I

Neměl jsem žádné věci, ani plášť. Říkali, že je to zbytečné. Dovolili, abych si ponechal svůj černý svetr: ujde. Ale košili jsem si vybojoval. Prohlásil jsem, že si budu odvykat postupně. Již v uličce pod trupem letadla, kde jsme stáli, podal mi Abs ruku se shovívavým úsměvem.

„Tak dávejte pozor…“

Nezapomněl jsem na to. Nerozdrtil jsem mu prsty. Byl jsem naprosto klidný. Chtěl ještě něco říci. Ušetřil jsem mu to tím, že jsem se obrátil, jako bych nic nezpozoroval, a vystoupil po schůdcích do letadla. Letuška mě vedla mezi řadami křesel až úplně dozadu. Nechtěl jsem samostatné oddělení. Přemýšlel jsem, zdali ji předem upozornili. Křeslo se nehlučně otevřelo. Upravila opěradlo, usmála se na mě a odešla. Usedl jsem. Podušky propastně měkké, jako všude. Opěradla tak vysoká, že jsem stěží viděl na ostatní spolucestující. Barevnost ženských šatů už jsem přijímal bez výhrad, ale muže jsem stále nesmyslně podezříval, že jsou v maškarním kostýmu, a stále jsem tiše doufal, že uvidím někoho oblečeného normálně. Ubohý reflex. Lidé se rychle usazovali, nikdo — ani ženy — neměl zavazadla. Aktovky nebo balíčky také ne. Jako by bylo více žen. Přede mnou — dvě mulatky v papoušcích kožíšcích, s naježenými peříčky, zřejmě teď vládla taková ptačí móda. Pak jacísi manželé s dítětem. Po oslnivých selenoforech nástupišť a tunelů, po nesnesitelně křiklavé fosforeskující vegetaci ulic připadalo mi světlo klenutého stropu málem jako záření. Položil jsem ruce na kolena, nějak mi překážely. Všichni už seděli. Osm řad šedých křesel, pryskyřičná vůně, ticho umlkajících rozhovorů. Čekal jsem na oznámení startu, na nějaké signály, na rozkaz zapnout pásy, ale nic se nestalo. Po matovém stropě se odpředu dozadu rozběhly nezřetelné stíny, jako siluety ptáků vystřižených z papíru. Co u sta hromů mají s těmi ptáky — pomyslil jsem si bezradně. Znamená to snad něco? Byl jsem celý zdřevěnělý, jak jsem napínal pozornost, abych neprovedl něco nevhodného. Trvá to již čtyři dny. Od prvého okamžiku. Pořád jsem zůstával pozadu za vším, co se dělo, a ustavičná snaha pochopit jakoukoli rozmluvu, situaci, změnila mé napětí v pocit ohavně podobný zoufalství. Byl jsem přesvědčen, že ostatní prožívají totéž, ale nemluvili jsme o tom, ani když jsme zůstávali sami. Dělali jsme si pouze vtipy ze své robustnosti, z toho nadbytku sil, který nám zůstal; ostatně, zpočátku jsme se museli skutečně hlídat. Když jsem chtěl vstát, vylétl jsem ke stropu. A každá věc, kterou jsem vzal do ruky, mi připadala jako z papíru, prázdná. Ale rychle jsem se naučil ovládat vlastní tělo. Na přivítanou jsem už nikomu nerozmáčkl ruku. To bylo prosté. Bohužel nejméně důležité.

Můj soused zleva, opálený tlouštík, s neobyčejně jiskřivýma očima (možná od kontaktních čoček), zničehonic zmizel — jeho křeslo se totiž po stranách rozrostlo, boky se vytáhly vzhůru a spojily v jakýsi vejcovitý kokon. Ještě několik osob zmizelo v takových kabinách. Připomínaly nabobtnalé sarkofágy. Co v nich dělali? Ale s takovými věcmi jsem se setkával na každém kroku a snažil jsem se, abych se na ně netvářil hloupě, pokud se nevztahovaly přímo na mě. Zvláštní bylo, že lidi, kteří vyvalovali oči na nás, když se dověděli, co jsme zač, bral jsem celkem lhostejně. Jejich ohromení se mě málo týkalo, přestože jsem si ihned uvědomil, že v něm není ani špetka obdivu. Nesnesitelní byli spíše ti, kteří se o nás starali — pracovnici Adaptu. Mně byl nejprotivnější, pochopitelně, doktor, Abs, protože se mnou zacházel jako lékař s nenormálním pacientem a předstíral, ostatně docela úspěšně, že má co dělat s člověkem téměř docela normálním. Kde to už nebylo možné — vtipkoval. Jeho bezprostřednosti a žoviálnosti jsem měl zrovna po krk. Kdybychom se obrátili s otázkou na náhodného mimojdoucího, byl by prohlásil (jak jsme byli přesvědčeni) o mně nebo Olafovi, že jsme mu podobni. Podivní jsme pro něho nebyli my sami, ale naše dřívější osudy — ty byly nezvyklé. Naproti tomu doktor Abs, jako každý pracovník Adaptu, věděl nejlépe, že jsme opravdu jiní. Ta odlišnost nebyla vyznamenáním, ale praobyčejnou překážkou při dorozumění, při nejprostší výměně slov, ale kdyby jen to, i při otevírání dveří, protože kliky zmizely, tuším, asi tak před padesáti šedesáti lety.

Ke startu došlo nečekaně. Gravitace se nezměnila ani o vlásek, do hermetické kabiny nepronikaly žádné zvuky, po stropě přebíhaly stíny, a snad to byla mnohaletá rutina, starý instinkt, který mi najednou prozradil, že jsme již v prostoru. Byla to jistota, ne domněnka. Napůl jsem seděl, napůl ležel, s nataženýma nohama, bez hnutí. Ale přemýšlel jsem vlastně o něčem jiném. Nějak příliš ochotně mi dovolili prosadit svou. Ba ani Oswamm zvlášť neprotestoval proti mému rozhodnutí. Námitky, jaké jsem slyšel od něho i od Abse, nemohly obstát — já sám bych se byl zmohl na lepší. Trvali pouze na jednom, že každý z nás musí letět zvlášť, samostatně. Ani mi neměli za zlé, že jsem navedl ke vzpouře Olafa (beze mne by se určitě rozhodl zůstat déle). To bylo překvapující. Čekal jsem komplikace, něco, co v posledním okamžiku zmaří můj plán. Ale nestalo se nic, a já jsem letěl. Ta poslední cesta měla skončit za čtvrt hodinky.

Bylo úplně jasné, že všechno, co jsem vymyslil, a také to, jak jsem se postavil proti nim, abych si vybojoval předčasný odjezd, je nepřekvapilo. Reakci tohoto typu jistě měli v katalogu. Byl to stereotyp jednání, vlastní chlapíkům mého druhu, opatřený v jejich psychotechnických tabulkách příslušným pořadovým číslem. Dovolili mi letět — proč? Říkala jim snad zkušenost, že si nebudu vědět rady? Ale co by se mi mohlo stát, když celá ta „samostatná“ eskapáda se omezovala na přelet z jednoho raketového nádraží na druhé, kde na mne měl čekat někdo z pozemského Adaptu, a všechno, co jsem měl dokázat, bylo najít toho člověka na určeném místě.

Něco se stalo. Uslyšel jsem podrážděné hlasy. Vyklonil jsem se z křesla. Několik řad přede mnou odstrčila jakási žena letušku, která zpomaleným, automatickým pohybem, jakoby v důsledku toho, nijak zvlášť prudkého, odšťouchnutí, ustupovala pozpátku mezi křesly. Žena opakovala:

„Nechci! Ať se mě to nedotýká!“

Tvář křičící ženy jsem neviděl. Její průvodce ji táhl za paži a domlouval jí uklidňujícím hlasem. Co znamenala tato scéna? Ostatní cestující jí nevěnovali pozornost. Už po několikáté se mě zmocnil pocit neuvěřitelné cizoty. Pohlédl jsem zdola na letušku, která se u mne zastavila; usmívala se jako před tím. Nebyl to čisté vnější úsměv povinné zdvořilosti, který zakrývá rozčilení nad výstupem. Nepředstírala klid, opravdu nebyla rozčilena.

„Napijete se něčeho? Prum, Extran, Morr, Cidre?“

Melodický hlas. Zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem jí říci něco milého, ale zmohl jsem se pouze na stereotypní otázku:

„Kdy přistaneme?“

„Za šest minut. Něco k jídlu? Nemusíte pospíchat. Můžete zůstat i po přistání.“

„Děkuji, ne.“

Odešla. Ve vzduchu, blízko mého obličeje proti opěradlu křesla přede mnou, zahořel nápis STRATO, jakoby napsaný hořícím koncem cigarety. Naklonil jsem se, abych se podíval, jak ten nápis vznikl, a trhl jsem sebou. Opěradlo křesla následovalo má záda a pružně je objalo. Věděl jsem už, že se bytové zařízení přizpůsobuje každé změně polohy, ale stále jsem na to zapomínal. Nebylo to příjemné — jako kdyby někdo sledoval každý můj pohyb. Chtěl jsem zaujmout dřívější polohu, ale udělal jsem to zřejmě příliš energicky. Křeslo špatně pochopilo a div se nerozložilo jako postel. Vyskočil jsem. Taková hloupost! Musím se ovládat! Konečně jsem se usadil. Písmenka růžového STRATO se zachvěla a rozplynula se v jiná: TERMINÁL Bez otřesu, bez výstrahy, bez svištění. Nic. Zahlaholily vzdálené tóny, jako trubka postilióna, mezi sedadly na konci uličky se otevřely čtverý oválné dveře a do kabiny pronikl temný, vše zaplavující zvuk, jako šumění moře.

Hlasy pasažérů vstávajících ze svých míst se v něm beze stopy rozplynuly. Seděl jsem dál a oni odcházeli, řady postav se proti vnějším světlům míhaly zeleně, fialově, purpurově — hotový karneval. Všichni už odešli. Vstal jsem a mechanicky si stáhl svetr. Je to nějaké hloupé, s prázdnýma rukama. Otevřenými dveřmi vál chladnější vzduch. Obrátil jsem se. Letuška stála u stěny oddělení, ale nedotýkala se jí zády. Na její tváři ležel stále týž vlídný úsměv, určený řadám prázdných křesel, která se nyní pozvolna smotávala, skládala, jako nějaké masité květy, jedna rychleji, jiná trošku pomaleji; byl to jediný pohyb v tom hluku všechno vyplňujícím a plynoucím oválnými otvory, v tom táhlém šumění vyvolávajícím představu širého moře. „Nechci, aby se mě to dotýkalo!“ Najednou jsem objevil v úsměvu stevardky něco nedobrého. Od východu jsem řekl:

„Na shledanou…“

„K službám.“

Význam těchto slov, tak podivných z úst mladé, krásné ženy, jsem si neuvědomil hned, protože ke mně dolétla, až když už jsem se vykláněl ze dveří, obrácen k ní zády. Chtěl jsem položit nohu na stupátko, ale nebylo tam. Mezi kovovým trupem a okrajem nástupiště zela metrová mezera. Nepřipraven na takovou past, ztratil jsem rovnováhu, seskočil nemotorně, ale hned ve vzduchu jsem pocítil proud jakési neviditelné síly, která mě odspodu zadržela, takže jsem vzdálenost proletěl zvolna, a byl jsem měkce postaven na bílou plochu, která pružně ustoupila. Při skoku jsem se asi netvářil příliš inteligentně. Zachytil jsem několik pobavených pohledů — aspoň se mi tak zdálo — rychle jsem se otočil a vykročil podél nástupiště. Letadlo, kterým jsem přiletěl, leželo v hlubokém ložisku, odděleno od okraje nástupišť mezerou ničím nezabezpečenou. Přiblížil jsem se jakoby náhodou k tomu volnému prostoru a opět jsem pocítil tu neviditelnou pružnost, která mi zabránila vkročit za bílý okraj. Chtěl jsem pátrat po zdroji té podivné síly, ale vtom jako bych procitl: byl jsem na Zemi.

