Návrat z hvězd

VIII

Jednou v noci, hodně pozdě, leželi jsme unaveni milováním, Eri odpočívala na boku a měla tvář položenu v ohbí mého lokte, a já, když jsem zvedl oči, mohl jsem spatřit za otevřeným oknem hvězdy v propastech mezi mračny. Vítr nevanul, záclona před okny visela bez hnutí jako bělavý přízrak, ale z širého moře přicházely mrtvé vlny a já jsem slyšel táhlý šum, který je oznamoval. Následovalo roztříštěné šplouchnutí, s jakým se rozbíjely na pláži, potom na několik úderů srdce nastalo ticho a neviditelné vody znovu útočily ve tmě na plochý břeh. Ale já téměř neslyšel to opakované, rytmické memento pozemské přítomnosti. Díval jsem se očima široce otevřenýma na Jižní kříž. Jeho Beta byla naší vůdkyní a každý den začínal jejím zaměřením, takže na konci jsem je konal již docela automaticky, zaujat jinými myšlenkami. Vedl nás neklamně, ten nikdy nehasnoucí maják v pustině. Cítil jsem téměř v rukou stisk pák, jimiž jsem pohyboval, abych světelný bod, hrot tmy, dostal do středu zorného pole, zatímco měkká gumová obruba okuláru doléhala na obočí a tváře. Tato hvězda, jedna z nejvzdálenějších, se nezměnila bezmála až k cíli a svítila stejně lhostejně, zatím co celý Jižní kříž se dávno rozpadl a přestal pro nás existovat, protože jsme pronikli mezi jeho ramena. A pak ten bílý bod, ten hvězdný obr, přestal být tím, čím se nám zdál na počátku — výzvou. Jeho neměnnost nám ukázala svou pravou tvář, byla svědectvím bezvýznamnosti našeho počínání, lhostejnosti prostoru, vesmíru, s níž se nikdy nikdo nedovedl smířit.

Ale nyní, když jsem se pokoušel mezi dvěma útoky Pacifiku zaslechnout dech Eri, málem jsem tomu nevěřil, mohl jsem si mlčky opakovat „opravdu, opravdu jsem tam byl“ a potvrzení nijak neoslabilo můj bezmezný údiv. Eri se pohnula. Chtěl jsem se odtáhnout, udělat jí víc místa, ale vtom jsem ucítil její pohled.

„Nespíš,“ zašeptal jsem. Naklonil jsem se, chtěl se rty dotknout jejích, ale položila mi na ústa špičky prstů. Chvíli je tam držela, pak jimi sklouzla podél klíční kosti k hrudníku a objela tvrdou jamku mezi žebry. Přitiskla na ni ruku.

„Co je to?“ zašeptala.

„Jizva.“

„Co to bylo?“

„Úraz.“

Zmlkla. Cítil jsem, že se na mne dívá. Pozvedla hlavu. Její oči byly pouhou tmou, bez lesku, viděl jsem sotva obrys ramene, oddechující, bílý.

„Proč mi to neřekneš?“ zašeptala.

„Eri…“

„Proč nechceš nic říci?“

„O hvězdách?“ pochopil jsem najednou. Mlčela. Nevěděl jsem, jak odpovědět.

„Myslíš, že nepochopím?“

Díval jsem se na ni zblízka, skrze tmu, skrze hukot oceánu, který naplňoval a opouštěl pokoj, a nevěděl jsem, jak jí to vysvětlím.

„Eri.“

Chtěl jsem ji obejmout. Uvolnila se a usedla na posteli.

„Nemusíš vyprávět, když nechceš. Ale řekni, proč?“

„Nevíš? Opravdu nevíš?“

„Ted již vím. Chtěl jsi mne… šetřit?“

„Ne. Bojím se prostě.“

„Čeho?“

„Sám dobře nevím. Nechci se toho dotýkat. Ničeho se nezříkám. Je to ostatně nemožné. Ale mluvit, to by znamenalo — jak se mi zdá — uzavřít se do toho. Přede všemi, před vším, před tím, co je… teď.“

„Rozumím,“ řekla tiše. Bledá skvrna jejího obličeje zmizela, sklonila hlavu.

„Myslíš si, že to nepovažuji za nic…“

„Ne, ne,“ pokoušel jsem se ji přerušit.

„Počkej, teď já. To, co si myslím o astronautice, a že jsem sama nikdy Zemi neopustila, to je jedna věc. Ale to nemá nic společného s tebou a se mnou. Nebo vlastně má, protože jsme spolu. Jinak bychom nebyli — nikdy. Astronautika — to jsi pro mne ty. Proto jsem si to přála… ale nemusíš. Je-li tomu tak, jak říkáš. Cítíš-li to tak.“

„Řeknu.“

„Ale ne dnes.“

„Dnes.“

„Polož se.“

Klesl jsem do polštářů… Šla po špičkách a bíle zazářila ve tmě. Zatáhla záclonu. Hvězdy zmizely. Zůstal pouze táhlý, s mrtvou neodbytností se vracející hukot Pacifiku. Neviděl jsem již téměř nic. Závan prozradil její kroky, lůžko se prohnulo.

