Věže půlnoci

KAPITOLA 24 Postavit se na odpor

„Odpočinek na lůžku,“ oznámila Melfane, když zvedla ucho z dřevěné trubičky, kterou položila Elain na prsa. Porodní bába byla malá žena s plnými tvářemi, která si dnes svázala vlasy průsvitným modrým šátkem. Její pěkné šaty měly bílou a nebesky modru barvu, jako by šije oblékla neustále zatažené obloze navzdory.

„Cože?“ zeptala se Elain.

„Týden,“ řekla Melfane a zahrozila Elain tlustým prstem. „Týden nebudeš vstávat.“

Ohromená Elain zamrkala a vyčerpání ji na okamžik opustilo. Když Melfane ukládala Elain tento nemožný trest, vesele se usmívala. Zůstat v posteli? Týden?

Birgitte stála ve dveřích, Mat v pokoji za ní. Když ji Melfane prohlížela, odešel, ale jinak postával v její blízkosti téměř stejně ochranitelsky jako Birgitte. Nicméně podle toho, jak mluvili, by vás nenapadlo, že o ni mají starost – oba společně nadávali a snažili se trumfnout jeden druhého. Elain se naučila pár nových nadávek. Kdo věděl, že stonožky dělají něco takového?

Nakolik dokázala Melfane říct, její děti byly v pořádku. To bylo to, na čem záleželo. „Zůstat v posteli je samozřejmě nemožné,“ řekla Elain. „Mám spoustu práce.“

„No tak ji budeš muset dělat z postele,“ odvětila Melfane milým, ale naprosto neústupným hlasem. „Tvoje tělo a děti prodělaly obrovský stres. Potřebují čas na zotavení. Budu se o tebe starat a ujistím se, že dodržuješ přísnou dietu.“

„Ale…“

„Nechci slyšet žádné výmluvy,“ přerušila ji Melfane.

„Já jsem královna!“ řekla Elain popuzeně.

„Ajá jsem královnina porodni bába,“ odvětila Melfane stále klidně. „Když usoudím, že tvoje zdraví – a zdraví tvého dítěte – je v ohrožení, nebude v tomhle paláci jediný voják nebo sloužící, který mi nepomůže.“ Pohlédla Elain do očí. „Chtěla by sis to vyzkoušet, Veličenstvo?“

Při představě, jak jí vlastní garda zakazuje opustit komnaty, nebo, co hůře, přivazuje ji k posteli, se Elain přikrčila. Zalétla pohledem k Birgitte, ale dostalo se jí jen spokojeného kývnutí. „Není to o nic víc, než si zasloužíš,“ říkalo to kývnutí.

Elain se podrážděně opřela na posteli. Byla to mohutná postel s nebesy, zdobená červenou a bílou. Pokoj byl vyzdobený nejrůznějšími jiskřivými věcmi z křišťálu a rubínů. Bude z toho opravdu nádherně přepychové vězení. Světlo! To není fér! Zavázala si župan.

„Vidím, že to zkoušet nehodláš,“ řekla Melfane a vstala z okraje lůžka. „Moudré rozhodnutí.“ Podívala se na Birgitte. „Dovolím ti návštěvu hlavního kapitána, abyste probraly události dnešního večera. Ale ne déle jak půl hodiny, rozumíš? Nechci, aby ses přepínala!“

„Ale…“

Melfane opět zahrozila prstem. „Půl hodiny, Veličenstvo. Jsi žena, ne tažný kůň. Potřebuješ odpočinek a péči.“ Obrátila se k Birgitte. „Moc ji nerozrušuj.“

„To by mě ani nenapadlo,“ řekla Birgitte. Konečněji začínal opouštět hněv a nahrazovalo jej pobavení. Nesnesitelná ženská.

Melfane odešla do vnějšího pokoje. Birgitte zůstala na místě a pozorovala Elain přimhouřenýma očima. Z pouta stále vřela a bublala nelibost. Dlouho si jedna druhou prohlížely.

„Co s tebou uděláme, Elain Trakandovno?“ zeptala se Birgitte nakonec.

„Jak to vypadá, zamkneme v ložnici,“ vyštěkla Elain.

„To není špatný řešení.“

„A hodláš mě tady držet věčně?“ zeptala se Elain. „Jako Gelfinu z příběhů, kterou na tisíc let zamkli v zapomenuté věži?“

Birgitte vzdychla. „Ne. Ale šest měsíců nebo tak nějak by mi hodně pomohlo, abych se tak nebála.“

„Na to nemáme čas,“ odvětila Elain. „V téhle době nemáme čas na spoustu věcí. Je nutné podstupovat rizika.“

„Rizika, které zahrnují to, že se královna Andoru vydá sama čelit hordě černých adžah? Jsi jako nějaký krví posedlý pitomec na bojišti, který se sám žene před svými druhy, aniž by mu někdo chránil záda!“

Elain zamrkala pod náporem Birgittina hněvu.

„Copak mi nevěříš, Elain?“ zeptala se Birgitte. „Zbavila by ses mě, kdybys mohla?“

„Cože? Ne! Jistěže ti věřím.“

„Ta proč mi nedovolíš ti pomoct? Já tady teď nemám být. Nemám jiný účel než ten, který jsem dostala shodou okolností. Udělalas ze mě svýho strážce, ale nenecháš mě tě chránit’. Jak ti můžu dělat osobního strážce, když mi neřekneš, že se vystavuješ nebezpečí?“

Elain by si nejraději přetáhla pokrývku přes hlavu, aby těm očím unikla. Jak to, že se právě Birgitte cítila tak raněná? To Elain zranili! „Pokud to něco znamená,“ řekla, „nemám v úmyslu udělat to znovu.“

„Ne, uděláš nějakou jinou nepředloženost.“

„Chci tím, říct, že si budu dávat větší pozor. Možná máš pravdu a vidění neznamená naprostou jistou. Rozhodně mi to nebránilo zpanikařit, když jsem se cítila ve skutečném nebezpečí.“

„Necítila ses ve skutečném nebezpečí, když tě černé adžah svázaly a pokusily se tě odvézt?“

Elain zaváhala. Tehdy měla být vyděšená, ale nebyla. Nejen kvůli Mininu vidění. Černé adžah by ji nezabily, ne za takových okolností. Byla příliš cenná.

Cítit, jak se jí ten nůž zabodává do boku, proniká kůží, noří se k lůnu… to bylo jiné. Hrůza. Pamatovala si, jak svět kolem ní zčernal, stále hlasitější bušení vlastního srdce, jako bubny na konci představení. Ty, které předchází tichu.

