V

Zaklepal jsem na Olafův pokoj.

„Jsi-li přítel, vstup!“ ozval se jeho hlas.

Stál tam nahý, a z lahve, kterou držel v ruce, stříkal si na trup světle žlutou tekutinu, která ihned tuhla v kyprou látku.

„To je to tekuté prádlo,“ řekl jsem. „Jak to můžeš dělat?“

„Nevzal jsem si druhou košili,“ zamručel. „Ty to nesnášíš?“

„Ne, a ty?“

„Roztrhala se mi košile.“

Na můj užaslý pohled se ušklíbl a dodal:

„Ten chechtavý paňáca, víš.“

Neřekl jsem už nic. Oblékl si své staré kalhoty — pamatoval jsem se na ně ještě z Prométhea — a sešli jsme dolů. Prostřeno bylo pouze pro tři a v jídelně nikdo.

„Budeme čtyři,“ obrátil jsem se na bílého robota.

„Prosím ne, pan Marger odjel. Paní Margerová, vy a pan Staave, celkem tři. Mám nosit na stůl, nebo počkáte na paní Margerovou?“

„Snad počkáme,“ pospíšil si s odpovědí Olaf. Správný chlap. Děvče právě přišlo. Mělo na sobě touž sukni jako včera, vlasy trochu urousané, jako kdyby vyšlo rovnou z vody. Představil jsem jí Olafa, byl klidný a důstojný. Nikdy jsem nedovedl být tak důstojný jako on.

Trochu jsme konverzovali. Řekla, že její manžel musí každý týden na tři dny odjet za služebními povinnostmi, a že voda v bazénu navzdory slunci není tak teplá, jak by mohla být. Ale tento rozhovor rychle skončil, a přestože jsem se velice namáhal, nemohl jsem na nic přijít a zahalil se v mlčení a jenom jsem jedl, zatímco jsem proti sobě měl jejich tak kontrastující siluety. Všiml jsem si, že si ji Olaf prohlíží, ale jen tehdy, když jsem na ni mluvil a ona se dívala na mne. Jeho tvář byla bezvýrazná. Jako by po celou dobu myslil na něco jiného.

Ke konci oběda přišel bílý robot a oznámil, že večer bude voda v bazénu ohřátá, jak si paní Margerová přála. Poděkovala a odešla do svého pokoje. Zbyli jsme sami dva. Olaf se na mne podíval a já jsem se znovu hrozně začervenal.

„Jak je možné,“ řekl Olaf a vložil si do rtů cigaretu, kterou jsem mu nabídl, „že chlap, který si troufal vlézt do té smrduté díry na Kerenei, starý kůň — ne, nikoli kůň, nýbrž vlastně starý nosorožec, stočtyřicetiletý, začíná…“

„Nech toho, bud tak hodný,“ zavrčel jsem. „Abys věděl, radši bych tam vlezl ještě jednou…“

Nedokončil jsem.

„Ne, už to neudělám. Slovo. Ale víš, Hale, musím ti říci, že tě chápu. A dám krk na to, že ty ani nevíš, proč…“

Ukázal hlavou směrem, kudy odešla.

„Proč?“

„Ano. Víš?“

„Ne. Ale ty taky ne.“

„Vím. Mám to říci?“

„Prosím tě, ale žádné sprosťárny.“

„Ty ses vážně zbláznil!“ rozhořčil se Olaf. „Je to prosté. Ty jediný jsi vždycky měl ten defekt. Neviděls, cos měl před nosem, ale jenom to, co bylo hodně daleko, všelijaké ty Cantory, Korbasilee… a tak dále.“

„Nevytahuj se.“

„Já vím, to je v klackovském stylu, ale my jsme se zastavili ve vývoji, když za námi zašroubovali těch osm set šedesát matic.“

„A co dál?“

„Že ona je dočista, jak byla děvčata za našich časů. Nemá v nosíku ten červený hnus, ani ty pokličky na uších, ani svítící chuchvalce na hlavě, není samé zlato. Děvče, jaké jsi mohl potkat v Ceberto nebo v Apprenous. Pamatuju si na dočista stejné. To je všechno.“

„Ať mě vezme čert,“ řekl jsem tiše, „snad ano. Ano. Ano, s jedním rozdílem.“

„No?“

„Již jsem ti to řekl. Hned na začátku. Tehdy jsem se tak nechoval a popravdě řečeno, nepředstavoval jsem si… považoval jsem se za mírnou, tichou vodu…“

„No pravda. Škoda, že jsem si tě nevyfotografoval, když jsi vylezl z té díry na Kerenei. Uviděl bys tu tichou vodu. Člověče, já myslil, že — eh!“

„Nechme plavat Kereneiu i všechny její jeskyně a vůbec všecko,“ navrhl jsem. „Víš, Olafe, než jsem přijel sem, byl jsem u jednoho doktora, Juffon se jmenuje, ohromně sympatický. Osm křížků má za sebou, ale…“

„To je náš úděl,“ poznamenal Olaf klidně. Vyfukoval kouř a díval se, jak se rozplývá nad trsem bledě fialových květů, podobných vzrostlé hyacinte, a pokračoval:

„Nejlíp je nám mezi tááákovými dědečky. S tááákovou bradou. Když si na to vzpomenu, začne to se mnou lomcovat. Víš co? Koupíme si drůbežárnu, budeme slepicím kroutit krkem.“

„Nedělej ze sebe blázna. Tak ten doktor, víš, mi řekl spoustu chytrých věcí. Že přátele mít nemůžeme, to znamená vrstevníky, blízké lidi nemáme — a zbývají nám pouze ženy, a že je teď horší najít jednu ženu než více. A měl pravdu. Už jsem se o tom přesvědčil.“

„Hale, já vím, že jsi chytřejší než já. Ty sis vždycky liboval ve všelijakých — nemožnostech. Abys to měl zatraceně těžké. Aby se ti to nepovedlo napoprvé, ale abys napřed třikrát vylétl z kůže, a teprve pak. Jinak by ti to nevonělo. Nedívej se tak na mne, já se tě nebojím.“

„Zaplaťpámbu. To by tak scházelo.“

„Co jsem to chtěl říci? Aha. Víš, napřed jsem myslel, že vyhledáváš samotu a že tak bifluješ proto, že se chceš stát něčím více než pilotem a chlapíkem od toho, aby ten kolovrátek hrál. Pořád jsem čekal, až začneš nosit nos vzhůru, a dokonce ti musím říci, že když jsi otravoval Normerse a Venturiho s těmi svými hloupostmi a pouštěl ses s nevinnou tváří do takových těch učených disputací, víš, to jsem si myslil, že už začínáš. Ale pak došlo k tomu výbuchu, vzpomínáš…“

„Tenkrát v noci?“

„Ano. A pak Kereneia a Arkturus a ten měsíc. Chlapče, o tom měsíčku se mi občas ještě zdává, a jednou jsem kvůli tomu spadl z postele, no vážně. No, ten měsíc! Ano, ale co… vidíš, mám zřejmě sklerózu. Pořád zapomínám… Ale pak se seběhlo to všecko, a já se přesvědčil, že tobě o to nešlo. Libuješ si v tom, jinak to nedovedeš. Pamatuješ, jak jsi žádal Venturiho o jeho vlastní výtisk té knížky, takové té červené, co to bylo?“

„Topologie hyperprostoru.“

„No, no. A on povídá ‚To je pro vás moc těžké, Breggu, nemáte průpravu‘…“

Musel jsem se smát, tak věrně napodobil hlas Venturiho.

„Měl pravdu, Olafe. Bylo to moc těžké.“

„Ano, tenkrát, ale později jsi věděl, jak na to, že?“

„Věděl. Ale… bez uspokojení. Víš proč. Chudák, ten Venturi…“

„Nic neříkej. Čertví kdo koho má víc litovat — ve světle dalších událostí.“

„Ten už nemůže nikoho litovat. Tys byl tenkrát na horní palubě, že?“

„Já?! Na horní palubě? Člověče, stál jsem vedle tebe!“

„Pravda. Kdyby nebyl všechno najednou pustil do chlazení, byl by z toho možná vyvázl se spáleninami. Stejně jako Arne. Asi ztratil hlavu.“

„Ne, ty jsi báječný. Arne přece beztoho zahynul!“

„O pět let později. Pět let je pět let.“

„Takových let?“

„Nyní tak mluvíš ty sám. Ale předtím u vody, když jsem já začal, tak sis na mne vyjel.“

„A kdo to měl poslouchat?! No, uznej. Řekni sám — co bys ostatně povídal. Když jsi vylezl z té díry na Ke…“

„Dej konečně té díře svatý pokoj!“

„Nedám. Nedám. Teprve tehdy jsem totiž pochopil, co v tobě je. My jsme se tenkrát ještě tak neznali jako později. Když mi Gimma řekl, za měsíc potom, že Arder letí s tebou, myslil jsem si, že — ne, nevím! Jdu za ním, ale nic nemluvím. On pochopitelně okamžitě uhodne. ‚Olafe,‘ povídá, ‚nezlob se. Ty jsi můj nejlepší přítel, ale tentokrát letím s ním, ne s tebou, protože…‘ víš co řekl?“

„Ne,“ řekl jsem. Hrdlo jsem měl sevřené.

