Návrat z hvězd

VI

Ten první den byl strašný. Eri nedělala nic ostentativně, schválně se mi nevyhýbala a po obědě se dokonce pokoušela trochu studovat — tu jsem ji požádal, abych směl zůstat v jejím pokoji a dívat se na ni. Slíbil jsem, že neřeknu ani slovo a nebudu rušit. Ale už po čtvrt hodince (tak jsem byl bystrý) mně bylo jasné, že ji má přítomnost tíží jako neviditelný balvan, prozradila mi to křivka jejích zad, její drobné, nepatrné pohyby, jejich zastíraná chtěnost, takže jsem zalit potem odtamtud utekl a začal se procházet po svém pokoji.

Neznal jsem ji ještě, ale již jsem věděl, že je to děvče bystré — a snad i víc. V dané situaci to bylo dobré i špatné. Dobré, protože i když nerozuměla — pak se aspoň domýšlela, kdo jsem, a neviděla ve mně barbarského netvora ani divocha. Špatné, jestliže tomu tak bylo, pak rada, jakou mi dal v poslední chvíli Olaf, byla bezcenná. Citoval mi aforismus, který jsem znal z knihy Hon: „Má-li být žena jako plamen, musí být muž jako led.“ A tak mou jedinou příležitost viděl v noci a nikoli ve dni. To jsem si nepřál, a proto jsem se tak trápil, ale chápal jsem, že v době tak krátké, jakou mám, neproniknu do jejího srdce prostřednictvím slov, a ať již budu říkat cokoli, slova uváznou na povrchu. To přece žádným způsobem nevyvracelo její důvody, její plně oprávněný hněv, který se projevil pouze jednou jedinkrát, krátkým výbuchem, tenkrát, když začala křičet: „Já nechci! Nechci!“ A to, že se potom tak rychle ovládla, pokládal jsem za špatné znamení.

K večeru se začala bát. Snažil jsem se být maličký jako tráva a tichý jako voda, jako Woow, ten malý pilot, nejmlčenlivější nemluva, jehož jsem znal, který dokázal, neříkaje nic, říci a udělat všechno, co chtěl.

Po večeři — nevzala do úst, a to mi nahnalo hrůzu — jsem cítil, že ve mně pomalu roste hněv, že jsem ji chvílemi téměř nenáviděl za svá vlastní muka, a bezbřehá nespravedlnost tohoto citu je ještě prohlubovala.

Naše první opravdová noc: když mi usnula na rukou, celá ještě horká, a její chvatný dech pomalu přecházel jednotlivými, čím dál slabšími povzdechy do hlubokého spánku, měl jsem téměř jistotu, že jsem zvítězil. Po celou dobu bojovala, ne se mnou, ale s vlastním tělem, které jsem poznával od úzkých nehtů, od drobných prstů, dlaní, nohou, jejich každou částečku jako bych otvíral a probouzel k životu polibky, dechem, vkrádaje se do ní — proti její vůli — s nekonečnou trpělivostí, takže přechody byly téměř nepozorovatelné; a když jsem cítil — jako smrt — vzrůstající odpor, ustupoval jsem, začínal jsem jí našeptávat bláznivá, nesmyslná, dětinská slůvka. Tu jsem opět umlkal a pouze ji hladil, obléhal jsem ji po celé hodiny laskáním a cítil jsem, jak podléhá, a jak její křečovitá nehybnost přechází v chvění posledního odporu. A pak se zachvěla jinak, již přemožena, ale já jsem čekal, ale nic už jsem neříkal, protože to bylo nad slova. Vysvobozoval jsem ze tmy její štíhlé, na poduškách ležící paže a ňadra, levý prs, protože tam bilo srdce stále rychleji. Oddechovala čím dál prudčeji, čím dál zoufaleji, až se to stalo. To ani nebyla rozkoš, ale milost zničení a splynutí, útok na hranici těl, aby se na vteřiny v prudkosti slily v jedno. Náš bojující dech, náš žár se změnil v zatracení, vykřikla jednou slabě, vysokým dětským hlasem, a pak mě objala. Ale potom její ruce ze mne sklouzly, úkradkem, jako v hlubokém studu a smutku, jako by náhle pochopila, jak strašně jsem ji podvedl a oklamal. A já jsem začal všechno, polibky kladené do záhybů prstů, němé úpěnlivé prosby, to něžné a tolik kruté dobývání, ještě jednou. A všechno se opakovalo jako v černém horkém snu, a najednou jsem ucítil, jak ruka, která se zabořila do mých vlasů, tiskne mou tvář na své nahé rameno se silou, jaké bych se v ní nenadal. A pak, smrtelně znavena, rychle oddychujíc, jako by ze sebe chtěla vychrlit vystupňovaný žár i nenadálý strach, usnula. A já jsem ležel bez hnutí, jako mrtvý, do krajnosti napjatý, jako bych se pokoušel pochopit, zdali to, co se stalo, znamená všecko nebo nic. Těsně před usnutím se mi zdálo, že jsme zachráněni, a teprve pak se dostavil klid, velký klid. Jako na Kereneji, když jsem ležel na horkých plotnách rozpukané lávy s Arderem, omdlelým, ale viděl jsem jeho rty, dýchající za zorníkem skafandru, a věděl jsem, že to nebylo nadarmo, ale neměl jsem už ani tolik sil, abych mu aspoň otevřel kohoutek náhradní láhve: ležel jsem jako ochrnutý s pocitem, že největší věc svého života mám už za sebou, a jestli teď umřu, že to již nic nezmění, a tato má nehybnost byla jako nevyslovené ticho triumfu.

