Věže půlnoci

KAPITOLA 42 Silnější než krev

Gawyn opět seděl v malém prostém pokojíku v Egwaininých komnatách. Byl vyčerpaný, což vzhledem k tomu, čím si prošel, včetně léčení, nebylo překvapivé.

Jeho pozornost zcela pohltilo nové vědomí v jeho nitru. To nádherné, rozkvétající vědomí na pozadí jeho mysli, spojení s Egwain a jejími city. Bylo to zázračné spojení a přinášelo mu útěchu. Když ji cítil, věděl, že je naživu.

Protože dokázal předvídat její příchod, vstal, když se dveře otevřely. „Gawyne,“ řekla, jakmile vešla dovnitř, „ve svém stavu bys neměl stát. Prosím, sedni si.“ „Jsem v pořádku,“ řekl, ale udělal, jak přikázala.

Přitáhla si druhou stoličku a posadila se před něj. Byla klidná a vyrovnaná, ale cítil, že ji noční události přemohly. Služebníci se stále ještě starali o krvavé skvrny a těla, zatímco Chubain udržoval celou Věž v pohotovosti a kontroloval všechny sestry do poslední. Objevila se jedna další vražedkyně. Než ji zabili, přišli o dva vojáky a jednoho strážce.

Ano, za její klidnou tváří cítil bouřlivé city. Během posledních pár měsíců si Gawyn začal myslet, že se Aes Sedai možná naučily, jak vůbec žádné pocity nemít. Pouto mu poskytlo důkaz, že to tak není. Egwain měla city; jen jim prostě nedovolovala, aby se projevily v její tváři.

Když hleděl na její tvář a cítil tu bouři uvnitř, Gawyn – poprvé – získal jiný náhled na vztah strážce a Aes Sedai. Strážci nebyli jen osobní stráž; byli ti jediní, kdo spatřil pravdu o tom, co se děje v nitru Aes Sedai. Bez ohledu na to, jak moc byla Aes Sedai v ukrývání emocí zdatná, její strážce věděl, že za tou maskou je toho víc. „Našli jste Mesaanu?“ zeptal se.

„Ano, i když to nějakou dobu trvalo. Vydávala se za Aes Sedai jménem Danelle z hnědého adžah. Našli jsme ji v jejím pokoji, jak žvatlá jako dítě. Už se znečistila. Nejsem si jistá, co s ní budeme dělat.“

„Danelle. Tu jsem neznal.“

„Držela se stranou,” řekla Egwain. „Nejspíš proto šiji Mesaana vybrala.“

Chvíli seděli mlčky. „Takže,“ řekla nakonec Egwain„ jak se cítíš?“

„Víš, jak se cítím,“ řekl Gawyn upřímně.

„Prostě jsem jenom chtěla začít rozhovor.“

Usmál se. „Cítím se nádherně. Úžasně. Klidný. A cítím starost, obavy a úzkost. Jako ty.“

„Musíme něco udělat se Seančany.“

„Souhlasím. Ale to tě neznepokojuje. Dělá ti starosti, že jsem tě neposlechl, a přesto víš, že to byla správná věc.“

„Není to tak, žes mě neposlechl,“ namítla Egwain. „Řekla jsem ti, ať se vrátíš.“

„Zákaz hlídat tvůj pokoj jsi nezrušila. Mohl jsem narušit nějaké plány, způsobit poprask a vrahy vyplašit.“

„Ano,“ řekla. Její emoce byly stále nepokojnější. „Ale místo toho jsi mi zachránil život.“

„Jak se dostali dovnitř?“ zeptal se Gawyn. „Neměla ses probudit, když služebná omylem spustila poplach?“

Zavrtěla hlavou. „Byla jsem ponořená hluboko do snu a bojovala s Mesaanou. Věžová garda byla v dosahu a měla poplach slyšet,“ řekla. „Všechny je našli mrtvé. Vypadá to, že vrazi čekali, že přiběhnu. Jeden z nich se schovával v předpokoji, aby mě zabil poté, co zajmu zbylé dva.“ Zašklebila se. „Mohlo to fungovat. Cekala jsem černé adžah nebo možná šedého muže.“

„Poslal jsem ti varování.“

„Posla taky našli mrtvého.“ Podívala se na něj. „Dneska v noci ses zachoval správně, ale stejně mi to dělá starosti.“

„Nějak to vyřešíme,“ řekl Gawyn. „Dovolíš mi tě chránit, Egwain, a já tě poslechnu ve všem ostatním. Slibuju.“

Egwain zaváhala a pak přikývla. „No, budu si muset jít promluvit se sněmovnou. Teď už se nejspíš chystají vylomit mi dveře a domáhat se odpovědí.“ Poznal, že se v duchu šklebí.

