Návrat z hvězd

VII

Na dvojici, kterou spojila pouze divokost mého bláznovství, vycházeli jsme spolu znamenitě. Život jsme si docela zajímavě rozdělili. Došlo-li k výměně názorů, Eri dovedla hájit své stanovisko, ale pak šlo většinou o věci všeobecného rázu. Eri byla například přesvědčenou zastánkyní betrizace a hájila ji argumenty nevyčtenými z knih. Skutečnost, že své mínění tak otevřeně postavila proti mému, pokládal jsem za dobré znamení. Avšak takové diskuse se neodehrávaly ve dne. V denním světle si netroufala hovořit o mně způsobem objektivním, klidným. Anebo snad nechtěla. Nevěděla asi, co z jejích slov bude jen výtkou nějakého mého zlozvyku, směšnůstky „chlapíka z plechovky od konzerv“, (abych užil Olafova rčení), a co útokem zaměřeným na základní hodnoty mé doby. Ale v noci — snad proto, že temnota trochu redukovala mou přítomnost a oslabovala ji — hovořila se mnou o mně, totiž — o nás, a já byl rád těm tichým rozhovorům ve tmě, protože milosrdně skrývala nejedno mé ohromení.

Vyprávěla mi o sobě, o svém dětství, a takto jsem se dověděl, podruhé, či vlastně poprvé, protože vyprávění dostalo reálnou lidskou náplň, jak mistrně byla zbudována tato společnost ustavičné, citlivé stabilizované harmonie. Pokládala — ta společnost — za zcela přirozené, že mít děti a vychovávat je v prvních letech života je otázka vysokých kvalifikací a všestranné přípravy, prostě zvláštního studia. Manželé, aby získali povolení mít potomka, museli skládat něco jako zkoušky. Napřed mi to připadalo prostě neslýchané, ale po zralé úvaze jsem musel uznat, že paradoxními zvyky jsme byli zatíženi vlastně my, lidé minulosti, a ne oni. Ve staré společnosti přece nikdo nesměl postavit dům, most, léčit nemoci, vykonávat prostá administrativní opatření bez určitého vzdělání. A jedině věc nejvýše odpovědná, plození dětí, utváření jejich psychiky, byla ponechána osudu, slepé náhodě a náhodnému chtíči. Společnost pak zasáhla teprve tehdy, až došlo k omylům, na jejichž nápravu bylo nejednou pozdě.

Čili právo na dítě bylo nyní zvláštním vyznamenáním, jež nebylo udělováno komukoli. Dále, rodiče nemohli izolovat děti od jejich vrstevníků — tvořily se pečlivě vybírané skupiny dětí obou pohlaví, kde byly zastoupeny nejrůznější povahy. Tak zvané „těžko vychovatelné děti“ byly podrobovány dodatečným hypnagogickým zásahům. A vyučování vůbec začínalo velice záhy. Nebyly to hodiny čtení a psaní, k tomu docházelo daleko později. Nezvyklost vyučování nejmladších tkvěla v tom, že do funkce světa, Země, do bohatství a mnohotvárnosti společenského života byly zasvěcovány zvláštním druhem her. Již čtyřletým až pětiletým dětem byly tak jakousi přirozenou cestou vštěpovány zásady tolerance, soužití, úcty k odchylným názorům a zdůrazňována bezvýznamnost těch nejodlišnějších vnějších fyzických znaků u dětí (tedy lidí) různých ras. To všecko se mi zdálo velice krásné, ale s jedinou, ale zato zásadní výhradou. Neotřesitelným základem toho světa, jeho všeřídícím pravidlem, byla betrizace. Výchova zřejmě směřovala právě k tomu, aby byla přijímána jako samozřejmost, stejně jako narození a smrt. Dokonce i když jsem slyšel, jak ve škole přednášejí dějepis, zmocňoval se mě hněv, který jsem jen stěží přemáhal. V tomto pojetí byly dřívější doby epochou zvířeckosti a barbarského, nezkroceného plemenění, prudkých katastrof hospodářských a vojenských. Ale i úspěchy civilizace — ty nezatajované — byly líčeny jako úspěch oněch sil a směrů, které lidem umožňovaly přemáhat tmářství a surovost doby. Bylo jich tedy dosaženo nějak navzdory všeobecné tendenci žít na úkor druhých. To — stálo tam — čeho se dosahovalo jen s největší námahou, co mohlo být vyplněním tužeb pouze nečetných jedinců, k čemu vedla cesta plná nebezpečí a odříkáni, kompromisů a morálních porážek, vykupujících hmotné úspěchy, je nyní všeobecné, snadné a zabezpečené.