„Vidělas někdy raketu typu Prométheus?“

„Ne.“

„Je mimořádně velká. Na Zemi by vážila přes tři sta tisíc tun.“

„A vás bylo tak málo.“

„Dvanáct. Tom Arder, Olaf, Arne, Thomas — piloti. No a já. A sedm vědců. Ale jestli se domníváš, že tam bylo místo, mýlíš se. Devět desetin hmoty je pohon. Fotoagregáty. Skladiště, zásoby, náhradní soustrojí — obytná část je nevelká. Každý z nás měl svou kabinu, kromě společných. V centrální části trupu — ležely ústředny a malé raketky pro přistání a rakety-sondy — ještě menší, které braly vzorky korony…“

„Nad Arkturem jsi byl v takové sondě?“

„Ano, s Arderem.“

„Proč jste neletěli spolu?“

„V jedné raketě? Protože to je menší pravděpodobnost.“

„Proč?“

„Sonda, to je chlazení, víš. Taková — létající chladnička. Místo jen na sezení. Sedíš v ledové skořápce. Ten led taje na straně pancíře a znovu mrzne na trubicích. Kompresory se mohou pokazit. Stačí okamžik, zaseknutí, venku je totiž osm, deset nebo dvanáct tisíc stupňů. Když se zastaví ve dvoumístné raketě, musí zahynout dva lidé. Jinak — jeden, rozumíš?“

„Rozumím.“

Nechala ruku ležet na tom necitlivém místě mého hrudníku.

„To se stalo… tam?“

„Ne. Eri — budu ti třeba vyprávět o něčem jiném.“

„Dobrá.“

„Jen si nemysli… to nikdo neví.“

„To?“

Jizva vystoupila pod teplem jejích prstů — jako by začínala opět žít.

„Ano.“

„Jak je to možné? A Olaf?“

„Ani Olaf ne. Nikdo. Obelhal jsem je, Eri. Nyní ti o tom už musím vyprávět, zašel jsem příliš daleko. Eri… stalo se to v šestém roce. Již jsme se vraceli, ale v oblasti mraku se nedá letět příliš rychle. Je to nádherný pohled, čím rychleji letadlo letí, tím prudší je luminiscence mračna — za námi se táhl mrak, ne jako ocas komety, spíše jako polární záře, rozvlátý na strany do hlubin nebe, k Alfě Eridanu, na tisíce a tisíce mil… Arder a Ennesson již s námi nebyli. Venturi již byl také mrtev. Probouzel jsem se vždycky v šest hodin ráno, tehdy se totiž světlo měnilo z tmavomodrého na bílé. Uslyšel jsem Olafa, mluvil z kormidelní kabiny. Zpozoroval něco zajímavého. Sestoupil jsem dolů. Radar ukazoval skvrnku ležící stranou kursu. Přišel Thomas a my přemýšleli, co to může být. Na meteor to bylo příliš velké, meteory se, mimochodem, nikdy nepohybují samy. Pro všechny případy jsme ještě zmenšili rychlost. To probudilo ostatní. Když přišli, vzpomínám si, že Thomas žertoval, že je to jistě letadlo. Nejednou se to říkalo. V prostoru musí být letadla z jiných soustav, ale spíše by se setkali dva komáři, kteří vzlétli na dvou protilehlých stranách zeměkoule. Byli jsme již blízko rozvětvení toho studeného mlhovinného mračna, prach tak zřídl, že bylo pouhým okem vidět hvězdy šesté velikosti. Ukázalo se, že ta skvrnka je planetoida. Něco jako Vesta. Asi tak čtvrt bilionu tun, možná více. Výjimečně pravidelná, skoro kulovitá. To je vzácnost. Měli jsme ji před špičkou na dva miliparseky. Letěla kosmickou a my za ní. Thurber se mne zeptal, zda můžeme přilétnout blíž. Řekl jsem, že můžeme, na čtvrt miliparseku.

