Obydleny ostrov

Kapitola patnáctá

Gaj seděl za hrubým, neuměle stlučeným stolem a čistil samopal. Bylo asi čtvrt na jedenáct dopoledne, svět byl šedý, bezbarvý, suchý, místa pro nějakou radost a potěšení v něm zbývalo pramálo, život spíš skomíral než kypěl, a všechno se zdálo matné a kalné. Nechtělo se přemýšlet, nechtělo se nic vidět, dokonce ani spát se nechtělo — chtělo se jen položit hlavu na stůl, nechat ruce volně klesnout a umřít. Prostě umřít — a dost.

Pokojík byl malý, s jediným nezaskleným okénkem, které vedlo na obrovskou pláň, zavalenou troskami a zarostlou divokým šedoryšavým křovím. Tapety v místnosti vybledly a zkroutily se — snad vedrem, snad stářím —, parkety se rozeschly a v jednom rohu zuhelnatěly. Po někdejších obyvatelích nezbylo v pokoji nic kromě velké fotografie pod rozbitým sklem, na níž se při pozornějším zkoumání dal rozeznat nějaký postarší pán s pitomými licousy a v legračním klobouku, připomínajícím plechový talíř.

Kéž by tohle všechno oči neviděly, kéž by opravdu mohl chcípnout nebo alespoň zavýt jako toulavý pes, ale Maxim přikázal: »Čisti!« Pokaždé, když to na tebe přijde, nabádal ho Maxim a poklepával přitom kloubem kamenného ukazováku na desku stolu, se sem posaď a čisti samopal… A on musí čistit. Maxim je přece jenom Maxim. Nebýt Maxima, už dávno by se svalil a vypustil duši. Co se ho naprosil: »Neodcházej ode mě, sedni si a něco se mnou udělej!« Ale to ne. Řekl, že teď už to Gaj musí překousnout sám. Prý to není smrtelné a co jednou přejít má, to rozhodně přejde, člověk se jen musí přemoct, musí se s tím vyrovnat…

No dobrá, pomyslel si Gaj ochable, tak se s tím vyrovnám. Když to řekl Maxim. Žádný člověk, žádný Ohňostrůjce, žádný bůh — Maxim… A ještě řekl: Vztekej se. Jak tě to vezme, vždycky si vzpomeň, hromaď v sobě nenávist. Brzy ji budeš potřebovat, protože nejsi sám, takových je vás čtyřicet miliónů, takhle ohloupených a otrávených… Těžko tomu uvěřit, massarakš, když člověk celý život strávil v přísně vyřízených řadách, kde vždycky věděl, co a jak, všechno bylo jednoduché, všichni byli pohromadě a bylo příjemné být jako ostatní. Ale to ne, to přišel, donutil našince, aby se do něj zamiloval, zničil mu kariéru a nakonec ho doslova za límec vyrval z řady a dovlekl do jiného života, jehož cíl je nepochopitelný, prostředky, jak ho dosáhnout, taky, a kde člověk — massarakš a ještě jednou massarakš — o všem musí přemýšlet sám, rozhodovat sám, všechno sám… Ano… Vytáhl ho za límec, otočil hubou zpátky, k rodnému hnízdu, k tomu nejdražšímu, co člověk kdy měl, a vykřičel na něj, že je to smetiště, hnus, mrzkost a lež… Přísně vzato na Gajově předešlém životě opravdu není nic pěkného. Když si vzpomene na sebe osobně, je mu z toho zle, z kluků jakbysmet, o panu rytmistru Čačovi ani nemluvě… Gaj nakvašeně vsadil závěr zpátky do zbraně a cvakl pojistkou. A znovu ho zaplavila ochablost, apatie a vůle k tomu, aby zasunul i zásobník, už mu nezůstala žádná. Je to špatné, moc špatné…

Zkřížené skřípající dveře se otevřely, dovnitř se vsunula malá ustaraná dětská tlamička, v podstatě docela sympatická, nebýt ovšem holé lebky a zanícených víček bez řas — Tanga, děvčátko ze sousedství.

»Strýček Mak vám vzkazuje, abyste šli na náměstí! Všici už jsou tam, čeká se jen na vás!«

Gaj ponuře zašilhal po dívence, po tom chatrném tílku v hadřících z hrubé pytloviny, všiml si nenormálně tenkých ručiček jako slámky, pokrytých hnědými skvrnami, křivých nožek s opuchlými koleny, udělalo se mu zle a sám před sebou se zastyděl za svou štítivost — je to dítě, ale kdo za to může? Uhnul očima a řekl:

»Nejdu. Vyřiď jim, že je mi špatně. Že jsem nemocný.«

Dveře vrzly, a když znovu zvedl oči, holčička už byla pryč. Otráveně mrštil samopalem na lůžko, došel k oknu a vyklonil se ven. Děvčátko závratnou rychlostí metelilo prašnou soutěskou mezi zbytky zdí, po chvíli se na ni v někdejší ulici pokusil pajdavě zavěsit nějaký capart, jenže hned klopýtl, praštil sebou, zvedl hlavu, na okamžik strnul a pak se rozeřval hlubokým příšerným basem.

Z trosek vyskočila matka. Gaj chvatně ucukl zpátky do místnosti, energicky zakroutil hlavou a vrátil se ke stolu. Ne, na tohle si nezvyknu, asi jsem špatný člověk… Dostat tak do rukou toho, kdo za takovou hrůzu může, to bych cíl určitě neminul… Ale stejně — proč si nemůžu zvyknout? Proboha, za ten měsíc už jsem toho viděl tolik, že by to stačilo na dobrou stovku fantasmagorických snů…

