Návrat z hvězd

III

Celé odpoledne jsem strávil v knihkupectví. Ale knížky v něm nebyly. Netiskly se už bezmála půl století. A já se na ně tolik těšil, po mikrofilmech, z nichž se skládala knihovna Prométhea. A nic z toho nebylo. Člověk se už nemohl prohrabávat v regálech, potěžkávat v ruce svazky a odhadovat jejich váhu, napovídající rozsah četby. Knihkupectví připomínalo spíš elektronickou laboratoř. Knihy, to byly krystalky, v nichž byl obsah nahrán. Číst se daly pomocí optonu. Byl dokonce podobný knize, ale s jednou jedinou stránkou ve dvou deskách. Při smáčknutí se objevovaly následující stránky textu. Ale optonu se užívalo zřídka, jak mi řekl prodávající robot. Veřejnost dávala přednost lektonům, četly hlasitě, daly se nařídit na libovolný druh hlasu, tempo, modulaci. Pouze vědecké publikace pro malý okruh zájemců byly ještě tištěny na plastiku, imitaci papíru. A tak se všechny mé nákupy vešly do jedné kapsy, přestože to bylo téměř tři sta titulů. Hrstka krystalického zrní — tak vypadaly knihy. Vybral jsem si hodně spisů historických, sociologických, trochu statistiky, demografie a z psychologie to, co mi doporučilo děvče z Adaptu. Také několik větších matematických příruček, větších samozřejmě ve smyslu obsažené náplně, ale ne rozměru. Robot, který mě obsluhoval, sám byl hotovou encyklopedií díky tomu, že je pomocí elektronických katalogů, jak mi řekl, přímo spojen se vzorníky všech možných spisů na celé zeměkouli. V knihkupectví se zásadně vyskytovaly pouze jednotlivé „exempláře“ knih, a jakmile je někdo potřeboval, nahrával se obsah žádaného spisu do krystalku.

Originály — „krystomatrice“ — byly neviditelné, byly totiž uloženy za ocelovými deskami, bledě modře naemailovanými. Takže knihy se teď tiskly pokaždé, když je někdo potřeboval. Otázka nákladu, jejich výše, rozebrání, přestal existovat. Bylo to skutečně velkolepé, ale přesto mi knížek bylo líto. Když jsem se dověděl, že jsou antikvariáty s papírovými knihami, vyhledal jsem jeden. Dočkal jsem se zklamání; vědecké tituly téměř neexistovaly. Literatura zábavná, trochu dětské, několik ročníků starých časopisů.

Koupil jsem si (jedině za staré knihy se muselo platit) něco pohádek z doby před čtyřiceti lety, abych si ujasnil, co se teď pokládá za pohádku — a vypravil jsem se do sportovního skladu. Tady už mé zklamání bylo bez hranic. Lehká atletika se udržovala v jakési zakrnělé podobě. Běhy, vrhy, skoky, plavání, ale téměř žádné boje. Box už neexistoval, a to, čemu se říkalo zápasy, to bylo jakési vysloveně směšné přetlačování místo poctivého boje. Podíval jsem se na jedno utkání z mistrovství světa v projekčním sále skladu a myslil jsem, že mě vztekem vezme čert. Občas jsem se dal do smíchu jako blázen. Ptal jsem se na zápas ve volném stylu, judo, jiu-jitsu, ale nikdo ani nevěděl, co to je. Je to pochopitelné, jestliže kopaná jako disciplína vymřela bez nástupce, protože v ní dochází k ostrým střetnutím a úrazům. Hokej existoval, ale jaký! Hrálo se v kombinézách tak nafouknutých, že hráči vypadali jako obrovské míče. Komický byl pohled na dvě mužstva, která se spolu pružně srážela. Ale ona to také byla fraška a ne zápas. Skoky do vody ano, ale pouze ze čtyř metrů. Hned jsem si vzpomněl na svůj (svůj!) bazén a získal jsem skládací trampolínu, abych si zvýšil tu, kterou najdu v Klavestře. Celý ten krach byl důsledkem betrizace. Že zmizely býčí a kohoutí zápasy a jiná krvavá podívaná, toho jsem nelitoval. Nikdy jsem také nebyl stoupencem profesionálního rohování, ale ta vlažná polívčička, jaká zbyla, mě vůbec nelákala. S proniknutím techniky do sportu jsem se smířil jedině v turistice. Zvlášť podvodní turistika se rozvinula. Prohlédl jsem si různé typy potápěčských souprav, malá elektrická torpéda, na nichž se dalo cestovat u dna jezer, kluzáky, vodní vznášedla, pohybující se na podušce stlačeného vzduchu, vodní mikroglidery. To vše bylo opatřeno zvláštním zařízením, které zabraňovalo nehodám.

Dostihy, dokonce velmi populární, jsem nemohl uznat za sport. Pochopitelně, žádní koně, žádná auta, závodila automaticky řízená vozidla, a mohlo se na ně sázet. Tradiční závodní sporty silně ztratily na významu. Vysvětlili mi, že hranic fyzických možností člověka bylo dosaženo a zlepšovat rekordy mohl pouze člověk nenormální, nějaká zrůda, vynikající silou nebo rychlostí. Rozumově jsem se s tím musel smířit. Nesporně chvályhodná byla skutečnost, že pozůstatky atletických disciplín, které hromadnou popravu přetrvaly, se masově rozšířily. Přesto však jsem z té tříhodinové přehlídky odešel zdrcen.

Vybrané sportovní nářadí jsem si dal poslat do Klavestry. Od kluzáku jsem po zralé úvaze upustil, chtěl jsem si koupit jachtu, ale plachetní jachty zmizely, totiž ty opravdové, s meči, byly jenom jakési ubohé necky, zaručující bezpečnost do té míry, že jsem nechápal, jak může jízda na nich přinášet nějaké potěšení.

Když jsem se vracel do hotelu, byl večer. Od západu táhla nadýchaná, zarudlá mračna, slunce už se skrylo, vyšel měsíc v první čtvrti a v nadhlavníku zářila jako druhá luna nějaká velká umělá družice. Vysoko nad domy se hemžily létací stroje. Počet chodců se zmenšil, zato se stupňoval ruch gliderů a objevila se ta štěrbinová světla, ožehující jízdní dráhu, jejichž význam jsem stále ještě neznal. Vracel jsem se jinou cestou a dostal jsem se do velkého parku. Napřed se mi zdálo, že je to park Terminál, avšak ten — i se skleněnou horou nádraží — se zvedal v dálce, v severní, vyšší části města.

Byl to, mimochodem řečeno nezvyklý pohled. Zatímco celou krajinu již halil soumrak probodávaný pouličními světly, nejvyšší patra Terminálu ještě zářila jako zasněžené alpské štíty.

V parku byl nával. Rostlo tam hodně nových odrůd stromů, zvláště palem, rozkvetlé bezostné kaktusy; v zákoutí vzdáleném od hlavních alejí se mi podařilo objevit kaštan starý nejméně dvě stě let. Tři lidé mé postavy by neobjali jeho kmen. Usedl jsem na malou lavičku a nějakou dobu hleděl do nebe. Jak nevinně, jak dobrotivě shlížely hvězdy, mihotavé, chvějící se v neviditelných proudech atmosféry, která před nimi chránila Zemi. Poprvé jsem jim v duchu řekl „hvězdičky“, poprvé po tolika letech! Tam by se to nikdo neodvážil vyslovit, měli bychom ho za blázna. Hvězdičky, na mou duši, krvelačné hvězdičky! Nad stromy již zcela temné vzlétl ohňostroj a já jsem znenadání, s překvapující realitou spatřil Arktura. Viděl jsem, jak letím nad tou ohnivou plání, zuby mi cvakají zimou, a po mé kombinéze stéká, rudá od rzi, tající jinovatka z mrazicího zařízení. Sbíral jsem vývěvou vzorky korony, zaposlouchával se do svištění kompresorů, neztrácejí-li obrátky, protože vteřinová havárie, zaseknutí, by proměnila pancéře, aparáty i mne v nepostřehnutelný obláček páry. Kapka, dopadající na rozpálený plát, nemizí tak rychle, jak rychle se pak vypaří člověk.

Kaštan již skoro odkvetl. Neměl jsem rád vůni jeho květů, ale teď mi připomínala to, co dávno už není. Nad živými ploty se ještě vlnila záře ohňostroje, zvedal se křik, bylo slyšet orchestry, jejichž hlasy se prostupovaly, každou chvíli se vracelo sborové volání účastníků nějaké podívané, jak je přinášel vítr, snad hlasy cestujících v horské dráze. Avšak mé zákoutí zůstávalo téměř liduprázdné.

Tu se z postranní aleje vynořila černá vysoká postava. Zeleň už byla skoro úplně šedá, a tvář toho člověka — kráčel podivně pomalu šouravými krůčky, a stěží zvedal nohy od země — jsem rozeznal teprve, když se zastavil o několik kroků ode mne. Jeho ruce vězely v trychtýřovitých násadcích, z nichž vybíhaly dva tenké pruty zakončené černými hruškami. Opíral se o ně ne jako paralytik, ale jako člověk nad pomyšlení vyčerpaný. Nedíval se na mne, na nic — salvy smíchu, sborový křik, hudba, výbuchy raket jako by pro něho vůbec neexistovaly. Stál snad minutu, namáhavě dýchal a jeho tvář se mi objevovala znovu a znovu, v opakujících se záblescích ohňostroje. Byla tak stará, že z ní roky smyly celý výraz a zůstala pouze kůže, obepínající kosti. Když se znovu chystal vykročit a vysunul před sebe ty podivné berly nebo protézy, jedna mu uklouzla. Vyskočil jsem z lavičky, abych ho zachytil, ale on již opět získal rovnováhu. Byl o hlavu menší než já, ale přesto byl vysoký na člověka této doby; pohlédl na mne lesklýma očima.

„Promiňte,“ zamručel jsem. Chtěl jsem odejít, ale zůstal jsem: v jeho očích byl jakýsi rozkaz.

„Já jsem vás… už někde… viděl. Ale… kde?“ řekl hlasem nečekaně silným.

