Věže půlnoci

KAPITOLA 28 Zvláštnosti

Co máš v plánu, manželi?“ zeptala se Faile.

Byli zpátky u sebe ve stanu, kam se vrátili po vyjednávání s bělokabátníky. Perrinovy činy ji překvapily – což bylo osvěžující, ale zároveň i znepokojivé.

Svlékl si kabát. „Cítím ve větru něco zvláštního, Faile. Něco, co jsem nikdy předtím necítil.“ Zaváhal a pohlédl na ni. „Nejsou tu žádní vlci.“

„Žádní vlci?“

„Žádné poblíž necítím,“ řekl Perrin s nepřítomným výrazem v očích. „Předtím tu nějací byli. Teď jsou pryč.“

„Říkals, že se neradi zdržují v blízkosti lidí.“

Stáhl si košili a odhalil svalnatou hruď pokrytou kudrnatými hnědými chlupy. „Dneska tady bylo příliš málo ptáků, příliš málo zvířat v podrostu. Světlo spal tu oblohu. Působí to ona, nebo něco jiného?“ Vzdychl a posadil se na lůžko.

„Ty půjdeš… tam?“ zeptala se Faile.

„Něco není v pořádku,“ zopakoval. „Ještě před soudem potřebuju zjistit, co jenom půjde. Ve vlčím snu možná najdu odpovědi.“

Soud. „Perrine, mně se to nelíbí.“

„Zlobíš se kvůli Maighdin.“

„Jasně, že se kvůli Maighdin zlobím,“ řekla. Prošly Maldenem spolu a ona Faile neřekla, že je královna zatracenýho Andoru? Faile tak vypadala jako blázen – jako vesnický tlučhuba, který se chlubí šermířským uměním před procházejícím mistrem šermířem.

„Nevěděla, jestli nám může věřit,“ řekl Perrin. „Jak se zdá, utíkala před jedním ze Zaprodanců. Taky bych se schoval.“

Faile se na něj zamračila.

„Nekoukej na mě takhle,“ řekl. „Neudělala to, abys vypadala hloupě, Faile. Měla svoje důvody. Nech to být.“

To jí pomohlo cítit se trochu lépe; bylo tak hezké, že se teď sám brání. „No, přemýšlím, kdo se ukáže, že je Lini. Nějaká seančanská královna? Pantáta Gill, král Arad Domanu v utajení?“

Perrin se usmál. „Myslím, že jsou to její sloužící. Alespoň Gill je, kdo tvrdí, že je. Balwer má nejspíš záchvat, že na to nepřišel.“

„Vsadím se, že přišel,“ řekla Faile a klekla si vedle něj. „Perrine, to o tom soudu jsem myslela vážně. Mám starosti.“

„Nenechám se zajmout,“ ujistil ji. „Jenom jsem řekl, že se zúčastním procesu a dám jim možnost přednést důkazy.“

„Tak k čemu to je?“ zeptala se Faile.

„Dá mi to víc času na přemýšlení,“ řekl, „a možná je díky tomu nebudu muset zabít. Jejich kapitán, Damodred – něco na něm voní lip než na většině ostatních. Není šílený vzteky nebo nenávistí. Tohle dostane naše lidi zpátky a umožní mi se bránit. Je příjemné, když má muž možnost říct, co má na srdci. Možná, že právě to jsem celou tu dobu potřeboval.“

„No, tak dobře,“ řekla Faile. „Ale v budoucnu prosím zvaž, že mě na svoje plány upozorníš předem.“

„To udělám,“ řekl, zívl a natáhl se. „Po pravdě mě to napadlo až v poslední chvíli.“

Faile s námahou udržela jazyk za zuby. Alespoň něco dobrého z vyjednávání vzešlo. Sledovala Berelain, když se sešla s Damodredem, a jen vzácně viděla, aby se ženě takhle rozzářily oči. Faile by toho mohla využít.

Pohlédla dolu. Perrin už potichu chrápal.

Perrin seděl opřený zády o něco tvrdého a hladkého. Nad lesem, který byl směsicí jedlí, dubů a kalin, vřela příliš temná, téměř zlá obloha vlčího snu.

Vstal, pak se obrátil a pohlédl na to, o co se opíral. K rozbouřené obloze se vypínala mohutná ocelová věž. Byla příliš rovná, se zdmi, které vypadaly jako z jediného kusu kovu, a vzbuzovala v něm pocit naprosté nepřirozenosti.

Říkal jsem ti, že je to zlé místo, vyslal Hopsal, který náhle seděl vedle Perrina. Štěně hloupé.

„Nepřišel jsem sem úmyslně,“ namítl Perrin. „Probudil jsem se tady.“

Tvoje mysl se na to soustředí, řekl Hopsal. Nebo mysl toho, se kterým jsi spojený.

„Mátová,“ řekl Perrin, aniž chápal, jak to ví. Barvy se neobjevily. Ve vlčím snu to nedělaly nikdy.

Stejně hloupé štěně jako ty?

„Možná hloupější.“

Z Hopsala byla cítit nevěřícnost, jako by nebyl ochotný věřit, že je to možné. Pojď, vyslal vlk. Vrátilo se to.