Mutanti žili v nevelkých komunitách. Někteří kočovali, lovili zvěř a hledali pohostinnější místa, pátrali po takových cestách na sever, které by se vyhýbaly legionářům a strašným oblastem, kde přicházeli o rozum a obvykle na místě umírali na záchvaty nesnesitelných bolestí hlavy; jiní žili usedle ve vískách a na farmách, které jakž takž přečkaly boje a výbuchy tří jaderných pum, z nichž jedna vybuchla přímo nad tímto městem a dvě kousek za ním — tam jsou dnes kilometrové lysiny ztuhlé strusky, lesklé jako zrcadlo. Usedlí sili drobnou zplanělou pšenici, obdělávali svoje podivné zahrady, na nichž rostla rajčata jako bobulky a bobule jako rajčata, pěstovali obludný dobytek, na který bylo hrůza se dívat, natož ho jíst. Byl to ubohý národ — mutanti, jižní degeneráti, o kterých si lidé ze severu (ještě docela nedávno včetně Gaje) vykládali všelijaké nesmysly: tiší, chorobně zvláštní, zohavené karikatury normálních lidí. Normální tu byli jen starci, ale těch zbylo velice málo a osud je odsoudil k těžkým neduhům a brzké smrti. Jejich děti a vnuci v tomto světě taky dlouho nevydrželi. Batolat se rodilo hodně, ale téměř všechna umírala hned při porodu nebo krátce po něm. Děti, které přežily, byly slaboučké, neustále je soužily neznámé nemoci, šeredné byly, až bůh bránil, ale všechny se zdály poslušné, hodné a chytré. Jinak se ovšem ukázalo, že mutanti jsou opravdu dobří lidé — hodní, obětaví a mírumilovní… Jedině koukat se na ně nedalo. Dokonce i Maxima ten nezvyk zpočátku deptal, jenže ten se z toho sebral raz dva, pro něj to nic není, on je pánem své nátury…

Gaj zasunul do samopalu zásobník, podepřel si tvář dlaní a zamyslel se. Ano, Maxim…

Maxim si zkrátka vzal do hlavy beznadějnou věc. Usmyslel si, že dá mutanty dohromady, vyzbrojí je a vytlačí Legii zatím alespoň za Modrého Hada. K smíchu — namouduši! Sotva chodí, někteří umírají v chůzi — stačí, aby takový mutant zvedl pytel se zrním a je po něm, a on s nimi chce zaútočit na Legii. Jsou neškolení, slaboučcí, nemají šanci… A i kdyby shromáždil ty jejich průzkumníky. Na celou armádu bez Maxima by stačil pan rytmistr sám, a kdyby vytáhla do boje s Maximem, tak by si pan rytmistr vzal na pomoc rotu. To snad Maxim chápe taky. Jenže přesto už celý měsíc běhá po lesích od občiny k občině, od vísky k vísce, přemlouvá starce a vážené lidi, prostě ty, na koho občiny dají. A mě s sebou taky všude tahal — ten člověk nezná únavy. Ale dědci jít nechtějí a průzkumníky nepouštějí… A teď abych šel na tu poradu… Nejdu.

Svět zesvětlal. Už nebylo tak trýznivé rozhlížet se kolem sebe, krev v žilách se rozproudila rychleji, mlhavě se zaševelily jakési naděje, že dnešní porada skončí fiaskem. Maxim přijde a řekne: A dost, už tady nemáme co pohledávat, a vyrazí dál na jih, do pouště, kde prý také žijí mutanti, ale ne tak nestvůrní, podobnější lidem a taky zdravější. Prý mají něco na způsob státu a snad i armádu. Třeba se to podaří upéct s nimi. I když tam prý je všechno radioaktivní, tam prý sázeli bombu za bombou, schválně, aby terén byl co nejzamořenější… Prý na to dokonce měli nějaké zvláštní pumy.

Při pomyšlení na radioaktivitu Gaj sáhl do svého tlumoku, vytáhl krabičku se žlutými tabletami, hodil si dvě do úst a hořkost mu zkroutila obličej. Je to hnus, ale jinak to tady nejde, tady je taky všechno ozářené. Na poušti je asi bude muset cucat po celých hrstech… Ještě že je tu princ-vévoda, bez jeho pilulek už bych dávno ležel pod drnem. Princ-vévoda je kabrňák, neztrácí hlavu a nezoufá si ani v tomhle pekle, léčí, pomáhá, obchází svoje pacienty a díky jeho péči tu vyrostla celá farmaceutická továrna.

Dveře se rozlétly, do místnosti vstoupil rozkacený Mak, celý nahý, jen v trenýrkách, šlachovitý a hbitý a bylo na něm znát, že se tentokrát zlobí moc. Když ho Gaj spatřil, nasupil se a zahleděl se do okna.

»Nevymýšlej si a poběž,« řekl mu Mak.

»Nechci,« postavil si hlavu Gaj. »Čert je vem, obrací se mi z nich žaludek. Už to nevydržím.«

»Hloupost!« namítl Mak. »Jsou to ohromní lidé a moc si tě váží. Nechovej se jako kluk.«

»Ti si mě tak váží,« zapochyboval Gaj.

»A jak si tě váží! Onehdy princ-vévoda prosil, abys tu zůstal. Ze prý brzy umře a bude tu zapotřebí skutečného člověka, který by ho nahradil.«

»Jo, a zrovna já ho asi mám nahradit,« zavrčel Gaj rozpačitě, ale zároveň si uvědomil, jak mu v nitru nezávisle na jeho vůli všechno jihne.

»Taky Bošku mi nedá chvíli pokoj, protože jít přímo za tebou se stydí. Ten taky — ať tu Gaj zůstane, učit bude, chránit bude, dobré děti vychovávat bude… Však to znáš, jak Bošku mluví.«

Gaj zrudl spokojeností, odkašlal si a s pohledem dosud upřeným do okna zachmuřeně prohlásil:

»No tak dobře… Mám si vzít samopal?«

»Jen si ho vezmi,« přikývl Maxim. »Stát se může ledacos…«

Gaj zastrčil samopal do podpaždí. Vyšli z domku — Gaj první, Maxim hned za ním —, seběhli po ztrouchnivělých schůdcích, opatrně překročili klubko dětí, které si hrály v prachu před jejich dveřmi, a vykročili ulicí k náměstí. Ulice, náměstí… Zbyly jen pojmy. Kolik lidí tady muselo v jediném okamžiku zahynout. A to tu prý dřív stávalo krásné výstavné město. Zničili zemi, neřádi. Nestačilo jim, že vyvraždili a zmrzačili spousty lidí — ještě do celého kraje vypustili nějaké neřádstvo, jaké tu nikdo nepamatoval. A nejen tady.