Přiblížili jsme se. V teleskopu vypadala jako ježura — koule naježená ostny. Zvláštnost. Div ne muzeální. Thurber se začal dohadovat s Bielem, zda je tektonického původu. Thomas prohodil, že se to dá zjistit. Energeticky by to neznamenalo žádnou ztrátu, stejně jsme ještě nezačali zvyšovat rychlost. Vzlétne, nasbírá pár vzorků a vrátí se. Gimma váhal. S časem jsme na tom byli dobře — měli jsme ještě pořád rezervu. Konečně dal souhlas. Jistě proto, že jsem tam byl. I když jsem nic neříkal. Snad právě proto. Vyvinul se totiž mezi námi takový vztah — ale o tom někdy jindy. Zabrzdili jsme. To chvíli trvá — planetka se mezitím vzdálila, měli jsme ji na radarech. Byl jsem neklidný, protože od nástupu zpáteční cesty — jedna nepříjemnost za druhou. Havárie, hloupé, které se však daly těžko odstranit — a celkem bez rozumného důvodu. Nejsem pověrčivý, i když věřím na zákon série. Ale koneckonců neměl jsem žádné argumenty. Vypadalo to jako dětinskost — přesto jsem sám přezkoušel Thomasův motor a řekl jsem mu, aby si dával pozor. Na prach.“

„Nač?“

„Na prach. V oblasti studeného mračna působí planetoidy jako vysavače prachu, víš. Stahují ho z prostoru, v němž obíhají — mají na to čas. Usazuje se ve vrstvách, takže se její objem může zdvojnásobit. Ale stačí maličkost, náraz tryskových plynů, silnější dupnutí, a oblak prachu se zvedne a visí. Řekla bys hloupost, ale není nic vidět. Tak jsem mu to řekl. Věděl to ostatně právě tak dobře jako já. Olaf ho odpálil z bočního katapultu, a já šel nahoru, ke goniu. Naváděl jsem ho na cíl. Viděl jsem, jak se blíží, jak manévruje, obrátil raketu a nechal ji klesnout na povrch, jako na provázku. Pak jsem ho samozřejmě ztratil z očí.“

„Tys ho viděl v radaru?“

„Ne, opticky — dalekohledem. Infračerveným. Ale po celou dobu jsem s ním hovořil rádiem. Ve chvíli, kdy jsem si pomyslil, že už jsem dávno neviděl, aby Thomas tak opatrně přistával (my jsme všichni nějak začali dávat víc pozor, když jsme nastoupili zpáteční cestu), spatřil jsem slabý záblesk a po kotouči planetoidy se pomalu šířila černá skvrna. Gimma, který seděl vedle mne, myslil, že Thomas v poslední chvíli, aby přibrzdil pád, vyfoukl oheň. Tak se to říká. Pilot vyrazí jediný kratinký plamen z trysek. Pochopitelně za takových podmínek ne. Ale věděl jsem, že by to Thomas nikdy neudělal. To musel být blesk.“

„Blesk? Tam?“

„Víš, každé těleso, které se pohybuje velkou rychlostí v mračnu, nabíjí se statickou elektřinou, třením. Mezi Prométheem a planetkou byl rozdíl potenciálů. To mohou být miliardy voltů, ba i víc. Když Thomas přistával, přeskočila jiskra. To byl ten záblesk. Prudkým žárem se zvířil prach a v minutě byl celý kotouč planetky zakryt mraky. Neslyšeli jsme ho. Jeho rádio jenom praskalo. Měl jsem vztek hlavně na sebe, že jsem to podceňoval. Raketa měla speciální bleskosvody, hrotové, a náboj by po ní měl stéci v podobě Elmových plaménků. Tiše. Ale neštěkl. K výbojům ostatně dochází, ale ne k takovým. Ten byl výjimečně silný, Gimma se mě zeptal, co myslím, kdy se mračno usadí. Thurber se neptal na nic. Bylo jasné, že to potrvá dny.“

„Dny?“

„Ano. Přitažlivost je tam neobyčejně malá. Kámen vypuštěný z ruky padá někdy hodiny. Natož prach, vymrštěný do výšky několika set metrů. Řekl jsem Gimmovi, aby se věnoval své práci, že musíme počkat.“

„A nedalo se nic dělat?“

„Ne. Totiž, kdybych měl jistotu, že je Thomas v raketě, mohl bych to riskovat. Obrátil bych Prométhea zádí k planetce, přiblížil bych se, a foukl do toho smetí zblízka na plný tah, aby se rozletělo po celé galaxii, ale takto jsem neměl jistotu. A hledat ho…? Povrch planety se rovnal — co já vím — Korsice. Kromě toho bych v té prachové cloně mohl kolem něho projít na dosah ruky a neuviděl bych ho. Existovalo jediné východisko. Bylo v jeho rukou. Mohl odstartovat a vrátit se.“

