. Rád zabijí spáry po útoku shora.“

„Dobře,“ řekl Perrin. „Ale neznamená to, že když oba dole uvidí králíka, jestřáb ho dokáže popadnout lip?“

„Přesně tohle to znamená.“ Usmála se. „Jestřáb umí lip lovit králíky. Ale, víš, sokol umí lip lovit yas/raóa. Poslals k Elain posla?“

Ženy. Nikdy je nepochopí. Pro jednou se ale zdálo, že je to dobře. „Poslal. Doufám, že se brzo budeme moct sejít.“

„V táboře už se šíří řeči o tom, koho si s sebou vezmeš.“

„Proč řeči?“ zeptal se Perrin. „Budeš to ty. Ty budeš nejlíp vědět, jak s Elain jednat, i když mít s sebou Alliandre nejspíš neuškodí.“

„A Berelain?“

„Ta může zůstat v táboře,“ řekl Perrin. „Dohlížet tady na to. Šla posledně.“

Z Faile bylo cítit ještě větší uspokojení. „Měli bychom…“ Zamračeně se odmlčela. „No, zdá se, že konečně spadl i poslední list.“

„Cože?“ řekl Perrin a otočil se. Hleděla na hlouček lidí, který k nim mířil. Stará Lini, následovaná Morgasou a Tallanvorem, kteří na sebe zirali jako pár, který se právě vrací z prvního společného Bel Tinu. „Myslel jsem, že ho nemá ráda,“ řekl. „A nebo, pokud ano, stejně se za něj nevdá.“

„Představy se mění,“ řekla Faile, „mnohem rychleji než srdce.“ Cítil z ní slabý hněv, třebaže ho potlačovala. Ještě Morgase zcela neprominula, ale už nebyla otevřeně nepřátelská.

„Perrine Aybaro,“ řekla Morgasa. „Kromě mého nevlastního syna jsi nejblíž k urozenému pánovi tohoto ležení. Nebylo by ale správné, aby syn oddával matku, takže myslím, že budeš stačit. Tento muž mě požádal o ruku. Provedeš náš obřad?“

„To je dost pochybný způsob, jak mě žádat o pomoc, Morgaso,“ odpověděl.

Ženiny oči se zúžily. A Faile se na něj podívala a také z ní byl cítit hněv. Perrin si povzdechl. Sice se spolu škorpily, ale vždycky se dychtivě vrhly na muže, který řekl něco špatně, dokonce i když to byla pravda.

Morgasa se nicméně uklidnila. „Omlouvám se. Nechtěla jsem urazit tvoji autoritu.“

„To je v pořádku,“ řekl. „Myslím, že máš důvod ji zpochybňovat.“

„Ne,“ odvětila Morgasa a napřímila se. Světlo, ta ale dokázala vypadat jako královna, když chtěla. Jak to, že si toho předtím nevšimli? „Ty jsi urozený pán, Perrine Aybaro. Tvé činy to dokazují. Jsi pro Dvouříčí požehnáním, a možná i pro samotný Andor. Tak dlouho, dokud zůstanete jeho součástí.“

„To mám v úmyslu,“ slíbil jí Perrin.

„Nuže, kdybys pro mě tohle udělal,“ řekla a ohlédla se na Tallanvora, „pak bych byla ochotná přimluvit se za tebe u Elain. Všechno se dá zařídit a tituly – řádné tituly – je možné udělit.“

„Přijmeme tvoji nabídku promluvit v náš prospěch,“ promluvila Faile rychleji, než mohl Perrin. „Ale to my, společně s Jejím Veličenstvem, se rozhodneme, jestli je v tuto chvíli udělení titulu… správným krokem.“

Perrin se na ni podíval. Neuvažovala pořád o tom, že se Dvouříčí odtrhne a vytvoří samostatné království, že ne? Nikdy o tom nemluvili takto otevřeně, ale povzbuzovala ho, ať používá prapor Manetherenu. Budou to muset probrat.

Nedaleko zahlédl Galada Damodreda, který přicházel k nim s Berelain – jako v poslední době vždy – po boku. Vypadalo to, že pro něj Morgasa poslala. Galad něco schovával do kapsy. Zdálo se, že se jedná o malý dopis s červenou pečeti. Odkud to má? Tvářil se ustaraně, nicméně když k nim dorazil, jeho tvář se rozjasnila. Nezdálo se, že ho novinka o manželstvi překvapuje; kývl na Perrina a objal svou matku a pak se přísně – ale srdečně – pozdravil s Tallanvorem.

