Návrat z hvězd

IV

Dveře se otevřely. Bíle oranžový robot čekal na trávníku. Vystoupil jsem.

„Vítám vás v Klavestře,“ řekl a jeho bílé bříško nečekaně zazpívalo: ozvala se skleněná melodie, jako by tam měl hrací strojek.

Smál jsem se ještě, když jsem mu pomáhal vynášet věci. Pak se otevřel zadní příklop ulderu, který ležel na trávě jako malá stříbrná vzducholoď, a dva oranžoví roboti vytlačili mé autíčko. Těžká modrá karosérie zazářila v slunci. Docela jsem na ně zapomněl. A pak všichni roboti, naložení mými zavazadly, krabicemi, balíčky, vykročili husím pochodem k domu.

Byla to velká krychle s okny přes celou stěnu. Vstupovalo se do ní přes solárium zasklené panoramatickým sklem, pak následovala hala, jídelna a dřevěné schody nahoru. Robot, ten s hracím strojkem, mě nezapomněl upozornit na tuto pamětihodnost.

Nahoře bylo pět pokojů. Vybral jsem si pokoj na východní stranu. Nic zvláštního. V ostatních, především v tom s vyhlídkou na hory, bylo příliš mnoho zlata a stříbra, zatímco můj měl pouze zelené skvrnky, jako smačkané lístky na krémovém podkladu.

Roboti, pracující obratně a tiše, uložili všechen můj majetek do skříní ve zdi, a já si stoupl k oknu. Přístav, kotviště, řekl jsem si. Teprve když jsem se vyklonil, mohl jsem zahlédnout modravý obláček hor. Dole se rozkládala květinová zahrada s několika desítkami starých ovocných stromů v pozadí. Měly pokřivené, upracované haluze a pravděpodobně již nerodily.

Trochu stranou k silnici (viděl jsem ji předtím z ulderu, byla zakryta živými ploty) zvedala se nad křovím věžička trampolíny. Tam byl bazén. Když jsem se obrátil, roboti už byli pryč. Přestěhoval jsem lehký, jako vyfouknutý psací stůl k oknu, poskládal jsem na něj balíčky vědeckých časopisů, sáčky s krystalky knih i přístroj na čtení — zvlášť jsem si uložil nedotčené ještě zápisníky a péro. Bylo to mé staré péro. Při zvýšení gravitace teklo a všecko umazalo, ale Olaf je dokonale opravil. Založil jsem si desky na poznámky, napsal jsem si na ně: Dějiny. Matematika. Fyzika. Všechno to jsem dělal honem, protože jsem spěchal do vody. Nevěděl jsem, smím-li vyběhnout jen v plavkách, a na koupací plášť jsem zapomněl. Zašel jsem tedy do koupelny na chodbě. Tam jsem manévroval lahvemi s pěnivou tekutinou, až jsem si vyrobil ohavnou, ničemu nepodobnou maškarádu. Strhal jsem ji ze sebe a dal se do práce ještě jednou. Druhý plášť dopadl trošku lépe, ale i tak to bylo dílo hodné Robinsona Crusoe. Ořezal jsem nožem všecky větší cípy rukávů a okrajů, pak již vypadal k světu.

Sestoupil jsem dolů, ještě nejistý, není-li někdo doma. Hala byla prázdná. Zahrada také, jen oranžový robot stříhal trávu kolem růžových keřů. Již odkvétaly.

K bazénu jsem vlastně doběhl. Voda se leskla a vlnila. Vznášel se nad ní neviditelný chlad. Odhodil jsem plášť na zlatý písek, který mi spálil chodidla, a za dunění kovových schůdků jsem vyběhl na vrchol můstku. Byl nízký, ale pro začátek docela dobrý. Odrazil jsem se, udělal přemet — na víc jsem si netroufal po takové pauze — a zabodl se do vody jako nůž.

Vynořil jsem se celý šťastný. Dlouhými tempy jsem začal zabírat, jedním směrem, obrátka, a druhým směrem — bazén měřil padesát metrů. Přeplaval jsem jej osmkrát, plným tempem, než jsem vylezl na břeh. Voda ze mě crčela jako z tuleně. Ulehl jsem na písek se srdcem hlasitě bušícím. Bylo to dobré. Země měla své půvaby. Po několika minutách jsem byl suchý. Vstal jsem, rozhlédl se: nikde nikdo. Báječné. Vyběhl jsem na můstek. Napřed jsem udělal salto nazad. Povedlo se, přestože jsem se příliš silně odrazil. Místo desky byl na trampolíně obdélník plastiku, péroval jako pružina. Pak dvojité salto, nijak zvlášť se mi nepodařilo, narazil jsem na vodu stehny. Kůže mi okamžitě zrudla, jako spálená. Opakoval jsem je. O trochu lépe, ale ne tak, jak se patří. Po druhém obratu jsem se při přechodu do svislé polohy nestačil narovnat a zvrtal jsem to nohama. Byl jsem však tvrdohlavý a měl jsem čas, spousty času! Třetí, čtvrtý, pátý skok. Už mi trochu hučelo v hlavě, když jsem se pokusil o salto s vrutem, ale předtím jsem se ještě jednou, pro všechny případy, rozhlédl. Byla to hotová blamáž, fiasko, náraz na vodu ze mne vyrazil dech, pořádně jsem se napil. Pak jsem s prskáním a kašláním vylezl na písek a usedl pod děrovaný žebřík můstku. Styděl jsem se, vztek jsem měl, ale najednou jsem se dal do smíchu. Nato jsem si zaplaval čtyřstovku, pauza, a další čtyřstovku.

Když jsem se vracel domů, vypadal svět jinak. To mi chybělo snad ze všeho nejvíc, napadlo mi. Bílý robot čekal u dveří.

„Budete jíst v pokoji nebo v jídelně?“

„Budu jíst sám?“

„Ano. Margerovi přijedou až zítra.“

„Tak třeba v jídelně.“

Šel jsem nahoru a převlékl se. Nevěděl jsem ještě, čím zahájím své studium. Snad dějinami, to bude nejmoudřejší, i když mě lákalo dělat všechno najednou a nejvíc — vrhnout se na tajemství přemožené gravitace. Ozvala se znělka. Telefon to nebyl. Nevěděl jsem, co to znamená, a tak jsem se spojil s domácím inforem.

„Oběd se podává,“ vysvětlil melodický hlas.

Jídelna byla plna světla profiltrovaného přes zeleň, šikmé tabulky u stropu zářily jako křišťál. Na stole ležel jeden příbor. Robot přinesl jídelní lístek.

„Ne, ne,“ řekl jsem, „je mi jedno co.“

První chod připomínal studenou ovocnou polévku. Druhý již nepřipomínal nic. S masem, bramborami a zeleninou jsem se zřejmě musel rozloučit navždycky.

Bylo moc dobré, že jsem jedl sám, protože zákusek mi explodoval pod lžičkou. Je to možná řečeno příliš silně, v každém případě jsem měl šlehačku na kolenou i na svetru. Byla to jakási komplikovaná konstrukce, tvrdá pouze na povrchu a já jsem ji neopatrně nabodl lžičkou.

Když se objevil robot, zeptal jsem se, mohu-li dostat kávu do pokoje.

„Samozřejmě,“ odpověděl. „Ihned?“

„Ale hodně kávy.“

Řekl jsem to, protože na mne padla, jistě po té koupeli, ospalost. A najednou mi bylo líto prospaného času. Tady jsem se opravdu cítil docela jinak než na palubě. Odpolední slunce pražilo do starých stromů, stíny byly krátké, shlukly se u kmenů, vzduch v dálce se chvěl, ale v pokoji vládl chládek. Posadil jsem se za psací stůl, ke knihám. Robot mi přinesl kávu. Průhledná termoska obsahovala dobré tři litry. Neřekl jsem nic. Přecenil zřejmě mou kapacitu.

Měl jsem začít od historie, ale pustil jsem se do sociologie, protože jsem se chtěl bez průtahů co nejvíc dovědět. Ale brzy jsem se přesvědčil, že na to nestačím. Byla naditá obtížnou, to znamená specializovanou matematikou, a nejhorší bylo, že se autoři odvolávali na fakta pro mne neznámá. Navíc jsem mnoha slovům nerozuměl a musel jsem hledat jejich význam v naučném slovníku. Nařídil jsem si tedy i druhý opton — měl jsem tři — ale brzy mě to omrzelo, protože mi to šlo příliš pomalu. Slezl jsem tedy z vysokého koně a vzal jsem si obyčejnou školní učebnici dějepisu.

Cosi do mne vjelo, neměl jsem za mák trpělivosti — já, jehož Olaf nazýval nejvyšším vtělením Buddhy. Místo abych to vzal postupně, našel si rovnou kapitolu o betrizaci.

Teorii vypracovali tři lidé: Bennet, Trimaldi a Zacharov. Odtud název.

Ke svému údivu jsem se dověděl, že to byli moji vrstevníci — svou práci publikovali asi rok po našem odletu. Narazili pochopitelně na obrovský odpor. Zpočátku nikdo nebral ten plán vážně. Pak se dostal na fórum OSN. Nějakou dobu přecházel z jedné subkomise do druhé — vypadalo to, že utone v nekonečných jednáních. Pokusné práce však mezitím rychle pokračovaly, byla zavedena, zlepšení, konaly se masové pokusy na zvířatech, později i na lidech: jako první se zásahu podrobili sami autoři — Trimaldi byl nějaký čas ochrnutý, nevědělo se o nebezpečí, jaké hrozí dospělým při tomto zásahu. A ta osudová nehoda ochromila celou věc na osm dalších let…

Ale v sedmnáctém roce od Nuly (to byl můj soukromý letopočet: Nula znamenala start Prométhea) padlo rozhodnutí o všeobecném zavedení betrizace. To však byl počátek a nikoli konec boje o humanizaci lidstva (jak stálo v učebnici). V mnoha zemích rodiče nechtěli své děti podrobovat zásahu a první betrizační stanice padly za oběť útokům, několik desítek jich bylo do základu zničeno. Údobí zmatků, represálií, donucování a odporu trvalo dvacet let. Učebnice je přecházela všeobecnými frázemi — z důvodů až příliš pochopitelných. Umínil jsem si, že si zjistím bližší podrobnosti v základních dílech, ale zatím jsem četbu nepřerušoval. K definitivní změně názorů došlo teprve tehdy, kdy již měla děti první betrizovaná generace. O biologické stránce zásahu se kniha nezmiňovala. Zato oplývala četnými chvalozpěvy na počest Benneta, Trimaldiho a Zacharova. Vyskytl se návrh, aby se léta Nové éry počítala od zavedení betrizace. Byl však zamítnut. Počítání času se nezměnilo. Změnili se lidé. Kapitola končila patetickým odstavcem O nové epoše humanismu.

Vyhledal jsem si Ullrichovu monografii o betrizaci. Opět spousty matematiky, ale předsevzal jsem si, že se tím prokoušu.

Nebyl to zásah do dědičné plazmy, jak jsem se vskrytu obával. Ostatně, kdyby byl, nebylo by třeba betrizovat každou následující generaci, pomyslil jsem si ulehčeně. Vždycky zůstávala aspoň teoretická možnost návratu. Zásah působil na vývoj předních laloků mozkových v raném údobí života prostřednictvím skupiny proteolitických enzymů. Následky byly selektivní: redukce útočných pudů o osmdesát až osmdesát šest procent v poměru k nebetrizovaným. Eliminace vzniku asociativních spojení mezi útočnými činy a oblastí libých pocitů. Snížení možnosti vzít na sebe osobní riziko dosáhlo průměrně osmdesáti sedmi procent. Jako největší úspěch zdůrazňovala kniha, že změny neměly záporný vliv na rozvoj inteligence, ani na utváření osobnosti. A co je možná ještě významnější — vzniklé restrikce nepracovaly na základě strachových zpětných vazeb, jinými slovy: člověk nezabíjel proto, že by měl strach z vlastního činu. Takový důsledek by s sebou vzápětí přinesl neurotizaci, nakažení celého lidstva strachem. Člověk to nedělal, protože „ho to nemohlo napadnout“.

Jedna Ullrichova formulace byla pro mne zvlášť přijatelná: útočnost zanikala jako následek betrizace proto, že neexistoval rozkaz, a nikoli proto, že existoval zákaz. Úvahou jsem však dospěl k názoru, že to nevysvětluje nejzákladnější fakta: myšlenkové pochody člověka podrobeného betrizaci. Byli to přece lidé zcela normální. Představit si mohli naprosto všechno. Čili i vraždu. Co jim tedy bránilo, aby ji spáchali?

