Návrat z hvězd

IX

Zatím Olaf nedával o sobě vědět. Můj neklid se změnil ve výčitky svědomí. Obával jsem se, aby neprovedl nějaké bláznovství. Byl přece i nadále sám. A k tomu všemu ještě více než zpočátku já. Nepřál jsem si, aby byla Eri zapletena do nějakých nepředvídaných událostí, v důsledku mého pátrání podnikaného na vlastní vrub; proto jsem se rozhodl, že si prvně zajedu za Thurberem. Nevěděl jsem jistě, jestli ho požádám o radu — chtěl jsem ho pouze navštívit. Adresu jsem měl od Olafa. Thurber bydlil v universitním středisku Malleolanu. Zpravil jsem ho telegramem o svém příjezdu a rozloučil jsem se s Eri. Poprvé. V posledních dnech byla zamlklá a neklidná. Připisoval jsem to starostem o Olafa. Slíbil jsem jí, že se vrátím co možná nejdřív, snad již za dva dny, a po rozmluvě s Thurberem že nepodniknu žádné další kroky, aniž se s ni dohodnu.

Eri mě vyprovodila do Houlu, kde jsem nastoupil do přímého ulderu. Pláže na pobřeží Pacifiku již osiřely před nastávajícími podzimními bouřemi. Z okolních letovisk zmizely zástupy pestře oděných mladých lidí, a tak mě nepřekvapilo, že jsem byl téměř jediným pasažérem stříbrné střely. Let v oblacích, jenž dělal krajinu neskutečnou, trval slabou hodinku a skončil za soumraku. Město se vynořilo z houstnoucího šera jako mnohobarevný oheň. Nejvyšší stavby — kalichové paláce — planuly v mlze jako křehké, nehybné plameny. Jejich obrysy spojené navzájem vzdušnými mosty nejvyššího dopravního podlaží zářily v bílých oparech jako křídla gigantických motýlů; další, nižší podlaží ulic se podobala hadovitě se vinoucím a navzájem se podplouvajícím barevným řekám. Snad to působily mlžné závoje, snad to byl efekt průhledného staviva, pravda je, že z výšky vypadalo vnitřní město jako sedlina drahocenné skloviny o soustředných vrstvách, jako skleněný ostrov, obsypaný klenoty a zbudovaný v oceánu, jehož zrcadlová hladina odrážela spodní podlaží města, stále slaběji a slaběji prosvítající až k tomu poslednímu, sotva již viditelnému patru, jako kdyby z podzemního města vystupovala jeho rubínově zářící kostra. Nechtělo se prostě věřit, že ta féerie vzájemně se prostupujících ohňů a barev je jen sídlištěm několika miliónů lidí.

Universitní čtvrť ležela za městem. Až tam, v rozlehlém parku na betonové ploše přistál můj ulder. O blízkosti velkoměsta svědčila pouze bledě stříbrná záře zastírající oblohu nad černou stěnou stromů. Dlouhou alejí jsem došel k hlavní budově, tmavé, jako vymřelé.

Sotva jsem otevřel vysoké skleněné dveře, rozsvítila se světla. Octl jsem se v klenuté hale se stěnami zdobenými bledě modrou intarzií. Soustava zvukotěsně izolovaných koridorů mě přivedla do dlouhé chodby, prosté a přísné. Otevřel jsem jedny, druhé dveře, ale všechny místnosti byly prázdné a snad odedávna opuštěné. Nahoru jsem šel po obyčejných schodech. Jistě byl někde výtah, ale nechtěl jsem jej hledat; ostatně takové schody, to byla tak trochu vzácnost, a ze všech, které jsem zatím viděl, tyto — první — nebyly pohyblivé. Nahoře se oběma směry táhly stejné chodby, stejně liduprázdné pokoje. Na dveřích jednoho jsem objevil velký kus papíru s výrazně napsanými slovy:

TADY JE TO, BREGGU

Zaklepal jsem a vzápětí se ozval Thurberův hlas.

Vstoupil jsem. Ve světle nízko stažené lampy seděl shrbený na pozadí noci, jež se rozkládala za oknem přes celou stěnu. Psací stůl, u něhož pracoval, byl pokryt knihami a papíry, opravdovými knihami, a vedle, na druhém, menším stolku, ležely celé hrsti krystalického „zrní“ a různé přístroje. Před sebou měl hromadu archů papíru a dělal si na okrajích poznámky perem — namáčeným do inkoustu!

„Posaď se,“ řekl, aniž zvedl hlavu, „už končím.“

Sedl jsem si do nízkého křesílka vedle stolu, ale okamžitě jsem je odsunul stranou. Světlo měnilo Thurberovu tvář v jednolitou skvrnu a já chtěl na něho dobře vidět.

Pracoval podle svého zvyku pomalu. Sklonem hlavy a svraštěním obočí se chránil před světlem lampy. Byl to jeden z nejskromnějších pokojů, jaké jsem doposud viděl. S matovými zdmi, šedými dveřmi, bez jediné ozdoby, bez stopy toho odpudivého zlata. Po obou stranách dveří vystupovaly obdélníkové, nyní slepé obrazovky, zeď vedle okna zabíraly kovové skřínky. O jednu stál opřen vysoký svitek map nebo technických nákresů — to bylo vlastně vše. Přenesl jsem pohled na Thurbera. Holohlavý, robustní, těžký muž. Psal. Čas od času otřel hřbetem ruky slzu z očí. Vždycky mu slzely a Gimma (rád vyzrazoval tajemství ostatních, hlavně taková, která se někdo zvlášť snažil ukrýt) mi kdysi řekl, že se Thurber bojí o svůj zrak. Tehdy jsem pochopil, proč vždycky první uléhá, když jsme měnili zrychlení, a proč v pozdějších letech dovolil, aby ho zastupovali jiní v práci, kterou dříve vykonával vždycky sám.