„Jaký obřad byste si představovali?“ zeptal se Perrin Morgasy. „Znám jenom ten dvouříčský.“

„Věřím, že postačí jednoduché sliby, pronesené před tebou,“ odpověděla Morgasa. „Už jsem dost stará na to, aby mě obřady unavovaly.“

„To mi připadá příhodné,“ řekl Perrin.

Galad ustoupil stranou a Morgasa s Tallanvorem se chytili za ruce. „Martyne Tallanvore,“ řekla. „Dal jsi mi víc, než si zasloužím, a déle, než jsem tušila. Tvrdils, že láska prostého vojáka je v porovnáni s královským majestátem ničím, ale já říkám, že hodnota muže není v jeho titulu, ale v jeho duši.

Viděla jsem tvoji odvahu, oddanost, věrnost a lásku. Ve tvém nitru vidím srdce prince, srdce muže, který zůstal věrný, když stovky kolem něj selhaly. Přísahám, že tě miluji. A před Světlem přísahám, že tě neopustím. Přísahám, že tě navždy uchovám v srdci a budeš mým manželem.“

Berelain vytáhla kapesník a otřela si koutky očí. Ano, při příležitostech, jako jsou svatby, ženy vždycky brečí. Ačkoli Perrin… no, taky v očích cítil slzy. Možná příliš prudké slunce.

„Morgaso Trakandovno,“ řekl Tallanvor, „zamiloval jsem se do tebe za to, jak ses jako královna chovala k lidem kolem sebe. Viděl jsem ženu, která své povinnosti vykonávala nejen s pocitem odpovědnosti, ale s vášní. Dokonce i když jsem pro tebe byl jen jeden z gardistů, chovala ses ke mně laskavě a s úctou. Chovala ses tak ke všem svým poddaným.

Miluji tě pro tvou dobrotu, chytrost, silnou mysl a vůli. Nedokázal tě zlomit ani jeden ze Zaprodanců; když si myslel, že tě zcela ovládá, uniklas mu. Ten nejstrašlivější z tyranů tě nedokázal zlomit, dokonce i když tě měl v hrsti. Nedokázali tě zlomit Saidové. Jiný, kdo by prošel tím, čím sis prošla ty, by cítil nenávist. Ale ty… tys postupně stále víc vyrůstala v někoho, koho je třeba obdivovat, milovat a ctít.

Přísahám, že tě miluji. A před Světlem přísahám, že tě nikdy, nikdy neopustím. Přísahám, že tě navždy uchovám v srdci a budeš mojí ženou. To přísahám, Morgaso, i když jedna moje část odmítá uvěřit, že se to skutečně děje.“

A pak tam stáli a hleděli si do očí, jako by tam Perrin vůbec nebyl.

Odkašlal si. „Tak tedy budiž. Jste svoji.“ Měl by jim poskytnout nějakou radu? Jak by někdo mohl radit Morgase Trakandovně, královně s dětmi stejně starými jako on? Prostě jen pokrčil rameny. „Tak už běžte.“

Z Faile vedle něj bylo cítit pobavení a mírná nespokojenost. Lini nad Perrinovým výkonem ohrnula nos, ale Morgasu s Tallanvorem odvedla. Galad na něj kývl a Berelain udělala pukrle. Vydali se pryč a Berelain poznamenala, jak nečekaně to všechno proběhlo.

Faile se na něj usmála. „Budeš se v tom muset zlepšit.“

„Chtěli prostý obřad.“

„To řzfaz každý,“ odvětila Faile. „Ale můžeš být stručný a zároveň si zachovat autoritu. Ještě si o tom promluvíme. Příště odvedeš mnohem lepší práci.“

Příště? Zavrtěl hlavou, zatímco Faile se obrátila a zamířila k ležení.

„Kam jdeš?“ zeptal se Perrin.

„Za Bavinem. Musím požádat o pár soudků piva.“

„Na co?“

„Na oslavy,“ řekla Faile a ohlédla se přes rameno. „Když je to nutné, obřad se dá odbýt. Ale oslava by se odbývat neměla.“ Pohlédla vzhůru. „Zvlášť ne v dobách, jako je tahle.“

Perrin sledoval, jak odchází a mizí v obrovském ležení. Vojáci, sedláci, řemeslníci, Aielové, bělokabátníci, uprchlíci. Téměř sedmdesát tisíc duší, navzdory tomu, kolik jich odešlo nebo padlo v boji. Jak je vůbec možné, že skončil s takovouhle armádou? Než odešel z Dvouříčí, nikdy neviděl na jednom místě víc než tisíc lidí.

Největší část tvořili bývalí žoldnéři a uprchlici, kteří cvičili pod Tamovým a Dannilovým vedením. Říkali si vlčí garda, ať už to mělo znamenat cokoli. Perrin vyrazil zkontrolovat další vozy se zásobami, ale něco ho zezadu zlehka ťuklo do hlavy.