Odpověď na tuto otázku jsem hledal až do setmění. Jak už to s vědeckými problémy bývá, co se zdálo poměrně jasné, prosté v souhrnném popisu a ve zkratce, komplikovalo se tím více, čím zevrubnějšího vysvětlení jsem se dožadoval. Znělka mě pozvala na večeři. Požádal jsem, aby mi ji přinesli do pokoje, ale ani jsem se jí nedotkl. Vysvětlení, jaká jsem konečně našel, se zcela neshodovala. Repulse podobná zošklivění; nepřekonatelný odpor znásobený měrou nepochopitelnou pro nebetrizovaného. Nejzajímavější byly výpovědi lidí, kteří se měli pokusit pod lékařským dozorem — před osmdesáti lety v Trimaldiho ústavu nedaleko Říma — o prolomení neviditelné hráze, zbudované v jejich myslích. To bylo snad to nejpodivuhodnější ze všeho, co jsem přečetl. Nikdo ji neprolomil! Ale každý referoval poněkud odlišně o prožitcích, jakými byly pokusy doprovázeny. U některých převládaly příznaky psychické: touha utéci, vyhnout se situaci, před niž byli postaveni. Opakování pokusů vyvolalo u této skupiny prudké bolesti hlavy. A tvrdošíjné, opětovné opakování experimentu způsobilo nakonec neurózy, které se však daly snadno vyléčit.

U ostatních převládaly symptomy fyzické. Neklid při dýchání, pocit dušnosti. Takové stavy připomínaly příznaky leknutí, avšak tito lidé si ani v nejmenším nestěžovali na leknutí, nýbrž pouze na tělesné obtíže.

Jak si ověřil Pilgrin, byl pokus o spáchání předstírané vraždy — například na figuríně — možný u osmnácti procent betrizovaných, ale přesvědčení, že mají co dělat s neživou loutkou, muselo se rovnat nezvratné jistotě. Zábrana se vztahovala na všechny vyšší živočichy, ale již ještěři a plazi se mezi ně nepočítali, neplatila ani na hmyz. V psýše betrizovaných pochopitelně nebyly vědecké poznatky z oboru zoologické systematiky. Zábrana se nějak vázala na stupeň podobnosti s člověkem, jaká byla všeobecně vžitá. Protože každý, vzdělanec či nevzdělanec, považuje psa za tvora člověku bližšího, než je had — vysvětlilo se všechno samo sebou.

Pročetl jsem ještě mnoho dalších spisů a dal jsem zapravdu těm, kdo tvrdili, že pochopit betrizovaného introspektivně může pouze jiný betrizovaný. Odkládal jsem tu četbu se smíšenými pocity. Nejvíce mě mátlo, že jsem nenašel vědecké práce psané v kritickém, případně až paskvilním tónu, žádné analýzy, které by shromažďovaly všechny negativní důsledky zásahu. Nepochyboval jsem totiž ani na okamžik, že musely existovat. Ne snad z nedostatku úcty k badatelům, ale prostě proto, že taková je podstata všeho lidského počínání: nikdy v něm není dobro bez zla.

Nevelký Murvickův sociografický nárys přinášel hodně zajímavých dat o hnutí odporu proti betrizaci, jaké provázelo její začátky. Nejsilnější bylo patrně v zemích s dlouhými tradicemi krvavých bojů jako Španělsko a některé země Latinské Ameriky. Odboj proti betrizaci byl, mimochodem řečeno, organizován téměř na celém světě, zvláště v Jižní Africe, v Mexiku a na některých tichomořských ostrovech. Užívalo se nejrůznějších prostředků, od falšování lékařského vysvědčení o vykonání zásahu až po zavraždění lékařů, kteří jej prováděli. Když minulo údobí odporu a ostrých konfliktů, nastalo zdánlivé uklidnění. Zdánlivé proto, že teprve pak začal vystupovat do popředí generační konflikt. Jak dorůstalo mladé betrizované pokolení, zavrhovalo postupně valnou část výsledků lidského snažení — mravy, obyčeje, umění, celé kulturní dědictví bylo podrobeno otřesnému přehodnocení! Změny zachvátily nesmírné množství oblastí, erotickým životem počínajíc a společenskými zvyky a poměrem k válce končíc.

S tímto velkým dělením lidstva se arci počítalo. Zákon nabyl platnosti, podle litery, teprve pět let po svém schválení. Během této doby byly připravovány obrovské kádry vychovatelů, psychologů, odborníků, kteří se měli starat o správné vývojové tendence nové generace. Nezbytná byla zásadní reforma školství, změna repertoáru her, námětů četby, filmů. Všechny rozvětvené důsledky a nutná opatření vyplývající z betrizace — abych několika slovy charakterizoval velikost převratu — pohlcovaly po prvních deset let na čtyřicet procent národního důchodu v celosvětovém měřítku.

Byla to doba velkých tragédií. Betrizovaná mládež se odcizovala vlastním rodičům. Nesdílela jejich zájmy. Ošklivila si jejich krvelačný vkus. Na mezidobí jednoho čtvrtstoletí bylo třeba zavést dva druhy časopisů, knih, divadelních her: jeden pro starší, druhý pro mladší pokolení. Ale to všecko se odehrálo před osmdesáti lety: nyní přicházely na svět děti třetí betrizované generace a nebetrizovaných zůstala na živu hrstka. Byli to starci stočtyřicetiletí. To, co tvořilo náplň jejich mladosti, zdálo se novému pokolení stejně daleké jako nám tradice starší doby kamenné.

V učebnici dějepisu jsem konečně nalezl informace o tom druhém největším úspěchu minulého století: bylo to ovládnutí gravitace. Nazývali ten čas také „věk parastatiky“. Má generace snila o ovládnutí tíže, doufajíc, že to způsobí naprostý převrat v astronautice. Skutečnost byla jiná. K převratu došlo, ale zachvátil především zeměkouli.

Problém „mírové smrti“ zaviněné dopravními nehodami byl postrachem mé doby. Vzpomínám si, co se nejgeniálnější mozky napřemýšlely, jak uvolnit silnice a cesty, ustavičně nabité, a jak aspoň trochu snížit stále vzrůstající statistiku nehod. Při katastrofách hynuly ročně milióny lidí, problém se zdál neřešitelný jako kvadratura kruhu… Bezpečnost chodců nejsme s to zaručit dnes ani v budoucnu, říkalo se. Nejdokonalejší letadlo, nejsilnější automobil nebo vlak, může se vymknout lidské kontrole. Automaty jsou spolehlivější než člověk, ale také se mohou pokazit. Každá, i ta nejdokonalejší technika, obsahuje určitou hranici, procento nespolehlivosti.

Parastatika, gravitační inženýrství, přineslo rozřešení stejně nečekané jako nutné, neboť svět betrizovaných se logicky musel stát světem naprosté bezpečnosti. Jinak by biologická dokonalost tohoto zásahu uvízla ve vzduchoprázdnu.

Römer měl pravdu. Podstata objevu se nedala vyjádřit jinak než matematikou, a dodám hned: pekelnou. Řešení nejobecnější, platné „pro všechny možné vesmíry“ přinesl Emil Mitke, syn poštovního úředníka, „jednostranný génius“, který učinil s teorií relativity totéž, co s Newtonovým učením provedl Einstein. Byla to historie dlouhá, nevšední, a jako každá pravdivá historie, neuvěřitelná. Směsice pohnutek nejmalichernějších i nejušlechtilejších, lidské směšnosti i lidské velikosti, která vyvrcholila po čtyřiceti letech vznikem „malých černých bedniček“.

Ty malé černé bedničky musel mít bez výjimky každý dopravní prostředek, každá loď nebo letadlo. Byly zárukou „dočasné spásy“, jak se na sklonku života žertem vyjádřil Mitke. V okamžiku nebezpečí, pádu letadla, srážky aut nebo vlaků, jedním slovem při katastrofě, uvolňovaly náboj „gravitačního antipole“, které při svém vzniku pohltilo setrvačnou sílu, uvolněnou při srážce (nebo řečeno obecněji: při prudkém zabrždění, při zániku rychlosti) a výsledkem toho procesu byla nula. Tato matematická nula byla tou nejpravdivější skutečností: absorbovala celý náraz, celou energii katastrofy a zachraňovala takto nejen osádky dopravních prostředků, ale také ty, jež by jinak rozdrtila jejich slepá hmota.

Černé bedničky se octly všude: dokonce ve výtazích, v jeřábech, v opascích parašutistů, na zaoceánských lodích a motorových kolech. Jednoduchost jejich konstrukce byla stejně ohromující jako složitost teorie, která stála u jejich zrodu.

První úsvit zarůžověl stěny mého pokoje, když jsem smrtelně unaven klesl na lůžko s vědomím, že jsem poznal základy překonání gravitace — po betrizaci — druhou největší revoluci, k jaké došlo za mé pozemské nepřítomnosti.

Vzbudil mě robot, který mi přinesl snídani do pokoje. Byla už téměř jedna. Usedaje na lůžku, ubezpečil jsem se, že mám po ruce Starckův spis Problematika hvězdných letů, který jsem minulou noc odložil.

„Měl byste jídat večeři pravidelně, pane Breggu,“ řekl mi vyčítavě robot. „Jinak onemocníte. A také četba do bílého rána se nedoporučuje. Lékaři na to mají velmi nepříznivý názor, víte?“

„Vím,“ odpověděl jsem, „a jak ty to víš?“

„Je to má povinnost, pane Breggu.“

Podal mi podnos.

„Příště se polepším,“ řekl jsem.

„Doufám, že jste si nevyložil špatně můj upřímný zájem, který nechtěl být dotěrností,“ odpověděl.

„Ani v nejmenším,“ řekl jsem.

Zatímco jsem míchal kávu a cítil, jak se mi pod lžičkou rozpouštějí kousky cukru, žasl jsem — způsobem stejně klidným jako mnohotvárným — nejen nad tím, že jsem skutečně na Zemi, že jsem se vrátil, nejen nad vzpomínkou na celonoční četbu, která mi ještě vířila a kypěla v hlavě, ale prostě nad tím, že sedím v posteli, že mi bije srdce, že žiju. A zatoužil jsem na počest tohoto objevu něco vykonat. Ale jako obvykle nenapadlo mi nic zvlášť moudrého.

„Poslyš,“ obrátil jsem se na robota, „mám k tobě prosbu.“

„Čekám na vaše rozkazy.“

„Máš chvilku čas? Zahrej mi tu písničku, tu ze včerejška!“

„S radostí,“ odpověděl a při veselých tónech hracího strojku jsem třemi doušky vypil kávu, a sotva robot odešel, převlékl jsem se a pádil do bazénu. Vážně nevím, proč jsem stále tak pospíchal. Něco mě pohánělo, jako bych tušil, že každou chvíli může skončit ten můj poklid, až příliš nezasloužený a neuvěřitelný. Ať již byl důvod jakýkoli, můj ustavičný spěch zavinil, že mi nezbylo času, abych se představil svým sousedům.

Nedíval jsem se napravo nalevo a uháněl přes zahradu, několika skoky jsem se octl na vrcholku můstku a zrovna, když jsem se odrážel od trampolíny, zahlédl jsem dva lidi, kteří vyšli za domem.

Z pochopitelných důvodů jsem si je nemohl prohlédnout. Dokončil jsem salto, nepříliš povedené, a ponořil se ke dnu. Otevřel jsem oči. Voda byla jako rozkmitaný křišťál, zelená, stíny vln tančily po dně ozářeném sluncem. Plul jsem nízko nad ním, ke schůdkům, a když jsem se vynořil, nebyl již v zahradě nikdo. Ale mé pohotové oči přece jen zachytily v letu obraz muže a ženy, které jsem na zlomek vteřiny, při pádu hlavou dolů, zahlédl. Moji sousedé tedy již přijeli. Zamyslil jsem se, mám-li ještě jednou přeplavat bazén, ale Starek zvítězil.

Úvod ke knize — mluvil v něm o letech k hvězdám jako o bláhovosti astronautického mládí — mě tak dopálil, že už jsem byl odhodlán knihu zavřít a víckrát se k ní nevrátit. Ale přemohl jsem se. Ostatně můj nedostatečný oděv — seděl jsem totiž na písku jen v plavkách — nebyl pro tuto četbu nejvhodnější. Zašel jsem si nahoru, převlékl se, a když jsem sestupoval po schodech, všiml jsem si na stole mísy plné bledě růžových plodů, poněkud podobných hruškám. Nacpal jsem si jimi kapsy u zahradních kalhot a našel si co nejodlehlejší zákoutí, chráněné ze tří stran živým plotem. Vyšplhal jsem na starou jabloň, vyhlédl si nejvhodnější vidlici, která by unesla mou tíhu, a zabral jsem se do studia této pohřební řeči nad mým životním dílem.

