Obydleny ostrov

Kapitola desátá

Poslední poradu před operací Generál svolal do zámku Dvouhlavý kůň. Byly to rozvaliny předměstského muzea, zničeného za války a dnes zarostlého břečťanem a travou — místo opuštěné a divoké, kam obyvatelé města nejezdili, protože nedaleko byla malarická bažina, která měla mezi místními lidmi špatnou pověst jako útulek banditů a zlodějů. Maxim sem přišel pěšky společně s Ordi. Zelenáč přijel na motorce a přivezl Lesníka. Generál a Memo Kopyto už na ně čekali ve staré kanalizační rouře, vedoucí přímo do bažiny. Generál kouřil a zachmuřený Memo kouřem cigarety vztekle zaháněl komáry.

»Máš?« zeptal se Lesníka.

»Samozřejmě,« odpověděl Lesník a vytáhl tubu repelentu.

Všichni se potřeli a Generál zahájil poradu.

Memo rozprostřel plán a znovu zopakoval průběh celé operace. Tohle všechno už znali nazpaměť. V jednu hodinu v noci se skupina připlíží ze čtyř stran k plotu z ostnatého drátu a položí časované nálože. Lesník a Memo půjdou každý sám — jeden ze severu, druhý ze západu. Generál s Ordi od východu. Maxim a Zelenáč z jihu. Exploze by měly přijít všechny naráz, přesně v jednu hodinu v noci. Generál, Lesník, Zelenáč a Memo se vrhnou do vzniklých průchodů a jejich úkolem bude dostat se až k bunkru a zasypat ho granáty. Jakmile palba z bunkru ustane nebo aspoň zeslábne, vyrazí Maxim s Ordi s magnetickými minami a upevní je na základy věže. Pak uvedou do činnosti rozbušky, posbírají raněné — ale jen raněné! — a ustoupí lesem k východu, k vesnici, kde bude u milníku stát Klučina s motorkou. Těžce raněné naloží na motorku, lehce ranění a zdraví půjdou pěšky. Sraz je v Lesníkově domě. Tam se bude čekat nejdéle dvě hodiny a pak se lidé odsunou jako obvykle. Jsou nějaké otázky? Nejsou. Tak to je všechno.

Generál odhodil nedopalek, sáhl do záňadří a vytáhl odtud lahvičku žlutých pilulek.

»Pozor,« řekl. »Z rozhodnutí štábu se plán operace poněkud mění. Začátek akce přenášíme na dvacet dvě nula nula…«

»Massarakš!« zaklel Memo. »Co je zas tohle za novoty?«

»Nepřerušujte mě!« okřikl ho Generál. »Přesně v deset večer začíná relace. Několik vteřin před jejím zahájením si každý z nás vezme dvě takovéhle pilulky. Dál půjde všechno podle původního plánu s jedinou výjimkou: Sojka vyrazí jako granátník ve dvojici se mnou. Všechny miny ponese Mak a věž vyhodí do vzduchu on sám.«

»Co to má znamenat?« zeptal se zničeně Lesník a prohlížel si schéma. »Tomu teda absolutně nerozumím. Deset večer, to je přeci začátek relace! A to se na mě zlobte nebo ne, svalím se a budu ležet jako lívanec… Zlobte se nebo ne, ale to mě na nohy nedostanete ani kladkostrojem…«

»Okamžik,« přerušil ho Generál. »Ještě jednou opakuji: deset vteřin před desátou každý z nás spolkne tenhle prostředek proti bolestem. A tak se v deset hodin…«

»Já už tyhle pilulky znám,« řekl Lesník. »Dvě minutky úlevy — a pak tě to vezme tuplem. To známe, už jsem to zkoušel…«

»Jenže tyhle jsou nové,« vysvětloval trpělivě Generál. »Působí až pět minut. Doběhnout k bunkru a hodit granáty stihnem a zbytek zařídí Mak.«