Vlna chodců mě pohltila a unášela vpřed. Uplynula delší chvíle, než jsem uviděl celou nesmírnou velikost té haly. Byla to ostatně jediná hala? Nikde stěny; bílý, lesklý, ve výšce zadržený výbuch neuvěřitelných křídel. A co je to mezi nimi? Sloupy zbudované nikoli ze stavebních hmot, nýbrž ze závratně rychlého pohybu? Vzhůru se řítící obrovské vodotrysky kapaliny hustší než voda, prosvětlené zevnitř barevnými reflektory? Ne. Průhledné svislé tunely, jimiž se vzhůru míhaly chorovody rozmazaných dopravních prostředků? Nevěděl jsem vůbec nic. Bez ustání postrkován, šťouchán, v hemživém spěchu zástupů pokoušel jsem se proniknout na nějaké volné prostranství, ale nikde nebylo. Byl jsem o hlavu vyšší než lidé okolo mne, a tak jsem viděl, že se opuštěné letadlo vzdaluje. Kdežpak, to my jsme se pohybovali vpřed i s celým nástupištěm; shora dopadala světla, v nichž se zástup jiskřil a měnil. Nyní se rampa, kde jsme stáli namačkáni, rozběhla vzhůru a já jsem uviděl dole, už v dálce, dvojité bílé pásy plné lidí, s černými škvírami mezer podél nehybných trupů — protože letadel jako naše byly desítky — pohyblivé nástupiště odbočovalo, zrychlovalo pohyb, stoupalo do vyšších pater. Jako po neskutečných, totiž na žádných pilířích neopřených viaduktech, hnaly se s rachotem oblé, rychlostí se chvějící stíny s ohni signálových světel rozmazaných do pruhů, takže vlasy stojících čechral a rozhazoval vítr, jejž zvedly. Pak se bílá plocha, která nás nesla, začala dělit, rozvětvovat podél nepozorovatelných švů, můj pruh protékal prostorami plnými stojících a sedících, něčím zaměstnaných lidí; obklopovalo je množství lehkých záblesků, jako by se náruživé zabývali vypalováním barevných světlic. Nevěděl jsem, kam se dívat. Přede mnou stál muž v něčem kyprém jako kožich, co ve světle opalizovalo jako kov. Vedl se pod paží s ženou v purpuru. Na tom, co měla na sobě, byly jakési velké paví oči, které mhouraly. Nebyl to omyl, oči na jejích šatech se opravdu otvíraly a zavíraly. Pohyb chodníku, kde jsem stál za tou dvojicí, s tuctem jiných lidí, se ještě zrychloval. Mezi plošinami skloviny, bělavé jako dým, se otvíraly barevně osvětlené pasáže s průhlednými stropy, po nichž neúnavně kráčely stovky nohou z dalšího, vyššího patra. Vše zaplavující šum se hned rozléval do šíře, hned se uzavíral, jakmile tisíce lidských hlasů a zvuků, pro mne cizích, ale pro ně srozumitelných, přiškrtil nejbližší tunel této cesty do neznáma. V pozadí, na vzdálenějších plánech, neustále probodávaly vzduch létající pásy kdovíjakých dopravních prostředků, možná letadel — protože se někdy pohybovaly šikmo vzhůru nebo dolů a zavrtávaly se do prostoru, takže jsem mimoděk očekával strašlivý náraz. Nebylo totiž vidět žádné koleje ani lana, snad to byly visuté dráhy. Když byly tyto rozmazané uragány rychlosti — třeba jen na chvilku — přerušeny, majestátně se za nimi vynořovaly pomalé, obrovské plošiny plné lidí, jako létající přístavy, které se pohybovaly různými směry, míjely se, stoupaly, a v důsledku perspektivního zkreslení jako by se pronikaly. Bylo těžké zachytit se pohledem na něčem nehybném. Celá architektura kolem mne jako by se skládala pouze z pohybu a změny. Vždyť dokonce i to, co jsem původně považoval za křídlatý strop, byla pouze patra vznášející se ve vzduchu, která nyní ustoupila jiným, ještě vyšším. Najednou, přefiltrován sklovinou stropů a těch tajuplných sloupů, odražen od stříbrných ploch, pronikl do všech částí členitého prostoru, do nitra propustí, jež jsme míjeli, do lidských tváří — těžký purpurový přísvit, jako kdyby někde v dálce, v srdci mnohamílové stavby, zahořel atomový oheň. Zšedla zeleň neonů, které bez ustání vyskakovaly, mléko parabolických přípor zrůžovělo. Něco jako předzvěst katastrofy viselo v tom vzduchu, prosyceném znenadání rudou barvou, tak jsem to aspoň cítil, ale nikdo nevěnoval této změně nejmenší pozornost, a já sám bych nebyl dovedl říci, kdy záře pohasla.

Na okrajích našeho chodníku se objevila vířící zelená kola, jako neonové obruče vznášející se v povětří. Pak část lidí přestoupila na výstupek jiného chodníku nebo plošiny, která se k nám přiblížila. Zjistil jsem, že se dá přes zelené čáry těchto světel beztrestně projít, jako by byly nehmotné.

Nějakou dobu jsem se nechal tak trpně unášet bílým chodníkem, až mi napadlo, že už jsem možná z nádraží venku a že ten fantastický obraz zprohýbané skloviny, stále jakoby připravené vzlétnout, že je vlastně již město, a mé rodiště, které jsem před lety opustil, existuje již pouze v mé paměti. — Dotkl jsem se paže muže v kožichu, který se svou společnicí stále ještě cestoval na stejném pohyblivém pásu.

„Promiňte,“ oslovil jsem ho, „kde to vlastně jsme?“ Podívali se na mne oba. Na jejich tvářích, když ke mně vzhlédli, zračil se údiv. Doufal jsem skrytě, že se divili jen mému vzrůstu.

„Na polyduktu,“ řekl muž. „Jaký máte styk?“ Nerozuměl jsem mu. „Jsme… je… ještě na nádraží?“

„Samozřejmě,“ odpověděl trochu rozpačitě. „A… kde je vnitřní kruh?“

„Ten jste již ztratil. Musíte dablovat.“

„Lepší bude rast z Meridu,“ vmísila se do hovoru žena. Zdálo se mi, že všechny oči na jejích šatech se na mne upřené dívají s úžasem plným podezíravosti. „Rast…?“ opakoval jsem bezradně. „Podívejte se, tam,“ ukázala přes blížící se zelený kruh, na prázdnou vyvýšeninu s černostříbrnými stěnami, pruhovanými jako trup groteskně pomalovaného, na bok překoceného korábu. Poděkoval jsem a sestoupil z chodníku, bezpochyby na nesprávném místě, protože mi rychlost div nepodrazila nohy. Rovnováhu jsem sice chytil, ale tak to se mnou zatočilo, že jsem nevěděl, na kterou stranu mám jít. Uvažoval jsem, co dělat, ale za tu dobu se místo, kde jsem měl přestupovat, značně vzdálilo od toho černě stříbrného pahorku, který mi žena ukázala, takže jsem jej nemohl najít. Protože většina lidí vedle mě přecházela na šikmou plošinu pohybující se vzhůru, udělal jsem totéž. Až na ní jsem zpozoroval obrovský, ve vzduchu nehybně planoucí nápis: DUKT CENTR — zbytek písmen se vymykal pohledu, tak byla obrovská. Bez hluku mě to vyneslo na perón snad kilometrový, od něhož právě startoval vřetenovitý letoun a ukazoval při vzletu své dno proděravělé světly. Není ostatně vyloučeno, že právě tento velrybí útvar byl nástupištěm a já jsem se octl na tom „rastu“ — ale neměl jsem se koho zeptat, protože kolem dokola bylo prázdno. Jistě jsem zabloudil. Část mého „nástupiště“ byla zastavěna zploštělými budovami bez frontálních stěn. Když jsem přistoupil blíže, uviděl jsem jakési slabě osvětlené, nízké boxy, v nichž ležely v řadách černé stroje. Považoval jsem je za auta. Avšak jakmile dva nejbližší, proudnicové jako velké kapky, vyklouzly, dříve než jsem stačil ustoupit, a projely kolem mne dosahujíce v mžiku vysoké rychlosti, zahlédl jsem, než zmizely v perspektivě parabolických šikmých ploch, že nemají kola, okna ani dveře. Ať to jsou auta nebo ne, napadlo mi, toto rozhodně bude nějaké parkoviště. Třeba zrovna těch „rastů“? Uznal jsem, že bude nejlepší, když počkám, až někdo přijde, a já se s ním svezu, nebo alespoň se něco dozvím. Avšak mé nástupiště, stoupající lehce jako křídlo neskutečného letounu, dále zůstávalo prázdné, pouze černé stroje vyjížděly jednotlivě nebo ve skupinách ze svých kovových nor a hnaly se všechny jedním směrem. Sestoupil jsem k samému okraji nástupiště, až se opět projevila ta neviditelná, pružná síla, která zaručovala bezpečnost. Perón skutečné visel ve vzduchu ničím nepodepřen. Když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem mnoho podobných perónů, stejně nehlučně plynoucích v prostoru, se zhasnutými hlavními světly; ta hořela u ostatních, tam, kde přistávala letadla. Nebyly to však rakety, ba ani lodi, jako ta, která mě přivezla z Luny. Dlouho jsem stál a díval se. Konečně na pozadí jakýchsi dalších hal — nevěděl jsem ani, je-li to zrcadlový odraz oné haly nebo skutečnost — zpozoroval jsem ohnivá písmena, rovnoměrně se pohybující ve vzduchu SOAMO. SOAMO SOAMO, pauza, modrý záblesk a NEONAX NEONAX NEONAX. Byly to možná názvy nádraží, možná nabízených výrobků, nic mi neříkaly.

Nejvyšší čas, abych našel toho člověka — napadlo mi. Obrátil jsem se na patě, našel chodník jedoucí opačným směrem a sjel jsem dolů. Ukázalo se, že to není ani to patro, ba ani ta hala, z které jsem přijel nahoru; poznal jsem to, protože tam nebyly ty obrovské sloupy. Není ostatně vyloučeno, že se sloupy někam vznesly. Všechno jsem pokládal za možné.

Octl jsem se v celém lese fontán; pak jsem narazil na bělorůžový sál plný žen. Mimoděk jsem strčil ruku do proudu vodotrysku osvětleného zdola. Snad proto, že by bylo docela milé setkat se s něčím aspoň trochu známým. Nic. Byl to vodotrysk bez vody. Po chvíli se mi zdálo, že cítím voňavku. Zvedl jsem ruku k chřípí. Voněla jako tisíc toaletních mýdel dohromady. Bezmyšlenkovitě jsem ji začal otírat o kalhoty. Zastavil jsem se před tou síní plnou žen, samých žen. Nepřipadala mi jako úpravna, ale jisté to nebylo. Raději jsem se neptal a vrátil se. Mladý muž, oblečený jako kdyby na něm ztuhla rozlitá rtuť, nakypřená (nebo spíš napěněná) u ramen, obepínající boky, hovořil se světlovlasou dívkou, opřenou zády o mísu vodotrysku. Děvče ve světlých šatech, docela obyčejných — což mi dodalo odvahy — drželo kytici bledě růžových květů, skrývalo v nich tvář a očima se usmívalo na chlapce. V posledním okamžiku, když jsem se u nich zastavil a užuž otvíral ústa, uviděl jsem, že ona ty květy jí — a hlas mi na okamžik selhal. Klidně žvýkala jemné plátky. Zvedla na mne oči. Strnuly. Ale na to už jsem byl zvyklý. Zeptal jsem se, kde je vnitřní okruh.

Zdálo se mi, že chlapec je nepříjemně překvapen, dokonce snad pohněván, že se někdo opovažuje rušit jejich t?te-?-t?te. Dopustil jsem se zřejmě nezdvořilosti. Napřed se podíval nahoru, pak sklopil oči; třeba se domníval, že objeví nějaké chůdy jako příčinu mé výšky. Neřekl ani slovo.

„Podívejte se, tam,“ zvolalo děvče. „Rast na Véká, váš rast, stihnete jej, honem!!“

Rozběhl jsem se naznačeným směrem — aniž jsem věděl kam — neměl jsem přece stále ponětí, jak ten zatracený rast vypadá. Po desíti krocích jsem uviděl stříbrnou nálevku, sestupující z výšky, základnu jednoho z těch obrovských sloupů, které mě předtím tak udivily — že by to byly létající sloupy? Lidé tam spěchali z různých stran, vtom jsem se s někým srazil. Ani jsem nezavrávoral, jen jsem zůstal stát jako vrytý do země. Zato on — obtloustlý mužíček v oranžovém oděvu — upadl, a stalo se s ním něco neuvěřitelného: jeho kožich před mýma očima zvadl, splaskl, jako propíchnutý balón. Stál jsem nad ním jako opařený, neschopný vykoktat omluvu. Zvedl se, zle se na mě podíval, ale neřekl nic. Obrátil se a odcházel energickým krokem. Manipuloval rukama na prsou a jeho oblek se nafoukl a znovu nabyl své dřívější skvělosti.

Na místě, které mi děvče ukázalo, zase už nikdo nebyl. Po té příhodě jsem zcela upustil od hledání rastů, vnitřního kruhu, duktů, styku a umínil jsem si dostat se z nádraží ven. Dosavadní zkušenosti nepovzbuzovaly, abych oslovoval kolemjdoucí; rozjel jsem se tedy naslepo za šikmou modrou šipkou vzhůru a prorazil jsem — bez zvláštního vzrušení — vlastním tělem dva nápisy zářící ve vzduchu: MÍSTNÍ OBVODY. Dostal jsem se na eskalátor dosti obsazený. Další patro bylo v tónu patinované, zlatými vykřičníky žilkované hnědi. Plynulé přechody stropů a vyhloubených stěn. Chodby bez sufitů, rozplývající se nahoře v zářivém peří. Jako kdybych se blížil k nějakým obytným prostorám. Mé okolí připomínalo systémy gigantických hotelových hal — okénka, niklované trubky podél stěn, výklenky s jakýmisi úředníky, možná, že to byly směnárny, možná pošta. Šel jsem dál. Byl jsem již téměř neochvějně přesvědčen, že tudy se k východu nedostanu (odhadl jsem to podle trvání jízdy vzhůru), že jsem se ocitl až v nadzemské části nádraží, ale stále jsem udržoval předsevzatý směr. Najednou volné prostranství, stěny obkládané malinovými deskami s jiskřivými hvězdičkami, řady dveří. Nejbližší byly pootevřené. Nahlédl jsem tam. Jakýsi vysoký, ramenatý člověk udělal v témže okamžiku totéž z druhé strany. Byl jsem to já sám v zrcadle přes celou stěnu. Pootevřel jsem dveře ještě víc. Porcelán, stříbrné trubky, nikl. Toalety.