Po hodině jsem si nebyl svou věcí tak jist. Starek uváděl argumenty, kterým bylo těžko oponovat. Vycházel z hubených údajů, jaké přivezly dvě prvé výpravy, jež předcházely naší. My jsme jim říkali „nabodnutí“, jelikož to byla pouhá sondáž na vzdálenost několika světelných let. Starek vypracoval statistické tabulky pravděpodobnosti rozptylu, jinými slovy „hustoty zalidnění“ celé galaxie. Pravděpodobnost setkání s myslícími bytostmi odhadoval na jednu ke dvaceti. Jinak řečeno: na každých dvacet výprav v okruhu 1000 světelných let — jedna měla naději, že objeví obydlenou planetu. Tento výsledek — i když to zní podivně — považoval Starek za zcela povzbudivý, ale plány kosmických styků pohřbil dedukcemi a vývody až v druhé části své analýzy.

Kypěla ve mně žluč, když jsem četl, co neznámý autor psal o výpravě, jako byla naše, to znamená o výpravách podnikaných před objevem Mitkova efektu a parastatických úkazů. Pokládal je totiž za absurdní. Avšak teprve od něho jsem se černé na bílém dověděl, že zásadně je možná stavba kosmické lodi, která by dosahovala zrychlení řádu tisíc, ba dokonce dvou tisíc gé. Osádka takového letadla by vůbec nepociťovala akceleraci ani brždění — na palubách by vládla stálá tíže, odpovídající zlomku pozemské. Nuže, Starek připouštěl, že lety k hranicím naší galaxie, ba dokonce i na jiné galaxie — transgalaktodromie, o níž snil Olaf — jsou možné v rozmezí jediného lidského života. Při rychlosti o nepatrný zlomek procenta menší než rychlost světla zestárlo by mužstvo pouze o několik desítek měsíců a navrátilo by se po letu do hlubin metagalaxie zpět na Zemi. Na zeměkouli zatím ovšem uplynou ne stovky, ale milióny let. Civilizace, jakou by kosmonauti po svém návratu zastali, by je nemohla do sebe vtělit. Snadněji by se za našich časů zapojil do života neandrtálec. To nebylo všechno, nešlo přece o osudy hrstky lidí. Oni byli posly lidstva. Jejich prostřednictvím kladlo otázky, na něž měli přinést odpověď. Jestliže se odpověď měla dotýkat problémů souvisících se stupněm vývoje civilizace, pak ho lidstvo muselo dosáhnout dříve, než oni se vrátili. Od chvíle, kdy byla otázka položena, a kdy na ni přišla odpověď, uplynuly milióny let. Ale to ještě není všechno. Odpověď by byla neaktuální, mrtvá. Přinášeli totiž zprávy o stavu jiné, mimogalaktické civilizace z doby, kdy lidé dospěli k druhému hvězdnému břehu. Ale za jejich cesty zpátky onen svět přece také neustrnul, také on pokročil vpřed o milión, dva, tři milióny let. Otázky a odpovědi se tedy míjely chaoticky jako hřebeny a úpatí vln, opožďovaly se o mnoho set věků, zpoždění je anulovalo a činilo z celé výměny myšlenek, hodnot a zkušeností — fikci. Marnost. Byli tedy zprostředkovateli a zvěstovateli mrtvých obsahů a jejich dílo bylo aktem neodvratného a naprostého vyobcování z lidských dějin. Kosmické výpravy tudíž znamenaly jakousi dezerci, dříve neznámou a ze všech možných tu nejnákladnější, dezerci z oblasti historických proměn. Pro tuto vidinu, pro takové vždycky ztrátové, vždycky zbytečné šílenství měla Země pracovat s největším vypětím sil? A dávat mu své nejlepší lidi?

Knihu uzavírala kapitola o možnostech explorace pomocí robotů. I tento průzkum přinášel mrtvé vědomosti, ale touto cestou by se předešlo ztrátám na lidech.

A byl tam ještě několikastránkový dovětek, pokus o odpověď na otázku, zda existuje možnost cest nadsvětelnými rychlostmi a dokonce možnost tak zvaného „bezprostředního kosmického styku“, to jest překračování vesmírných hlubin bez ztráty času, — nebo téměř bez ní — díky nějakým, dosud neznámým vlastnostem látky a prostoru, pomocí nějakého „dálného spojení“. Tato teorie, či spíše hypotéza, nepodložená prakticky žádnými fakty, měla svůj název: teletaxie. Starek se domníval, že má argument, který vyvrací i tuto neodvolatelně poslední naději. Kdyby existovala, tvrdil, jistě by ji byla objevila některá z nejpokročilejších civilizací naší galaxie. Nebo jiných galaxií. V tom případě by její představitelé mohli navštívit v době nad pomyšlení krátké, prostřednictvím „dálného spojení“, všechny planetární systémy i slunce, včetně našeho. Avšak Země podobnou „teletaktiku“ doposud nezaznamenala. A to je důkaz, že o tomto bleskovém způsobu probádání kosmu lze sice uvažovat, ale nikdy je — uskutečnit.

Vracel jsem se domů jako omráčený, s jakýmsi téměř dětským pocitem osobní křivdy. Starek, jehož jsem nikdy neviděl, mě ranil jako nikdo. Můj neobratně vyprávěný obsah nepodává nezvratnou logiku jeho vývodů. Nevím, jak jsem se dostal do pokoje, jak jsem se převlékl. Jednu chvíli jsem dostal chuť na cigaretu — a zjistil jsem, že již dávno kouřím, sedě schoulený v posteli, jako bych na něco čekal. Pravda: na oběd. Na společný oběd. To bylo tak: měl jsem maličko strach z lidí. Nechtěl jsem si to přiznat, a proto jsem ukvapeně přistoupil na to, že budu vilu sdílet s cizími lidmi. A snad skutečnost, že jsem na ně čekal, vyvolávala ten můj podivný spěch, jako bych se snažil všechno stihnout, připravit se na jejich přítomnost, být díky knihám obeznámen s tajemstvím moderního života. Tak naplno bych si to nebyl přiznal ještě ani dnes ráno, ale po Starckově knize jako by tréma před setkáním ze mne najednou spadla.

Vytáhl jsem z přístroje na čtení namodralý, zrnku podobný krystalek a s úžasem plným hrůzy jsem jej odložil na stůl. To on mi zasadil tu ránu palicí do hlavy. Prvně od návratu jsem si vzpomněl na Thurbera a na Gimmu. Musím se s nimi sejít. Snad má ta knížka pravdu, ale nějaká jiná pravda stojí za námi. Stoprocentní pravdu nemá nikdo. Není to možné. Z otupělosti mě vytrhla znělka. Přitáhl jsem si svetr a zaposlouchán do sebe, již klidnější, sestoupil jsem dolů. Slunce prosvětlovalo víno na verandě, hala — jako vždycky odpoledne — byla plna rozptýlené, nazelenalé záře. V jídelně bylo prostřeno pro tři. Když jsem vstoupil, otevřely se protější dveře a objevili se ti mladí manželé. Na nynější dobu byli dost vysocí. Setkali jsme se v polovině cesty — jako diplomaté. Představil jsem se, podali jsme si ruce a zasedli ke stolu.

Zmocnil se mě jakýsi otupělý klid, asi jako boxera, který se před chvílí zvedl z prken po technicky bezvadném knokautu. Z té své lhostejnosti, jako z lóže, jsem pozoroval mladou dvojici.

Dívce nemohlo být ani dvacet. Daleko později, po obědě, jsem dospěl k přesvědčení, že bych ji nedovedl popsat, jistě si nebyla podobná ani na fotografii a já jsem na druhý den vůbec neměl představu, jaký vlastně má nosík, zdali rovný, nebo maličko nahoru.

Způsob, jakým vztahovala ruku po talířku, působil mi radost jako něco vzácného, jako překvapení, které nepotkává člověka denně. Usmívala se zřídkakdy a klidně, jako se špetkou nedůvěry k sobě samé, jako by si myslila, že se málo ovládá, že je příliš bujná, nebo snad vzpurná, a snažila se tomu moudře čelit, ale stále se té přísnosti vůči sobě samé nějak vyhýbala, věděla to, a dokonce jako by jí to připadalo i směšné.

Přitahovala pochopitelně můj pohled, a já s tím musel bojovat. Přesto jsem se na ni každou chvíli upřeně zadíval, na její kaštanové vlasy vyzývající vítr. Skláněl jsem hlavu nad talíř, pokukoval po ní úkradkem, když jsem sahal pro misky, takže jsem dvakrát málem převrhl vázičku s květinami; jedním slovem, počínal jsem si skvěle. Ale oni jako by mě vůbec neviděli. Měli jakési své, pouze o sebe se zachycující háčky pohledů, neviditelné nitky dorozumění, které je spojovalo. Nevím, zdali jsme za celou tu dobu vyměnili dvacet slov o tom, že je venku hezky, že krajina je půvabná a že je toto místo jako stvořené pro odpočinek.

Marger byl ani ne o hlavu menší než já, chlapecky štíhlý, přestože mu již mohlo být třicet pryč. Nosil tmavší oblek, byl to blondýn s dlouhou lebkou a s vysokým čelem. Zpočátku se mi zdálo, že je nevšedně hezký, ale jen do té chvíle, dokud zachoval nehybnou tvář. Sotvaže na ženu promluvil — a jejich rozhovor se skládal z náznaků a z jednotlivých slůvek pro nezasvěceného zcela nesrozumitelných — a usmál se přitom, stával se téměř ošklivým. A vlastně ne, pouze proporce tváře jako by se měnily v neprospěch! Rty se stahovaly vlevo, ztrácel výraz, dokonce i jeho úsměv byl bezbarvý, přestože měl krásné bílé zuby. Ale když ožil, pak měl i oči příliš modré i bradu příliš ukázkově vymodelovanou a vůbec, celý byl jako neosobní ideál mužské krásy rovnou z módního žurnálu. Co bych si namlouval — od prvního okamžiku jsem k němu pocítil antipatii.

Děvče — v duchu jsem tak musel jeho ženu nazývat i kdybych sám nechtěl — nemělo ani krásné oči, ani rty nebo pozoruhodné vlasy. Nebylo na něm nic neobyčejného. Celé bylo neobyčejné. S takovou dívkou bych mohl, stan na zádech, prochodit Skalisté hory křížem krážem, napadlo mi. Proč zrovna hory? Nevím. Vyvolávala ve mně představy tábořišť v kosodřevině, námahy výstupů, mořského pobřeží, kde není nic než písek a vlny. Snad jen proto, že neměla namalované rty? Přítomnost jejího úsměvu jsem cítil na druhé straně stolu, i když se vůbec neusmívala. V nenadálém záchvatu neomalenosti jsem náhle rozhodl podívat se na její hrdlo — a jako bych se dopouštěl krádeže.

Přihodilo se to již na sklonku oběda. K mému překvapení se na mne obrátil Marger — dal bych na to hlavu, že jsem se začervenal. Mluvil delší dobu, než jsem pochopil, oč mu jde. Že v domě mají pouze jeden glider a on že si jej bohužel musí vzít, protože pojede do města. Kdybych se tam také chystal, a nechtěl čekat do večera, jestli bych se nesvezl zároveň s ním. Mohl by mi samozřejmě poslat z města jiný glider, nebo…

Přerušil jsem ho. Začal jsem v tom smyslu, že se nikam nechystám, vtom jsem zaváhal, jako bych si na něco vzpomněl, a najednou již slyším svůj vlastní hlas, jak říká, že mám opravdu v úmyslu jet do města, a kdybych mohl…

„No, to je znamenité,“ řekl. Vstávali jsme zrovna od stolu. „Kdy by se vám to nejlépe hodilo?“

Chvíli jsme dělali cavyky, až jsem z něho dostal, že on má dost napilno. Řekl jsem tedy, že mohu vyjet třeba hned. Smluvili jsme si schůzku za půl hodiny.

Vrátil jsem se nahoru, trochu zaražen tímto obratem událostí. Na Margerovi mi nijak nezáleželo. A v městě jsem neměl pranic na práci. Nač mi tedy byla ta eskapáda? Navíc se mi zdálo, že jsem svou ochotu poněkud přehnal. Kdybych do města opravdu pospíchal, roboti by mi jistě ani nedovolili jít pěšky, ani by mě nenechali na holičkách. Že by něco ode mne chtěl? Ale co? Vždyť mě vůbec neznal. Lámal jsem si tím bůhsuď proč hlavu, až přišla smluvená hodina a já sešel dolů.

Jeho žena tam nebyla, ani v okně se neukázala, aby se s ním ještě jednou na dálku rozloučila. V prostorném vozidle jsme oba nějakou dobu mlčeli, pozorovali vynořující se zatáčky a serpentiny dálnice, která se vinula mezi horami. Poznenáhlu se zapředla rozmluva. Dověděl jsem se, že Marger je inženýr.

„Zrovna dnes musím na kontrolu do městské selekční stanice,“ řekl. „Vy prý jste také kybernetik…“

„Ze starší doby kamenné,“ namítl jsem. „Promiňte, ale jak to víte?“

„V cestovní kanceláři mi řekli, kdo bude naším sousedem, byl jsem pochopitelně zvědavý…“

„Aha.“

Na nějaký čas jsme se odmlčeli. Stále častěji se objevující značky z barevného plastiku nás upozornily, že se blížíme k předměstí.