„Co se…“

Hopsal zmizel. Perrin ho zamračeně následoval. Nyní dokázal snadno zachytit pach místa, kam Hopsal odešel. Objevili se na Jehannahské silnici a ta podivná fialová zeď tam opět stála, rozřezávala silnici vejpůl, vypínala se vysoko a sahala daleko oběma směry. Perrin došel ke stromu. Jeho nehybné holé větve se zdály uvězněné ve skle.

Hopsal přecházel poblíž. Už jsme tuhle věc viděli, vyslal. Dávno, velmi dávno. Před tolika životy.

„Co je to?“

Lidská věc.

Hopsalovy představy obsahovaly zmatené obrazy. Létající zářící disky. Nemožně vysoké ocelové stavby. Věci z věku pověstí? Hopsal jejich využití nerozuměl o nic víc než využití povozu nebo svíčky.

Perrin se zahleděl na cestu. Tuto část Ghealdanu nepoznával; musí ležet dál směrem k Lugardu. Zeď se objevila jinde než posledně.

Něco ho napadlo a Perrin se několika prudkými skoky přesunul dál po cestě. O sto kroků dál se ohlédl a potvrdil si své podezření. Sklo netvořilo zeď, ale obrovskou kopuli. Průhlednou s fialovým nádechem, která jako by se táhla celé ligy daleko.

Hopsal se přesunul jako rozmazaná čmouha. Musíme jít.

„Je tady, že ano?“ zeptal se Perrin. Natáhl se. Dubová tanečnice, Jiskra a Nespoutaný byli blízko. Před nimi, uvnitř kopule. Odpověděli rychlými horečnými obrazy o tom, že loví a jsou loveni.

„Proč neutečou?“ zeptal se Perrin.

Z Hopsala cítil zmatek.

„Jdu za ním,“ řekl Perrin a přiměl se posunout vpřed.

Nic se nestalo.

Perrin pocítil v břiše bodnutí paniky. Co se dělo? Zkusil to znovu, tentokrát se pokusil poslat k základům kopule.

Fungovalo to. Vzápětí byl tam a sklovitý povrch se zvedal na útesu před ním. Je to ta kopule, pomyslel si. Brání mi. Náhle pochopil, proč z vlků cítil ten pocit uvěznění. Nemohli uniknout.

Tak jaký měla tahle kopule účel? Uvěznit vlky, aby je Zabíječ mohl pobít? Perrin zavrčel a přistoupil k povrchu kopule. Nemohl se dovnitř dostat pomocí představy, ale možná by to šlo světštějšími prostředky. Zvedl ruku, ale pak zaváhal. Nevěděl, co se stane, když se povrchu dotkne.

Vlci vysílali obrazy muže v černém koženém oblečení, s drsnou zbrázděnou tváří a úsměvem na tváři, když vypouštěl šípy. Páchl špatně. Také byl cítit mrtvými vlky.

Perrin je tam nemohl nechat. O nic víc než by mohl nechat pantátu Gilla a ostatní bělokabátníkům. Rozzuřený na Zabíječe se dotkl povrchu kopule.

Jeho svaly náhle ztratily sílu. Připadaly mu jako voda a nohy ho nedokázaly unést. Tvrdě sebou praštil o zem. Nohou se stále dotýkal kopule – procházela skrz. Kopule jako by neměla žádnou podstatu.

Plíce už mu nefungovaly; nadmout hruď bylo příliš těžké. V panice si představil, jak je někde jinde, ale nefungovalo to. Byl v pasti, stejně jako vlci!

Vedle něj se objevil stříbrošedý záblesk. Do ramene se mu zaťaly čelisti. Když ho Hopsal vytáhl z fialové kopule, Perrin okamžitě ucítil, jak se mu síla vrátila. Lapal po dechu.

Štěně hloupě, vyslal Hopsal.

„Ty bys je opustil?“ zeptal se Perrin drsným hlasem.

Hloupý ne proto, že hrabe v díře. Hloupý, protože na mě nepočkal pro případ, že by vyletěli sršni. Hopsal se obrátil ke kopuli. Pomoz mi, když spadnu. Popošel vpřed a pak se nosem dotkl stěny. Klopýtl, ale narovnal se a pomalu pokračoval vpřed. Na druhé straně se zhroutil, ale hruď se mu stále zvedala.

„Jak jsi to udělal?“ zeptal se Perrin, zatímco se zvedal.

Já jsem já. Hopsal tak, jak se viděl – což bylo totéž jako to, kdo byl. Jako mnoho věcí ve vlčím snu byla síla něčího myšlenkového obrazu mocnější než podstata samotného světa.

Pojď, vyslal Hopsal. Buď silný, projdi skrz.

„Mám lepší nápad,“ řekl Perrin a vstal. Plnou rychlostí se vrhl vpřed. Narazil do fialové stěny a okamžitě zplihl, ale setrvačností pokračoval dál, kde se převalil a zastavil. Zasténal, rameno rozbolavělé a paži poškrábanou.

Stěně hloupé, vyslal Hopsal. Musíš se učit.

„Teď není čas,“ řekl Perrin, škrábaje se na nohy. „Musíme pomoct ostatním.“

Šípy ve větru, silné, černé, smrtící. Lovcův smích. Zatuchlý mužský pach. Zabiják byl tady. Hopsal s Perrinem se rozběhli po cestě a Perrin zjistil, že uvnitř kopule může zrychlit. Váhavě se pokusil pomocí myšlenky skočit vpřed a fungovalo to. Když se však zkusil poslat ven, nic se nestalo.

