Obydleny ostrov

Kapitola devátá

Strážný mu tlumeně přikázal »počkejte tady!« a odešel — zmizel mezi keři a stromy. Maxim se posadil na parízek uprostřed palouku, zastrčil ruce do kapes plátěných kalhot a čekal. Les byl starý a zanedbaný, dusil ho podrost a od prastarých svraštělých kmenů to zavanulo trouchnivinou. Bylo tu vlhko. Maxim se tetelil, cítil, že se mu dělá zle, nejraději by poseděl někde na sluníčku a zahřál si rameno.

V křoví nedaleko něj někdo byl, ale Maxim si toho nevšímal: sledovali ho už od vesnice, a on proti tomu nic neměl. Zvláštní by spíš bylo, kdyby mu hned bezvýhradně uvěřili.

Odněkud z boku na palouk vyšla malá holčička v obrovském záplatovaném svetru a s košíčkem v ruce. Vykulila na Maxima zvědavé oči a upřeně ho sledovala, dokud ho, klopýtaje travou a zamotávaje se do ní, neobešla kolem dokola. Nějaké zvířátko podobné veverce se mihlo v křovinách, vyjelo na strom, pohlédlo dolů, polekalo se a zmizelo. Bylo ticho, jen někde daleko nepravidelně klepal motor — na jezeře se sklízelo rákosí.

Člověk ve křoví neodcházel a provrtával Maximova záda nevraživým pohledem. Bylo to protivné, ale musí si zvykat. Teď už to takhle bude pořád. Obydlený ostrov proti němu vytáhl do boje, střílel po něm, slídil za ním a nevěřil mu. Maxim zaklimbal. Poslední dobou si často zdříml v těch nejnevhodnějších okamžicích. Usínal, probouzel se a zase usínal. Ani se nepokoušel s tím zápolit: přál si to organismus a ten tomu musí rozumět nejlíp. To přejde, hlavní je se tomu nebránit.

Zašustily kroky a strážný řekl »pojďte za mnou«. Maxim se zvedl a s rukama stále v kapsách vykročil za ním, s očima jako přilepenýma k jeho mokrým holínkám. Vnořili se do lesa a v kruzích a složitých kličkách se pozvolna přibližovali k jakémusi obydlí, k němuž to po přímce muselo z palouku být, co by kamenem dohodil. Pak se strážný rozhodl, že už Maxima zmátl dost, a pustil se rovnou přes porost a polomy, přičemž jako správný člověk z města působil takový hluk a praskot, že Maxim přestal slyšet kroky toho, co se kradl kousek za ním.

Když polomy skončily, Maxim spatřil za stromy další palouk a na něm polozborcený roubený dům se zatlučenými okny. Planinka byla zarostlá vysokou travou, ale Maxim bez obtíží zaznamenal, že se tudy rozhodně chodilo, dávno i docela nedávno. Scházeli se k domu opatrně a snažili se dorazit pokaždé z jiné strany. Strážný otevřel tmavé skřípavé dveře a vstoupil do temné zatuchlé síně. Člověk, který je sledoval, zůstal venku. Strážný zvedl padací dveře do sklepa a vybídl Maxima »sem, ale opatrně…« Ve tmě špatně viděl. Maxim sešel po dřevěných schodech dolů.

Ve sklepě bylo teplo a sucho a kolem dřevěného stolu tu seděli nějací lidé: směšně poulili oči ve snaze prohlédnout si příchozího. Maxim poznal jen dva: Ordi, dceru staré Illi Taderové, a tlustého Mema Gramena, který seděl hned pod schody s kulometem položeným na kolenou. Nahoře těžce žuchl masivní poklop a někdo se zeptal:

»Co jste zač? Řekněte nám něco o sobě.«

»Můžu se posadit?« zeptal se Maxim.

»Ano. Samozřejmě. Pojďte sem, odkud na vás mluvím, a narazíte na lavici.«

Maxim se posadil a prohlédl, si zbytek osazenstva — kromě něj tu seděli ještě čtyři další. Ve tmě mu připadali šedí a ploší jako na staré vybledlé fotografii. Vpravo seděla Ordi a naproti statný ramenatý muž, který ho oslovil. Nepříjemně připomínal rytmistra Čača.

»Vyprávějte,« vybídl ho znova.

Maxim si povzdechl. Moc se mu nechtělo začínat nové seznámení lží, ale nedalo se nic dělat.