„Neudělal to?“

„Ne.“

„Nevíš proč?“

„Tuším. Musel by startovat naslepo. Já jsem viděl, že ten mrak sahá, no, půl míle nad povrch, ale on to neviděl. Bál se asi srážky s nějakým převisem, nějakou skálou. Třeba přistál na dně nějaké hluboké průrvy. No, tak jsme se vznášeli jeden den, druhý — kyslíku a zásob měl na šest dní. Železná zásoba. Pochopitelně nikdo nebyl s to něco dělat. Chodili jsme a vymýšleli, jak Thomase z té kaše vytáhnout. Emitory, různé délky vln. Vrhali jsme tam dokonce pochodně. Ale ani nevzplály, ten mrak byl černý jako hrob. Třetí den a třetí noc. Měření ukazovalo, že prach sedá, ale nebyl jsem si jist, zda opadne docela za těch sedmdesát hodin, které Thomasovi zbývaly. Bez zásob tam mohl vydržet i déle, ale ne bez vzduchu. Tu jsem dostal nápad. Uvažoval jsem takto: Thomasova raketa je z velké části z oceli. Nejsou-li na planetoidě rudy, snad se mi ho podaří objevit pomocí ferrodetektoru. To je přístroj na objevování železných předmětů, víš? Měli jsme velmi citlivý. Reagoval na hřebík ve vzdálenosti tří čtvrtin kilometru. Raketu by objevil na mnoho mil. Museli jsme s Olafem na přístroji ledaco zkontrolovat. Pak jsem řekl Gimmovi co a jak a — letěl jsem.“

„Sám?“

„Ano.“

„Proč sám?“

„Protože bez Thomase už jsme zbyli pouze dva a Prométheus musel mít pilota.“

„A oni s tím souhlasili?“

Usmál jsem se ve tmě.

„Byl jsem první pilot. Gimma mi nemohl rozkazovat, jen navrhovat, a já jsem zvážil možnosti a řekl jsem ano, nebo ne. To znamená, řekl jsem pochopitelně ano. Ale v havarijní situaci jsem rozhodoval já sám.“

„A Olaf?“

„No, znáš již trochu Olafa. Dovedeš si představit, že jsem neodletěl — hned. Ale koneckonců Thomase jsem vyslal já. Nemohl to popřít. Hlavně, že jsem letěl. Pochopitelně bez rakety.“

„Bez rakety?“

„Ano. Ve skafandru s raketovou pistolí. To chvilku trvalo, ale ne tak moc dlouho, jak by se zdálo. Jedinou potíž jsem měl s ferrodetektorem. Byl velký jako bedna, a strašně nešikovný k tomu. Nevážil tam samozřejmě nic, ale když jsem se ponořil do mračna, musel jsem dávat pozor, abych na něco nenarazil. Mračno, když jsem se přiblížil, přestal jsem vidět, jen hvězdy se ztrácely jedna za druhou, napřed jednotlivě, od okraje, pak již bylo půl nebe černého. Pak jsem se ohlédl, Prométheus z dálky celý svítil, měl takové zařízení, pro zluminizování pancíře. Vypadal jako dlouhá bílá tužka s hříbkem na konci. To byl fotonový reflektor. Najednou všechno zmizelo. Přechod byl ostrý. Snad vteřina černé mlhy, pak již nic. Rádio jsem měl vypnuté, místo něho zpíval ve sluchátku ferrodetektor. K okraji oblaku jsem letěl sotva pár minut, ale na povrch jsem klesal přes dvě hodiny — musel jsem dávat pozor. Elektrická svítilna, jak jsem ostatně očekával, nebyla k ničemu. Začal jsem hledat. Víš, jak vypadají velké krápníky v jeskyních?…“

„Vím.“

„Tak nějak to vypadalo — jenže ještě podivněji. Mluvím o tom, co jsem uviděl později, až mrak klesl, protože při tom hledání jsem neviděl nic, jako kdyby mi někdo zalil smolou zorník skafandru. Bednu jsem měl na popruzích. Musel jsem pohybovat anténkou, naslouchat a jít s napřaženýma rukama — nikdy v životě jsem nespadl tolikrát jako tam. Díky nepatrné gravitaci to nebylo nebezpečné; přirozeně, kdyby bylo aspoň trošíčku vidět, stačil by člověk desetkrát chytit rovnováhu. Ale tak — těžko o tom vyprávět někomu, kdo to nezná. Ta planetka se skládala z nakupených jehlic, vratkých balvanů. Došlápl jsem a začal se někam řítit, samozřejmě s tou opilou pomalostí; odrazit jsem se nemohl, protože bych zase čtvrt hodiny poletoval vzhůru. Musel jsem prostě vyčkávat. Pokoušel jsem se jedině jít dál, pak se pode mnou dávala do pohybu suťová pole, ty trosky, sloupy, úlomky kamene, všecko se taktak drželo pohromadě, protože to vázala pranepatrná síla — což neznamená — že by při pádu nemohl velký kámen zabít člověka — protože pak působí hmota, ne váha. Štěstí, že je vždycky čas uskočit, přirozeně, je-li tu lavinu, ten sesuv vidět… nebo slyšet. Ale tam vzduch nebyl, a tak jsem se orientoval jedině podle záchvěvů skály pod podrážkami, kdy jsem zase vyšinul z rovnováhy celý skalní palác a mohl jsem jen čekat, zdali se z té smoly nevynoří balvan, který by mě mohl rozdrtit… Jedním slovem, potuloval jsem se tam celé hodiny a už dávno jsem přestal pokládat svůj nápad s ferrodetektorem za geniální… Také z toho důvodu jsem musel dávat pozor na každý krok, protože jsem se z neopatrnosti už několikrát octl ve vzduchu — to znamená, vznášel jsem se jako v bláznivém snu. Konečně jsem zachytil signál. Asi osmkrát jsem ho ztratil, nevzpomínám si přesně, stačí, že když jsem našel raketu, byla na Prométheu již noc.