„…‚protože on jediný sestoupil dolů. On jediný. Nikdo nevěřil, že se tam dá sestoupit, on sám tomu nevěřil.‘ — Tys věřil, že se vrátíš?“

Mlčel jsem.

„Tak vidíš, darebáku! ‚On se buďto vrátí se mnou,‘ povídá Tom, ‚nebo se nevrátí nikdo z nás‘.“

„A já se vrátil sám…“ doplnil jsem.

„A ty ses vrátil sám. Nepoznal jsem tě. Jak já se tenkrát vylekal! Byl jsem dole, u vývěv.“

„Ty?“

„Já. Dívám se, nějaký cizinec. Naprosto cizí člověk. Napadlo mi, že mám halucinace. Měl jsi dokonce skafandr celý červený.“

„To byla rez. Praskla mi trubka…“

„To říkáš mně? Já jsem přece později tu trubku svařoval. Jak tys vypadal… No, ale později…“

„Tenkrát s Gimmou…?“

„Ano. To v protokolech není. Vystříhali pásky. Za týden. Sám Gimma, tuším. Myslil jsem, že ho tenkrát zabiješ, černé nebe!“

„Nemluv o tom,“ žádal jsem ho. Cítil jsem, že ještě chvíli, a začnu se třást. „Nemluv, Olafe, prosím tě.“

„Nebuď hysterka! Mně byl Arder bližší než tobě.“

„Co to znamená: bližší — vzdálenější? Jaký to má význam? Jsi trouba. Kdyby mu byl dal Gimma náhradní vložku, byl by tu seděl s námi. Gimma vším šetřil, bál se, že nebude mít tranzistory, ale že nebude mít lidi, toho se nebál. Já…“ nedokončil jsem. „Olafe, to je čiré bláznovství, nechme toho.“

„My toho, Hale, zřejmě nechat nemůžem, aspoň pokud jsme spolu, ne. Gimma už nikdy potom…“

„Dej mi pokoj s Gimmou. Olafe! Olafe! Konec. Tečka. Nechci už slyšet ani slovo.“

„A o sobě taky nesmím mluvit?“

Pokrčil jsem rameny. Bílý robot chtěl sklidit ze stolu, ale nakoukl pouze do haly a odešel. Třeba ho zaplašily naše zvýšené hlasy.

„Hale, řekni, proč se vlastně zlobíš?“

„Nedělej se.“

„Ne, vážně.“

„Jak to, proč? To bylo přece kvůli mně…“

„Co — kvůli tobě?“

„S Arderem.“

„Cože?“

„Jasně. Kdybych se byl vzepřel od začátku, než jsme odstartovali, Gimma by dal…“

„Jak jsi mohl vědět, že mu selže zrovna rádio? A co kdyby to bylo něco jiného?“

„Kdyby. Kdyby. Nebylo žádné kdyby. Bylo to rádio.“

„Počkat! Tak ty ses s tím vláčel šest let a ani jsi nepípl?“

„A co jsem měl říkat? Myslil jsem, že je to jasné, ne?“

„Jasné! Černé nebe! Co to říkáš, člověče, vzpamatuj se! Kdybys to řekl, každý by si zaťukal na čelo. A když se Ennessonovi rozfokuzoval svazek, za to mohls taky? Co?“

„Ne. On… K rozohniskování může dojít…“

„Já vím. Vím všecko, vím tolik jako ty, neboj se. Hale, nebudu mít klid, dokud mi neřekneš…“

„Co zas?“

„Že sis to vybájil. To je úplný nesmysl. Arder sám by ti to řekl, kdyby mohl.“

„Děkuji.“

„Hale, že ti jednu vrazím…“

„Pozor. Jsem těžší.“

„Ale já mám větší vztek, rozumíš? Troubo!“

„Olafe. Nekřič tak, nejsme tu sami.“

„Dobrá. Hotovo. No — byla to pitomost nebo nebyla?“

„Nebyla.“

Olaf se nadechl, až mu zbělala chřípí.

„Pročpak ne?“ zeptal se skoro sladce.

„Protože už jsem předtím zpozoroval tu, tu Gimmovu zaťatou pěst. Mou povinností bylo to předvídat a dát Gimmovi jednu pod bradu hned, a ne až jsem se vrátil s Arderovým úmrtním oznámením. Byl jsem moc měkký, to je ono.“

„No dobrá, dobrá. Tys byl moc měkký… ano? Ne. Já — Hale! Já nemůžu. Odjedu.“

Vyskočil od stolu. Já také.

„Ty ses zbláznil!“ vykřikl jsem. „On si odjíždí! To je krásné, kvůli tomu, že…“

„Ano. Ano. Mám poslouchat tvoje báchorky? Ani mi nenapadne. Arder neodpovídal, že?“

„Dej mi pokoj.“

„Neodpovídal, že?“

„Neodpovídal.“

„Mohl mít únik?“

Mlčel jsem.

„Mohl mít tisíc jiných druhů havárie? A třeba vnikl do echového pásma? Třeba mu to absorbovalo signál, když ztratil v turbulencích kosmickou? Třeba se mu rozmagnetovaly emitory nad skvrnou…“

„Dost.“

„Nedáš mi za pravdu? Styď se!“

„Nic jsem neříkal.“

„Aha! Tak se mu mohlo stát cokoli z toho, co jsem vyjmenoval?“

„Mohlo…“

„Tak proč trváš na svém, že to bylo rádio, rádio a nic jiného než rádio?“

„Máš možná pravdu,“ řekl jsem.

Padla na mne strašná únava a začalo mi být všechno jedno.

„Máš možná pravdu…“ opakoval jsem. „Rádio bylo prostě nejpravděpodobnější, víš? Ne, nic už neříkej. Beztoho jsme o tom hovořili desetkrát víc, než je nutné. Nejlepší je neříkat nic.“

Olaf ke mně přistoupil.

„Koni,“ řekl, „ty koni nešťastná… Tisíckrát nic umořilo osla, víš? Všeho moc škodí!“

„Čeho moc?“

„Smyslu pro odpovědnost. Všeho s mírou. Co máš v úmyslu podnikat?“

„S čím?“

„Víš s čím?“

„Nevím.“

„Je to špatné, co?“

„Horší to být nemůže.“

„Nechceš odjet se mnou? Nebo někam — sám. Kdybys chtěl, pomohl bych ti to zařídit. Věci mohu vzít, buď je tady necháš…“

„Myslíš, že bych měl zmizet?“

„Nic nemyslím. Ale jak se na tebe dívám, když ti trošičku povolí nervy, jako před chvílí, pak…“

„Pak co?“

„Pak začínám přemýšlet.“

„Nechci odtud odjet. Víš, co ti řeknu? Nehnu se odtud, leda že…“

„Co?“

„Nic. Ten — tam v té opravně, co říkal? Kdy bude vůz? Zítra nebo ještě dnes? Nemohu se nějak upamatovat.“

„Zítra ráno.“

„Dobře. Podívej se — už se setmělo. Povídali jsme si celé odpoledne.“

„Kéž tě nebesa ušetří takových pohovorů.“

„To byl žert. Jdeme do vody?!“

„Ne. Něco bych si přečetl. Dáš mi…“

„Vezmi si, co chceš. Umíš zacházet s tím skleněným zrním?“

„Ano. Doufám, že nemáš toho — předčitatele, s tím pocukrovaným hláskem…“

„Ne. Pouze opton.“

„Dobře. Tak já si něco najdu. Budeš v bazénu?“

„Ano. Ale půjdu s tebou nahoru, musím se převléknout.“

Dal jsem mu pár knížek, hlavně historických, a jednu věc o stabilizování populační dynamiky, zajímalo ho to. I biologii, s velkou statí o betrizaci. A sám jsem se převlékl a začal jsem hledat plavky. Zas už se mi někam poděly. Nemohl jsem je najít. Vzal jsem si tedy Olafovy černé, přehodil přes sebe koupací plášť a vyšel z domu.