Princ-vévoda vyprávěl, že před válkou v lesích žila zvířata podobná psům — už si ani nevzpomene, jak se jim vlastně říkalo — byla to chytrá a velice učenlivá zvířata, která všemu rozuměla a která se ochočovala a cvičila jedna radost. Pak se našel koumák, který rozšifroval jejich jazyk, ano, ukázalo se, že mají i jazyk, a dosti složitý, že vůbec nezřízeně rádi napodobují jiné tvory a hrdlo mají uzpůsobeno tak, že někteří se dokonce naučili lidské řeči; normální mluvu pochopitelně nezvládli, ale takových padesát sedmdesát slov si zapamatovali. Byla to zkrátka moc zajímavá zvířata, s těmi jsme se měli přátelit, navzájem si pomáhat a jeden od druhého se učit, tím spíš, že ten živočišný druh vymíral… Ale to ne, naučili je jen válčit, vyškolili je na průzkumníky. Potom začala válka, svět měl jiné starosti a po nich už nikdo ani nevzdechl, protože mnozí už nevzdechli vůbec po ničem. A najednou tumáš — upíři. Také mutanti, jenom ne lidští, ale zvířecí. Velice nebezpečná stvoření. Ve Zvláštním Jižním okruhu vyšel dokonce rozkaz o boji s nimi, ale princ-vévoda to říká jasně: S námi se všemi je konec, tady zůstanou jen upíři…

Gaj si vzpomněl, jak Bošku se svými pomocníky jednou ulovil jelena štvaného upíry a začala rvačka. Mutanti ovšem nejsou žádní bojovníci a rváči. Každý vypálil po ráně ze své historické flintičky, sedli si a zakryli si oči rukama, aby se nemuseli dívat, jak je upíři budou drásat. Po pravdě budiž řečeno, že Maxim tehdy taky nějak ztratil hlavu… Ačkoli, to není ten správný výraz, spíš se nějak… nějak se s nimi nechtěl rvát. Tak jsem to za všechny musel vylízat sám. Když došly náboje, nezbylo než se do nich pustit pažbou. Ještě že jich bylo jen šest. Dva jsme zastřelili, jeden utekl a tři zraněné a omráčené jsme svázali, že je ráno odvezeme do vesnice a popravíme je tam. A v noci najednou koukám — Maxim tiše vstal a hajdy k nim. Poseděl s nimi, trochu je vykurýroval opatrnými doteky rukou, jak to umí jen on, rozvázal je, a protože to samo sebou nebyli žádní pitomci, vzali nohy na ramena, jen se jim za patami prášilo. Tak mu říkám: »Co blázníš, Maku, proč jsi to udělal?« »Sám nevím, ale tuším, že nemáme právo je popravovat. Ani lidi, ani tyhle… To nejsou ani psi, natož upíři…«

Jako by šlo jen o upíry. A co netopýři? Třeba ti, co přisluhují Čarodějovi… Pěkní netopýři, spíš okřídlení běsi! A kdo asi po nocích dusá vesnicemi a krade děti? Údajně ani nemusí vejít do domu, děti k němu ve spánku přijdou samy až před dům… Dejme tomu, že tohle jsou jen bajky, ale ledacos jsem viděl na vlastní oči. Jako dneska si vzpomínám, jak nás vévoda zavedl podívat se na nejbližší vchod do Pevnosti. Přijdeme tam, krásná tichá zelená loučka, uprostřed kopeček a v něm jeskyně. Koukáme — bože na nebesích! — celý palouk před jeskyní je zavalený zdechlými upíry, dobrých dvacet jich tam bylo, míň určitě ne, a přitom nebyli potlučení nebo nějak zranění, v trávě ani kapka krve. A nejpodivnější na tom všem je, že když si je prohlédl Maxim, prohlásil, že nejsou mrtví, že je to jen taková křeč, jako by je někdo hypnotizoval… Ale kdo? Hnusná místa, to je marné. Tady se člověk může někam odvážit jen ve dne, a to aby se pořád bál. Nebýt Maxima, vzal bych nohy na ramena a nikdo by mě nedokázal zastavit. Otázka je, kam bych utíkal. Kolem samé lesy, v nich všelijaká havěť, tank jsme utopili v bažině… Takže zpátky k našim…? To by se zdálo nejpřirozenější — vrátit se k našim. Jenže jacípak to jsou teď pro mě naši? Když se to domyslí, jsou to zrůdy, loutky, to má Maxim pravdu. Jacípak lidé, když se dají ovládat jako stroje? Nene, to není nic pro mě… Fuj…

Došli na náměstí, přesněji řečeno na rovné prostranství, uprostřed kterého se přízračně tyčil jakýsi černý, zpola roztavený pomník, a zabočili k zázrakem uchovanému domu, kde se obvykle scházeli představitelé občin, aby si sdělili, co se po světě vykládá, poradili se stran setí či lovu nebo si jen tak poseděli, poklímali a poslechli si vyprávění prince-vévody o starých časech.

Po velké čisté místnosti už se rozsazovali lidé. Nejlepší by bylo na nikoho se tu nedívat. Ani na prince-vévodu není právě nejpěknější pohled — a to není žádný mutant, ale normální člověk, jenže neuvěřitelně zohavený: celý obličej má samý šrám a popáleninu. Vstoupili dovnitř, pozdravili a posadili se do kruhu přímo na podlahu. Bošku, který se uchýlil ke sporáku, sundal z plotny konvici a nalil jim po šálku silného, chutného, ale neslazeného čaje. Gaj s díky přijal svůj šálek — podivuhodně krásný šálek jistě závratné ceny, z královského porcelánu —, postavil si ho před sebe, pak opřel samopal pažbou o podlahu a sevřel ho koleny, přitiskl tvář k vroubkované hlavni a zavřel oči, aby se alespoň na chvíli zbavil té skličující podívané.