»Svou minulost neznám,« spustil nakonec. »Říká se, že jsem horal. Snad. Nevzpomínám si. Jmenuji se Maxim Kammerer. V Legii mi říkali Mak Sim. Vzpomínám si na své osudy od chvíle, kdy jsem byl zadržen v lesích u Modrého Hada…«

Lhaní skončilo a dál už to šlo lépe. Snažil se mluvit co nejstručněji, ale zároveň nevynechat nic z toho, co považoval za podstatné.

»…Odvedl jsem je lomem co nejdál, přikázal jim, aby utíkali, a sám jsem se pomalu vrátil zpátky. Pak mě rytmistr několika ranami prostřílel. V noci jsem se probral, vylezl jsem z lomu ven a zanedlouho narazil na pastvinu. Přes den jsem se schovával v křoví a spal jsem, v noci jsem se nikým nepozorován kradl ke kravám a pil jejich mléko. Za několik dní jsem se trochu zotavil. Dostal jsem od pastevců nějaké hadry, došel do vesnice Kachny a vyhledal tam Illi Taderovou. Ostatní už víte.«

Nějakou dobu všichni mlčeli. Potom nějaký muž, jasný venkovan s vlasy až na ramena, rozpačitě podotkl:

»Tomu nerozumím. Proč si nepamatujete svou minulost? Já bych řek, že něco takovýho se nemůže stát. Ať k tomu něco řekne tady Doktor.«

»Stává se to,« poznamenal úsečně Doktor. Byl hubený, utrápený, a v prstech zamyšleně točil dýmkou. Zřejmě se mu strašně chtělo kouřit.

»Proč jste neutekl společně s odsouzenci?« zeptal se ramenatý.

»Zůstal mi tam Gaj,« odpověděl Maxim. »Doufal jsem, že odejde společně se mnou…« Umlkl, protože si vzpomněl na bledou, zmatenou Gajovu tvář, na příšerné rytmistrovy oči, na horké šťouchance do prsou a břicha i na pocit křivdy a bezmocnosti. »Byla to samo sebou hloupost, ale to jsem v tu chvíli nechápal.«

»Zúčastnil jste se nějakých operací?« zeptal se zezadu tlustý Memo.

»O tom už jsem mluvil.«

»Tak to zopakujte!«

»Zúčastnil jsem se jedné operace, kdy byli zatčeni Ketšef, Ordi, vy a ještě dva další, kteří neuvedli svá jména. Jeden z nich byl jednoruký.«

»Čím si vysvětlujete chvat, s jakým vás rytmistr nasazoval do akcí. Vždyť aby kandidát získal nárok na zkoušku krví, musí se zúčastnit nejméně tří operací.«

»Nevím. Pochopil jsem jen tolik, že mi nedůvěřoval. Sám nechápu, proč mě poslal popravovat odsouzence…«

»A proč vlastně střílel on po vás?«

»Řekl bych, že se lekl. Chtěl jsem mu sebrat pistoli…«

»Tomu nerozumím,« řekl zase muž s dlouhými vlasy. »Samý žvásty, prázdný slova. Na vašem místě bych ho prohlíd, Doktore. Tý historce s rytmistrem se mi nějak nechce věřit.«

»Potmě ho prohlížet nemůžu,« utrhl se podrážděně Doktor.

»Tak si rozsviťte,« poradil společnosti kolem stolu Maxim. »Já vás stejně vidím.«

Ticho.

»Jak to, že nás vidíte?« zeptal se ramenatý.

Maxim pokrčil rameny.

»Prostě vás vidím.«

»Co je to za nesmysly,« rozhořčil se Memo. »Tak mi tedy řekněte, co teď dělám.«

Maxim se ohlédl.

»Namířil jste na mě — lépe řečeno na Doktora, ale myslíte si, že na mě — lehký kulomet. Vy jste Memo Gramenu a já vás znám. Na levé tváři máte jizvu, kterou jste tam předtím neměl.«

»Noktoptie,« zahuhlal Doktor. »A rozsviťte, ať nevypadáme jako trumberové. On nás vidí, a my jeho ne.« Nahmatal před sebou sirky a začal škrtat jednu za druhou. Lámaly se.

»Ano,« řekl Memo. »To je samozřejmě hloupé. Ale odsud vyjde buď jako náš člověk, nebo nevyjde vůbec.«

»Dovolíte?« oslovil Maxim Doktora, sebral mu sirky a zapálil svíčku.