Shrnul oběma rukama papíry, sklepal je o stůl, aby srovnal okraje, vložil je do desek, desky zavřel. Teprve pak, když spustil do klína ruce s tlustými prsty, které jako by se jen s námahou ohýbaly, řekl: „Vítám tě, Hale. Jak se ti daří?“

„Nemohu si stěžovat. Jsi …sám?“

„To znamená: je-li zde Gimma? Ne. Není, odjel včera do Evropy.“

„Pracuješ?“

„Ano.“

Nastalo krátké ticho. Nevěděl jsem, jak přijme to, co mu chci říci — předně bych se byl rád dověděl, jak se dívá na problémy světa, který jsme zastali. Nečekal jsem samozřejmě žádné výlevy, znal jsem ho. Vždycky si většinu soudů nechával pro sebe. „Jsi zde již dlouho?“

„Breggu,“ řekl, stále stejně nehybný, „pochybuji, že by tě tohle zajímalo. Kličkuješ.“

„Dost možná,“ řekl jsem. „Znamená to, že mám mluvit?“

Octl jsem se zase v tom duševním rozpoložení — bylo to něco mezi podrážděností a ostychem — jaké se mne v jeho přítomnosti často zmocňovalo, a ostatních patrně také. Nikdy jsem nevěděl, kdy žertuje nebo se posmívá, a kdy mluví vážně. Při celém svém klidu, při plné pozornosti, jakou věnoval svému partnerovi, on sám vždycky zůstával nepostižitelný.

„Ne,“ řekl, „později snad. Odkud jsi přijel?“

„Z Houlu.“

„Přímo odtamtud?“

„Ano… a proč se ptáš?“

„To je dobře.“ Jako by neslyšel má poslední slova. Snad pět minut mě upřeně pozoroval, jako by se chtěl ujistit o mé přítomnosti, neboť jeho pohled nevyjadřoval nic, ale již jsem věděl, že se něco stalo. Jen jsem neměl jistotu, zdali mi to řekne. Nedovedl jsem odhadnout, jak se zachová. Přemýšlel jsem, jak začít, zatímco on mě pozoroval o to zkoumavěji, docela jako bych se před ním objevil v neznámé podobě.

„Co dělá Wabach?“ zeptal jsem se. Ta němá prohlídka již překračovala míru únosnosti.

„Odcestoval s Gimmou.“

Na to jsem se neptal a on to věděl, ale koneckonců nepřijel jsem kvůli Wabachovi. Znovu bylo ticho. Pomalu jsem začínal litovat svého rozhodnutí.

„Slyšel jsem, že ses oženil,“ řekl najednou, jako mimochodem.

„Ano,“ odbyl jsem ho možná až příliš suše.

„Jde ti to k duhu.“

Pokoušel jsem se najít stůj co stůj jiné téma rozhovoru. Avšak nedovedl jsem si vyzpomenout nic lepšího, než byl Olaf, a na toho jsem se ještě ptát nechtěl. Bál jsem se Thurberova úsměvu. Nezapomněl jsem, jak jím dovedl Gimmu — a nejen Gimmu — dohnat k zoufalství. Schovával si jej však zřejmě pro daleko kritičtější situace, zvedl totiž nepatrně obočí a zeptal se:

„Jaké máš plány?“

„Žádné,“ odpověděl jsem podle pravdy.

„A chtěl bys něco dělat?“

„Ano, ale ne všechno.“

„Zatím jsi nic nedělal?“

V tomto okamžiku už jsem se jistě začervenal. Zlobil jsem se.

„Celkem nic. Thurbere — já — nepřišel jsem kvůli svým záležitostem…“

„Vím,“ řekl klidně. „Staave, že?“

„Ano.“

„Bylo v tom jisté riziko,“ řekl a odstrčil se lehce od psacího stolu. Křeslo se poslušně obrátilo ke mně.

„Oswamm se obává toho nejhoršího, zvláště potom, co Staave vyhodil svůj hypnagog… tys ho také vyhodil, že?“

„Oswamm?“ zeptal jsem se, „jaký Oswamm, počkej… ten z Adaptu?“

„Ano. Nejvíc se bál o Staaveho. Vyvedl jsem ho z omylu.“

„Jak to… vyvedl?“

„Ale Gimma se zaručil za vás oba…“ dokončil Thurber, jako by mě po celou dobu neposlouchal.

„Cože?!“ zvolal jsem, „Gimma?!“ a vstal jsem.

„Samozřejmě. Sám nevěděl nic,“ vedl si Thurber svou, „ale řekl mi to.“

„Tak proč se u všech čertů zaručoval,“ vybuchl jsem ohromen jeho slovy.

„Domníval se, že je to jeho povinnost,“ vysvětlil Thurber lakonicky. „Že velitel výpravy musí znát své lidi…“

„Pitomost.“

„Opakuji jen to, co řekl Oswammovi.“

„Tááák?“ řekl jsem. „A čeho se Oswamm vlastně bál? Že se vzbouříme nebo co?“

„A neměls chuť?“ zeptal se klidně Thurber.

Uvažoval jsem objektivně.

„Ne,“ řekl jsem konečně, „doopravdy — nikdy.“

„A dáš betrizovat své děti?“

„A ty?“ zeptal jsem se pomalu.

Usmál se, poprvé, cuknutím bezkrevných rtů. Neřekl nic.