Trochu mi to bylo k smíchu, ale celkem jsem byl vlastně zpitomělý. Rychle jsem se vrátil. Jiná chodba, pruhy bílé jako mléko, pohybující se dolů. Zábradlí eskalátoru bylo měkké, teplé. Nepočítal jsem patra; čím dál více lidí, zastavovali se u emajlovaných krabic, které vyrůstaly ze stěn na každém kroku. Jediný dotek prstu, něco jim vypadlo do ruky, schovávali to do kapes a šli dál. Sám nevím, proč jsem udělal přesně totéž jako člověk ve volném fialovém obleku přede mnou. Klávesnice s malou jamkou pro špičku prstu, stisknutí a přímo do nastavené dlaně mi vypadla barevná, poloprůhledná trubička, jako by ohřátá. Zatřepal jsem s ni, dal si ji k očím, nějaké pilulky? Ne. Zátka? Neměla zátku. Žádný uzávěr, nač je to? Co dělali ti ostatní? Schovávali to do kapsy. Nápis na automatu? LARGAN. Stál jsem; strkali do mne. Najednou jsem si sám připadal jako opice, které podali plnicí péro nebo zapalovač. Na zlomek vteřiny mě zaplavil slepý vztek, zaťal jsem zuby, zavřel oči a splynul jsem, mírně shrben, s proudem chodců. Chodba se rozšiřovala, již to byl sál. Ohnivá písmena REAL AMMO REAL AMMO.

Přes proud spěchajících, nad jejich hlavami, zahlédl jsem zdaleka okno. První okno. Panoramatické, obrovské.

Bylo jako všechny noční oblohy promítnuté naplocho. Až po obzor z rozzářené mlhy — barevné galaxie náměstí, hvězdokupy spirálních světel, záře chvějící se nad mrakodrapy, ulice: plazivý hadí pohyb světelných korálků, a nad tím, ve vertikálním víření neonů, vodotrysky a blesky, kruhy, rakety i láhve z ohně, rudé májíčky signálních světel na hrotech věží, okamžik trvající slunce i krvotoky reklam v mechanicky dravém pohybu. Stál jsem, díval se a slyšel za sebou rytmický dusot tisíců nohou. Vtom město zmizelo a objevila se obrovská, třímetrová tvář:

„V rámci cyklu Pohlednice z dávných velkoměst, vysílali jsme právě montáž žurnálů ze sedmdesátých let. Následuje přenos Transtelu ze studia kosmolitů…“

Div jsem neutekl. Nebylo to okno, ale jakýsi televizor. Přidával jsem do kroku. Trochu jsem se zpotil.

Dolů. Rychleji. Zlaté čtverce světel. Uvnitř davy, pěna na sklenicích, tekutina téměř černá, ne však pivo, neboť jedovatě zeleně opalizovala; a mladí lidé, chlapci a dívky, objímající se, po šesti osmi, a uzavírající celou šířku ulice. Kráčeli ke mně, museli uvolňovat ruce, aby mě nechali projít. Trhlo to se mnou. Sám nevím, kdy jsem vkročil na pohyblivý chodník. Docela blízko se mihly kolem užaslé oči. Hezké snědé děvče v něčem, co se na něm třpytilo jako nafosforizovaný kov. Látka dívku obepínala. Byla jako nahá. Tváře bílé, žluté, několik urostlých černochů, ale já jsem byl stále nejvyšší. Rozestupovali se přede mnou. Nahoře, za konvexními skly pádily rozmazané stíny, hrály neviditelné orchestry, a tady pokračovala podivná promenáda v temných uličkách — bezhlavé postavy žen: chmýří halící jejich ramena svítilo, takže bylo vidět pouze šíje, vyrůstající z něho jako podivuhodné bílé stvoly, a rozptýlená záře vycházela z vlasů — byl to svítivý pudr? Úzký průchod mě zavedl před řadu groteskních pohyblivých, ba dokonce roztančených soch: jakási široká, po stranách zvýšená ulice hlaholila zábavou, smíchem. Co připadalo těm lidem tak směšné? Ty sochy?

Obrovské postavy v kuželích reflektorů, které vrhaly světlo rubínové, medové, husté jako sirup, s překvapivou koncentrací barvy. Mhouřil jsem oči, propadal se. Srázná, brčálově zelená pasáž. Křehké, pitoreskní pavilónky, pagody, do nichž se chodilo po můstcích, rozklenutých nad zrcadlovitou tekutinou. Plno drobných místností, vůně smažení, ostrá, dráždivá, řady plynových plaménků za okny, cinkot skla, opakující se kovové, nepochopitelné zvuky. Dav, který mě sem vnesl, se srazil s jiným, pak se udělalo volněji, všichni nasedali do vagónu otevřeného ze všech stran, ne, byl jenom průhledný, jako odlitý ze skla. Dokonce i sedadla byla nějaká skleněná, i když měkká. Ani jsem nevěděl, jak jsem se tam octl — jeli jsme. Vagón uháněl, lidé překřikovali megafon, který opakoval:

„Patro Meridional, patro Meridional, styk Spiro, Atale, Blekk, Frosom.“

Celý vagón, probodávaný pruhy světel, jako by tál. Přes stěny pronikaly pásy plamenů a barev, parabolické oblouky, bílé peróny.

„Forteran, styk Galee, styk vnějších rastů, Makra“ blábolil megafon.

Vagón zastavil a vyřítil se dál. Objevil jsem překvapivou věc: člověk necítil brždění ani zrychlení, jako by byla odstraněna setrvačnost. Jak to bylo možné? Ověřil jsem si to tak, že jsem lehce pokrčil nohy v kolenou na třech následujících zastávkách. V zatáčkách také nic. Lidé vystupovali, vcházeli, na přední plošině stála žena se psem, jaktěživ jsem takového neviděl. Byl obrovský, zvlášť ohavný, s hlavou jako koule; v jeho ořechových klidných očích se odrážely zmenšené girlandy světel řítících se zpět.

RAMBRENT RAMBRENT. Zaplápolaly bílé a namodralé trubice zářivek, schody z krystalické záře, černá průčelí, světlo pomalu kamenělo, vagón stál. Vystoupil jsem a zhrozil se. Nad amfiteatrálně vkleslou plošinou stanice se klenula mnohapatrová, známá konstrukce. Byl jsem stále na nádraží, na jiném místě téže gigantické haly, nafouknuté bílými křídly ploch. Zamířil jsem k okraji té geometricky přesné prohlubně — vagón již odjel — a zažil jsem další otřes. Nebyl jsem dole, jak se mi zdálo, ale byl jsem vlastně ve výši asi tak čtyřiceti pater nad stužkami chodníků viditelných na dně propasti, nad stříbrnými slojemi perónů dále se rovnoměrně pohybujících. Vjížděla mezi ně dlouhá tichá tělesa a lidé z nich vycházeli řadami příklopů — dveří, jako by ty obludy, ty chromované ryby, kladly v pravidelných vzdálenostech hrozny černých a barevných jiker. Nad vším tím, v pozadí, skrze opar vzdálenosti, jsem viděl zlatá slova, pohybující se jako po neviditelném laně:


GLENIANA ROON, KTERÁ SE DNES VRACÍ, SKLÁDÁ V ORATORIU HOLD PAMÁTCE RAPPERA KERXE POLYTRA NAHRÁVKOU MIMORFICKÉHO REÁLU. ZPRAVODAJSTVÍ TERMINÁL OZNAMUJE: DNES V AMMONLEE PŘIMĚL PETITFARGUE PRVNÍ ENZON K SYSTOLIZAO HLAS SVĚTOZNÁMÉHO GRAVISTIKA VYSÍLÁME DNES O 27. HODINĚ. ARRAKER MÁ PŘEVAHU. ARRAKER MÁ PŘEVAHU, ARRAKER OPAKOVAL SVŮJ ÚSPĚCH JAKO PRVNÍ OBLITEROVEC TÉTO SEZÓNY NA TRANSVAALSKÉM STADIÓNU.


Odešel jsem. Tak i počítání času se změnilo. Metalické látky dámských šatů doutnaly rychlými plaménky, zasaženy světlem obrovských písmen, která se pohybovala nad mořem hlav jako řady hořících provazolezců. Šel jsem, nevěda o tom, a něco v mém nitru stále opakovalo „tak i ten čas se změnil“. To mi dodalo. Oči jsem měl otevřené, ale neviděl jsem nic. Toužil jsem pouze po jednom — odejít odtud, vyváznout z tohoto pekelného nádraží, octnout se pod širým nebem, na volném prostranství, uvidět hvězdy, pocítit vítr.

Zvábila mě dlouhá alej světel; v prosvětlujícím se kameni stropů něco psalo — litery rýsoval ostrý plamének uvězněný v alabastru: TELETRANS TELEPORT TELETHON. Dveřmi s gotickým obloukem (ale byl to jakýsi oblouk neskutečný, vyvrácený ze základů, něco jako negativ raketové špičky) jsem prošel do sálu zaplaveného zamrzlým zlatým požárem; ve výklencích stěn stály stovky kabin. Lidé do nich vbíhali, chvatně je opouštěli, rozhazovali po podlaze potrhané proužky, ne pásky telegrafu, bylo to něco jiného, s vytlačenými bublinkami; ostatní po těch cárech šlapali. Chtěl jsem odejít, omylem jsem vstoupil do tmavého vnitřku, než jsem postačil couvnout, něco zabřinklo; záblesk jako fotografický fleš, ze štěrbiny vroubené kovem, jako ze schránky na dopisy, vyklouzl napůl složený aršík lesklého papíru. Uchopil jsem jej, otevřel, vyklonila se z něho lidská hlava. Dívala se na mne přimhouřenýma očima, měla pootevřená, lehce zkřivená ústa a tenké rty. To jsem byl já! Složil jsem ten papír napůl a plastický přízrak zmizel. Pootevřel jsem pomalu okraje, nic, ještě trochu, znovu se objevila, jako by vyskočila odnikud, hlava s nepříliš inteligentním výrazem, odťatá od trupu a vznášející se nad kouskem papíru. Chvíli jsem se díval na svou tvář. Co to bylo? Trojrozměrná fotografie? Strčil jsem papír do kapsy a odešel. Vypadalo to, jako by na hlavu davu spadalo zlaté peklo. Strop z ohnivého magmatu, neskutečného, ale sálajícího opravdovým požárem, ale nikdo se na to nedíval, uspěchaní lidé přebíhali z jedné kabiny do druhé, v pozadí poskakovala zelená písmena, sloupce čísel běžely dolů po úzkých obrazovkách; jiné kabiny s roletami místo dveří, které bleskurychle vylétly vzhůru, když se někdo přiblížil. Konečně jsem našel východ.

Chodba, vlnovka, s klesající podlahou, jako někde v divadle. Ze stěn vykvétaly stylizované mušle, nahoře pádila slova INFOR INFOR INFOR bez konce. Infor jsem poprvé uviděl na Luně a pokládal jsem ho za umělý květ. Přiblížil jsem tvář k modrozelenému kalichu, který okamžitě, dříve než jsem otevřel ústa, ztuhl v očekávání.

„Kudy se dostanu ven?“ zeptal jsem se málo inteligentně.

„Kam?“ odpověděl okamžitě teplý alt.

„Do města.“

„Do které čtvrti?“

„To je jedno.“

„Na které podlaží?“

„To je jedno. Chci opustit nádraží!“

„Meridional, rasty: sto šest, sto sedmnáct, nula osm, nula dva. Tridukt: podlaží AF, AG, AC, okružní podlaží mitů: dvanáct a šestnáct, podlaží nadir vede všemi jižními směry. Ústřední podlaží gliderů: červené lokální, bílé dálkové A, B a W. Podlaží ulderů: přímé, všechny eskaly od třetího výš…“ recitoval zpěvný ženský hlas.

Měl jsem chuť vytrhnout ze stěny ten mikrofon, který se tak starostlivě nakláněl k mé tváři. Odešel jsem. „Idiot! Idiot!“ vířilo ve mně s každým krokem. EX EX EX EX opakoval citrónově žlutý, mlhou zahalený nápis, který se sunul vzhůru. Není to třeba exit? Východ?