„Pochybuji,“ namítl jsem a zavrtěl hlavou. „Vrátil jsem se právě včera z velice daleké cesty.“

„Odkud?“

„Z Fomalhaut.“

Jeho oči se rozzářily.

„Arder! Tom Arder!!“

„Ne,“ řekl jsem, „ale byl jsem s ním.“

„A on?“

„Zahynul.“

Dýchal těžce.

„Pomozte mi usednout.“

Vzal jsem ho za ramena. Pod černou hladkou látkou byl kost a kůže. Pomalu jsem ho spouštěl na lavičku. Stál jsem nad ním.

„Sedněte si také.“

Usedl jsem. Ještě pořád dýchal těžce, s očima zavřenýma.

„To nic — rozčilení,“ zašeptal. Po chvíli zvedl víčka.

„Já jsem Römer,“ řekl bez úvodu.

Ze mne to vyrazilo dech.

„Jakže… vy… vy…? Kolik…?“

„Sto třicet čtyři,“ řekl suše. „Tehdy mi bylo sedm…“

Pamatoval jsem se na něho. Přijel k nám s otcem, fenomenálním matematikem, který byl asistentem Geonida, tvůrce teorie našeho letu. Arder tehdy ukazoval chlapci velkou zkušební halu, odstředivky, a takový zůstal v mé paměti: jako jiskra živý, sedmiletý chlapec, s otcovýma černýma očima. Arder ho zvedl do vzduchu, aby mohl zblízka nahlédnout do přetlakové komory, v níž jsem seděl.

Oba jsme mlčeli. V tom setkání bylo něco příšerného. Upíral jsem oči skrze tmu, s jakousi bolestnou, dychtivou žádostivostí na tu jeho tak strašlivě starou tvář, a hrdlo se mi svíralo. Chtěl jsem vytáhnout z kapsy cigaretu, ale nemohl jsem ji najít, tak se mi třásly prsty.

„Co se stalo s Arderem?“ vyptával se.

Řekl jsem mu.

„Nenašli jste — nic?“

„Ne. Tam se nenajde nic — víte.“

„Pokládal jsem vás za něho…“

„Chápu. Postava a tak dále,“ řekl jsem.

„Ano. Kolik je vám teď let? Biologických…“

„Čtyřicet.“

„Mohl jsem…“ zašeptal.

Pochopil jsem ho.

„Ničeho nelitujte,“ vykřikl jsem tvrdě. „Ničeho nelitujte. Ničeho, rozumíte?“

Poprvé přenesl pohled na mou tvář.

„Proč?“

„Protože já tu nemám co pohledávat,“ řekl jsem. „Nikdo mě nepotřebuje, ani já nikoho.“

Jako by mě neslyšel.

„Jak se jmenujete?“

„Bregg, Hal Bregg.“

„Bregg…“ opakoval, „Bregg… Ne, nevzpomínám si. Vy jste byl tam?“

„Ano. V Apprenous, když váš otec přivezl korektivy, které objevil Geonidés poslední měsíc před startem. Ukázalo se, že koeficienty refrakce v černých mračnech prachu byly příliš nízké; nevím, říká-li vám to něco?“ odmlčel jsem se nejistě.

„Říká, ovšemže,“ řekl se zvláštní intonací. „Můj otec, ovšemže. V Apprenous? Ale co vy jste tam dělal? Kde vy jste byl?“

„V gravitační komoře, u Janssena. Vy jste tam tehdy přišel, přivedl vás Arder, stál jste nahoře, na galerii a díval jste se, jak mi dávají čtyřicet gé. Když jsem vylezl, krvácel jsem z nosu — vy jste mi podal svůj kapesník…“

„Aha! Tak to jste byl vy?“

„Ano.“

„Zdálo se mi, že ten muž v komoře… měl tmavé vlasy.“

„Ano, nemám světlé, jsou šedivé, jenomže teď to není vidět.“

Zavládlo ticho delší než předtím.

„Vy jste samozřejmě profesorem,“ otázal jsem se ho jen proto, abych je přerušil.

„Byl jsem. Nyní už nejsem — ničím. Třiadvacet let. Ničím.“

A ještě jednou, docela tiše, opakoval.

„Ničím.“

„Dnes jsem kupoval knihy… a mezi nimi Römerovu Topologii. To jste vy anebo váš otec?“

„Já. Vy jste matematik?“

Pohlédl na mne s nějakým novým zájmem.

„Ne,“ řekl jsem, „ale měl jsem hromadu času… tam. Každý dělal, co chtěl. Mně… pomohla matematika…“

„Co tím myslíte?“

„Měli jsme množství mikrofilmů, beletrii, romány, nač si vzpomenete. Víte, že jsme s sebou vzali tři sta tisíc titulů? Váš otec pomáhal Arderovi kompletovat matematické oddělení.“

„Vím.“

„Zpočátku jsme to pokládali… za zábavu. Zabíjení času, ale již po několika měsících, kdy bylo spojení se Zemí úplně přerušeno a my jsme jen viseli, zdánlivě nepohnutě vůči hvězdám, tehdy, víte, číst, že nějaký Petr kouřil nervózně cigaretu a čekal, zda Lucie přijde, a když přišla, že měla rukavičky, to se člověk napřed začal smát jako učiněný blázen, ale potom ho zkrátka a dobře bral čert. Jedním slovem, nikdo pak po něčem takovém ani nesáhl.“

„A matematika?“

„Ne. Ne hned. Napřed jsem se pustil do jazyků, víte, a nenechal jsem toho až do konce, přestože jsem věděl, že je to téměř nepotřebné, vždyť až se vrátím, budou to archaické dialekty. Ale Gimma a zvláště Thurber mě pobízeli, abych dělal fyziku, že se mi to může hodit. Pustil jsem se do toho s Arderem a s Olafem Staavem. Jedině my tři jsme nebyli vědci…“

„Vy jste přece byl graduovaný?“

„Doktorát z teorie informace, z kosmodromie a diplom inženýra nukleonika, ale to všechno bylo z praxe ne teoretické. Vy přece víte, jak zná inženýr matematiku. Tak tedy fyzika, ale chtěl jsem mít ještě něco svého. Teprve pak — později — čistá matematika. Na matematiku jsem jaktěživ neměl buňky. Žádné, pranic, jedině houževnatost.“

„Ano,“ řekl tiše. „Musel jste ji mít, abyste… odletěl.“

„Spíš abych se dostal do výpravy,“ opravil jsem ho. „A víte, proč tomu tak bylo s matematikou? Pochopil jsem to až tam. Protože ona je nade vším. Ablovy a Kroneckerovy věci jsou stejně dobré dnes jako před čtyřmi sty lety. A tak tomu bude vždycky. Vznikají nové cesty, ale staré dále ještě vedou vpřed. Nezarůstají. Tam… tam je — věčnost. Matematika jediná se jí neleká. Tam jsem pochopil, jak bezpodmínečně je nezbytná. A silná. Nic se jí nevyrovná. A že mi to šlo tak těžko, to bylo také dobré. Lopotil jsem se s tím, a když jsem nemohl spát, opakoval jsem si materiál probraný ve dne.“

„Zajímavé,“ řekl, ale v jeho hlase nebyl zájem. Nevěděl jsem ani, zdali mě poslouchá. Daleko v parku vzlétaly ohnivé sloupy, červené a zelené požáry, doprovázely je sborové výkřiky radosti. Ale tady, kde jsme seděli, pod stromy, bylo tma. Umlkl jsem. Avšak to ticho bylo nesnesitelné.

„Pro mne to mělo sebezáchovnou hodnotu,“ řekl jsem. „Teorie množin… To, co Mirea a Awerin učinili s Cantorovým odkazem, víte, to operování s veličinami superinfinitezimálními, metainfinitezimálními, a ta kontinua dokonale štěpná a mocná… to byla nádhera. Čas, kdy jsem nad tím vysedal, pamatuji, jako by to bylo včera.“

„Není to tak zbytečné, jak si myslíte,“ zamumlal. Přece tedy naslouchal. „Neslyšel jste patrně o Igalliových pracích?“

„Ne. Co je to?“

„Teorie nekontinuitního antipole.“

„O antipoli nic nevím. Co je to?“

„Retroanihilace. Z toho vyšla parastatika.“

„Ty termíny jsem jaktěživ neslyšel.“

„No ovšem. Vzniklo to před šedesáti lety. To byl stejně teprve úvod ke gravitologii.“

„Vidím, že si budu muset pořádně zasednout ke knihám,“ řekl jsem. „Gravitologie, to je patrně teorie gravitace, že?“

„Víc. To se nedá vyjádřit jinak než matematikou. Prošel jste si Appiana a Frooma?“

„Ovšem.“

„V tom případě by vám to nemělo dělat žádné těžkosti. To je rozvíjení metagenů v n-rozměrném konfigurativním, degenerujícím souboru.“

„Neříkejte. Skrjabin přece dokázal, že neexistují jiné metageny než variabilní?“

„Ano. Velmi krásný důkaz. Ale tyto jsou metakontinuitní, víte?“

„Není možná! To přece… to muselo otevřít celý nový svět!“

„Ano,“ přitakal suše.

„Vzpomínám si na jednu práci Mjaňakovského…“ začal jsem.

„Och, to je velice vzdálené. Nanejvýš směr je příbuzný.“

„Kolik času mě může stát, než si projdu všechno, co se vykonalo za celou tu dobu?“ otázal jsem se.

Chvíli mlčel.

„Nač vám to je?“

Nevěděl jsem, co odpovědět.