Slunce již zašlo. Od západu táhla hradba mračen a zhasínala světlejší část nebe. Odhodil jsem plášť na písek vychladlý po denním vedru. Usedl jsem a špičky prstů jsem se dotýkal hladiny. Rozhovor mě rozrušil — víc než jsem si chtěl přiznat. Arderův skon ve mně vězel jako osten. Olaf měl možná pravdu. Snad to byl pouze zákon paměti, která se s tím nedovedla smířit…

Vstal jsem a skočil starťákem, bez rozmachu, hlavou napřed. Voda byla teplá; a já jsem byl připraven na chladnou, a tak jsem údivem poněkud zkoprněl. Vyplaval jsem nahoru. Byla příliš teplá, jako bych plaval v polévce. Vylezl jsem na protější straně a na startovním bloku jsem zanechal stopy rukou, temné vlhkostí, když mě něco bodlo u srdce. Arderův osud mě přenesl do zcela jiného světa a nyní, snad proto, že voda byla teplá, že měla být teplá, vzpomněl jsem si na děvče. A bylo to dočista takové, jako bych si vzpomněl na něco otřesného, na neštěstí, kterému zabránit nemohu a — musím.

Snad jsem si vybájil i tohle. Nejistě jsem obracel v hlavě tuto myšlenku, schoulen v padajícím soumraku. Vlastní tělo jsem sotva viděl, opálená kůže mé ukrývala ve tmě, mračna zastřela celé nebe a najednou, příliš nečekaně, nastala noc. Od domu se blížilo něco bílého. To byla její čepice. Zmocnila se mě panika. Pomalu jsem se zvedl — chtěl jsem prosté utéci, ale proti nebi mě postřehla.

„Pane Breggu?“ řekla tiše.

„Prosím? Chcete se vykoupat? Nebudu vás rušit. Zrovna odcházím…“

„Proč? Nerušíte mě… Je voda teplá?“

„Ano. Na můj vkus až moc,“ řekl jsem.

Přistoupila k okraji a lehce skočila. Viděl jsem pouze její siluetu. Plavky měla tmavé. Žbluňklo to. Vynořila se přímo u mých nohou.

„Odporná!“ zvolala a zafuněla. „Co to provedl… musíme napustit studenou, nevíte, jak se to dělá?“

„Ne. Ale hned to zjistím.“

Skočil jsem přes její hlavu, ponořil se hluboko, až jsem se nataženýma pažema dotkl dna a plaval jsem nad ním, dotýkaje se každou chvíli betonu. Pod vodou, jak to obyčejně bývá, bylo o trochu jasněji než na povětří, takže se mi podařilo zahlédnout ústí potrubí. Bylo ve zdi proti domu. Vyplaval jsem téměř bez dechu; byl jsem dlouho ponořen.

„Breggu!“ zaslechl jsem její hlas.

„Tady jsem, co se stalo?“

„Měla jsem strach…“ řekla tišeji.

„Z čeho?“

„Tak dlouho jste byl pod vodou…“

„Už vím, kde — hned to udělám,“ zvolal jsem a rozběhl se k domu. To hrdinské potápění jsem si mohl odpustit, kohouty bylo vidět na sloupku pod verandou. Pustil jsem studenou vodu a vrátil se k bazénu.

„Už. Bude to chvilku trvat…“

„No…“

Stála pod můstkem a já u kratší stěny bazénu, jako bych se bál přiblížit. Šel jsem tedy k ní, pomalu, jako mimoděk. Již jsem si zvykal na šero. Mohl jsem rozeznat rysy její tváře. Dívala se do vody. Moc jí to slušelo v té bílé čepici a připadala mi vyšší než oblečená.

Tyčil jsem se nad ní, až mi to začalo být trapné. Snad proto jsem najednou usedl. Pitomče! nadával jsem si, ale nic jsem tím nadáváním nevyřešil. Mračna houstla, tmy přibývalo, ale nevypadalo to na déšť. Citelně se ochladilo.

„Není vám zima?“

„Ne. — Pane Breggu?“

„Prosím?“

„Vody nějak nepřibývá…“

„Otevřel jsem výpusť… snad už to bude stačit. Zavřu ji.“

Když jsem se vracel od domu, napadlo mi, že bych mohl zavolat Olafa. Div jsem se nahlas nezasmál: tak to bylo hloupé. Bál jsem se jí…

Skočil jsem šipkou a hned jsem vyplaval.

„Snad už. Možná, že jsem to přehnal, řekněte, mohu přitočit teplou…“

Voda teď rychle opadávala, protože odtok byl ještě pořád otevřený. Děvče — viděl jsem její štíhlý stín na pozadí mračen — jako by váhalo. Třeba si to rozmyslila, třeba se vrátí domů, blesklo mi hlavou a já pocítil jakési ulehčení. V tom okamžiku skočila nohama napřed a lehce vykřikla. Bylo tam hodně mělko. Nestačil jsem ji varovat. Musela řádně narazit nohama o dno, zavrávorala, ale neupadla. Vrhl jsem se k ní.

„Udělala jste si něco?“

„Ne.“

„Je to kvůli mně. Jsem hlupák.“

Stáli jsme po pás ve vodě. Začala plavat. Vylezl jsem na břeh a rozběhl se k domu, uzavřel jsem odtok a vrátil jsem se. Nikde ji nebylo vidět. Tiše jsem vklouzl do vody a přeplaval bazén. Převrátil jsem se naznak, a lehkými pohyby paží jsem plaval ke dnu. Otevřel jsem oči. Viděl jsem temně sklovitou, drobnými vlnkami zčeřenou vodní hladinu. Pomalu mě to vyneslo, šlapal jsem vodu a uviděl jsem ji. Stála u samé zdi bazénu. Připlaval jsem k ní. Můstek se zvedal na druhé straně, bylo tu mělko, takže jsem se hned postavil na nohy. Voda, kterou jsem prorážel, při chůzi hlasitě šplouchala. Viděl jsem jí do tváře. Dívala se na mne. Ať již to zavinila prudkost posledních kroků — ve vodě se těžko chodí a nesnadno se náhle zastavuje — nebo sám už nevím proč, pravda je, že jsem se octl těsně vedle ní. Snad by se nebylo nic stalo, kdyby couvla, ale ona zůstala na místě s rukou na prvním příčli vyčnívajícím z vody a já už jsem byl příliš blízko, abych cokoli řekl, skryl se v hovoru…

Pevně jsem ji objal, byla studená, slizká jako ryba, jako podivný neznámý tvor. Ale najednou jsem v tom doteku tak chladném jako mrtvém — nepohnula se totiž vůbec — našel horkou skvrnu, její rty. Líbal jsem ji, líbal a líbal — bylo to učiněné šílenství. Nebránila se. Nevzpírala se nijak, byla jako bez života. Držel jsem ji za ramena, zvedl jsem její tvář vzhůru, chtěl jsem ji vidět, pohlédnout jí do očí, ale bylo již tak tma, že jsem je spíše uhodl. Nechvěla se. Jen něco pulsovalo — nevím zda mé srdce či její. Tak jsme stáli, až se — pozvolna — začala vysvobozovat z mých rukou. Pustil jsem ji okamžitě. Vystoupila po schůdkách na břeh. Já za ní a znovu jsem ji objal, nějak ze strany, chvěla se. Nyní se chvěla. Chtěl jsem něco říci, ale nemohl jsem ze sebe dostat ani hlásku. Jen jsem ji držel a tiskl k sobě. Stáli jsme a ona se uvolnila podruhé, neodstrčila mě — ale bylo to tak, jako bych vůbec neexistoval. Ruce mi klesly. Odešla. Ve světle dopadajícím z mého okna jsem viděl, jak zvedla plášť, ani se do něho nezahalila a vystoupila po schodech. U dveří — v hale se také svítilo — zahlédl jsem třpyt vodních kapek na jejích zádech a stehnech. Dveře se zavřely, zmizela.

V prvním okamžiku jsem měl chuť vrhnout se do vody a už nevyplavat. Docela vážně. Ještě nikdy jsem nemel takový kolotoč v hlavě. Místo hlavy. Všechno dohromady bylo tak nesmyslné, nemožné, a nejhorší bylo, že jsem nevěděl, co to znamená, a co teď mám podniknout. Ale proč byla taková… taková… Třeba ji ochromil strach. Ach, ten strach, ten věčný strach. Za tím bylo něco jiného. Co? Jak jsem to mohl vědět, já nebo Olaf. Ostatně, cožpak jsem patnáctiletý kluk a poběžím si k němu o radu, když jsem políbil děvče?

Ano, řekl jsem si. Poběžím. Šel jsem k domu, zvedl svůj plášť, vytřásl z něho písek. V hale bylo světlo. Přistoupil jsem k jejím dveřím.