Ztuhl, otočil se a očima přejel les za sebou. Vpravo byl hnědý a uschlý; vlevo pokrývka stromů řídla. Nikoho neviděl.

Byl jsem na sebe příliš tvrdý? Zapřemýšlel, poškrábal se na hlavě, otočil a šel dál. Představuju si věci, který…

Další malý zásah zezadu do hlavy. Prudce se obrátil a zahlédl cosi, co padá do trávy. Zamračeně poklekl a věc zvedl. Žalud. Další ho trefil do čela. Přilétl z lesa.

Perrin zavrčel a vydal se mezi stromy. Možná některé z mála dětí v táboře? Před ním rostl velký dub; kmen byl dost silný na to, aby se za ním někdo schoval. Když se přiblížil, trochu zaváhal. Byla to nějaká past? Položil ruku na kladivo a pomalu se plížil vpřed. Strom byl po větru a on nedokázal zavětřit pach…

Zpoza stromu se náhle vytrčila ruka s hnědým pytlem. „Chytil jsem jezevce,“ řekl známý hlas. „Chceš ho vypustit na návsi?“

Perrin ztuhl a pak se hromově rozesmál. Obešel kmen a našel postavu v červeném kabátě s vysokým límcem – lemovaným zlatém – a přepychových hnědých kalhotách, jak sedí na odhalených kořenech a u nohou se jí mele pytel. Mat líně okusoval dlouhý kus sušeného masa a na hlavě měl nasazený černý klobouk se širokou krempou. Vedle něj se o kmen stromu opírala dlouhá tyčová zbraň se širokou čepelí na konci. Kde sehnal takové vybrané šaty? Nestěžovával si kdysi, že Rand nosí stejné oblečení?

„Mate?“ zeptal se Perrin, který ohromením skoro nemohl mluvit. „Co tady děláš?“

„Chytám jezevce,“ řekl Mat a zatřásl pytlem. „Je to zatraceně těžký, víš, zvlášť když se o tom dozvíš takovou chvilku předem.“

Pytel zašustil a Perrin zevnitř zaslechl povědomé vrčení. Cítil, že v pytli je skutečně něco živého. „Tys vážně nějakého chytil?“

„Asi se mi po tom stýskalo.“

Perrin nevěděl, jestli Mata pokárat, nebo se mu smát – když byl Mat kolem, byla tato směs emocí normální. Když byli nyní u sebe, Perrinovi naštěstí před očima nevířily žádné barvy. Světlo, to by bylo matoucí. Perrin však cítil… že je to správné.

Vytáhlý muž se usmál, odložil vak, vstal a nabídl mu ruku. Perrin sejí chopil, ale sevřel Mata v srdečném objetí.

„Světlo, Mate,“ řekl Perrin. „Zdá se to jako věčnost!“

„Jako celý život,“ řekl Mat. „Možná dva. Přestal jsem počítat. Každopádně už to v Caemlynu vře zprávami o vašem přichodu. Usoudil jsem, že jediný způsob, jak se přivítat, bude proklouznout tím průchodem a najít tě dřív než všichni ostatní.“ Mat zvedl oštěp a čepelí dozadu si ho položil na rameno.

„Cos dělal? Kdes byl? Je Tom s tebou? A co Nyneiva?“

„Tolik otázek,“ řekl Mat. „Jak bezpečný ten tvůj tábor je?“

„Stejně bezpečný jako každé jiné místo.“

„Takže ne dost bezpečný,“ zvážněl Mat. „Podívej, Perrine, jdou po nás nějací hodně nebezpeční lidi. Přišel jsem, abych tě varoval, abys byl obzvlášť opatmej. Zabijáci si tě brzo najdou a raději bys na ně měl být připravenej. Musíme všechno dohonit. Ale nechci to dělat tady.“

„Tak kde?“

„Sejdeme se v hospodě jménem U Šťastný tlačenice v Caemlynu. Jo, a kdyby ti to nevadilo, budu si od tebe na chvilku chtít půjčit jednoho z těch chlapíků v černých kabátech. Potřebuju průchod.“

„K čemu?“

„Vysvětlím ti to. Ale později.“ Mat se dotkl krempy klobouku a obrátil se, aby odklusal ke stále otevřenému průchodu do Caemlynu. „Vážně,“ řekl, otočil se a chvilku běžel pozpátku. „Buď opatrný, Perrine.“

S těmi slovy proklouzl kolem několika uprchlíků a průchodem. Jak se dostal přes Gradyho? Světlo! Perrin si pro sebe zavrtěl hlavou a pak se sehnul, aby rozvázal pytel a pustil toho chudáka jezevce, kterého Mat polapil.