„Nebudete již létat?“

„Ne,“ řekl jsem. „Jsem moc starý. Nevydržel bych takové zrychlení, jaké… ale stejně… už bych neletěl.“

Po těchto slovech jsme umlkli nadobro. To nečekané nadšení, s jakým jsem mluvil o matematice, najednou vyprchalo a já seděl vedle něho a pociťoval tíhu vlastního těla jako zbytečnou veličinu. Kromě o matematice jsme neměli spolu o čem mluvit — a oba jsme to věděli. Tu se mi zazdálo, že dojetí, s nímž jsem hovořil o blahodárné roli matematiky za cesty, byl podvod. Klamal jsem sám sebe skromností, snaživým hrdinstvím pilota, jenž se v trhlinách mlhovin věnuje teoretickému studiu nekonečna. Přelhával jsem se. Co jiného to koneckonců bylo? Cožpak trosečník, který bloudil měsíce na moři, aby se nezbláznil, tisíckrát si ověřil počet dřevěných vláken, z nichž se skládal jeho prám, měl by se tím vychloubat po návratu na pevninu? Tím, že byl dost odolný, aby se zachránil? Tak co z toho? Co bylo komu po tom? Proč by to mělo někoho zajímat, jakými věcmi jsem deset let krmil svůj nešťastný mozek? Proč to mělo být důležitější než to, co vyplňovalo má střeva? Nejvyšší čas zanechat té hry na zdrženlivého hrdinu, pomyslil jsem si. To si budu moci dovolit, až budu vypadat jako on. Já musím myslit na budoucnost!

„Pomozte mi vstát,“ řekl šeptem.

Doprovodil jsem ho ke glideru, který stál na ulici. Šli jsme co noha nohu mine. Mezi živými ploty, tam, kam z luceren dopadalo trochu světla, sledovali nás lidé očima. Než nastoupil do glideru, obrátil se, aby se se mnou rozloučil. Ani on, ani já jsme nenašli jediné slůvko. Udělal nepochopitelné gesto rukou, z níž jako rapír trčela jedna z jeho berel, pohnul hlavou, usedl, a temné vozidlo se bezšelestně rozjelo. Odplul a já jsem stál, paže pokleslé, až černý glider zmizel v řece ostatních. Vrazil jsem ruce do kapes a vykročil, nenalézaje odpověď na otázku, kdo z nás si vybral lépe.

Skutečnost, že z města, které jsem opustil, nezůstal kámen na kameni, byla dobrá. Jako kdybych tenkrát žil na nějaké jiné Zemi, mezi jinými lidmi. Začalo to a skončilo jednou provždy, a toto bylo nové. Žádné trosky, žádné památky, které by vzbuzovaly pochybnosti o mém biologickém věku. Mohl jsem zapomenout na jeho pozemské přepočítání, jež bylo v takovém rozporu s přírodou. — Až tato neuvěřitelná náhoda mi sjednala schůzku s někým, koho jsem tu zanechal jako malé dítě. Po celou dobu, co jsem seděl vedle něho a díval se na jeho ruce, vysušené jako ruce mumie, na jeho tvář, cítil jsem se vinen a věděl jsem, že on si to uvědomuje. Tak neuvěřitelná náhoda! Opakoval jsem si bezmyšlenkovitě, poněkolikrát, a napadlo mi, že Römera mohlo na stejné místo přivést totéž, co mne: rostl tam přece ten prastarý kaštan, strom starší než my oba. Netušil jsem ještě, jak daleko se jim podařilo posunout hranice života, ale viděl jsem, že Römerův věk byl jistě něčím výjimečným. Musel být poslední, nebo jeden z posledních lidí své generace. Kdybych nebyl býval letěl, nebyl bych už mezi živými, blesklo mi hlavou. A poprvé mi výprava odhalila svou druhou, překvapující tvář: tvář lsti, krutého podvodu, jaký jsem spáchal na ostatních. Šel jsem, aniž jsem se díval kam. Kolem mne plno lidí, hluku, proud chodců mě unášel, postrkoval; náhle jsem se zastavil, jako bych procitl.

Panovala tu nepopsatelná vřava. Mezi zmatenými výkřiky, tóny hudby, salvami vzlétaly k nebi ohňostroje, které zůstávaly viset ve výši jako barevné kytice. Sypaly se z nich křiklavě barevné koule do korun okolních stromů. To všechno v pravidelných přestávkách probodával mnohohlasý pronikavý křik, smíšený se smíchem, načisto jako kdyby tu někde nablízku jezdila horská dráha. Avšak nadarmo jsem pátral očima po její konstrukci. V hloubi parku se zvedala mohutná stavba s věžičkami a hradbami, jako hrad přenesený sem ze středověku. Studené plameny neonů, které olizovaly jeho střechu, utvořily každou chvíli slova: MERLINŮV ZÁMEK. Dav, který mě sem dostrkal, směřoval k purpurové zdi pavilónu neobvyklého tím, že připomínal lidskou tvář. Jeho okna tvořila planoucí oči a obrovská, rozšklebená zubatá tlama se otvírala, aby za všeobecného veselí schlamstla další dávku tlačících se. Pohltila pokaždé stejné množství, šest lidí. V první chvíli jsem se pokoušel vyprostit se z tlačenice a odejít. Nebylo to však tak docela prosté. Kromě toho jsem neměl kam jít, uvažoval jsem, že ze všech možných způsobů, tento neznámý způsob, jak zabít zbytek večera, nemusí být nejhorší. V davu, který mě obklopoval, nebyli lidé osamělí jako já. Převažovaly dvojice, chlapci a dívky, muži a ženy, stavěli se do párů, a když už přišla řada na mne, což oznamoval bílý záblesk obrovských zubů a zející šarlatová tma tajuplného jícnu, octl jsem se v úzkých, nevěděl jsem totiž, mohu-li se připojit k šestce, která se mezitím utvořila. V posledním okamžiku mne z rozpaků vyvedla žena, která stála s malým černovlasým mužem, oblečeným ještě nápadněji než všichni ostatní: uchopila mě za ruku a bez okolků mě vtáhla za sebou dovnitř.

Nastala tma skoro absolutní. Cítil jsem teplou, pevnou ruku neznámé ženy, podlaha se pohybovala, rozsvětlilo se a my jsme se octli v prostorné jeskyni. Několik posledních kroků jsme museli vystoupit vzhůru po hromadě balvanů mezi pilíři roztříštěných kamenů, neznámá pustila mou ruku — a jeden za druhým jsme se sklonili v těsném ústí jeskyně.

Doopravdy jsem užasl. I když jsem byl připraven na překvapení, toto jsem nečekal. Stáli jsme na širém písčitém pobřeží obrovské řeky pod žhavými paprsky tropického slunce. Protější vzdálený břeh byl porostlý džunglí. V mrtvých ramenech řeky ležely lodice, či spíše pirogy vyhloubené z kmenů. Na pozadí šedozeleného proudu, který se valil za nimi, stáli netečně, v obřadných pózách, černoši obrovského vzrůstu, nazí, lesknoucí se olejem, pomalovaní vápenně bílými ornamenty. Všichni se opírali lopatkovitými pádly o bok člunu.

Jeden, obsazený, právě odplouval. Černá posádka rozháněla ranami pádel a pronikavými výkřiky hrbolaté, kládám podobné krokodýly, napůl ponořené v bahně. Obraceli se, cvakajíce bezmocně zubatými tlamami, a pouštěli se na hlubší vody. Sedm nás sestupovalo po srázném břehu. První čtveřice zaujala místa v následující loďce, její černoši s viditelnou námahou zabodli pádla do vymletého břehu a odstrčili vratkou pirogu, až jí to zatočilo. Zůstal jsem poněkud zpět, přede mnou už byla pouze ta dvojice, které jsem měl co děkovat za rozhodnutí a která měla nastoupit plavbu, protože se právě objevila následující loďka, dlouhá dobrých deset metrů. Černí veslaři na nás zavolali a zápasíce s proudem přirazili ke břehu. Naskočili jsme do vykotlaného vnitřku, až se zvířil prach vonící zuhelnatělým dřevem. Mladík v nevkusném oděvu — představoval tygří kůži a dokonce víc, protože horní polovina dravcovy lebky visící na zádech mohla mu asi sloužit za pokrývku hlavy, pomohl své společnici nastoupit. Zaujal jsem místo proti nim. Pluli jsme již delší dobu, ale nebyl jsem si tak docela jist, že jsem se ještě před chvílí procházel v nočním parku. Obrovský černoch, který stál v ostré špičce lodi, vyrážel každou chvíli divoký skřek. Dvě řady lesklých zad se skláněly. Pagaje se krátce a dravě zapíchávaly do vody, loďka drhla o písek, vlekla se po dně, až konečně rychle vlétla do hlavního proudu řeky.

Cítil jsem těžkou, dusnou vůni vody, bahna, hnijících rostlin, které plavaly kolem nás, za okraji člunu, zvedajícími se sotva na píď nad vodní hladinu.

Břehy se vzdalovaly. Míjeli jsme charakteristicky šedě zelený, jakoby zpopelněný buš. S písečných lavic sálajících slunečním žárem se tu a tam, se šplíchnutím, sesouvali krokodýlové, podobni obživlým kmenům. Jeden se držel dosti dlouho za naší zádí. Napřed vyčnívala nad hladinu podlouhlá hlava, pak mu voda postupně zaplavovala vyboulené oči, a už jen jeho chřípí, tmavé jako říční kámen, prudce rozráželo kalnou vodu. Mezi rytmicky se ohýbajícími hřbety černých veslařů bylo vidět peřeje tam, kde se řeka valila přes zatopené balvany — pak černoch na přídi vyrážel jiné, chraplavé zvolání, pádla po jedné straně začala pracovat divočeji a piroga zatáčela. Těžko říci, kdy temné hrdelní zvuky, jaké vykřikovali černoši zabírající pádly, začaly splývat v nevýslovně teskný, znovu a znovu se opakující nápěv, v jakýsi zlobný křik, jenž přecházel v obžalobu, zakončenou mnohonásobným zabubláním vody zčeřené pagaji. Tak jsme pluli, přeneseni jako zázrakem do pravého srdce staré Afriky. Obrovský veletok uprostřed šedozelené savany. Stěna džungle napřed daleko ustoupila a pak zmizela v tetelících se masách rozpáleného vzduchu. Černý kormidelník na přídi udával tempo, v dálce se na savanách pásly antilopy, jednou se tam v mračnu prachu přehnalo zpomaleným, těžkopádným klusem stádo žiraf. Po chvíli jsem na sobě ucítil pohled ženy, která seděla proti mně. Podíval jsem se na ni.