Stála šikmo, napůl pohřbená v tom ďábelském prachu. To je ta nejsypčí, nejjemnější věc na světě, víš? Látka téměř nehmotná. Nejmenší prášek klade na Zemi ruce daleko větší odpor. Zrníčka jsou tak neuvěřitelně malá… Nahlédl jsem do rakety, nebyl tam. Říkal jsem, že stála šikmo, ale docela jistý jsem si tím nebyl. Člověk tam nemohl určit kolmici bez speciálních přístrojů. Bez nich by to trvalo hodiny, a obyčejná olovnice, protože by skoro nic nevážila, poletovala by jako moucha na konci provázku, místo aby jej pořádně natáhla… Nedivil jsem se, že se nepokoušel o start. Vstoupil jsem do rakety. Hned jsem uviděl, že se snažil najít přesnou kolmici pomocí toho, co měl po ruce, ale že se mu to nepovedlo. Zásob zbylo hodně, kyslík téměř žádný. Musel přepumpovat všechno, co měl do lahví skafandru, a odešel.“

„Proč?“

„Ano. Já se také ptal proč, byl tam čtyři dny. V takové raketě je pouze křeslo, obrazovka, páky a za zády vstupní otvor. Chvíli jsem tam seděl. Již mi bylo jasné, že ho nenajdu. Na okamžik mě napadlo, že třeba odešel zrovna v tom okamžiku, kdy já jsem přistál, že užil plynové pistole, aby se vrátil na Prométhea a už tam sedí, zatímco já tady šplhám po těch opilých troskách… Vyskočil jsem z rakety tak energicky, že mě to vyneslo vzhůru a letěl jsem.

Žádný pocit směru, nic. Víš, jaké je to, když zahlédneš v naprosté tmě jiskřičku? Jaké fantazie z ní oči spřádají? Jaké paprsky, vidiny z ní vyvozují… nuže, se smyslem pro rovnováhu je to tak nějak podobně. Tam, kde vůbec není tíže, to ještě ujde, jakmile si člověk zvykne, ale kde se vyskytuje neobyčejně slabá přitažlivost, jako na té skořápce… reaguje smysl pro rovnováhu při podráždění způsobem chybným, abych neřekl pochybným. Hned se ti zdá, že letíš vzhůru jako svíce, hned že padáš do propasti, a tak dokola. A ještě jsou další zmatky: kroužení a vzájemné přemísťování rukou, nohou, trupu, jako by si to všechno vyměnilo polohy, jako by hlava nevyrůstala mezi rameny…

Tak jsem si tam poletoval, až jsem narazil na jakousi stěnu, odrazil jsem se, další let… zachytil jsem se o něco, obrátilo mě to, ale stačil jsem se přidržet jakéhosi trčícího tělesa… někdo tam ležel. Thomas.“ Mlčela, do tmy šuměl Pacifik.

„Ne. Ne to, co si myslíš. Žil. Hned se posadil. Zapojil jsem rádio. Na tak krátkou vzdálenost jsme se mohli znamenitě domlouvat. ‚To jsi ty?‘ zeptal se.

‚Ano, to jsem já,‘ řekl jsem. Scéna jako ze špatné veselohry, tak nemožná, ale bylo to tak. Oba jsme vstali. ‚Jak se ti daří?‘ zeptal jsem se. ‚Ohromně. A tobě?‘ To mě trochu překvapilo, ale řekl jsem: ‚Děkuji ti, moc dobře. Rodina je taky zdravá.‘ Bylo to pitomé, ale myslil jsem si, že on to tak dělá schválně, aby ukázal, jak se drží, chápeš?“

„Chápu.“

„Protože stál docela blízko, viděl jsem ho trochu ve světle náramenní lampičky, jako takovou hustší tmu. Nahmatal jsem skafandr. Byl celý.