Všichni zamhouřili oči a zakryli si je před oslněním dlaní. Doktor si okamžitě zapálil.

»Svlékněte se,« pobídl Maxima, popraskávaje dýmkou.

Maxim si stáhl halenu z režného plátna přes hlavu. Všichni se zvědavě zadívali na jeho prsa. Doktor se vyhrabal od stolu, přistoupil k Maximovi a postupně si ho natáčel na všechny strany a dotýkal se ho pevnými prsty. Bylo ticho. Nakonec vlasatý s lítostí v hlase podotkl:

»Pěknej chlapec… Měl jsem taky syna…, taky takovýho…«

Nikdo mu neodpověděl; muž se ztěžka zvedl, zašátral v koutě a s obtížemi vyvalil na stůl obrovský opletený demižon se třemi hrnky.

»Musíme se vystřídat,« vysvětlil, »nádobí je málo. Pokud by měl někdo hlad, nějakej sýr se tu najde. A chleba taky…«

»Počkejte, Lesníku,« okřikl ho nakvašeně ramenatý. »A posuňte ten svůj sud někam stranou, nic nevidím… Tak co, Doktore?«

Doktor ještě jednou přejel po Maximově hrudníku chladnými prsty, zahalil se tabákovým dýmem a vrátil se na své místo.

»Jářku, Lesníku, nalej mi,« řekl. »Takováhle událost se musí zapít… Oblečte se…,« otočil se k Maximovi. »A neculte se pořád jako jelimánek. Mám k vám několik otázek.«

Maxim se oblékl. Doktor usrkl z hrnku, svraštil čelo a zeptal se:

»Kdy že to po vás stříleli?«

»Před sedmačtyřiceti dny.«

»A z čeho to bylo?«

»Z pistole. Z armádní pistole.«

Doktor se znovu napil, zachmuřil se ještě víc a sdělil ramenatému:

»Krk bych na to dal, že po tomhle fešákovi skutečně někdo střílel z armádní pistole, a z velice krátké vzdálenosti, ovšem ne před sedmačtyřiceti dny — přinejmenším tak před stosedmačtyřiceti… Kde jsou střely?« vyhrkl najednou bez přípravy na Maxima.

»Ty vyšly ven a já je zahodil.«

»Poslyšte…, Maku…, jestli se nemýlím, vy lžete. Přiznejte se. Jak vám to udělali?«

Maxim si skousl ret.

»Mluvím pravdu. Vy prostě nevíte, jak rychle se nám hojí rány. Já nelžu.« Odmlčel se. »Jestli chcete, tak to zkusíme. Řízněte mě do ruky. Když rána nebude hluboká, dokážu ji zatáhnout za deset patnáct minut.«

»To je pravda,« zastala se ho Ordi, která promluvila poprvé za celou dobu. »Sama jsem to viděla. Škrábal brambory a pořezal si prst. Za půl hodiny mu na tom místě zůstal jen bílý šrám a druhý den už tam neměl vůbec nic. Řekla bych, že to skutečně bude horal. Gel mi vyprávěl o starobylé horalské medicíně — oni totiž umějí rány zaříkávat.«

»Ach, zase horalská medicína…?« zabručel otráveně Doktor a zavinul se do dalšího mračna kouře. »No prosím, dejme tomu. I když pořezaný prst je jedno a sedm kulí z armádní pistole z bezprostřední blízkosti zase něco docela jiného, ale budiž… To, že se rány tak rychle zahojily, není to nejpozoruhodnější. Já bych byl rád, kdyby mi někdo vysvětlil jinou věc. V tom mladém muži je sedm zacelených průstřelů. Pokud jsou to skutečně průstřely po kulkách z armádní pistole, pak minimálně čtyři z nich — a to prosím každý zvlášť — byly smrtelné.«

Lesník tlumeně hvízdl a sepjal ruce jako k modlitbě.

»Co to má ksakru znamenat?« zaklel ramenatý.

»Můžete mi věřit,« pokračoval Doktor. »Průstřel srdce, průstřel páteře a dva průstřely jater. K tomu všemu připočtěme velkou ztrátu krve. Plus nevyhnutelnou sepsi. Plus evidentní absenci sebemenších stop po kvalifikovaném lékařském zásahu. Massarakš, a to by docela klidně stačila ta kulka v srdci!«

»Co vy na to!« zeptal se statný chlap Maxima.