Ohromila mě její krása. Již dříve jsem si povšiml, že je hezká, byl to však prchavý dojem, který neupoutal mou pozornost. Nyní jsem ji měl příliš blízko sebe, abych mohl svůj první dojem zopakovat. Nebyla jen hezká. Byla překrásná. Měla tmavé vlasy s měděným leskem. Bílou, nevýslovně klidnou tvář a nehybná, tmavě rudá ústa. Učarovala mi. Ne jako žena, spíše snad jako tento nezměrný, v slunci oněmělý prostor. Její krása měla dokonalost, jaké jsem se vždycky trochu obával. Snad to pramenilo z toho, že jsem na Zemi příliš málo prožil a příliš mnoho o tom přemýšlel, buďjakbuď, měl jsem právě před sebou jednu z těch žen, které vypadají, jako by byly vymodelovány z jiné látky než obyčejní smrtelníci. Ta krásná lež ovšem vyplývá z jisté konfigurace rysů a celá tkví ve vnějšku, ale kdo na to myslí při pohledu na ni? Usmála se, pouhýma očima, zatím co si její rty uchovávaly výraz pohrdavé lhostejnosti. Neplatilo to mně, spíše jejím myšlenkám. Její druh seděl na lavičce zaklíněné do vydlabaného kmene, levou ruku bezvládně spustil přes okraj lodice, takže se špičky jeho prstů smáčely ve vodě. Ale nedíval se ani tam, ani na panoráma divoké Afriky, které jsme míjeli, seděl zkrátka a dobře jako v čekárně u zubaře, unuděně a otráveně.

Před námi, roztroušeny po celé šířce řečiště, se objevovaly našedlé balvany. Kormidelník začal křičet, jako by zaklínal, podivně ostrým, mohutným hlasem, černoši urputně bili pádly, zatímco se ukázalo, že ty balvany jsou potápějící se hroši; loď se rozjela. Stádo tlustokožců zůstalo vzadu a přes rytmické šplouchání vesel, přes chraptivě těžkou píseň veslařů, bylo slyšet dutý šumot, přicházející neznámo odkud. Daleko, tam kde řeka mizela mezi břehy zvedajícími se stále srázněji, vznášely se dvě k sobě nakloněné, obrovské, roztřesené duhy.

„Agé! Annái! Annái! Agéé!!“ řval kormidelník jako šílený. Černoši zdvojnásobili rázy, člun letěl, jako by mu narostla křídla, žena vztáhla ruku a tápavě hledala ruku svého druha.

Kormidelník ryčel. Piroga se hnala překvapující rychlostí. Příď se zvedla, sklouzli jsme po hřbetě obrovské, zdánlivě nehybné vlny a mezi řadami černých zad, pracujících v ďábelském tempu, spatřil jsem obrovský zákrut řeky: vody najednou ztemnělé se valily do skalních vrat. Proud se dvojil. My jsme se drali napravo, kde se voda hnala přes peřeje čím dál bělejší od pěny, zatímco levé rameno řeky zmizelo jako když utne, a pouze ohlušující řev a sloupy vodní tříště dokazovaly, že tam skály skrývají vodopád. Vyhnuli jsme se mu a prodrali jsme se do druhého říčního ramene. Ale ani zde nevládl klid. Piroga teď jako kůň poskakovala mezi černými balvany. Každý z nich držel nad sebou zvednutý vějíř ječící vody, srázy břehu se přibližovaly k sobě. Černoši po pravé straně přestali veslovat. Přitiskli tupá držadla pagajů k hrudi s takovou prudkostí, že jsme její sílu mohli odhadnout jedině podle zadunění v jejich prsou. Piroga odrazila od skály a dostala se doprostřed proudu. Příď vyletěla vzhůru, kormidelník stojící na ní jen zázrakem neztratil rovnováhu. Zachvěl jsem se zimou od spršky stříkající od okrajů skal. Piroga, chvějící se jako pružina, letěla dolů. Byl to příšerný splav, po obou stranách se míhaly černé balvany s naježenými okružími vody. Piroga, s dutým nárazem odstrčena černošskými pádly od skal, opět se od nich odrazila a vlétla, jako šíp vystřelený po bílých pěnách, do jícnu nejprudšího proudu. Zvedl jsem hlavu a spatřil koruny sikkomor rozklenuté ve výši. Ve větvích se proháněly malé opičky. Musil jsem se chytit za okraj loďky, tak silný otřes následoval. Skok. A v rachotu vodních mas — voda se nám hrnula do loďky z obou stran, takže jsme v mžiku promokli do niti — sjížděli jsme ještě příkřeji, to již byl pád, balvany na břehu odletovaly zpět jako sochy obludných ptáků s kypící vodou kolem ostrých křídel. Burácení, burácení. Siluety veslařů stojících nepohnutě proti nebi, jako strážcové katastrofy. Řítili jsme se přímo na skalní sloup rozdělující úžinu vedví, před ním kroužil černý vír vody, letěli jsme přímo na překážku. Zaslechl jsem ženský křik.

Černoši bojovali se zarputilým zoufalstvím, kormidelník rozpřáhl paže, viděl jsem jeho otevřená, křičící ústa, ale hlas jsem neslyšel, tančil na špičce pirogy. Loď spadala zešikma, odražená vlna nás zadržela a my jsme několik vteřin stáli na místě. Potom jako by pádla zoufale nepracovala, loďka se otočila a rozjela pozpátku. Stále rychleji. Dvě řady černochů v mžiku odhodily pádla a zmizely. Vrhli se bez přemýšlení do vody po obou stranách pirogy. Poslední učinil smrtelný skok kormidelník.

Žena vykřikla podruhé. Její druh se opřel nohama o protější bok a ona se k němu vrhla. Díval jsem se opravdu nadšen na tu podívanou valících se vodních mas, dunících duh. Loď o něco udeřila; volání, drásavý výkřik…

Napříč tohoto vodního bucharu, který se řítil dolů a unášel nás s sebou, ležel těsně nad hladinou strom, lesní velikán, který padl shora a utvořil jakýsi most. Ti dva klesli na dno. Ve zlomku vteřiny, který mi zůstal, jsem se rozmýšlel, mám-li udělat totéž. Věděl jsem, že to všechno, sjezd, černoši, africký vodopád, je pouze iluze drásající nervy, ale sedět nehybně, když špička lodi již vklouzla pod pryskyřičnatý, vodou zalitý kmen obrovského stromu, to bylo nad mé síly. Jako blesk jsem se skrčil, ale zároveň jsem zvedl ruku a ona pronikla kmenem, aniž se ho dotkla. Nic jsem nepocítil, jak jsem očekával, ale dojem, že jsme zázrakem unikli katastrofě, přesto zůstal neporušený.

To byl konec. V příští peřeji se piroga postavila na záď. Obrovská vlna nás zaplavila, otočila. Po několik úderů srdce klouzala loďka v ďábelském kruhu, směřujíc do středu víru. Žena snad křičela, ale neslyšel jsem to, nezaslechl jsem nic. Náraz. Praskot tříštících se bortů jsem pocítil celým tělem. Uši jako by byly zacpané řevem vodopádu. Piroga, vymrštěná nadlidskou silou z vody, se zaklínila mezi dva balvany. Ti dva vyskočili na skálu zaplavovanou pěnami, vyšplhali se vzhůru, já za nimi…

Stáli jsme na skalisku mezi dvěma rameny kypící běloby. Pravý břeh byl dosti daleko. K levému vedla lávka, zachycená v trhlinách skály, jakýsi visutý most těsně nad vlnami, které se valily do chřtánu pekelného kotle. Vzduch byl ledový mlhou, vodní tříští, ta úzká lávka visela bez zábradlí, kluzká vlhkem, nad propastí ohlušujícího řevu. Museli jsme klást nohy na zpráchnivělé desky, volně prostrčené do spletených lan, a přejít několik kroků ke břehu. Ti dva klečeli přede mnou, a jako by se hádali, kdo půjde první. Neslyšel jsem pochopitelně nic. Vzduch jako by zhmotněl od toho neustálého hřmotu. Konečně mladík vstal, něco mi řekl a ukázal dolů. Uviděl jsem pirogu. Její utržená záď točící se stále rychleji zakroužila ve vlnách a zmizela, pohlcena vírem. Mladý muž v tygřím kabátci byl o poznání méně lhostejný nebo ospalý než na začátku cesty. Zato se zlobil, jako by se tady byl octl proti své vůli.

Vzal ženu za ramena a já si pomyslil, že se zbláznil, protože ji chtěl nepochybně srazit přímo do řvoucího jícnu. Žena mu něco řekla, viděl jsem rozhořčení, které jí zablesklo v očích. Položil jsem jim ruce na ramena, a tak naznačil, aby mě pustili napřed. Pak jsem vkročil na lávku. Houpala se, komíhala; nešel jsem příliš rychle, znovu a znovu jsem rameny vyrovnával rovnováhu. Uprostřed jsem zavrávoral. Tak se totiž rozhoupala, že jsem div nespadl. To žena nechtěla počkat, až přejdu, a vkročila na lávku. Ze strachu, že kvůli ní spadnu, udělal jsem prudký skok vpřed. Přistál jsem na samém okraji skály a okamžitě jsem se obrátil.

Žena nepřešla, vrátila se. Mladík šel jako první, držel ji za ruku. Podivné tvary, jaké vytvářel vodopád, který modeloval bílé a černé přízraky, staly se pozadím jejich vratkého přechodu. Muž stál již na krok ode mne. Podal jsem mu ruku. Současně žena klopýtla a lávka se rozhoupala. Přitáhl jsem ho tak, že bych mu spíše vytrhl ruku, než bych ho nechal upadnout. Síla trhnutí ho vymrštila, takže dopadl až dva metry za mnou, na kolena, ale pustil ji.

Byla ještě ve vzduchu, když jsem skočil, nohama napřed, tak, abych vnikl do vln šikmo mezi břehem a stěnou nejbližšího útesu. Zamýšlel jsem se nad tím vším později, až jsem měl čas. Věděl jsem pochopitelně, že vodopád i cesta nad propastí jsou jen iluzí, kromě všeho jiného byl důkazem onen kmen, kterým pronikla má ruka. Přesto jsem skočil, jako kdyby mohla doopravdy zahynout, ba dokonce, zcela reflexně, připravil jsem se na ledový náraz vody, jejíž proudy ustavičně skrápěly naše tváře a oděvy.