Možná, že mi otevře, napadlo mi. Kdyby mi otevřela, přestalo by mi na ní záležet. Snad. A třeba to bude konec. Nebo dostanu políček. Ne. Oni jsou hodní, oni jsou betrizovaní, oni nemohou. Dá mi kapku mlíčka, to mi ohromně pomůže. Stál jsem tam snad pět minut a vzpomínal na podzemí Kerenei, na tu proslulou díru, o níž hovořil Olaf. Blahoslavená díra! Byla to asi stará sopka. Arder tam uvázl mezi balvany a nemohl vylézt a láva stoupala. Vlastně žádná láva. Venturi tvrdil, že to byl jakýsi gejzír — ale to bylo později. Arder — slyšeli jsme jeho hlas. Rádiem. Já tam sešplhal a vytáhl jsem ho, bože! Desetkrát mi to bylo milejší než tyto dveře. Ani nejslabší zvuk, nic.

Kdyby ty dveře měly aspoň kliku, ne, byla tam destička. U mne nahoře nebyla. Nevěděl jsem, je-li nějak nařízena, jako zámek, nebo zda se má stisknout. Byl jsem pořád stejný pračlověk. Z Kereneie.

Zvedl jsem ruku a zaváhal jsem. A co když se dveře neotevřou? Pouhá představa toho ústupu mi mohla poskytnout materiál k přemýšlení na dlouhou dobu. A cítil jsem, že čím déle stojím, tím mám méně síly, jako kdyby ze mne všechna vyprchala. Dotkl jsem se destičky. Neustoupila. Přitlačil jsem silněji.

„To jste vy?“ zaslechl jsem její hlas. Musela stát těsně za dveřmi.

„Ano.“

Ticho. Půl minuty. Minuta.

Dveře se pootevřely. Stála na prahu. Měla na sobě nadýchaný župan. Vlasy se jí rozsypaly po límci. Teprve teď — neuvěřitelné! — jsem si povšiml, že jsou kaštanové.

Dveře byly jen pootevřeny. Přidržovala je. Když jsem postoupil o krok, couvla. Samy bez nejtiššího zvuku za mnou zapadly.

A najednou jsem si uvědomil, jak to všechno vypadá. Jako by mi spadly nějaké šupiny z očí. Dívala se bez hnutí, bledá, přidržujíc rukama cípy toho županu, a naproti ní já — crčí ze mne voda — nahý, v Olafových černých plavkách, v ruce plášť potřísněný pískem — a dívám se na ni.

A znenadání jsem se tomu všemu usmál. Vytřepal jsem plášť, oblékl jsem si jej, převázal a usedl. Všiml jsem si dvou mokrých skvrn tam, kde jsem předtím stál. Ale neměl jsem jí absolutně co říci. Nic. Co jsem mohl povědět? Naráz jsem to věděl. Bylo to jako inspirace.

„Víte, kdo jsem?“

„Vím.“

„Ach tak. To je dobře. Z cestovní kanceláře?“

„Ne.“

„To je jedno. Já jsem — barbar, víte?“

„Opravdu?“

„Opravdu. Hrozný barbar. Jak se jmenujete?“

„Nevíte?“

„Jak ti říkají?“

„Eri.“

„Unesu tě odtud.“

„Cože?“

„Ano. Unesu tě odtud. Nechceš?“

„Ne.“

„Nevadí. Unesu tě. Víš proč?“

„Snad ano.“

„Ne. Nevíš. Já sám to nevím.“

Mlčela.

„Nemohu proti tomu nic dělat,“ pokračoval jsem. „Stalo se to vlastně ve chvíli, kdy jsem tě uviděl. Předevčírem. U oběda.“

„Vím.“

„Počkej. Ty si možná myslíš, že žertuji.“

„Ne.“

„Jak můžeš… Pokusíš se o útěk?“

Mlčela.

„Nedělej to,“ požádal jsem ji. „To nepomůže, víš. Já ti beztoho nedám pokoj. Chtěl bych, věříš mi?“

Mlčela.

„To není jen proto, že nejsem betrizovaný. Mně na ničem nezáleží. Na ničem. Kromě tebe. Musím tě vidět. Musím se na tebe dívat. Musím slyšet tvůj hlas. Musím. A na ničem jiném mi nesejde. Nikde. Ještě nevím, co s námi bude. Předpokládám, že to špatně dopadne, ale mně je všechno jedno. Už tohle stojí za to. Proto, že já to říkám, a že ty to slyšíš. Rozumíš? Ne. Tomu ty porozumět nemůžeš. Vy jste se zbavili dramat, abyste mohli klidně žít. Já to nedovedu. Nepotřebuji to.“

Mlčela. Nabral jsem dechu.

„Eri,“ řekl jsem, „poslyš… Předně se posaď…“

Nepohnula se.

„Prosím tě, sedni si.“

Nic.

„To ti přece neublíží. Sedni si.“

Vtom jsem pochopil. Svaly ve tváři mi ztuhly.

„Když nechceš, tak proč jsi mě sem pouštěla?“

Nic.

Vstal jsem. Uchopil jsem ji za ramena. Nebránila se. Usadil jsem ji do křesla. Přitáhl jsem svoje, takže se naše kolena málem dotýkala.

„Můžeš dělat, co chceš. Ale poslouchej. Já za to nemohu a ty už teprve ne. Nikdo. Nechtěl jsem tomu, ale je to tak. Rozuměj: to je výchozí bod. Vím, že se chovám jako šílenec. Vím to, ale hned ti řeknu proč. Už na mne nikdy nepromluvíš?“

„To se uvidí,“ řekla.

„Děkuji ti i za to. Tak poslouchej. Já vím, že nemám pražádné právo a tak dále. Co jsem to chtěl říci… Před milióny lety žili takoví veleještěři, brontosauři, atlantosauři, slyšelas o nich někdy?“

„Ano.“

„To byli obři velicí jako dům. Měli neobyčejně dlouhý ohon, třikrát delší než tělo. To mělo za následek, že se nemohli pohybovat tak, jak by snad chtěli — lehce a elegantně. Také já mám takový ohon, víš. Deset let, bůhsuď proč, potloukal jsem se po hvězdách. Snad to bylo zbytečné. Ale to nevadí. To už neodčiním. To je můj ohon. Rozumíš? Nemohu jednat tak, jako by se to nestalo, jako by to nikdy neexistovalo. Nemyslím, že bys tím byla nadšena. Tím, co jsem řekl, co říkám a co ještě povím. Ale nevidím jinou cestu. Musím být s tebou, dokud to bude možné — a to je vlastně všecko. Řekneš něco?“

Dívala se na mne. Zdálo se mi, že zbledla ještě o trochu víc, ale to mohlo způsobit osvětlení. Seděla, schoulena do toho svého nadýchaného župánku, jako by jí bylo zima. Chtěl jsem se zeptat, je-li jí chladno, ale zase jsem nemohl promluvit. Mně — mně tedy zima nebylo.

„Co byste udělal vy… na mém místě…“

„Výborně!“ pochválil jsem ji. „Předpokládám, že bych bojoval.“

„Nemohu.“

„Vím. Myslíš, že je to pro mne snadnější? Přísahám ti, že ne. Chceš, abych už odešel, anebo smím ještě něco říci? Proč se tak díváš? Víš už přece, že pro tebe udělám všecko? Ne? Nedívej se tak, prosím tě. ‚Všecko‘ z mých úst znamená něco docela jiného než z úst ostatních lidí.“

Strašně jsem lapal po dechu, jako bych dlouho běžel. Držel jsem obě její ruce — nevím jak dlouho, snad od začátku? Nevím. Byly tak drobné.

„Eri, Já, víš, jsem ještě nikdy necítil to, co v této chvíli. Teď. Jen si představ. Ta strašná prázdnota — tam. Nepopsatelná. Nevěřil jsem, že se vrátím. Nikdo nevěřil. Mluvili jsme o tom, ale jen tak. Oni tam zůstali. Tom, Arne, Venturi, a změnili se v kameny, v takové zledovatělé kameny ve věčné noci. Také já jsem tam měl zůstat, ale když už jsem zde a držím tvé ruce a smím na tebe mluvit a ty mě slyšíš, pak to možná není tak zlé. Tak ničemné. Snad není, Eri. Jen se tak nedívej. Zapřísahám tě. Poskytni mi příležitost. Nemysli si, že je to — jenom láska. Nemysli. To je víc. Víc. Nevěříš… Proč mi nevěříš? Já mluvím pravdu. Vážně mi ne…?“

Mlčela. Její ruce byly chladné jako led. „Nemůžeš, viď? To je nemožné. Ano, vím, že je to nemožné. Věděl jsem to od první chvíle. Neměl bych tady být. Tady by mělo být prázdné místo. Patřím tam. Není to má vina, že jsem se vrátil. Ano. Nevím, nač ti to všechno říkám? To není. Není, že? Je to jedno, jestliže tě to nezajímá. Ty sis myslila, že s tebou mohu dělat, co budu chtít? Nezáleží mi na tom, nechápeš? Nejsi hvězda…“

Nastalo ticho. Celý dům mlčel. Sklonil jsem hlavu k jejím rukám, ležícím bezvládně v mých dlaních a začal jsem hovořit k nim.