‚Máš kyslík?‘ zeptal jsem se. To bylo nejdůležitější. ‚Eh, to je hloupost,‘ řekl. Přemýšlel jsem, co dělat. Odstartovat s jeho raketou? Raději ne. To bylo příliš riskantní. Popravdě řečeno, ani jsem se moc nezaradoval. Bál jsem se — nebo vlastně jsem si nebyl jist — to se dá těžko vysvětlit. Situace byla nereálná. Tušil jsem, že je v ní něco záhadného, přestože jsem nevěděl, oč jde, a ani jsem si to plně neuvědomoval. Jen to, že jsem se z toho zázračného shledání nijak nezaradoval. Vymýšlel jsem, jak zachránit raketu. Nakonec jsem si řekl, že to není to hlavní. Napřed jsem se musel dovědět, jak je na tom on. Zatím jsme tak stáli v té černé noci bez hvězd.

‚Cos dělal po celou tu dobu?‘ zeptal jsem se. Chtěl jsem to vědět, bylo to důležité. Jestliže se pokoušel něco dělat, cokoli, třeba získávat vzorky hornin, bylo by to dobré znamení.

‚Všelicos,‘ řekl, ‚a cos dělal ty, Tome?‘ ‚Jaký Tom?‘ zeptal jsem se a trochu mě to zamrazilo, protože Arder zemřel více než před rokem a on to dobře věděl.

‚Ty jsi přece Tom. Ne? Poznávám tvůj hlas.‘ Neřekl jsem nic, ale on se dotkl rukavicí mého skafandru, který zazvučel a řekl:

‚Zatracený svět, ne? Nic není vidět a nic není. Představoval jsem si to docela jinak. A ty?‘

Řekl jsem si, že se mi to s tím Arderem asi zdálo, koneckonců… stalo se to už nejednomu.

‚Ano,‘ řekl jsem.,Moc zajímavé to tu není. Tak jdeme, co, Thomasi?‘

‚Jdeme?‘ podivil se. ‚Jak to… Tome?‘ Přestal jsem si všímat toho ‚Toma‘. ‚Chceš tady snad zůstat?‘ řekl jsem. ‚A ty ne?‘

Dělá si ze mne legraci, myslil jsem si, ale dost těch hloupých vtipů.

‚Ne,‘ řekl jsem. ‚Musíme se vrátit. Kde máš svou pistoli?‘

‚Ztratil jsem ji, když jsem umřel.‘ ‚Co?!‘

‚Ale nic jsem si z toho nedělal.‘ řekl. ‚Mrtvý pistoli nepotřebuje.‘

‚No, no,‘ řekl jsem. ‚Pojď sem, opásám tě a pojedeme…‘

‚Zbláznil ses, Tome? Kam?‘

‚Na Prométhea.‘

‚Ten tu přece není…‘

‚Je o kousek dál. No, pojď, ať tě přivážu.‘

‚Počkej…‘

Odstrčil mě.

‚Ty nějak divně mluvíš. Ty nejsi Tom!‘

‚Jistě že ne. Jsem Hal.‘

‚Tak tys umřel, kdy?‘

Už jsem víceméně věděl, na čem jsem, a začal jsem se přizpůsobovat.

‚No…‘ řekl jsem, ‚už je to hezkých pár dní. Pojď, ať tě převážu…‘

Ale nechtěl svolit. A začali jsme se šťouchat. Napřed jako žertem, potom vážněji. Pokoušel jsem se ho chytit, ale ve skafandru jsem nemohl. Co dělat? Nesměl jsem ho tady opustit ani na chvilku, protože podruhé už bych ho nenašel. Zázraky se dějí jen jednou a on tam chtěl zůstat, jako nebožtík. A tak — slovo dalo slovo, když už se mi zdálo, že jsem ho přesvědčil, když už se s tím zdánlivě smířil, dal jsem mu podržet svou plynovou pistoli — přiblížil tvář k mé tváři, že jsem bezmála uviděl přes dvojitá skla jeho oči, vykřikl:

‚Ničemo! Podvedls mě! Ty žiješ!‘ a střelil po mně.“ Už delší dobu jsem cítil, že Eri přitiskla svůj obličej k mému rameni. S posledním slovem se zachvěla, jako zasažena proudem, a zakryla jizvu rukou. Chvíli jsme mlčeli.

„Byl to velice dobrý skafandr,“ řekl jsem. „Nepovolil. Celý mi vnikl do těla, ulomil část žeber, vmáčkl je dovnitř, rozdrtil svaly, ale nepovolil. Ani jsem neztratil vědomí, jen jsem nějakou dobu nemohl pohnout pravou rukou a podle horka uvnitř jsem poznal, jak se mi hrne krev. Na okamžik mě to přece jen muselo omráčit, protože když jsem vstal, Thomas tam nebyl a nevím, ani kdy zmizel, ani jak.