Ale nepocítil jsem nic, kromě silného nárazu vzduchu, a přistál jsem v prostorné síni, na lehce pokrčených nohou, jako kdybych skočil nanejvýš z metrové výšky. Uslyšel jsem sborový smích.

Stál jsem na podlaze, měkké jako z plastiku, kolem dokola bylo plno lidí, někteří ještě měli promáčené šaty: dívali se nahoru a váleli se smíchy.

Sledoval jsem jejich pohledy — bylo to prapodivné.

Po vodopádech, skalách, africkém nebi ani vidu ani slechu. Viděl jsem lesklý strop a pod ním — právě připlouvající pirogu, vlastně jakousi rekvizitu, protože člun připomínala pouze shora a ze stran. Na dně byla jakási kovová konstrukce. V loďce leželi na břiše čtyři lidé, kolem nich nebylo nic — ani černošští veslaři, ani skály, ani řeka, jedině tu a tam se míhaly tenké pramínky vody, vystřikované ze skrytých hubic. O něco dále se vznášel jako upoutaný balón — nebyl totiž ničím podepřen — ten skalní obelisk, na němž skončila naše plavba. Od něho vedla lávka ke kamennému výstupku, který vyčníval z kovové stěny. Výš bylo vidět schůdky se zábradlím a dveře. To bylo vše. Piroga s lidmi sebou zmítala, zvedala se, prudce spadala; vše se dělo zcela nehlučně, slyšel jsem pouze výbuchy veselí, doprovázející jednotlivé etapy sjíždění vodopádu, který neexistoval. Po chvíli narazila piroga na skálu, lidé z ní vyskočili, museli přejít po lávce…

Ód mého skoku uplynulo snad dvacet vteřin. Hledal jsem očima ženu. Pohlédla na mne. Zmocnil se mě trochu hloupý pocit. Nevěděl jsem, mám-li k ní přistoupit. Ale shromáždění lidé začali zrovna odcházet, a v nejbližší chvíli jsme se octli vedle sebe.

„Pokaždé totéž,“ řekla pak, „pokaždé spadnu!“

Noc v parku, ohňostroje a zvuky hudby vypadaly trochu neskutečně. Vycházeli jsme v zástupu vzrušeném a rozechvělém po prožitých hrůzách. Uviděl jsem druha ženy, prodíral se k ní. Zase již byl ospalý, jako předtím. Zdálo se, že mě vůbec nevidí.

„Pojďme k Merlinovi,“ řekla žena tak hlasitě, že jsem to zaslechl. Nesnažil jsem se poslouchat, co si říkají. Ale nová vlna příchozích nás ještě více smáčkla. Proto jsem stál pořád vedle nich.

„Zdá se mi, že chceš utéci,“ řekla s úsměvem, „snad se nebojíš kouzel.“

Říkala to jemu, ale dívala se na mne. Samozřejmě, mohl jsem si prorazit cestu ven, ale jako vždycky v podobných situacích, nejvíce jsem se bál směšnosti. Vykročili, udělalo se volné místo, okolostojící se také najednou rozhodli pro prohlídku Merlinova zámku, a když tam zamířili a několik lidí nás rozdělilo, zmocnily se mě pochyby, zda jsem před chvílí nepodlehl klamu.

Pohybovali jsme se krok za krokem. Na trávníku stály smolné sudy, z nichž šlehaly plameny; jejich záře ukazovala hrozivé cihlové bašty. Prošli jsme po padacím mostě přes příkop pod vyceněnými zuby mříže. Zaplavilo nás šero a chlad kamenné síně. Vedly z ní vzhůru točité schody — plné duté ozvěny kroků. Ale v gotické, klenuté chodbě v prvním patře nebyl již nával tak velký. Vedla do arkád z nichž bylo vidět na nádvoří. Tam chátra na koních v černých čabrakách řvala a pronásledovala jakousi černou maškaru. Ve společnosti několika lidí, které jsem si již začínal pamatovat, kráčel jsem nerozhodně, nevěda kam. Ženu a jejího průvodce jsem zahlédl mezi pilíři sloupořadí, kde ve výklencích stála prázdná brnění. V pozadí se otevřely dveře pobité měděným plechem, vysoké jako pro obry. Vešli jsme do rytířské síně potažené rudým damaškem, osvětlené pochodněmi, jejichž smolný čoud dráždil chřípí. Za stoly hodovali v hlučném davu piráti nebo potulní rytíři, na rožních, olizovány plameny, se otáčely obrovské kusy masa, rudá záře poskakovala po tvářích lesknoucích se potem, kosti chrupaly v mocných čelistech obrněných stolovníků. Občas vstávali od tabule a procházeli se mezi námi. V další síni hrálo několik obrů v kuželky a místo koulí užívali lebek. Všechno dohromady mi připadalo hodně naivní, kýčovité; zastavil jsem se vedle hráčů, stejně velkých jako já, když kdosi do mne zezadu narazil a mimoděk překvapeně vykřikl. Obrátil jsem se a pohlédl do očí jakémusi mladíčkovi. Vykoktal omluvu a rychle odešel s přihlouplým výrazem ve tváři. Ale teprve pohled tmavovlasé ženy, která byla příčinou, že jsem se octl v paláci laciných divů, mi vysvětlil, co se stalo: ten muž chtěl skrze mne projít, protože mě pokládal za jednoho z neskutečných hostí čaroděje Merlina.

Merlin sám nás přijal ve vzdáleném křídle paláce, obklopen družinou maskovaných postav, která bez hnutí asistovala jeho kouzlům. Ale již jsem toho začínal mít dost, a lhostejně jsem přijímal ukázky černokněžnického umění. Podívaná se rychle skončila. Přítomní začali odcházet, a když nám Merlin, stříbrovlasý, nádherný, zastoupil cestu, ukázal beze slova na protější, černým suknem pobité dveře.

Jen nás tři pozval dovnitř. Sám nevstoupil. Octli jsme se v komnatě nepříliš veliké, neobyčejně vysoké, její jednu stěnu tvořilo zrcadlo, sahající od stropu po kamennou podlahu z černých a bílých dlaždic. Působilo to dojmem, že je pokoj dvakrát tak velký, než byl ve skutečnosti, a že v něm stojí na kamenné šachovnici šest lidí.

Nábytek tam nebyl žádný — nic než vysoká alabastrová urna a kyticí květin podobných orchidejím, ale s mimořádně velkými kalichy. Každý květ měl jinou barvu. Stáli jsme proti zrcadlu. Vtom se můj obraz na mne podíval. Tento pohyb nebyl zrcadlovým odrazem mého pohybu. Já jsem zkameněl, ale ten ramenatý dlouhán pohlédl nejdříve na tmavovlásku, pak na jejího druha — nikdo z nás tří se nepohnul — a pouze naše odrazy, jež se nějakým nepochopitelným způsobem osamostatnily a ožily, sehrály mezi sebou pantomimickou scénu.

Mladík v zrcadle přistoupil k ženě, pohlédl jí do očí, ale ona zavrtěla hlavou. Vytáhla z bílé vázy květy a probírajíc je prsty, vybrala tři — bílý, žlutý a černý. Bílý podala jemu a s těmi dvěma přistoupila ke mně. Ke mně — v zrcadle. Podávala mi oba květy — vybral jsem si černý. Pak se vrátila na své původní místo a všichni tři — tam v zrcadlovém pokoji — jsme zaujali přesně tytéž pozice, jaké jsme zaujímali ve skutečnosti. Když se to stalo, zmizely květy z rukou dvojníků a byly to již jen obyčejné obrazy, věrně opakující každý náš pohyb.

Dveře v protější stěně se otevřely, sestoupili jsme po točitých schodech dolů. Sloupy, vikýře i klenutí přešly nepozorovaně v úběl a stříbro plastikových chodeb. Kráčeli jsme dál, stále mlčky, ani sami, ani společně. Ta situace mi byla čím dál trapnější, ale co jsem si měl počít? Odhodlat se k obřadnému představení, odpovídajícímu společenskému katechismu z minulého století?

Zvuky tlumeného orchestru. Byli jsme jako za kulisami, za neviditelnou scénou, v pozadí stálo několik prázdných stolků s odstrčenými židličkami. Žena se zastavila a zeptala se svého společníka:

„Nezatančíš si se mnou?“

„Nechce se mi,“ řekl. Poprvé jsem uslyšel jeho hlas.

Byl to hezký chlapec, ale takový nějaký bez vůle, nepochopitelně pasivní, jako by mu absolutně na ničem nezáleželo. Měl krásná, téměř dívčí ústa. Pohlédl na mne — pak na ni — stál a mlčel.

„Tak jdi, chceš-li,“ řekla.

Rozhrnul závěs, který tvořil jednu stěnu a odešel. Vykročil jsem za ním.

„Odcházíte?“ zaslechl jsem za sebou.

Zůstal jsem stát. Za závěsem se ozval potlesk.

„Nepřisednete si?“

Beze slova jsem se posadil. Měla nádherný profil. Ušní boltce byly zakryty perleťovými kotoučky.

„Jsem Aen Aenis.“

„Hal Bregg.“

Vypadala překvapeně. Ne mým jménem. Nic jí neříkalo. Spíše tím, že jsem tak lhostejně přijal její jméno. Mohl jsem si ji nyní zblízka prohlédnout. Její krása byla dokonalá a neúprosná. Klidná, opanovaná lenivost jejích pohybů také. Měla na sobě šedě růžovou, spíše šedou než růžovou róbu, která jako by tvořila pozadí, ještě znásobující bělost tváří a rukou.

„Nemáte mě rád?“ zeptala se klidně.

Ted jsem zase já užasl.

„Neznám vás.“

„Jsem Ammai — z Opravdových.“

„Kdo jsou to — Opravdoví?“

Její oči na mně se zájmem spočinuly.

