Obydleny ostrov

Kapitola dvanáctá

Státní prokurátor se zvrátil v kresle, hodil si do úst několik plodů, rozžvýkal je a zapil douškem léčivé vody. Přimhouřil víčka, stiskl prsty unavené oči a zaposlouchal se. Na mnoho set metrů kolem bylo klidno. Do oken pusté budovy Justičního paláce monotónně bubnoval noční déšť, nikde tu neječely sirény, neskřípěly brzdy, neklapaly a nebzučely výtahy. A nikdo tu nebyl, jen za vysokými dveřmi do předpokoje se žral nudou noční referent a tiše jako myška očekával příkazy. Prokurátor pomalu zvedl spuštěná víčka a skrz volně se vznášející barevné skvrny před očima pohlédl na křeslo pro návštěvníky, vyrobené na zvláštní zakázku. Křeslo si budu muset vzít s sebou. A stůl taky, už jsem si na něj zvykl… Zřejmě mi ovšem bude líto odsud odcházet — už jsem si tu, marná sláva, vyseděl teplé místečko… A proč taky odcházet? Člověk je zařízen podivně: když se ocitne pod schodištěm, rozhodně se musí vyškrábat až nahoru. Až nahoře je chladno, panují tam zdraví velice nebezpečné průvany, pád z takové výšky je smrtelný, schody kluzké a nebezpečné a vy to velmi dobře víte, ale stejně po nich lezete, škrábete se vzhůru s jazykem na vestě, škrábete se navzdory okolnostem, navzdory radám přátel, navzdory úkladům nepřátel, navzdory vlastním instinktům a předtuchám — prostě se škrábete, škrábete a škrábete… Ten, kdo se neškrabe nahoru, spadne dolů, to je beze sporu. Jenže ten, kdo se nahoru škrábe, spadne taky…

Jeho myšlenky přerušil pískot domácího telefonu. Zvedl sluchátko, zatvářil se otráveně a zeptal se:

»Co je zase? Mám práci.«

»Vaše Excelence,« zašveholil referent. »Jistý muž, který se představil jako Poutník, volá na vaše osobní číslo a naléhavě vás žádá o rozmluvu…«

»Poutník?« ožil prokurátor. »Spojte mě s ním.«

Ve sluchátku to cvaklo a referent oznámil:

»Jeho Excelence poslouchá.«

Znovu to cvaklo a známý hlas pronesl s tvrdým pandejským přízvukem:

»Filuto? Buď zdráv! Máš hodně práce?«

»To v tvém případě nerozhoduje.«

»Musím si s tebou promluvit.«

»Kdy?«

»Pokud možno hned.«

»Jsem ti k dispozici,« odpověděl prokurátor. »Klidně přijeď.«

»Budu tam tak za deset patnáct minut. Čekej.«

Prokurátor zavěsil, chvíli seděl bez jediného hnutí a jen se štípal do dolního rtu. Tak vida, zase je tady, A zase jako z čista jasna nebe hrom. Massarakš, co já už do toho chlapa nacpal peněz, jistě víc než do všech ostatních dohromady — a vím o něm jen tolik, co jeden každý ze všech těch ostatních zvlášť. Je to nebezpečná figura. Nevyzpytatelná. Ten mi zkazil náladu… Prokurátor rozhněvaně pohlédl na papíry rozložené po stole, nedbale je shrábl na hromadu a strčil do zásuvky. Jak dlouho jsem ho to už neviděl…? Ano, dva měsíce. Jako obvykle. Zmizel neznámo kam, dva měsíce po něm nebylo ani vidu ani slechu, a najednou tumáš, jako čertík ze škatulky… Nene, s tímhle čertíkem bude třeba něco udělat, takhle to dál nepůjde… Co se vlastně stalo za ty poslední dva měsíce? Padl Šikula… Ale to ho sotva bude zajímat, Šikulou vždy pohrdal. Ačkoli — ten pohrdá všemi. V jeho resortu k ničemu obzvlášť významnému nedošlo a za mnou by kvůli takovým hloupostem asi sotva chodil, ten by se vypravil přímo ke Kancléři nebo k Baronovi… Nebo že by kápl na něco zajímavého a chtěl mi nabídnout spojenectví? Kdyby tak pánbu dal! Jedině že já bych na jeho místě s nikým žádný pakt neuzavíral… A nejde nakonec o nějaký proces…? Nesmysl! Ostatně nač hádat, podnikneme nezbytné kroky.

Vytáhl tajnou zásuvku a zapnul všechny fonografy a skryté kamery. Tuhle scénu uchováme pro potomky. Tak kdepak jsi, Poutníku? Zpotil se vzrušením a začal se celý chvět: aby se uklidnil, hodil si do úst několik dalších plodů, sežvýkal je, zavřel oči a začal počítat. Když napočítal do sedmi set, dveře se otevřely, ten kolohnát mírně, ale rezolutně odstrčil referenta a vstoupil, ten chladný vtipálek, ta naděje Ohňostrůjců, nenáviděný a zbožňovaný, co chvíli visící na vlásku, aby se z něj nikdy neutrhl — vychrtlý, přihrblý, s kulatýma zelenýma očima a velkýma odstávajícíma ušima, ve své věčné nemožné bundě ke kolenům, plešatý jako loket, čaroděj, zdroj a zároveň požírač miliard… Prokurátor vstal a spěchal mu naproti. Před tímhle člověkem jste se nemuseli přetvařovat a nutit ze sebe pracně vypocená slova. »Buď zdráv, Poutníku,« uvítal ho prokurátor. »Přišel ses pochlubit?«