Pokud se mluvilo všeobecně, ještě to ušlo. Byl jsem ochoten uznat zavržení řady jevů z minulých dob, řekněme válek. Rovněž jsem musel počítat za úspěch — a nikoli za ztrátu — naprosté odstranění různic, napětí, mezinárodních konfliktů. I když mi to zpočátku připadalo překvapující, snad i trochu podezřelé. Konflikty, rozpory přece musí existovat, jenže se o nich nemluví. Ale horší bylo, když se přehodnocování dotýkalo mých věcí nejsoukromějších. Neboť kosmických výprav se nezřekl jen Starek ve své knize (podotýkám, že napsané půl století před mým návratem).

Tu mě mohla lecčemus naučit Eri, absolventka archeologie. První, již betrizovaná generace změnila radikálně svůj postoj k astronautice. Avšak i po změně kladných znamének na záporná zůstal zájem nadále intenzívní. Soudilo se tehdy, že došlo k tragickému omylu, který vyvrcholil právě v letech příprav naší expedice. Tehdy totiž obdobné výpravy startovaly hromadně. Omyl netkvěl pouze v tom, že výsledky těchto výprav byly hubené, že prozkoumání oblasti v poloměru mnoha světelných let od Slunce nepřineslo — až na objevení primitivních a nám naprosto cizích forem vegetace na nečetných planetách — setkání se žádnou vysoce vyvinutou civilizací. Za nejhorší se nepokládalo ani to, že hrůzné trvání letu — jak budou vytyčovány cíle stále vzdálenější — bude měnit osádky raket, těchto vyslanců Země, ve stádo nešťastných, na smrt zmučených bytostí, které po přistání tady i tam budou potřebovat všestrannou péči a rekonvalescenci. Jinými slovy, rozhodnutí vyslat ty nadšence do kosmu je bezhlavost a ukrutenství. Ale nejpádnější námitkou bylo, že dobýt vesmíru se stalo údělem Země, která ještě neučinila všechno pro sebe samu, jako by nebylo zřejmé, že nekonečné hlubiny lidského utrpení, nespravedlnosti, strachu a hladu nebudou odstraněny hrdinskými lety do vesmíru.

Ale takto uvažovala, jak říkám, první betrizovaná generace. Potom přirozený běh událostí přinesl zapomenutí a nezájem. A když se děti dovídaly o romantickém údobí astronautiky, divily se a snad i pociťovaly trochu hrůzu před těmi svými nepochopitelnými předky, stejně cizími a stejně záhadnými, jako byli naši pradědové, účastníci loupeživých válek a výprav za zlatem. Mě nejvíc ohromoval právě ten nezájem, protože byl horší než naprosté odsouzení — naše životní dílo bylo zahaleno mlčením, bylo pohřbeno a zapomenuto.

Eri se nepokoušela vzbudit ve mně nadšení pro nový svět, nesnažila se mě ukvapeně obrátit na novou víru — vyprávěla mi prostě o životě tak, že hovořila o sobě — a právě proto, že hovořila o sobě — podávala o něm svědectví sama sebou, takže jsem nemohl zavírat oči před jeho světlými stránkami.

Byla to civilizace, která neznala strach. Všechno, co existovalo, sloužilo lidem. Důležité bylo pouze jejich pohodlí, uspokojení potřeb běžných i těch nejrafinovanějších. Všude, ve všech oblastech, kde přítomnost člověka, nestálost jeho citů, pomalost jeho reakcí mohla způsobit sebemenší riziko, byl člověk nahrazen mrtvými zařízeními, automaty.

Byl to svět uzavřený před nebezpečím. Nebylo v něm místo na hrůzu, boj, násilí jakéhokoli druhu. Svět mírnosti, měkkých forem a obyčejů, neostrých přechodů, nedramatických situací, stejně překvapivých jako byla má nebo naše (myslím tím Olafa) reakce na něj.