„Eri! Eri! Nyní již víš, že se mne nemusíš bát, pravda? Chápeš, že ti nic nehrozí. Ale je to — tak velká věc, Eri. Nevěděl jsem, že může existovat něco takového. Nevěděl jsem. Přísahám ti. Proč lidé létají k hvězdám? To nedovedu pochopit. Vždyť to mají tady. Anebo člověk napřed musí být tam, aby to pochopil. Ano, to je možné. Ted půjdu. Už jdu. Zapomeň na všechno. Zapomeneš?“ Přikývla hlavou. „Neřekneš to nikomu?“ Zavrtěla hlavou. „Opravdu?“

„Opravdu.“ To byl šepot. „Děkuji ti.“

Odešel jsem. Schody, jedna stěna krémová, druhá zelená. Dveře od mého pokoje. Otevřel jsem okno dokořán, zhluboka jsem dýchal. Jak nádherný vzduch. Od chvíle, kdy jsem od ní odešel, byl jsem naprosto klidný. Usmíval jsem se dokonce, ne rty, ani obličejem. Usmíval jsem se v nitru, shovívavě, své vlastní hlouposti, že jsem nevěděl, přestože to bylo tak — prosté. Skloněn, prohrabával jsem se v obsahu sportovního kufru. Mezi lany? Ne. Nějaké balíčky, co je v nich. Ne, moment…

Tady byl. Vzpřímil jsem se a najednou jsem se zastyděl. Svítí se. Tak bych nemohl. Šel jsem zhasnout, když se ve dveřích objevil Olaf. Byl oblečen. Nešel si lehnout?

„Co to děláš?“

„Nic.“

„Nic? Co to tam máš? Neschovávej to!“

„To nic…“

„Ukaž!“

„Neukážu. Jdi.“

„Ukaž!!“

„Ne.“

„Já to věděl! Ty darebáku!“

Tu ránu jsem nečekal. Otevřel jsem ruku, vyklouzla mi z ní ta věc, dopadla na podlahu, ale my už jsme byli v sobě, dostal jsem ho pod sebe, převrátil se, psací stůl odlétl, převržená lampa udeřila o zeď, až to zadunělo v celém domě. Už jsem ho měl. Nemohl se mi vyprostit, jen se svíjel, zaslechl jsem výkřik, její výkřik, pustil jsem ho, uskočil zpět.

Stála ve dveřích.

Olaf se zvedal na kolena.

„Chtěl se zabít. Kvůli tobě!“ zachroptěl. Držel se za hrdlo.

Odvrátil jsem tvář. Opřel jsem se o zeď, nohy se pode mnou třásly. Bylo mi tak hanba, tak strašně hanba. Dívala se na nás, střídavě na jednoho i na druhého. Olaf se stále ještě držel za krk.

„Odejděte,“ řekl jsem tiše.

„Napřed musíš oddělat mne.“

„Smiluj se!“

„Ne.“

„Odejděte… prosím vás…“ to řekla ona. Oněměl jsem, s otevřenými ústy. Olaf ji ohromeně pozoroval.

„Děvče, on…“

Zavrtěl hlavou.

Nespouštěje z nás obou oči, trochu bokem, trochu pozpátku, odešel.

Dívala se na mne.

„Je to pravda?“ zeptala se.

„Eri,“ zasténal jsem.

„Musíš?“ zeptala se.

Přikývl jsem hlavou, že ano, ale ona zavrtěla hlavou, že ne.

„Jak to?“ řekl jsem. A ještě jednou, trochu koktavě: „Jakto?“

Mlčela. Přistoupil jsem k ní a spatřil, že se celá choulí, a že ruce, jimiž přidržuje rozevřené okraje měkkého županu, se třesou.

„Proč? Proč se mě tak bojíš?“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Ne.“

„Ale chvěješ se.“

„To jen tak.“

„A… půjdeš se mnou?“

Přikývla hlavou, dvakrát, jako dítě. Objal jsem ji tak lehce, jak jsem dovedl, jako by celá byla ze skla.

„Neboj se…“ řekl jsem. „Podívej…“

Mně samému se třásly ruce. Proč se mi netřásly tenkrát, když jsem poznenáhlu šedivěl, čekaje na Ardera? K jakým rezervám, k jakým tajným komnatám jsem to konečně dospěl, abych se dověděl, jaká je má hodnota?

„Posad se,“ řekl jsem, „celá se třeseš! Anebo ne, počkej.“

Položil jsem ji na svou postel. Přikryl jsem ji po krk.

„Je to lepší?“

Přitakala hlavou, že lepší. Nevěděl jsem, je-li tak nemluvná pouze se mnou, nebo je-li to její zvyk.

Klekl jsem u postele.

„Pověz mi něco,“ zašeptal jsem.

„Co?“

„O sobě, kdo jsi, co děláš. Co chceš, ne, co jsi chtěla, než jsem se ti pověsil na krk.“

Pokrčila lehce rameny, jako by chtěla odpovědět: O čem bych ti měla povídat.

„Nechceš mluvit? Proč?“

„To je vedlejší…“ řekla. Jako by mě těmi slovy uhodila. Ustoupil jsem.

„Jak to… Eri… jak to…“ blábolil jsem. Ale již jsem rozuměl. Vyskočil jsem a začal přecházet pokojem.

„Tak já to nechci. Nemohu. Nemohu. To nejde, já…“

Zase jsem strnul. Usmála se. Její úsměv byl lehounký, téměř nepozorovatelný.

„Eri, co?“

„On má pravdu,“ řekla.

„Kdo?“

„Ten váš přítel.“

„V čem?“

Bylo pro ni těžké to vyslovit. Odvrátila oči.

„Že jste bláhový.“

„Jak víš, že to řekl?“

„Slyšela jsem.“

„Náš rozhovor? Po obědě?!“

Přikývla hlavou. Zrudla. Dokonce jí zrůžověly lalůčky.

„Nemohla jsem neslyšet. Mluvili jste tak hrozně nahlas. Byla bych ráda odešla, ale…“

Pochopil jsem. Dveře jejího pokoje vedly do haly. „Pěkný hlupák!“ nadával jsem v duchu, samozřejmě, že sobě! Byl jsem jako omráčený.

„Slyšelas… všechno?“

Přisvědčila.

„A věděla jsi, že já o tobě…“

„Mhm.“

„Jak to? Nevyslovil jsem přece…“

„Věděla jsem to už dříve.“

„Jak?“

Pohnula hlavou.

„Nevím. Věděla. Vlastně napřed jsem si myslila, že se mi to zdá.“

„A kdy později?“

„Nevím. Během dne. Cítila jsem to.“

„Bála ses moc?“ zeptal jsem se pochmurně.

„Ne.“

„Ne? Proč ne?“

Matně se usmála.

„Vy jste úplně, ale úplně jako…“

„Jako co?“

„Jako v pohádce. Nevěděla jsem, že někdo může… být… takový. Ale nebýt toho, že… Vždyť víte… myslila bych si, že je to sen…“

„Ujišťuji tě, že ne.“

„Oh, já vím. Řekla jsem to jen tak. Víte, oč jde?“

„Ani ne. Jsem zřejmě — zabedněný, Eri. Ano, Olaf měl pravdu. Jsem trouba, hotový trouba. A proto mi to řekni po lopatě, ano?“

„Vy si myslíte, že jste hrozný, ale… vůbec ne. Jste jenom…“

Odmlčela se, jako by marně hledala slova. Poslouchal jsem ji s otevřenými ústy.

„Eri, dítě… já… já si vůbec nemyslil, že jsem hrozný. Hlouposti. Přísahám. Teprve, když jsem přiběhl sem a vyslechl tolik a dověděl se tolik nových věcí… Dost. Už jsem mluvil dost. Až příliš moc. Jaktěživ jsem nebyl tak upovídaný. Mluv, Eri. Mluv.“

Usedl jsem na postel.

„Nemám již opravdu o čem. Jenže nevím…“

„Co nevíš?“

„Co bude?“

Sklonil jsem se nad ní. Dívala se mi do očí. Víčka se jí chvěla. Náš dech se spojil.

„Proč ses dala líbat?“

„Nevím.“

Dotkl jsem se rty její tváře. Hrdla. Ležel jsem tak, hlavou na jejím rameni, a ze všech sil jsem zatínal zuby. Ještě nikdy mi tak nebylo. Nevěděl jsem, že tak může být. Chtělo se mi plakat.

„Eri,“ zašeptal jsem němě, pouhými rty. „Eri, zachraň mě.“

Ležela nepohnutě. Slyšel jsem, jako z veliké dálky, rychlé údery jejího srdce. Usedl jsem.