Takže kopule byla bariéra. Uvnitř se mohl pohybovat volně, ale nemohl se dostat ven tím, že si tam sám sebe představí. Pokud se chtěl dostat ven, musel zdí projít fyzicky.

Dubová tanečnice, Nespoutaný a Jiskra byli před nimi. A Zabíječ taky. Perrin zavrčel – zaplavovala ho zoufalá volání. Temný les. Zabíječ. Připadal vlkům tak vysoký, temná stvůra s tváří jako vytesanou z kamene.

Krev na trávě. Bolest, vztek, hrůza, zmatek. Jiskra byl zraněný. Ostatní dva poskakovali sem a tam, popichovali a odváděli pozornost. Jiskra se plazil k hranici kopule.

Opatrně, Mladý býku, vyslal Hopsal. Tenhle člověk loví dobře. Pohybuje se skoro jako vlk, ačkoli je nějak špatný.

„Odlákám ho. Ty se postarej o Jiskru.“

Ty máš ruce. Ty neseš. V Hopsalových slovech bylo samozřejmě víc než jen to: Hopsalův věk a zkušenosti, Perrin pořád vlče.

Perrin zaskřípal zuby, ale nehádal se. Hopsal byl zkušenější. Rozdělili se, Perrin se natáhl k Jiskroví, zjistil, kde je – ukrýval se mezi stromy – a přesunul se přímo tam.

Tmavě hnědý vlk měl ve stehně zaražený šíp, tiše kňučel a při plazení za ním zůstávala krvavá stopa. Perrin si rychle klekl a vytáhl šíp ven. Vlk stále kňučel a byl z něj cítit strach. Perrin zvedl šíp. Páchl zlem. Znechuceně ho zahodil a vlka zvedl.

Poblíž něco zapraskalo a Perrin se prudce otočil. Mezi dvěma stromy proskočil Nespoutaný, z něhož byla cítit úzkost. Zbývající dva vlci lákali Zabíječe pryč.

S Jiskrou v náručí se Perrin obrátil a rozběhl k nejbližšímu okraji kopule. Nemohl skočit přímo k okraji, protože nevěděl, kde je.

S bušícím srdcem vyrazil ze stromů. Jak se vzdalovali od šípu, zdálo se, že vlk v jeho náruči sílí. Perrin se rozběhl rychleji, až to působilo nepředložené, a jako blesk překonával stovky kroků naráz. Stěna kopule se přiblížila a Perrin se zastavil.

Zabíječ byl náhle zde, stál před ním s nataženým lukem. Na sobě měl nadouvající se černý plášť; už se neusmíval a v očích mu zuřila bouře.

Vystřelil. Perrin se přesunul a neviděl, kam šíp dopadl. Objevil se na místě, kde poprvé vstoupil do kopule; tam měl jít jako první. Vrhl se proti fialové kopuli, na druhé straně se zhroutil a Jiskru v kotrmelcích odhodil.

Vlk vyjekl. Perrin tvrdě dopadl.

Mladý býku! Jiskra vyslal obraz Zabíječe, temného jako bouřkový mrak, jak s nataženým lukem stojí těsně za stěnou.

Perrin se neohlédl. Přesunul se na svahy Dračí hory. Jakmile tam byl, úzkostlivě vyskočil na nohy a v ruce se mu objevilo kladivo. Nedaleké smečky k němu poslaly pozdrav. Pro tuto chvíli si jich Perrin nevšímal.

Zabíječ je nesledoval. Po chvíli napětí se objevil Hopsal. „Dostali se ostatní pryč?“ zeptal se Perrin.

Jsou v bezpečí, vyslal. Šeptalka je mrtvá. Obraz ukázal vlčici – z pohledu ostatních členů smečky – jak ji zabíjí vzápětí poté, co se objevila kupole. Jiskru zasáhl šíp, když do ní vyděšeně šťouchal čumákem.

Perrin zavrčel. Málem skočil pryč, aby se Zabíječi znovu postavil, ale Hopsalovo varování jej zastavilo. Příliš brzy! Musíš se učit!

„Nejde jenom o něj,“ řekl Perrin. „Musím si prohlídnout okolí mého a bělokabátnického ležení. V bdělém světě tam něco špatně páchlo. Musím se podívat, jestli je tam něco neobvyklého.“

Neobvyklého? Hopsal vyslal obraz kopule.

„Nejspíš to s tím souvisí.“ Dvě zvláštnosti působily víc než jen jako pouhá náhoda.

Pátrej jindy. Zabíječje na tebe příliš silný.

Perrin se zhluboka nadechl. „Nakonec se mu budu muset postavit, Hopsale.“

Ne teď.

„Ne,“ souhlasil Perrin. „Teď ne. Teď budeme cvičit.“ Obrátil se k vlkovi. „Tak jako každou noc, dokud nebudu připravený.“

Rodei Ituralde se na lůžku převalil a krk měl smáčený potem. Bylo v Saldeii vždycky takhle horko a vlhko? Zatoužil po domově, po chladné mořské bríze Bandar Ebanu.