Obrovský nápis EXOTAL. Dostal jsem se do dravého proudu teplého vzduchu, až mi zavlály nohavice. Octl jsem se pod širým nebem. Ale čerň noci ulétla daleko do výše, vypuzena mihotáním světel. Veliká restaurace — stolečky, jejichž desky svítily rozmanitými barvami. Tváře nad nimi osvětlené zdola byly trochu přízračné, plné hlubokých stínů. Nízká křesla, černý nápoj se zelenou pěnou ve sklenicích, lampióny, z nichž pršely drobné jiskry, ne, spíše světlušky, jako mračna hořících můr. Chaos světel zhášel hvězdy. Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem pouze černou pustinu. Zvláštní věc, její slepá přítomnost jako by mi v tomto okamžiku dodala odvahy. Stál jsem a díval se, někdo šel mimo a zavadil o mne, ucítil jsem vůni parfému, ostrou i jemnou zároveň. Prošla kolem mne dvojice, dívka se obrátila k muži, její ramena i ňadra tonula v kyprém oblaku. Veplula do jeho náruče, tančili. Ještě že tančí, pomyslil jsem si. Alespoň něco. A pár udělal několik kroků, bledý rtuťový kruh je zvedl, zároveň s ostatními dvojicemi. Jejich tmavorudé stíny se pohybovaly pod obrovskou plotnou otáčející se zvolna, jako disk. Neopírala se o nic, ba ani osu neměla, vířila ve zvucích hudby a vznášela se ve vzduchu. Šel jsem mezi stolky. Měkký plastik, po němž jsem stoupal, končil. Přecházel v drsnou skálu. Přes světelnou záclonu jsem prošel do místnosti a octl jsem se v jeskyni obrovské jako deset nebo padesát gotických katedrál zbudovaných z krápníků. Žilovitá zbytnění perleťových hornin vroubila ústí jeskyň, seděli v nich lidé a nohy nechávali viset do prázdna, mezi jejich koleny hořely plápolavé plaménky. Dole se rozkládala neposkvrněná, černá hladina podzemního jezera a odrážela na své hlati navršení skal. Tam, na ledabyle svázaných vorech, rovněž leželi lidé, všichni obráceni jedním směrem. Sestoupil jsem až k vodě a uviděl jsem na písku na druhém břehu tanečnici. Zdála se mi nahá, ale bělost jejího těla byla nadpřirozená. Drobnými vratkými kroky sbíhala k vodě a když se na hladině objevil její obraz, rozepjala náhle ruce, sklonila hlavu. To byl konec. Ale nikdo nezatleskal. Tanečnice setrvala několik vteřin bez hnutí, pak pomalu kráčela po břehu, obcházejíc obloukem nerovnou čáru vody. Mohla být snad třicet kroků ode mne, když vtom se s ní něco stalo. Ještě chvíli jsem viděl její úsměvnou, znavenou tvář. Najednou jako by ji něco zaclonilo, její postava se zachvěla a ona zmizela.

„Přejete si plav?“ ozval se za mnou zdvořilý hlas. Obrátil jsem se, nikde nikdo, pouze proudnicový stolek přicházel na nožkách komicky křivých; pohyboval se, pohárky s pěnivým nápojem, stojící v řadách na podnosech po stranách, se chvěly — jedno rameno mi ochotně přistrkovalo ten nápoj, druhé již sahalo pro talíř s otvorem pro prst, podobný malé prohloubené paletě. Byl to automat, viděl jsem žár jeho tranzistorového srdce, doutnajícího za prostředním okénkem.

Minul jsem pavoučí, tak otrocky se natahující paže, přetížené lahůdkami, jimiž jsem pohrdl, a se zaťatými zuby jsem rychle opustil umělou jeskyni, jako by se mi dostalo nepochopitelné urážky. Prošel jsem celou šířku terasy, mezi esovitými stolky, pod alejemi lampiónů, zasypáván lehounkým prachem dohořívajících světlušek, černých, zlatých. Až u balustrády, z kamene starého a jakoby zamlženého nažloutlým lišejníkem, ovanul mě konečně opravdový vítr, chladný, čistý. Nablízku stál volný stolek.

Usedl jsem, neslušně, zády k lidem, a hleděl do noci. Dole se rozkládala tma, beztvárná, nečekaná. Teprve kdesi daleko, nesmírně daleko na jejích okrajích doutnala řídká, třaslavá světla, podivně nejistá, jako by to ani nebyla elektřina. A ještě dál se tyčily k nebi meče světla, studené, tenké. Nevěděl jsem, jsou-li to domy nebo nějaké sloupy. Pokládal bych je za kužele reflektorů, nebýt toho, že je pokrývala jemňounká mřížka. Tak by mohl vypadat skleněný válec zabodnutý základnou do země, válec, dotýkající se nebe, vyplněný střídavě konvexními a konkávními čočkami. Musely být nepředstavitelně vysoké, kolem nich se chvělo bledé světlo, pulsující tak, že jednou halil mrakodrapy věnec oranžové a jindy téměř bílé záře. To bylo vše. Tak vypadalo město. Pokoušel jsem se najít ulice, uhodnout je, ale ten tmavý a jakoby mrtvý prostor dole se táhl na všecky strany a neosvětlovala ho ani jiskřička. „Kol…?“

Zaslechl jsem slovo vyřčené patrně ne poprvé, ale nevztahoval jsem je ihned na sebe. Ale než jsem se ještě obrátil docela, udělalo to za mne křeslo. Přede mnou stála dívka snad dvacetiletá, v modři, která ji obepínala jako vychladlý kov. Ramena a ňadra mizela v tmavomodré pěně, čím níž, tím průhlednější. Břicho, útlé a krásné, bylo jako vymodelováno z dýchajícího cínu. V uších měla něco třpytného a tak velkého, že to zaclánělo boltce. Drobná, nejistě se usmívající ústa měla namalována — rovněž chřípí uvnitř červené — všiml jsem si, že tak chodí většina žen. Uchopila oběma rukama opěradlo křesla proti mně se slovy: „Co je ti, kol?“ Usedla.

Zdála se mi trochu opilá.

„Otrava, vid?“ pokračovala za chvíli. „Vezmeme se někde, kol?“

„Já nejsem kol,“ začal jsem. Opřela se lokty o stolek a pohybovala rukou nad číškou naplněnou dopůl, takže se konec zlatého řetízku omotaného kolem prstů namočil v nápoji. Stále víc se přitom nakláněla. Cítil jsem její dech. Byla-li opilá, pak ne alkoholem.

„Jak to?“ řekla. „Jsi. Musíš být. Každý je kol. Chceš? Vezmeme se?“

Kdybych jen věděl, co to znamená.

„Dobrá,“ řekl jsem.

Vstala. Já jsem také vstal z toho nemožně nízkého křesla.

„Jak to děláš?“ zeptala se.

„Co?“

Pohlédla na mé nohy.

„Myslila jsem, že stojíš na špičkách…“

Usmál jsem se beze slova. Přistoupila ke mně. Vzala mě pod paži a opět se podivila. „Co to tam máš?“

„Kde, tady? Nic.“

„Zpíváš,“ řekla a lehce mě odtáhla. Šli jsme mezi stolky a já jsem přemýšlel o tom, co může znamenat „zpíváš“ — že by „lžeš?“

Zavedla mě k tmavozlaté stěně, tam, kde na ní svítilo znamení trochu podobné houslovému klíči. Když jsme došli blíž, stěna se otevřela. Pocítil jsem náraz horkého vzduchu.

Úzký stříbrný eskalátor plynul dolů. Stáli jsme vedle sebe. Nesahala mi po rameno. Měla kočičí lebku, černé vlasy s modrým leskem, profil možná příliš ostrý, ale hezká byla. Jen ta purpurová chřípí… Držela mě pevně úzkou rukou. Zelené nehty se zarývaly do hrubého úpletu svetru. Bezděčně, pouhými koutky úst, jsem se usmál při myšlence, kde doposud ten svetr býval a jak málo měl společného s ženskými prsty. Pod kulatou klenbou, která oddychovala světly — od růžové do karmínové, od karmínové do růžové — jsme vyšli na ulici. Já si totiž myslil, že je to ulice, ale tma nad námi se každou chvíli rozsvětlovala jako při okamžik trvajícím úsvitu. Dále pluly dlouhé, nízké tvary, jako auta, ale už jsem věděl, že auta neexistují. Muselo to být něco jiného. Kdybych byl sám, pustil bych se tou širokou tepnou, protože v dálce zářila písmena CENTRUM, ale to určitě neznamenalo střed města. Dal jsem se ostatně vést. Ať to dobrodružství skončí jakkoli, měl jsem průvodkyni. Vzpomněl jsem si, tentokrát již bez hněvu, na nešťastného člověka, který mě nyní, tři hodiny po mém příjezdu, jistě již hledal pomocí všech inforů tohoto gigantického nádraží.

Minuli jsme několik vylidňujících se lokálů, vitríny, kde hloučky manekýnů opakovaly dokola stejnou scénu; rád bych se byl zastavil a prohlédl si, co dělají, ale dívka šla rychle dál, ťukajíc podpatky, až při pohledu na neonovou tvář, střídavě zaplavovanou ruměnci, která se stále oblizovala komicky vyplazeným jazykem, zvolala: „Pohled, bonsy, chceš bons?“

„A ty chceš?“ zeptal jsem se. „Zdá se mi, že ano.“

Vstoupili jsme do malé, zářivé místnůstky. Místo stropu měla dlouhé řady hořících plaménků, jakoby plynových; shora dýchalo teplo, snad to byl opravdu plyn. Ve stěnách se rýsovaly nehluboké výklenky a pultíky. Když jsme k jednomu z nich přistoupili, vysunula se po obou stranách sedátka. Vypadalo to, jako by z ní vyrostla, napřed nerozvitá, jako poupata, ale pak se ve vzduchu rozplácla, utvořila prohlubně a zůstala stát. Usedli jsme naproti sobě, děvče ťuklo dvěma prsty do kovové desky stolu, za zdí vyskočila niklová pracička, hodila před každého z nás jeden malý talířek a dvěma bleskurychlými pohyby mrštila na oba porci bělavé masy, která zapěnila, zhnědla a ztuhla. A zároveň ztemněl sám talířek. Tu jej děvče smotalo jako palačinku — nebyl to žádný talíř — a dalo se do jídla. „Ach,“ řekla s plnou pusou. „Sama jsem netušila, jaký mám hlad.“

Udělal jsem přesně totéž, co ona. Bons nepřipomínal chutí nic, co jsem kdy jedl. Chrupal pod zuby jako čerstvě upečená houska, ale okamžitě se rozsypával a rozplýval na jazyku; rudohnědá hmota, která byla uvnitř, měla ostrou kořeněnou chuť. Řekl jsem si v duchu, že „bonsy“ budu jídat rád.

„Ještě?“ zeptal jsem se, když snědla svůj. Usmála se, vrtíc hlavou. Když jsme odcházeli, vložila v uličce obě ruce do malého výklenku obkládaného kachlíky. Něco v něm zašumělo. Napodobil jsem ji. Lechtavý vítr ovál mé prsty; když jsem je vytáhl, byly již suché a čisté.

Vyjeli jsme pak vzhůru širokým eskalátorem. Nevěděl jsem, není-li to náhodou ještě pořád nádraží, ale raději jsem se neptal. Zavedla mě do malé kabiny ve zdi — nebylo tam moc světla. Měl jsem pocit, že nahoře jezdí nějaké vlaky, protože se podlaha otřásala. Na okamžik se ztemnilo, hluboko pod námi něco povzdechlo, jako by kovová obluda vydechla vzduch z plic, rozsvětlilo se, děvče strčilo do dveří. Snad to byla opravdu ulice. Byli jsme v ní docela sami. Nevelké, stříhané keře rostly po obou stranách chodníku. Nedaleko stály, jeden vedle druhého, ploché černé stroje, jakýsi člověk vyšel ze stínu a ukryl se za jedním — neviděl jsem, že by otvíral dveře — prostě se najednou ztratil, a stroj vyrazil s takovou prudkostí, že ho to snad muselo rozplácnout na sedadle, a zmizel na konci aleje; neviděl jsem žádné domy, pouze jízdní dráhu hladkou jako stůl, pokrytou pruhy matového kovu; na křižovatkách se pohybovala oranžová a červená štěrbinovitá světla, vznášející se nad dlažbou; vypadala poněkud jako makety reflektorů.

„Tak, kde se vezmeme?“ zeptalo se děvče. Stále mě drželo pod paží. Zpomalilo krok. Po jeho tváři přeběhl rudý pruh.

„Kde chceš.“

„Tak pojďme ke mně. Nemá cenu jezdit gliderem. Je to blízko.“

Šli jsme. Domy stále nebylo vidět, ale vítr ženoucí se ze tmy, přes keře, napovídal, že by se tam mohlo rozkládat volné prostranství. U nádraží, v samém centru? Připadalo mi to divné. Vítr přinášel slabounkou vůni květů, kterou jsem dychtivě vdechoval. Střemcha? Ne, střemcha to nebyla.