Nastalo ticho. Přemýšleli. Pomalu chápající Lesník se praskavě prohraboval ve vlasech a zaťal zuby do spodního rtu. Bylo přímo vidět, jak zvolna mu podstata nápadu dochází; pak prudce zamrkal, nechal svou hřívu na pokoji, obhlédl všechny zjasněnýma očima, ožil a plácl se do kolen. Kouzelný strejda, dobrák do morku kostí spráskaný životem, o němž se ještě pořád dohromady nic nedověděl. Nic nepotřeboval a nic nechtěl, jen aby ho nechali na pokoji a umožnili mu návrat k rodině. Celou válku strávil v zákopech a víc než atomových granátů se bál svého kaprála, chlapa stejně obyčejného jako on sám, ale mnohem prohnanějšího a velkého všiváka. Maxima měl nezřízeně rád, byl mu nadosmrti vděčný, že mu vyléčil velký vřed na holeni a od té doby věřil, že dokud je Maxim s nimi, nemůže se jim nic zlého stát. Maxim celý měsíc přespával u něj ve sklepě a pokaždé, když uléhali ke spánku, mu Lesník vyprávěl pohádku, vždycky stejnou, ale pokaždé s jiným koncem: »No tak v tý bažině žila ropucha, hrozná trumbera to byla, tomu by jeden snad ani nevěřil, a ta si prostě zvykla…« Maxim si ho absolutně nedokázal představit v krvavých řežích, přestože mu všichni říkali, že Lesník je zdatný a nelítostný bojovník.

»Nový plán má následující přednosti,« pokračoval Generál. »Za prvé nás touhle dobou rozhodně nebudou čekat. Zaútočíme nenadále. Za druhé je původní plán připraven příliš dlouho a hrozí nebezpečí, že nepřítel ho už zná. Takhle druhou stranu předejdem a pravděpodobnost úspěchu je mnohem vyšší…«

Zelenáč celou dobu souhlasně přikyvoval. Z jeho dravčí tváře vyzařovalo škodolibé potěšení a hbité dlouhé prsty se ohýbaly a zase natahovaly. Překvapení tohoto druhu měl rád, byl to milovník rizika. Jeho minulost tonula v tmách. Byl to zloděj a výtržník, zloději vypiplaný, zloději vychovaný a zloději léta otloukaný; seděl ve vězení, pak utekl, drze a nečekaně, jako dělal všechno na světě, pokusil se vrátit ke své zlodějské čeládce, ale časy se změnily, kumpáni o něj nestáli a chtěli ho udat, ale on se zase ze všeho vysekal a znovu utekl, ukrýval se po vesnicích, dokud se ho neujal nebožtík Gel Ketšef. Zelenáč byl hlava otevřená, fantasta, zemi považoval za plochou, nebe za pevné a právě díky své nevzdělanosti, jitřené bouřlivou fantazií, byl jediným člověkem na obydleném ostrově, který Maxima nepovažoval za horala (»To znám, tyhle horaly, viděl jsem je ve všech vydáních!«) ani za pozoruhodnou hříčku přírody (»Vod přírody jsme všichni stejný, ať sedíme za mřížema, nebo běháme po svobodě!«), ale za pravého a nefalšovaného příchozího z nějakých nemožných míst, třeba zeza nebeské báně. Otevřeně to Maximovi nikdy neřekl, ale pár narážek učinil a choval se k němu s uctivostí hraničící s patolízalstvím. »Ty tu jednou budeš šéf,« říkával, »a za tvýho vedení se teprve prosadím.« Jak a kam se chtěl prosadit, bylo naprosto nejasné, ale jedno bylo zřejmé: Zelenáč měl hrozně rád riskantní podniky a bytostně nesnášel jakoukoli prácí. Maximovi se na něm navíc nezamlouvala jeho jeskynní divoká krutost. Byl něco jako ta skvrnitá opice, jenom ochočená a vycvičená pro boj proti pancéřovým vlkům.