Všechno mu připadalo špatně. Proč zplozenci Stínu nezaútočili? V mysli mu rachotila stovka možností. Čekají na nové obléhací stroje? Prohledávají lesy, aby je postavili? Nebo se jejich velitelé spokojí s obléháním? Celé město bylo obklíčené, ale teď už tam venku muselo být dost trolloků, aby ho přemohli.

Zvykli si bušit do bubnů. Celé hodiny. Bum, bum, bum. Pravidelně, jako srdce obrovského zvířete, samotného Velkého hada, ovíjejícího město.

Venku začínal zářit úsvit. Ituralde si šel lehnout až dlouho po půlnoci. Durhem – který velel ranni hlídce – vydal rozkaz, že Ituraldeho nemají až do poledne vyrušovat. Jeho stan stál ve stíněném výklenku nádvoří. Chtěl být blízko hradeb a odmítl postel. To byla pošetilost. Ačkoli v předchozích letech mu bylo polní lůžko dobré, už nebyl tak mladý jako dřív. Zítra se přestěhuje.

A teď spi, řekl si.

Nebylo to tak snadné. Obvinění, že je Dračí spřísahanec, ho rozrušilo. V Arad Domanu bojoval za svého krále, za někoho, komu věřil. Nyní bojoval v cizí zemi za muže, s nímž se setkal pouze jednou. A to všechno jen kvůli nějakému tušení.

Světlo, to je ale vedro. Po tvářích mu stékal pot, až ho z něj svědilo za krkem. Tak časně ráno by nemělo být takové horko. Nebylo to přirozené. Ty zatracené bubny, co pořád duní.

Vzdychl a vyškrábal se z propoceného lůžka. Bolela ho noha. Už celé dny.

Jsi starý’, Rodele, pomyslel si, když si svlékal propocené krátké kalhoty a oblékal si čisté. Zasunul kalhoty do po kolena vysokých jezdeckých bot. Potom si oblékl prostou bílou košili s černými knoflíky a šedý kabát se zapínáním až ke krku.

Právě si připínal meč, když venku zaslechl chvatné kroky, následované šepotem. Rozhovor byl stále vášnivější a Ituralde vyšel ven, právě když někdo říkal: „Urozený pán Ituralde to bude chtít vědět!“

„Vědět co?“ zeptal se Ituralde. Malý poslíček se dohadoval s jeho strážemi. Všichni tři se k němu zahanbeně otočili.

„Omlouvám se, můj pane,“ řekl Konnel. „Dostali jsme rozkaz nechat tě spát.“

„Chlap, co v tomhle vedru dokáže spát, musí být napůl ještěrka, Konnele,“ řekl Ituralde. „Chlapče, o co jde?“

„Kapitán Yoeli je na hradbě, pane,“ řekl mladík. Ituralde ho poznal – byl s ním téměř od počátku tažení. „Říkal, že bys měl přijít.“

Ituralde přikývl. Položil Konnelovi ruku na paži. „Díky, žes na mě dával pozor, kamaráde, ale tyhle kosti nejsou tak křehké, jak si myslíš.“

Uzardělý Konnel přikývl. Ituralde se vydal nádvořím a stráže se zařadily za něj. Slunce už vyšlo. Mnoho z jeho vojáků bylo vzhůru. Příliš mnoho. Nebyl jediný, komu činilo potíže usnout.

Na hradbě jej uvítal skličující pohled. Na umírající zemi tábořily tisíce a tisíce trolloků a hořely ohně. Ituralde nechtěl myslet na to, odkud se dřevo na ohně vzalo. Doufal, že všichni okolní sedláci a vesničané poslechli výzvu, aby se uchýlili do bezpečí.

Yoeli stál vedle muže v černém kabátu a svíral cimbuří. Mezi aša’many, které mu al’Thor dal, patřil Deepe Bhadar k výše postaveným, byl jedním z pouhých tří, kteří měli na límci dračí špendlík i špendlík nazývaný meč. Andořan měl obyčejnou tvář a dlouhé černé vlasy. Ituralde občas některé z mužů v černých kabátech slýchal, jak si pro sebe něco mumlají, ale ne Bhadara. Vypadalo to, že se naprosto ovládá.

Yoeli po aša’manovi neustále pokukoval; ani Ituralde se ve společnosti mužů, kteří dokáží usměrňovat, necítil dobře. Představovali však skvělý nástroj a nezklamali ho. Dával přednost tomu, řídit se zkušenostmi, ne klepy.

„Urozený pane Ituralde,“ řekl Deepe. Aša’man Ituraldemu nikdy nesalutoval, pouze al’Thorovi.

„Co se děje?“ zeptal se Ituralde a prohlížel si hordy trolloků. Připadalo mu, že od chvíle, kdy se šel natáhnout, se nic nezměnilo.

„Tvůj muž tvrdí, že něco cz/z,“ řekl Yoeli. „Tam venku.

„Mají usměrňovače, urozený pane Ituralde,“ řekl Deepe. „Řekl bych, že alespoň šest, možná i víc. Muže, protože cítím sílu, kterou vládnou, a provádějí něco mocného. Když se dívám na vzdálené tábory, mám dojem, že občas zahlédnu tkaniva, ale může to být jenom moje představivost.“

Ituralde zaklel. „Tak na tohle čekali.“

„Cože?“ zeptal se Yoeli.