Pak jsme se dostali na pohyblivý chodník; stáli jsme na něm, zvláštní dvojice, světla nás míjela, občas se mihlo vozidlo, jako odlité z jediného kusu černého kovu, nemělo okna, kola, ba ani žádná světla, a neuvěřitelnou rychlostí se řítilo vpřed jako slepé. Ta pohyblivá světla šlehala z ústí svislých štěrbin vznášejících se nízko nad zemí. Nemohl jsem přijít na to, mají-li něco společného s dopravním ruchem a jeho řízením. Čas od času prolétl po neviditelném nebi vysoko nad námi táhlý, žalostný svist. Vtom děvče sestoupilo z pohyblivého pásu jen proto, aby vkročilo na jiný, který se rozjel příkře vzhůru. A já jsem najednou viděl, že jsme ve výšce, vzdušná jízda trvala snad půl minuty a skončila na plošince plně jemně vonících květů; jako kdybychom se dostali na terasu nebo balkón tmavého domu tím, že jsme vyjeli po transportéru přistaveném ke zdi. Děvče vstoupilo do této loggie a já, očima, které již přivykly temnotám, lovil jsem z nich velké obrysy sousedních domů, bez oken, černé, jako vymřelé, neboť nejenomže nebylo vidět světla, ale ani se neozýval nejslabší zvuk, kromě ostrého sykotu, který oznamoval, že ulicí projíždějí ty černé stroje. Udivovalo mě zatemnění — patrně záměrné — stejně jako zmizení reklamních návěští po neonových orgiích nádraží, neměl jsem však čas na podobné úvahy: „Pojď, kde jsi!?“ zaslechl jsem její šepot. Viděl jsem jedině bledou skvrnu její tváře. Přiložila ruku na dveře, otevřely se, ale ne do bytu, podlaha se měkce pohnula spolu s námi — tady člověk nemůže udělat krok, pomyslil jsem si, to je divné, že ještě mají nohy — ale byla to ironie dost ubohá, pramenila z neustálého překvapení, z pocitu neskutečnosti všeho, co se již po mnoho hodin se mnou dělo.

Byli jsme v jakési velké síni nebo chodbě, široké, skoro tmavé — zářila pouze nároží stěn, pomalovaná pruhy luminiscentní barvy. V nejtemnějším místě děvče opět přiložilo naplocho otevřenou ruku na kovovou destičku na dveřích a vkročilo první. Zamhouřil jsem oči; hala, silně osvětlená, byla téměř prázdná — děvče šlo k dalším dveřím; když jsem se přiblížil ke zdi, otevřela se najednou a odhalila vnitřek plný jakýchsi kovových láhví. Stalo se to tak nečekaně, že jsem zůstal mimoděk stát. „Nestraš mi skříně,“ řekla již z druhého pokoje. Vešel jsem za ní.

Nábytek vypadal jako odlitý ze skla, křesílka, nízká pohovka, malé stolečky — v poloprůhledném materiálu pomalu vířily roje světlušek, občas se rozprchly, pak opět splývaly do stužek a uvnitř nábytku kroužila jakási světelná krev, bledězelená, promíšená růžovými záblesky.

„Proč si nesedneš?“

Stála v pozadí. Křeslo se otevřelo, aby mě přijalo. To jsem nemohl vystát. To sklo nebylo sklem. Zakusil jsem pocit, jako bych usedl na vzdušných poduškách, ale když jsem se podíval dolů, mohl jsem přes prohnutou, silnou tabuli sedadla nezřetelně zahlédnout podlahu.

Když jsem vešel, zdálo se mi, že stěna proti dveřím je ze skla a já přes ni vidím do druhého pokoje s jakýmisi lidmi, jako by tam byla hostina, ale ti lidé byli v nadživotní velikosti — a tu jsem najednou pochopil, že mám před sebou televizní obrazovku přes celou stěnu. Zvuk nebyl zapnut; nyní, když jsem seděl, viděl jsem obrovskou ženskou tvář, načisto jako kdyby černá obryně nahlížela oknem do pokoje; její rty se pohybovaly, mluvila, a klenoty, velké jako štít a zakrývající ušní boltce, se brilantově třpytily.

Usadil jsem se pohodlněji na křesle. Děvče, s rukou klouzající po boku — její břicho skutečně vypadalo jako plastika z lazurového kovu — se na mne pozorně dívalo. Již nevypadalo jako opilé, snad se mi to předtím jen zdálo. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Bregg. Hal Bregg. A ty?“

„Nais. Kolik je ti let?“

Zajímavé zvyky, pomyslil jsem si. Ale co dělat — tak to chodí.

„Čtyřicet — pročpak?“

„Nic. Já myslila, že sto.“ Usmál jsem se.

„Záleží-li ti na tom, tak třeba sto.“ Komické je, že je to pravda, pomyslil jsem si. „Co ti mám dát?“ zeptala se.

„K pití? Děkuji, nic.“

„Jak chceš.“

Přistoupila ke stěně. Otevřel se jakýsi malý bar. Zakryla tělem dvířka. Když se obrátila, přinášela podnos s pohárky a se dvěma láhvemi. Smáčkla lehce láhev, nalila mi vrchovatě — tekutina vypadala úplně jako mléko. „Děkuji,“ řekl jsem, „pro mne ne…“

„Vždyť já ti nic nedávám,“ podivila se.

Viděl jsem, že jsem udělal nějakou chybu, i když jsem nevěděl, jakou. Zabručel jsem něco pro sebe a vzal jsem ten pohár. Sobě nalila z druhé láhve. Nápoj byl olejovitý, bezbarvý, pod povrchem lehce perlil a navíc při styku se vzduchem temněl; usedla a dotýkajíc se rty skla, zeptala se bezděčně: „Kdo jsi?“

„Kol,“ odpověděl jsem. Zvedl jsem skleničku, jako bych si ji chtěl prohlédnout. To mléko nemělo žádnou vůni, nedotkl jsem se ho.

„Ne, vážně,“ řekla. „Ty sis myslel, že vysílám černou, co? Kdepak. To byl jenom kals. Bylo nás šest, víš, ale nastalo strašné dno. Orba nanicovatá, a vůbec… Zrovna jsem chtěla odejít, když sis přisedl.“

Něco jsem přece jen pochopil: musil jsem bezděky usednout u jejího stolku, když ona tam nebyla, třeba tančila. Diplomaticky jsem mlčel.

„Zdaleka jsi vypadal tak…“ nemohla najít výraz. „Solidně?“ napověděl jsem. Její víčka se zachvěla. Cožpak i na nich měla vrstvičku nastříkaného kovu? Ne, bylo to snad líčidlo. Zvedla hlavu. „Co to znamená?“

„No — e — důvěryhodný…“

„Divně mluvíš. Odkud jsi?“

„Zdaleka.“

„Mars?“

„Dál.“

„Létáš?“

„Létal jsem.“

„A teď?“

„Nic. Vrátil jsem se.“

„A poletíš znovu?“

„Nevím. Asi ne.“

Tento rozhovor nějak dohasínal — zdálo se mi, že dívka již začíná litovat lehkomyslného pozvání, a chtěl jsem jí to usnadnit.

„Tak abych šel?“ zeptal jsem se. Nedotčený nápoj jsem stále ještě držel.

„Proč?“ podivila se.

„Myslil jsem, že by ti to… bylo vhod.“

„Ne,“ odpověděla, „ty myslíš — ne, kdepak… proč nepiješ?“

„Piju.“

Přece jen to bylo mléko. V tuto dobu, za takových okolností?! Byl jsem tak překvapený, že si toho musela všimnout.

„Co, není to dobré?“

„To je… mléko?“ řekl jsem. Musel jsem se tvářit jako hotový idiot.

„Kdepak mléko? To je bryt…“

Povzdechl jsem si.

„Poslyš, Nais, tak já už půjdu. Vážně. To bude lepší.“

„Tak proč jsi to pil?“ zeptala se.

Hleděl jsem na ni mlčky. Jazyk se ani tak příliš nezměnil — jenomže já nic nechápal. Nic. To oni se změnili.

„Jak chceš,“ řekla konečně. „Nedržím tě. Ale teď, to…“

Upadla do rozpaků. Vypila svou limonádu — tak jsem v duchu nazval ten perlivý nápoj — a já zase nevěděl, co říci. Jak to všecko bylo těžké.

„Vyprávěj mi o sobě,“ navrhl jsem, „chceš?“

„Dobře. A potom budeš vyprávět ty mně…?“

„Ano.“

„Jsem na Kavetea druhý rok. V poslední době jsem trošku polevila, neplastovala jsem pravidelně a… tak různě. Šestku mám nezajímavou. Tak, doopravdy, nemám nikoho. Zvláštní, že?“

„Co?“

„Že nemám…“

A zase ta tma. O kom hovořila? Koho neměla? Rodiče? Milence? Známé? Abs měl přece jen pravdu, že bez osmi měsíců v Adaptu budu ztracen. Ale teď snad ještě víc než předtím nechtěl jsem se zkroušeně vracet do školky.

„A co dál?“ zeptal jsem se. A — protože jsem pořád ještě držel v rukou sklenku — usrkl jsem doušek toho mléka. Její oči se rozšířily údivem. Něco jako ironický úsměv zahrálo na jejích rtech. Vyprázdnila svou sklenku do dna, sáhla rukou do nakypřeného oděvu na ramenou a roztrhla jej — nerozepnula, nesvlékla, ale strhla — a cáry upustila z prstů jako smetí.

„Koneckonců, známe se málo,“ řekla. Byla trochu bezstarostnější. Usmívala se. Chvílemi byla překrásná, zvláště když přivírala oči a když ohrnutý dolní ret odhaloval záblesk zubů. Měla v tváři něco egyptského. Egyptská kočka. Vlasy víc než černé, a když stáhla z ramen a ňader hebkou kožešinu, uviděl jsem, že zdaleka není tak hubená, jak se mi zdálo. Ale proč to roztrhala? Znamenalo to něco?

„Měls vyprávět,“ řekla a dívala se na mne přes skleničku.

„Ano,“ řekl jsem a dostal jsem trému, jako by na mých slovech záleželo kdoví co. „Jsem — byl jsem pilot. Posledně jsem tady byl… nelekni se!“

„Ne. Mluv!“

Její oči byly pozorné a lesklé.

„Před sto dvaceti sedmi lety. Bylo mi tehdy třicet let. Expedice… byl jsem pilotem výpravy na Fomalhaut. To je dvacet světelných let. Letěli jsme tam a zpět sto dvacet sedm let zemského času a deset let palubního času. Před čtyřmi dny jsme se vrátili. Prométheus — má raketa — zůstala na Luně. Přijel jsem odtamtud — dnes. To je všecko.“

Dívala se na mne, neříkala nic. Její rty se pohnuly, pootevřely, stiskly. Co to bylo v jejích očích? Úžas? Obdiv? Strach?

„Proč nic neříkáš?“ zeptal jsem se. Musil jsem si odkašlat.

„Tak kolik… je ti… opravdu let?“

Musil jsem se usmát; nebyl to milý úsměv.

„Co to znamená — doopravdy? Biologických let čtyřicet, ale podle zemských hodinek sto padesát sedm…“

Dlouhé mlčení, pak najednou.

„Byly tam ženy?“

„Počkej,“ řekl jsem. „Máš něco k pití?“

„Jak to?“

„Něco — jedovatého — víš, silného. Alkohol… Nebo to už se nepije?“

„Zřídka,“ odpověděla docela tiše, jako by přemýšlela o něčem jiném. Její ruce zvolna klesly, dotkly se kovové modři šatů.

„Dám ti… angehen, chceš? Pravda, ty nevíš, co to je?

„Nevím,“ odpověděl jsem s nečekanou zarytostí. Přistoupila k baru a vrátila se s malou baňatou lahvičkou. Nalila mi. Byl v tom alkohol — ne mnoho — ještě něco v tom bylo, zvláštní, trpká chuť.

„Nezlob se,“ řekl jsem, když jsem vyprázdnil skleničku, a nalil jsem si ještě jednou.

„Nezlobím se. Neodpověděl jsi… ale třeba nechceš.“

„Proč ne? Mohu. Celkem nás bylo třiadvacet, ve dvou letadlech. Druhé je Ulixes. V každém pět pilotů a zbytek — vědci. Nebyly tam žádné ženy.“

„Proč?“

„Kvůli dětem,“ vysvětlil jsem. „Na takových letadlech není možno vychovávat děti. A i kdyby to bylo možné, žádný to nechce. Před třicítkou se nemůže letět. Člověk musí mít za sebou dvě fakulty a čtyři léta tréninku, dohromady dvanáct let. Jedním slovem, třicetileté ženy obyčejně mívají děti. A byly i… jiné důvody.“

„A ty?“

„Byl jsem sám. Vybírali lidi, co byli sami — to znamená — dobrovolníky.“

„Tys chtěl…“

„Ano. Pochopitelně.“

„A ne…“

Umlkla. Věděl jsem, co chtěla říci. Mlčel jsem.