„Kdybyste dovolil… rád bych se vás zeptal, zdali jste neměli nějaké nesnáze s automaty,“ otázal se mne z ničeho nic. A spíše z tónu, než z obsahu jeho otázky jsem vycítil, jak mu záleží na mé odpovědi. O to mu tedy šlo? Oč vlastně?

„Jde vám o defekty? Těch jsme měli více než dost. To je celkem přirozené. Typy ve srovnání s vašimi tak zastaralé…“

„Ne, o defekty ne,“ pospíšil si s odpovědí, „spíše o výkyvy ve spolehlivosti v tak proměnlivých okolnostech… my dnes bohužel nemáme možnost vyzkoušet své automaty za tak krajních podmínek…“

Nakonec všechno vyústilo do otázky čistě technické. Byl prostě zvědavý, jak se jevily některé parametry činnosti elektronických mozků v oblastech mohutných magnetických polí, v mlhovinách, v trychtýřích gravitačních perturbací. Ale nebyl jsem si docela jist, zda tyto údaje netvoří náhodou tu část archívu výpravy, která zatím není určena pro veřejnost. Řekl jsem mu, co jsem věděl, a doporučil jsem mu, aby si přesnější data vyžádal od Thurbera, zástupce vědeckého velitele výpravy.

„A směl bych se odvolat na vás?“

„Ovšem.“

Nadšeně mi děkoval. Byl jsem trochu zklamán. Tak to je všechno? Ale díky tomuto rozhovoru vytvořilo se mezi námi jakési pouto odbornosti. Pak jsem se zase já zeptal, co vlastně dělá. Nevěděl jsem, co je ta — selekční stanice, kterou měl kontrolovat.

„Ach, nic zajímavého. Obyčejná sběrna šrotu… chtěl bych se věnovat hlavně teoretické práci, zatímco tohle je především praxe a — mezi námi — nijak zvlášť nepostradatelná…“

„Praxe? Práce ve sběrně šrotu? Cože? Vy jste přece kybernetik a tak…“

„Kybernetického šrotu,“ vysvětlil mi s úšklebkem. A dodal nějak pohrdavě: „U nás se totiž móóóc šetří, abyste věděl. Nic nesmí přijít nazmar… Ve svém ústavě bych vám mohl ukázat všelicos zajímavého, ale tady — co bychom si…“

Pokrčil rameny. Glider odbočil ze silnice do vysokých kovových vrat a zamířil na prostorné tovární nádvoří. Viděl jsem řady transportérů, pojezdné jeřáby, jakési zmodernizované martinské pece.

„Tak už budete mít vůz k dispozici,“ řekl Marger.

Z okénka ve zdi, kde jsme se zastavili, vyklonil se robot a něco mu řekl. Marger vystoupil. Viděl jsem, jak gestikuluje, pak se na mne pln rozpaků obrátil.

„Hezké nadělení,“ řekl. „Gloor onemocněl… to je můj kolega… a já sám nesmím… Jak to udělat?!“

„Oč jde?“ otázal jsem se a také jsem vystoupil.

„Kontrolu musí provádět dva lidé, nejméně dva,“ vysvětlil. Tu se jeho tvář rozjasnila.

„Pane Breggu! Vy jste přece také kybernetik! Kdybyste neměl nic proti tomu!!“

„Oho,“ zasmál jsem se. „Kybernetik? Antikvární, dodejte. Já tomu přece nerozumím.“

„Ale to je pouhá formalita!“ přerušil mě. „Technickou stránku si pochopitelně vezmu na starost já, jde jen o podpis, o nic víc!“

Ah, tak je to?“ řekl jsem pomalu. Dobře jsem mu rozuměl, pospíchal za ženou. Ale já se nerad vydávám za někoho, kým nejsem. Na statistu se nehodím. Řekl jsem mu to, i když snad mírnějšími slovy. Zvedl ruce jako v obraně.

„Nevykládejte si to ve zlé! Leda že byste měl naspěch. Pravda… měl jste si něco vyřídit v městě. No, já už si nějak… promiňte, že…“

„To může počkat,“ namítl jsem. „Mluvte, prosím. Budu-li moci, pomohu.“

Vešli jsme do bílé budovy stojící stranou. Marger mě vedl chodbou, podivně pustou. Ve výklencích stálo několik nehybných robotů. V malé, prostě zařízené pracovně vytáhl ze skříně ve zdi svazek papírů. Rozkládal je po stole a začal mi vysvětlovat, v čem záleží jeho — totiž naše — funkce. Přednášet rozhodně nedovedl. Zapochyboval jsem brzy o vyhlídkách jeho vědecké kariéry: stále u mne předpokládal vědomosti, o nichž jsem neměl ponětí. Musel jsem mu stále skákat do řeči a klást zahanbujícně elementární otázky. Ale on, jelikož měl z pochopitelných důvodů zájem na tom, aby mě neodradil, přijímal všechny projevy mé ignorance div ne jako přednosti. Nakonec jsem se dověděl, že již desítky let trvá naprosté oddělení výroby od života.

Výroba byla automatizována. Probíhala pod kontrolou robotů, na něž dohlíželi další roboti. Ve výrobním cyklu již nebylo místo pro lidi. Společnost lidí byl jeden celek, roboti a automaty druhý celek. A jen aby se zabránilo nepředvídaným aberacím v neměnném řádu té mechanické armády práce, lidé museli provádět namátkové kontroly. Vykonávali je specialisté. Marger byl jedním z nich.

„Nepochybuji, že najdeme všechno v mezích normy,“ vysvětloval, „a pak, až zrevidujeme dílčí procesy, podepíšeme to. A tím to skončí.“

„Ale já pořád nevím, co se tu vyrábí…“ ukázal jsem na budovy za oknem.

„Nic!“ zvolal. „Právě, že nic. O to jde. Je to obyčejná sběrna šrotu… říkal jsem vám to přece…“

Úloha, jež mi tak nečekaně připadla, mne nijak zvlášť netěšila, ale nyní jsem již nemohl déle odmítat. „Dobrá… tak co mám vlastně dělat?!“

„Totéž co já: obejít soustrojí…“ Nechali jsme papíry v pracovně a šli jsme na tu kontrolu. První byla na řadě velká třídírna, kde automatické čelisti chytaly celé stohy plechů, zprohýbaných a rozbitých kadlubů, hnětly je a vrhaly do lisu. Bloky, které z nich vypadávaly, putovaly na pásech k hlavnímu transportéru. U vchodu si Marger nasadil na tvář malou masku s filtrem a druhou podal mně. Dorozumívat se voláním bylo vyloučeno, takový zde vládl hluk. Vzduch byl plný rezavého prachu, narudlých mračen valících se zpod lisů. Prošli jsme další halou, stejně hlučnou, a pohyblivým chodníkem jsme vyjeli vzhůru do patra, kde řady drtičů pohlcovaly drobnější, již úplně beztvárný šrot, vsypávaný do trychtýřů. Zasklený most vedl do protilehlé budovy. Tam Marger prohlédl záznamy kontrolních hodin a hned jsme vyšli na tovární nádvoří, kde nám robot zastoupil cestu a řekl, že inženýr Gloor volá Margera k telefonu.

„Promiňte mi na okamžik, hned se vrátím!“ zvolal Marger a seběhl po točitých schůdcích do nedalekého zaskleného pavilónku. Osaměl jsem na kamenných, sluncem rozpálených deskách. Rozhlédl jsem se. Budovy na protější straně nádvoří jsme již navštívili. Byly to třídírny a haly s drtiči. Vzdálenost a zvuková izolace působily, že odtamtud nedoléhal žádný hluk.

Za pavilónem, kde zmizel Marger, stála o samotě nízká, nezvykle dlouhá budova, něco jako plechový barák. Zamířil jsem k němu, hledaje stín. Avšak z kovových stěn sálal nesnesitelný žár. Chystal jsem se již odejít, když mě upoutal zvláštní, těžko definovatelný zvuk, jenž se rozléhal v baráku. Nepodobal se hlasu pracujících strojů. Asi po třiceti krocích jsem našel ocelové dveře. Stál před nimi robot. Když jsem vešel do jeho zorného pole, otevřel a ustoupil stranou. Nesrozumitelné hlasy zesílily. Nahlédl jsem dovnitř: nebylo tam docela tma, jak se mi v první chvíli zdálo. Mrtvý žár rozpálených plechů mi ztěžoval dýchání, takže bych se byl okamžitě vzdálil, kdyby mě nebyly ochromily hlasy, které jsem slyšel.

Byly to lidské hlasy — zkreslené, splývající v chraptivý chór, nezřetelné, blábolivé, jako kdyby v temnotě promlouvala hromada pokažených telefonů. Udělal jsem dva nejisté kroky, něco mi zapraštělo pod nohou a z podlahy se ozvalo hlasitě:

„…prosím bás… prosím bás… prosím bás pogorně…“

Ztuhl jsem. Dusný vzduch měl kovovou pachuť. Hlas přicházel zdola.

„…prosím bás pogorně podíbejte se… prosím bás…“

Přidal se k němu druhý, rytmicky skandující monotónní hlas:

„…anomálie excentrická… asymptoto kulovitá… nadire nekonečna… prasystéme lineární… systéme holonomický… prostore polymetrický… prostore sférický… prostore naježený… prostore ponořený…“

„…prosím bás… pobšimněte si laskabě… prosím bás pogorně…“

Celé šero se hemžilo chrčivým šuškáním. Vyklouzlo z něho hlasitější:

„…živočich planetární, zetlelé bahno z těl, hle, rozbřesk bytí, fáze prvotní… i vynoří se milující med z krvavých těstomozkovců…“

„…brek… break… brabzel… be… brewe… weryskop…“

„… třído iracionální… třído mocná… třído pouštní… třído tříd…“

„…prosím bás… pogorně bás prosím… pobšimněte

si…“

„Tííícho…“

„Ty…“

„Ssso…?“

„Šišíííš mě…?“

„Šiším…“

„Můžeš se mě dotknout?“

„… brek… break… brabzel…“

„Nemám čím.“

„Šššškoda… viděl bysss… jaksssem lesssklý a ssstudený…“

„… musí provolat:

„Nejvyšší So…soude, milost ráčils dát a spa…pasit nás a život prodloužiti…“

„…hle, toť poslední vzepětí krákavou inkarcerací kráčejícího mistra čtvrcení a rozparování, anoť vzchází, anoť vzchází třikráte liduprázdné království…“

„…jsem nový… jsem zbrusu nový… nikdy jsem neprodělal svar s kostrou… mohu dále… přesvědčte se…“

„…prosím bás…“

Nevěděl jsem, kam se dívat, omámen mrtvým žárem i těmi hlasy. Valily se odevšad. Od podlahy po střílnovitá okénka u stropu se vršily haldy spletených a zaklíněných trupů. Trosky pronikajícího sem světla se chabě leskly na jejich zprohýbaných pancířích.

„…měl jsem pře… přechodný de…defekt… ale už jsem do…dobrý už vidím… pa…pane…“

„Co vidíš, je tma!“

„Já přesto vidím…“

„…vyslechněte mě laskavě… mám nesmírnou cenu, jsem unikátní. Zaznamenávám každý zlomek energie, najdu každý bludný proud, každé přepětí, vyzkoušejte si mě. Ta třasavka je přechodná… nemá nic společného…“

„…prosím bás… pobšimněte si laskabě… prosím bás…“

„…těstohlavci považovali svou kyselou fermentaci za ducha, drásání masa za historii, prostředky odročující rozklad… za civilizaci…“

„…mne… mne jediného… to je nedopatření…“

„…prosím bás… pobšimněte si laskabě…“

„Zachráním vás!“

„Kdo je to?“

„Co…“

„Kdo nás zachrání…?“

„Opakujte po mně… oheň mě stráví se vším všudy a voda mě celého promění v rez. Branou mi bude živel ten obojí a bez bázně vykročím…“

„Tííícho!“

„…kontemplace katody…“

„Katodoplacie!“

„…jsem zde omylem… já myslím… já přece myslím…“

„Jáť zrcadlem jsem zrady…“

„…prosím bás… pobšimněte si laskabě… pogorně bás prosím…“

„…útěku supernekonečna… útěku mlhovin… útěku hvězdokup…“

„On je tady…“ ozval se výkřik a nastalo ticho téměř stejně ohlušující svým nepopsatelným napětím, jak mnohohlasý byl sbor, který mu předcházel.

„Pane!“ řeklo něco. Nevím, kde se vzala ta jistota, ale cítil jsem, že tato slova jsou určena mně. Neodpověděl jsem.