Birgitte si Elain měřila hodnotícím pohledem. Cítila Elaininy emoce. Byla královna. Nemohla se vyhýbat rizikům. Ale… snad by se mohla trochu zarazit.

„Tak dobře,“ řekla Birgitte, „zjistilas aspoň něco?“

„Ano,“ odpověděla Elain. Zjistila…“

V tu chvíli se ve dveřích objevila hlava omotaná šátkem. Mat měl zavřené oči. „Jsi oblečená?“

„Ano,“ řekla Elain. „A mnohem elegantněji než ty, Matrime Cauthone. Ten šátek vypadá směšně.“

Zamračil se, otevřel oči, stáhl si šátek a odhalil tvář s ostře řezanými rysy. „Zkus si chodit po městě, aniž by tě poznali,“ řekl. „Vypadá to, že v poslední době každý řezník, krčmář a zatracený mizerný zlodějíček ví, jak vypadám.“

„Černé sestry plánovaly, že tě nechají zavraždit,“ řekla Elain.

„Cože?“ zeptal se Mat.

Elain přikývla. „Jedna se o tobě zmínila. Znělo to, jako že tě temní druzi už nějakou dobu hledají a mají v úmyslu tě zabít.“

Birgitte pokrčila rameny. „Jsou to temní druzi. Nepochybně nás chtějí mrtvý všechny.“

„Tohle bylo jiné,“ řekla Elain. „Vypadalo to… horlivěji. Navrhuju, abys načas vzal rozum do hrsti.“

„To bude těžký,“ poznamenala Birgitte. „Především vzhledem k tomu, že žádný rozum nemá.“

Mat obrátil oči v sloup. „Přišel jsem o vysvětlení, cos dělala v tom proklatým žaláři, pročs tam seděla v louži vlastní krve a vypadala, jako bys prohrála šermířskou šarvátku?“

„Vyslýchala jsem černou adžah,“ řekla Elain. „Do podrobností ti nic není. Birgitte, máš hlášení od stráží?“

„Nikdo neviděl Mellara odcházet,“ řekla Birgitte. „I když jsme v přízemí našli ještě teplé tajemníkovo tělo. Zabila ho rána nožem do zad.“

Elain vzdychla. „Šiaine?“

„Zmizela,“ řekla Birgitte, „a společně s ní i Marillin Gemalfin a Falion Bhoda.“

„Stín nám je nemohl nechat,“ povzdechla si Elain. „Věděly příliš mnoho. Museli je buď zachránit, nebo popravit.“

„No,“ řekl Mat a pokrčil rameny, jsi naživu a tři z nich jsou mrtvé. To zní jako docela dobrý výsledek.“

Ale ti, co unikli, máji kopii tvého medailonu, pomyslela si Elain. Nahlas to ale neřekla. Také se nezmínila o invazi, o níž Česmal mluvila. Samozřejmě si o tom s Birgitte brzy promluví, ale nejdřív o tom chtěla přemýšlet sama.

Mat řekl, že noční události měly „docela dobrý výsledek“. Ale čím déle o tom Elain přemýšlela, tím nespokojenější byla. Blížila se invaze do Andoru, ale ona nevěděla kdy. Stín chtěl Mata mrtvého, ale jak podotkla Birgitte, na tom nebylo nic překvapivého. Ve skutečnosti jediný hmatatelný výsledek nočního dobrodružství bylo vyčerpání, které Elain cítila. To a týdenní vězení ve vlastních komnatách.

„Mate,“ řekla a sundala si jeho medailon. „Na, je načase, abych ti ho vrátila. Měl bys vědět, že mi dneska večer nejspíš zachránil život.“

Došel k ní, dychtivě si ho vzal, ale pak zaváhal. „Povedlo se ti…“

„Zkopírovat ho? Ne dokonale. Ale do určité míry.“

S ustaraným výrazem si ho pověsil kolem krku. „No, je příjemný mít ho zpátky. Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Ale teď na to možná není vhodný čas.“

„Pověz mi to,“ řekla Elain unaveně. „Proč by nebyl.“

„Tak teda, jde o gholama…“

„Většina civilistů z města odešla,“ řekl Yoeli, když s Ituraldem procházeli bránou Maradonu. „Jsme blízko Morny; tohle není poprvé, co evakuujeme. Moje vlastní sestra Sigril velí posledním jezdcům, kteří budou všechno sledovat z hřebene na jihovýchodě, a kdyby to vypadalo, že padneme, pošle zprávu. Dá vědět našim strážním stanovištím kolem Saldeie a požádá o pomoc. Když přijdou, zapálí strážní oheň, aby nás upozornila.“

Muž s hubenou tváří pohlédl se zachmuřeným výrazem na Ituraldeho. „Nebude moc vojáků, kteří by nám mohli přijít na pomoc. Královna Tenobie jich hodně vzala s sebou, když odjela hledat Draka Znovuzrozeného.“

Ituralde přikývl. Při chůzi nekulhal – Antail, jeden z aša’manů, byl docela zdatný v léčení. Ituraldeho muži si vybudovali provizorní tábor na nádvoří těsně za městskými branami. Trolloci sebrali stany, které za sebou nechali, a pak je v noci zapálili, aby na ně bylo vidět při hodování na raněných. Ituralde část vojáků přesunul do prázdných domů, ale zbytek chtěl mít poblíž brány pro případ útoku.

Aša’manové a Aes Sedai léčili Ituraldeho muže, ale věnovali se jen nejhorším případům. Ituralde kývl na Antaila, který v provazy oddělené části nádvoří pracoval se zraněnými. Antail si kývnutí nevšiml. Soustředěně, až mu na čele vyvstával pot, pracoval se silou, na kterou Ituralde nechtěl myslet.

„Víš jistě, že se s nimi chceš setkat?“ zeptal se Yoeli. O rameno měl opřené dlouhé jezdecké kopí s červenožlutým trojúhelníkovým plamencem na konci. Zdejší Saldejci mu říkali zrádcovská vlajka.

Ve městě vládlo nepřátelství a různé skupiny Saldejců na sebe zachmuřeně zahlížely. Mnozí z nich měli na pochvách mečů přivázané propletené kusy černé a žluté látky. Ti Yoeliho zdravili.

Desya gavane cierto cuendarisain carentin, pomyslel si Ituralde. Slova ve starém jazyce. Znamenala „Odhodlané srdce má cenu deseti tvrzení“. Dokázal si domyslet, co ta vlajka znamená. Někdy muž věděl, co musí udělat, ačkoli to znělo špatně.