Poradu zahájil princ-vévoda. Nebyl to žádný princ ani vévoda, nýbrž šéfchirurg Pevnosti. Když Pevnost začali dobývat atomovými bombami, posádka povstala, vyvěsila bílou vlajku (kterou útočící strana okamžitě sestřelila jaderným granátem), skutečného prince rozvášnění vojáci rozsápali na kousky, pak vyvraždili všechny důstojníky, a když se konečně vzpamatovali, pochopili, že nemá kdo velet a že bez velení to nejde: válka pokračuje, nepřítel útočí, vlastní jednotky útočí taky a nikdo z vojáků a poddůstojníků ani pořádně nezná plán Pevnosti. Pevnost se tak proměnila v obří past, v níž k dovršení všeho explodoval arzenál bakteriologických zbraní a vypukl mor. Zkrátka a dobře půlka posádky se rozprchla, kam se dalo, tři čtvrtiny zbylého osazenstva pomřely na mor a prořídlé řady obránců Pevnosti si vzal na povel šéfchirurg — během vzpoury ho vojáci nechali na pokoji, přece jen to byl lékař. Poznenáhlu se nějak zavedlo, že se mu říkalo tu princ, tu vévoda — nejdřív jen tak žertem, ale pak si na to všichni zvykli a Maxim mu pro jistotu důsledně říkal princ-vévoda.

»Přátelé!« zahájil princ-vévoda. »Musíme posoudit návrhy našeho přítele Maka. Jsou to nesmírně závažné návrhy. Nakolik jsou závažné, můžeme usuzovat i z toho, že nás svou návštěvou poctil i sám Čaroděj a není vyloučeno, že k nám promluví…«

Gaj zvedl hlavu. Skutečně, v koutě seděl opřený zády o zeď Čaroděj — osobně. Už z pohledu na něj šla hrůza, ale nedívat se na toho muže jste prostě nedokázali. Pozoruhodná osobnost. Dokonce i Maxim k němu vzhlíží s málem posvátnou úctou a pokorou a říká: »Čaroděj, Gaji, to je opravdu někdo.« Čaroděj byl malé, pevné postavy, vždy úzkostlivě čistý, nohy i ruce měl krátké, ale silné a vlastně ani nevypadal tak strašně zrůdný: to v jeho případě nebyl ten správný výraz. Obrovská lebka byla porostlá hustými tvrdými vlasy, připomínajícími stříbřitý mech, malá ústa se zvláštně složenými rty, které sváděly k dojmu, že je neustále připraven zahvízdat skrz zuby, obličej se zdál dosti vyzáblý, ale pod očima visely unavené váčky a samotné oči s vertikálními, jako hadími zřítelnicemi byly dlouhé a úzké. Mluvil málo, mezi lidi chodil zřídka, žil osamoceně ve sklepení na vzdáleném konci města, ale díky svým neobyčejným schopnostem měl mimořádnou autoritu. Když v občině vznikal nějaký problém, šlo se k Čarodějovi pro radu. Obyčejně nic neodpověděl, což znamenalo, že je to záležitost malicherná, a ať bude řešení jakékoli, všechno se zase dá do pořádku. Šlo-li však o věci životně důležité, například o počasí či o to, kdy co sít, vždycky poskytl potřebné vysvětlení a nikdy se nemýlil. Chodili k němu jen starci, a co se tam dělo, si nechávali pro sebe, ale obecně panoval názor, že Čaroděj ani při poskytování těchto cenných rad vůbec nepohne ústy. Jen se podívá — a každému je hned jasné, co je třeba dělat. Mimoto vládl i zdejší zvířecí říši. Nikdy od společenství nežádal ani jídlo ani oděv: všechno mu dodávaly němé tváře — zvířata, hmyz i žáby. Jeho hlavními sluhy byli obrovští netopýři, s nimiž se údajně uměl domluvit, oni mu rozuměli a poslouchali ho. Dále se říkalo, že se vyzná i v tajemnu. Jenže porozumět tomu jeho tajemnu se nedalo. Podle Gajova názoru to byla jen řada náhodně volených slov: černý prázdný svět před zrodem Světového Světla, mrtvý ledový svět po vyhasnutí Světového Světla, nekonečná poušť se spoustami Světových Světel… Nikdo nedokázal vysvětlit, co to má znamenat, a Mak jen pokyvoval hlavou a nadšeně si mumlal: »Tomu říkám intelekt!«

Čaroděj seděl, na nikoho ani nepohlédl a na rameni mu přešlapoval přisleplý noční pták. Čaroděj čas od času vytahoval z kapsy nějaké drobty a strkal je do šeredného zobanu; v takovém okamžiku pták na okamžik znehybněl, pak zaklonil hlavu a jakoby s obrovskými potížemi polykal sousto do nataženého krku.

»Jsou to nesmírně důležité návrhy,« pokračoval princ-vévoda, »proto vás prosím, abyste poslouchali pozorně, a ty, Bošku, vař čaj silnější, protože, jak se tak koukám, leckdo už podřimuje. Jenže teď nemůžete podřimovat, vzchopte se, možná že se rozhoduje o vašem osudu.«

Shromáždění souhlasně zamručelo. Muže se šedým zákalem, který už se vytratil do kouta ke zdi, že si tam schrupne, přivlekli zpátky a posadili do první řady.

»Já jsem přece nic neproved…,« bránil se provinile muž se zákalem. »Já jsem si myslel, že si jen tak trošičku tento. Já jenom, že by se mělo mluvit stručně, protože než se dostaneme na konec, člověk už neví, co bylo na začátku…«

»Dobře,« souhlasil princ-vévoda. »Když stručně, tak stručně. Vojáci nás vytlačují na jih. Slitování nemají a vyjednávat s námi nehodlají. Z rodin, které se pokusily proniknout na sever, se nikdo nevrátil. Lze předpokládat, že tam všichni našli smrt. To znamená, že za takových deset patnáct let nás definitivně zaženou do pouště a tam bez jídla a vody všichni zahyneme. Říká se, že na poušti taky žijí lidé. Já tomu nevěřím, ale mnozí vážení starostové věří a tvrdí, že obyvatelé pouští jsou stejně krutí a krvelační jako vojáci. Kdežto my jsme lidé mírumilovní, bojovat neumíme. Mnozí z nás umírají a my se úplného konce téhle hrůzy taky nedožijeme, jenže řídíme národ a naší povinností je myslet nejen na sebe, ale i na naše děti. Bošku, nalej prosím čaj váženému Pekařovi. Mám pocit, že vážený Pekař usnul.«