„S vlastními aša’many…“

„To nejsou aša’manové,“ prohlásil Deepe ohnivě.

„Tak dobře. S vlastními usměrňovači můžou tyhle hradbu strhnout stejně snadno, jako rozkopnout hromadu kostek, Yoeli. To moře trolloků se vevalí dovnitř a naplní vaše ulice.“

„Ne dokud jsem tady já,“ řekl Deepe.

„Líbí se mi, když je voják odhodlaný, Deepe,“ řekl Ituralde, „ale vypadáš stejně vyčerpaně, jako se já cítím.“

Deepe se na něj zamračil. Oči měl zarudlé nedostatkem spánku, zatínal zuby a svaly na krku a tváři měl napjaté. Podíval se Ituraldemu do očí a pak se zhluboka nuceně nadechl.

„Máš pravdu,“ řekl Deepe. „Ale ani jeden z nás s tím nemůže nic dělat.“ Zvedl ruku a udělal něco, co Ituralde nebyl schopen vidět. Nad hlavou se mu objevil záblesk červeného světla – signál, který používal k přivolání ostatních. „Připravte svoje muže, generále, kapitáne. Nepotrvá to dlouho. Nemůžou dál držet takovou sílu, aniž. by… to nemělo následky.“

Yoeli přikývl a pak odspěchal pryč. Ituralde vzal Deepeho za paži, aby upoutal jeho pozornost.

„Vy aša’manové jste příliš cenní, než abychom vás ztratili,“ řekl Ituralde. „Drak nás sem poslal pomoct, ne umřít. Když tohle město padne, chci, abys vzal ostatní a všechny zraněné, co půjde, a vypadl odtud. Rozumíš, vojáku?“

„Spoustě mých chlapů se to nebude líbit.“

„Ale ty víš, že je to tak nejlepší,“ řekl Ituralde. „Nebo ne?“

Deepe zaváhal. „Ano. Máš pravdu, jako ostatně často. Dostanu je ven.“ Promluvil tišeji. „Tenhle odpor je beznadějný, můj pane. Ať se tam venku děje cokoli, bude to smrtící. Vůbec se mi nelíbí, že něco takového navrhuju, ale… to, cos říkal o mých aša’manech, platí i pro tvoje vojáky. Utečme odsud.“ Slovo „utečme“ pronesl bez hořkosti.

„Saldejci s námi neodejdou.“

„Já vím.“

Ituralde o tom chvíli uvažoval. Nakonec zavrtěl hlavou. „Každý den, kdy je tady zdržíme, udrží ty stvůry o den déle od mé země. Ne, já nemůžu odejít, Deepe. Tohle je pořád to nejlepší bojiště. Viděls, jak jsou ty domy opevněné; můžeme se uvnitř udržet celé dny, rozdělit se, zaměstnat jejich armádu.“

„Pak by tu moji aša’manové mohli zůstat a pomoct.“

„Ty máš svoje rozkazy, synu. Budeš se jima řídit. Jasné?“

Deepe zaťal zuby a pak stroze přikývl. „Vezmu..

Zbytek Ituralde neslyšel. Zasáhl je výbuch.

Necítil ho přicházet. V jednu chvíli stál s Deepem, a vzápětí ležel na podlaze hradebního ochozu a svět kolem něj zahalilo zvláštní ticho. Hlava mu vřískala bolestí, rozkašlal se, a když zvedl roztřesenou ruku, zjistil, že krvácí na tváři. V pravém oku něco měl; když zamrkal, pálilo to. Proč je kolem takové ticho?

Převalil se a znovu zakašlal. Pravé oko měl zavřené, z levého mu tekly slzy. Hradba končila pár coulů od něj.

Zalapal po dechu. Obrovský kus severní zdi prostě zmizel. Zasténal a ohlédl se na opačnou stranu. Deepe stál vedle něj…

Našel aša’mana, jak leží na ochozu kousek od něj a z hlavy mu teče krev. Pravá noha mu končila rozervaným kusem masa a kosti nad místem, kde by mělo být koleno. Ituralde k němu s klením doklopýtal a klesl vedle něj na kolena. Pod Deepem se tvořila kaluž krve, ale stále sebou škubal. Žil.

Musím spustit poplach…

Poplach? Samotný výbuch na jeho vyvolání bohatě stačil. Za hradbou byly zničeny budovy, rozdrcené kameny, které se rozlétly ve spršce na všechny strany od díry. Venku se trolloci hnali vpřed a nesli prámy k překonání vodního příkopu.

Ituralde aša’manovi sundal opasek a použil ho k zaškrcení stehna. Nic jiného ho nenapadlo. Hlava mu po výbuchu stále třeštila.

Město je ztracené… Světlo! Ztracené, prostě jen tak.

Nějaké ruce mu pomáhaly vstát. Omámené se rozhlédl. Konnel; přežil výbuch, přestože měl kabát na cáry. Odvedl Ituraldeho pryč, zatímco dvojice vojáků odnesla Deepeho.