„Vy jste neviděl Opravdové?“

„Ani nevím, co to je.“

„Kde jste se tu vzal?“

„Přišel jsem z hotelu.“

„Ach tak, z hotelu…“ v jejím hlase zněl zřetelný výsměch. „A smím se zeptat, kde jste byl předtím, než jste se odebral do hotelu?“

„Smíte. Ve Fomalhautu.“

„Co je to?“

„Souhvězdí.“

„Jakto?“

„Hvězdná soustava vzdálená od Země třiadvacet světelných let.“

Víčka se jí zachvěla. Rty se pootevřely. Byla překrásná.

„Astronaut?“

„Ano.“

„Chápu. Jsem realistka — dosti známá.“

Neřekl jsem nic. Mlčeli jsme. Hudba hrála.

„Tančíte?“

Taktak, že jsem se nedal do smíchu.

„To, co se teď tančí — ne.“

„Škoda, ale to se dá odčinit. Proč jste to udělal?“

„Co?“

„Tam na té lávce?“

Neodpověděl jsem ihned.

„Byl to… reflex.“

„Znal jste to?“

„Tu umělou plavbu? Ne.“

„Ne?“

„Ne.“

Chvíle ticha. Její oči, před chvílí zelené, teď téměř zčernaly.

„Jedině na velice starých kopiích může člověk vidět něco takového…“ řekla jakoby mimochodem. „To nikdo nezahraje. Nejde to. Když jsem to uviděla, napadlo mě, že byste…“

Vyčkával jsem.

„Že byste mohl. Protože jste to vzal vážně. Viďte?“

„Nevím. Snad.“

„Nevadí. Já to vím. Chtěl byste? Jsem zadobře s Frenetem. Nevíte možná, kdo je to. Musím mu to říci… Hlavní producent reálu. Kdybyste chtěl…

Dal jsem se do smíchu. Trhla sebou.

„Promiňte. Ale… nebesa černá i modrá… vy jste pomýšlela … angažovat mě do…“

„Ano.“

Nevypadala dotčeně. Spíš naopak.

„Děkuji. Raději ne, víte.“

„Ale můžete mi říci, jak jste to udělal. Nebo je to vaše tajemství?“

„Co to znamená: jak? Viděla jste to přece…“

Odmlčel jsem se.

„Vám jde o to, jak jsem mohl…“

„Jste opravdu důvtipný.“

Dovedla se usmívat pouhýma očima, jako snad žádná jiná. Počkej, hned tě přejde chuť mě svádět… řekl jsem si.

„To je prosté. A žádné tajemství. Nejsem betrizovaný.“

„Oh…“

Okamžik jsem si myslil, že vstane, ale ovládla se. Její oči se vrátily, velké, dychtivé. Dívala se na mne jako na šelmu, která leží krok od ní, jako by nacházela zvrácenou rozkoš v hrůze, kterou jsem jí naháněl. Připadalo mi to jako urážka, horší, než kdyby se byla jen polekala.

„Můžete…“

„Zabít?“ odpověděl jsem se zdvořilým úsměvem. „Ano. Mohu.“

Mlčeli jsme. Hudba hrála. Několikrát na mne zvedla oči. Nemluvila. Já také ne. Potlesk. Hudba. Seděli jsme tak snad čtvrt hodiny. Znenadání vstala.

„Půjdete se mnou?“

„Kam?“

„Ke mně.“

„Na byt?“

„Ne.“

Obrátila se a odešla. Seděl jsem bez hnutí. Nenáviděl jsem ji. Neohlédla se. Šla, jinak než všechny ženy, které jsem kdy viděl. Nešla, plula. Jako královna.

Dohonil jsem ji mezi živými ploty, kde bylo téměř tma. Zbytek světla vycházejícího z pavilónů se mísil s namodralou září města. Musela zaslechnout mé kroky, ale šla dál, jako by byla sama, neohlédla se, ani když jsem ji vzal pod paži. Šla dál. To byl políček. Chytil jsem ji za ramena, obrátil k sobě. Její tvář, bílá v šeru, se zvedla. Dívala se mi do očí. Nepokoušela se mi vytrhnout. Nebyla by ostatně mohla.

Líbal jsem ji divoce, pln nenávisti, cítil jsem, jak se chvěje.

„Ty,“ řekla hlubokým hlasem, když jsme se odtrhli.

„Mlč.“

Snažila se uvolnit.

„Ještě ne,“ řekl jsem a začal jsem ji znovu líbat. Najednou se ten vztek změnil v hnus nad sebou samým. Pustil jsem ji. Myslil jsem, že uteče. Zůstala. Pokoušela se mi pohlédnout do tváře. Odvrátil jsem hlavu.

„Co je ti?“

„Nic.“

Uchopila mě za paži.

„Pojďme.“

Nějaká dvojice prošla kolem nás a zmizela v šeru. Následoval jsem ji. Tam, ve tmě, jako by bylo možné všechno, ale když se trochu rozsvětlilo, stal se můj výbuch před chvílí — který měl být odvetou za urážku — pouze směšným. Cítil jsem, že vstupuji do něčeho falešného, jak falešné bylo to nebezpečí i kouzla, všechno — ale šel jsem dál. Ani hněv, ani nenávist, nic — bylo mi všechno jedna. Octl jsem se mezi vysokými světly a cítil jsem tu svoji velkou, těžkopádnou přítomnost, která měnila v grotesku každý můj krok po jejím boku. Ale ona jako by o tom nevěděla. Šla podél valu, za nímž stály v řadách glidery. Chtěl jsem zůstat, ale sklouzla dlaní po mém předloktí a uchopila mě za ruku. Byl bych se jí musel vytrhnout a stal bych se ještě směšnějším — pomník astronautických ctností sváděný Putifarkou. Usedl jsem vedle ní, stroj se hnul a rozjel. Poprvé jsem jel gliderem a pochopil jsem, proč neměly okna. Byly zevnitř celé průhledné, jako ze skla.

Jeli jsme dlouho, mlčky. Hustě zastavený střed města ustoupil podivným tvarům předměstské architektury — pod malými umělými slunci odpočívaly budovy ponořené v zeleni, stavby plynulých linií, nafouknuté v prapodivné podušky, rozkřídlené tak, že mizela hranice mezi vnitřkem domu a jeho okolím, výplody fantasmagorie, ustavičných snah po vytvoření něčeho, co by neopakovalo staré formy. Glider opustil širokou jízdní dráhu, prolétl temným parkem a zastavil se u schodů, zvlněných jako skleněná kaskáda. Když jsem po nich vystupoval, uviděl jsem skleník rozkládající se pod schodištěm.

Těžká vrata se nezvučně otevřela. Obrovská hala, vroubená nahoře galerií, bleděrůžové kotouče lamp bez podpěry nebo zavěšení. V šikmých stěnách okna, jako proražená do jiného prostoru — výklenky a v nich nikoli fotografie, a nikoli figuríny, ale sama Aen, obrovská, přímo proti mně — v náručí snědého muže, který ji líbal, nad schody Aen v bílém neustávajícím mihotání toalety, vedle skloněná nad květy, fialovými, obrovskými jako její tvář. Kráčeje za ní, uviděl jsem ji ještě jednou v jiném okně, s dívčím úsměvem, osamělou, jen světlo se chvělo v jejích měděných vlasech. Schody zelené. Bílé sloupořadí. Stříbrné schody. Chodby přes celou budovu a v nich — ustavičný pomalý pohyb, jako kdyby ten prostor oddechoval, stěny se bezhlučně rozestupovaly a vytvářely průchody tam, kam Aen jdoucí přede mnou právě zamířila své kroky. Jemné křivky ploch v pohybu. Člověk si mohl myslit, že nepostřehnutelný vánek zaobluje styčné plochy galerií, modeluje je, ale všechno, co jsem zatím viděl, to bylo jen předpraží, vstup, předsíň. Přes pokoj prosvětlený odevšad nejtenčím žilkováním ztuhlého ledu, tak úbělový, dokonce i stíny se v něm zdály bílé jako mléko, vešli jsme do menšího kabinetu. Po neposkvrněné bělosti předcházejícího byla jeho hněď jako výkřik. Bylo tam pouze světlo proudící neznámo odkud, jehož zdroj jako by byl obrácený, protože osvětlovalo nás i naše obličeje zdola. Pokynula rukou, zšeřilo se. Přistoupila ke stěně a několika gesty z ní vykouzlila zaoblinu, která se okamžitě začala rozvíjet až vytvořila jakési dvojité, široké lehátko — vyznal jsem se v topologii dost dobře, abych vytušil, jaké výpočty předcházely vytvoření křivky samého opěradla.

„Máme návštěvu,“ řekla a zůstala stát. Z otevřeného dřevěného ostění vyklouzl prostřený stolek a rozběhl se k ní jako psík. Velká světla zhasla, jakmile poručila gestem, aby se nad výklenkem s křesly — jaká to byla křesla, nemám pro to slov! — objevila malá lampa. A stěna ji poslechla. Měla zřejmě dostatek těch pučících a před očima rozkvétajících kusů nábytku. Naklonila se nad stolkem a zeptala se, aniž se na mne podívala:

„Blar?“

„Třeba,“ odpověděl jsem. Neptal jsem se na nic. Nemohl jsem nebýt primitivem, ale mohl jsem alespoň být barbarem mlčícím.

Podala mi vysoký kužel s trubičkou, měnil se jako rubín, ale byl měkký, jako bych se dotýkal ochmýřené kůžičky ovoce. Sama si vzala druhý. Usedli jsme. Nesnesitelně měkce, jako kdybych seděl na obláčku. Nápoj měl chuť neznámého čerstvého ovoce a obsahoval maličké hrudky, které se nečekaně a komicky rozstřikovaly po jazyku.

„Dobrý?“

„Ano.“

Třeba to byl rituální nápoj? Například pro vyvoleného, nebo naopak, na zkrocení zvláště nebezpečných? Ale již jsem si řekl, že se nebudu na nic vyptávat.

„Je lepší, když sedíš.“

„Proč?“

„Jsi strašně veliký.“

„Vím.“

„Schválně se snažíš být nezdvořilý?“

„Daří se mi to bez námahy.“

Dala se do tichého smíchu.