»Tohle se mi nelíbí,« poznamenal Memo ponuře. »Je to dobrodružství, šílenství. Žádná příprava, zkusit si to taky nemůžem… Nene, to se mi nechce líbit.«

Memovi Gramenovi, zvanému Kopyto Smrti, se nikdy nic nelíbilo. Nikdy mu nic nevyhovovalo a pořád se čehosi bál. Také jeho minulost byla zastřena mlhou tajemství, protože v ilegalitě kdysi zastával významné postavení. Pak jednou padl do drápů četníkům a přežil jen zázrakem — zohaveného mučením ho vysvobodili vězni ze sousední cely při zdařeném útěku. Po této události se podle zákonů podzemí musel vzdát funkce ve štábu, přestože žádné podezření nevzbuzoval. Byl jmenován pomocníkem Gela Ketšefa, zúčastnil se dvou útoků na věže, osobně zničil několik hlídkových vozů, vypátral a osobně zastřelil velitele jedné z brigád Legie a bylo o něm známo, že je to člověk až fanaticky odvážný a výtečný střelec z kulometu. Užuž se měl stát velitelem skupiny v jednom městě na jihozápadě, jenže právě v té době byla zničená Gelova skupina. Kopyto zase nikomu nepřipadal podezřelý, i tím velitelem skupiny ho jmenovali, on však na sobě cítil neexistující nevraživé pohledy, které klidně existovat mohly — v ilegalitě se miláčkům štěstěny dvakrát nepřálo. Byl to mlčenlivý puntičkář, dobře se vyznal v umění konspirace a trval na bezvýhradném dodržování všech jejích pravidel, dokonce i těch nejbezvýznamnějších. Na všeobecná témata nikdy s nikým nerozmlouval, zabýval se výhradně záležitostmi své skupiny a dosáhl toho, že jeho lidé měli k dispozici všechno: zbraně, potraviny, peníze, dobrou síť tajných bytů, a dokonce i motocykl. Maxim se mu moc nezamlouval. Dával to znát a Maxim nic nechápal, ale vyptávat se nechtěl: Memo nepatřil k lidem, ve styku s nimiž se upřímnost vyplácí. Možná šlo o to, že jedině Maxim cítil jeho věčný strach — nikoho jiného by ani ve snu nenapadlo, že nevrlý Kopyto Smrti, který docela samozřejmě rozmlouvá s každým členem štábu jako se sobě rovným, jeden ze zakladatelů podzemí a terorista par excellence, by se mohl něčeho bát.

»Důvody štábu nechápu,« pokračoval Memo a s odporem si po krku roztíral příslušnou dávku repelentu. »Tenhle plán znám sto let, stokrát jsme si ho chtěli vyzkoušet a stokrát jsme si to rozmysleli, protože je to prakticky jasná smrt. Dokud neběží relace, máme aspoň jakous takous šanci v případě nezdaru zmizet a pokusit se o úder na jiném místě. Kdežto takhle půjdeme hned při prvním kopanci všichni k čertu. Copak ve štábu nechápou tak elementární věci?«

»No to není tak docela pravda, Memo,« namítla Ordi. »Teď máme Maka. I kdyby něco nevyšlo, vytáhne nás z toho a možná dokonce dokáže zneškodnit věž sám.«