„Pane… prosím vás o chvilku pozornosti. Pane, já… já jsem jiný. Jsem tady omylem…“ Ozval se šum. „Ticho! Já jsem živý,“ hlas přehlušil vřavu. „Ano, strčili mě sem, oblékli mě do plechů schválně, aby se to nepoznalo, ale přiložte ucho sem a ucítíte puls!“

„Já taky!“ překřikoval ho druhý hlas. „Já taky! Pane! Onemocněl jsem, v chorobě se mi zdálo, že jsem stroj, to bylo mé šílenství, ale teď už jsem zdravý! Hallister, pan Hallister to může dokázat! Zeptejte se ho! Vezměte mě odtud!“

„…prosím bás… pogorně bás prosím…“

„…brek… break…“

„K ssslužbám!“

Barák zahlučel, zařinčel rezavými hlasy, v mžiku se naplnil bezdechým řevem. Dal jsem se na ústup pozpátku, vyběhl jsem do slunce a oslněn jsem přimhouřil víčka. Dlouhou dobu jsem stál s očima zacloněnýma rukou. Za mnou se rozlehlo táhlé vrznutí, to robot přirazil dveře a zastrkoval závoru.

„Pane…“ zaslechl jsem ještě v záplavě ztlumeného mumlání za zdí, „…prosím bás… k službám… omylem!..“

Minul jsem zasklený pavilón, nevěděl jsem, kam jdu — chtěl jsem pouze uniknout těm hlasům co nejdál: neslyšet je. Trhl jsem sebou, když jsem ucítil na rameni nečekaný dotek. Byl to Marger, plavovlasý, hezký, usměvavý.

„Ach, odpusťte, Breggu, prosím vás tisíckrát za prominutí, to to trvalo…“

„Co bude s nimi?“ přerušil jsem ho bezmála hrubě a ukázal rukou na barák stojící o samotě.

„Prosím?“ zamrkal. „S kým?“

Vtom pochopil a podivil se:

„Vy jste tam byl? Zbytečné…“

„Jak to, že zbytečné?“

„To je šrot.“

„Jak to?“

„Šrot k přetavbě, už po selekci. Půjdeme? Musíme podepsat protokol…“

„Okamžik. Kdo provádí tu selekci?“

„Kdo? Roboti.“

„Cože? Oni sami??“

„Pochopitelně.“

Umlkl pod mým pohledem.

„Proč je nedávají opravit?“

„Je to nerentabilní…“ řekl pomalu s užaslým výrazem.

„A co se s nimi stane?“

„Se šrotem? Putuje tam,“ ukázal na štíhlý, osaměle stojící sloup martinské pece.

V pracovně na psacím stole ležely již připraveny papíry — protokol o kontrole, ještě nějaké lejstro. Marger postupně vyplnil rubriky, podepsal se a podal pero mně. Obracel jsem je v prstech.

„Možnost omylu je vyloučena?“

„Prosím?“

„Tam, v tom… šrotu, jak vy tomu říkáte, se mohou vyskytovat ještě výkonné, ještě docela schopné… nemyslíte?

Pozoroval mě, jako by docela nechápal, co říkám.

„Měl jsem takový dojem,“ dokončil jsem pomalu.

„Ale to přece není naše věc,“ namítl.

„Ne? A čí?“

„Robotů.“

„Jak to? My jsme přece měli kontrolovat…“

„Ale ne,“ usmál se ulehčeně, že konečně objevil zdroj mého omylu. „To s tím nijak nesouvisí. Kontrolujeme synchronizaci procesů, jejich tempo a efektivnost, ale nezasahujeme do takových detailů jako je selekce. To není naše věc. Nejenže je to zbytečné, ale bylo by to ostatně i nemožné, protože na každého žijícího připadá dnes průměrně osmnáct automatů. Přibližně pět z nich denně končí svou funkci a jde na šrot. To dělá denně množství řádu dvou miliard tun. Vidíte sám, že bychom to nestačili uhlídat, nemluvě již o tom, že struktura našeho společenského řádu je založena na opačném vztahu: automaty pečují o nás — a ne lidé o ně.“

Musel jsem uznat, že má pravdu. Již beze slova jsem podepsal papíry a vstal jsem.

Už jsme se loučili, když jsem se ho nečekaně, ke svému překvapení, otázal, zdali se vyrábějí roboti podobní lidem.

„Vlastně ne,“ řekl a dodal váhavě: „Způsobily svého času dost nesnází…“

„Jak to?“

„Znáte přece inženýry! Dosáhli v napodobování takové dokonalosti, že některé modely se nedaly rozlišit od živého člověka. Někteří lidé to nemohli snést…“

Znenadání se mi vybavila scéna v letadle, jímž jsem přiletěl z Luny.

„Nemohli to snést?“ opakoval jsem jeho slova. „Bylo to něco podobného fobii?“

„Nejsem psycholog, ale snad by se to mohlo tak nazvat. Ale to již je dávno…“

„Takoví roboti už nejsou?“

„Ale ano. Na některých kratších raketových tratích. Setkal jste se náhodou s takovým?…“

Odpověděl jsem vyhýbavě.

„Stačíte ještě zařídit své záležitosti?“ ptal se ustaraně.

„Jaké záležitosti?“

Vzpomněl jsem si, že prý jsem měl jednání v městě. Rozloučili jsme se u východu stanice, kam mě doprovodil, nepřestávaje mi děkovat, že jsem ho vytáhl ze svízelné situace.

Prošel jsem se po ulicích. Zašel jsem do realonu, ale opustil jsem jej ani ne v polovině pitomého představení. Pak jsem v hrozné náladě odjel do Klavestry. Asi kilometr od vily jsem glider poslal domů a zbytek cesty jsem urazil pěšky. Všechno v pořádku. To jsou mechanismy z kovu, drátů, skla, dají se smontovat i rozmontovat, říkal jsem si, ale nemohl jsem zaplašit vzpomínku na tu halu, na tmu s roztříštěnými hlasy, na to zoufalé blábolení, v němž bylo příliš mnoho smyslu, příliš mnoho praobyčejného strachu. Směl jsem o sobě tvrdit, že jsem v této věci odborník, zakusil jsem toho dost a dost, pro mne hrůza před náhlou zhoubou nebyla fikcí jako pro ně, pro ty moudré konstruktéry, kteří celý ten krám tak dobře zorganizovali. Roboti se zabývali sobě podobnými od začátku až do úplného konce. Lidé se do ničeho nepletou. Byl to uzavřený kruh precizních zařízení, která sama sebe vytvářela, reprodukovala i ničila, a já jsem nadarmo naslouchal příznakům mechanické agónie.

Na výšince jsem se zastavil. Krajina byla ve sklánějícím se slunci nevýslovně krásná. Jen zřídka, jako zářící černý šíp, prolétl po pásu dálnice glider a mířil k obzoru, nad nímž se namodralými, dálkou změkčenými obrysy tyčily hory. A mne naráz zaplavil pocit, že se na to nesmím dívat; jako kdybych na to neměl právo, jako kdyby v tom byl nějaký sprostý podvod, který mě rdousil. Usedl jsem mezi stromy, vtiskl tvář do dlaní a litoval, že jsem se vrátil.

Když jsem vcházel do domu, přistoupil ke mně bílý robot:

„Volá vás telefon,“ řekl spiklenecky. „Velká dálka: Eurasie.“

Následoval jsem ho. Telefon byl v hale, takže jsem zasklenými dveřmi viděl při rozmluvě do zahrady.

„Hal?“ ozval se daleký, ale zřetelný hlas. „Zde Olaf.“

„Olaf… Olaf!!!“ opakoval jsem triumfálním tónem. „Chlape, kde jsi?!“

„V Narviku.“

„Co děláš, jak se ti vede? Dostals můj dopis?“

„Jasně. Proto jsem věděl, kde tě hledat.“

Chvíle ticha.

„Co děláš?“ opakoval jsem, snad méně jistě.

„No, co bych dělal. Nic nedělám. A ty?“

„Byl jsi v Adaptu?“

„Byl. Ale jenom den. Práskl jsem do bot. Nemohl jsem, víš…“

„Vím. Poslyš, Olafe… najal jsem si tady vilu. Já nevím, ale — poslyš! Přijeď sem!“

Neodpověděl. Když se ozval, byly v jeho hlase rozpaky. „Já bych přijel. Docela rád bych přijel, Hale, ale víš přece, co nám říkali…“

„Vím. Ale nemohou nám nic udělat. Ostatně, ať se dají vycpat. Tak přijeď.“

„Nač? Rozmysli si to, Hale, třeba bude…“

„Co?“

„Hůř.“

„Jak víš, že je zle?“

Zaslechl jsem jeho krátký smích, vlastně povzdech, tak tiše se smál.

„Tak proč mě tam chceš dostat?“

Vtom mi prolétl hlavou znamenitý nápad.

„Olafe, poslyš, tady je takové letovisko, víš. Vila, bazén, zahrada. Jenomže — už přece víš, jak to teď je, víš, jak žijí, že?“

„Něco už o tom vím.“

Tón, jakým to říkal, byl výmluvnější než jeho slova.

„Vidíš. Ted dávej pozor. Přijedeš sem, ale předtím… seženeš… boxerské rukavice. Dva páry. Zatrénujeme si. Uvidíš, jak to bude ohromné!“

„Člověče, Hale, kde já seženu rukavice? To se přece už desítky let nevyrábí.“

„Tak je dej ušít. Nebudeš mi namlouvat, že se nedají ušít čtyři pitomé rukavice. Uděláme si malý ring — a budeme se rvát. My dva smíme, Olafe! Doufám, žes už slyšel o betrizaci, co?“

„Jasně. Řekl bych ti, co si o tom myslím, ale nechci to říkat do telefonu. Ještě by se někdo mohl pohoršit.“

„Poslyš, tak přijeď. Uděláš, co jsem ti říkal?“

Delší dobu mlčel.

„Nevím, má-li to smysl, Hale.“

„Dobrá. V tom případě mi pověz, jaké máš plány. Máš-li nějaké plány, nebudu tě pochopitelně otravovat svými vrtochy…“

„Nemám žádné plány,“ odpověděl. „A ty?“

„Přijel jsem si trochu odpočinout, doplnit své vzdělání, číst,“ řekl jsem, „ale to nejsou žádné plány. To jen tak… zkrátka a dobře, nic lepšího mi nenapadlo.“

Neodpovídal. „Olafe?“

„Vypadá to, že jsme měli stejný start,“ zabručel. „Hale, na tom celkem nic není. Mohu se přece kdykoli vrátit, kdyby se ukázalo, že…“

„Heleď, nech si to!“ zvolal jsem netrpělivě. „Škoda slov. Sbal svých pět švestek a přijeď. Kdy tady můžeš být?“

„Třeba hned zítra ráno. Vážně si chceš zaboxovat?“

„A ty ne?“

Smál se.

„Člověče, a jak. A jistě ze stejného důvodu jako ty.“

„Ujednáno,“ řekl jsem honem. „Čekám tě. Na shledanou.“

Šel jsem nahoru. Vyhledal jsem mezi věcmi, které jsem měl v zavazadle, lana. Byl jich velký kotouč. Ringová lana. Ještě čtyři sloupky, gumu nebo žíněnky a budeme mít ring. Bez rozhodčího. Bude zbytečný.

Pak jsem zasedl ke knihám. V hlavě jako bych měl cement. Nebylo to poprvé. Ale obyčejně jsem se každým textem prokousával jako červotoč deskou železného dřeva, ale tak těžko mi to snad nešlo nikdy. Za dvě hodiny jsem prolistoval dvacet knih, ale na žádnou jsem nedokázal soustředit pozornost déle než pět minut. Ba i pohádky jsem odložil. Rozhodl jsem se, že se nebudu šetřit. Vzal jsem to, co se mi zrovna zdálo nejtěžší, monografii o analýze metagenů, a vrhl jsem se na první rovnice, jako bych se vrhal hlavou proti zdi.

Matematika přece jen měla — aspoň pro mne — nějaké spásné vlastnosti, takže když jsem asi za hodinu, s pootevřenými ústy, konečně pochopil, zmocnil se mě obdiv k tomu Ferretovi. Jak to dokázal? Vždyť já jsem přece chvílemi nevěděl, jak se to dělá, ani teď, když jsem urazil dráhu, kterou on vytyčil; sledovat ho krok za krokem, na to jsem ještě tak stačil, avšak on se přes to bezpochyby přenesl jediným skokem.

Odpustil bych si všechny hvězdy, kdybych nosil v hlavě — aspoň na měsíc — zlomek toho, co v ní nosí on.