Dvojice nějakou dobu procházela ulicemi. Maradon se podobal většině měst v Hraničních státech: rovné zdi, hranaté domy, úzké ulice. Domy vypadaly jako pevnůstky, s malými okny a masivními dveřmi. Ulice se prapodivně klikatily a střechy nebyly pokryté došky – jen břidlicovými šindeli, odolnými proti ohni. Uschlou krev na několika klíčových křižovatkách nebylo snadné na tmavém kameni rozeznat, ale Ituralde věděl, po čem se dívat. Yoeli jeho vojáky zachránil poté, co Saldejci svedli boj mezi sebou.

Došli k nevýraznému domu. Cizinec by neměl možnost nijak poznat, že právě toto obydlí patří Vramu Torkumenovi, královnině vzdálenému bratranci, který byl v době její nepřítomnosti ustaven vládcem města. Vojáci u dveří měli žlutočervené pásky. Yoelimu zasalutovali.

Uvnitř se Ituralde s Yoelim vydali vzhůru po úzkém schodišti a vyšplhali po trojích schodech. Téměř v každé místnosti byli vojáci. V nejvyšším patře čtyři muži se zrádcovskou vlajkou střežili velké, zlatém vykládané dveře. Chodba byla tmavá: úzká okna a koberec v černé, zelené a rudé barvě.

„Nějaké hlášení, Tarrane?“ zeptal se Yoeli.

„Nic, pane,“ odpověděl muž a zasalutoval. Měl dlouhý knír a křivé nohy člověka, který je uvyklý na sedlo.

Yoeli přikývl. „Díky, Tarrane. Za všechno.“

„Jsem na tvojí straně, pane. A budu až do konce.“

„Kéž upíráš oči na sever, ale srdce na jih, příteli,“ řekl Yoeli, zhluboka se nadechl a otevřel dveře. Ituralde jej následoval.

Uvnitř seděl u krbu Saldejec v honosném červeném rouchu a upíjel víno. V protějším křesle seděla žena v krásných červených šatech a vyšívala. Ani jeden se na ně nepodíval.

„Urozený pane Torkumene,“ řekl Yoeli. „Toto je Rodei Ituralde, velitel domanské armády.“

Muž u krbu si nad pohárem vína povzdechl. „Neklepeš, nečekáš, až tě oslovím jako první, přicházíš v době, kteroujsem výslovně chtěl věnovat tichému rozjímání.“

„No tak, Vrame,“ řekla žena, „ty od tohohle chlapa očekáváš dobré způsoby! Teď?”

Yoeli mlčky položil ruku na jílec meče. V místnosti stála směsice nábytku: u stěny místnosti postel, která sem očividně nepatřila, pár truhel a šatních skříní.

„Takže,“ řekl Vram, „Rodei Ituralde. Jsi jeden z hlavních kapitánů. Uvědomuju si, že to může být urážlivý dotaz, ale musím zachovávat formality. Uvědomuješ si, že tím, že jsi do naší země přivedl vojáky, riskuješ válku?“

„Sloužím Drakovi Znovuzrozenému,“ řekl Ituralde. „Tarmon Gai’don přichází a všechna předchozí spojenectví, hranice i zákony jsou podřízeny Drakově vůli.“

Vram mlaskl. „Dračí spřísahanec. Samozřejmě jsem dostával hlášení – a ti muži, kteří pro tebe pracují, to naznačovali dost očividně. Ale přesto je tak zvláštní to slyšet. Uvědomuješ si, jak naprosto bláznivě zníš?“

Ituralde pohlédl muži do očí. Nepovažoval se za Dračího spřísahance, ale nemělo cenu říkat koni kámen a čekat, že s tím všichni ostatní budou souhlasit. „Nájezd trolloků tě nezajímá?“

„Trolloci už tu byli,“ řekl Vram. „Vždycky tu byli trolloci.“

„Královna…“ začal Yoeli.

„Královna,“ přerušil ho Vram, „se brzy vrátí ze své výpravy za odhalením a polapením tohohle falešného Draka. Až se tak stane, nechá tě popravit, zrádce. Tebe, Rodele Ituralde, díky tvému postavení pravděpodobně ušetří, ale nechtěl bych být tvojí rodinou, až dostanou žádost o výkupné. Doufám, že kromě své pověsti jsi taky bohatý. Jinak nejspíš strávíš řadu let v cele, kde budeš dělat generála nanejvýš krysám.“

„Chápu,“ řekl Ituralde. „Kdy ses obrátil ke Stínu?“

Vram vytřeštil oči a vstal. „Ty se opovažuješ nazvat mě temným druhem?“

„N životě jsem pár Saldejců poznal,“ řekl Ituralde. „Některé jsem nazýval přáteli; proti jiným jsem bojoval. Ale nikdy jsem nepoznal žádného, který by se díval, jak lidé bojují proti zplozencům Stínu, a nenabídl jim pomoc.“

„Kdybych měl meč…“ začal Vram.

„Ať shoříš, Vrame Torkumene,“ řekl Ituralde. „Přišel jsem ti sem říct tohle, za ty muže, které jsem ztratil.“

Ituralde se obrátil k odchodu a muž za ním zůstal ohromeně zírat. Yoeli se k Ituraldemu připojil a zavřel za sebou dveře.

„Nesouhlasíš s mým obviněním?“ zeptal se Ituralde, který společně se zrádcem zamířil zpátky ke schodům.

„Vážně se nedokážu rozhodnout, jestli je to hlupák nebo temný druh,“ řekl Yoeli. „Pokud si nedokáže podle té zimy, mraků a zvěstí, že al’Thor dobyl půlku světa, dát dohromady, co je pravda, musí být jedno nebo druhé.“

„Pak se nemáš čeho bát,“ řekl Ituralde. „Nepopraví tě.“

„Zabíjel jsem svoje krajany,“ řekl Yoeli, „vyvolal povstání proti pánovi, určenému královnou, a zmocnil se velení města, ačkoli nemám ani kapku urozené krve.“

„Zaručuju ti, že se to změní ve chvíli, kdy se Tenobie vrátí,“ řekl Ituralde. „Rozhodně sis vysloužil titul.“

Yoeli se na temném schodišti, osvětleném jen seshora a zdola, zastavil. „Vidím, že to nechápeš. Zradil jsem přísahu a zabíjel přátele. Já žádám popravu, jak mám právo.“

Ituraldeho zamrazilo. Zatracení Hraničáři, pomyslel si. „Přísahej Drakovi. On láme všechny přísahy. Nezahazuj život. Bojuj po mém boku v Poslední bitvě.“

„Nebudu se schovávat za výmluvy, urozený pane Ituralde,“ řekl muž a znovu se vydal dolů po schodech. „O nic víc, než jsem se dokázal dívat, jak tvoji muži umírají. Pojď. Postaráme se o ubytování těch aša’manů. Moc rád bych viděl ty ‚průchody’, o kterých mluvíš. Kdybychom je mohli využít k posílání zpráv ven a dodávání zásob dovnitř, mohlo by to být vážně moc zajímavé obléhání.“

Ituralde si povzdechl, ale šel za ním. Nemluvili o tom, že by pomocí průchodů uprchli. Yoeli tohle město neopustí. A jak si Ituralde uvědomil, on neopustí Yoeliho a jeho muže. Ne po tom, čím prošli, aby ho zachránili.