Pekaře vzbudili, strčili mu do skvrnité ruky horký šálek, on se spálil, bolestně zasyčel a princ-vévoda pokračoval:

»Náš přítel navrhuje řešení. Vojáky nenávidí a říká, že čekat od nich slitování nemůžeme, že jsou všichni omámeni tyrany a hoří touhou nás zničit. Mak nás nejdřív chtěl vyzbrojit a vést do boje, ale přesvědčil se, že jsme slabí a bojovat nemůžeme. A tak se rozhodl, že se vypraví k obyvatelům pouště, protože on na ně taky věří, domluví se tam a vyrazí proti vojákům s nimi. A co se žádá po nás? Abychom tomuhle nápadu požehnali, pustili pouštní lid přes naše území a zásobovali vojsko během války potravinami. Dále nám náš přítel Mak navrhuje, abychom mu dovolili shromáždit všechny naše průzkumníky, kteří sami budou chtít; Mak by je vycvičil, převedl přes Modrého Hada a vyvolal za řekou povstání. Takhle to tedy ve stručnosti vypadá… Musíme rozhodnout, co dál, a já vás prosím o vaše názory.«

Gaj zašilhal po Maximovi. Přítel Mak seděl s nohou podtaženou pod sebe — obrovský, hnědý, nehybný jako skála, vlastně ne, spíš jako obří akumulátor, schopný vychrlit veškerou svou energii během okamžiku. Zíral do temného kouta na Čaroděje, ale Gajův pohled okamžitě ucítil a otočil se k němu. A Gaje z ničeho nic napadlo, že přítel Mak už není ten dřívější Mak. Napadlo ho, že Mak se už dávno nerozzářil svým legendárním oslnivým úsměvem, už dávno nezpíval své horalské písně, ale jeho oči ztratily někdejší laskavost a vlídnou čtveračivost, že ztvrdly, nějak zeskelnatěly, jako by to ani nebyl Maxim, ale rytmistr Čaču. A ještě ho napadlo, že přítel Mak už dávno nepobíhá po všech koutech jako veselý zvědavý pes, naopak zvážněl a vkradla se do něj taková podivná drsnost, cílevědomost a věcná soustředěnost, jako by sebou samým mířil do jistého cíle, známého jen jemu… Od chvíle, kdy do něj Čaču nasypal celý zásobník těžké armádní pistole, se Mak moc a moc změnil. Dřív litoval všechny a každého, kdežto dnes nelituje nikoho. Inu což, možná to ani jinak nejde…

Ale do hlavy si vzal hroznou věc, to budou jatky, velké jatky…

»Já tomu asi nějak nerozumím,« ozval se plešatý ohava, soude podle oblečení zřejmě přespolní. »Co to po nás chce? Aby sem k nám přišli barbaři? Ale ti nás přece všechny pobijí! Copak neznám barbary? Všechny pobijí, jediného človíčka nenechají naživu!«

»Buď k nám přijdou v míru,« uklidňoval ho Maxim, »nebo nepřijdou vůbec.«

»Tak ať radši nechodí vůbec,« řekl plešatec. »S barbary nejlepší nemít nic společného. To spíš půjdu proti kulometům. Člověk má alespoň pocit, jako by zemřel vlastní rukou, můj táta byl voják z Pevnosti…«

»To je samozřejmě pravda,« promluvil zamyšleně Bošku. »Ale na druhé straně by barbaři mohli vojáky vyhnat a nás nechat na pokoji… Pak by bylo všem dobře.«

»A proč by nás nechávali na pokoji?« namítl ten se zákalem. »Nás jaktěživo nikdo na pokoji nenechal, tak proč by nás nechali zrovna barbaři?«

»On se s nimi domluví,« vysvětlil Bošku. »Řekne jim: Na lesní lid nesahejte a basta, jinak tam nechoďte…«

»Kdo, kdo se s nima domluví?« zeptal se Pekař a zatvářil se nedůvěřivě.

»Ale tady Mak. Mak se s nimi domluví…«

»Ach tak, Mak. Copak kdyby se s nima domlouval Mak, možná by nás opravdu nechali na pokoji.«

»Nemám ti dát čaj?« zeptal se Bošku. »Ty zase usínáš, Pekaři.«

»Ten tvůj čaj už nechci ani vidět.«

»Tak se ještě trochu napij, stačí šáleček. To tě přece nezabije.«

Muž se zákalem se náhle zvedl.

»Já jdu,« řekl. »Z tohohle nic nekouká. Maka zabijou a nás taky nepolitujou. Koneckonců nač nás litovat? Do deseti let je s náma se všema stejně ámen. V mojí občině se už dva roky neroděj žádný děti. Hlavně se v poklidu dožít smrti a bude dobře. Ale jinak si rozhodněte, jak sami uznáte za vhodný. Mně je to jedno.«

Vyšel, celý zkroucený a nemotorný, na prahu ještě klopýtl.

»Je to tak, Maku,« pokýval smutně hlavou Pijavka. »Nezlob se na nás, ale my nevěříme nikomu. Copak barbarům se dá věřit? Žijou v poušti, žvejkaj písek a pískem ho zapíjej. Jsou to hrozný lidi, stočený z ostnatýho drátu, neuměj ani plakat, ani se smát. Co jsme pro ně my? Mech pod nohama. Přijdou, vojáky pobijou, usaděj se tady a lesy samo sebou vypálej… Nač by jim byl les? Maj rádi pouště. Takže to by zase byl náš konec. Ne, nevěřím. Na tohle nevěřím, Maku. Ten tvůj nápad není dobrej.«

»Jasně,« přidal se Pekař. »Tohle nepotřebujeme, Maku. Nech nás klidně umřít, tak to bude nejlepší. Ty vojáky nenávidíš, chtěl bys je pokořit, ale co my s tím máme společného? My k nikomu zášť nechováme. Slituj se nad námi, Maku. Vždyť nad námi se nikdy nikdo neslitoval. Ty jsi sice dobrý člověk, ale nás nepolituješ, stejně jako ostatní… Že ti nás není líto, Maku, no nemám pravdu…?«

Maxim zrudl, zrudl tak, až mu vhrkly slzy do očí, sklonil hlavu a zakryl si tvář rukama.