My jsme přece za těch deset let zakusili tolik hrůz, poznali blízkost zkázy, vše, co je člověku nepřátelské, co ho zraňuje a láme. A když jsme se vraceli, měli jsme toho po krk, ba více než po krk. A každý z nás by se vrhl na toho, kdo by oznámil, že se návrat opozdí, že budeme muset čelit dalším měsícům života v kosmické pustině. A nyní my, když jsme již nemohli déle snášet to ustavičné riziko, nevypočitatelnou možnost srážky s meteoritem, to věčné napětí a očekávání, muka, jaká jsme prožívali, když se nějaký Arder nebo Ennesson nevraceli z průzkumného letu, my jsme se najednou začali odvolávat na tu dobu hrůzy, jako na něco jedině správného, co nám propůjčuje důstojnost a hodnotu. A přece jsem se ještě nyní zachvěl, když jsem si vzpomněl, jak jsme čekali, skloněni v těch nejpodivnějších pozicích nad kulatou rádiovou kabinou. Čekali a čekali v tichu přerušovaném jedině monotónním bzukotem signálu vysílaného automatickým zařízením rakety a hleděli, jak v mrtvém namodralém světle kanou krůpěje potu z čela radisty napjatého stejným očekáváním, zatímco nehlučně běžel poplašný stroj, až konečně přinesl úlevu okamžik, kdy se jeho ručička dotkla červeného bodu na ciferníku. Úlevu… protože pak již jsme mohli zahájit pátrání a třeba sami zahynout, ale to nám opravdu připadalo snesitelnější než čekání. My — piloti, nevědci, byli jsme vlastně staří kluci, náš čas se zastavil již tři roky před vlastním startem.

Během těchto tří let jsme procházeli zkouškami postupně vzrůstajícího psychického přetížení. Mělo tři hlavní etapy, tři stanice nazývané krátce: Mandl, Strašidelný zámek a Korunovace.

Strašidelný zámek znamenal uzavření v malé kabině, odříznuté od světa tak dokonale, jak si lze představit. Nevnikal tam žádný zvuk, paprsek světla, špetka vzduchu, záchvěv zvenčí. Kabina, podobná malé raketce, byla opatřena cvičnou aparaturou, zásobou vody, potravin a kyslíku. A tam jsme museli žít, nečinně, nemajíce absolutně nic na práci po celý měsíc, který se nám zdál věčností. Nikdo odtamtud neodešel stejný, jak tam vstoupil. Já, jedno z nejtvrdších želízek doktora Janssena, jsem až třetí týden začal vidět věci, jaké ostatní pozorovali již čtvrtý pátý den: obludy bez tváře, beztvaré postavy vystupující z mrtvolně fosforeskujících ukazovatelů, aby se se mnou pouštěly do nesmyslných rozhovorů, utkvívaly nad mým zpoceným čelem, jehož hranice se ztrácely a ono rostlo, měnilo se a konečně — to byl snad nejpříšernější okamžik — začalo se nějak osamostatňovat. Zprvu cukalo jednotlivými fibrilami svalů, pak přes mravenčení a zdřevěnění přecházelo do křečí, potom do pohybů, které jsem nechápavě a ohromeně pozoroval. A kdybych nebyl měl průpravu, kdybych nebyl měl teoretická vodítka, byl bych ochoten věřit, že mýma rukama, krkem, hlavou vládnou démoni. Vyčalouněný vnitřek kabiny prý viděl nepopsatelné, nevyjádřitelné scény: Janssen a štáb jeho lidí byli pomocí svých přístrojů svědky toho, co se v kabině odehrávalo, ale nikdo z nás to — tehdy — nevěděl. Pocit odtrženosti musel být autentický a plný. Nedovedli jsme si proto vysvětlit mizení některých doktorových asistentů. Až během cesty mí Gimma vyprávěl, že se prostě lámali psychicky. Jeden z nich, jakýsi Gobbek, prý se pokoušel násilím otevřít kabinu, protože nemohl déle přihlížet mukám člověka, který v ní byl uzavřen.