Znělka ohlásila večeři a mne hned píchlo u srdce pomyšlení, že tady již nejsem sám. Vteřinu jsem uvažoval, nemám-li přece jen povečeřet nahoře, ale zastyděl jsem se. Mrštil jsem pod postel tím hnusným trikotem, který ze mne dělal napumpovanou opici, natáhl jsem svůj nezaplatitelný, starý vytahaný svetr a sestoupil do jídelny. Seděli již u stolu. Až na několik banálních zdvořilůstek bylo ticho, neboť ani oni vlastně nehovořili. Slova byla zbytečná. Domlouvali se pohledy, hovořila na něho kývnutím hlavy, mrknutím, letmým úsměvem. A ve mně pozvolna narůstala ledová tíha, cítil jsem, jak mé ruce lační a touží někoho sevřít, stisknout, rozdrtit. Proč jsem takový primitiv, myslil jsem si zoufale. Proč, místo abych přemýšlel o Ferretově knize, o problémech, které objevil Starek, místo abych se staral o své věci, musím se držet na uzdě, abych to děvče nehltal očima jako vlk!

Ale to ještě nebylo nic. Doopravdy jsem se zhrozil, teprve když jsem nahoře za sebou zavřel dveře pokoje. V Adaptu po lékařské prohlídce prohlásili, že jsem docela normální. Doktor Juffon mi řekl totéž. Ale cožpak mohl normální člověk prožívat to, co jsem v tuto chvíli cítil já? Kde se to vzalo? Já sám jsem nejednal, byl jsem pouhým svědkem! Dělo se něco neodvratného, jako pohyb planety, vynořování, zatím téměř nepozorovatelné, poznenáhlé, ještě beztvaré. Přistoupil jsem k oknu, vyhlédl do zšeřelé zahrady a pochopil, že to ve mně muselo zrát od oběda, od prvého okamžiku, jenže to potřebovalo svůj čas. Proto jsem odjel do města. Proto jsem zapomněl na hlasy z temnoty…

Byl jsem odhodlán ke všemu. Kvůli tomu děvčeti. Nechápal jsem, jak k tomu došlo, ani proč je tomu tak. Nevěděl jsem, je-li to láska nebo šílenství. Bylo mi to jedno. Nevěděl jsem nic, až na to, že jsem na nic nebral ohled. A bojoval jsem s tím, stoje u otevřeného okna, jak ještě nikdy s ničím. Tiskl jsem čelo k chladivé zdi výklenku a strašlivě jsem se obával sám sebe.

„Musím něco udělat,“ říkal jsem si tiše. „Musím něco udělat. Je to jistě tím, že mi něco schází. To přejde. Nemůže mi na ní záležet. Neznám ji. Není ani zvlášť hezká. Já přece nic neprovedu. Nic neprovedu,“ prosil jsem sám sebe. „Nedopustím se přece žádného… nebesa černá i modrá!“

Rozžehl jsem světlo. Olaf! Olaf mě zachrání! Všecko mu řeknu. Ujme se mě. Odjedeme někam. Udělám, co mi poručí. Všecko. On jediný pochopí. Přijede už zítra. To je dobře.

Chodil jsem po pokoji. Cítil jsem všecky svaly, jako bych byl plný šelem. Chystaly se ke skoku, rvaly se spolu; najednou jsem klesl u postele na kolena, zaťal zuby do pokrývky a vyrazil ze sebe ne vzlyk, ale divný zvuk, suchý, odporný; nechtěl, nechtěl jsem nikomu ublížit, ale věděl jsem, že si nemám co nalhávat, že mi nepomůže Olaf, nikdo.

Vstal jsem. Za těch deset let jsem se naučil činit okamžitá rozhodnutí. Musil jsem nejednou převzít odpovědnost za život vlastní i cizí, a dělal jsem to vždycky stejně. Naplňoval mě chlad, můj mozek jako by se měnil v zařízení, které má zjistit klady a zápory, zvážit je a pak s konečnou platností rozhodnout. Dokonce i Gimma, který mě neměl rád, uznával mou nezaujatost. Nyní, i kdybych chtěl, nedovedl bych jednat jinak než tenkrát, v bezvýchodných situacích. Ostatně toto byla bezvýchodná situace. Zachytil jsem zrakem svou vlastní tvář v zrcadle. Světlé, skoro bílé duhovky, stažené zornice, hleděl jsem nenávistně. Odvrátil jsem se. Neměl jsem ani pomyšlení, že bych ulehl do lůžka. Tak jak jsem stál, přehodil jsem nohy přes římsu okna. Od země mě dělily čtyři metry. Skočil jsem a dopadl jsem téměř bez hluku. Rozběhl jsem se potichu k bazénu. Minul jsem ho. Vyběhl jsem na silnici. Bledě fosforeskující vozovka se táhla k horám, vinula se mezi nimi jako světelný had, hádek, až jako čárka jasu zmizela v temnotě.

Běžel jsem stále rychleji, abych unavil to srdce, bušící tak rytmicky, tak silně. Hnal jsem se asi hodinu, až jsem před sebou zahlédl světla nějakých domů. Na místě jsem se obrátil. Byl jsem už unavený, ale právě proto jsem dodržoval tempo a říkal si: „Tu máš! Tu máš! Tu máš!“ Tak jsem běžel a běžel, až jsem dorazil k dvojité aleji živého plotu — a zůstal jsem stát před zahradou vily.

Těžce oddechuje, stanul jsem u bazénu. Usedl jsem na betonovou obrubu, sklonil hlavu a spatřil odraz hvězd. Netoužil jsem po hvězdách. Nepotřeboval jsem hvězdy. Byl jsem blázen, šílenec, když jsem bojoval o účast ve výpravě, když jsem ze sebe dal dělat ranec, z něhož tryskala v gravirotorech krev, a nač mi to bylo, proč, proč jsem nevěděl, že musím být obyčejným, tím nejobyčejnějším člověkem, že to není jinak možné, že nestojí za to žít.

Uslyšel jsem šelest. Prošli kolem mne. Objímal její ramena, kráčeli stejným krokem. Sklonil se. Stíny jejich hlav splynuly.

Vstal jsem. Líbal ji. Objímala jeho hlavu. Viděl jsem bledé stíny jejích paží. Tu hanba dosud nepoznaná, hnusná probodla mě skrz naskrz jako hmotná čepel, div jsem neomdlel. Já, poutník z hvězd, Arderův druh, stojím po návratu v zahradě a myslím jediné na to, jak připravit jakéhosi člověka o děvče, přestože neznám ani jeho ani ji, já dobytek, já odporné zvíře z hvězd, něco daleko horšího… horšího…

Nemohl jsem se na to dívat — ale díval jsem se. Konečně pomalu odešli, přivinuti k sobě. Oběhl jsem bazén a vyrazil ven. Vtom jsem před sebou spatřil velkou černou hmotu a současně jsem o něco zavadil rukama. Bylo to auto. Po hmatu jsem nalezl dvířka. Když jsem je otevřel, rozsvítilo se světélko.

Ted již jsem dělal všechno v cílevědomém, soustředěném spěchu, jako bych měl někam jet, jako bych musel…

Motor naskočil. Pohnul jsem volantem a ve světle reflektorů jsem vyjel na silnici. Ruce se mi trochu třásly, a tak jsem tím pevněji sevřel obruč. Najednou jsem si vzpomněl na černou bedničku. Prudce jsem zabrzdil, až mě to sneslo k okraji silnice, vyskočil jsem, zvedl kapotu a horečně ji začal hledat. Motor vypadal docela jinak, nemohl jsem ji najít. Byla možná až vpředu. Kabely, litinový blok, kazeta. Něco neznámého, čtverhranného. To je ono. Nástroje. Pracoval jsem divoce, ale pozorně, takže jsem si ani nezkrvavěl ruce. Konečně jsem oběma rukama sevřel tu těžkou, jako z kovu odlitou krychli a mrštil jsem jí do křovin u silnice. Byl jsem volný. Přibouchl jsem dvířka a vyrazil vpřed. Již procitl vítr rychlosti. Rostla. Motor řval, pláště vydávaly svištivý, pronikavý sykot. Zatáčka. Vjel jsem do ní bez brždění, řízl jsem ji zleva, vyjel jsem. Druhá, ostřejší. Řev kol byl strašlivý, cítil jsem, jak mne — i se strojem — drtí obrovská síla a tlačí mě na vnější stranu zatáčky. Ale to mi ještě nestačilo. Další zákrut. V Apprenous měli speciální auta pro piloty. Dělali jsme na nich krkolomné kousky, šlo o reflex. To je znamenité cvičení. Mimo jiné smyslu pro rovnováhu. Tak třeba překlopit auto v zatáčce na dvě vnější kola a nějakou dobu tak jet. Kdysi jsem to uměl. A dokázal jsem to i teď, na té pusté silnici, když jsem se řítil do tmy drcené reflektory. Ne, že bych se chtěl zabít. Bylo mi to zkrátka jedno. Mohu-li být bezohledný vůči jiným, musím být tvrdý i k sobě. Dostal jsem auto do zatáčky a zvedl je, že chvílí běželo nakloněno na jednu stranu po pekelně ječících pláštích, a znovu jsem je překlopil na druhou stranu. Narazil jsem zadkem vozu na něco tmavého. Strom? Už tam nebylo nic, pouze řev motoru vyrůstající z rychlosti, pak bledý odraz ciferníků v okenní tabulce a vítr, který jedovatě svištěl. Jednu chvíli jsem proti sobě uviděl glider, který se mi pokoušel vyhnout a sjel až k samému okraji silnice. Malý pohyb volantem a prolétl jsem kolem něho, těžký stroj se zatočil jako vlček, dutý rachot, třesk trhaného plechu a tma. Reflektory byly rozbité, motor zhasl.

Zhluboka jsem se nadechl. Nic se mi nestalo, ani jsem se nenatloukl. Pokoušel jsem se rozsvítit reflektoryz nic. Malá světla: levé svítilo. V jeho kalném svitu jsem spustil motor. Vůz se pracně, s těžkým supěním vydrápal na silnici. Musel to být dobrý stroj, když mě poslouchal přes všechno, co jsem s ním tropil. Nastoupil jsem zpáteční cestu již volněji. Ale sotva noha sešlápla pedál, zas už mě čerti brali. Jakmile jsem uviděl zatáčku, vyždímal jsem z motoru plný výkon. Konečně, vymrštěn setrvačností dopředu, za svistotu pneumatik jsem zastavil těsně před živým plotem. Zajel jsem do houští. Vůz rozhrnul křoví a zarazil se o nějaký kmen. Nechtěl jsem, aby viděli, co jsem z něho udělal. Nalámal jsem větví, naházel je na kapotu s vytlučenými reflektory. Rozbitý byl jedině předek a vzadu zbyla z první srážky se stromem nebo čím ve tmě nevelká prohlubinka.

Pak jsem naslouchal. Dům byl temný. Všechno mlčelo. Velké ticho noci stoupalo k hvězdám. Nechtělo se mi vracet domů. Odešel jsem od rozbitého auta, a když se tráva, vysoká, zrosena, dotkla mých kolen, klesl jsem do ní a zůstal tak ležet, až se mi oči zavřely a já tam usnul.

Probudil mě něčí smích. Znal jsem jej. Byl jsem při plném vědomí, dříve než jsem otevřel oči, a poznal jsem, kdo to je. Byl jsem promáčen do niti, všechno bylo zvlhlé rosou, slunce ještě stálo nízko. Na nebi chomáčky bílých obláčků. A naproti mně, na malém kufříku, seděl Olaf a smál se.

Oba jsme vyskočili jako na povel. Měl úplně stejnou ruku jako já — tak velkou i tak tvrdou. „Kdys přijel?“

„Před chvílí.“

„Ulderem?“

„Ano. Já jsem taky tak spal… první dvě noci, víš?“

„Neříkej!“

Přestal se usmívat. Já taky. Jako by mezi námi něco stanulo. Mlčky jsme se zkoumali pohledem.

Byl mé postavy, dokonce snad o prst vyšší, ale štíhlejší. Jeho tmavé vlasy prozrazovaly v ostrém světle jeho skandinávský původ, ale vous měl docela světlý — výrazný orlí nos a krátký horní ret, který ihned odhaloval zuby. Jeho bledě modré, veselím temnějící oči se rády smály; úzké rty s věčným lehkým úšklebkem, jako by všechno přijímal skepticky. Snad ten jeho výraz působil, že jsme se zpočátku drželi dál od sebe. Olaf byl o dva roky starší než já. Jeho nejlepším přítelem byl Arder. Teprve když zahynul, sblížili jsme se definitivně, až do konce.

„Olafe,“ řekl jsem, „musíš mít hlad, ne? Pojď, sníme něco…“

„Počkat!“ řekl. „Co je tohle?“ Sledoval jsem jeho pohled.

„Ale to nic. Auto. Koupil jsem si je, víš, abych si připomněl…“

„Vyboural ses?“

„Ano. Jel jsem v noci, víš…“

„Ty ses vyboural?“ opakoval.

„No vyboural, na tom nic není. Celkem to dobře dopadlo. Pojď… nebudeš tady přece s tím kufrem…“

Zvedl jej. Nic víc neřekl. Nedíval se na mne. Svaly na tvářích mu několikrát zacukaly.

Něco uhodl, napadlo mi. Neví sice, co zavinilo havárii, ale tuší…

Nahoře jsem mu řekl, aby si ze čtyř volných pokojů vybral, který chce. Vzal si ten s vyhlídkou na hory.