Příštích pár minut bylo rozmazaných. Ituralde klopýtal po schodech z hradby a málem sletěl po hlavě pět kroků dolů na dlažbu. Jenom Konnelovy ruce mu zabránily spadnout. A pak… stan? Velký otevřený stan? Ituralde zamrkal. Bojiště by nemělo být tak tiché.

Zalil ho ledový chlad. Zavřeštěl. Na jeho uši a mysl zaútočily zvuky. Vřískot, lámající se kámen, hlahol trubek, dunění bubnů. Umírající lidé. Vše ho zasáhlo naráz, jako by mu někdo vytrhl špunty z uší.

Třásl se a lapal po dechu. Byl ve stanu pro zraněné. Nad ním stál Antail, tichý aša’man s řídkými vlasy. Světlo, Ituralde se cítil tak vyčerpaný! Příliš málo spánku ve spojení s námahou, kterou představovalo léčení. Jak ho pohltil hluk bitvy, zjistil, že má zrádně těžká víčka.

„Urozený pane Ituralde,“ řekl Antail. „Znám tkanivo, které tvůj stav nezlepší, ale přiměje ti myslet si, že jsi v pořádku. Mohlo by ti ublížit. Chceš, abych pokračoval?“

„Já…“ řekl Ituralde. Slova zněj vyšla jen jako mumlání. „To…“

„Krev a zatracený popel,“ zabručel Antail. Natáhl se. Ituraldeho zalila další vlna síly. Bylo to, jako by ho zevnitř vymetalo koště, které smetlo všechnu únavu a zmatek, obnovilo jeho smysly a přimělo ho se cítit, jako by si v noci dokonale odpočinul. Pravé oko už ho nebolelo.

Hluboko uvnitř něco setrvávalo, vyčerpání uvnitř kostí. Toho si dokáže nevšímat. Posadil se, nadechl se a vydechl a pak se podíval na Antaila. „Tak tohle je užitečné tkanivo, synku. Měl si mi říct, že dokážeš něco takového!“

„Je to nebezpečné,“ zopakoval Antail. „Tvrdili mi, že nebezpečnější než ženská verze. V určitých směrech účinnější. Za nynější čilost později zaplatíš mnohem silnějším vyčerpáním.“

„Později nebudeme uprostřed města, které podléhá trollokům. Alespoň dá-li Světlo. Deepe?“

„O něho jsem se postaral jako první,“ řekl Antail a ukázal na aša’mana, který ležel kousek od nich na lůžku v sežehnutých šatech a se zakrvácenou tváří. Pravá noha mu končila zahojeným pahýlem a zdálo se, že dýchá, ačkoli je v bezvědomí.

„Konnele!“ řekl Ituralde.

„Můj pane,“ odpověděl voják a přistoupil blíž. Našel oddíl vojáků, který měl sloužit jako osobní stráž.

„Podíváme se, jak to vypadá,“ řekl Ituralde. Vyběhl ze stanu směrem k paláci Cordamora. Ve městě vládl chaos, hloučky Saldejců a Domanců pobíhaly sem a tam. Konnel prokázal předvídavost a vyslal posla, aby našel Yoeliho.

Palác stál nedaleko, hned před vstupní bránou. Výbuch mu poškodil zdi, ale budova stále vypadala zachovale. Ituralde ji využíval jako velitelské stanoviště. Muži budou čekat, že ho tam najdou. Vběhli dovnitř. Konnel nesl Ituraldeho meč – někdy během toho zmatku mu ho někdo odřízl. Vyšplhali do druhého patra a pak vyběhli na balkón, z něhož bylo vidět na místo, zničené výbuchem.

Jak se obával, město bylo ztraceno. Kus rozbité hradby bránila narychlo sehnaná směsice obránců. Stoupající příliv trolloků házel do vodního příkopu prámy, někteří už se začínali valit vpřed, následovaní mizelci. Zmatení lidé pobíhali ulicemi.

Kdyby měl víc času na přípravu, mohl by se udržet, jak řekl Deepemu. Teď ne. Světlo, tahle obrana byla řetězem katastrof.

„Sežeňte aša’many,“ rozkázal Ituralde. „A všechny moje důstojníky, které najdete. Zorganizujeme ústup průchody.“

„Ano, můj pane,“ řekl Konnel.

„Ituralde, ne!“ Na balkón vtrhl Yoeli ve špinavé potrhané uniformě.

„Přežil jsi to,“ řekl s úlevou Ituralde. „Výborně. Chlape, tvoje město je ztracené. Je mi líto. Vezmi svoje muže s námi a můžeme…“

„Podívej!“ řekl Yoeli, odtáhl Ituraldeho na bok balkónu a ukázal na východ. V dálce se zvedal silný sloup kouře. Vesnice, kterou trolloci spálili?