„To musí být divné… tak se vrátit…“ řekla skoro šeptem. Trhla sebou. Znenadání na mne pohlédla, její tváře ztemněly, byl to ruměnec.

„Poslyš, to, co jsem ti říkala předtím, to byl jenom žert, vážně…“

„O těch sto letech?“

„Ano,“ řekla. „Jen tak, aby řeč nestála, to nemělo…“

„Nech toho,“ zabručel jsem, „ještě pár omluv a opravdu si ten čas uvědomím.“

Mlčela. Přinutil jsem se, abych se na ni nedíval. V pozadí, v tom druhém neexistujícím pokoji za sklem, němě zpívala obrovská mužská hlava. Viděl jsem temnou červeň hrdla chvějící se námahou, lesklou tvář — celý obličej se pohyboval v neslyšitelném rytmu.

„Co budeš dělat?“ zeptala se tiše.

„Nevím. Ještě nevím.“

„Nemáš žádné plány?“

„Ne. Mám trochu — takovou… prémii, víš? Za celou tu dobu. Když jsme startovali, uložili to v bance na mé jméno. Ani nevím, kolik je toho. Nic nevím. Poslyš, co je to Kavet?“

„Kavetea?“ opravila mě. „To… je takové studium, plastování, celkem nic mimořádného, ale během doby se mohu dostat do reálu…“

„Počkej… Tak co ty vlastně děláš?“

„Plast… no, ty nevíš, co je to?“

„Ne.“

„Jak bych ti to řekla… zkrátka, dělají se šaty, oděvy vůbec — všechno…“

„Krejčovství?“

„Co to znamená?“

„Šiješ něco?“

„Nerozumím.“

„Nebesa černá i modrá! Navrhuješ modely šatů?“

„No… ano, do jisté míry, ano. Nejen navrhuji, ale i provádím…“

Nechal jsem toho.

„A co je to real?“

To jí opravdu otřáslo. Poprvé se na mne podívala jako na bytost z jiného světa.

„Real… je real…“ opakovala bezradně. „To jsou takové… příběhy. Na to se dívá…“

„Tohle?“ ukázal jsem na skleněnou stěnu.

„Ale ne, to je vize…“

„Tak co? Kino? Divadlo?“

„Ne. Divadlo, vím co to bylo — to bylo dřív — vím; tam byli skuteční lidé. Real je umělý, ale nepozná se to, leda, že bys tam vešel, k nim…“

„Že bych tam vešel?“

Hlava koulela očima, kývala se, dívala se na mne, jako by se obr znamenitě bavil pozorováním této scény.

„Poslyš, Nais,“ řekl jsem najednou. „Buďto už půjdu, protože už je moc pozdě, nebo…“

„Byla bych pro to druhé.“

„Vždyť přece nevíš, co chci říci.“

„Tak to řekni.“

„Dobrá. Chtěl jsem se tě ještě zeptat na všelijaké věci. O těch velkých, nejdůležitějších něco vím; čtyři dny jsem seděl v Adaptu na Luně. Ale to byly ty velkolepé věci. Co vy děláte — když nepracujete?“

„Může se dělat moc věcí,“ řekla. „Může se cestovat, doopravdy nebo mutem. Můžeš se bavit, chodit na real, tančit, hrát tereo, pěstovat sporty, plavat, létat, co jen chceš.“

„Co je to mut?“

„Tak trochu jako real, jenomže se všeho můžeš dotknout. Tam můžeš chodit po horách, po všem, uvidíš sám, to se nedá říci. Ale zdá se mi, že ses chtěl zeptat na něco jiného…?“

„Správně. Jak je to — mezi ženami a muži?“

Víčka se jí zachvěla.

„Snad tak, jak to bylo vždycky. Co se mohlo změnit?“

„Všechno. Když jsem odlétal — neměj mi to za zlé — děvče jako ty by mě k sobě v tuto hodinu nezavedlo.“

„Opravdu? Proč?“

„Protože by to mělo určitý význam.“

Chvíli mlčela.

„A jak víš, že to nemělo?“

Výraz mé tváře ji bavil. Díval jsem se na ni; přestala se usmívat.

„Nais… jak to…“ vykoktal jsem. „Vezmeš docela cizího mužského a…“ Mlčela.

„Proč neodpovídáš?“

„Protože nechápeš. Nevím, jak ti to říci. To nic není, víš…“

„Aha. Tak ono to nic není,“ opakoval jsem. Sedadlo mě pálilo. Vstal jsem. Skoro jsem vyskočil. Ze zvyku; trhla sebou.

„Promiň,“ zabručel jsem a začal jsem přecházet. Za sklem se táhl park v ranním slunci; aleji mezi stromy s bledě růžovými listy šli tři chlapci v tričkách, třpytících se jako brnění.

„Existuje manželství?“

„Přirozeně.“

„Nerozumím. Vysvětli mi to. Odpověz. Vidíš muže, který — který se ti zamlouvá, a ty, aniž ho znáš — z ničeho nic…“

„Ale o čem mám vyprávět?“ řekla neochotně. „Což opravdu tehdy, v tvé době, nemohlo děvče pozvat do svého pokoje žádného muže?“

„Mohlo, samozřejmě. A dokonce i s tím úmyslem, ale ne za pět minut po tom, kdy ho ponejprv uvidělo…“

„Tak za kolik minut?“

Pohlédl jsem na ni. Zeptala se docela vážně. No, ovšem, odkud to mohla vědět; pokrčil jsem rameny.

„Nešlo o čas, ale… ale napřed musela něco… v něm najít, poznat ho, zamilovat si ho, napřed chodili…“

„Počkej,“ řekla. „Mně se zdá, že ty ničemu nerozumíš. Vždyť jsem ti dala bryt.“

„Jaký bryt? Aha, to mléko? No a co?“

„Jaké… co? Tehdy nebyl bryt?“

Začala se smát. Válela se smíchy. Najednou přestala, pohlédla na mne a strašně se začervenala.

„Tak ty sis myslil… ty sis myslil… že já… ne!!“

Usedl jsem. Prsty se mi třásly, přál jsem si v nich něco držet. Vytáhl jsem z kapsy cigaretu a zapálil si. Otevřela oči.

„Co je to?“

„Cigareta. Copak vy nekouříte?“

„Vidím to poprvé.. tak vypadá cigareta? Jak tak můžeš polykat kouř? Ne, počkej, to je důležitější. Bryt není žádné mléko, nevím, co je tam, ale neznámému muži — se vždycky dává bryt.“

„Muži?“

„Ano.“

„A co z toho?“

„No, že je… že musí být hodný. Víš co… třeba ti to vysvětlí nějaký biolog.“

K čertu s biologem. Znamená to, že muž, kterému jsi dala bryt, nemůže nic…?“

„Přirozeně.“

„A když to nebude chtít vypít?“

„Jak by mohl nechtít?“

Tady veškeré dorozumění končilo.

„Nemůžeš ho přece nutit,“ pokračoval jsem trpělivě.

„Jen blázen by to mohl nepít…“ řekla pomalu, „ale o něčem takovém jsem neslyšela, nikdy…“

„To je takový zvyk?“

„Nevím, co ti říci. Cožpak nechodíš nahý — ze zvyku?“

„Aha. No, v jistém smyslu — ano. Ale na pláži se můžeš svléknout.“

„Do naha?“ zeptala se s náhlým zájmem.

„Ne, do plavek — ale za mých časů byly skupiny lidí, říkalo se jim nudisté…“

„Vím. Ne, to je něco jiného, myslila jsem, že všichni…“

„Ne. Tak to pití — je tak něco jako nošení šatů? Takové bez výjimek?“

„Ano, když jsou dva lidé spolu.“

„No, a dál?“

„Co dál?“

„Podruhé…?“

Ten rozhovor byl hloupý a mně bylo strašně. Ale musel jsem se bezpodmínečně dozvědět všecko!

„Potom? Jak komu. Někomu… se podává bryt pořád…“

„Černá polévka,“ vyklouzlo mi.

„Co to znamená?“

„Ne, nic. A když děvče jde k někomu, tak co?…“

„Pak on pije doma.“

Dívala se na mě téměř útrpně, ale já jsem byl umíněný.

„A když nemá?“

„Bryt? Jak by mohl nemít?“

„No, došel mu. Nebo… může přece lhát…“

Dala se do smíchu.

„Ale přece… myslíš si, že všechny ty láhve mám tady v bytě?“

„Ne? A kde?“

„Ani nevím, kde se tu berou. Měli jste za tvé doby vodovod?“

„Měli,“ řekl jsem pochmurně. Nemuseli jsme mít, přirozeně; mohli jsme vlézt do rakety rovnou z pralesa. Chvíli jsem měl vztek, ale přemohl jsem se; nebyla to koneckonců její vina.

„Tak vidíš, copak jsi věděl, kudy ta voda teče, než…“

„Rozumím, dál nemluv, dobrá. Tak to je takový preventivní prostředek? Velice zvláštní!“

„Ani se mi nezdá,“ řekla. „Co to máš pod svetrem, takové to bílé?“

„Košili.“

„Co je to?“

„Tys neviděla košili? Takové, no… prádlo. Z nylonu.“

Vyhrnul jsem si rukáv a ukazoval jsem jí to.

„Zvláštní,“ řekla. „Nač je to?“

„To je takový zvyk…“ odpověděl jsem bezradně. Opravdu. V Adaptu mi říkali, abych se přestal oblékat jako před sto lety; nechtěl jsem. Ale přesto jsem musel přiznat, že má pravdu, pro mne byl bryt tím, čím pro ni košile. Koneckonců nikdo lidi nenutil, aby košile nosili. Přesto je nosili všichni. S brytem to bylo zřejmě stejné.

„Jak dlouho působí bryt?“ zeptal jsem se.

Trochu se začervenala.

„Ty máš naspěch. Ještě se neví.“

„Neřekl jsem nic zlého,“ bránil jsem se. „Chtěl jsem jenom vědět… Proč se tak díváš? Co je ti? Nais!“

Pomalu se zvedla. Stoupla si za křeslo.

„Jak je to dávno — říkals? Sto dvacet let…?“

„Sto dvacet sedm. A co z toho?“

„A byl jsi… betrizovaný?“

„Co je to?“

„Nebyls!?“

„Já přece ani nevím, co to znamená. Nais… děvče, co se to s tebou děje?“

„Ne… nebyls,“ zašeptala. „Kdybys byl, věděl bys asi…“

Chtěl jsem k ní přistoupit. Zvedla ruce.

„Nepřibližuj se. Ne! Ne! Zapřísahám tě!“

Ustupovala ke stěně.

„Říkalas přece sama, že ten bryt… už si sedám. No, už sedím, tak vidíš, uklidni se, co je to zač to be… nebo jak?“

„Nevím přesně. Ale všichni jsou… betrizováni. Po narození.“

„Co je to?“

„Tuším, že něco přidávají do krve.“

„Všem?“

„Ano. Protože totiž… bryt… bez toho nepůsobí. Nehýbej se.“

„Dítě, nebuď směšná.“

Zdusil jsem cigaretu.

„Nejsem přece šelma… nezlob se, ale… mně se zdá, že vy jste všichni trochu střelení. Ten bryt — no, to je úplně, jako kdybyste všem nasadili okovy, protože kdesi kdosi je možná zloděj. Koneckonců… trošku důvěry musíte mít…“

„Neříkej! Opravdu?“ trochu jako by se vzpamatovala, ale stále si nesedala. „Tak proč ses předtím tak rozčiloval, že si vodím cizí muže…“

„To je něco jiného.“

„Nevidím žádný rozdíl. Jistě jsi nebyl betrizovaný?“

„Nebyl.“

„A třeba teď, po návratu?“

„Nevím. Dávali nám všelijaké injekce. Má to nějaký význam?“

„Má. Dostals injekce? To je dobře.“

Usedla.

„Mám k tobě prosbu,“ řekl jsem klidně, jak jsem byl schopen. „Musíš mi to vysvětlit…“

„Co?“


„Svůj strach. Bála ses, že se na tebe vrhnu, nebo co? To je přece hloupost!“

„Ne. Rozumově — ne, ale — bylo to silné, víš? Šok. Nikdy jsem neviděla člověka, který by nebyl…“

„Ale to se přece nepozná?“

„Pozná. A jak!“

„Jak?“

Mlčela.

„Nais…“

„Když…“

„Co?“

„Bojím se…“

„Říci?“

„Ano.“

„Ale proč?!“

„Pochopil bys, kdybych ti to řekla. Ono se totiž — abys věděl — betrizuje ne kvůli brytu. S tím brytem to je jen tak vedlejší… jde o něco jiného…“

Byla bledá. Její rty se chvěly. Jaký je to svět, myslil jsem si, jaký to je svět!