Tohle bylo stejně dobré místo, kde se postavit na odpor, jako každé jiné. Zaručeně mnohem lepší situace, než v jakých se v poslední době nacházel.

Perrin vešel do jejich stanu a našel Faile, jak si kartáčuje vlasy. Byla nádherná. Stále každý den cítil úžas, že je skutečně zpátky.

Obrátila se k němu a spokojeně se usmála. Používala nový stříbrný hřeben, který jí nechal na polštáři – vyměnil ho s Gaulem, který ho našel v Maldenu. Jestliže je pro ni tenhle šanna’har důležitý, pak měl Perrin v úmyslu chovat se stejně.

„Poslové se vrátili,“ řekl Perrin a zavřel za sebou chlopeň. „Bělokabátníci si zvolili bojiště. Světlo, Faile. Donutí mě, abych je rozdrtil.“

„V tom nevidím problém,“ řekla. „Vyhrajeme.“

„Nejspíš,“ odpověděl Perrin a posadil se na polštáře vedle lůžka. „Ale přesto, že nejvíc práce odvedou nejdřív aša’manové, budeme muset bojovat. Což znamená, že o někoho přijdeme. O dobré muže, které potřebujeme v Poslední bitvě.“ Přinutil se otevřít sevřené pěsti. „Světlo spal ty bělokabátníky za to, co udělali, a za to, co dělají.“

„Tohle je výborná příležitost je porazit.“

Perrin zabručel odpověď a nevysvětloval, jak velký pocit zmaru má. Bez ohledu na to, co se stane, ten boj s bělokabátníky prohraje. Na obou stranách budou umírat muži. Muži, které potřebují.

Venku se zablesklo a na stropě stanu se roztančily stiny. Faile přešla k truhle, vytáhla si noční košili a pro něj položila stranou župan. Faile se domnívala, že urozený pán by měl mít župan po ruce pro případ, že by ho v noci potřebovali. Zatím už se několikrát ukázalo, že má pravdu.

Prošla kolem, a přestože se tvářila mile, byly z ní cítit starosti. Vyčerpal všechny možnosti, jak se s bělokabátniky dohodnout po dobrém. Vypadalo to, že ať chce nebo ne, velmi brzy bude opět jeho osudem zabíjení.

Svlékl se do spodků, natáhl se a začal dřímat dřív, než se Faile převlékla.

Do vlčího snu vstoupil pod velkým mečem, zaraženým do země. V dálce rozeznával kopec, kterému Gaul říkal „dobrý sledovací bod“. Tábořiště zásobovali z opačného břehu potoka.

Perrin se obrátil a hnal se k ležení bělokabátníků. Seděli tam jako přehrada na řece a bránili mu běžet dál.

„Hopsale?“ zavolal a rozhlížel se po táboře, jehož nehybné stany stály na otevřené louce. Odpověď nepřišla, takže Perrin tábor ještě chvíli prohledával. Balwer pečeť, kterou mu Perrin popsal, nepoznal. Kdo těmhle bělokabátníkům velí?

Asi o hodinu později Perrin v této věci stále nedošel k žádnému závěru. Nicméně si byl docela jistý, ve kterých stanech mají uložené zásoby; ty by nemusely být tak dobře střežené jako vězňové a – s pomocí průchodů – by jim mohl zásoby spálit.

Možná. Dopisy jejich velícího kapitána se hemžily větami typu: „Dopřeji tvým lidem výhodu pochybností, že neznají tvoji podstatu,“ a „Dochází mi trpělivost s tvým zdržováním,“ a „Existují jen dvě možnosti. Vydej se řádnému soudu, nebo přiveď své vojsko a podrob se soudu Světla.“

Ten muž měl jakousi zvláštní čest, jejíž náznaky Perrin při setkání s ním zahlédl, ale z dopisů cítil ještě něco víc. Ale kdo to byl? Všechny dopisy podepisoval jen jako „pan velící kapitán dětí Světla“.

Perrin vyšel na cestu. Kde je Hopsal? Perrin se hbitě rozběhl pryč. Po chvíli se přesunul na trávu. Půda byla tak měkká, že měl při každém kroku pocit, jako by se jeho noha vymrštila zpátky do vzduchu.

Natáhl se a měl dojem, že na jihu něco cítí. Rozběhl se směrem k tomu; přál si běžet rychleji, tak běžel. Stromy a kopce se míhaly kolem.

Vlci o něm věděli. Byla to smečka Dubové tanečnice, s Nespoutaným, Jiskrou, Úsvitem a ostatními. Perrin cítil, jak spolu rozmlouvají, vzdálený šepot obrazů a pachů. Perrin se rozběhl ještě rychleji a cítil, jak se vítr kolem něj změnil v burácení.

Vlci se začali přesouvat dál na jih. Počkejte! vyslal. Musím se s vámi sejít!

Odpovědělo mu jen pobavení. Náhle mířili na východ a on se zastavil a obrátil. Běžel tak rychle, jak dokázal, ale když se k nim přiblížil, byli náhle někde jinde. Přesunuli se, zmizeli z jihu a objevili se severně od něj.

Perrin zavrčel a náhle běžel po všech čtyřech. Srst mu vlála a s otevřenou tlamou se hnal na sever a nasával hvízdající vítr. Vlci však zůstávali daleko před ním.

Zavyl. Odpověděli mu posměchem.

Přinutil se běžet rychleji, skákal z kopce na kopec, přeskakoval stromy, země se změnila v rozmazanou čáru. Během pár okamžiků se nalevo od něj vynořilo pohoři Oparů a on se prohnal kolem.