„Mohlo by pomoct,“ řekl, „kdybys naznačila, že můj návrat byl vždycky součástí plánu.“

„Byl,“ odvětila Egwain. „Ačkoli načasování bylo nečekané.“ Zaváhala. „Když jsem si uvědomila, jak Silviana vyjádřila moji žádost, aby ses vrátil, bála jsem se, že vůbec nepřijdeš.“

„Málem jsem nepřišel.“

„A co to změnilo?“

„Musel jsem se naučit, jak se vzdát. To je něco, v čem jsem nikdy nebyl moc dobrý.“

Egwain přikývla, jako by to chápala. „Nechám do tohohle pokoje přinést postel. Vždycky jsem měla v úmyslu udělat z něho pokoj pro svého strážce.“

Gawyn se usmál. Spát v jiné místnosti? Pod tím vším stále zůstávalo něco z tradičně smýšlející dcery hostinského. Když vycítila jeho myšlenky, Egwain zrudla.

„Proč se nevezmeme?“ zeptal se Gawyn. „Právě tady, dneska. Světlo, Egwain, ty jsi amyrlin – tvoje slovo je v Tar Valonujako zákon. Prones ta slova a jsme svoji.“

Zbledla; zvláštní, jak jí to dnes večer rozrušilo. Gawyn pocítil bodnutí úzkosti. Říkala, že ho miluje. Nechtěla snad…

Ale ne, cítil její emoce. Milovala ho. Tak proč?

Když Egwain promluvila, znělo to zděšeně. „Myslíš, že bych se mohla podívat svým rodičům do očí, kdybych se vdala, aniž by to věděli? Světlo, Gawyne, alespoň pro ně budeme muset poslat\ A co Elain? Ty by ses oženil a předem jí o tom neřekl?“

Usmál se. „Samozřejmě máš pravdu. Spojím se s nimi.“

„Můžu…“

„Egwain, ty jsi amyrlinin stolec. Na ramenou ti spočívá tíha celého světa. Nech mě, ať se o to postarám.“

„Tak dobře,“ řekla. Vyšla ven, kde na ni čekala Silviana – Gawynovi věnovala jeden ze svých zamračených pohledů. Egwain poslala několik sloužících, aby mu přinesli postel, a pak společně s kronikářkou odešly, následované dvěma Chubainovými vojáky.

Gawyn by býval šel rád s ní. Kolem mohli stále pobíhat vrazi. Naneštěstí měla pravdu, když ho posílala spát. Měl problémy držet se vzpřímeně. Vstal na nejistých nohou a pak si venku všiml řady prostěradly zakrytých těl. Ta neodnesou dřív, než je sestry prohlédnou. V tuto chvíli bylo důležitější pátrání po Mesaaně a dalších zabijácích.

Se zaťatými zuby se přinutil k tělům dojít, odtáhnout prostěradla a odhalit Celarkovu a Mazoneho nehybnou tvář – ta Celarkova byla naneštěstí na hlavě položené vedle jeho těla, od něhož byla na krku oddělena.

„Vedli jste si dobře, chlapi,“ řekl. „Dohlídnu na to, aby se vaše rodiny dozvěděly, že jste zachránili život amyrlin.“ Měl vztek, že přišel o tak dobré muže.

Světlo spal tyhle Seančany. pomyslel si. Egwain má s nimi pravdu. Něco se musí udělat.

Pohlédl stranou, kde pod vlastními prostěradly, zpod kterých trčely nohy v černých trepkách, leželi vrazi. Dvě ženy a muž.

Rád bych věděl… napadlo ho a pak přešel k místu, kde leželi. Když odtahoval prostěradla, stráže se na něj podívaly, ale nikdo mu nebránil.

Najít ter angrialy nebylo těžké, i když jen díky tomu, že mu řekli, co hledat. Stejné černé kamenné prsteny na prostředníčku pravé ruky. Prsteny byly vyřezány do podoby trnité révy. Žádná z Aes Sedai zjevně nepoznala, co jsou zač, přinejmenším zatím.

Gawyn všechny tři prsteny stáhl a strčil šije do kapsy.

Lan něco cítil, výraznou změnu emocí na pozadí mysli. Zvykl si nevšímat si jich, stejně jako ženy, kterou představovaly.

Nedávno se ale emoce změnily. Byl si stále jistější a jistější, že Nyneiva přebrala jeho pouto. Poznal ji podle pocitů. Jak by ji někdo mohl nepoznat, tu vášeň a laskavost? Bylo to… pozoruhodné.