»To není pravda,« řekl. »Mně je vás líto, ale nejen vás. Mně…«

»To by nešlo, Maku,« trval na svém Pekař. »Polituj jen nás. My jsme ti nejnešťastnější na světě a ty to víš. Na svou nenávist zapomeň, prostě se slituj, to stačí…«

»A proč by nás měl litovat?« přispěchal se svou trochou do mlýna Ořešník s tváří omotanou až po oči špinavými obvazy. »On sám je taky voják. Copak se někdy stalo, aby se nad námi slitoval voják? Takový voják se ještě nenarodil, aby s náma měl slitování…«

»No tak, moji milí,« chlácholil je káravě princ-vévoda. »Mak je náš přítel. Chce naše dobro, chce zničit naše nepřátele.«

»Jenže nakonec to dopadne takhle,« pravil rozšafně plešatec, co nebyl místní. »Dejme tomu, že barbaři budou opravdu silnější než vojáci. Pobijí vojáky, poboří jejich zatracené věže a zmocní se celého severu. To prosím. Toho nám líto nebude. Ať se tam řežou. Ale jaký my z toho můžeme mít užitek? To by byl náš úplný konec — na jihu barbaři, na severu barbaři, takže nad náma budou taky vládnout barbaři. Nás nepotřebujou, a když nás nepotřebujou, sežerou nás i s chlupama. To je jedna možnost… A teď předpokládejme, že vojáci barbary odrazí. Odrazí je — a celá válka se přes nás povalí na jih. Co pak? Pak je s náma zase zle: na jihu vojáci, na severu vojáci a nad náma tedy taky vojáci. A vojáky — ty známe dobře…«

Shromáždění se rozhýbalo a zamručelo, že to ten plešoun říká správně, že je to všechno přesně tak. Ale plešatec ještě neskončil.

»Nechte mě domluvit!« rozčilil se. »Co jste se tak rozkvákali, proboha? To přece ještě není všechno. Ještě se může stát, že vojáci vyhladí barbary a barbaři zase vyřežou vojáky. Někdo si možná řekne, že to by pro nás bylo nejlepší, konečně bychom tu zůstali sami. Chyba lávky! Budou tady ještě upíři. Dokud žijí vojáci, upíři se schovávají, protože z kulek mají strach a vojáci dostali rozkaz upíry střílet. Ale jakmile vojáci nebudou, je s náma nadobro konec. Upíři nás schroupají i s kostičkama.«

Tato úvaha shromáždění nanejvýš rozrušila.

»Správně to říká!« ozvaly se hlasy. »Koho by napadlo, jaký to na bažinách žijou hlavy otevřený… Je to tak, bratři, na upíry jsme zapomněli… Upíři nespí, ti čekají na svou příležitost… Nic nepotřebujeme, Maku, ať to běží, jak to běželo doposud… Dvacet let jsme to sice s bídou, ale překlepali, tak to překlepeme ještě dalších dvacet — a pak už to bude jedno…«

»A průzkumníky bych mu taky nedával!« zvýšil hlas plešatec. »Co chtějí oni, nás nezajímá… Jim je to jedno, ti doma nebydlí. Takový Šestiprsťák je celé dny a noci na druhé straně. A je to pro ostudu — jen tam krade a chlastá. Jim je hej, ti se zatracených věží bát nemusejí, protože je z toho hlava nebolí. Ale co společnost? Zvěř prchá na jih. Kdo by nám ji sem zaháněl zpátky, kdyby nebylo průzkumníků. Průzkumníky nedávat! A pořádně je přitáhnout, už jsou hrozně zpovykaní. Vraždí tam, kradou vojáky a mučí je, jako by to ani nebyli lidé… Nepouštět, nebo se dočista utrhnou ze řetězu…«

»Nepouštět, nepouštět…,« potvrdilo shromáždění. »Co bychom si bez nich počali? My jsme je krmili a napájeli, my je zplodili a vychovali, to by si měli uvědomit, ale oni místo toho kde můžou, tam koukají vyvést něco po svém…«

Plešatec se konečně uklidnil, posadil se a začal o překot hltat vystydlý čaj. Shromáždění se taky uklidnilo a ztichlo. Starci seděli bez pohnutí a snažili se Maxima nevidět.

Bošku bezmocně pokýval hlavou a řekl:

»Máme my to ale smůlu, takový nešťastný život. My se spásy odnikud nedočkáme. Co jsme komu udělali?«

»Zbytečně jste nás přivedli na svět, to jste udělali,« vykřikl Ořešník. »Vůbec jste nepřemýšleli a zplodili nás do tak všivé doby.« Natáhl před sebe ruku s prázdným šálkem a dodal: »A my to děláme taky tak. Pro hrob. Ano ano, pro hrob…«

»Rovnováha…,« pronesl najednou zvučný ochraptělý hlas. »Už jsem vám to říkal, Maku, ale vy jste mi nechtěl rozumět…«

Zatím nebylo jasné, odkud se ten hlas line. Všichni mlčeli a truchlivě zírali do země. Jen pták, přešlapující na Čarodějově rameni, otvíral a zase zavíral žlutý zoban. Sám Čaroděj seděl nehybně se zavřenýma očima a pevně sevřenými tenkými a suchými rty.

»Doufám však, že teď už jste pochopil,« pokračoval dál hlas — zřejmě ptákův. »Vy tuto rovnováhu chcete porušit. Inu, možné to je, každopádně je to ve vašich silách. Ale proč? To je otázka? Prosí se vás o to někdo? Jak vidíte, tak ne. Co vás tedy žene?«

Pták se načepýřil a zastrčil hlavu pod křídlo, ale hlas zněl dál a Gaj teprve teď pochopil, že to mluví sám Čaroděj, mluví, aniž by rozevřel rty či pohnul jediným svalem v obličeji.

Bylo to děsivé, a to nejen pro Gaje, ale pro všechny přítomné včetně prince-vévody… Jen Maxim se na Čaroděje díval chmurně a s jakousi opovážlivou výzvou v očích.