Vlci se obrátili na východ. Proč je nedokáže dohnat? Cítil je před sebou. Mladý býk na ně zavyl, ale nedostalo se mu odpovědi.

Nechoď příliš silně, Mladý býku.

Mladý býk se zastavil a okolní svět se zakymácel. Hlavní část smečky pokračovala na východ, ale Hopsal seděl vedle velkého klikatého toku. Mladý býk už zde kdysi byl; bylo to poblíž doupěte jeho předků. Cestoval po řece na hřbetě jednoho z lidských plovoucích stromů. Byl…

Ne… ne… vzpomeň si na Faile!

Jeho srst se změnila na šaty a zjistil, že klečí a opírá se rukama o zem. Zamračil se na Hopsala. „Proč jste utíkali?“ chtěl vědět Perrin.

Chceš se učit, vyslal Hopsal. Jsi pořád šikovnější. Rychlejší. Natáhneš nohy a běžíš. To je dobré.

Perrin se ohlédl směrem, z něhož přiběhl, a pomyslel na tu rychlost. Skákal z jednoho vrcholku kopce na druhý. Bylo to nádherné. „Ale abych to dokázal, musel jsem se stát vlkem,“ řekl Perrin. „A pak mi hrozilo, že tady budu ‚příliš silně’. K čemu je výcvik, když mě nutí dělat věci, které jsi zakázal?“

Rychle obviňuješ, Mladý býku. Mladý vlk, který vyje, štěká a dělá rámus před brlohem. Tak to vlci nedělají.

Hopsal mžiknutím oka zmizel.

Perrin zavrčel a zahleděl se na východ, kde vlky cítil. Rozběhl se za nimi, ale opatrněji. Nemohl si dovolit, aby ho vlk pohltil. Skončil by jako Noam, uvězněný v kleci a beze stopy lidskosti. Proč by ho Hopsal povzbuzoval k něčemu takovému?

Tak to vlci nedělají. Měl na mysli obviňování, nebo to, co se s Perrinem dělo?

Všichni ostatní věděli, že mají skončit s lovem, Mladý býku, vyslal Hopsal z dálky. Jenom tebe bylo třeba zastavit.

Perrin ztuhl a zastavil se na břehu řeky. Lov na bílého jelena. Náhle byl Hopsal na břehu řeky vedle něj.

„Tohle začalo, když jsem začal cítit vlky,“ vyslal Perrin. „Poprvé jsem se přestal ovládat tenkrát s bělokabátniky.“

Hopsal si lehl a položil hlavu na tlapy. Často jsi tady příliš silně, vyslal vlk. 7o děláš.

Hopsal mu to neustále dokola opakoval od chvíle, kdy se s vlkem a vlčím snem seznámil. Náhle v tom však Perrin spatřil nový význam. Bylo to o vstoupení do vlčího snu, ale také o Perrinovi samotném.

Začal vlky obviňovat z toho, co dělá, jak se chová v boji, co se z něj stalo při pátrání po Faile. Ale mohli za to vlci? Nebo to bylo jím? Bylo možné, že právě to v prvé řadě zapříčinilo, že se z něj stal vlčí bratr?

„Je možné,“ zeptal se Perrin, „běžet po čtyřech, ale nebýt tu příliš silně?“

Samozřejmě že ano, vyslal Hopsal a po vlčím způsobu se zasmál – jako by Perrin objevil tu nejsamozřejmější věc na světě. Možná byla.

Možná nebyl jako vlci, protože byl vlčí bratr. Možná byl vlčí bratr, protože byl jako vlci. Nemusel ovládnout je. Musel ovládnout sebe.

„Smečka,“ řekl Perrin. „Jak je dohoním? Když poběžím rychleji?“

7o je jeden způsob. Další je být, kde být chceš.

Perrin svraštil čelo. Pak zavřel oči a využil směr, kterým vlci běželi, aby odhadl, kde budou. Něco se přesunulo.

Když otevřel oči, stál na písčitém svahu, kde z půdy vyrůstaly trsy dlouhé trávy. Napravo od něj se zvedala obrovská hora s rozbitým vrcholkem – jako by jí obří ruka dala pohlavek.

Z lesa vyrazila smečka vlků. Mnozí z nich se smáli. Mladý býk, který loví, místo aby skončil! Mladý býk, který chce skončit, místo aby si užíval lov! Usmál se a snažil se smích dobrosrdečné přijmout, přestože ve skutečnosti se cítil velmi podobně jako toho dne, kdy na něj bratranec Wil nastražil vědro mokrého peří.

Ve vzduchu se něco zatřepotalo. Slepičí pírko. Na okrajích mokré. Perrin sebou polekaně škubl, když si uvědomil, že jsou na zemi všude kolem něj. Když zamrkal, peří zmizelo. Z vlků bylo cítit velké pobavení a vysílali obrazy Mladého býka posypaného peřím.

Ztrať se tady ve snech. Mladý býku. vyslal Hopsal, a ty sny se stanou tímhle snem.

Perrin se poškrábal ve vousech a snažil se potlačit rozpaky. Už předtím zažil nepředvídatelnou povahu vlčího snu. „Hopsale,“ obrátil se k vlkovi. „Jak moc bych mohl změnit okolí, kdybych chtěl?“

Kdybys chtěl? řekl Hopsal. Nejde o to, co chceš, Mladý býku. Jde o to, co potřebuješ. Co víš.

Perrin se zamračil. Občas ho vlkova slova stále mátla.

Náhle se ostatní vlci ve smečce jako jeden obrátili a zahleděli na jihozápad. Zmizeli.

Šli sem. Hopsal vyslal obraz vzdálené zalesněné rokliny. Vlk se připravil vyrazit za nimi.

„Hopsale!“ řekl Perrin a popošel vpřed. „Jaks to věděl? Kam šli? Řekli ti to?“

Ne. Ale můžu jít za nimi.

„Jak?“ zeptal se Perrin.

Je to něco, co jsem vždycky uměl, vyslal Hopsal. Jako chodit. Nebo skákat.

„Ano, ale jak?”

Z vlka byl cítit zmatek. Je to pach, odpověděl nakonec, ačkoli „pach“ byl složitější než jen toto. Byl to pocit, dojem a vůně v jednom.

„Odejdi někam,“ řekl Perrin. „Ať můžu zkusit jít za tebou.“

Hopsal zmizel. Perrin došel k místu, kde vlk před chvílí stál.