»Mýlí se,« řekl Maxim. »Všechno určil naprosto správně, ale přesto se mýlí. Pro nás tyhle rány nejsou smrtelné. To kdyby mě rytmistr zasáhl do hlavy…, jenže do hlavy mě nezasáhl… Pochopte, Doktore, vy si ani neumíte představit, jak životaschopné je takové srdce nebo játra…«

»Mhm…,« zamručel Doktor.

»Jedno je mi jasné,« pokračoval ramenatý. »Sotva by nám nastrčili tak amatérskou práci. Přece moc dobře vědí, že mezi sebou máme lékaře.«

Nastalo vleklé mlčení. Maxim trpělivě čekal. Já bych uvěřil, pomyslel si. Já bych nejspíš uvěřil. Jenže já jsem pro tenhle svět vůbec trochu moc důvěřivý. Přestože už nejsem tak důvěřivý jako zpočátku. Nelíbí se mi například Memo. Pořád se něčeho bojí. Sedí s kulometem na klíně mezi svými lidmi a něčeho se bojí… Zvláštní. Nejspíš se bojí mě. Nejspíš se bojí, že mu zase vytrhnu kulomet a vykloubím prsty… Inu což, možná má pravdu. Už nikomu nedovolím, aby po mně střílel. Je to příliš odporné, když po vás střílejí… Vzpomněl si na ledovou noc v lomu, na mrtvé fosforeskující nebe, na chladnou lepkavou louži, ve které ležel. Ne, to stačí. Na mě už toho bylo až dost… Teď raději budu střílet sám…

»Já mu věřím,« prohlásila nečekaně Ordi. »Ty jeho řeči na první pohled nedávají smysl, ale jen proto, že je to divný člověk. Takový příběh se nedá vymyslet, znělo by to příliš divoce. Kdybych mu nevěřila, stačilo by, abych si tohle poslechla, a okamžitě ho zastřelím. Vždyť tu plácá jeden nesmysl na druhý. Třeba je to blázen… To je možné. Ale provokatér určitě ne… Jsem pro něj,« uzavřela po krátké odmlce.

»Dobře, Sojko,« řekl ramenatý. »To zatím stačí… Dostal jste se před komisi v Departmentu veřejného zdraví?« zeptal se Maxima.

»Ano.«

»Uznali vás?«

»Samozřejmě.«

»Bez omezení?«

»Do kartičky mi napsali jen schopen.«

»Co si myslíte o Bojové legii?«

»Dnes si myslím, že je to bezduchý nástroj v číchsi rukou. Nejspíš v rukou těch veleslavných Ohňostrůjců. Ale mnohému ještě nerozumím.«

»Tak co si myslíte o Ohňostrůjcích?«

»Myslím si, že je to špička vojenské diktatury. V prostředcích si nevybírají, ale jejich cíle…« Maxim zakroutil hlavou.

»Co si myslíte o degenerátech?«

»Myslím si, že ten výraz je nesprávný. Řekl bych, že jste spiklenci. Váš program si zatím také dokážu představit jen velmi mlhavě. Ale líbí se mi vaši lidé, které už jsem viděl. Všichni mi připadali čestní a takoví… uvědomělí, či jak to vyjádřit.«

»Tak,« řekl ramenatý. »Míváte bolesti?«

»Myslíte bolesti hlavy? Ne, nemívám.«

»Proč se ho ptáš?« vmísil se do debaty Lesník. »Kdyby je měl, neseděl by tady.«

»Protože se chci vyznat v tom, proč tu sedí,« vysvětlil statný chlap. »Proč jste mezi nás přišel? Chcete se zapojit do našeho boje?«

Maxim zakroutil hlavou.

»Takhle bych to neformuloval, to by nebyla pravda. Chci se v tom všem vyznat. Teď jsem spíš s vámi než na jejich straně, ale i o vás toho vím moc málo.«

Všichni se po sobě podívali.

»Takhle to u nás nejde, milej zlatej,« řekl mu Lesník. »U nás je to jinak: buď jsi náš člověk, tak tumáš a běž bojovat. Nebo nejsi náš člověk, a to se potom na nás nezlob, to tě budeme muset to…, jakžes to říkal, do hlavy?«

Znovu mlčení. Doktor si ztěžka povzdechl a vyklepal o lavici dýmku.