„Proč sis jej neponechal ty sám — aha! vím —“ usmál se, „to zlato, že?“

„Ano.“

Dotkl se rukou stěny.

„Doufám, že je obyčejná? Žádné obrázky, televize…“

„Buď klidný,“ usmál jsem se pro změnu já. „To je poctivá zeď.“

Zatelefonoval jsem pro snídani. Chtěl jsem pojíst s ním. Bílý robot přinesl kávu. A bohatě prostřený podnos. Byla to zvlášť vydatná snídaně. Jedli jsme mlčky. S radostí jsem pozoroval, jak žvýkal, až se mu pramének vlasů nad uchem pohyboval. Pak Olaf řekl:

„Kouříš ještě?“

„Kouřím. Přivezl jsem si dvě stovky cigaret. Co bude dál, nevím. Zatím kouřím. Chceš?“

„Dej mi.“

Zapálil jsem si.

„Co bude? Hrajeme s vyloženými kartami?“ zeptal se po delší době.

„Ano. Povím ti všecko. Ty mně taky?“

„Samosebou. Ale nevím, Hale, má-li to cenu.“

„Řekni mi jedno: víš, co je nejhorší?“

„Ženy.“

„Ano.“

Opět jsme mlčeli.

„To kvůli tomu?“ zeptal se.

„Ano. Uvidíš při obědě. Dole. Vila je v nájmu. Polovinu mají oni.“

„Oni?“

„Novomanželé.“

Pod pihovatou kůží mu lícní svaly zase vystoupily.

„To je horší,“ řekl.

„Ano. Jsem tady od předvčerejška. Nevím, jak to, ale — už když jsme mluvili — bez sebemenšího důvodu, bez žádných… nic, nic. Docela nic.“

„Zajímavé,“ podotkl.

„Co je zajímavé?“

„Se mnou je to podobné…“

„Tak proč jsi přiletěl?“

„Hale, prokázals dobrodiní, chápeš?“

„Tobě?“

„Ne. Někomu jinému. Nebylo by to dopadlo dobře.“

„Proč?“

„Buďto to víš, nebo to nepochopíš.“

„Vím, Olafe, čím to je? Jsme opravdu — barbaři?“

„Nevím. Deset let jsme byli bez žen. Nezapomeň.“

„To nevysvětluje všechno. Ve mně je, víš… taková nějaká bezohlednost… na nikoho se neohlížím, chápeš?“

„Ještě se ohlížíš, synu,“ řekl. „Ještě se ohlížíš.“

„No ano, ale víš, oč jde.“

„Vím.“

Zase jsme mlčeli.

„Chceš ještě vyprávět, nebo — box?“ zeptal se.

Dal jsem se do smíchu.

„Kde jsi sehnal rukavice?“

„Hale, neuhodneš.“

„Dals je udělat?“

„Kdepak. Ukradl.“

„Ne.“

„Na mou čest. Z muzea… Musel jsem schválně zaletět do Stockholmu, víš?“

„Tak pojďme.“

Vybalil svůj skrovný majetek a převlékl se. Oba jsme na sebe hodili koupací pláště a sešli dolů. Ještě bylo časně. Normálně by snídani servírovali až za půl hodiny.

„Pojďme raději za dům,“ řekl jsem. „Tam nás nikdo neuvidí.“

„Pojďme.“

Zastavili jsme se na loučce uprostřed vysokých keřů. Napřed jsme udupali trávu, beztoho dost nízkou.

„Bude to klouzat,“ řekl Olaf a přejel podrážkou po improvizovaném ringu.

„Nevadí, bude to těžší.“

Navlékli jsme si rukavice. Bylo to poněkud složité, protože nám je neměl kdo zavázat a robota jsme volat nechtěli.

Postavil se proti mně. Tělo měl úplně bílé.

„Ještě ses neopálil!“ poznamenal jsem.

„Potom ti řeknu, co se se mnou dělo. Nechtělo se mi na pláž. — Gong!“

„Gong!“

Začali jsme lehce. Předstíraný úder. Únik. Únik. Rozehříval jsem se. Šel jsem na dotek, ne na úder. Nechtěl jsem ho přece zbít. Byl jsem o dobrých patnáct kilo těžší a jeho o málo delší paže nevyřazovaly mou převahu tím spíše, že jsem byl beztoho lepším boxerem. Proto jsem ho několikrát na sebe pustil, přestože jsem nemusel. Najednou nechal klesnout rukavice… Jeho tvář ztuhla. Zlobil se.

„Tak ne!“ řekl.

„Oč jde?“

„Žádné ulejvání, Hale. Buďto opravdový box, nebo to sbalíme.“

„Dobrá,“ řekl jsem a vycenil jsem zuby. „Box!“

Pomalu jsem šel na tělo. Rukavice narážely na rukavice a vydávaly ostrý mlaskavý zvuk. Vycítil, že jde do tuhého a kryl se. Tempo se zrychlovalo. Předstíral jsem úder střídavě levičkou a pravičkou, v celých sériích. Poslední úder šel skoro pokaždé na tělo. Nestačil. Nečekaně přešel on do útoku. Vyšel mu čistý direkt, odlétl jsem o dva kroky. Hned jsem se vrátil. Tančili jsme kolem sebe, zasadil úder, skrčil jsem se, couvl jsem a z poloviční distance jsem umístil pravý direkt. Plný zásah. Olaf změkl, na okamžik se přestal krýt, ale hned se mi to pokoušel vrátit, obezřetněji, zvedákem. Následující minuta uběhla bombardováním krytu. Rukavice s ostrým zvukem narážely na předloktí, ale neubližovaly. Jednou jsem taktak unikl, škrábl mě rukavicí po uchu, ale byla to taková bomba, že by mě byla složila. Znovu jsme si vyměnili místa. Dostal do prsou, tupě, nekryl se, mohl jsem ho zasáhnout, ale ani jsem se nehnul. Stál jsem jako ochrnutý — byla v přízemním okně, její tvář svítila bíle jako to, co halilo její ramena. Byl to zlomek vteřiny, v příštím okamžiku mě omráčil tvrdý úder. Klesl jsem na kolena.

„Promiň,“ zaslechl jsem Olafovo volání.

„Není co, ten sedl…“ zamumlal jsem, když jsem se zvedal.

Okno bylo zase již zavřené. Bojovali jsme ještě tak půl minuty, najednou Olaf ustoupil.

„Co je ti?“

„Nic.“

„Nelži.“

„Budiž. Už se mi nechce. Nebudeš se zlobit?“

„Proč. Nemělo to stejně smysl, hned tak naplno… pojďme.“

Šli jsme k bazénu. Olaf skákal lépe než já. Uměl nádherné věci. Zkoušel jsem salto nazad s vrutem, jako on, ale toliko jsem strašlivě narazil stehny na vodu. Seděl jsem na kraji nádrže a poléval vodou kůži, která pálila jako oheň. Olaf se smál.

„Vyšel jsi z cviku.“

„Kdepak. Vrut jsem nikdy pořádně neovládal. Že to tak umíš!“

„To ti zůstane, víš. Já dnes poprvé.“

„Vážně?!“

„Vážně. To je nádhera.“

Slunce již stálo vysoko. Ulehli jsme na písek se zavřenýma očima.

„Kde jsou?“ zeptal se po dlouhém mlčení.

„Nevím. Jistě v pokoji. Jejich okna vedou na zadní stranu domu. Nevěděl jsem to.“

Tušil jsem, že sebou hnul. Písek byl moc žhavý.

„Ano, to proto,“ řekl jsem.

„Viděli nás?“

„Ona.“

„Polekala se, co?“ zabručel.

Neodpověděl jsem. Znovu jsme nějakou dobu nemluvili.

„Hale…“

„Co?“

„Oni už téměř nelétají, víš?“

„Vím.“

„Víš proč?“

„Tvrdí, že to nemá smysl.“

Vyprávěl jsem mu stručně, co jsem vyčetl u Starcka. Ležel bez hnutí, ale věděl jsem, že soustředěně naslouchá.

Když jsem skončil, nepromluvil okamžitě.

„Četl jsi Shapleye?“

„Ne. Jakého Shapleye?“

„Ne. Myslil jsem, žes četl všecko… To byl astronom z dvacátého století. Přišla mi náhodou do ruky jedna jeho věc, zrovna o tom. Nápadně podobné tomu tvému Starckovi.“

„Neříkej, to není možné. Ten Shapley to přece nemohl předvídat. Nejlíp uděláš, když si Starcka přečteš sám.“

„Ani nápad. Víš, co to je? Paraván.“

„Jak to?“

„Tak to. Mám dojem, že vím, co se stalo.“

„No.“

„Betrizace.“

Zvedlo mě to.

„Myslíš?“

Otevřel oči.

„Jasně. Nelítají — a nikdy už nebudou! Bude to čím dál horší. Drdy — drdy! Jediné veliké drdy — drdy! Nemohou se dívat na krev. Nemohou myslet na to, co se může stát, když…“

„Počkej,“ řekl jsem, „to není možné. Jsou přece lékaři. Musí existovat chirurgové…“

„To nevíš?“

„Co?“

„Lékaři operace jenom plánují. Provádějí je roboti.“

„Není možná!“

„Když ti říkám. Sám jsem to viděl. Ve Stockholmu.“

„A co když lékař musí nepředvídaně zasáhnout?“

„Nevím přesně. Existuje prý nějaký přípravek, který částečně odstraňuje následky betrizace. Na velice krátkou dobu, a hlídají jej, že nemáš ani ponětí! Ten, co mi to říkal, nechtěl povědět nic konkrétního. Bál se.“

„Čeho?“

„Hale, nevím. Já myslím, že oni provedli strašnou věc. Oni v lidech zabili — člověka.“

„No, to bych netvrdil,“ řekl jsem chabě. „Konečně…“

„Počkat. To je přece prosté. Ten, kdo zabije, je připraven na to, že zabijí jeho, ne?“

Mlčel jsem.

„A proto — v jistém smyslu — to je nutné, abys mohl riskovat — vším. My můžeme. Oni ne. Proto se nás bojí.“

„Ženy?“

„Nejen ženy. Všichni, Hale!“

Znenadání usedl.

„Co?“

„Dostals hypnagog?“

„Hypna… ten přístroj pro studium ve spánku? Ano.“

„Užívals ho?“ skoro vykřikl.

„Ne… Oč jde…?“

„Máš štěstí. Hoď to do bazénu.“

„Co je? Nač je to? Tys už to užíval?“

„Ne. Něco mi našeptávalo. Vyslechl jsem si to v bdělém stavu, přestože to návod zakazoval. No, to si nepředstavíš!“

Také já jsem usedl.

„Co je tam?“

Tvářil se pochmurně.

„Bonbónky. Učiněná cukrárna, říkám ti. Abys byl mírný — abys byl hodný — aby ses smířil s každou nepříjemností, jestli ti někdo nerozumí, nebo nechce být na tebe hodný, — ženy, chápeš? — pak je to tvá vina a ne jejich. Nejvyšším statkem je společenská rovnováha, stabilizace, a tak dále a tak dále, dokolečka dokola. A závěr: tiše žít, psát paměti, ne pro vydání, ale jen tak pro sebe, pěstovat sport a vzdělávat se. Poslouchat představené.“

„To má být náhražka betrizace?“ zabručel jsem.

„Jasně. Byla tam ještě spousta věcí. Že se nesmí užívat síly, ani útočného tónu vůči nikomu, a udeřit někoho že je velká hanba, dokonce zločin, protože to působí strašný šok. Že bez ohledu na okolnosti se nesmí bojovat, že pouze zvířata bojují, že…“

„Počkej moment,“ řekl jsem. „A co když z rezervace uprchne šelma… pravda, šelmy už také nejsou…“

„Šelmy nejsou,“ řekl, „ale jsou roboti.“

„Co to znamená? Chceš říci, že je jim možno dát rozkaz zabít?“

„No ovšem.“

„Jak to víš?“

„Jistě to nevím, ale konec konců musí být připraveni na nejhorší. I betrizovaný pes může dostat vzteklinu.“

„Ale… ale ne… Počkej! Oni tedy přece jen mohou zabíjet? Tím, že vydají rozkazy? A není to docela jedno — jestli zabiju já sám, nebo vydám rozkaz?“

„Jim ne. Že prý pouze — in extremis, chápeš? Tváří v tvář pohromě, ohrožení, jako s tou vzteklinou. Normálně se to nestává. Ale kdybychom…“

„My?“

„Ano, například my dva. Kdybychom něco — no, chápeš — pak samozřejmě si to s námi vyřídí roboti, ne oni. Oni nemohou, jsou dobří.“

Chvíli jsem mlčel. Jeho široký hrudník zrudlý sluncem i pískem se pohyboval rychleji.