Větři, vyslal z dálky Hopsal. Byl dost blízko na to, aby s ním takto hovořil. Perrin se bezmyšlenkovitě natáhl. Našel tucty vlků. Ve skutečnosti ho ohromilo, kolik jich tady na svazích Dračí hory je. Perrin jich nikdy tolik na jednom místě necítil. Proč tady jsou? A nevypadala tady obloha bouřlivěji než na jiných místech vlčího snu?

Hopsala necítil; vlk se nějak uzavřel a znemožnil Perrinovi určit, kde je. Perrin se uklidnil. Větři, říkal předtím Hopsal. Větři jak? Perrin zavřel oči a dovolil, aby mu do nosu plynuly okolní pachy. Borové šišky a smůla, jehličí a listí, kaliny ajedlovce.

A… něco dalšího. Ano, něco cítil. Vzdálený, přetrvávající pach, který jako by sem nepatřil. Mnohé z pachů byly stejné – stejné bohaté vůně přírody a stromů. Tyto se však mísily s vůní mechu a vlhkých kamenů. Vzduch byl jiný. Pyl a květiny.

Perrin pevně zavřel oči a zhluboka dýchal. Nějak si v mysli z těchto pachů vytvořil obraz. Nebylo to nepodobné tomu, jako když si překládal do slov vlčí mluvu.

Sew, pomyslel si. Něco se pohnulo.

Otevřel oči. Seděl na skalním výběžku mezi borovicemi; nacházel se na úbočí Dračí hory, několik hodin výstupu od místa, kde byl před chvílí. Skalní výběžek byl zarostlý lišejníkem a vyčníval nad stromy rozprostírajícími se pod ním. V místě kde se sluneční světlo dostalo ke květům, rostlo fialové kvítí. Bylo příjemné vidět květiny, které nebyly zvadlé či uschlé, i kdyby jen ve vlčím snu.

Pojď, vyslal Hopsal. Za mnou.

A zmizel.

Perrin zavřel oči a nadechl se. Tentokrát to bylo snazší. Duby a tráva, bahno a vlhkost. Zdálo se, že každé místo má svůj vlastní pach.

Perrin se přesunul a pak otevřel oči. Krčil se na poli nedaleko Jehannahské silnice. Sem předtím odešla smečka Dubové tanečnice a Hopsal kroužil po louce a byla z něj cítit zvědavost. Smečka se přesunula dál, ale byla stále blízko.

„Můžu to udělat vždycky?“ zeptal se Perrin Hopsala. „Zavětřit, kam ve vlčím snu vlk odešel?“

Každý může, řekl Hopsal. Pokud dokáže větřit jako vlk. Zazubil se.

Perrin zamyšleně přikývl.

Hopsal k němu dlouhými skoky přiběhl přes louku. Musíme cvičit, Mladý býku. Ještě pořádjsi štěně s krátkýma nohama a jemnou srstí. Musíme… “

Náhle se zarazil.

„Co se děje?“ zeptal se Perrin.

Nějaký vlk náhle zavyl bolestí. Byla to Úsvit. Vytí umlklo a vlčí mysl v okamžiku zmizela.

Hopsal zavrčel a v jeho pachu se mísila panika, hněv a smutek.

„Co to bylo?“ zeptal se Perrin.

Někdo nás loví. Běž, Mladý býku. Musíme jít.

Mysli ostatních členů smečky odskočily pryč. Perrin zavrčel. Když vlk zemřel ve vlčím snu, bylo to navždy. Žádné znovuzrození, žádný běh s nosem větřícím ve větru. Pouze jediná věc lovila duchy vlků.

Zabij eč.

Mladý býku! vyslal Hopsal. Musíme jít!

Perrin dál vrčel. Úsvit vyslala poslední poryv překvapení a bolesti, a to poslední, co na světě viděla. Perrin si z této změti vytvořil obraz. Pak zavřel oči.

Mladý býku! Ne! On…

Přesun. Perrin prudce otevřel oči a objevil se na lesním palouku nedaleko místa, kde se – ve skutečném světě – utábořili jeho lidé. Uprostřed palouku dřepěl svalnatý opálený muž s tmavými vlasy a u nohou mu ležela mrtvá vlčice. Zabíječ měl mohutné paže a slabě nelidský pach, jako člověk smíchaný s kamenem. Byl oblečený v tmavém, v kůži a černé vlně. Zatímco ho Perrin sledoval, Zabíječ začal mrtvou vlčici stahovat.

Perrin se na něj vrhl. Zabíječ překvapeně vzhlédl. Drsnou ostře řezanou tváří téměř strašidelně připomínal Lana. Perrin zařval a v rukou se mu náhle objevilo kladivo.

Zabíječ v okamžení zmizel a Perrinovo kladivo prolétlo vzduchem. Perrin zhluboka nasál vzduch. Pachy tam byly! Slaná voda a vlhké dřevo. Racci a jejich trus. Perrin využil svou nově nalezenou schopnost, aby se na to vzdálené místo vrhl.

Přesun.

Perrin se objevil v prázdném doku ve městě, které nepoznával. Zabíječ stál nedaleko od něj a prohlížel si svůj luk.

Perrin zaútočil. Zabíječ zvedl hlavu, oči se mu rozšířily a jeho pach se změnil na užaslý. Zvedl luk, aby ránu vykryl, ale Perrinův úder ho roztříštil.

Perrin s řevem stáhl zbraň zpátky a znovu se ohnal, tentokrát po Zabíječově hlavě. Zabíječ se kupodivu usmál a tmavé oči mu pobaveně zajiskřily. Náhle z něj čišela dychtivost. Dychtivost zabíjet. Ve zdvižené ruce se mu objevil meč a on ho sklonil, aby čelil Perrinovu útoku.

Kladivo se odrazilo příliš tvrdě, jako by narazilo na kámen. Perrin klopýtl a Zabíječ se natáhl a položil Perrinovi ruku na rameno. Strčil.

Měl obrovskou sílu. Perrina to odhodilo zpátky do doku, ale dřevo při nárazu zmizelo. Prolétl skrz a se šplouchnutím dopadl do vody pod ním. Jeho řev se změnil na bublavý zvuk; obklopila ho tmavá tekutina.

Pustil kladivo a snažil se dostat na hladinu, ale zjistil, že se povrch nevysvětlitelně změnil v led. Z hlubiny se připlazily provazy, omotaly se Perrinovi kolem paží a strhly ho dolů. Skrze zmrzlou hladinu viděl pohybující se stín. Zabíječ, který zvedal opravený luk.