„Eri…“ začal jsem, ale neodvažoval jsem se dokončit. Vstal jsem, zvedl lampu, postavil ji na stůl a zakopl o něco. Byl to turistický nůž, ležel na podlaze — mrštil jsem jím do kufru. Obrátil jsem se k ní.

„Zhasnu,“ řekl jsem.

Neodpověděla. Dotkl jsem se vypínače. Byla naprostá tma, v otevřeném okně nebylo vidět žádná, ani ta nejvzdálenější světélka. Nic. Černo. Tak černo jako tam.

Zavřel jsem oči. Ticho šumělo.

„Eri…“ zašeptal jsem. Neodpověděla. Cítil jsem její hrůzu. Šel jsem tápavě k lůžku. Pokoušel jsem se zachytit sluchem její dech, ale jedině ticho zvonilo tónem, který všechno zaplavoval, jako by se zhmotňovalo v té temnotě a samo již bylo tmou. Měl bych odejít, napadlo mi. Ano. Hned půjdu. Ale naklonil jsem se a jako jasnovidec jsem našel její tvář. Přestala dýchat.

„Ne,“ dechl jsem. „Nic. Opravdu nic…“

Dotkl jsem se jejích vlasů. Hladil jsem je špičkami prstů, poznával je, ještě cizí, ještě neznámé, překvapivé. Tolik jsem si přál všechno pochopit. Ale třeba nebylo co pochopit? Jaké ticho. Zdalipak Olaf spí? Jistě ne. Sedí, naslouchá. Čeká. Mám tedy jít za ním? Ale nemohl jsem. Bylo to příliš neuvěřitelné, křehké. Nemohl jsem, nemohl. Položil jsem hlavu na její rameno, jediný pohyb a byl jsem u ní. Vycítil jsem, jak se celé její tělo napjalo. Uhnula. Zašeptal jsem:

„Neboj se.“

„Ne.“

„Chvěješ se.“

„To jen tak.“

Objal jsem ji. Tíže její hlavy na mé paži se přesunula do ohbí lokte. Leželi jsme tak vedle sebe, a vládla němá tma.

„Už je pozdě,“ zašeptal jsem. „Moc pozdě. Můžeš spát. Prosím tě, spi…“

Kolébal jsem ji pomalým napínáním a uvolňováním paže. Ležela tiše, ale cítil jsem teplo jejího těla i dechu. Byl rychlý. Také srdce bilo jako na poplach. Pomalu, pomaloučku se začalo uklidňovat. Musela být hodně unavena. Naslouchal jsem, napřed s otevřenýma, pak se zavřenýma očima, protože se mi zdálo, že tak lépe slyším. Spí už? Kdo je to? Proč pro mne tolik znamená? Ležel jsem ve tmě provívané větříkem za okny, který pohyboval záclonami, takže slabě, přesýpavě šelestily. Zaplavoval mě nehybný úžas. Ennesson, Thomas, Venturi, Arder. Nač to všechno bylo? Pro tohle? Špetka prachu. Tam, kde nikdy nevane vítr, kde nejsou oblaka ani slunce, ani déšť, kde není nic, tak naprosto nic, jako by to nebylo vůbec možné, jako by to ani nebylo možné vymyslit. A já tam byl? Byl jsem tam skutečně? Nač? Nic už jsem nevěděl, všechno splývalo v beztvarou tmu — strnul jsem. Zachvěla se. Pomalu se obrátila na bok, ale její hlava zůstala na mé paži. Něco řekla. Nesrozumitelně. Ale spala dál. Pokoušel jsem se vybavit si suprasféru Arktura. Zející propast, nad níž jsem letěl a letěl, jako bych kroužil na olbřímím, neviditelném kolotoči ohně. S uslzenýma, opuchlýma očima jsem mrtvě opakoval:

„Sonda nula, sedm. Sonda nula, sedm, nula, sedm. Sonda nula, sedm… nula, sedm…“

Tisíckrát, tisícetisíckrát, takže při pouhém pomyšlení na tato slova se něco ve mně bouřilo, jako bych je v sobě nosil vypálená, jako by byla ranou.

A odpovědí byl praskot v sluchátkách a chichotavá melodie, v níž má aparatura transponovala výšlehy protuberancí. A to byl Arder, jeho tvář, jeho tělo a raketa, proměněná v zářivý plyn. A Thomas? Zmizelý Thomas, o němž nikdo nevěděl, že… A Ennesson? Vycházeli jsme spolu špatně, nemohl jsem ho vystát. Ale v tlakové komoře jsem musel zápasit s Olafem, který mě nechtěl vypustit, protože bylo příliš pozdě: jak jsem byl ušlechtilý, nebesa černá i modrá… Ale to nebyla ušlechtilost, to byla výhradně otázka hodnoty. Ano. Každý z nás měl obrovskou hodnotu. Lidský život měl nejvyšší cenu tam, kde již nemohl mít žádnou, kde ho oddělovala od zkázy ta teninká, téměř pomyslná blanka. Ten drátek nebo zkrat v Arderově rádiu. Ten svar ve Venturiho reaktoru, který Vos přehlédl, a kde nečekaně vznikla trhlina — to se přece stává, únava materiálu — a Venturi v několika, snad pěti vteřinách přestal existovat. A Thurberův návrat? A zázračné zachránění Olafa, který se vrátil, přestože byla směrová anténa proražena — kdy? Jak? Nikdo nevěděl. Olaf se vrátil — stal se div. Ano, jeden z miliónu. A jaké já jsem měl štěstí. Jak neobyčejné, nemožné štěstí… Paže mi dřevěněla, ale dělalo mi to nevýslovně dobře. Eri, řekl jsem v duchu. Eri, jako hlas ptáka je takové jméno. Hlas ptáka… Jak jsme vždycky žádali Énnessona, aby napodoboval ptáky. Uměl to. Ten to uměl! A když zahynul, všichni ti ptáci s ním…

Ale již se mi to mátlo, propadal jsem se. Plul jsem tmou. V poslední vteřině před usnutím se mi zdálo, že jsem tam, na svém místě v kóji, dole, až na samém železném dně, a vedle mne že leží malý Arne — na chvilku jsem se vytrhl. Ne. Arne byl mrtev, byl jsem na Zemi.

Děvče tiše oddechovalo.

„Nezapomenu ti to, Eri,“ řekl jsem bez dechu a usnul jsem, vdechuje vůni jejích vlasů.

Otevřel jsem oči a nevěděl jsem, ani kde jsem, ani kdo jsem. Tmavé vlasy rozhozené po mé paži — necítil jsem ji, jako by nebyla moje — mě překvapily. Na zlomek vteřiny. Vzápětí jsem věděl všechno. Slunce ještě nevstalo, za okny ležel mléčně bílý úsvit, bez kapky růžové, čistý, pronikavě chladný. Pozoroval jsem její tvář v tom nejjitřnějším světle, jako bych ji viděl poprvé. Spala, oddechovala zhluboka, ústa zavřená; nebylo jí asi příliš pohodlně na mé paži, a tak si podložila hlavu dlaní. A občas lehounce pohnula obočím, jako by se znovu něčemu divila. Byl to nepatrný pohyb, ale sledoval jsem jej pozorně, jako by na té tváři byl vepsán můj osud.

Vzpomněl jsem si na Olafa. Začal jsem nesmírně opatrně uvolňovat paži. Opatrnost byla zbytečná. Spala hlubokým spánkem. Něco se jí zdálo — nehýbal jsem se a snažil jsem se uhodnout nikoli sen, ale aspoň to, zdali sen není zlý. Nebyl. Její tvář byla téměř dětská. Odsunul jsem se od ní, vstal jsem. Byl jsem v koupacím plášti, tak jak jsem ulehl. Bos jsem odešel na chodbu, zavřel tiše a velice pomalu dveře a stejně opatrně jsem nahlédl do svého pokoje. Postel byla nedotčena. Seděl u stolu, s hlavou na rukou, a spal. Ani se nesvlékl — jak jsem to tušil. Nevím, co ho probudilo — můj pohled? Vytrhl se prudce, pohlédl na mne bystře jasnýma očima, vstal a protáhl se.