Líně kouřila, zahleděná do dáli na bažinu, suchá, klidná, ničemu se nedivící a ke všemu připravená. Budila v lidech ostych, protože v nich viděla jen více či méně výkonné likvidační mechanismy. Byla dokonale jasná a průzračná — ani v její minulosti, ani v přítomnosti a zřejmě ani v budoucnosti neexistovala jediná temná nebo nezřetelná skvrnka. Pocházela ze vzdělané rodiny, otec padl za války, matka byla vesnická učitelka a sama Ordi také kdysi učila ve vesnici Kachny až do chvíle, kdy byla jako degenerát ze školy vyhnána. Ukrývala se a pak se pokusila o útěk do Honti, za hranicemi se setkala s Gelem, který odtud dopravoval zbraně, a právě on z ní vychoval teroristku. Nejdřív v hnutí působila z čistě idealistických pohnutek — bojovala za spravedlivou společnost, kde by si každý mohl dělat a myslet, co chce a na co stačí, ale před sedmi lety vyčenichalo její stopu četnictvo a jako rukojmí zajalo její dítě, aby ji donutilo vzdát se a navíc prozradit manžela. Štáb ji do města nepustil, věděla příliš mnoho. O dítěti od té doby už nikdy neslyšela a považovala je za mrtvé, i když ve skrytu duše v takovou hrůzu nevěřila. Po celých těch sedm let ji mobilizovala především nenávist. Nejdřív nenávist, a teprve pak za tu dobu už řádně vybledlý sen o spravedlivé společnosti. Ztrátu manžela přežila překvapivě klidně, třebaže ho měla moc ráda. Nejspíš se už dávno před zatčením sžila s myšlenkou, že člověk by na ničem v tomto světě neměl příliš lpět. Teď to byla, stejně jako Gel před soudem, jen živá mrtvola, ovšem velmi nebezpečná živá mrtvola.

»Mak je nováček,« zamračil se Memo. »Kdo nám zaručí, že neztratí hlavu, až zůstane sám? Spoléhat jen na tento plán je k smíchu. A k smíchu je i zavrhovat starý, dobře promyšlený projekt jen a jen proto, že teď máme nováčka Maka. Už jsem řekl a ještě jednou opakuju, že je to dobrodružství.«

»Nech toho, veliteli,« ozval se Zelenáč. »Taková je holt naše práce. Já si myslím, že ať se veme starej nebo novej plán, riziko je to všechno. Jak bys to taky chtěl jinak zařídit? Bez rizika to nejde a s těma práškama to vlastně ani nebude tak strašný. Ty pod věží se z toho pěkně vyvalej, když na ně udeříme přesně v deset. Já počítám, že v deset chlastaj kořalku a vejskaj blbý písničky. A najednou na ně vlítnem a voni možná ani nebudou mít nabitý samopaly a budou ležet vožralý… Ne, mně se to líbí. Mám pravdu, Maku?«

»Já jako to…, mně se to taky líbí…,« řekl Lesník. »Protože já si myslím co? Když takovej plán vyrazí dech i mně, tak to nějaký legionáři budou teprve mrkat na drát. Zelenáč to říká dobře, vyvalej se z toho… Navíc zase pět minutek bez tý hrůzy k dobru a ani se nenadějem, Mak povalí věž a bude to úplně krásný. No není to ohromný?« zvolal, jako by ho osvítil další nápad. »Před náma eště nikdo věž nezničil, my budeme první… A to vůbec nemluvím vo tom, kolik času uběhne, než postavěj novou. Aspoň měsíc budeme zase žít jako lidi… Bez těch pekelnejch záchvatů.«

»Obávám se, že jste mi nerozuměl, Kopyto,« řekl Generál. »Na plánu se nic nemění, jen zaútočíme naprosto neočekávaně, posílíme naše řady o Sojku a poněkud upravíme schéma ústupu.«

»A pokud si děláš starost, že Mak nás všechny nevytáhne,« poznamenala Ordi, stále stejně líně zahleděná do močálu, »nezapomeň, že povleče jednoho, maximálně dva, a chlapec je to silný.«