„Strážní oheň,“ pokračoval Yoeli. „Moje sestra se postarala o to, aby přišla pomoc! Musíme vydržet, dokud nedorazí.“

Ituralde zaváhal. „Yoeli,“ řekl tiše, „i když přijde pomoc, nemůže být dost velká, aby tuhle hordu trolloků zastavila. A to i za předpokladu, že nejde o úskok. Zplozenci Stínu v minulosti ukázali, že nejsou hloupí.“

„Dej nám pár hodin,“ řekl Yoeli. „Braň město se mnou a pošli těmi průchody zvědy, aby se podívali, jestli se pomoc opravdu blíží.“

„Pár hodin?“ řekl Ituralde. „S dírou v hradbě? Přemohli nás, Yoeli.“

„Prosím,“ žadonil Yoeli. „Nejsi jeden z těch, kterým říkají hlavní kapitán? Ukaž mi, co ten titul znamená, urozený pane Rodele Ituralde.“

Ituralde se obrátil zpátky k rozbořené hradbě. Slyšel, jak se v horní místnosti paláce shromažďují jeho důstojníci. Řada obránců u hradby se rozpadala. Už to nebude trvat dlouho.

Ukaž mi, co to znamená.

Možná…

„Tymothe, jsi tady?“ zařval Ituralde.

Na balkón vyšel zrzavý muž v černém kabátě. Teď když Deepe padl, bude aša’manům velet on. „Tady, urozený pane Ituralde.“

„Shromáždi svoje muže,“ řekl Ituralde naléhavě. „Ujmi se velení nad tou dírou a nech vojáky, co tam jsou, ustoupit. Chci, aby aša’manové drželi průlom. Potřebuju půl hodiny. Chci, abyste na ty trolloky udeřili vší silou – vším, co máte. Slyšíš mě? Vším, co máte. Jestli, až to skončí, budete mít dost síly usměrněním zapálit svíčku, stáhnu z vás kůži.“

„Pane,“ řekl aša’man. „Náš ústup?“

„Antaila nechte ve stanu se zraněnými,“ řekl Ituralde. „Dokáže udělat dost velký průchod, aby aša’manové utekli. Ale všichni ostatní budou bránit trhlinu!“

Tymoth odběhl. „Yoeli,“ pokračoval Ituralde, „tvůj úkol je sehnat svoje vojáky a zajistit, že nebudou pobíhat po městě, jako…“ Zarazil se. Málem řekl: „Jako kdyby byl Tarmon zatracený Gai’don.“ Ať shořím! „jako když jim nikdo nevelí. Pokud se máme udržet, musíme být organizovaní a ukáznění. Potřebuju, aby se do deseti minut na nádvoří zformovaly čtyři jízdní kumpanie. Vydej rozkazy.“

„Ano, můj pane,“ řekl Yoeli a zasalutoval.

„A ještě něco,“ obrátil se Ituralde. „Budu potřebovat dvě fůry palivového dříví, tolik sudů s olejem, kolik seženete, a všechny zraněné vojáky, kteří ještě můžou běhat, ale mají zranění na tvářích nebo rukou. A taky mi sežeň každého ve městě, kdo kdy držel luk. Běž!“

Téměř o hodinu později stál Ituralde s rukama za zády a čekal. Přesunul se z balkónu a vyhlížel z okna, aby nebyl tak vystavený nepříteli. Pořád měl však dobrý výhled na boj.

Venku před palácem začala řada aša’manů konečně slábnout. Poskytli mu téměř hodinu, když v ohromující ukázce síly odráželi jednu vlnu trolloků za druhou. Nepřátelští usměrňovači se naštěstí neobjevili. Ituralde doufal, že jsou po té ukázce síly vyčerpaní.

S těmi těžkými mraky nad hlavou a záplavou postav, která zbarvovala úbočí kopců za městem do tmava, to připomínalo soumrak. Trolloci si naštěstí nepřinesli žebříky nebo obléhací věže. Jen vlnu za vlnou, poháněné myrddraaly a útočící na průlom.

Někteří z mužů v černých kabátech se už belhali pryč od průlomu a vypadali naprosto vyčerpaně. Pár zbývajících vrhlo poslední výbuch ohně a země a pak následovalo své druhy. Podle rozkazů nechali mezeru naprosto otevřenou a nechráněnou.

No tak, pomyslel si Ituralde, zatímco se kouř rozptyloval.

Trolloci nakukovali kouřem a šplhali přes mrtvoly těch, které zabili aša’manové. Zplozenci Stínu skákali na kopytech nebo silných tlapách. Někteří větřili.

Ulice za průlomem byly plné pečlivě rozmístěných zakrvácených a zraněných mužů. Když trolloci pronikli dovnitř, začali muži ječet a podle rozkazu utíkat. Jejich strach nejspíš vůbec nebyl předstíraný. Celý výjev vypadal strašlivěji, když se teď z mnoha blízkých domů kouřilo jako po výbuchu, střechy byly v plamenech, z oken se valil dým. Trolloci nevěděli, že břidlicové střechy jsou udělané tak, aby nehořely, a že zákony zakazují uchovávat v domech příliš mnoho dřeva.

Ituralde zatajil dech. Trolloci vtrhli dovnitř, s vytím a řevem se rozběhli do města a rozpadli se na menší skupiny, neboť viděli příležitost drancovat a vraždit.

Dveře za Ituraldem se rozlétli a dovnitř vběhl Yoeli. „Poslední řady jsou rozmístěné. Funguje to?“

Ituralde neodpověděl; důkaz byl dole. Trolloci měli bitvu za vyhranou – ohnivý útok aša’manů působil jako poslední obrana a vypadalo to, že ve městě vládne chaos. Všichni trolloci se s neskrývaným veselím rozprchli ulicemi. Dokonce i myrddraalové, kteří přišli s nimi, vypadali klidně.