Hledal jsem ho, tápaje po čtyřech, ale místo něho jsem nahmatal pistoli. Musel ji odhodit hned po výstřelu. No a s její pomocí jsem se dostal ven. Zpozorovali mě, jakmile jsem se vznesl nad mračno, Olaf se přiblížil s raketou ještě víc a vtáhli mě dovnitř. Tvrdil jsem, že jsem ho nenašel, že jsem našel jedině opuštěnou raketu, a pistole že mi vypadla z ruky a spustila, když jsem upadl. Skafandr je dvojitý. Kousek vnitřního plechu se utrhl. Mám ho tady, pod žebrem.“

Opět jsem mlčel a zvuk vlnobití, mohutnějící, táhlý, jako kdyby se vlna chystala ke skoku přes všechny pláže, neodrazena porážkami nespočetných šiků svých předchůdkyň. Ztenčovala se, kypěla, lámala, bylo slyšet její měkký dusot, stále bližší a slabší, až do naprostého utišení. „Odletěli jste?“

„Ne. Čekali jsme. Za další dva dny oblak opadl a já letěl podruhé. Sám. Chápeš proč — kromě všech jiných příčin?“

„Chápu.“

„Našel jsem ho brzy, protože skafandr ve tmě svítil. Ležel pod skalní jehlou. Tvář nebylo vidět, zorník se zevnitř pokryl ledem, takže když jsem ho zvedl, myslil jsem si v první chvíli, že držím v rukou pouze prázdnou skořápku… Téměř nic nevážil. Byl to on. Nechal jsem ho tam, vrátil jsem se jeho raketou. Prozkoumal jsem ji potom důkladně a pochopil, proč k tomu došlo. Zastavily se mu hodinky, obyčejné hodinky. Ztratil pojem času. Ty hodinky odpočítávaly hodiny a dny. Opravil jsem je a nařídil, aby nikdo nikdy neuhodl.“

Objal jsem ji. Cítil jsem, že jí můj dech nepatrně rozčechrává vlasy. Dotýkala se jizvy a najednou se to, co bylo laskáním, změnilo v otázku.

„Ona má takový tvar…“

„Zvláštní, pravda? Sešívali mi to dvakrát, napoprvé stehy povolily. Sešíval mě Thurber, Venturi, náš lékař už byl mrtev.“

„Ten, co ti dal tu červenou knížku?“

„Ano. Jak to víš, Eri, říkal jsem ti to? Ne, to je nemožné…“

„Říkal jsi to Olafovi, tenkrát… vzpomínáš…?“

„Pravda. Ale že sis to zapamatovala? Takovou maličkost. Jsem vlastně neřád. Zůstala na Prométheu se vším…“

„Máš tam věci? Na Luně?“

„Ano. Ale nemá cenu je vlastně vyzvednout…“

„Má to cenu, Hale.“

„Víš, děvče, brzy by z toho bylo muzeum památek. Nesnesu to, vezmu-li si to, pak jen proto, abych to spálil a nechám si jenom těch několik maličkostí, které mám po nich. Ten kamínek…“

„Jaký kamínek?“

„Eri, zasedla sis na mě! Mám tam víc kamínků. Jeden je z Kerenei, jeden z Thomasovy planetoidy — jen si nemysli, že jsem se zabýval zakládáním nějakých sbírek! Dostaly se prostě do profilu podrážky, Olaf je povytahoval, schoval a opatřil štítky. Nemohl jsem mu to vyhnat z hlavy. Hloupost, ale… Musím ti to říci. Ano, rozhodně musím, aby sis nemyslela, že tam všechno bylo strašné, a že se tam kromě umírání nic nedělo. Představ si… soužití světů. Napřed růžová, nejlehčí, nejjemnější, nekonečné moře růžové, a v ní druhá, která ji prostupuje, temnější, a dál červeň, téměř fialová, ale velice daleko, a kolem dokola luminiscence, lehounká, ne jako oblak, ne jako mlha — jiná. Na to se nedostává slov. Vystoupili jsme z rakety dva a dívali se. Eri, já to nechápu. Víš, mně se ještě teď trochu svírá hrdlo, tak to bylo krásné. Pomysli si: není tam život. Nejsou tam rostliny ani ptáci, nic, žádné oči, které by to mohly pozorovat. Jsem si jist, že se na to nikdo nedíval snad od stvoření světa. Že my s Arderem jsme byli první, a nebýt toho, že se nám pokazilo gravigonio a přistáli jsme, abychom je opravili, protože křemík se rozbil a rtuť vytekla — do konce světa by tam nikdo nestanul a neuviděl by to. Není to zvláštní? Člověk by měl chuť… no, nevím. Nemohli jsme odtamtud odejít. Zapomněli jsme, proč jsme přiletěli, pouze jsme stáli, stáli a dívali se.“