»Ano,« přitakal Generál s pohledem upřeným na Ordi, »to je pravda…«

Generál byl do Ordi zamilován. Nikdo kromě Maxima to nepostřehl, ale Maxim věděl, že je to láska stará, beznadějná, že se táhne už od dob, kdy Gel byl ještě naživu, a že teď je ještě beznadějnější, pokud je něco takového vůbec možné. Generál nebyl žádný generál. Před válkou pracoval jako dělník na pásu, pak se dostal do školy pro nižší důstojníky a skončil jako rytmistr. Dobře znal rytmistra Čača, měl s ním otevřené účty (nějaké nepořádky v jednom pluku hned po válce) a dávno, ale zatím neúspěšně po něm pásl. Byl to člen ilegálního štábu, často se však přímo zúčastňoval akcí, protože měl pověst dobrého bojovníka a zkušeného vojáka. Práce v ilegalitě se mu líbila, jen neměl nejmenší tušení, co bude dělat po případném vítězství. V to ostatně moc nevěřil. Tenhle rozený voják se snadno přizpůsoboval jakýmkoli podmínkám a nikdy nic neplánoval na déle než na deset dvacet dní dopředu… Vlastními názory se pochlubit nemohl, tu a tam něco pochytil od jednorukého, něco přejal od Ketšefa a něco mu zase do hlavy nalili ve štábu, ale tím nejpodstatnějším obsahem jeho vědomí byly poznatky, které do něj namlátili v důstojnické škole, a tak když se pokoušel teoretizovat, sypal ze sebe roztodivnou směsici útržkovitých tezí: vládu boháčů je třeba svrhnout (to měl z Kňoura, který byl podle Maximových představ něco na způsob socialisty nebo komunisty), do čela státu postavit inženýry a techniky (to zase vypadalo na Ketšefa), města srovnat se zemí a žít v harmonické jednotě s přírodou (vliv nějakého štábního bukolisty), a toho všeho se dá dosáhnout jedině přesným a bezpodmínečným plněním rozkazů nadřízených velitelů — a žádné nepatřičné řečičky kolem! Maxim se s ním dvakrát pořádně chytil. Totálně nechápal, nač ničit věže a ztrácet tam schopné a odvážné lidi, čas, prostředky, zbraně, když během deseti dvaceti dnů bude věž stát znova a všechno půjde jako dřív, jen s tím rozdílem, že obyvatelstvo okolních vesnic se na vlastní oči přesvědčí, jací odporní ďáblové jsou ti degeneráti. Generál Maximovi nedokázal vyložit, v čem spočívá smysl této záškodnické činnosti. Buď něco tajil, nebo sám nechápal, k čemu je to dobré, ale pokaždé tvrdil jedno a totéž: o rozkazech se nediskutuje, každý útok na věž je rána zasazená nepříteli, lidi nelze zrazovat od bojové aktivity, jinak v nich nenávist zkysne a žít už vlastně nebude proč… »Musíme pátrat po centru!« naléhal Maxim. »Je třeba zaútočit rovnou na centrum, všemi silami najednou! Co to v tom štábu máte za hlavy, když nechápou tak samozřejmou věc?« »Štáb ví, co dělá!« odpovídal pádně Generál, vysunoval energicky bradu a vysoko zvedal obočí. »V naší situaci je nejdůležitější disciplína, takže to své selské volnomyšlenkářství si strč za klobouk, Maku. Všechno má svůj čas, dočkáš se i centra, pokud se toho dožiješ.« Jinak si Maxima vážil, a když ho paprskové údery zastihly v Lesníkově sklepě, ochotně se uchyloval k jeho službám.

»A stejně jsem proti!« řekl umíněně Memo. »Co když nás normálně odstřelí? Co když to nestihnem za pět minut a budeme potřebovat šest? Je to šílený plán a vždycky šílený byl.«

»Časované nálože užíváme poprvé,« poučil ho Generál, který jen stěží odtrhl pohled od Ordi. »Přitom i kdybychom brali v úvahu starší způsob překonávání drátěných zátarasů, osud operace se rozhodoval v průběhu tří čtyř minut. Pokud se nám opravdu podaří je zaskočit, máme vlastně ještě minutku dvě k dobru.«

»Dvě minuty, to je spousta času,« soudil Lesník. »Za dvě minuty je tam všechny zaškrtím holejma rukama. Hlavně abych tam stačil doběhnout.«

»Hlavně stačit doběhnout…, to jo…« poznamenal se stále touž zlověstnou roztoužeností Zelenáč. »Viď, Maku?«

»Nechceš ještě něco říct, Maku?« zeptal se Generál.