A ráno všechno začalo od začátku. První hodiny se ještě styděla, ale nevím, zda to bylo pohrdání, namířené proti mně, nebo ona pohrdala sebou za to, co se stalo. Před obědem se mi ji podařilo přemluvit k malé projížďce. Jeli jsme po silnici podél obrovských pláží. V slunci ležel Tichý oceán, šumějící kolos, zbrázděný srpy bílých a zlatých pěn, až po horizont posypaný barevnými šátečky plachet. Zadržel jsem auto tam, kde pláže končily a přecházely v nečekaný, nevelký skalní sráz. Silnice tu ostře zatáčela, a když jsme stáli metr za jejím okrajem, mohli jsme se shora dívat na dravý příboj vln. Pak jsme se vrátili k obědu. Bylo to stejné jako včera, a ve mně všechno umíralo při myšlence na noc, protože jsem to nechtěl. Tak jsem to nechtěl. Když jsem se na ni nedíval, cítil jsem její pohledy. Snažil jsem se rozluštit, co znamenaly vrásky vracející se na její čelo, nečekaná zamyšlení — a nevím jak, ani proč — chvíli před večeří, když už jsme usedali ke stolu, najednou, jako kdyby mi někdo jediným úderem otevřel lebku, pochopil jsem všechno. Měl jsem chuť bušit se pěstí do hlavy, jaký jsem byl sobecký hlupák, jaký ničema, jenž obelhával sám sebe… Seděl jsem, omráčený, bez hnutí, jen se ve mně převalovala ta bouře, pot mi vyrazil na čelo, zmocnila se mě náhlá nevolnost.

„Co je ti?“ zeptala se.

„Eri,“ zachroptěl jsem, „já jsem až teď… přísahám ti! Teprve teď jsem pochopil, teprve teď… že jsi šla se mnou, protože ses bála, že já… viď?“

Její oči se rozšířily údivem, dívala se na mne pozorně, jako kdyby mě podezírala z nějakého podvodu, komedie…

Přikývla hlavou.

Vyskočil jsem.

„Jedeme.“

„Kam?“

„Do Klavestry. Zabal si věci. Budeme tam…“ pohlédl jsem na hodinky, „za tři hodiny.“

Stála nepohnutě.

„Opravdu?“ řekla.

„Opravdu. Eri… já nevěděl. Ano. Zní to nevěrohodně. Ale jsou jisté hranice. Ano, jisté hranice, Eri. Já to ještě dobře nechápu… Jak jsem mohl tak… já jsem snad klamal sám sebe. To je jedno. Ted už to nemá pražádný význam.“

Měla zabaleno velice rychle. Všechno se ve mně bortilo a řítilo, ale navenek jsem byl úplně, skoro úplně klidný. Když usedla vedle mne v autě, řekla:

„Hale, odpusť mi.“

„Co? Aha!“ pochopil jsem. „Ty sis myslela, že to vím…?“

„Ano.“

„Dobrá. Nemluvme už o tom.“

A zase jsme jeli stovkou; prchaly domky, fialové, bílé, safírové, silnice se vinula, zvyšoval jsem rychlost. Ruch byl velký, pak ustal. Domky ztrácely barvu, nebe se změnilo v temnou modř, objevily se hvězdy a my jsme se hnali vpřed v táhlém svištění větru.