„Poslyš, Thurbere… vzpomínáš si na ten večer po posledním průzkumném letu nad Betou… když jsem ti řekl…“

Přikývl lhostejně hlavou. Tu můj klid zmizel. „Neřekl jsem ti tenkrát všechno, víš. Byli jsme v tom společně, ale neměli jsme stejná práva. Poslouchal jsem vás, tebe, Gimmu, protože jsem sám chtěl. Všichni jsme chtěli, Venturi, Thomas, Ennesson i Arder, kterému Gimma nedal rezervu, protože ji schovával pro lepší příležitost. V pořádku. Jenže jakým právem se mnou teď mluvíš tak, jako bys po celou tu dobu seděl tady na té židli. Tys přece poslal Ardera dolů, na Kereneiu, ve jménu Vědy, Thurbere, ale já jsem ho vytáhl ve jménu toho jeho nešťastného pajšlu. Pak jsme se vrátili a ono se ukazuje, že důležité je teď jedině to druhé: jednat ve jménu toho pajšlu. To první důležité není! Takže bych se vlastně měl vyptávat já tebe, jak se ti daří, a zaručit se za tebe a ne naopak. Co myslíš? Já vím, co si myslíš. Přivezl sis hromadu materiálu a máš se kam schovat do konce života a víš, že ti nikdo z těch hrozně slušných lidí neřekne: kolik stála ta spektrální analýza? Jednoho? Dva lidi? Nezdá se vám, pane profesore Thurbere, že je to trochu moc? Nikdo ti to neřekne, protože oni s námi žádné nevyrovnané účty nemají, a zato je má Venturi. Pak Arder a Ennesson. A Thomas. Čím teď budeš platit Thurbere? Tím, že vyvedeš z omylu Oswamma — pokud jde o mne? A Gimma tím, že se zaručí za nás, za Olafa a mne? Když jsem tě uviděl poprvé, dělals totéž, co teď. Bylo to v Apprenous. Seděl jsi nad papíry a díval ses jako v této chvíli: v pauze mezi důležitějšími věcmi… ve jménu vědy…“

Vstal jsem.

„Poděkuj Gimmovi, že se nás tak zastal…“

Také Thurber vstal. Snad vteřinu jsme se měřili očima. Byl menší, ale člověk si to neuvědomoval. Jeho vzrůst nic neznamenal. Nevýslovný byl klid jeho pohledu.

„Udělíš mi slovo — nebo už jsi vynesl ortel?“ zeptal se.

Zamumlal jsem něco nesrozumitelného.

„Tak se posaď,“ řekl a sám bez čekání klesl do křesla.

Usedl jsem.

„Něco jsi přece jen dělal,“ řekl takovým tónem, jako bychom se zatím bavili o počasí. „Přečetl sis Starcka, uvěřil jsi mu, máš pocit, žes byl podveden, a teď hledáš viníky. Kdyby ti na tom opravdu záleželo, mohu to vzít na sebe, tu vinu. Ale o to nejde. Starek tě přesvědčil — po těch desíti letech? Breggu — věděl jsem, že jsi střelený, ale nepředpokládal jsem, že jsi — hloupý.“

Na vteřinku se odmlčel a já, zvláštní věc, jsem okamžitě pocítil ulehčení a něco jako předtuchu vysvobození. Neměl jsem čas zamyslit se nad sebou, protože již zase promluvil:

„Styky mezi galaktickými civilizacemi? Kdo ti o nich říkal? Nikdo z nás a nikdo z klasiků, ani Merquier, ani Antoniadi, ani Rag Ngamieli — nikdo, žádná výprava nepočítala se styky, a proto celé to žvanění o vykopávkách putujících vesmírem, o té věčně zpožděné galaktické poště je polemikou s tezemi, které nikdo nehlásal. Co lze získat z hvězd? A jaké byly zisky z Amundsenovy výpravy, z expedice Andreého? Žádné. Jediný opravdový zisk byl v tom, aby byla dokázána možnost, že se to dá udělat, a přesněji řečeno, že je to pro danou dobu nejobtížnější, ještě dosažitelná mez. Nevím, jestli jsme my dokázali aspoň to, Breggu, opravdu to nevím. Ale byli jsme tam.“

Mlčel jsem. Thurber se již na mne nedíval. Opřel pěsti o okraj psacího stolu.

„Co ti dokázal Starek — zbytečnost kosmodromie? Jako bychom to sami nevěděli! A póly? Co bylo na pólech? Ti, kdo je dobývali, věděli, že tam nic není. A Měsíc? Co hledala Rossova skupina v kráteru Eratosthénés? Diamanty? A proč Bant a Jegorin pronikli středem Merkurova kotouče — aby se opálili? A Kellen a Offshagg — jediná věc, kterou určitě věděli, když letěli do chladného oblaku Kerbera, bylo, že tam mohou zahynout. Uvědomuješ si opravdu, co ve skutečnosti říká Starck? Člověk musí jíst, pít a oblékat se: všechno ostatní je šílenství. Každý má svého Starcka, Breggu. Měla ho každá epocha. Proč Gimma poslal tebe a Ardera? Abyste posbírali vzorky koronovou vývěvou? Kdo vyslal Gimmu? Věda. Jak je to věcné, pravda? Zkoumání hvězd. Breggu, ty si myslíš, že bychom neletěli, kdyby neexistovaly? Myslím, že ano. Chtěli bychom poznat i to prázdno, a abychom to nějak ospravedlnili, prohlásil by Geonidés, nebo někdo jiný, jak cenná měření a bádání lze cestou vykonat. Pochop mě dobře, já neříkám, že hvězdy jsou pouhou záminkou. Ani póly jí nebyly. Nansen a Andreé je potřebovali. Everest byl pro Malloryho a Irvinga potřebnější než vzduch. Ty tvrdíš, že jsem vám rozkazoval ve jménu Vědy. Víš dobře, že to není pravda. Vyzkoušel jsi mou paměť. Já zase vyzkouším tvou. Vzpomínáš si na Thomasovu planetoidu?“

Trhl jsem sebou.

„Tys nás tehdy oklamal. Letěls tam podruhé, i když jsi věděl, že už je mrtev. Přiznej se.“

Mlčel jsem.