„Nemohu. Strašně se bojím.“

„Mne!?“

„Ano.“

„Přísahám ti, že…“

„Ne, ne… já ti věřím, jenomže… ne. To nemůžeš pochopit.“

„Neřekneš mi to?“

V mém hlase muselo být něco, proč se přemohla. Její tvář zpřísněla. Viděl jsem jí na očích, jaké úsilí ji to stálo. „To je… proto… aby se nemohlo… zabíjet.“

„Není možné! Člověka?!“

„Nikoho…“

„Ani zvířata?“

„Ani zvířata. Nikoho…“

Splétala a rozplétala prsty. Nespouštěla ze mne oči — jako kdyby mě těmito slovy pustila z neviditelného řetězu, jako kdyby mi do ruky vložila nůž, kterým ji mohu probodnout.

„Nais,“ řekl jsem docela tiše. „Nais, neboj se, vážně… není se čeho bát…“ Pokoušela se o úsměv. „Poslyš…“

„Ano?“

„Když jsem to vyslovila…“

„No?“

„Necítil jsi nic?“

„A co jsem měl cítit?“

„Představ si, že děláš to, co jsem ti řekla…“

„Že zabíjím? Mám si to představit?“

Otřásla se.

„Ano…“

„No a co?“

„A nic necítíš?“

„Nic. A to je přece jen myšlenka a nemám nejmenšího úmyslu…“

„Ale můžeš? Vid? Opravdu můžeš? Ne…“ zašeptala pouze rty, jako pro sebe. „Ne, ty nejsi betrizovaný…“

Teprve teď mi svitl význam toho všeho, a pochopil jsem, že pro ni to mohl být šok.

„To je velká věc,“ zabručel jsem. Po chvíli jsem dodal: „Ale bylo by možná lepší, kdyby tomu lidé odvykli… bez umělých prostředků…“

„Nevím. Snad…“ odpověděla. Hluboce si povzdechla. „Tak už víš, proč jsem se polekala?“

„Docela ještě ne. Trochu snad. No, nemyslila sis, že tě…?“

„Ty jsi takový zvláštní! Načisto, jako kdybys ani nebyl…“ umlkla.

„Člověk?“

Víčka se jí zachvěla.

„Nechtěla jsem tě urazit, ale podívej, když vím, že nikdo nemůže, víš, na to ani pomyslit, nikdy, a najednou se objeví člověk, jako ty — pak pouhá možnost, skutečnost, že je takový…“

„To je nemožné, aby všichni byli… tento, aha, betrizovaní!“

„Proč? Všichni, říkám ti!“

„Ne, nemožné,“ trval jsem na svém. „A lidé nebezpečných povolání? Ti přece musí…“

„Neexistují nebezpečná povolání.“

„Co to říkáš, Nais. A co piloti? A různí zachránci? A ti, co bojují s ohněm, s vodou…“

„Neexistují,“ řekla.

Zdálo se mi, že jsem špatně slyšel.

„Cože?“

„Neexistují,“ opakovala. „To dělají roboti.“

Zavládlo ticho. Napadlo mi, že pro mne nebude lehké smířit se s tím novým světem. A najednou se ve mně zrodila myšlenka, překvapující proto, že bych se jí nikdy byl od sebe nenadal (kdyby mi někdo byl tuto situaci předložil jako pouhou teoretickou možnost), zdálo se mi, že tento zásah, jenž v člověku hubí — zabíječe, je… zmrzačením.

„Nais,“ řekl jsem, „je už velice pozdě. Já už radši půjdu.“

„Kam?“

„Nevím. Pravda! Na nádraží mě měl čekat někdo z Adaptu. Načisto jsem zapomněl. Nemohl jsem ho najít, víš? No, najdu si nějaký hotel. Existují ještě?“

„Existují. Odkud jsi?“

„Odtud. Narodil jsem se tady.“

Po těchto slovech se vrátil pocit neskutečnosti všeho a já jsem si už nebyl jist, že skutečně existuje město, které žilo pouze ve mně, ani to druhé, přízračné, s pokoji, do nichž nahlížely hlavy obrů, takže jsem si na vteřinu pomyslil, nejsem-li ještě na palubě a nezdá-li se mi další, zvlášť živý, těžký sen o návratu.

„Breggu,“ zaslechl jsem její hlas jako z dálky. Zachvěl jsem se. Docela jsem na ni zapomněl.

„Prosím?“

„Zůstaň…“

„Co?“

Mlčela.

„Chceš, abych zůstal?“

Mlčela.

Přistoupil jsem k ní a skláněje se nad křeslem, uchopil jsem ji za chladné paže. Zvedl jsem ji. Vstala jako bez vůle. Hlava jí klesla zpět, zaleskly se zuby, netoužil jsem po ní, chtěl jsem jenom říci, „a přece se bojíš“ — a ona aby řekla, že ne. Víc nic. Oči měla zavřené, najednou se zaleskla bělma pod řasami, sklonil jsem se nad její tváří, nahlédl jsem zblízka do nehybných očí, jako bych chtěl poznat její strach, sdílet jej s ní. Dýchala hlasitě a pokoušela se vyprostit, ale necítil jsem to — teprve když začala sténat „Ne! Ne!“ — uvolnil jsem sevření. Div neupadla. Stála u zdi a zacláněla část velké odulé tváře, jež sahala do stropu, tváře, která tam za sklem bezustání něco říkala, přehnaně pohybujíc obrovskými rty, masitým jazykem. „Nais…“ řekl jsem tiše. Ruce mi klesly. „Nepřibližuj se!“

„Říkala jsi přece sama…“ Její oči byly zastřeny mlhou.

Udělal jsem několik kroků po pokoji. Sledovala mě očima, jako bych byl… jako by stála v kleci…“

„Tak já už jdu,“ řekl jsem. Neodpověděla. Chtěl jsem něco dodat, několik slov na omluvu, poděkovat, abych neodešel jen tak, ale nemohl jsem. Kdyby se mne bála pouze jako žena muže, neznámého, třeba i nebezpečného, cizího, pak budiž — ale to bylo jiné. Pohlédl jsem na ni a pocítil jsem, že se mě zmocňuje hněv. Uchopit ji za ta bílá nahá ramena, zatřást…

Otočil jsem se a odešel; dveře od bytu povolily, když jsem do nich strčil. Prostorná chodba byla téměř tmavá. Nedovedl jsem najít východ na tu terasu, ale narazil jsem na válce plné zředěného modravého světla. Šachty výtahu. Jakmile jsem se k němu přiblížil, jel již vzhůru; snad už stačil pouhý tlak nohy na práh. Výtah dlouho klesal. Viděl jsem střídavě vrstvy tmy i průřezy stropů — bílé s narudlým středem, jako vrstvy tuku na svalech, ubíhaly vzhůru. Zapomněl jsem počítat. Výtah klesal, stále klesal, bylo to jako cesta na dno, jako bych byl vržen do odpadového potrubí a tato obrovská, ve spánku a bezpečí pohřížená budova se mě zbavovala, část průhledného válce se otevřela a já vykročil.

Ruce v kapsách, tma, rázný, dlouhý krok, lačně jsem sál chladný vzduch a cítil, jak se mi chvěje chřípí, jak srdce pomalu pracuje a pumpuje krev. V nízkých štěrbinách jízdní dráhy se třepetala světla, zakrývaná nehlučnými stroji, nikde ani človíčka. Mezi černými siluetami se chvěla záře, napadlo mi, že je to třeba hotel. Byl to pouze svítící chodník. Rozjel jsem se jím. Nade mnou přeplouvaly bělavé oblouky jakýchsi konstrukcí; kdesi v dálce, nad černými okraji staveb rytmicky cupitaly zářivé literky novin. Znenadání chodník veplul i se mnou do osvětleného interiéru a končil.

Široké, stříbrně se lesknoucí stupně plynuly dolů jako zmlklý vodopád. Překvapovala mě ta prázdnota; co jsem opustil Nais, nepotkal jsem ani jediného chodce. Eskalátor byl neobyčejně dlouhý. Dole zářila široká třída, po obou stranách se v domech otvíraly pasáže, pod stromem s modrým listím — ale třeba to nebyl skutečný strom — jsem uviděl stát lidi. Přiblížil jsem se a odešel. Líbali se. Šel jsem za tlumenými zvuky hudby — jakási noční restaurace nebo bar, ničím neoddělený od ulice, v němž sedělo pár lidí. Chtěl jsem tam zajít a zeptat se na hotel. Najednou jsem celým tělem narazil na neviditelnou překážku. Byla to dokonale průhledná okenní tabule.

Vchod byl vedle. Uvnitř se někdo zasmál a ukázal na mne ostatním. Vstoupil jsem. Muž v černém trikotu, podobném dokonce trochu mému svetru, ale s baňatým, jakoby nafouklým límcem, seděl stranou u stolku, sklenku v ruce, a díval se na mne. Zastavil jsem se před ním. Smích mu ztuhl na pootevřených rtech. Stál jsem. Nastalo ticho. Jen hudba hrála, jako za zdí. Nějaká žena vyrazila zvláštní, slabý zvuk, rozhlédl jsem se po nehybných tvářích a vyšel ven. Až na ulici jsem si vzpomněl, že jsem se měl zeptat na hotel.

Vešel jsem do pasáže. Byla plná výkladních skříní. Cestovní kanceláře, výlohy se sportovní výstrojí, figuríny v různých pózách. Nebyly to vlastně výlohy, protože všechno stálo a leželo na ulici, po obou stranách zvýšeného chodníku, který probíhal středem. Několikrát jsem omylem považoval postavy pohybující se v pozadí za lidi. Byly to reklamní figuríny, které vykonávaly stále dokola jeden a týž úkon. Jednu loutku, téměř tak velkou jako já, s karikaturně nadutými tvářemi — hrála totiž na flétnu — prohlížel jsem si delší dobu. Dělala to tak dobře, že jsem měl chuť ji oslovit. Dále byly herny, točila se tam jakási velká, opalizující kola, se zvukem sáňkových rolniček se tam srážely stříbrné trubice visící volně u stropu, míhala se tam prizmatická zrcadla, ale všechno bylo prázdné. Na samém konci pasáže zableskl ve tmě nápis TU HAHAHA. Zmizel. Vykročil jsem tam. Opět zahořelo TU HAHAHA a zmizelo, jako sfouknuto. V následujícím záblesku jsem zahlédl vchod. Uslyšel jsem hlasy. Vstoupil jsem záclonou teplého vzduchu.

V pozadí stála ta dvě bezkolá auta, svítilo několik lamp, pod nimi živě gestikulovali tři lidé, jako by se hádali. Přistoupil jsem k nim. „Haló, pánové…“

Ani se neohlédli. Hovořili dál, rychle, máločemu jsem rozuměl. „No tak sup“, „No tak sup“, opakoval pisklavě nejmenší, s malým bříškem. Na hlavě měl vysokou čepici. „Pánové, hledám hotel, kde je tu…“ Nevšímali si mě, jako bych neexistoval. Vjel do mě vztek. Bez dalšího slova jsem vkročil mezi ně. Nejbližší — viděl jsem přihlouplý záblesk bělm a roztřesené rty — zašišlal:

„Co já bych supal? Sup si sám!“ Úplně, jako by to říkal mně.

„Proč děláte nedoslýchavé?“ zeptal jsem se, a najednou z místa, kde jsem stál, jako by ze mne, z mé hrudi — vyrazil ječivý křik:

„Já ti dám! Já ti dám!“

Uskočil jsem. Tu se objevil majitel hlasu, ten tlusťoch v čepici — chtěl jsem ho popadnout za rameno, prsty jím pronikly skrz naskrz a uchopily — vzduch. Stál jsem jako omráčený. Ale oni povídali dál; najednou se mi zdálo, že seshora, ze tmy nad auty, se kdosi na mne dívá. Přiblížil jsem se k hranici světla a spatřil jsem bledé skvrny tváří, tam nahoře byl jakýsi balkón. Stál jsem oslněn, neviděl jsem dobře, ale stačilo to, abych pochopil, jak ohromného blázna jsem ze sebe udělal. Uprchl jsem, jako by mě někdo stíhal. Další ulice stoupala a končila u eskalátoru. Napadlo mi, že tam možná najdu nějaký infor a rozjel jsem se po bledě zlatých schodech. Dorazil jsem na kruhovité, nepříliš velké náměstíčko. Uprostřed se zvedal sloup. Vysoký, průhledný jako ze skla. Něco v něm tančilo, purpurové, hnědé a fialové tvary, nepodobné ničemu, jako nějaké oživlé abstraktní sochy, ale velice směšné. Hned jedna, hned druhá barva mohutněla, houstla a nabývala neobyčejně směšného tvaru; přestože neměly tváře, hlavy, ruce ani nohy, měl ten zápas tvarů výraz neobyčejně lidský, téměř karikující. Po chvíli jsem pochopil, že fialová, to je nadutec, domýšlivý, pyšný a přitom zbabělý — když se rozprskl na milión tančících kuliček, začal modrý. Ten byl andělský, skromný, soustředěný, ale nějak — pokrytecky, jako by se modlil sám k sobě. Nevím, jak dlouho jsem se na to díval. Jaktěživ jsem něco takového neviděl. Kromě mě tu nikdo nebyl, pouze ruch černých vozidel byl větší. Ani jsem nevěděl, jsou-li obsazena nebo prázdná, protože neměla okna. Z toho kruhového náměstí se rozbíhalo šest ulic. Jedny nahoru, jiné dolů. Jejich perspektivy se táhly snad celé míle jako jemňounká mozaika barevných světýlek. Infor nikde. Byl jsem už hodně unavený, ani ne tak fyzicky — měl jsem pocit, že už nejsem s to vnímat žádné dojmy. Občas, jak jsem tak šel, skoro jsem usínal, i když jsem si určitě nezdříml; přesto však nevím ani jak, ani kdy, jsem vkročil do široké třídy; na křižovatce jsem zpomalil krok, zvedl hlavu a spatřil odlesk města v oblacích. Podivil jsem se, myslil jsem totiž, že jsem v podzemí. Šel jsem dál, teď v záplavě pohyblivých světel, výkladních skříní bez skel, mezi gestikulujícími, jako vlčky vířícími a posedle cvičícími manekýny; podávali si lesklé předměty, nafukovali cosi, ale ani jsem se na ně nedíval. V dálce šlo několik lidí, ale nebyl jsem si docela jist, nejsou-li to pouze figurky a běžet za nimi jsem nechtěl. Domy se rozestoupily a já jsem uviděl obrovský nápis PARK TERMINAL a zeleně zářící šipku.