„Vtipný jsem taky,“ řekl jsem. „Spousta dobrých vlastností, co?“

„Jsi jiný,“ řekla. „Nikdo tak nemluví. Pověz mi, jaké je to. Co cítíš?“

„Nerozumím.“

„To předstíráš. A třeba jsi lhal, ne. Není možné. Nedovedl bys tak…“

„Skočit?“

„Na to jsem nemyslila.“

„Tak nač?“

Její oči se zúžily.

„Nevíš?“

„No, víš,“ řekl jsem. „Copak teď už se to nedělá?“

„Dělá, ale ne tak.“

„No, prosím, jak dobře to umím.“

„Ne. Jistě ne… ale tak, jako bys chtěl…“

Nedokončila.

„Co?“

„Víš sám. Cítila jsem to.“

„Měl jsem zlost,“ přiznal jsem se.

„Zlost,“ řekla pohrdavě. „Myslila jsem, sama nevím, co jsem si myslila. Nikdo by se toho neodvážil, víš.“

Začal jsem se neznatelně usmívat.

„A to se ti tak zalíbilo?“

„Jak ty nic nechápeš. Svět je bez strachu, ale tebe se člověk může bát.“

„Chceš ještě?“ zeptal jsem se. Její rty se pootevřely, znovu na mne pohlédla jako na šelmu.

„Chci.“

Přisunula se ke mně. Vzal jsem její ruku, položil ji na svou, naplocho — prsty sahaly stěží za dlaň.

„Proč máš tak tvrdou ruku?“ zeptala se.

„To je od hvězd. Jsou hranaté. A teď se zeptej: proč mám tak strašné zuby?“

Usmála se.

„Zuby máš docela obyčejné.“

Při těchto slovech zvedla mou ruku, ale počínala si tak opatrně, že jsem si vzpomněl na své setkání se lvem, a místo abych se cítil dotčen, usmál jsem se, protože to nakonec bylo strašně hloupé.

Zvedla se nad mým ramenem. Nalila si z malé černé lahvičky a vypila to.

„Víš, co to je?“ zeptala se, zavírajíc oči s takovým výrazem, jako kdyby ta tekutina pálila. Měla obrovské řasy. Jistě nepravé. Herečky vždycky mají nepravé řasy.

„Ne.“

„Neřekneš to nikomu?“

„Ne.“

„Perto…“

„No no…“ řekl jsem pro všechny případy. Otevřela oči. „Viděla jsem tě ještě předtím. Šel jsi s takovým příšerným starcem, ale pak ses vracel sám.“

„To je syn mého mladšího kamaráda,“ vysvětlil jsem. Nejpodivnější je, že je to vlastně pravda, mihlo se mi hlavou.

„Budíš pozornost, víš?“

„Co dělat?“

„Nejen tím, že jsi tak vysoký. Chodíš jinak a díváš se, jako bys…“

„Co?“

„Jako by ses měl na pozoru.“

„Před kým?“

Neodpověděla. Změnila se ve tváři. Oddechovala hlasitěji, pohlédla na svou ruku. Špičky prstů se chvěly.

„Již…“ řekla tiše a usmála se, ale ne na mne. Její úsměv byl extatický. Zorničky se jí rozšířily a pohltily duhovku, padala pomalu zpět, až spočinula na šedém opěradle, měděné vlasy se uvolnily, dívala se na mne v jakémsi triumfujícím ohromení.

„Polib mě.“

Objal jsem ji. A bylo to strašné, protože jsem po ní toužil i netoužil — zdálo se mi, že přestává být sama sebou, jako kdyby se každým okamžikem mohla změnit v něco jiného. Zaryla prsty do mých vlasů, její dech, když se ode mne odtrhovala, byl jako sténání. Jeden z nás je neupřímný, ničemný, myslil jsem si. Ale kdo? Ona nebo já? Líbal jsem ji, její tvář byla bolestně krásná, strašlivě cizí, pak již byla jenom mučivá rozkoš, ale i tehdy ve mně zůstal chladný, němý pozorovatel. Neztratil jsem sebe. Opěradlo, poslušné, div ne předvídavé, se stalo poduškou pro naše hlavy, bylo to jako přítomnost někoho třetího, urážlivě bdělá, a my, jako kdybychom o tom věděli, nevyměnili jsme za celou dobu ani jediné slůvko. Usínal jsem již, objímaje její šíji, a ještě se mi zdálo, že tu někdo stojí a dívá se a dívá…

Když jsem se vzbudil, spala. Byl to jiný pokoj. Ne, tentýž, ale nějak se změnil — část stěny se odsunula a ukázala okolí. Nad námi, jako zapomenuta, svítila úzká lampička. Naproti nad korunami stromů, ještě téměř černých, svítalo. Opatrně jsem se přesunul na okraj lehátka — zamumlala něco jako „Alane“, ale spala dál.

Prošel jsem prázdnými velkými síněmi. Byla v nich okna obrácená k východu. Vnikal jimi rudý svit a naplňoval průhledné tvary nábytku jiskrou červeného vína. Skrze řady pokojů jsem zahlédl kráčející postavu. Byl to ro bot, perleťově šedý, bez tváře, jeho trup slabě zářil, hořel v něm rubínový plamének, jako lampička před obrázkem.

„Chci odejít,“ řekl jsem.

„Prosím.“

Stříbrné, zelené, modré schody. V hale vysoké jako chrám jsem se rozloučil se všemi tvářemi Aen najednou. Byl již bílý den. Robot přede mnou otevřel vrata. Poručil jsem mu přivolat glider.

„Ano. Nepřejete si domovní?“

„Třeba domovní. Chci jet do hotelu Alcaron.“

„Prosím. K službám.“

Kdosi již tak se mnou mluvil. Kdo? Nemohl jsem si vzpomenout.

Po srázných schodech — aby hosté do smrti nezapomněli, že je to palác, ne dům, — jsme oba sestoupili. V záři vycházejícího slunce jsem vsedl do stroje. Když se rozjel, ohlédl jsem se. Robot ještě stál v úslužné póze, trochu podobný modlářce, s těmi svými sepjatými hubenými pažemi.

Ulice byly skoro liduprázdné. V zahradách, jako podivné opuštěné lodi, odpočívaly vily. Ano, skutečně odpočívaly, jako kdyby jenom chvilku si sedly mezi živými ploty a stromy, se složenými ostroúhlými, barevnými křídly. Ve středu města bylo živěji Jehlové mrakodrapy s vrcholky rozžhavenými sluncem, domy — skleníky, domy — obři, s široce rozkročenými chodidly oblouků. Ulice je probodávala, vybíhala do zmodralého prostoru. Ale na nic jsem se již nedíval. V hotelu jsem se vykoupal a zatelefonoval do cestovní kanceláře. Objednal jsem ulder na dvanáct. Připadalo mi trochu komické, jak nenuceně těmito slovy operuji, přestože nemám potuchy, co je to ulder.

Zbývaly mi ještě čtyři hodiny času. Spojil jsem se s hotelovým inforem a zeptal se na Breggovy. Sourozence jsem neměl, ale otcův bratr zanechal dvě děti, chlapce a dívku. I kdyby nežili oni, pak jejich děti…

Infor mi vyjmenoval jedenáct Breggů. Zeptal jsem se postupně na genealogii. Ukázalo se, že pouze jediný z nich,

Atal Bregg, pocházel z mé rodiny. Byl to vnuk mého strýce, ne nejmladší, bylo mu již šedesát. Věděl jsem tedy, co jsem chtěl. Zvedl jsem dokonce sluchátko, abych mu zatelefonoval, ale odložil jsem je. Co jsem mu koneckonců měl říci? Nebo on mně? Jak zemřel můj otec? Má matka? Já jsem přece umřel dříve než oni a neměl jsem, pohrobek, právo se ptát. Bylo v tom — tak jsem to v tomto okamžiku cítil — něco nepřirozeného, jako kdybych je podvedl tím, že jsem zbaběle uprchl před osudem a ukryl se v čase, který byl pro mne méně smrtelný než pro ně. To rodiče pochovali ve hvězdách mě, nikoli já rodiče na Zemi.

Přesto jsem zvedl sluchátko. Signál dlouho vyzváněl. Konečně se ozval domácí robot a řekl, že Atal Bregg není na Zemi.

„Kde je?“ zeptal jsem se rychle.

„Na Luně, odjel na čtyři dny. Co mu mám vyřídit?“

„Co dělá? Jaké je jeho zaměstnání?“ zeptal jsem se, „protože… nevím, je-li to ten, kterého hledám, třeba to byl omyl…“

Bylo pro mne snazší ošidit robota.

„Psychoped.“

„Děkuji. Zazvoním za několik dnů.“

Odložil jsem sluchátko. Díkybohu, nebyl to astronaut — aspoň něco.

Spojil jsem se s hotelovým inforem a zeptal se, jakou mi může doporučit zábavu na dvě tři hodiny.

„Zveme vás do našeho realonu,“ řekl.

„Co dávají?“

„Snoubenku. Nejnovější real Aen Aenis.“

Sjel jsem dolů, bylo to v podzemí. Představení již začalo, ale robot u vchodu mě ujistil, že jsem skoro o nic nepřišel — hraje se teprve několik minut. Zavedl mě do tmy, vykouzlil z ní jakýmsi podivným způsobem vejcovité křeslo, usadil mě do něho a zmizel.

První dojem byl, jako kdybych seděl u jeviště, nebo ne — přímo na scéně — tak blízko byli herci. Jako bych je měl na dosah ruky. Nemohl jsem si vybrat nic lepšího, byl to totiž příběh z mých dob, neboli historické drama. Rok nebyl přesně určen, ale soudíc podle některých podrobností, děj se odehrával několik let po mém odletu.

Zpočátku mi působily potěšení kostýmy, výprava byla naturalistická, ale právě proto mě to bavilo, protože jsem postřehl spousty omylů a anachronismů. Hrdina, velmi hezký, stihlý brunet, odešel z domu ve fraku (bylo časně ráno) a jel autem na schůzku se svou milou. Měl dokonce cylindr, ale šedý, jako by to byl Angličan a jel na derby. Pak se objevila romantická krčma s hospodským, jakého jsem jaktěživ neviděl, vypadal jako pirát. Hrdina si sedl na šosy fraku a pil pivo brčkem; a tak podobně.