„Tušil jsem to hned tenkrát. Nemluvil jsem o tom s Gimmou, ale předpokládám, že on rovněž uhodl. Proč jsi tam letěl, Breggu? To už nebyl Arkturus ani Kereneia a neměls koho zachraňovat. Proč jsi tam letěl — člověče?“

Mlčel jsem. Thurber se maličko pousmál.

„Víš, v čem jsme měli smůlu, Breggu? V tom, že jsme měli úspěch a že sedíme tady. Člověk se vždycky vrací s prázdnou…“

Umlkl. Jeho úsměv se změnil v úšklebek, div ne bezmyšlenkovitý. Chvíli těžce dýchal a svíral oběma rukama okraj stolu. Díval jsem se na něho, jako bych ho spatřil poprvé. Napadlo mě totiž, že už je starý — a tento objev mnou otřásl. Nikdy mi to nepřišlo na mysl v souvislosti s ním; jako by měl žít věčně…

„Thurbere,“ řekl jsem tiše, „poslyš… Ale to je přece… to je jenom pohřební řeč nad rakví těch… nedočkavých. Takoví už nejsou a nebudou. Takže Starek odchází jako vítěz…“

Ukázal konce plochých žlutých zubů, ale úsměv to nebyl.

„Breggu, dej mi své slovo, že neřekneš nikomu, co ti povím.“

Váhal jsem.

„Nikomu,“ opakoval důrazně.

„Dobrá.“

Vstal, zašel do rohu, vzal roli svinutých papírů a vrátil se s ní k psacímu stolu.

Papír šustil, jak se mu rozmotával pod rukama. Uviděl jsem rudou, jako krví narýsovanou rozpůlenou rybu.

„Thurbere!“

„Ano,“ odpověděl klidně, smotávaje rolku oběma rukama.

„Nová výprava?!“

„Ano,“ opakoval. Odešel do kouta, postavil tam roli a opřel ji o stěnu jako zbraň.

„Kdy? Kam?“

„Nijak zvlášť brzo. Do Středu?“

„Mrak Střelce,“ zašeptal jsem.

„Ano. Přípravy si vyžádají čas. Ale díky anabióze…“

Hovořil dále, ale já jsem vnímal pouze jednotlivá slova: „let v osmičce“ „zrychlení bez gravitace“ a vzrušení, jakému jsem podlehl při pohledu na obrysy velkoletadla, jak je narýsovali konstruktéři, se změnilo v nenadálou malátnost, v níž jsem — jako v snášejícím se soumraku — pozoroval své vlastní ruce položené na kolenou. Thurber domluvil, pohlédl na mne úkosem, přistoupil k psacímu stolu a začal skládat desky s papíry, jako by mi chtěl poskytnout čas, abych se vypořádal s tou netušenou novinou. Byl bych ho měl zahrnout otázkami, kdo z nás starších poletí, kolik let si vyžádá výprava, jaké jsou její cíle — ale já jsem se nevyptával na nic. Ba ani na to, proč se věc udržuje v tajnosti. Pohlédl jsem na jeho nateklé, těžké ruce, na které se vysoký věk zapsal výrazněji než na tvář, a do mé otupělosti se vmísila kapka uspokojení, stejně neočekávaného jako podlého — že on jistě také nepoletí. Nedožiji se jejich návratu, i kdybych měl překonat Metuzalémův rekord — napadlo mě. To je jedno… Ztratilo to již význam.

Vstal jsem. Thurber šustil papíry.

„Breggu,“ řekl, aniž zvedl oči, „mám ještě něco na práci. Chceš-li, můžeme spolu povečeřet. Přenocovat budeš moci v dormitoriu, je teď prázdné.“

Zamručel jsem „dobrá“ a zamířil ke dveřím. Pracoval jako bych tam již nebyl. Postál jsem chvíli u dveří a odešel. Nějakou dobu jsem dobře nevěděl, kde jsem, až jsem zaslechl rytmické, zvučné cvakání. Ozvěnu svých vlastních kroků. Zastavil jsem se. Stál jsem v dlouhé chodbě mezi dvěma řadami stejných dveří. Ozvěna kroků se rozléhala dál. Klam? Šel někdo za mnou? Obrátil jsem se. Vtom jsem zahlédl vysokou postavu, která zmizela ve vzdálených dveřích. Trvalo to tak krátko, že jsem toho člověka vlastně ani neuviděl, pouze ten pohyb, kousek mizejících zad a dovírající se křídlo dveří. Neměl jsem tu co dělat. Jít dál nemělo význam, chodba byla slepá. Vrátil jsem se, minul jsem vysoké okno, za nímž se nad černým masívem parku stříbřila záře města, znovu jsem se zastavil přede dveřmi s lístkem:

TADY JE TO, BREGGU

za nimiž pracoval Thurber. Nechtěl jsem se s ním již setkat. Já jsem neměl co říci jemu a on mně také ne. Proč jsem sem vůbec jezdil? Tu jsem si s úžasem připomněl, proč jsem přijel. Měl bych tam vejít a zeptat se na Olafa — ale teď ne. Ne v tomto okamžiku. Měl jsem dost sil, cítil jsem se docela dobře, přesto se se mnou dělo něco, čemu jsem nerozuměl. Zamířil jsem ke schodišti. Proti němu byly ty poslední dveře, ve kterých před chvílí zmizel neznámý muž. Do toho pokoje jsem přece nahlédl hned na začátku, když jsem vstoupil do budovy a hledal Thurbera. Poznal jsem šikmou rýhu na odřeném laku. Co tam hledal muž, který tam vešel?