Ale to byl teprve Strašidelný zámek. Pak následoval Mandl, s překlopnými stoly a centrifugami a s ďábelským akceleračním strojem, který byl zkonstruován na zrychlení až čtyři sta gé, nikdy přirozeně nedosažené, jež by však člověka změnilo v louži. Ale i takových sto gé stačilo, aby ve zlomku vteřiny celá záda kandidáta mokvala krví, která prosákla kůží.

Závěrečnou zkoušku, Korunovaci, jsem absolvoval celkem dobře. Bylo to poslední síto, poslední třídicí stanice. Al Martin, který tehdy na Zemi vypadal jako po návratu já, obr, jediná masa ocelových svalů, vtělený klid, jak se navenek zdálo, vrátil se z Korunovace v tak zbědovaném stavu, že ho ihned odvezli ze Střediska. Ta Korunovace byla věc poměrně prostá. Vzali člověka, navlékli do skafandru, vyvezli na oběžnou dráhu kolem Země a ve výšce asi sto tisíc kilometrů, kde Země zářila jako pětinásobný Měsíc, prostě ho katapultovali z rakety do prostoru a pak odletěli. A člověk musel, vznášeje se a pohybuje rukama a nohama, čekat na jejich návrat, na záchranu. Skafandr byl bezpečný, pohodlný, měl kyslíkovou soupravu, aklimatizační zařízení, hřál a dokonce krmil člověka výživnou pastou, vymačkávanou každé dvě hodiny ze zvláštního náústku. Nemohlo se tedy nic stát, leda že by se byl pokazil rádiový přístroj, upevněný ke skafandru zvenčí, který dával automatickým signálem zprávu, kde pluje jeho majitel. V tom skafandru chyběla pouze jediná nezbytná věc: rádiové spojení, ovšem úmyslně, takže člověk nemohl slyšet žádné hlasy kromě svého. S tou nehmotnou černí a s hvězdami kolem sebe muselo se čekat v beztížném stavu. Sice dost dlouho, ale nijak zvlášť dlouho. Více nic.

Ano, ale lidé z toho upadli v šílenství: do rakety je vnášeli v jakýchsi epileptických záškubech. To bylo v největším rozporu se vším, co bylo v člověku. Naprostá anihilace, zatracení, smrt při plném vědomí. Poznali jsme tam, co je to věčnost. Vstupovala do nás a dávala nám okusit svou příšernou chuť. Poznatek považovaný vždycky za nezískatelný na vlastní oči, poznatek o všesměrné bezednosti existence mimo Zemi, stal se naším údělem. Nekonečný pád, hvězdy mezi tak nepotřebnýma, komíhajícíma nohama, zbytečnost, neužitečnost rukou, úst, gest, jakéhokoli pohybu i nehybností. Ve skafandrech se ozýval křik, nešťastníci ječeli…

Dost. Dost vzpomínek na to, co bylo, to přece byla pouze zkouška, úvod, pokus prozíravě připravený, a navíc dokonale zabezpečený. Ani jedinému z „korunovaných“ se ve smyslu fyzickém nic nestalo. Raketa Báze je všecky našla. Pochopitelně ani to nám neříkali, aby autentičnost situace byla co největší.

Mně dopadla Korunovace dobře. Měl jsem totiž svůj vlastní systém. Bylo to velmi prosté a zcela nepoctivé: nemělo se to dělat. Když mě vymrštili z katapultu, zavřel jsem oči. Pak jsem přemýšlel o všech možných věcech. Jediné, čeho člověk musel mít habaděj, to byla vůle. Museli jste si říci, že ty nešťastné oči neotevřete ani nevím za co. Janssen, tuším, věděl o tom mém kousku. Nemělo to pro mne žádné následky. Třeba mi to připočetli k dobru?

Ale to vše se odehrálo na Zemi, nebo v její blízkosti. Pak následoval již nevymyšlený a laboratorně nevytvořený kosmický prostor, který zabíjel opravdu, ne naoko. A který nás výjimečně ušetřil: Olafa, Gimmu, Thurbera, mne, těch sedm z Ulixa — a dokonce nám dovolil se vrátit. A pak my, kteří po ničem tolik netoužili jako právě po klidu, jakmile jsme se dožili tak dokonalého splnění svého snu, okamžitě jsme jím opovrhli. To řekl, tuším, Plato: „Nešťastníku — budeš mít, co sis přál.“