Zíral na cestu. Stáčela se kolem kopce, než si to namířila přímo k význačné pevnosti před ním. Hranici mezi Kandorem a Arafelem vymezovala Stříbrná pevnost, mohutné opevnění vybudované po obou stranách Firchonského průsmyku. Byla to nesmírně působivá pevnost – ve skutečnosti dvě, postavené na příkrých stěnách úzkého průsmyku. Jako dvě křídla obrovské brány.

Dostat se přes průsmyk znamenalo urazit značnou vzdálenost mezi mohutnými kamennými stěnami posetými střílnami a velice účinně by zde dokázali zastavit vojsko pohybující se kterýmkoli směrem.

Hraničáři byli všichni spojenci. To ale Arafellanům nebránilo, aby chtěli mít hezkou pevnost, blokující cestu nahoru do Šol Arbely. Před pevností tábořily tisíce lidí, rozdělených do menších skupin. Nad některými vlál prapor Malkieru, zlatý jeřáb. Nad jinými vlajky Kandoru či Arafelu.

„Kdo z vás porušil přísahu?“ zeptal se Lan a ohlédl se na karavanu.

Muži v ní vrtěli hlavami.

„Nikdo ji nemusel porušit,“ řekl Ander. „Co jiného bys udělal? Vydal se Rozbitými zeměmi? Přes Smeknutou vrchovinu? Je to buď tady, nebo nikde. Oni to vědí. A tak tady na tebe čekají.“

Lan zavrčel. Nejspíš to byla pravda. „Jsme karavana,“ prohlásil hlasitě. „Pamatujte si, pokud se někdo zeptá, můžete přiznat, že jsme Malkierové. Můžete říct, že čekáte na svého krále. To je pravda. Nesmíte se zmínit, že už jste ho našli.“

Ostatní vypadali ustaraně, ale nic nenamítali. Lan jel v čele dolů ze svahu a karavana dvaceti vozů, váleční koně a sloužící jej následovali.

Vždy se obával, že právě tohle se stane. Získat Malkier zpátky bylo nemožné. Zemřou, bez ohledu na to, jak velkou armádu mají. Útok? Na Momu? Směšné.

Nemohl to od nich žádat. Nemohl jim to dovolit. Jel dál a byl stále rozhodnější. Tihle stateční muži pod těmito prapory by se měli připojit k šajnarskému vojsku a bojovat v bitvě, která má nějaký význam. On jim životy nevezme.

Smrtje lehčí než peříčko… Rakim mu to cestou několikrát předhodil. Následoval Lana před desetiletími, během aielské války. Povinnost je těžší než hora…

Lan před svou povinností neutíkal. Utíkal k ní. Když však dojel na úpatí svahu a pokračoval rovně, z pohledu na tábory se mu přesto rozbušilo srdce. Čekající muži měli prostý válečnický oděv a hadori a ženy měly na čelech ki’sain. Někteří z mužů si oblékli kabáty se zlatým jeřábem na ramenou – znak malkierské královské stráže. Vzali by šije pouze v případě, že jejich otcové či dědové v té stráži sloužili.

Byl to pohled, který by Bukamu rozbrečel. Myslel si, že Malkierové jsou jako národ pryč, zlomení, rozprášení, pohlcení jinými národy. Přesto byli zde a shromažďovali se po šeptaném volání do zbraně. Mnozí byli starší – když království padlo, byl Lan ještě malé dítě, a ti, kteří si ten den pamatují jako dospělí, by dnes měli na krku sedm či osm křížků. Měli šedé vlasy, ale stále to byli válečníci a přivedli sebou syny a vnuky.

„Tai’šar Malkier!” vykřikl nějaký muž, když Lan se svými společníky projížděl kolem. Výkřik se ozval ještě tucetkrát, a znovu, když zahlédli jeho hadori. Zdálo se, že nikdo nepoznal, kdo je. Předpokládali, že přijel ze stejného důvodu jako oni.

Poslední bitva přichází, pomyslel si Lan. Musím jim upírat právo bojovat po mém boku?

Ano, musí. Nejlepší bude, když projde bez povšimnutí a nikdo ho nepozná. Oči upíral vpřed, ruku na meči, ústa zavřená. Ale při každém výkřiku Tai’šar Malkier se toužil víc napřímit. Každý jako by ho posiloval a poháněl vpřed.