V neochvějné jistotě, že nic nehledal, že se chtěl jenom přede mnou — ukrýt, stál jsem dlouhou dobu nerozhodně nad prázdným schodištěm, osvětleným klidným, bílým světlem. Pomaličku, coul za coulem jsem se obrátil. Padl na mne podivný nepokoj, nebyl to vlastně nepokoj, ničeho jsem se nebál — ale byl jsem jako po injekci anestetika. Napjatý, třebas klidný, udělal jsem dva kroky, zbystřil sluch, přimhouřil oči, a tu se mi zdálo, že slyším z druhé strany dveří — dech. Vyloučená věc. Tak, a teď půjdu, rozhodl jsem se, ale nedalo se to uskutečnit, věnoval jsem příliš mnoho pozornosti těm nesmyslným dveřím, než abych odešel jen tak, beze všeho. Otevřel jsem je a nahlédl do pokoje.

V místnosti, pod malou nástropní lampou, stál Olaf. Byl ve svém starém obleku, rukávy vykasané, jako by zrovna odložil nářadí.

Dívali jsme se na sebe. Když viděl, že nehodlám promluvit, učinil to konečně sám.

„Jak se máš, Hale?“

Jeho hlas nezněl docela pevně.

Nechtěl jsem nic předstírat, byl jsem zkrátka a dobře překvapen okolnostmi, za jakých jsme se spolu setkali tak nečekaně, ale snad na mne ještě i působila Thurberova ohromující slova. Nevím. Pravdou zůstane, že jsem neodpověděl.

Přistoupil jsem k oknu, z něhož se otvíral stejný pohled na černý park a záři velkoměsta, obrátil jsem se a usedl na parapet. Olaf se nepohnul. Pořád ještě stál uprostřed pokoje; z knihy, kterou držel, vyklouzl lístek papíru a slétl na podlahu. Shýbli jsme se oba současné, zvedl jsem ten papír a uviděl ideový náčrt téže kosmické lodi, kterou mi před chvíli ukazoval Thurber. Dole byly poznámky načmárané Olafovou rukou. Aha, to je ten důvod, řekl jsem si. Nehlásil se proto, že on sám poletí a mne chtěl té zprávy ušetřit. Musím mu říci, že to byl omyl, že mi na výpravě pranic nezáleží. Hvězd mám dost, a kromě toho vím o všem od Thurbera, může tedy se mnou rozmlouvat s čistým svědomím.

Pozorně jsem studoval čáry náčrtu, který jsem držel v ruce, jako bych schvaloval štíhlý tvar rakety. Pak jsem mu beze slova podal ten papír, který přijal poněkud váhavě, přeložil jej napůl a schoval zpět do knihy. To všechno se odehrálo beze slova, pevně věřím, že neúmyslně, ale tato scéna, snad právě proto, že se odehrávala beze slov, nabyla symbolického významu: Jako bych bral na vědomí jeho plánovanou účast ve výpravě, a tím, že jsem mu vrátil náčrtek, schvaloval jsem také jeho krok, bez nadšení, ale také bez lítosti. Když jsem vyhledal jeho oči, uhnul pohledem, ale okamžitě na mne ze strany pohlédl; ztělesněná nejistota nebo zmatek. I teď, když už jsem o všem věděl? Ticho v malém pokoji se stávalo nesnesitelným. Slyšel jsem Olafův trochu zrychlený dech. Tvář měl unavenou a oči ne tak jasné, jako když jsem ho viděl naposled. Jako by hodně pracoval a málo spal, ale byl v nich ještě nějaký cizí výraz, který jsem neznal.

„Mám se dobře…“ řekl jsem pomalu, „a ty?“

Když byla tato slova vyřčena, pochopil jsem, že na ně bylo již příliš pozdě. Namístě by byla hned když jsem přišel, ale nyní vypadala jako výčitka, ba dokonce jako výsměch.

„Byl jsi u Thurbera?“ zeptal se.

„Byl.“

„Studenti odjeli… nikdo zde není, dali nám celou budovu…“ začal trochu nuceně.

„Abyste mohli rozpracovat plán výpravy?“ napověděl jsem a on honem odpověděl:

„Ano, Hale. Sám asi víš, co je to za práci. Zatím je nás hrstka, ale máme skvělé stroje, ty automaty, víš…“

„To je dobře.“

Avšak po těchto slovech se zase rozhostilo ticho. A zvláštní věc — čím déle trvalo, tím nápadnějším se stával Olafův neklid, jeho nepřirozená strnulost, stál ještě pořád uprostřed místnosti, přímo pod lampou, jako by byl připraven na nejhorší.

Rozhodl jsem se, že to skoncuji.

„Poslyš,“ řekl jsem docela tiše, „tak jak sis to vlastně představoval… Pštrosí politika se nevyplácí, víš…

Nepředpokládals, doufám, že se to bez tebe nikdy nedovím…“

Domluvil jsem, ale on mlčel, hlavu na stranu. Zřejmě jsem to přehnal, vždyť on za nic nemohl, a já sám bych byl patrně na jeho místě nejednal jinak. Neranilo mě přece jeho měsíc trvající mlčení, ale ten pokus o zmizení, i to, jak se přede mnou schovával v prázdném pokoji, když uviděl, že odcházím od Thurbera. Ale to jsem si mu netroufal říci do očí, tak to bylo hloupé a směšné. Zvýšil jsem hlas, vynadal jsem mu, že je blázen, ale ani pak se nepokusil o obranu.

„Myslíš si asi, že spolu nemáme o čem mluvit!“ zvolal jsem podrážděně.

„To záleží na tobě…“

„Proč zrovna na mně?“

„Na tobě,“ opakoval tvrdošíjně. „Nejdůležitější bylo, od koho se to dovíš…“

„Vážně si to myslíš?“

„To byl můj dojem.“

„To máš jedno…“ zamručel jsem.

„Co chceš dělat?“ zeptal se tiše.

„Nic.“

Olaf na mne nedůvěřivě pohlédl.