„Olafe,“ řekl jsem, „kdybych sto let…“

„Zavři zobák,“ navrhl mi zdvořile. „Hale, tys měl vždycky špatné sklony…“

„Zase už začínáš? Chtěl jsem ti jenom říci…“

„Vím, cos chtěl říci. Vždycky vím, co chceš říci, týden napřed. Kdybychom na Prométheovi byli potřebovali palubního kuráta, ty by ses na to místo hodil. Sakra, že mi to nenapadlo dřív. Vyškolil bych tě, Hale: žádné kázání. Žádné slavnostní projevy, zaklínání, přísahy a podobné. Jak je? Dobře?“

„Nevím. Snad. Nevím. Jde-li ti o to — pak mezi námi, nic…“

„Ne. Napřed bys měl kleknout,“ řekl. „Klečet na kolenou a mluvit. Troubo jeden, ptám se tě na to? Mluvím o perspektivách a tak dále.“

„Nevím. Já ti něco řeknu: myslím, že ona sama neví. Padl jsem jí na krk jako mlýnský kámen.“

„Tak? To je nepříjemné,“ poznamenal Olaf. Svlékal se. Hledal plavky. „Kolik vážíš? Sto deset?“

„Tak nějak. Nemusíš hledat, tvoje plavky mám já.“

„U všech čertů, tys vždycky všecko rád kradl,“ vrčel a když jsem je začal stahovat, řekl: „Blázne, nech si je. Mám v kufru druhé…“

„Jak se provádí rozvod, nevíš náhodou?“ zeptal jsem se.

Olaf na mne pohlédl od otevřeného kufru. Zamžikal.

„Ne. Nevím. Jak bych to mohl vědět? Slyšel jsem, že je to jako když se kýchne. A ani nemusíš říkat pozdravpámbů. Není tady náhodou slušná koupelna s vodou?“

„Nevím. Asi ne. Jenom taková ta… víš?“

„Ano. Osvěžující vánek s vůní ústní vodičky. Hnus. Pojďme do bazénu. Bez vody mám pocit, že jsem se nemyl. Spí?“

„Spí.“

„Tak běžíme.“

Voda byla studená a nádherná. Udělal jsem salto nazad s vrutem: vyšlo mi. Nikdy předtím se mi nepodařilo. Vyplaval jsem. Odfrkoval jsem a funěl, protože jsem si nosem nabral vodu.

„Dej si pozor,“ křikl na mne Olaf z břehu. „Musíš být na sebe opatrný. Vzpomínáš si na Markla?“

„Ano, a co má být?“

„Byl na čtyřech čpavkem prosáklých Jupiterových měsících a sotva dosedl na cvičném přístavišti a vystoupil z rakety, ověšený trofejemi jako vánoční stromeček, zakopl a zlomil si nohu. Dej pozor, říkám ti.“

„Vynasnažím se. Ta voda je zatraceně studená. Vylezu.“

„Správně. Mohl bys dostat rýmu. Deset let jsem ji neměl, ale jakmile jsem přiletěl na Lunu, dostal jsem kašel.“

„Bylo tam moc sucho, víš,“ řekl jsem s vážnou tváří. Olaf se zasmál a chrstl mi vodu do tváře. Skočil metr ode mne.

„Sucho, vážně,“ řekl, když vyplaval. „To je znamenitě řečeno, víš. Sucho, ale drobet nevlídno.“

„Ole, já už běžím.“

„Dobrá. Uvidíme se u snídaně. Nebo radši ne?“

„Samozřejmě.“

Vyběhl jsem nahoru a cestou jsem se utíral. Přede dveřmi jsem zatajil dech. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. Stále ještě spala. Využil jsem toho a rychle se převlékl. Ba i oholit jsem se stačil ve své koupelně.

Strčil jsem hlavu do pokoje — zdálo se mi, že něco řekla. Když jsem po špičkách přistoupil k lůžku, otevřela oči.

„Spala jsem… tady…?“

„Ano. Ano, Eri…“

„Zdálo se mi, že někdo…“

„Ano, Eri, to já… já…“

Dívala se na mne, jako by ji postupně zaplavovala vzpomínka na všechno. Napřed se jí oči malounko rozšířily — údivem? — pak je zavřela, znovu otevřela, — úkradkem, úžasné rychle, ale tak, že jsem to přesto postřehl, nahlédla pod pokrývku — a ukázala zrůžovělou tvář.

Odkašlal jsem si.

„Jistě chceš jít do svého pokoje? Já bych odešel nebo…“

„Ne,“ řekla, „mám přece župan.“

Když usedala na posteli, přetáhla jeho cípy přes sebe.

„Už je to pravda?“ řekla tiše, takovým tónem, jako by se s něčím loučila.

Mlčel jsem.

Vstala, udělala několik kroků po pokoji, vrátila se.

Zvedla oči k mé tváři — byla v nich otázka, nejistota a ještě něco, co jsem nedovedl odhadnout.

„Pane Breggu…“

„Jmenuji se Hal. To je jméno…“

„Hale, já…“

„Prosím?“

„Já opravdu… nevím… chtěla bych… Seon…“

„Co?“

„No… on…“

Nemohla — nebo snad nechtěla — říci „manžel“?

„Vrátí se pozítří.“

„Tak?“

„Co… bude?“

Polkl jsem.

„Mám s ním promluvit?“ zeptal jsem se.

„Proč?“

Nyní jsem zase já pohlédl na ni, překvapeně a nechápavě.

„Říkal jste přece včera…“

Vyčkával jsem.

„Že… mě unesete.“

„Ano.“

„A on?“

„A to s ním nemám promluvit?“ zeptal jsem se přihlouple.

„Proč promluvit… Vy chcete sám…“

„A kdo?“

„To musí… znamenat konec?“

Něco mě začalo škrtit. Odkašlal jsem si.

„Není přece jiné východisko.“

„Já myslila, že je to… mesk.“

„Že to je…?“

„Vy… nevíte?“

„Nerozumím. Ne. Nevím. Co je to?“ řekl jsem a nějak divně mě zamrazilo. Zas už jsem se propadl do jedné z těch netušených mezer, zabředl do nedorozumění.

„To je tak… takový… taková… jestliže někdo potká… když chce… na nějakou dobu… vy o tom opravdu nevíte?“

„Počkej, Eri — nevím, ale zdá se mi, že začínám… Je to něco — provizorního — takové odročení — takové chvilkové dobrodružství?“

„Ne,“ řekla a trochu vykulila oči. „Nevíte… jaké jsou…“

Zrudla. Zbledla.

„Sama přesně nevím, jak to je,“ přiznala se najednou. „Jen jsem o tom slyšela. Já… jsem si myslila, že proto…“

„Eri. Nic nevím. A ať mě čerti vezmou, jestli za mák rozumím. Má to… Ale ať tak nebo tak — souvisí to nějak s manželstvím, ano?“

„Nu, ano. Jde se na úřad — a tam, nevím přesně co — rozhodně potom už je to… už to jde…“

„Ale co?“

„Bez překážek. Tak, že už se nedá nic namítat. Nikdo. Tedy ani… on.“

„Tak je to přece jen jakási legalizace… no, k čertu!.. Legalizace manželské nevěry, ano?“

„Ne. Ano. Totiž… to již není nevěra, ostatně — tak se to neříká. Já vím, co to znamená, učila jsem se tomu. To není nevěra, když já se Seonem pouze na rok…“

„Cože?“ řekl jsem, zdálo se mi, že špatně slyším. „Co zase tohle má znamenat? Jak to na rok? Manželství na rok? Na jeden rok? Proč?“

„To je na zkoušku…“

„Nebesa černá i modrá! Na zkoušku. A co je to mesk? To je avizo na příští rok?“

„Nevím, co je to avizo. To je… to znamená, že když se manželé po roce nerozejdou, že to platí. Jako sňatek.“

„Ten mesk?“

„Ano.“

„A když ne, tak co?“

„Nic. To nic neznamená.“

„Aha. Tak já už vím. Ne. Žádný mesk. Na věky věků. Víš, co to znamená?“

„Vím. Breggu?“

„Prosím?“

„Já… dělám aspiranturu z archeologie. Letos…“

„Rozumím. Dáváš mi na srozuměnou, že tím, že tebe považuji za hloupou, dělám ve skutečnosti hlupáka ze sebe?“

Usmála se.

„Vyslovil jste to velice výstižně.“

„Ano. Promiň. Nuže, Eri, mohu s ním promluvit?“

„O čem?“

Brada mi poklesla. Už zase! napadlo mi.

„No a jak to ke všem…“ Kousl jsem se do jazyka. „O nás.“

„To se přece nedělá.“

„Ne? Aha! No prosím. Tak co se dělá?“

„Provede se odloučení. Ale — pane Breggu… opravdu, já přece… nemohu jen tak…“

„A jak můžeš?“

Pokrčila bezradně rameny.