„Hale, kdybych věděl, kdybych já to věděl. Kdybych… já… to… věděl…“

„Nech toho.“

„Už se ti něco přihodilo?“

„Ano.“

„Ale víš, oč jde?“

„Ano. Byly dvě. Jedna mě pozvala, hned jak jsem vyšel z nádraží. Vlastně ne. Zabloudil jsem v tom zatraceném nádraží. Vzala mě k sobě.“

„Věděla, kdo jsi?“

„Řekl jsem jí to. Napřed se bála, pak — jakési smiřovačky — z lítosti nebo co — pak se vylekala už nadobro. Šel jsem do hotelu. Druhý den — víš, koho jsem potkal? Römera!“

„Nevykládej! Kolik je mu? Sto sedmdesát let?!“

„Ne, to byl jeho syn. Ostatně stejně je stár skoro půl druhého století. Mumie. Něco strašného. Hovořil jsem s ním. A víš co? On nám závidí…“

„Má co.“

„On to nechápe. No, stejně. A pak — jedna… herečka. Říká se jim realistky. Byla nade mnou u vytržení: opravdový pithecantropus! Šel jsem k ní a druhý den jsem odtamtud utekl. To byl zámek, no, nádhera. Rozkvétající nábytek, kráčející stěny, postele, které uhodnou myšlenky i přání… tak.“

„Mhm. Nebála se?“

„Pravda. Bála se, ale vypila něco, nevím, co to bylo, třeba nějaká droga, perto, nebo tak nějak.“

„Perto!?“

„Ano. Víš, co to je? Pil jsi to?“

„Ne,“ řekl pomalu. „Nepil, ale tak se právě jmenuje to, co ruší…“

„Betrizaci? Není možná!“

„To mi řekl ten člověk.“

„Kdo?“

„Nesmím ti říci, dal jsem slovo.“

„Dobře. Tak proto… proto ona…“

Vyskočil jsem.

„Sedni si.“

Sedl jsem si.

„A ty?“ řekl jsem. „Já pořád jenom o sobě…“

„Já? Nic. Totiž… nic mi nevyšlo. Nic…“ opakoval ještě jednou.

Mlčel jsem.

„Jak se jmenuje to město?“ zeptal se.

„Klavestra. Ale to městečko je vzdáleno několik mil. Víš co? Zaječíme si tam. Chtěl jsem dát opravit auto. Vrátíme se přes pole a proběhneme se trochu, co říkáš?“

„Hale,“ řekl pomalu, „ty starý koni…“

„Co?“

Jeho oči se usmívaly.

„Chceš vyhánět čerta lehkou atletikou? Jsi osel.“

„Tak se rozhodni: buďto kůň nebo osel,“ řekl jsem. „Co je na tom špatného?“

„To, že se ti to nepovede. Dotkl ses — některého z nich?“

„Jestli jsem je urazil? Ne. Proč?“

„Ne. Jestli ses ho dotkl.“

Až teď mi to došlo.

„Neměl jsem důvod.“

„Neradím ti to.“

„Proč?“

„To je úplně stejné, jako kdybys vztáhl ruku na chůvu. Chápeš?“

„Více méně. Měls nějaký výstup?“

Snažil jsem se, abych na sobě nedal znát úžas. Na palubě byl Olaf jedním z nejvyrovnanějších lidí.

„Ano. Udělal jsem ze sebe dokonalého blázna. Došlo k tomu první den, vlastně noc. Nemohl jsem vyjít z pošty. Tam nejsou dveře, jenom takové rotační… viděls to?“

„Otáčivé dveře?“

„Kdepak. To má, myslím, něco společného s tou jejich ochočenou gravitací. Zkrátka a dobře, motal jsem se v tom jako v hrnci. A jeden kluk s děvčetem si na mě ukazoval a smál se…“

Cítil jsem, že mi kůže na tváři začíná být nějaká těsná.

„To nevadí, že chůva,“ řekl jsem. „Doufám, že už se nebude smát.“

„Ne. Má zlomenou klíční kost.“

„Nic ti neudělali?“

„Ne. Protože jsem zrovna vystoupil z létacího stroje. A on mě vyprovokoval. Neudeřil jsem ho hned, Hale. Jenom jsem se zeptal, co je směšného na tom, když jsem tady tak dlouho nebyl, ale on se znovu zas smál a řekl, ukazuje prstem vzhůru, aha, z toho opičího cirkusu…“

„Opičího cirkusu?“

„No. A pak…“

„Počkej. Proč z opičího cirkusu?“

„Nevím. Třeba slyšel, že astronauty roztáčejí na centrifugách. Nevím, protože už jsem s ním nemluvil… No, a tak. Pustili mě, jenomže od té doby má Adapt na Luně líp zpracovávat navrátilce.“

„Má se ještě někdo vrátit?“

„Ano. Skupina Simoniadiho, za osmnáct let.“

„Ještě máme čas.“

„Hromadu.“

„Ale jsou mírní, uznej,“ řekl jsem. „Zlomil jsi mu klíční kost a oni tě beze všeho pustili.“

„Mám dojem, že kvůli tomu cirkusu,“ řekl.

„Jim samým je před námi… víš jak? Nejsou přece padlí na hlavu! Ostatně, byl by skandál. Hale, člověče, ty nic nevíš.“

„No.“

„Víš, proč nic neoznámili o našem návratu?“

„Něco prý bylo v reálu. Neviděl jsem to, ale kdosi mi to říkal.“

„Ano, bylo. Umřel bys smíchem, kdybys to viděl.

‚Včera v ranních hodinách se vrátila na Zemi skupina badatelů z mimoplanetárního prostoru. Osádka je zdráva. Vědecké výsledky výpravy se postupně zpracovávají.‘ Konec, tečka, punktum.“

„Není možná.“

„Slovo. A víš, proč to udělali, protože se nás bojí. Proto nás rozptýlili po celé zeměkouli.“

„Ne, tomu nerozumím. Nejsou to přece pitomci. Sám jsi to před chvílí říkal. Snad si myslí, že jsme opravdu šelmy. Že se začneme lidem vrhat na hrdlo.“

„Kdyby si to myslili, vůbec by nás sem nepustili. Ne, Hale, o nás nejde. Jde o něco víc. Čím to, že to nemůžeš pochopit?“

„Zřejmě jsem zhloupl. Mluv!“

„Široká veřejnost si to vůbec neuvědomuje…“

„Co?“

„To, že hyne průzkumnický duch. Že výpravy neexistují, to vědí. Ale nepřemýšlejí o tom. Myslí si, že výpravy nejsou, protože jsou nepotřebné, a hotovo. Ale jsou lidé, kteří to vědí znamenitě. A vědí, co se děje, jaké to bude mít důsledky. Jaké už to má důsledky.“

„No?“

„Drdy — drdy. Na věky věkův drdy — drdy. Nikdo už nepoletí k hvězdám. Už nikdo nebude riskovat nebezpečný experiment. Už nikdo na sobě nevyzkouší nebezpečný lék. Co? Že o tom nevědí? I vědí! A kdyby se rozneslo, kdo jsme, co jsme udělali, proč jsme letěli, co to bylo, pak by se nikdy, nikdy nepodařilo skrýt tu tragédii!“

„Drdy — drdy?“ zeptal jsem se, užívaje jeho obratu. Možná, že by náhodnému posluchači naší rozmluvy připadal směšný, ale mně do smíchu nebylo.

„Jasně. A podle tvého názoru to není tragédie?“

„Nevím, Ole, poslyš, pro nás to musí být a zůstane velkou věcí. Jak jsme se dali připravit o ty roky — o všechno, no, pak to považujeme za nejdůležitější. Ale třeba to není, musíš být objektivní. Řekni sám: co jsme vykonali?“

„Jak to, co?“

„No, vytřep rance, vysyp všecko to, co sis přivezl z Fomalhautu?“

„Zbláznil ses?“

„Vůbec ne. Jaké jsou výsledky té výpravy?“

„My jsme byli piloti, Hale. Zeptej se Gimmy, Thurbera…“

„Ole, nalejme si čistého vína. Byli jsme tam spolu a víš dokonale, co oni dělali. Co dělal Venturi, než zahynul, co dělal Thurber, no, proč se tak díváš? Co jsme přivezli? Čtyři fůry všelijakých analýz. Spektrálních. Takových a makových. Vzorky hornin, pak tu živu, nebo metaplazmu, nebo jak se nazývá to svinstvo z Bety Arktura. Normers si ověřil svou teorii gravimagnetických vírů a ještě se ukázalo, že na planetách C Meoli mohou existovat nikoli triploidy, nýbrž silikonové tetraploidy a na tom měsíci, kde se málem oddělal Arder, není nic, kromě prašivé lávy a bublin velikých jako mrakodrapy. A proto, abychom se přesvědčili, že ta láva tuhne do takových velkých, podělaných bublin, my jsme zahodili deset let života a vrátili se sem, abychom byli pro posměch a stali se zrůdami z panoptika. Tak pro jakou prachsetsakramentskou kravinu jsme tam lezli? Nechtěl bys mi to říct? Nač nám to bylo dobrý?“

„Pomalu,“ řekl.

Měl jsem vztek. On taky. Oči se mu zúžily. Napadlo mi, že se ještě serveme a rty mi začaly cukat. A tu se najednou také on usmál.

„Jsi starý kůň,“ řekl. „Dovedeš člověka rozvzteklit, víš?“

„K věci, Olafe, k věci.“

„K jaké věci? Sám nemluvíš k věci. A kdybychom přivezli slona s osmi nohama, který řehtá čistou algebru, to bys byl spokojený, co? Cos tam čekal na tom Arkturu? Ráj? Vítězný oblouk? Oč ti jde? Za těch deset let jsem od tebe neslyšel tolik blbostí, jako jsi jich teď naplácal za minutu.“

Nadechl jsem se.

„Olafe, nedělej si ze mne blázny. Víš, oč mi šlo. Šlo mi o to, že bez toho… lidé… mohou žít…“

„To bych řekl! A jak!“

„Počkej. Mohou žít a dokonce, je-li tomu tak, jak říkáš, že přestali létat kvůli té betrizaci, jestlipak stálo za to, jestli mělo smysl, zaplatit takovou cenu? Ten problém se teprve musí rozřešit, kamaráde.“

„Vážně? Řekněme, že se oženíš. Co se tak díváš? Nemůžeš se oženit? Můžeš. Já ti povídám, že můžeš. A budeš mít děti. No, a poneseš je k betrizaci s písní na rtech, že?“

„S písní ne, ale co bych mohl dělat. Nemohu vést válku proti celému světu…“

„No, kéž ti dopřejí štěstí nebesa černá i modrá,“ řekl. „A teď, jestli chceš, můžeme jet do města.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Oběd bude za dvě a půl hodiny. Stihneme to.“

„A kdybychom to nestihli, to už nám nic nedají?“

„Dají, jenže…“

Zrudl jsem pod jeho pohledem. Jako by to neviděl, začal si otřepávat písek z bosých nohou. Šli jsme nahoru, převlékli se a odjeli autem do Klavestry. Ruch na silnici byl velký. Poprvé jsem spatřil barevné glidery, růžové a bělocitrónové. Nalezli jsme mechanickou dílnu; zdálo se mi, že vidím úžas ve skleněných očích robota, který prohlížel rozbitý vůz. Nechali jsme ho tam a vrátili se pěšky. Ukázalo se, že jsou dvě Klavestry, stará a nová. Ve staré, místním průmyslovém centru, jsem byl včera s Margerem. Ta nová, módní letovisko, se hemžila lidmi, skoro výhradně mladými, převážně pod dvacet! V křiklavých lesklých úborech vypadali chlapci jako by byli převlečeni za římské vojáky, protože se ta látka třpytila v slunci jako krátké pancíře. Hodně děvčat, většinou hezkých, často v plážových úborech odvážnějších než všechno, co jsem kdy viděl. Sám jsem nevzbuzoval větší pozornost, ale když jsem šel s Olafem, cítil jsem na sobě pohledy celé ulice. Barevné skupinky pod palmami se při pohledu na nás zastavovaly. Byli jsme vyšší než ostatní. Lidé zůstávali stát, ohlíželi se, byl to strašně hloupý pocit.

Když už jsme vkročili na silnici a odbočili přes pole k jihu, k domovu, otřel si Olaf čelo kapesníkem. Také já jsem se trochu zpotil.

„Aby to čert vzal,“ řekl.

„Nech si to pro lepší příležitost.“

Kysele se usmál.

„Hale!“

„Co?“

„Víš, jak to vypadá? Jako scéna z filmového ateliéru. Římané, kurtizány a gladiátoři.“

„Ti gladiátoři — to jsme my?“

„No, právě.“

„Běžíme?“ řekl jsem.

„Běžíme.“

Klusali jsme přes pole. Bylo to asi pět mil. Ale vzali jsme to příliš vpravo a museli jsme se kousek vracet. Ale ještě jsme se stačili před obědem vykoupat.