Brána mezi dvěma částmi pevnosti byla otevřená, ačkoli vojáci kontrolovali každého, kdo chtěl projet. Lan zastavil Mandarba a jeho lidé za ním se také zastavili. Mohli mít Arafellané rozkaz ho vyhlížet? Jakou jinou možnost, než pokračovat vpřed, má? Jet okolo by trvalo týdny. Jeho karavana počkala, až bude na řadě, a pak Lan přistoupil ke strážnici.

„Záměr?“ zeptal se Arafellan v uniformě a s vlasy spletenými do cůpků.

„Cestujeme do Fal Moranu,“ řekl Lan „Kvůli Poslední bitvě.“

„Nebudete tady čekat jako ostatní?“ zeptal se strážný a rukou v kovové rukavici mávl ke shromážděným Malkierům. „Na svýho krále?“

„Já žádného krále nemám,“ řekl Lan tiše.

Voják pomalu přikývl a promnul si bradu. Pak pokynul několika vojákům, aby prohlédli náklad na vozech. „Za tohle bude třeba zaplatit clo.“

„Mám v úmyslu to dát Šajnarcům, aby to použili v Poslední bitvě,“ řekl Lan. „Nebudu to chtít zaplatit.“

Strážný zvedl obočí.

„Přísahám,“ řekl Lan potichu a pohlédl mu do očí.

„Takže žádné clo. Tai’šar Malkier, příteli.“

„Tai’šar Arafel.“ Lan pobídl koně vpřed. Průjezd Stříbrnou pevností nesnášel; měl při tom pocit, jako by na něj mířilo tisíc lučištníků. Kdyby byli Arafellané nuceni ustoupit až takhle daleko, tudy by se trolloci jen tak nedostali. Už se to dříve stalo a pokaždé se tady udrželi, jako za dnů Yakobina Neohroženého.

Lan v podstatě celou cestu zadržoval dech. Vděčně dojel na druhou stranu a pobídl Mandarba na cestu směřující k severovýchodu.

„Al’Lan Mandragoran?“ vykřikl nějaký vzdálený hlas.

Lan ztuhl. Výkřik přišel shora. Obrátil se a podíval se na nejzazší levou část pevnosti. Z okna tam vykukovala nějaká hlava.

„Světlo buď pochváleno, jsi to ty!“ zavolal hlas. Hlava zmizela zpátky vevnitř.

Lan měl chuť dát se na útěk. Ale kdyby to udělal, ta osoba by určitě zavolala ostatní. Čekal. Z jedněch dveří pevnosti vyběhla postava. Lan ho poznal: chlapec, který ještě nedorostl v muže, oblečený v červené a honosném modrém plášti. Kaisel Noramaga, vnuk královny Kandoru.

„Urozený pane Mandragorane,“ řekl mladík, když k nim doklusal. „Tys přijel! Když jsem slyšel, že jsi pozvedl zlatého jeřába…“

„Já jsem ho nepozvedl, princi Kaisele. Měl jsem v úmyslu jet sám.“

„Ovšem. Rád bych jel sám s tebou. Můžu?“

„To není moudrá volba, Výsosti,“ řekl Lan. „Tvoje babička je na jihu; předpokládám, že v Kandoru vládne tvůj otec. Měl bys být s ním. Co tady děláš?“

„Pozval mě princ Kendral,“ řekl Kaisel. „A můj otec mě sem poslal. Oba chceme jet s tebou!“

„Kendral taky?“ vyděsil se Lan. Vnuk arafelského krále? „Vaše misto je s vašimi lidmi!“

„Naši předkové složili přísahu,“ řekl mladík. „Přísahu ochraňovat, bránit. Ta přísahaje silnější než krev, urozený pane Mandragorane. Je silnější než vůle nebo volba. Tvoje žena nám řekla, ať tady na tebe čekáme; říkala, že se možná pokusíš projet průsmykem, aniž bys nás pozdravil.“

„Jak sis mě všiml?“ zeptal se Lan a ovládl hněv.

„Kůň,“ řekl Kaisel a ukázal na Mandarba. „Povídala, že se možná zamaskuješ. Ale toho koně by ses nikdy nevzdal.“

Světlo tu ženskou spal, pomyslel si Lan, když slyšel, jak se pevností šíří volání. Dostali ho. Zatracená Nyneiva. A taky požehnaná. Pokusil se k ní poutem poslat pocit lásky a rozčílení.

A pak se s hlubokým povzdechem vzdal. „Zlatý jeřáb vlaje k Tarmon Gai’donu,“ řekl Lan tiše. „Ať se každý muž či žena, kteří si ho přejí následovat, připojí a bojují.“

Když se rozlehl křik, zavřel oči. Brzy se pokřik změnil v jásot. Pak v řev.