Led zmizel a voda se rozestoupila. V proudech z Perrina stekla a on zůstal zírat vzhůru na šíp, který mu mířil přímo na srdce.

Zabíječ vystřelil.

Perrin se přiměl zmizet.

Přesun. Zalapal po dechu, když se udeřil o skalní výběžek, kde byl předtím s Hopsalem. Perrin padl na kolena a z těla mu crčela voda. Prskal, otíral si obličej a srdce mu bušilo.

Vedle něj se objevil Hopsal, funěl a byla z něj cítit zlost. Štěně hloupé! Pitomé štěně! Lovit lva, když jsi sotva odstavený?

Perrin se otřásl a posadil se. Půjde Zabíječ za ním? Může? Jak minuty ubíhaly a nikdo se neobjevoval, Perrin se začal uvolňovat. Souboj se Zabíječem se odehrál tak rychle, že ho měl takřka rozmazaný. Taková síla… větší, než může jakýkoli člověk mít. A ten led, provazy…

„Měnil věci,“ řekl Perrin. „Nechal pode mnou zmizet dok, vytvořil provazy, které mě svázaly, odstrčil vodu, aby na mě mohl vystřelit.“

On je lev. Zabíjí. Nebezpečný.

„Musím se učit. Musím se mu postavit, Hopsale.“

Jsi příliš mladý. Tohle přesahuje tvoje možnosti.

„Příliš mladý?“ řekl Perrin a vstal. „Hopsale, Poslední lov je skoro tady!“

Hopsal si lehl s hlavou na tlapách.

„Pořád mi říkáš, že jsem příliš mladý,“ řekl Perrin. „Nebo že nevím, co dělám. No ale k čemu je mě učit, když ne proto, abys mi ukázal, jak bojovat s lidmi, jako je Zabíječ?“

Uvidíme, vyslal Hopsal. Dnes večer už běž. Skončili jsme.

Perrin v těch slovech cítil žalostný podtón a také neodvolatelnost. Dnes v noci budou smečka Dubové tanečnice a Hopsal truchlit pro Úsvit.

Perrin vzdychl a posadil se se zkříženýma nohama. Soustředil se a podařilo se mu napodobit to, co udělal Hopsal, když ho vyhodil z vlčího snu.

Ten se kolem něj rozplynul.

Probudil se na lůžku v temném stanu, Faile přivinutou k sobě.

Perrin nějakou dobu ležel a zíral na stanovou celtu. Tma mu připomínala bouřlivou oblohu ve vlčím snu. Spánek mu připadal stejně vzdálený jako Caemlyn. Nakonec vstal – opatrně se vymanil z Faileina objetí – a natáhl si kalhoty a košili.

Venku v táboře vládla tma, ale jeho oči měly světla dost. Kývl na Kenlyho Maerina a Jaima Dawtryho, dva muže z Dvouříčí, kteří dnes v noci drželi stráž u jeho stanu.

„Kolik je hodin?“ zeptal se jednoho z nich.

„Po půlnoci, urozený pane Perrine,“ řekl Jaim.

Perrin zabručel. Krajinu osvětlil vzdálený blesk. Vyrazil a muži se chystali jej následovat. „Obejdu se bez stráží,“ řekl jim. „Hlídejte můj stan – urozená paní Faile ještě spí.“

Jeho stan stál nedaleko kraje tábora. Vyhovovalo mu to; dávalo mu to trochu větší pocit soukromí, v ústraní poblíž úbočí na západní straně tábora. Přestože bylo pozdě, minul Gaula, který si poblíž padlého kmene ostřil oštěp. Vysoký Kamenný pes vstal a vydal se za ním a Perrin mu v tom nebránil. Gaul měl pocit, že v poslední době neplní svou povinnost hlídat Perrina, kterou si sám uložil, a vystupňoval své úsilí. Perrin měl za to, že prostě hledá záminku, proč se držet dál od svého stanu a dvou gai’šainek, které se tam zabydlely.

Gaul se držel opodál a Perrin byl za to rád. Cítili se tak všichni vůdci? Nebylo divu, že spolu tolik zemí končilo ve válce – jejich vůdci nikdy neměli čas na přemýšlení a nejspíš vyráželi do útoku jen proto, aby je lidi přestali otravovat!

Po chvíli vstoupil mezi pár stromů, kde byla navršená hromádka polen. Denton -jeho sluha, než dostanou zpátky Lamželeza – se mračil, když o ně Perrin požádal. Denton, kdysi méně významný cairhienský urozený pán, se odmítl vrátit ke svému postavení. Nyní se považoval za sluhu a nikým si to nedal vymluvit.

Byla tu sekera. Ne smrtící ostří ve tvaru půlměsíce, které dříve nosíval do bitvy, ale masivní dřevorubecká sekera s kvalitní ocelovou hlavou a topůrkem ohlazeným zpocenýma dřevorubeckýma rukama. Perrin si vyhrnul rukávy, plivl si do dlaní a sekeru zvedl. Bylo příjemné držet v rukách opracované dřevo. Zvedl si sekeru k rameni, postavil před sebe první poleno, poodstoupil a rozmáchl se.

Zasáhl poleno přímo doprostřed, třísky odlétly do temné noci a poleno se rozpadlo vedví. Pak naštípal první půlku. Gaul se posadil vedle stromu, vytáhl oštěp a dál ostřil jeho hrot. Skřípění kovu o kov doprovázelo Perrinovo bušení sekery o dřevo.

Bylo to příjemné. Proč mu to mnohem lépe myslelo, když něco dělal? Loial často mluvil o sezení a přemýšlení. Perrin se nedomníval, že by tak cokoli dokázal vymyslet.

Čistě rozštípl další poleno. Byla to vážně pravda? Mohla za to, jak se choval, jeho skutečná povaha, a ne vlci? Kdysi ve Dvouříčí se tak nikdy nechoval.

Další poleno. jsem se uměl dobře soustředit. To byla jedna z věcí, co na pantátu Luhhana udělala dojem. Dejte Perrinovi úkol, a on bude pracovat, dokud ho nesplní.

Rozštípl půlky polene.

Možná, že jsou ty jeho změny výsledkem setkání s okolním světem. Obviňoval vlky z mnoha věcí a na Hopsala kladl nepřirozené požadavky. Vlci nebyli hloupí nebo prostoduší, ale nestarali se o stejné věci jako lidé. Pro Hopsala muselo být velice těžké učit ho tak, aby tomu Perrin porozuměl.