„Co to bylo, Hale?“

„Nevím. Když jsme se vrátili a vyprávěli o tom, chtěl tam Biel bezpodmínečně letět, ale nešlo to. Neměli jsme už náhradní energii. Udělali jsme tam spoustu snímků, ale nic z toho nebylo. Na snímcích to vypadalo jako růžové mléko s fialovými palisádami a Biel žvanil o fosforescenci křemičitovodíkových výparů. Předpokládám, že tomu sám nevěřil, a ze zoufalství, že to nebude moci prozkoumat, pokoušel se to vyložit sám sobě. Bylo to jako… jako nic. Nic takového neznáme. Nepodobné ničemu. Mělo to obrovskou hloubku, ale nebyla to krajina. Říkal jsem ti, ty odstíny čím dál vzdálenější a temnější, až se to měnilo v očích. Pohyb — vlastně ne — plynulo to i stálo. Měnilo se to, jako by to dýchalo, ale přesto to bylo stále totéž, snad nejdůležitější v tom byla ta obrovitost. Jako by za tou ukrutnou černou existovala druhá věčnost, druhé nekonečno, tak soustředěné a mocné, tak jasné, že člověk v ně přestal věřit, jakmile zavřel oči. Když jsme se na sebe podívali… To bys musela znát Ardera. Ukáži ti jeho fotografii. Byl to chlap větší než já, vypadal, jako by mohl projít každou zdí, a ani by to nezpozoroval. Mluvil vždycky pomalu. Slyšelas o té… díře na Kerenei?“

„Ano.“

„Uvízl tam ve skále. Pod ním se to vařilo, takové rozžhavené bláto. Každou chvíli to mohlo vybuchnout do sifonu, v kterém uvázl, a on říkal: ‚Hale — počkej. Já se ještě rozhlédnu. Co kdybych odepjal láhve — ne. Nesundám je. Zkřížily se mi popruhy. Ale počkej ještě…‘ a tak dále. Mohla by sis myslit, že mluví telefonem z hotelového pokoje. To nebyla póza, takový byl. Nejstřízlivější z nás všech: vždycky počítal. Proto letěl pak se mnou, ne s Olafem, přestože to byl jeho přítel. Ale o tom jsi slyšela…“

„Ano.“

„Nuže… Arder. Když jsem tam na něho pohlédl — měl slzy v očích. Tom Arder! Ostatně vůbec se nestyděl, tehdy ani potom. Když jsme o tom hovořili později, a hovořili jsme nejednou, vraceli jsme se k tomu… ostatní se začínali zlobit. Mysleli si, že to děláme schválně, že to hrajeme, nebo co, protože jsme se stávali nějak dokonalými. Směšné, ne? K věci. Pohlédli jsme na sebe a napadlo nás oba totéž. Přestože Ennesson byl již mrtev. A nevěděli jsme, jestli to gravigonio opravíme, jak bylo třeba. Jinak bychom nebyli nalezli Prométhea. Řekli jsme si, že to stálo za to. Jen proto, abychom tam stáli a dívali se na ten radostný majestát.“

„Stáli jste nahoře?“

„Nevím. Eri — tam byla nějaká jiná perspektiva. Dívali jsme se jako shora, ale žádný svah to nebyl. Počkej. Viděla jsi velký kaňon Colorada?“

„Viděla.“

„Představ si, že se ten kaňon zvětší tisíckrát nebo miliónkrát. Ze je celý z červeného a růžového zlata, skoro úplně průzračný, že vidíš skrz naskrz, přes všechny sloje, prohlubně, geologické vrstvy jeho útvarů. Že to všechno je beztížné, plyne to a jako by se to na tebe bez tváře usmívalo. Ne. To není ono. Děvče, my jsme se s Arderem velice snažili nějak to těm ostatním vylíčit, ale nic z toho nebylo, ten kamínek je odtamtud. Naštěstí ho Arder vzal. Vždycky ho nosil. Na Kerenei ho měl také. Měl jej v tubě od vitamínových pastilek. Když začal větrat, balil jej do vaty. Potom, když jsem se vrátil sám, našel jsem ho, ležel pod kójí v jeho kabině. Jistě mu vypadl. Mám dojem, že si Olaf myslil, že to bylo kvůli tomu, ale neodvažoval se mi to říci, protože to bylo příliš hloupé. Co mohl mít takový kamínek společného s nějakým drátkem, pro který Arderovi přestalo fungovat rádio.“