»Nedočkavost zjitřeného svědomí!« zvolal Čaroděj. »Vaše svědomí je přemírou pozornosti a péče příliš zhýčkáno, začíná sténat při vidině každého, i toho sebemenšího nepohodlí, a váš rozum se před ním přezdvořile sklání, místo aby je okřikl a zahnal do patřičných mezí. Vaše svědomí je rozhořčeno existujícím řádem věcí a váš rozum poslušně a překotně hledá způsob, jak tento zlořád nahradit. Řád však má své zákony. Tyto zákony vznikají z tužeb obrovských lidských mas a měnit se mohou jedině tehdy, až dojde ke změně oněch tužeb… Takže na jedné straně jsou tu tužby obrovských lidových mas a na straně druhé vaše svědomí, vtělení vašich snah. Vaše svědomí vás ponouká ke změně řádu věcí, tedy k porušování zákonů tohoto řádu, určovaných tužbami mas, což by ve svém důsledku mohlo vést ke změně tužeb miliónů lidí k obrazu a podobě oněch zmíněných vašich snah. Směšné a nehistorické. Váš zamlžený a svědomím ošálený intelekt ztratil schopnost rozlišit reálný prospěch mas od prospěchu vysněného, diktovaného vaším svědomím. Jenže také rozum musíme udržovat v čistotě. A jestliže to udělat nechcete nebo nemůžete — tím hůře pro vás. A nejen pro vás. Vy mi třeba namítnete, že ve světě, odkud jste přišel, nemohou lidé se špatným svědomím vůbec existovat. Tak přestaňte žít, to taky není špatné východisko — jak pro vás, tak pro ostatní.«

Čaroděj umlkl a všechny hlavy se otočily k Maximovi. Gaj zřejmě dost dobře nepochopil, o čem se to mluví. Možná dozvuk nějakého starého sporu. Bylo jasné, že Čaroděj považuje Maxima za moudrého, ale vrtošivého člověka, který dá spíš na vlastní rozmary než na skutečnou nutnost. A to se Gaje dotklo. Maxim byl sice osobnost hodně zvláštní, to ano, avšak sebe nikdy nešetřil a pro všechny chtěl vždy jen dobro — ne z nějakého vrtochu, ale z toho nejhlubšího přesvědčení. Samozřejmě — čtyřicet miliónů lidí paralyzovaných zářením si žádné změny přát nemohlo, ale ti přece byli omámení, což bylo nespravedlivé.

»Nemohu s vámi souhlasit,« odvětil chladně Maxim. »Svědomí skrze svou bolest nastoluje úkoly a rozum je plní. Nastoluje ideály a rozum hledá cesty k jejich naplnění. Bez svědomí rozum pracuje pro sebe, to znamená naprázdno. A pokud jde o rozpor mezi mými tužbami a tužbami mas… Existuje jistý všeobjímající ideál: Člověk má být duchovně i fyzicky svobodný. V tomto světě si masy zřejmě neuvědomují ani tak základní pravdu, a cesta k ní je trnitá. Jednou se však začít musí. A já se rozhodl začít teď.«

»Správně,« souhlasil nečekaně hladce Čaroděj. »Svědomí skutečně nastoluje ideály. Ale ideálům říkáme ideály proto, že jsou v křiklavém nesouladu se skutečností. A já chci přece říct jen jedno jediné, jen to neustále opakuji: Svědomí se nemá hýčkat, naopak se musí co nejčastěji vystrčit do uprášeného průvanu nové skutečnosti, bez obav, že se potřísní a potáhne drsnou suchou kůrkou… Ostatně vy sám to moc dobře víte. Prostě jste se ještě nenaučil nazývat věci pravými jmény. Ale to se taky naučíte. V současné době vaše svědomí hlásá: Je třeba svrhnout tyranii Ohňostrůjců. Rozum si to všechno probral a poradil: protože zevnitř se tyranie zničit nedá, udeříme na ni zvenčí, vrhneme proti ní barbary… Jen ať jsou lesní lidé rozdupáni, jen ať se tok Modrého Hada zaplní po okraj mrtvolami, jen ať začne velká válka, která snad bude znamenat pád tyranů — to vše ve jménu velkého ideálu. Co se dá dělat, řeklo si svědomí se zkrabaceným čelem, ve jménu velké věci budu muset trochu zhrubnout…«

»Massarakš…!« zasyčel Maxim, rudý a vzteklý, jak ho Gaj ještě nikdy neviděl. »Ano, massarakš! Ano! Všechno je přesně tak, jak říkáte! Ale co jiného zbývá? Za Modrým Hadem se lidé změnili v chodící dřevěné panáčky.«

»Správně, správně,« přitakal znovu Čaroděj. »Jiná věc ovšem je, že pochybený je ten váš plán už v zárodku. Barbaři si vylámou zuby na věžích, odvalí se zpátky a chudáci naši průzkumníci vlastně ničeho vážnějšího nejsou schopni. V rámci téhož plánu byste se však mohl spojit třeba s Ostrovní říší… O tom teď nemluvím. Já se obávám, že jste vůbec přišel příliš pozdě, Maku! Ale nemyslete si, že vás chci zrazovat. Já dobře vím, že jste síla, Maku. Už vaše objevení je tedy nevyhnutelným porušením rovnováhy na povrchu našeho malého světa. Jednejte. Avšak usilujte o to, aby vám vaše svědomí nepřekáželo ve střízlivém rozvažování, a váš rozum nechť neváhá, pokud to bude zapotřebí, zatlačit svědomí do ústraní… A ještě jedno byste si měl vzít k srdci: Nevím, jak je to ve vašem světě, ale u nás žádná síla bez pána dlouho nezůstane. Vždycky se najde někdo, kdo se snaží ji zkrotit a podmanit si ji — buď nenápadně; nebo veřejně, pod nějakou počestnou záminkou… To je všechno, co jsem chtěl říct.«

Čaroděj nečekaně hbitě vstal — pták na jeho rameni přisedl a rozprostřel křídla — proklouzl na krátkých nožkách podél zdi a zmizel za dveřmi. Hned za ním se z domku vyhrnulo celé shromáždění. Odcházeli s přidušeným sténáním, funěním a hlasitým oddechováním, aniž cokoli z řečeného pochopili, ale jedno věděli — jejich Čaroděj se nad nimi slitoval, vše zůstává při starém a Čaroděj nebezpečné dobrodružství nepovolil, nedal jim ublížit a oni teď mohou v klidu čekat na smrt, stejně jako dřív; však před sebou mají ještě celou věčnost — deset let, možná i víc. Poslední se odbelhal Bošku s čajníkem v ruce a v místnosti zůstali jen Gaj a Maxim s princem-vévodou. V rohu navíc pevně spal Pekař, uondaný tak neobvyklým intelektuálním vypětím. V Gajově hlavě panoval zmatek a v duši vlastně taky. Uvědomoval si jen jedno. Mám já to v životě smůlu: jeho první polovinu jsem prožil jako loutka, jako blbeček plácající se v cizích rukou, a tu druhou budu muset nejspíš dožít jako tulák bez vlasti, domova, bez přátel a bez zítřka…

»Jste rozčarován, Maku?« zeptal se provinile princ-vévoda.