Celá krajina zšedla, pahorky ztrácely oblost, měnily se v obrysy, v řady šedých hrbolů, silnice vystoupila z pološera širokým fosforeskujícím pásem. Poznal jsem prvé domky Klavestry, charakteristickou zatáčku, živé ploty. Těsně u vchodu jsem auto zastavil. Zanesl jsem její věci do zahrady pod verandu.

„Nechci… vejít do domu. Chápeš.“

„Chápu.“

Nechtěl jsem se s ní loučit, prostě jsem se obrátil. Dotkla se mé ruky. Trhl jsem sebou, jako bych se spálil.

„Hale, děkuji…“

„Nic neříkej… pro lásku, jen nic neříkej…“

Uprchl jsem. Naskočil jsem do auta, vyrazilo, rachot motoru jako by mne na okamžik vykoupil. Vjel jsem — již na dvou kolech — do rovinky. Byl jsem směšný. Pochopitelně se bála, že ho zabiji. Věděla přece, že jsem se pokoušel zabít Olafa, nevinného jako lilie, jen proto, že mi nedovolil — ale ostatně! Ostatně nic. Křičel jsem tam v tom autě, mohl jsem si dovolit všechno. Byl jsem sám, motor přehlušoval mé bláznění a nevím opět, kdy jsem pochopil, co mám dělat. A ještě jednou, jako poprvé — se dostavil klid. Už ne takový, poněvadž skutečnost, že jsem tak odporně využil situace a že jsem ji takovým způsobem přinutil, aby šla se mnou, a že všecko bylo proto… to bylo horší než jakákoli věc, kterou jsem si dovedl představit, neboť mě olupovala dokonce o vzpomínky, o myšlenky na tuto noc, o vše. Sám, vlastníma rukama jsem to zničil, jakýmsi nekonečným egoismem, zaslepeností, která mi nedovolovala vidět to, co bylo přímo na povrchu, to nejzřejmější… Ona přece nelhala, když říkala, že se nebojí mne. Ani o sebe se nebála, pochopitelně. O něho.

Za okny přelétávala světélka, přesýpala se, měkce ustupovala dozadu, krajina byla nevýslovně krásná, a já, rozdrásaný, rozbolavělý, řítil jsem se za vytí pneumatik z jedné zatáčky do druhé, k Pacifiku, tam k těm skalám. Jednu chvíli, když to strojem smýklo víc, než jsem očekával, a vůz se dostal pravými koly za okraj silnice, lekl jsem se. Trvalo to zlomek vteřiny, pak jsem se dal do bláznivého smíchu — bojím se zahynout tady jen proto, že jsem se rozhodl udělat to jinde. A ten smích náhle přešel ve vzlykot. Měl bych to udělat rychle, myslel jsem si, protože už jsem jiný člověk. To, co se děje se mnou, je horší než strašné, je to odporné. A ještě něco jsem si v duchu říkal, že bych se měl stydět. Ale ta slova neměla závažnost, ani smysl. Tma byla už naprostá. Silnice skoro zela prázdnotou, v noci málokdo jezdil — tu jsem zpozoroval nedaleko za sebou černý glider. Běžel lehce, bez námahy tam, kde já jsem musel provádět neuvěřitelné věci s brzdami a plynem. Protože glidery se drží silnice magnetickou, gravitační nebo čertví jakou přitažlivostí. Mohl mě sice předjet bez zvláštní námahy, ale držel se za mnou takových osmdesát metrů. Chvíli jel trochu blíž, chvíli kousek dál, a na ostrých zatáčkách, když jsem zametal vozovku celým zadkem auta a řezal ji zleva, zůstával zpět. Nemyslím, že by mi nestačil, snad se šofér bál. Nebyl tam ostatně žádný šofér. Ale co mně je po tom glideru?