Eskalátor začínal v uličce mezi domy. Znenadání vyústil do stříbrného tunelu, se zlatým pulsem bijícím ve stěnách, jako by pod rtuťovou maskou stěn opravdu proudil ušlechtilý kov. Cítil jsem horký závan, všechno zhaslo. Stál jsem v zaskleném pavilónu. Měl tvar mušle, zvrásnělý strop mrholil sotva znatelnou zelení, bylo to světlo jemňounkých žilek, jako luminiscence jediného, zvětšeného a chvějícího se listu — na všechny strany vedly dveře, za nimi — tma a drobná, po podlaze se pohybující písmenka:

PARK TERMINAL PARK TERMINAL

Vyšel jsem ven. Byl to opravdu park. Stromy, neviditelné ve tmě, dlouze šuměly, vítr jsem necítil, musel vanout ve výši, ale hlas stromů, rytmický, důstojný, mne přikrýval neviditelnou klenbou. Poprvé jsem měl pocit, že jsem sám, ale jinak než v davu, a bylo mi dobře. V parku jistě bylo hodně lidí. Slyšel jsem šepot, občas jako skvrna zazářila něčí tvář, jednou jsem téměř do někoho vrazil.

Koruny stromů se spojovaly, takže hvězdy bylo vidět pouze v mezerách mezi nimi. Vzpomněl jsem si, že jsem do parku jel vzhůru, ale přece už tam, kde bylo náměstí s roztančenými barvami a ulice plné výkladních skříní, měl jsem nad sebou nebe, i když zachmuřené; jak se tedy stalo, že nyní, o patro výš, vidím nebe, tentokrát plné hvězd? Nedovedl jsem si to vysvětlit.

Stromy se rozestupovaly na strany a ještě dřív, než jsem jí uviděl, ucítil jsem vůni vody, vůni hlíny, tlení, vlhkého listí — strnul jsem.

Houští vroubilo jezírko černým prstencem. Slyšel jsem šumění rákosu a puškvorce, a v dálce nad ním, z druhé strany, se tyčil — jako jediný obrovský masív — útvar světelně zesklovatělých hor, poloprůhledný štít nad rovinami noci; ze svislých srázů vycházela přízračná záře, nejbledší, namodralá, bašty na baštách, křišťál ztuhlý v cimbuří, propasti — ten zářící kolos, nepravděpodobný a neuvěřitelný, se zrcadlil dlouhým, bledším odrazem v černých vodách jezera. Stál jsem, ohromený i nadšený; vítr přinášel slabounké, rozplývající se ohlasy hudby, a když jsem zbystřil zrak, spatřil jsem patra i vodorovné terasy toho kolosu, a jako v náhlém osvícení jsem pochopil, že podruhé vidím nádraží, gigantický Terminál, v němž jsem bloudil včera, a že se možná dívám ze dna tmavého prostoru, který mě tak ohromil, na místo, kde jsem potkal Nais.

Byla to ještě architektura, nebo už to bylo tvoření hor? Pochopili jistě — jakmile překročili určité meze, — že musí upustit od symetrie, od pravidelnosti tvarů, a učit se od toho, co je největší — chápaví žáci planety.

Obešel jsem jezero. Kolos jako by mě vedl svým nehybným zářivým vzletem. Ano, to byla odvaha vytyčit si takový tvar, dát mu krutost propasti, lhostejnost i drsnost strží, horských jehel, neupadnout v mechanické kopírování, a přesto nic neztratit, nic nezfalšovat…

Vrátil jsem se k hradbě stromů. Bledá, do černého nebe sahající modř Terminálu se ještě objevovala za větvovím, až pohasla, zapadla v houštinách. Odstrkoval jsem rukama pružné proutky, trny mě chytaly za svetr, drásaly mé nohavice, rosa, setřesená shora, padala mi na tváře jako déšť, vložil jsem si do úst několik lístků, rozkousal je. Byly mladé, hořké; poprvé po návratu mi tak bylo. Nic už jsem nechtěl, nehledal, nepotřeboval, stačilo jít tou tmou, tím šelestícím houštím, naslepo, vpřed. Představoval jsem si to tak po těch deset let?

Keře se rozestoupily. Točité stromořadí. Jemný štěrk mi vrzal pod nohama, slabě svítil. Dával jsem přednost tmě, ale šel jsem rovně dál, tam, kde pod kamennou rotundou stála lidská postava. Nevím, kde se bralo světlo, které ji oblévalo, všude bylo pusto. Kolem dokola jakési lavičky, křesílka, převržený stolek, písek sypký a hluboký; cítil jsem, jak se do něho boří nohy a jak — i přes noční chlad — je teplý.

Pod klenbou, opírajíc se o rozpraskané, zvětralé sloupy, stála žena, jako by na mne čekala. Již jsem viděl její tvář, hru jisker v démantových destičkách zakrývajících uši, bílou, ve stínu stříbřitou řízu. To nebylo skutečné. Sen? Byl jsem od ní několik kroků, když začala zpívat. Mezi neviditelnými stromy byl její hlas slabý, téměř dětský, slovům jsem nerozuměl, snad to ani slova nebyla, ústa měla pootevřená, jako by pila, ve tváři ani stopy po námaze, nic, pouze zahledění, jako by viděla něco, co nelze spatřit, a právě o tom zpívala. Bál jsem se, že mě zahlédne, šel jsem stále pomaleji. Už jsem byl v okruhu světla, které obklopovalo kamenný terč. Její hlas zesílil, přivolával tmu, zapřísahal, její ruce visely bez hnutí podél těla, jako by zapomínala, že je má, jako by neměla už nic než ten hlas, kterým mi šla vstříc a v němž se ztrácela, bylo to, jako by se všeho zbavovala, odevzdala to a loučila se, vědouc, že s posledním doznívajícím tónem neskončí jenom zpěv. Nevěděl jsem, že je to možné. Umlkla a já jsem ještě slyšel její hlas. Najednou za mnou zacupitaly lehké kroky. Jakási dívka běžela ke stojící, někdo ji honil, s krátkým hrdelním smíchem vyklusala po stupních a proběhla zpěvačkou skrz naskrz. A již uháněla dál, její pronásledovatel se mihl jako temná postava vedle mě. Zmizeli. Uslyšel jsem ještě jednou svádivý smích dívky. Zůstal jsem jako balvan zarytý do písku, nevěda, mám-li se smát nebo plakat. Neexistující zpěvačka něco tiše zazpívala. Nechtěl jsem naslouchat. Odešel jsem do tmy s nehybnou tváří, jako dítě, kterému dokázali nepravdivost pohádky. Bylo to jako znesvěcení. Šel jsem a její hlas mě dále pronásledoval. Odbočil jsem. Stromořadí pokračovalo, zahlédl jsem slabé záblesky živého plotu, mokré festóny listí se skláněly nad kovovou brankou. Otevřel jsem ji. Bylo tam nějak víc světla. Živé ploty končily širokým paloukem, z trávy trčely balvany, jeden se pohnul, vyrostl, zahlédl jsem dva bledé plaménky očí. Zkameněl jsem. Byl to lev. Vstal, těžce se zvedaje, na přední tlapy, teď jsem ho uviděl celého z pěti kroků, měl bohatou rozcuchanou hřívu, protáhl se jednou, podruhé a pomalým vlnivým pohybem plecí přišel ke mně úplně neslyšitelně. Již jsem se vzpamatoval.

„No, no, nestraš,“ řekl jsem.

Nemohl být skutečný — fantom, jako ta zpěvačka, jako ti, tam dole, u černých aut. Zívl, krok ode mne, v černém chřtánu se zaleskly tesáky, zavřel tlamu se zvukem zamykané mříže, ucítil jsem jeho smrdutý dech, co…

Odfrkl. Zasáhly mě kapky slin, a než jsem se stačil polekat, vrazil mi svou obrovskou hlavu do boku a s mručením se o mě otíral. Komicky mě zalechtalo v prsou… Nastavoval podbradek, volnou, těžkou kůži. Polomrtvý, začal jsem ho drbat, cuchat, a on mručel stále hlasitěji. Za ním se zaleskl druhý pár očí, druhý lev, ne, lvice. Otřela se o něho. Zadunělo mu v hrdle, bylo to zamručení, ne řev. Lvice útočila. Sekl po ni tlapou. Vztekle odfrkla.

„To špatně dopadne,“ napadlo mi. Byl jsem bezbranný a lvi tak živí, tak skuteční, jak si jen člověk může přát. Stál jsem v těžkém zápachu jejich těl. Lvice pořád frkala. Najednou mi lev vytrhl z ruky drsné chlupy, obrátil se k ní svou obrovskou hlavou a zařval; lvice se přikrčila k zemi.

„Tak já už musím jít,“ řekl jsem jim němě, pouhými rty.

Začal jsem ustupovat k brance, zvolna, pozpátku. Nebyla to příjemná chvíle, ale zdálo se, že si mě lev již vůbec nevšímá. Těžce ulehl, opět podobný dlouhému balvanu, lvice stála nad ním a šťouchala ho tlamou.

Sotva jsem zavřel branku, musel jsem vynaložit veškeré úsilí, abych se nedal na útěk. Kolena jsem měl trošku měkká, v krku mi vysýchalo a najednou se mé pokašlávání změnilo v šílený smích. Vzpomněl jsem si, jak jsem jim říkal: „No, no, nestraš…“ v dobré víře, že je to pouhá iluze.

Koruny stromů se zřetelně odrážely od nebes. Svítalo. Byl jsem tomu docela rád, protože jsem nevěděl, jak se dostanu z parku. Byl již úplně liduprázdný. Prošel jsem kolem kamenné rotundy, v níž se předtím objevila zpěvačka, v dalším stromořadí jsem našel robota, který stříhal trávu. O hotelu nevěděl, ale vysvětlil mi, kudy mám jít k nejbližšímu eskalátoru. Sjel jsem dolů, patrně o několik pater, a když jsem vyšel na ulici dolního podlaží, užasl jsem, že nad sebou zase vidím nebe. Ale i moje schopnost žasnout byla již téměř vyčerpána. Měl jsem toho dost. Nějakou dobu jsem šel, vzpomínám si, že jsem pak seděl blízko vodotrysku, a třeba to žádný vodotrysk nebyl, vstal jsem, šel jsem dál v mohutnějícím světle nového dne, až jsem se vytrhl z otupělosti tváří v tvář velkým zářivým sklům s ohnivými slabikami ALCARON HOTEL.

V bílé vrátnici, připomínající obrácenou vanu olbříma, seděl robot, pěkně stylizovaný, poloprůhledný, s dlouhými ušlechtilými pažemi. Neptal se na nic a podal mi knihu. Zapsal jsem se do ní a s malým trojúhelníkovým odznakem jsem vyjel nahoru.

Někdo, nevím skutečně kdo, mi pomohl otevřít dveře, vlastně to udělal za mne. Stěny z ledu, v nich cirkulace ohníčků. U okna, když jsem se k němu přiblížil, z ničeho nic vyrostlo křesílko, vklouzlo pode mne, shora již klesal plochý plát a utvořil jakýsi psací stoleček. Ale já jsem toužil po posteli. Nemohl jsem ji najít, ani jsem se o to nepokoušel. Ulehl jsem na pěnový koberec a okamžitě jsem usnul v umělém světle toho pokoje bez oken (to, co jsem původně považoval za okno, byl přirozeně televizor), takže jsem se propadal do spánku s vědomím, že tam, za tou skleněnou deskou, se na mě šklebí jakási obrovská tvář, medituje nade mnou, směje se, povídá, žvaní… Vysvobodil mě spánek, hluboký jako smrt; dokonce čas se v něm zastavil.

Загрузка...