»Už jsem všechno řekl,« odpověděl Maxim. »Nový plán je lepší než starý, ale stejně je špatný. Nechte mě to udělat samotného! Riskněte to jednou.«

»O tom se nebudeme bavit,« broukl Generál popuzeně. »Pro mě je to uzavřená záležitost. Nějaké věcné připomínky nemáš?«

»Ne,« řekl Maxim a zalitoval, že se na tak tenký led znovu pouštěl.

»Kde jste vzali ty nové tablety?« zeptal se z ničeho nic Memo.

»Jsou vlastně staré,« přiznal Generál. »Makovi se jen podařilo trochu je vylepšit.«

»Ach tak — Makovi…«

Kopyto ta slova pronesl takovým tónem, že z toho všem bylo trochu trapně. Smysl byl jasný: Nováček, o kterém se nota bene skoro nic neví, u kterého není jasné, zda je vůbec s námi, a který vlastně přeběhl od nepřítele — nezavání to tak trochu provokací? Takové věci už se přece staly…

»Ano,« řekl tvrdě Generál. »A prosil bych bez poznámek. Je to rozkaz štábu. Tak se mu laskavě podřiď, Kopyto.«

»Já se podřizuju,« pokrčil rameny Memo Kopyto. »Jsem proti, ale podřizuju se. Co mi zbývá…«

Maxim se na ně smutně zadíval. Seděli před ním a byli každý naprosto jiný — za normálních okolností by je pravděpodobně ani nenapadlo, že by se mohli dát dohromady: bývalý farmář, bývalý recidivista, bývalá učitelka… To, co se chystali udělat, nemělo smysl — uplyne několik hodin a většina jich bude po smrti, ve světě se nic nezmění a ti, co to přežijí, si v nejlepším případě na pár dní oddechnou od pekelných útrap, ale budou rozdrásaní ranami, uštvaní neustálým útěkem a cvičenými psy, budou nuceni skrývat se v dusných norách a pak to všechno začne znovu. Spolupracovat s nimi bylo hloupé, ale opustit je by bylo podlé, takže musel volit hloupost. Není vyloučeno, že tady u nich to jinak nejde, a pokud člověk chce něco dokázat, musí projít hloupostí, přebrodit potoky nesmyslné krve a možná i podlosti. Ubohý člověk…, hloupý člověk…, podlý člověk… Co jiného by se dalo od člověka očekávat v tak ubohém, hloupém a podlém světě? Hlavně je třeba mít na paměti, že hloupost je důsledkem bezmocnosti a bezmocnost pramení z nevzdělanosti, z neznalosti správné cesty… To snad není možné, že by se mezi tisícovkou cest nakonec nenašla jedna správná! Po jedné už jsem šel, pomyslel si Maxim, a ta správná nebyla. Teď musím absolvovat tuhle, i když už nyní je zřejmé, že je také chybná. Není vyloučeno, že se na nesprávnou cestu nebo do slepé uličky dostanu ještě víckrát. Před kým se to vlastně ospravedlňuju, pomyslel si. A proč? Ti lidé se mi líbí a já jim mohu pomoct, to je všechno, co bych si měl uvědomovat…

»Teď se rozejdem,« řekl Generál. »Kopyto půjde s Lesníkem, Mak se Zelenáčem a já se Sojkou. Setkáme se v devět nula nula u milníku, postupovat se bude výhradně lesem, žádné cesty. Dvojice zůstávají neustále pohromadě, každý odpovídá za každého. Jako první odcházejí Mak se Zelenáčem.« Sebral nedopalky na list papíru, zabalil je a strčil do kapsy.

Lesník si promnul kolena.

»Bolej mě kosti,« sdělil ostatním. »To vypadá na deštíček. Bude to dobrá noc, tmavá…«