Nebylo mi to lhostejné, cítil jsem totiž, že se mi nevěší na paty jen tak náhodou. Tu mi blesklo hlavou, že je to Olaf, který nemaje (a plným právem) ke mně důvěry, co by se za nehet vešlo, schoval se tady někde v okolí, a čekal, jak se věci vyvinou. A při myšlence, že je tam můj zachránce, můj milý starý Olaf, který mi znovu nedovolí udělat to, co chci a co zamýšlím, a bude mi starším bratrem a utěšitelem, sevřelo se něco ve mně a na okamžik jsem neviděl cestu pro ten svůj rudý vztek.

Proč mě nenechá na pokoji!? pomyslil jsem si a začal jsem ze stroje ždímat poslední kapku, poslední možnost, jako kdybych nevěděl, že glider může jet bez námahy dvakrát rychleji než já. A tak jsme se řítili nocí mezi horami posypanými světélky. A přes pronikavé svištění proráženého vzduchu už bylo slyšet neviditelný, přede mnou se prostírající, obrovský, jako z bezedných propastí vycházející hukot Pacifiku.

Jen si jeď, říkal jsem si. Jen si jeď. Nevíš, co vím já. Sleduješ mě, stopuješ, nedáš mi pokoj, výborně; ale já ti uteču, já ti zdrhnu, že ani nemrkneš; a kdyby ses na hlavu stavěl, nic ti to nepomůže, protože glider ze silnice nesjede. Takže budu mít čisté svědomí i v poslední vteřině. Výborně!

Právě jsme minuli domek, kde jsme bydlili. Jeho tři osvětlená okna mě bodla, když jsem se řítil mimo, jako by mi chtěla dokázat, že není utrpení, které by se nedalo vystupňovat. Dostal jsem se na poslední úsek silnice, rovnoběžný s oceánem. Tu glider k mému zděšení najednou zvýšil rychlost a začal se drát kupředu. Uzavřel jsem mu brutálně cestu tím, že jsem zajel vlevo. Couvl, a tak jsme manévrovali — kdykoli chtěl vyrazit vpřed, zahradil jsem mu strojem levý pás silnice, snad pětkrát. Najednou, přestože jsem mu zatarasil cestu, začal mě předjíždět. Karosérie vozu se div neotřela o černý lesklý plášť střely bez oken a zdánlivě i bez lidí. V tom okamžiku jsem nabyl naprosté jistoty, že to může být jedině Olaf, protože žádný člověk by se něčeho takového neodvážil… Ale Olafa jsem přece zabít nemohl. Nemohl. Proto jsem ho pustil. Dostal se přede mne, a já myslil, že teď zase on se bude pokoušet uzavřít cestu mně, ale on jenom jel patnáct metrů před mou kapotou. No, řekl jsem si, to neškodí, a zpomalil jsem v nepatrné naději, že se třeba vzdálí, ale on se nevzdaloval. Také zpomalil. Bylo to tak asi míli od té poslední zatáčky u skal, když glider zvolnil ještě víc: jel středem, takže jsem ho nemohl předjet. Řekl jsem si, že se mi to podaří snad už teď, ale nebyly tam žádné skály, pouze písečná pláž, a vůz by se po sto metrech zaryl i s koly do písku a k oceánu by se ani nedostal. Taková hloupost nepřicházela v úvahu. Neměl jsem jiné východisko, musel jsem jet dál. Glider zpomalil ještě víc a já viděl, že hned zastaví. Jeho černá karosérie zezadu zahořela jako zalitá krví, od rudých světel. Pokusil jsem se ho nečekaně objet, ale uzavřel mi cestu. Byl rychlejší a ovladatelnější než můj — koneckonců řídil jej stroj. Stroj má vždycky rychlejší reflex. Dupl jsem na brzdy. Příliš pozdě. Zaslechl jsem strašlivý rachot, černá maska vyrostla těsně před mým sklem. Vymrštilo mě to dopředu a já ztratil vědomí. Otevřel jsem oči jako ze spánku. Jako z bezedného spánku; zdálo se mi, že plavu. Něco chladného, mokrého stékalo po mé tváři, pocítil jsem něčí ruce, třásly mnou, a něčí hlas…