Najednou jsem se přestal usmívat. Vešla Aen. Byla oblečena nesmyslně, ale v mžiku to ztratilo význam. Divák věděl, že miluje jiného, a toho mladého muže klamala. Typicky sentimentální role zalétne ženy, plačtivá, kýčovitá a banální. Avšak Aen se tím nedala strhnout. Byla to dívka, která vždycky žila okamžikem, neuvažující, něžná, bezmyšlenkovitá a pro bezmeznou naivitu své ukrutnosti — nevinná bytost, která dělala nešťastnými všechny, protože nechtěla udělat nešťastným nikoho. V objetí jednoho zapomínala na druhého a dělala to tak, že člověk věřil v její okamžitou upřímnost…

Ta slátanina se před očima prostě rozpadávala, nezbylo z ní nic, zůstávala jen Aen, velká herečka.

Real byl něco víc než nová forma divadla. Když jsem se totiž zadíval na nějaký úsek scény, zvětšoval se a rozrůstal a tak vlastně divák svou vlastní volbou rozhodoval o tom, chce-li vidět zvětšený detail nebo celek obrazu. Přitom proporce toho, co zůstávalo v rámci zorného pole, nebyly deformovány. Byla to jakási po čertech důmyslná optická kombinace — která poskytovala iluzi nadživotně plastické, jakoby umocněné skutečnosti.

Zajel jsem nahoru do pokoje, abych si zabalil věci, protože jsem měl za několik minut odjet. Zjistil jsem, že mám těch věcí více, než jsem tušil. Nebyl jsem ještě se vším hotov, když se ozval telefon: přistavili mi ulder.

„Hned budu dole,“ řekl jsem. Robot — nosič vzal má zavazadla a zrovna jsem vycházel z pokoje, když se znovu ozval telefon. Zaváhal jsem. Nevtíravý signál se neúnavně opakoval. Aby to nevypadalo, že utíkám, řekl jsem si a zvedl sluchátko, i když jsem si nebyl docela jist, proč to opravdu dělám.

„To jsi ty?“

„Ano. Vzbudila ses?“

„Už dávno. Co děláš?“

„Viděl jsem tě v reálu.“

„Ano?“ řekla, ale z jejího hlasu jsem vycítil uspokojení. Znamenalo to: je můj!

„Ne.“

„Jaké: ne?“

„Děvče — jsi velká herečka. Ale já jsem docela jiný člověk, než se ti zdá…“

„Dnes v noci se mi to také zdálo?“ přerušila mě. V jejím hlasu se kmitlo pobavení — a najednou se vrátila směšnost. Nemohl jsem z ní vybřednout: quaker z hvězd, který již jednou zhřešil — přísný, zoufající a skromný.

„Ne,“ řekl jsem s potlačeným vztekem, „nezdálo se ti to. Ale já odjíždím.“

„Navěky…“

Bavila se tím rozhovorem.

„Děvče,“ začal jsem a nevěděl jsem, co říci. Chvíli jsem slyšel jen její dech.

„A co dál?“ zeptala se.

„Nevím.“ Opravil jsem se rychle: „Nic. Odjíždím. Nemá to — smysl.“

„Rozhodně nemá,“ souhlasila, „a právě proto to může být skvělé. Cos viděl? Opravdové?“

„Ne. Snoubenku. Poslyš…“

„To je hotový padák. Nemohu se na to dívat. Má nejslabší věc. Podívej se na Opravdové, nebo ne. Přijď večer. Ukáži ti. Ne, ne, dnes nemohu. Zítra.“

„Aen. Nepřijdu. Já vážně za chvíli odjíždím…“

„Neříkej mi Aen, říkej mi děvče…!“

„Děvče — ať tě vezme čert!!“ řekl jsem a odložil jsem sluchátko. Strašně jsem se zastyděl. Zvedl jsem je ještě jednou, znovu odložil a vyrazil z pokoje jako štvanec. Sjel jsem dolů, kde se ukázalo, že ulder je na střeše. Tak tedy, nahoru!

Na střeše byla zahradní restaurace a letiště. Vlastně restaurace na letišti, směsice pater, létající nástupiště, neviditelné stěny — nenašel bych svůj ulder ani za rok. Ale dovedli mě k němu div ne za ručičku. Byl menší, než jsem si myslil. Zeptal jsem se, jak dlouho potrvá let. Chtěl jsem si něco přečíst.

„Asi dvacet minut.“

Nemělo tedy smysl pouštět se do četby. Vnitřek ulderu trochu připomínal experimentální raketu Thermo — Fax, kterou jsem kdysi zalétával, byl pouze daleko komfortnější, ale jakmile se zavřely dveře za robotem, který mi zdvořile přál šťastnou cestu, stěny se naráz staly průhlednými, a protože jsem seděl na prvním ze čtyř křesel (ostatní nebyla obsazena), měl jsem dojem, jako bych seděl na židli postavené ve velké sklenici.

Bylo to hrozně komické, ale nemělo to nic společného s raketou nebo letadlem. Spíš s létajícím kobercem. To podivné letadlo se s táhlým svistem napřed vzneslo svisle vzhůru, bez sebemenších vibrací, a pak pokračovalo v letu vodorovně jako vystřelený šíp. Stalo se opět totéž, co jsem zpozoroval už jednou: zrychlení nebylo provázeno vzrůstem gravitace. Tehdy, na nádraží, jsem si mohl namlouvat, že jsem obětí klamu, ale teď jsem si tím byl jist. Těžko vyslovit, jaký pocit se mě zmocnil — protože jestli se jim podařilo učinit zrychlení nezávislé na gravitaci, pak všechny hibernace, zkoušky, selekce, muka a utrpení naší cesty byla naprosto zbytečná. To, co jsem cítil v tomto okamžiku já, mohl zakusit jedině přemožitel himalájského štítu, který se po nepředstavitelné námaze výstupu přesvědčí, že na vrcholu stojí hotel plný výletníků, protože zatímco on se sám plahočil, z druhé strany postavili lanovku a zábavní park s atrakcemi. Skutečnost, že bych se nebyl dočkal — kdybych já žil na Zemi — tajuplného vynálezu, mě ani trošku netěšila — spíše snad myšlenka, že tento trik nebude možno uplatnit v kosmické navigaci. Byl to pochopitelně projev ryzího sobectví a já si to uvědomoval, ale otřes byl příliš silný, než abych se zmohl na přiměřené nadšení.

Zatím ulder letěl, již beze zvuku: pohlédl jsem dolů. Právě jsme letěli nad Terminálem. Pomalu se přesouval dozadu; vypadal jako pevnost z ledu. Na horních patrech, z města neviditelných, se černaly obrovské trychtýře raketových vletů. Pak jsme proletěli poměrně blízko jehlové stavby, té s černými a stříbrnými pásy, jež se tyčila nad ulderem. Ze země člověk nedocenil její výšku. Byla jako trubkovitý most spojující zemi s nebem, a ty „poličky“, které z ni vyčnívaly, se hemžily uldery a jinými většími stroji. Lidé na těch letištích vypadali jako zrnka máku rozsypaná po stříbrném talíři. Letěli jsme nad bílými a modrými koloniemi domů, nad zahradami; ulice byly čím dál širší, také vozovky byly barevné, převládala bledě růžová a okr. Moře budov se rozprostíralo až po obzor, zřídkakdy rozděleno pruhy zeleně, a já se polekal, že to bude takové až do Klavestry. Avšak ulder zvýšil rychlost, domy se rozběhly, rozptýlily po zahradách, místo nich se objevily obrovské závitnice a přímky silnic. Táhly se v mnoha patrech, setkávaly se, křižovaly, mizely pod zemí, sbíhaly se hvězdicovitě, a v podobě pruhů vylétaly do plochého, proti vysokému slunci šedozeleného prostoru hemžícího se glidery. Pak se mezi čtverci stromů vynořily obrovské stavby se střechami tvaru konkávních zrcadel a v jejich ohniscích doutnalo něco rudého. Později se cesty od sebe vzdálily, a převládla zeleň, čas od času přerušovaná obdélníkem odlišné vegetace — červené, modré — nemohly to být květy — barvy byly příliš intenzívní.

Doktor Juffon by měl ze mne radost, pomyslil jsem si. Třetí den, a už! A jaký začátek. Ne leckdo. Znamenitá herečka, hvězda! Ani se moc nebála, ale i kdyby, pak jí ten strach taky působil potěšení. Jen tak dál! Ale proč se mnou mluvil o sblížení? Vypadala ta jejich sblížení takhle? Jak hrdinsky jsem se vrhl do toho vodopádu! Ušlechtilá gorila. A pak krasavice, jíž se koří davy, mě štědře odměnila: jak to od ní bylo velkomyslné.

Celá tvář mě pálila: ty pitomče, opakoval jsem si vlídně, co vlastně chceš? Ženy? Měl jsi ženu. Měl jsi už všechno, co tady můžeš mít, včetně návrhu hrát v reálu. Teď budeš mít dům, budeš se procházet po zahrádce, číst si knížky, dívat se na hvězdy, a ve své skromnosti říkat si tiše pro sebe: byl jsem tam. Byl a vrátil se. Dokonce i fyzikální zákony pracovaly v tvůj prospěch, ty klikaři, máš před sebou celý život, polovinu života a vzpomínáš si, jak vypadal Römer o víc než sto let mladší než ty?

Ulder se začal snášet k zemi, ozvalo se svištění a krajina plná bílých a modrých silnic, jejichž povrch se leskl jako politý emailem, rostla před očima. Velká rybníky i malé čtvercové bazény vysílaly vzhůru sluneční záblesky. Stále větší a skutečnější byly domky, rozsypané na vrcholcích nevysokých hor, točité úvaly. Na obzoru, modravé vzduchem, se táhlo pohoří se zabílenými vrcholky. Ještě jsem zahlédl pískem vysypané stezky, trávníky, záhony květů, chladivou zeleň vody v betonovém roubení, cestičky, keře, bílou střechu. Všechno se pomalu obrátilo, obklopilo mě a zůstalo stát, jako by se mě to zmocňovalo.