„Má to znamenat, že se vracíme tam, odkud jsme včera večer vyšli?“ zeptal jsem se. „Nezlob se, Eri, že tak mluvím… já jsem… v dvojnásobné nevýhodě, víš? Já přece neznám všechny formy, zvyklosti, to, co se sluší a nesluší, ani v obyčejném životě, natož v takových…“

„Ne, já vím. Ale já s ním… já… Seon…“

„Rozumím,“ řekl jsem. „Víš co? Sedneme si?“

„Mně se líp přemýšlí, když stojím.“

„Poslyš, Eri, vím, co mám udělat. Mám tě vzít, jak jsem řekl a někam odjet. Ale nevím, odkud čerpám tu jistotu. Třeba ze své bezedné hlouposti. Ale zdá se mi, že by ti… se mnou… nakonec mohlo být dobře. Zatím, jak vidíš, jsem takový… no zkrátka a dobře: nechci to udělat. Nechci tě nutit. Výsledek toho je, že celá odpovědnost za toto mé… rozhodnutí — řekněme tomu tak — padá na tvou hlavu… Jinak řečeno: já nejsem mizera z pravé strany, ale jenom z levé. Tak. Vidím to jasně. Jasně to vidím. Teď již mi řekni jen jedinou věc: čemu dáváš přednost?“

„Té pravé…“

„Cože?“

„Té pravé straně… toho mizery…“

Začal jsem se smát. Možná trochu hystericky.

„Můj ty světe! Ano. Dobrá. Mohu si s ním tedy promluvit? Potom. To znamená, že bych sem přijel sám a…“

„Ne.“

„Tak se to nedělá? Možná. Ale já cítím, že bych měl, Eri…“

„Ne. Pěkně vás prosím. Opravdu ne. Ne!“

Najednou jí vytryskly slzy z očí. Vzal jsem ji do náručí.

„Eri! Ne. No, ne. Udělám, jak chceš, jenom neplač. Zapřísahám tě… neplač. Přestaň, slyšíš? A ostatně… plač si… sám nevím…“

„Já jsem… nevěděla, že to… může… tak…“ vyrážela ze sebe a vzlykala.

Nosil jsem ji po pokoji.

„Neplač, Eri… Nebo víš, co? Pojedeme pryč… na měsíc, chtěla bys? Když potom budeš chtít, vrátíš se…“

„Prosím vás…“ řekla, „prosím vás…“

Postavil jsem ji zase na zem.

„Tak to nejde? Když já nic nevím. Myslil jsem…“

„Ach, jaký vy jste! Jde to, nejde to! Já nechci! Nechci!“

„Ta pravá strana je čím dál tím větší,“ řekl jsem s nečekanou strohostí. „No, budiž, Eri. Už se s tebou nebudu radit. Obleč se, posnídáme a odjedeme.“

Dívala se na mne se stopami slz na tváři. Byla nějak zvláštně soustředěná. Svraštila čelo. Zdálo se mi, že chce něco říci a že to pro mne bude málo lichotivé. Ale jen si povzdechla a beze slova odešla. Zasedl jsem ke stolu. To mé rázné rozhodnutí — jako z nějakého románu o pirátech — bylo dílem okamžiku. Ve skutečnosti jsem byl stejně nerozhodný jako větrná růžice. Připadal jsem si jako slon mezi porcelánem. Jak mohu? Jak mohu? Ptal jsem se sám sebe. Ach, to je propletenec!

V pootevřených dveřích se objevil Olaf.

„Synu,“ řekl, „je mi líto. Má indiskrétnost přesahuje všechny meze, ale já to slyšel. Nemohl jsem neslyšet. Dveře se mají zavírat. A navíc máš takový sytý hlas. Hale — překonáváš sám sebe. Co od toho děvčete chceš? Aby ti padlo kolem krku proto, žes jedenkrát vlezl do nějaké dí…“

„Olafe!“ zavrčel jsem.

„Zachránit nás může jedině klid. Inu, archeolog našel hezkou vykopávku. Sto šedesát let, to už je starožitnost, ne?“

„Tvůj vtip…“

„…ti nevyhovuje. Vím. Mně taky ne. Ale co by mě potkalo, kdybych tě neznal jako svou vestu? Šel bych ti na funus, pravda? Hale, Hale…“

„Vím, jak se jmenuji…“

„A oč ti jde? Kuráte! Nástup! Pojíme a zmizíme!“

„Ani nevím kam.“

„Já náhodou vím. U moře jsou ještě k pronajmutí domky. Vezmete si auto…“

„Jak to: vezmete?“

„A co má být? Čestná stráž? Kuráte…“

„Jestli nepřestaneš, Olafe…“

„Dobrá. Já vím, ty by sis přál, aby byli šťastni všichni. Já. Ona. Ten Seol nebo Seon — ne, to nejde. Hale, odjedeme zároveň. Nanejvýš mě můžete svézt do Houlu. Tam si nastoupím do ulderu.“

„No no,“ řekl jsem, „připravil jsem ti příjemnou dovolenou, jen co je pravda.“

„Nenaříkám si. Nenaříkej ani ty. Možná, že z toho něco bude. A nyní už dost. Jde se!“

Snídaně probíhala v podivné atmosféře. Olaf povídal více než obvykle, ale celkem do vzduchoprázdna. Eri ani já jsme skoro nepromluvili. Pak bílý robot zavolal glider a Olaf s ním odjel do Klavestry pro auto. Napadlo mu to v poslední chvíli. Za hodinu již bylo auto v zahradě, naložil jsem celý svůj majetek. Také Eri si vzala své věci, zdálo se mi, že ne všechny, ale na nic jsem se neptal. Vlastně jsme vůbec nemluvili a za slunečného dne, který se stával čím dál dusnější, jsme odjeli. Napřed do Houlu — ležel trochu stranou — a tam vystoupil Olaf. O tom, že pro nás najal domek, se mi zmínil až v autě.

Vlastně jsme se ani nerozloučili.

„Poslyš, když ti pošlu oznámení… přijedeš?“

„To bych prosil. Napíšu svou novou adresu.“

„Napiš mi na poste restante do Houlu,“ řekl jsem. Podal mi svou tvrdou ruku. Kolik ještě takových bylo na celé zeměkouli?

Stiskl jsem ji, až mi kosti zapraštěly. Už jsem se neohlédl a usedl jsem za volant. Pustil jsem to hned stovkou. Jeli jsme necelou hodinu. Olaf mi řekl, kde mám ten domek hledat. Byl malý — čtyři pokoje. Bez bazénu, ale u pláže, těsně nad mořem. Když jsme na nejbližším návrší projeli kolem řady barevných domků rozhozených po pahorcích, zahlédli jsme ze silnice oceán. Ještě dříve, než se objevil, bylo slyšet jeho tlumený, daleký hukot.

Čas od času jsem pohlédl na Eri. Mlčela. Seděla strnule a jen zřídkakdy pohlédla na okolní krajinu. Domek — náš domek — měl být modrý s oranžovou střechou. Když jsem se dotkl jazykem rtů, cítil jsem slanou chuť. Silnice se vinula a sledovala čáru písčitého pobřeží. Oceán, s vlnami na dálku zdánlivě nehybnými, mísil svůj hlas s namáhavým řevem motoru.

Domek byl jeden z posledních. Malá zahrádka s keři zšedlými nánosem mořské soli nesla stopy nedávného orkánu. Vlny musely dosahovat až k nízkému plotu; tu a tam se povalovaly prázdné lastury. Šikmá střecha vybíhala dopředu a tvořila něco jako odvážně ochrnutou krempu plochého klobouku a poskytovala bohatý stín. Sousední domek bylo vidět za velkou, řídce porostlou dunou. Bylo k němu šest set kroků. Doleji, na srpkovité pláži, se rýsovaly drobné lidské postavy.

Otevřel jsem dveře.

„Eri.“

Vystoupila beze slova. Kdybych tak věděl, co se odehrávalo pod tím lehce zkrabaceným čelem. Šla po mém boku ke dveřím.

„Ne, tak ne,“ řekl jsem, „ty… nesmíš překročit práh, víš?“

„Proč?“

Zvedl jsem ji.

„Otevři…“ poprosil jsem ji.

Dotkla se prsty destičky, dveře se otevřely. Přenesl jsem ji přes práh a postavil na podlahu.

„To je takový zvyk. Pro… pro štěstí…“

Šla si prohlédnout pokoje. Vzadu byla automatická kuchyňka a jeden robot, vlastně ne robot, nýbrž takový elektrický blbeček na úklid. Mohl i servírovat. Vykonával rozkazy, ale mluvil jen pár slov.

„Eri,“ řekl jsem, „chceš jít na pláž?“

Zavrtěla hlavou, že ne. Stáli jsme v největším, bílém a zlatém pokoji.

„A co chceš, třeba…“

Dříve než jsem dokončil, zase stejný pohyb.

Už jsem věděl, co to věstí. Ale kostky byly vrženy a hra musela pokračovat.

„Přinesu věci,“ řekl jsem. Čekal jsem, jestli něco odpoví, ale usedla do křesílka zeleného jako tráva, a já jsem pochopil, že neřekne nic.

Загрузка...