„Olafe,“ vykoktal jsem, „proč, Olafe? Proč…“

„Hale!“

Prudce jsem se vzpřímil; opřel jsem se o loket a spatřil jsem její tvář těsně nad sebou. A když jsem usedl, tak omráčený, že jsem nebyl schopen jediné myšlenky, klesla Eri pomalu na kolena, její ramena sebou křečovitě škubala — a já jsem ještě nevěřil. Měl jsem obrovskou hlavu, jako z vaty…

„Eri,“ řekl jsem podivně necitelnými rty, které byly zvláštně velké, těžké a nějak strašně ode mě vzdálené, tam kdesi vespod…

„Eri!.. jsi to ty… nebo se mi to je…“ A najednou do mě vjela obrovská síla, uchopil jsem ji za ramena, zvedl, vyskočil a zavrávoral i s ní — upadli jsme oba na měkký, ještě teplý písek. Líbal jsem její slanou, vlhkou tvář a plakal jsem, poprvé v životě. Také ona plakala. Dlouho jsme nemluvili. Pomalu, jako bychom se začali bát — nevím čeho — dívala se na mne upřeně, náměsíčnýma očima.

„Eri,“ opakoval jsem, „Eri… Eri…“ Nic víc jsem nevěděl. Klesl jsem na písek přemožen slabostí a ona se lekla, pokoušela se mě zvednout, ale nedostávalo se jí sil.

„Ne, Eri,“ zašeptal jsem. „Ne, mně nic není, to jen tak…“

„Hale! Mluv… mluv!“

„Co mám… mluvit… Eri…“

Můj hlas ji trochu uklidnil. Někam odběhla a vrátila se s plochou nádobou, znovu mi polévala tvář vodou, byla hořká, byla to voda z Pacifiku. „Měl jsem se jí napít pořádně,“ mihlo mi bláhově hlavou. Zamrkal jsem. Přicházel jsem k sobě. Usedl jsem a dotkl se hlavy.

Ani jsem se nezranil. Vlasy všecko utlumily. Měl jsem jen bouli jako pomeranč, pár oděrek, ještě mi řádně šumělo v uších, ale už jsem byl téměř v pořádku. Aspoň pokud jsem seděl. Pokoušel jsem se vstát, ale nohy nějak vypovídaly poslušnost. S pokleslými pažemi klečela přede mnou a dívala se na mne.

„Jsi to ty? Opravdu?“ zeptal jsem se. Až teď jsem pochopil. Otočil jsem se a navzdory závrati způsobené tímto pohybem, který mě málem připravil o vědomí, zahlédl jsem ve světle měsíčního srpku dva černé tvary, zaklíněné do sebe, o několik metrů dále, na kraji silnice. Hlas mi selhal, když jsem se k ní vrátil očima.

„Hale.“

„Ano.“

„Pokus se vstát… pomohu ti…“

„Vstát…?“

Neměl jsem to zřejmě v hlavě docela v pořádku. Chápal jsem, co se stalo, i nechápal. V tom glideru byla Eri? Není možná?

„Kde je Olaf?“ zeptal jsem se.

„Olaf? Nevím.“

„Jak to… on zde nebyl?“

„Ne.“

„Ty sama…“

Přisvědčila.

A tu jsem se najednou strašlivě, nelidsky vylekal.

„Jak jsi mohla? Jak jsi jen mohla!“

Její tvář se chvěla, rty sebou cukaly, nedovedla ze sebe vypravit ani slůvko.

„Mu…sela jsem.“

Opět plakala. Pomalu se utišila, upokojila. Dotkla se mé tváře. Čela. Lehkými doteky ohmatávala mou lebku, já opakoval pouhým dechem:

„Eri… Eri… to ty?“

Polilo mě horko. Pak jsem pomalu vstal, podpírala mě, jak mohla, až jsme došli k silnici. Tam jsem uviděl, jak vypadalo auto. Maska, celý předek, všechno jako harmonika. Zato glider téměř neutrpěl — teprve nyní jsem ocenil jeho převahu — kromě lehkého poškození karosérie na straně, tam, kde zachytil hlavní náraz, nestalo se mu vůbec nic. Eri mi pomohla do něho nastoupit, couvla s gliderem, vrak automobilu se dlouhým plechovým břinkotem převrátil na bok, a vyjela. Vraceli jsme se. Mlčel jsem, světla ubíhala. Na ramenou se mi kymácela hlava, pořád ještě velká a těžká. Vystoupili jsme před domkem. Okna byla dál osvětlena, jako bychom tam zrovna byli. Eri mi pomohla vysednout. Lehl jsem si do postele. Přistoupila ke stolu, obešla ho a zamířila ke dveřím. Vyskočil jsem:

„Ty odcházíš?“

Přiběhla ke mně, klekla na kolena vedle lůžka a zavrtěla hlavou, že ne.