Co mu vlk dlužil? Hopsal té dávné osudné noci zemřel. Té noci, kdy Perrin poprvé zabil člověka, té noci, kdy nad sebou Perrin poprvé ztratil v boji kontrolu. Hopsal Perrinovi nic nedlužil, ale několikrát Perrina zachránil – vlastně si Perrin uvědomil, že Hopsalův zásah mu pomohl, aby se neztratil ve vlčí podobě.

Udeřil do polene a letmo ho zasáhl tak, že odlétlo stranou. Znovu ho postavil a pokračoval. Gaulovo mlčenlivé broušení ho uklidňovalo. Rozsekl dřevo.

Perrin se nechával víc pohlcovat tím, co dělal. To byla pravda.

Ale zároveň platilo, že pokud chtěl člověk něčeho dosáhnout, musel pracovat na jedné věci, dokud nebyla hotová. Perrin znával muže, kteří snad nikdy nic nedokončili, a na jejich statcích vládl chaos. Takhle by žít nemohl.

Musela existovat nějaká rovnováha. Perrin dřív prohlašoval, že byl vtažen do světa plného problémů, které ho zdaleka přesahovaly. Tvrdíval, že je prostý muž.

Co když se mýlil? Co když byl složitý muž, který dřiv náhodou žil prostým životem? Konec konců, jestli byl tak prostý, proč se zamiloval do tak složité ženy?

Naštípané dříví se postupně hromadilo. Perrin se sklonil a posbíral kusy, jejichž drsný povrch ho dřel do prstů. Mozolnatých prstů; nikdy nebude takový urozený pán jako ti jemnostpáni z Cairhienu. Existoval však i jiný druh urozených pánů, třeba muži jako Failein otec. Nebo muži jako Lan, který mu připadal spíš jako zbraň, než jako člověk.

Perrin naskládal dříví na hromadu. Líbilo se mu vést vlky ve vlčím snu, ale vlci od vás nečekali, že je budete chránit, nebo se o ně postaráte, nebo jim vytvoříte zákony. Nechodili za várna, když jejich milovaní pod vaším velením padli.

Starosti mu nedělalo vůdcovství. Ale všechny ty věci, které k němu náležely.

Cítil, že se blíží Elyas. Se svým přirozeně zemitým pachem byl cítit jako vlk. Téměř.

„Jsi vzhůru pozdě,“ řekl Elyas, když k němu došel. Perrin slyšel, jak Gaul zašramotil, zastrčil oštěp zpátky do toulce a pak se stáhl tiše jako vlaštovka odlétající k obloze. Zůstane poblíž, ale nebude poslouchat.

Se sekerou přehozenou přes rameno vzhlédl Perrin k tmavé obloze. „Někdy se v noci čitím víc vzhůru než ve dne.“

Elyas se usmál. Perrin to neviděl, ale cítil pobavení.

„Zkoušíš se tomu někdy vyhnout, Elyasi?“ zeptal se Perrin. „Nevšímat si jejich hlasů, předstírat, že ses nijak nezměnil?“

„Zkoušel jsem,“ řekl Elyas. Mluvil měkkým hlasem, který připomínal pohybující se zemi. Vzdálené hřmění. „Chtěl jsem, ale pak mě Aes Sedai chtěly zkrotit. Musel jsem utéct.“

„Stýská se ti po starém životě?“

Elyas pokrčil rameny – Perrin ten pohyb slyšel, šaty, které se o sebe otírají. „Žádný strážce nechce opustit svoje povinnosti. Někdy jsou jiné věci důležitější. Nebo… no, možná jsou spíš naléhavější. Svojí volby nelituju.“

„Já nemůžu odejít, Elyasi. Neodejdu.“

„Já jsem svůj život opustil kvůli vlkům. To neznamená, že ty musíš taky.“

„Noam musel,“ řekl Perrin.

„Opravdu museli“

„Pohltilo ho to. Přestal být člověk.“

Zachytil pach obav. Elyas neměl odpovědi.

„Navštěvuješ někdy vlky ve snech, Elyasi?“ zeptal se Perrin. „Místo, kde mrtví vlci zase běhají a žijou?“

Elyas se obrátil a upřel na něj pohled. „To místo je nebezpečné, Perrine. Je to jiný svět, i když s tímhle nějak spojený. Pověsti praví, že Aes Sedai ze starých časů se tam nějak dokázali dostat.“

„A jiní lidi taky,“ řekl Perrin a pomyslel na Zabíječe.

„Dávej si v tom snu pozor. Já se od něj držím dál.“ Čišela z něj ostražitost.

„Máš s tím někdy problém?“ zeptal se Perrin. „Oddělit se od vlka?“

„Míval jsem.“

„Ale už ne?“

„Našel jsem rovnováhu,“ řekl Elyas.

„Jak?“

Starší muž chvíli mlčel. „Kéž bych to věděl. Prostě jsem se to naučil, Perrine. Budeš se to muset naučit i ty.“

Nebo skončím jako Noam. Perrin pohlédl Elyasovi do zlatých očí a pak přikývl. „Děkuj u ti.“

„Za radu?“

„Ne,“ řekl Perrin. „Za to, že ses vrátil. Za to, žes mi ukázal, že alespoň jeden z nás dokáže žít s vlky a neztratit se.“

„To nic nebylo,“ odvětil Elyas. „Zapomněl jsem, že může být příjemné žít pro změnu mezi lidmi. Ale nevím, jak dlouho můžu zůstat. Poslední lov už je skoro tady.“

Perrin opět zvedl pohled k obloze. „To je. Předej Tamovi a ostatním ode mě zprávu. Rozhodl jsem se. Bělokabátníci si vybrali bojiště. Rozhodl jsem se jim vyhovět a zítra se s nima setkat.“

„Dobře,“ přikývl Elyas. „Ale není z tebe cítit, že bys to chtěl udělat.“

„Je to nutné,“ řekl Perrin. „A tím to končí.“ Všichni chtěli, aby byl urozený pán. No a tohle bylo něco, co urození páni dělají. Činí rozhodnutí, která nikdo jiný činit nechce.

Pořád se mu z toho, že musí dát ten rozkaz, dělalo zle. Viděl vizi vlků, jak nahánějí ovce ke stvůře. Měl pocit, že možná právě to dělá, žene bělokabátníky vstříc zničení. Rozhodně nosili barvu ovčí vlny.

Ale co s viděním Faile a ostatních, jak se blíží k útesu? Elyas odešel a Perrina se sekerou na rameni tu nechal. Cítil se, jako by nesekal dřevo, ale těla.