„Hale, ty přece…“

Nedokončil. Cítil jsem, že ho týrám svou přítomností, ale stále jsem mu nemohl zapomenout ten neočekávaný útěk. A odejít jen tak, beze slova, to by bylo v této situaci ještě horší než nejistota, která mne sem přivedla… Nevěděl jsem, co říci. Všechno, co nás spojovalo, bylo — tabu. Podíval jsem se na něho právě v tom okamžiku, kdy on zrovna pohlédl na mne, každý z nás — dokonce i teď — spoléhal na pomoc druhého…

Vstal jsem z parapetu.

„Olafe… je už pozdě. Odcházím… nemysli si… že se na tebe zlobím, ani nápad… uvidíme se ostatně, třeba přijedeš k nám…“ říkal jsem namáhavě. Každé mé slovo znělo nepřirozeně, a on to cítil.

„A nechceš zůstat aspoň přes noc?“

„Nemohu, víš… slíbil jsem…“

Její jméno jsem nevyslovil. Olaf zamručel:

„Jak chceš. Vyprovodím tě.“

Vyšli jsme společně z pokoje, pak po schodech dolů. Venku vládla naprostá tma. Olaf šel mlčky vedle mne. Vtom se zastavil. Také já jsem zůstal stát.

„Zůstaň,“ zašeptal, jako by se styděl. Viděl jsem pouze neurčitou skvrnu jeho tváře.

„Dobrá,“ přijal jsem nečekaně a vrátil se. Nenadál se toho. Ještě chvíli stál, pak mě uchopil za paži a zavedl do druhé, nižší budovy. V prázdném sále, osvětleném několika lampami, jsme snědli u bufetu večeři. Ani jsme si nesedli. Za celou tu dobu jsme nevyměnili snad ani deset slov. Pak jsme šli nahoru.

Pokoj, do něhož mě zavedl, bezmála přesně čtvercový, matově bíle vymalovaný, měl široké okno do parku, na protilehlou stranu, nad stromy totiž nebylo vidět ani stopu po městských světlech. V místnosti stála pouze čistě povlečená postel, dvě křesílka menší, třetí větší, s opěradlem opřeným o parapet okna. Za úzkou štěrbinkou dveří zářily kachlíky koupelny. Olaf stál u dveří, s rukama skleslýma, jako by čekal, až promluvím, ale protože jsem mlčel — přecházel jsem po pokoji a dotýkal se kusů nábytku, jako bych je přijímal do přechodného vlastnictví — zeptal se tiše:

„Mohu… pro tebe něco udělat?“

„Ano,“ řekl jsem, „můžeš mě nechat o samotě.“

Stál dále a nehýbal se z místa. Jeho tvář spálil ruměnec, po němž následovala bledost, pak se na ní objevil úsměv; pokoušel se jím zakrýt urážku, protože to vyznělo jako urážka. Po tom bezmocném žalostném úsměvu jako by ve mně něco prasklo. V křečovité snaze, abych strhl masku lhostejnosti, kterou jsem si nasadil, neboť na nic jiného jsem se nezmohl, přiskočil jsem k němu, právě když se otáčel, aby odešel, popadl jsem ho za ruku a rozdrtil ji, jako bych tím pevným stiskem prosil za odpuštění. A on, nedívaje se na mne, odpověděl stejným sevřením a odešel. V dlani mi ještě tál jeho tvrdý stisk, když za sebou zavíral dveře, tak pozorně a tiše, jako by v pokoji zanechal nemocného. Zůstal jsem sám, jak jsem si přál.

Budova byla plna absolutního ticha. Neslyšel jsem ani kroky vzdalujícího se Olafa. V okně se slabě odrážela má vlastní těžkopádná postava, z neznámého zdroje proudil ohřátý vzduch, skrze obrysy svého odrazu jsem mohl spatřit temnou hranici stromů pohrouženou již do naprosté tmy — ještě jednou jsem objal pohledem celý pokoj a usedl do toho většího křesla pod oknem.