»Ale ne, ani ne,« ozval se Maxim. »Spíš naopak, řekl bych, že se mi ulevilo. Čaroděj má pravdu, mé svědomí ještě není připraveno na taková sousta. Asi musím ještě nějaký čas bloudit po světě a pozorně se po něm porozhlédnout. Pocvičit si svědomí…« Nepříjemně se zasmál. »Co mi můžete doporučit teď, princi-vévodo?«

Starý muž hekavě vstal, promnul si strnulé boky a prošel se.

»Za prvé bych vám nedoporučoval postupovat dál do nitra pouště. Ať už tam barbaři jsou, nebo ne, nenajdete tam nic, co by pro vás mohlo být prospěšné. Možná má Čaroděj pravdu a stálo by za to navázat kontakt s Ostrovany, i když je mi bůh svědkem, že nevím, jak to zařídit. Nejspíš se musí jít k moři a začít tam…, pokud ovšem Ostrované také nejsou jen mýtus a pokud budou ochotni se s vámi bavit. Nejsprávnější by mi připadalo vrátit se zpátky na sever a jednat tam na vlastní pěst. Jen si vzpomeňte, co řekl Čaroděj — vy jste síla. A pak, v jednom máte pravdu: soustava věží musí mít někde Centrum. A moc nad severem má ten, kdo vládne v tomto Centru. To byste si měl pořádně zapsat za uši.«

»Obávám se, že to by nebylo nic pro mě,« pronesl pomalu Maxim. »Zatím ještě nemohu říct proč, ale cítím, že to opravdu není nic pro mě. Já se nechci stát pánem Centra. V jednom však s vámi souhlasím — ani tady, ani na poušti nemám co pohledávat. Poušť je příliš daleko, a tady se není o koho opřít. Mnohé se teprve musím dovědět: je tu ještě Pandea, Honti, hory, někde v oceáně je Ostrovní říše… Slyšel jste o bílých ponorkách? Ne? To já ano, tady Gaj taky a známe člověka, který je viděl a bojoval s nimi. A to je podstatné — ponorky mohou bojovat… No nic.« Maxim vyskočil. »Nemá smysl otálet. Díky, princi-vévodo, moc jste nám pomohl. Půjdeme, Gaji.«

Vykročili na náměstí a zastavili se u nataveného pomníku. Gaj se teskně rozhlédl. Kolem se ve žhavém oparu kolébaly žluté rozvaliny, bylo dusno a vznášel se tu nějaký puch, jenže Gajovi se z tohoto sice děsivého, leč již zabydleného místa nechtělo zase odcházet jinam, znovu se vláčet lesy a vydat se dobrovolně do rukou všech zlověstných náhod, které tam na člověka číhají při každém nadechnutí… Kéž by se teď mohl vrátit do svého pokojíku, pohrát si s holohlavou Tangou, konečně jí vyrobit slíbenou pistolku z vystřelené nábojnice, nelitovat, massarakš, a vystřelit pro nebohou holčičku jeden náboj jen tak zbůhdarma, pánubohu do oken…

»Kam tedy nakonec zamíříte?« zeptal se princ-vévoda, který si před pískem a prachem chránil tvář svým ohmataným, vybledlým kloboukem.

»Na západ,« odpověděl Maxim. »K moři. Jak je to odsud daleko?«

»Tři sta kilometrů,« pronesl princ-vévoda zamyšleně. »A budete muset překonat silně zamořené prostory… Poslyšte,« dodal po krátké odmlce, »a co kdybychom to udělali takhle…?« Dlouho neřekl nic a Gaj už začal netrpělivě přešlapovat, ale Maxim nespěchal, čekal, »Jistě, nač by mi byl!« mávl nakonec princ-vévoda rukou. »Upřímně řečeno jsem si ho schovával pro sebe, myslel jsem si, že až bude dočista zle, až to nervy dál nevydrží, sednu si do něj a vrátím se domů a tam ať si mě třeba popraví… Ale teď…? Už je pozdě…«

»Letadlo?« zeptal se rychle Maxim a s nadějí se na prince-vévodu zadíval.

»Ano. Horský orel. Říká vám tenhle název něco? Samozřejmě ne… A vám, mladý muži? Taky ne… Kdysi to býval nejslavnější bombardér, pánové, Horský orel, osobní bombardér Jeho císařské Výsosti prince Kirnu, Rytíře čtyř zlatých praporů… Pokud se dobře pamatuji, vojáky nutili biflovat se to zpaměti… Vojíne ty a ty! Řekni plný název osobního bombardéru Jeho císařské Výsosti! A ten se musel hned drmolit… Ano… Tak ten se mi podařilo uchovat. Nejdřív jsem s ním chtěl evakuovat raněné, ale bylo jich příliš mnoho. A pak, když všichni ranění zemřeli… Ach, darmo mluvit. Vezměte si ho, chlapče. A leťte. Paliva je tam tak na cestu kolem poloviny světa…«

»Děkuji vám,« řekl Maxim. »Děkuji vám, princi-vévodo. Nikdy na vás nezapomenu.«

»Prosím vás, o mě nejde,« zrozpačitěl stařec. »Nedělám to kvůli sobě… Ale pokud se vám něco podaří, můj milý, nezapomeňte na ty tady.«

»Podaří,« ujistil ho Maxim. »Podaří, massarakš! Musí se to zdařit, svědomí nesvědomí…! A nikdy na nikoho nezapomenu!«