Trolloci se vyhýbali hořícím budovám a paláci, který byl obehnaný zdí. Postupovali hlouběji do města, pronásledovali prchající vojáky širokou třídou na jeho východní straně. Pečlivě navršené sutiny nahnaly většinu z nich právě na tuto cestu.

„Máš v úmyslu dotáhnout to na generála, kapitáne Yoeli?“ zeptal se Ituralde tlumeně.

„Moje úmysly nejsou podstatné,“ řekl Yoeli. „Ale jen hlupák nedoufá, že se něco naučí.“

„Tak pozorně sleduj tuhle lekci, synu.“ Pod nimi se na domech podél cesty, kterou se hnali trolloci, rozlétly okenice. Na balkóny se vyhrnuli lučištníci. „Pokud budeš mít kdy třebas jenom dojem, že děláš to, co od tebe nepřítel očekává, udělej něco jiného.“

Šípy dopadaly a trolloci umírali. Velké kuše, z nichž vylétaly střely téměř velikosti oštěpů, si vzaly za cíl mizelce, a mnohé z nich bylo vidět, jak se potácejí po chodníku a nevědí, že už jsou mrtví, jak desítky trolloků, kteří s nimi byli spojení, padaly. Tvorové, kteří ještě žili, rozběsnění a zmatení, začali řvát a bušit na dveře domů plných lučištníků. V tu chvíli se však ozvalo hřmění. Dusot kopyt. Yoeliho nejlepší jezdci se s napřaženými kopími hnali ulicí. Trolloky podupali a pozabíjeli.

Město se změnilo v jednu obrovskou léčku. Člověk si nemohl přát výhodnější pozici než tyto budovy a ulice byly dostatečně široké, aby těm, kdo se v nich vyznali, umožnily útok. Radostný řev trolloků se změnil na bolestivé vřískání a stvůry se draly přes sebe, jak se co nejrychleji snažily uniknout. Vběhly na nádvoří u prolomené hradby.

Saldejští jezdci je následovali a kopyta a boky jejich koní byly potřísněné odpornou krví padlých trolloků. V oknech „hořících“ domů – kde byly ohně pečlivě rozdělány v oddělených místnostech – se objevili lidé a začali rozlehlé nádvoří ostřelovat z luků. Jiní házeli nová kopí jezdcům, kteří se pak znovu seřadili a rozjeli na trolloky. Šípy přestaly dopadat a nádvořím se prohnal útok kavalérie.

Stovky trolloků zemřely. Možná tisíce. Ti, kteří neumřeli, se drali průlomem pryč. Většina myrddraalů uprchla. Ti, kteří ne, se změnili v terče pro lučištníky. Zabít jednoho z nich mohlo zabit i tucty trolloků, kteří s ním byli spojeni. Mizelci padali – z mnoha z nich trčely tucty šípů.

„Dám rozkaz se semknout a znovu držet průlom,“ ozval se Yoeli dychtivě.

„Ne,“ řekl Ituralde.

„Ale…“

„Bojem v průlomu nic nezískáme,“ řekl Ituralde. „Vydej mužům rozkazy, aby se přesunuli do jiných domů, a lučištníci ať zaujmou jiná postavení. Máme nějaké skladiště nebo jiné velké budovy, kam by se mohli ukrýt jezdci? Tak je tam rychle přesuňte. A pak budeme čekat.“

„Už se nenechají znovu nachytat.“

„Ne,“ souhlasil Ituralde. „Ale budou pomalí a opatrní. Když s nimi budeme bojovat přímo, prohrajeme. Když se budeme bránit a získáme čas, vyhrajeme. To je jediný způsob, jak se z toho dostat, Yoeli. Přežít, dokud nedorazí pomoc. Jestli dorazí.“

Yoeli přikývl.

„Naše další past jich nezabije tolik,“ pokračoval Ituralde, „ale trolloci jsou v srdci zbabělci. Vědomí, že se každá cesta může náhle změnit ve smrtící past, je přinutí váhat a nám to získá víc času, než kdybychom ztratili polovinu mužů při obraně hradby.“

„Dobře,“ řekl Yoeli. Chvíli váhal. „Ale… ale neznamená to, že předvídají, co uděláme? Tahle část plánu bude fungovat jenom proto, že naše léčky čekají.“

„Asi to tak je.“

„A neměli bychom tedy udělat něco jiného? Říkals, že když něco naznačuje, že nepřítel ví, co uděláme, měli bychom změnit plány.“

„Moc o tom přemýšlíš, synku. Běž a udělej, co jsem rozkázal.“

„Ehm, ano, můj pane.“ Odspěchal pryč.

Tohle, pomyslel si Ituralde, je důvod, proč bych nikdy neměl vyučovat taktiku. Bylo těžké studentům vysvětlit, že existuje pravidlo, které přebíjí všechna ostatní: vždy věř svým instinktům. Trolloci budou mít strach. To by mohl využít. Využije všechno, co mu dají.

Moc o tom pravidle nechtěl přemýšlet, aby se nemusel pozastavit nad tím, že už ho porušil. Protože všechny jeho instinkty vřískaly, že měl toto město opustit už před mnoha hodinami.