Podzimní noc se teprve snášela. Na spaní jsem neměl ani pomyšlení. Stoupl jsem si k oknu. Tma rozkládající se za ním byla jistě plna chladu a šelestu bezlistých větviček troucích se o sebe — náhle se mi zachtělo octnout se tam, bloudit ve tmě, v jejím chaosu nikým neplánovaném. Bez rozmyšlení jsem opustil pokoj. Chodba byla prázdná. Ke schodům jsem šel po špičkách, opatrnost nepochybně zbytečná, Olaf si dávno šel lehnout a Thurber, pracoval-li, pak v jiném poschodí, ve vzdáleném křídle budovy. Seběhl jsem dolů, již nikoli tiše, po špičkách, vyklouzl ven a rázně vykročil. Směr jsem si neurčoval, šel jsem pouze tak, abych pokud možno nechal stranou světla velkoměsta. Stromořadí mě rychle přivedla za hranici parku, vroubenou živým plotem, octl jsem se na silnici a nějakou dobu jsem po ní šel. Pak jsem se najednou zastavil. Nechtělo se mi jít po silnici. Vedla k nějaké osadě, mezi lidi a já chtěl zůstat sám. Vzpomněl jsem si, co mi ještě v Klavestře Olaf říkal o Malleolanu, o tom novém městě, které vzniklo v horách po našem odletu. Několik kilometrů, které jsem ušel, to skutečně byla samá serpentina a zatáčka sledující vrstevnice svahů, ale ve tmě jsem se nemohl spoléhat na zrak. Silnice, jako teď všechny, byla neosvětlená, neboť sama vozovka slabě fosforeskovala, ale příliš matně, než aby osvětlila vegetaci vyrůstající třeba jen několik kroků od jejího okraje. Sešel jsem tedy z ní a tápaje, dostal jsem se do křovin nevelkého lesíka, který mě příkrým výstupem zavedl na větší nezalesněné návrší — poznal jsem to podle větru, který se tu volně proháněl. Několikráte se mi daleko dole, jako bledý hádek, mihl kousek silnice, kterou jsem opustil, pak zmizelo i to poslední světlo. Zastavil jsem se podruhé, snažil jsem se orientovat, nejen bezmocnýma očima, ale celým tělem, tváří vystavenou větru, v krajině neznámé jako na cizí planetě. Měl jsem v úmyslu dorazit nejkratší cestou na jeden z vrcholků vroubících kotlinu, kde leželo město, ale jak jsem měl najít správný směr? Znenadání, když už mi celý podnik připadal beznadějný, zaslechl jsem shora, z pravé strany daleký, táhlý šumot podobný trochu hukotu vln, ale přesto jiný — zvuk větru, jenž dul do lesa položeného značně výše, než místo, kde jsem stál. Bez váhání jsem se pustil tím směrem. Svah porostlý starou uschlou trávou mě přivedl k prvním stromům. Vyhýbal jsem se jejich přízrakům, tápaje nataženýma rukama, abych si chránil tvář před bodavými větvemi. Zakrátko již úbočí nestoupalo tak srázně, stromy se rozestoupily; opět jsem musel hledat směr cesty. Zaposlouchán do tmy čekal jsem trpělivě na další mocnější náraz větru. Najednou prostor promluvil. Z dalekých výšek plynula dolů táhlá svištivá píseň. Ano, tuto noc byl vítr mým spojencem. Vykročil jsem cestou necestou, bez ohledu, že nyní ztrácím výšku, poněvadž jsem dosti prudce sestupoval do černé rozsedliny Její dno se však příkře zvedalo. Neúnavně jsem šplhal vzhůru, přitom mi cestu označovala bystřina, která kdesi bublala. Nezahlédl jsem ji ani jednou, prýštila možná pod vrstvami balvanů. Zvuk padající vody postupně slábl, jak jsem získával výšku, až utichl docela a mne ještě jednou obklopil les, vysokokmenný, jistě borový, skoro bez podrostu. Půdu pokrývala jako poduška měkká vrstva starého jehličí, místy kluzká mechem.

Putoval jsem nazdařbůh snad tři hodiny. Kořeny, o něž jsem klopýtal, se ovíjely stále častěji kolem bludných balvanů, které vyčnívaly z měkké prsti. Trochu jsem se bál, zdali nebude vrchol porostlý lesem, v jehož bludišti skončí má sotva započatá túra v horách, ale měl jsem štěstí — přes holé sedélko jsem se dostal na kamenné pole, stoupající vzhůru stále ostřeji. Konečně jsem se mohl zastavit, ale jen na okamžik, protože se mi kamení začalo s rachotem valit zpod nohou. Přeskakoval jsem z nohy na nohu, padal a znovu vstával, až jsem se dostal na postranní římsu té zavírající se úžlabiny a šplhal, nyní už rychleji, nahoru. Zastavoval jsem se a občas jsem se pokoušel rozhlédnout se po okolí, ale panující šero mi to zcela znemožňovalo. Neviděl jsem ani město, ani jeho záři, také po světélkující cestě, z níž jsem odbočil, nezůstalo ani stopy. Žleb mě dovedl na polanu, zarostlou suchou trávou. Že jsem vysoko, prozradilo mi hvězdné nebe, čím dál mohutnější. Zřejmě vzdálenější horské hřebeny, které je zacláněly, začaly se srovnávat s tím, po němž jsem já vystupoval. Po několika stech krocích jsem vešel mezi první trsy kosodřeviny.

Kdyby mě v těch tmách byl někdo nečekaně zastavil s otázkou, proč a kam jdu, nedovedl bych odpovědět; naštěstí tam nikdo nebyl a opuštěnost této noční vycházky jsem podvědomě pociťoval jako částečné ulehčení. Spád úbočí byl příkrý, chůze čím dál obtížnější, ale já jsem pokračoval ve výstupu. Snažil jsem se jedině, abych neodbočil, docela jako bych měl vytčený cíl. Srdce mi tlouklo mohutněji, dech svištěl v plicích a já se dral vzhůru jako beze smyslů, s instinktivním pocitem, že právě tu vyčerpávající námahu nezbytné potřebuji. Rozhrnoval jsem před sebou pokřivené větve kleče, občas jsem uvázl v jejím houští, silou jsem se vyprošťoval a šel dále, jehličnaté štětky mi ometaly tvář, hruď, zachytávaly se za oblek, prsty se mi již lepily od pryskyřice. Na volné prostranství přilétl znenadání vítr, zaútočil na mne ze tmy, nezadržitelně svištěl někde ve výšce, kde jsem tušil průsmyk. Zatím mě pohltily další houštiny kleče. Ležely v ní jakési ostrůvky neviditelně ohřátého vzduchu, nehybného, prosyceného její silnou vůní. Na cestě mi vyrůstaly nepatrné překážky, bludné balvany, políčka kamení sesouvajícího se pod nohou. Musel jsem jít již několik dobrých hodin a pořád jsem ještě v sobě cítil dostatečnou zásobu sil, aby mě přivedla k zoufalství. Úžlabina vedoucí k neznámému průsmyku, nebo snad na vrcholek, se tak zúžila, že se mi proti nebi ukazovaly najednou oba její břehy, vysoko zvednuté a zhasínající tmavými okraji hvězdy.

Již dávno jsem nechal dole pásmo mlh, ale tato chladná noc byla bez měsíce, a hvězdy poskytovaly málo světla. Tím více jsem užasl, když se kolem mne a nade mnou objevily bělavé podlouhlé útvary. Ležely ve tmě, ale nerozjasňovaly ji, jako by přes den nasákly světlem — teprve první sypké zachřestění pod nohama mi prozradilo, že jsem vkročil na sníh.