»Vzácný a komplikovaný případ,« prohlásil. »Jeden návrh bych měl. Ať se nás vyptá… Jistě máte nějaké dotazy, nemám pravdu, Maku?«

»Ano, přišel jsem se ptát.«

»Těch otázek bude mít hodně,« ušklíbla se Ordi. »Matce nedal s otázkami pokoj ani na chvíli. A na mě taky pořád s něčím dorážel.«

»Ptejte se,« řekl ramenatý. »A vy budete odpovídat, Doktore, my ostatní si to poslechnem.«

»Kdo jsou to Ohňostrůjci a co chtějí?« spustil okamžitě Maxim.

Všichni se neklidně ošili — takovou otázku zřejmě nečekali.

»Ohňostrůjci jsou anonymní skupinou nejzkušenějších intrikánů z řad důstojnictva, finančníků a politiků. Mají dva cíle — jeden hlavní, druhý základní. Jejich hlavním cílem je udržet se u moci. Základním cílem je vytěžit z této moci maximum uspokojení. Všechno jsou to chamtivci, požitkáři, sadisté a všichni se opájejí mocí… Stačí?«

»Ne,« zklamal ho Maxim. »Tohle všechno mě napadlo samotného… Já bych ale chtěl znát jejich hospodářský program, jejich ideologii! Základnu, na které budují.«

Všichni přítomní se po sobě opět podívali. Lesník na Maxima civěl s dokořán otevřenými ústy.

»Hospodářský program…?« zaváhal Doktor. »Chcete toho po nás trochu moc. Nejsme teoretici, ale praktici. Pro nás je mnohem podstatnější, že nás chtějí vyhladit. Upřímně řečeno, bojujeme o holý život…« Začal si rozčileně nacpávat dýmku.

»Nechtěl jsem se nikoho z vás dotknout,« ujistil ho Maxim, »prostě se v situaci potřebuju zorientovat…« S radostí by Doktorovi vysvětlil základy teorie historických posloupností, ale na něco takového mu nestačilo výrazivo. I beztak musel čas od času přecházet na linkos. »No dobře, tak jinak. Co chcete vy? Oč usilujete, pokud pomineme uchování holého života?«

Doktorova dýmka syčela a prskala a po sklepě se od ní šířil těžký puch.

»Nechte mluvit mě,« vyskočil nečekaně Lesník. »Já mu to vysvětlím… Jen mě nechte… Poslouchej, kamaráde zlatej… Nevím, jak to chodí u vás v horách, ale tady u nás lidi rádi žijou. Tak jak se můžeš ptát, co kromě uchování života eště chceme. A co když já nic jinýho nepotřebuju…? Ty si snad myslíš, že je to málo? Podívejme se na hrdinu: Tak zkus nějakej čas bydlet ve sklepě, přestože máš dům a rodinu, která se tě ovšem zřekla… Radši toho nech!«

»Počkej, Lesníku,« mírnil ho ten statný.

»Nene, ať počká von: To se na něj podívejme! Pánovi se zachtělo společnosti, základny…«

»Neblázni, strejdo,« zarazil ho Doktor. »A nerozčiluj se. Přece vidíš, že ten mládenec ničemu nerozumí… To máte tak…,« obrátil se zase k Maximovi, »naše hnutí je příliš roztříštěné. Jednotný politický program nemáme a vlastně ani mít nemůžeme: my jen zabíjíme, protože jsme sami zabíjeni. To musíte chápat. My všichni jsme kandidáti smrti a šancí na přežití nám zbývá málo. Takže celou naši politiku neustále přehlušují čistě biologické záležitosti. Nejdůležitější je přežít, a to se těžko přemítá o základně. Takže pokud jste mezi nás přišel s nějakým sociálním programem, zapomeňte na to.«

»A oč jde?« zeptal se Maxim.