„Ne?“

„Ne.“

„A nikdy neodejdeš?“

„Nikdy!“

Objal jsem ji. Přitiskla tvář k mému obličeji a ze mne všechno vyprchávalo: dohořívající struska umíněnosti, hněvu i šílenství posledních hodin, strach, zoufalství, ležel jsem prázdný, jako mrtvý — a jen jsem ji tiskl k sobě, stále silněji, jako by se mi vracely síly; bylo ticho. Světlo se lesklo v zlatých čalounech pokoje a někde daleko, jako na jiném světě, za otevřenými okny hučel Pacifik.

Snad se to bude zdát zvláštní. Ale ten večer ani tu noc jsme nepromluvili nic. Nic, ani jediné slovo. Až na druhý den, k večeru, jsem se dověděl, jak to bylo: Jakmile jsem odjel, uhodla proč, a padla na ni hrůza. Nevěděla, co dělat. Napřed chtěla zavolat bílého robota, ale pochopila, že to nepomůže. Ani on — jinak mu neříkala — on by také nemohl. Snad Olaf. Olaf jistě, ale nevěděla, kde ho hledat, nebyl ostatně čas.

Vzala si tedy domácí glider a rozjela se za mnou. Brzy mě dohnala a držela se mi v patách, pokud ještě byla naděje, že se vracím do domku.

„Byla bys vystoupila?“ zeptal jsem se.

Váhala.

„Sama nevím, myslím — že ano. Teď si to myslím, ale — nevím sama.“

Pak, když uviděla, že jedu dál, vyděsila se ještě více. Ostatek jsem věděl.

„Ne. Nechápu,“ řekl jsem. „Teď teprve nechápu. Jak jsi to mohla udělat?“

„Řekla jsem si, že… se nic nestane.“

„Věděla jsi, co chci udělat a kde?“

„Ano.“

„Jak?“

Za dlouhou dobu:

„Nevím. Snad proto, že tě už trochu znám…“

Mlčel jsem. Chtěl jsem se ještě vyptat na mnoho věcí, ale netroufal jsem si. Stáli jsme u okna. S očima zavřenýma, jako bych tušil prostory, jež oceán otvírá, řekl jsem:

„No, budiž, Eri… ale co teď. Co… bude?“

„Již jsem ti řekla.“

„Tak to nechci…“ zašeptal jsem.

„Jinak to být nemůže,“ odpověděla po dlouhé chvíli. „Ostatně…“

„Ostatně?“

„Nechci.“

Týž den k večeru opět jako by se to zhoršilo. Vracelo se to totiž a pokračovalo, znovu ustupovalo — proč? Nevím. Ona snad také nevěděla. Jako kdybychom se opravdu blízkými stávali až tváří v tvář zoufalé skutečnosti a jedině tehdy se znali a mohli si opravdu porozumět. Zase noc. A ještě jeden den. Čtvrtý den jsem ji slyšel, jak hovořila telefonem a strašně jsem se polekal. Pak plakala. Ale při obědě se již usmívala.

A to byl konec i začátek. Za další týden jsme jeli do Mae, hlavního města obvodu, a tam na úřadě, před bíle oblečeným mužem, jsme vyslovili formuli, která z nás udělala muže a ženu. Téhož dne jsem telegrafoval Olafovi. Příští den jsem zašel na poštu, ale nebylo tam od něho nic. Napadlo mi, že se někam přestěhoval, a proto to zdržení. Ale popravdě řečeno již tehdy, na poště, jako by mě bodl neklid. To mlčení nebylo Olafovi podobné, ale po tom všem, co jsme prožili s Eri, myslil jsem na to jen chvilinku a jí jsem neřekl nic. Jako bych na to byl zapomněl.