Pokrýval vrstvou nepříliš silnou téměř celý zbytek úbočí až pod vrchol. Jistě bych promrzl do kosti, protože jsem byl lehce oblečen, ale vítr nečekaně utichl, a tím zřetelněji se ve vzduchu nesl zvuk, s nímž jsem při každém kroku prorážel kůru starého sněhu, boře se až pod kolena.

V průsmyku samém sníh téměř nebyl. Do hola ometeny trčely z suti černými obrysy velké balvany. Zastavil jsem se a s bušícím srdcem se ohlédl za sebe, kde zůstalo město. Zakrýval je vysoký hřeben, a jedině ryšavá tma, rozředěná září světel, prozrazovala jeho polohu v údolí. Nade mnou se třepetaly jasné hvězdy. Udělal jsem ještě několik kroků a klesl jsem na sedlovitý balvan. Nakupilo se pod ním trochu navátého sněhu. Odtud jsem již neviděl ani zbytky záře města. Hory s vrcholky obílenými sněhem vstupovaly do tmy jako přízraky. Když jsem se pozorně zahleděl na východní okraj obzoru, zpozoroval jsem pruh první šedi, smývající hvězdy — počátek nového úsvitu. Rýsoval se proti němu srázný, v polovině prasklý hřeben. A naráz se v mé nehybnosti začalo něco dít — beztvaré temnoty okolo mne — nebo v mém nitru? — přemísťovaly se, opadávaly a přetvářely, a já pohlcen tímto proudem proměn, jako bych na okamžik ztratil zrak. A když jsem ho znovu nabyl, všechno jsem již viděl jinak. Nebe na východě se sotva šeřilo nad dolinou plnou stínů a ještě prohloubilo čerň skalního ramene. Avšak já bych byl dovedl poslepu ukázat na každý jeho výšvih, na každou strž. Věděl jsem, jaký obraz přede mnou odhalí dnešní den. Byl totiž vepsán ve mně, navždycky a ne nadarmo. To by bylo místo, jehož se nedotkly změny, po němž jsem toužil, které přetrvalo neporušeno, zatímco celý můj svět se rozpadl a zmizel v stopadesátileté propasti času…

V tomto údolí jsem přece prožil svá jinošská léta — ve starém srubu na protějším, travnatém úbočí Lovce Mračen. Z chalupy jistě nezůstal ani kámen z podezdívky, poslední břevna se dávno proměnila v práchnivinu, skalní hřeben stál však nezměněn, jako kdyby čekal na toto shledání. Snad to byla nejasná, neuvědomělá vzpomínka, která mne v noci přivedla právě do těchto míst?

Otřes poznání uvolnil jedinou ranou celou mou slabost, tak zoufale maskovanou, napřed zdánlivým klidem, pak úmyslnou tvrdošíjností výstupu. Sáhl jsem naslepo dolů a nestyděl jsem se, že se mi prsty chvějí. Kladl jsem si do úst hrudky sněhu a jejich chlad, jak tály na jazyku, nezaháněl mou žízeň, zato znásoboval mou střízlivost. Seděl jsem a polykal sníh. Ještě pořád jsem se neodvažoval věřit, ale nyní jsem už pouze čekal, až první paprsky slunce potvrdí mé tušení.

Dlouho předtím než vyšlo, z výše, od hvězd zvolna hasnoucích, slétl pták, složil křídla, zmenšil se, přistál a usedl na šikmém skalisku. Pomalu se blížil ke mně. Ani jsem se nehýbal strachem, že ho vyplaším. Obešel mě a vzdálil se, a když jsem si pomyslil, že mě nezpozoroval, vrátil se z druhé strany, vyhýbaje se obloukem balvanu, na němž jsem seděl. Nějakou dobu jsme se tak na sebe dívali, až jsem konečně tichounce promluvil:

„Kde ses tu vzal?“

Když jsem viděl, že se mě nebojí, jedl jsem sníh dál. Nakláněl hlavičku, upřeně mě pozoroval černými perličkami očí; najednou, jako by se na mne dosyta vynadíval, rozepjal křídla a ulétl. A já, opřen o drsnou stěnu balvanu, schoulený, s rukama ozáblýma od sněhu, očekával jsem úsvit. A celá noc se vracela v prudkých, nedokončených zkratkách: Thurber, jeho slova, mlčení mezi mnou a Olafem, podívaná na město, kalichové paláce, jejich plamenná křídla, barvy převládající v některých podlažích, má trochu snová rozmluva s ptákem v průsmyku, i to, jak lačně jsem jedl sníh — ale všechny tyto obrazy, jak to často bývá ve snu, byly a zároveň nebyly skutečné. Byly připomínkou i útěkem před tím, čeho jsem se neodvážil dotknout, neboť po celou tu dobu jsem se pokoušel najít v sobě souhlas s tím, s čím jsem se nemohl smířit. To však bylo předtím, právě jako sen. Nyní, již střízlivý a bdělý, očekával jsem příchod dne. Ve vzduchu téměř stříbřitém od šera, tváří v tvář zvolna se vynořujícím přísným skalním stěnám, úžlabinám, suťoviskům, které vystupovaly z noci, jako mlčelivý důkaz pravdivosti návratu, poprvé sám, avšak nikoli cizí na Zemi, již poddán jí a jejím zákonům, mohl jsem — aniž jsem se bouřil nebo litoval — myslit na ty, kdo poletí pro zlaté rouno hvězd.

Ledovce na vrcholku zaplály zlatem a bělostí. Štít, mohutný a odvěký, tyčil se nad údolím zaplaveným fialovými stíny. A já, aniž jsem zavřel oči plné slz, jež lámaly jeho světlo, pozvolna jsem vstal a začal sestupovat po kamenitém svahu k jihu, kde byl můj domov.

Zakopané — Krakov 1960