»Považují nás za degeneráty. Jak to vzniklo, to už vám dneska nikdo neřekne. Ale pro Ohňostrůjce je výhodné nás pronásledovat: odvádí to pozornost lidí od jiných vnitřních problémů, třeba od korupčních afér finančníků, kteří hrabou na vojenských zakázkách a stavbě věží.«

»No prosím, to je jiná,« konstatoval spokojeně Maxim. »To znamená, že Ohňostrůjci slouží penězům. Komu ještě?«

»Ohňostrůjci neslouží nikomu. Oni sami jsou peníze, jsou všechno. Ale vlastně nejsou nic, protože zůstávají anonymní a neustále se navzájem požírají… Kdyby si tak mohl pohovořit s Kňourem,« obrátil se Doktor k ramenatému. »Ti by spolu našli společný jazyk.«

»Dobře, o Ohňostrůjcích si pohovořím s Kňourem…«

»S Kňourem už si nepromluvíte,« skočil mu neurvale do řeči Memo. »Kňoura popravili.«

»To je ten jednoruký,« vysvětlila Ordi. »Ale to byste přece měl vědět…«

»Já vím,« řekl Maxim. »Jenže Kňoura nezastřelili. Byl odsouzen k vyhnanství a převýchově.«

»Vyloučeno!« zvolal ramenatý. »Kňoura? A do vyhnanství?«

»Ano,« přisvědčil Maxim. »Gela Ketšefa k trestu smrti, Kňoura do vyhnanství a ještě jednoho, který neuvedl své jméno, si odvedl ten civil. Zřejmě na kontrarozvědku.«

A zase všichni ztichli. Doktor si přihnul z hrnku. Statný muž seděl s hlavou ve dlaních. Lesník hořce pohekával a lítostivě se díval na Ordi. Ordi s pevně semknutými rty upírala oči do stolu. Bylo to skličující a Maxim litoval, že o tom vůbec začal mluvit. To, co právě sledoval, byl nefalšovaný zármutek, jen Memo v rohu se nermoutil, ten se spíš bál… Takovým by se kulomet do rukou dávat neměl, blesklo Maximovi hlavou. Všechny nás tu postřílí.

»No dobře,« vzchopil se jako první ramenáč. »Máte ještě nějaké dotazy?«

»Spoustu,« odtušil zvolna Maxim, »ale obávám se, že jsou vesměs dost netaktní.«

»Prosím, pokládejte i netaktní otázky.«

»Tahle bude zatím poslední. Co s vámi mají společného věže PBO? Proč vám tak vadí?«

Všichni se křečovitě zasmáli.

»To je mi vrták,« zvolal Lesník. »No vidíte, takovýhle se sháněj po společenský základně…«

»Ono totiž nejde o žádnou protibalistickou ochranu,« vysvětlil Doktor. »Je to naše prokletí. Vynalezli záření, s jehož pomocí pak zplodili báchorku o degenerátech. Většina lidí — například vy — na to záření vůbec nereaguje, jako by tu vůbec nebylo. Ale ta nešťastná menšina vzhledem k zatím neznámým zvláštnostem svého organismu zakouší při ozáření pekelná muka. Někteří z nás, ale to jsou opravdu jen jedinci, dokážou bolest snášet, kdežto jiní nevydrží, křičí, další upadnou do bezvědomí a někteří se prostě zblázní a umírají… Takže ty věže jsou vlastně obrovské zářiče. Zapínají se dvakrát denně po celé zemi, a zatímco my se bezmocně válíme v bolestech, oni nás odchytávají jako zvěř. Navíc mají mobilní zářiče s omezenou působností na hlídkových vozech… plus samohybné zářiče o větším výkonu… a k tomu si připočtěte nepravidelné noční paprskové údery… Nemáme se kde schovat, žádná bariéra neexistuje, šílíme z toho a pácháme sebevraždy, ze zoufalství děláme různé hlouposti a vymíráme…«

Doktor se odmlčel, chopil se hrnku a naráz ho dopil do dna… Potom s nervním tikem v tváři začal zuřivě rozdmýchávat svou dýmku.

»A jak jsme si dřív žili,« podotkl zarmouceně Lesník. »Mizerové zatracený…«

»Jemu to nemá cenu vykládat,« vmísil se do debaty Memo. »On přece neví, co to je. Ten nemá ani ponětí, co to je — čekat den co den na další relaci.«

»No dobře,« mávl ramenáč. »Když nemá ponětí, nebudeme o tom mluvit. Sojka je pro. Kdo ještě je pro a kdo proti?«

Lesník už otevíral ústa, ale Ordi ho předešla:

»Chtěla bych vysvětlit, proč mluvím pro něj. Za prvé mu věřím. To už jsem koneckonců říkala a možná to není tak důležité, protože se to týká jen mě. Ten člověk ale má schopnosti, které by mohly být k užitku nám všem. Umí hojit nejen vlastní, ale i cizí rány… A mnohem lépe než vy, Doktore, nezlobte se…«

»Jakýpak já jsem doktor,« pokrčil rameny Doktor. »Prosím vás, pouhý soudní znalec…«

»Ale to ještě není všechno,« pokračovala Ordi. »Umí taky zbavovat bolesti.«

»Jak to?« zeptal se Lesník.

»Nevím, jak to dělá. Masíruje spánky, něco šeptá a bolest pomine. U matky mě to chytlo dvakrát a vždycky mi pomohl. Poprvé ještě moc ne, ovšem v každém případě jsem neztratila vědomí jako jindy. A podruhé se bolesti nedostavily vůbec…«

Všechno se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Ještě před okamžikem to byli soudci, ještě před chvílí měli pocit, že rozhodují o jeho životě a smrti, ale teď soudci zmizelí a zůstali jen zmučení, prokletí lidé, jimž náhle svitla naděje. Dívali se na něj, jako by očekávali, že je okamžitě, neprodleně zbaví mučivé můry, která je pronásledovala minutu za minutou, neustále, každý den a každou noc už celá léta… No vida, řekl si Maxim, tady mě přinejmenším nebudou potřebovat k tomu, abych zabíjel, ale abych léčil… Ta myšlenka ho ovšem nijak nepotěšila. Věže! vykřiklo vědomí. Taková zvrhlost! Kdo asi na tohle přišel? Musel to být sadista…

»Vy něco takového skutečně dokážete?« zeptal se Doktor.

»Co?«

»Zbavovat bolesti…«

»Zbavovat bolesti? Ano, to umím.«

»A jak?«

»Těžko bych vám to vysvětloval, mně by nestačila slovní zásoba a vám by se nedostávalo vědomostí… Ale jednu věc nechápu: copak vy nemáte žádné utišující prostředky proti bolestem?«

»Proti tomuhle žádné prostředky nepomohou… Jedině letální dávka.«

»Poslyšte,« řekl Maxim. »Já jsem samozřejmě ochoten zbavovat vás bolesti a budu se snažit… Ale to přece není východisko! Je třeba pátrat po nějakém masovém prostředku… Máte mezi sebou chemiky?«

»Všechno máme,« řekl ramenatý, »ale tímhle úkolem se nikdo nezabývá. Kdyby ho někdo řešil, nemusel by stejnými bolestmi jako my trpět například státní prokurátor. Spolehněte se, že ten by si takový preparát rozhodně sehnal. Teď se prostě před každou pravidelnou relací namol opije a lehne si do vany s horkou vodou.«

»Státní prokurátor je degenerát?« zeptal se Maxim znepokojeně.

»Říká se to,« odtušil ramenatý suše. »Ale to jsme odbočili. Sojko, chceš ještě něco dodat? Kdo teď?«

»Počkat, Generále,« ozval se Lesník. »Co má tohle znamenat? Von je jako náš dobrodinec, čí co? A ty bys dokázal zbavit bolestí i mě? Takovej člověk je neocenitelnej, toho snad ani nepustím ze sklepa. Já mívám takový bolesti, že se to prostě nedá vydržet… Nevymyslel bys třeba i prášky? Že vymyslíš prášky, co tomu říkáš? Nene, pánové a soudruzi, takovýho člověka si musíme šetřit…«

»Takže jsi pro,« shrnul to Generál.

»Takže jsem pro, a to tak zásadně, že pokud by se ho někdo třeba jen dotknul…«

»Jasné. A vy, Doktore?«

»Já bych byl pro i beztak,« zavrčel Doktor, zadumaně bafající dýmku. »Mám stejný dojem jako Sojka; zatím to ještě není náš člověk, ale bude náš, jinak to dopadnout nemůže. Jim se na každý pád nemůže hodit do krámu. Je příliš inteligentní.«

»Dobře,« přikývl Generál. »Co vy, Kopyto?«

»Já jsem pro,« řekl Memo. »Je to pro nás užitečný člověk.«

»Tak výborně,« pronesl Generál. »Já jsem taky pro. Mám z toho velkou radost, Maku. Jste sympatický chlapec, a bylo by mi líto, kdybychom vás museli zabít…« Pohlédl na hodinky. »Navrhuji, abychom se najedli. Za chvíli začne relace a Mak nám předvede svoje umění. Nalejte mu pivo, Lesníku, a neste na stůl ten váš vychvalovaný sýr… Kopyto, běžte a vystřídejte Zelenáče, od rána nejedl.«