»Čím?« zeptal se Poutník, propadl se do proslulého návštěvnického křesla a ostrá kolena nepříliš elegantně vystrčil vysoko vzhůru. »Massarakš! Pokaždé na tenhle ďáblův vynález zapomenu! Kdy si konečně přestaneš střílet ze svých hostů?«

»Návštěvník se u prokurátora musí cítit nepohodlně,« poučil Poutníka. »A musí být komický, jinak by mi nepřinesl žádné potěšení. Mně se teď na tebe stačí podívat a hned mám dobrou náladu.«

»Já vím, jsi veselý člověk,« řekl Poutník. »Jedině že ten tvůj humor je trochu prostoduchý… Jinak si už můžeš sednout.«

Prokurátor si teprve teď uvědomil, že ještě pořád stojí. Poutník jako obvykle velice rychle srovnal skóre. Prokurátor se uvelebil co nejpohodlněji a znovu usrkl toho léčivého svinstva.

»Tak co to bude?« zeptal se.

Poutník přešel rovnou k věci:

»Máš v drápech jednoho člověka,« poznamenal nezúčastněně, »kterého bych nutně potřeboval. Jistý Mak Sim. Napařils mu převýchovu, vzpomínáš si?«

»Ne,« přiznal se prokurátor upřímně. Pocítil jisté rozčarování. »A kdy jsem mu to měl napařit? O jaký šlo případ?«

»Není to dlouho. Zničení věže.«

»Aha, už jsem doma… No a co?«

»To je všechno,« odpověděl Poutník. »Já bych toho muže potřeboval.«

»Nesmíš na mě tak hr,« pronesl prokurátor otráveně. »Ten proces jsem neřídil, nemohu si pamatovat každého odsouzeného.«

»Ale? A já si myslel, že jsou tam samí tvoji lidé…«

»Můj tam byl jenom jeden, ostatní jsou praví… Jak jsi to říkal, že se jmenuje?«

»Mak Sim.«

»Mak Sim,« opakoval zamyšleně prokurátor. »Ahá…! To je ten horalský špión… Už vím. Taková trochu zvláštní šlamastyka — byl už jednou popraven, ale neúspěšně.«

»Ano, tak nějak to bylo.«

»A je to neuvěřitelný silák… Ano ano, nějaké takové hlášení jsem dostal… A nač ho potřebuješ?«

»Je to mutant,« vysvětlil Poutník. »Má zajímavé mentogramy a já bych s ním potřeboval nějaký čas pracovat.«

»Budeš ho taky otevírat?«

»To nevylučuji. Moji lidé si ho všimli už dávno, už když ho vytěžovali ve Speciálním studiu, ale pak nám utekl…«

Rozčarovaný prokurátor si nacpal plná ústa plodů. »No dobře,« řekl. »A jak se ti daří jinak?«

»Jako obvykle bezvadně,« odpověděl Poutník. »A tobě, jak jsem slyšel, taky. Hopsálka jsi tedy nakonec utancoval. Gratuluju… A kdy dostanu svého Maka?«

»Zítra odešlu spěšnou depeši a tak za pět za sedm dní ho máš.«

»Jenom tak darem?« zeptal se Poutník.

»Ber to jako pozornost,« mávl rukou prokurátor. »A co bys mi mohl nabídnout?«

»Hned první ochrannou přílbu.«

Prokurátor se ušklíbl.

»Já vím, a Světové Světlo k tomu,« poznamenal skepticky. »A co víc — rád bych tě upozornil, že první přílba by mi nebyla k ničemu, já potřebuji jedinou přílbu… Mimochodem, je to pravda, že ta tvoje banda dostala za úkol vyvinout směrovaný zářič?«

»Dejme tomu,« utrousil Poutník.

»Poslyš, a nač takovou věc potřebují? Copak už těch nepříjemností nebylo dost? Nemohl bys to nějak přiskřípnout, co tomu říkáš?«

Poutník vycenil zuby. »Bojíš se, Filuto?«

»Bojím,« přiznal prokurátor. »A ty sám se nebojíš? Nebo si snad namlouváš, že vaše vzájemná láska s Hrabětem přetrvá staletí? Ten je schopen oddělat i tebe — tvým vlastním zářičem…«

Poutník se znovu zazubil.

»Přesvědčils mě,« poznamenal věcně. »Domluveno.« Vstal. »Teď mám namířeno ke Kancléři. Nemám mu něco vyřídit?«

»Kancléř se na mě zlobí,« broukl prokurátor. »Je mi to zatraceně nepříjemné.«

»To mu beze všeho vyřídím,« slíbil Poutník.

»Žerty stranou,« mínil prokurátor, »ale kdybys za mě slůvko ztratil…«

»Ty jsi zkrátka náš Filuta,« prohlásil Poutník Kancléřovým hlasem. »Zkusím to.«

»No a co proces, s tím snad jsi byl spokojen…«

»Jak to mám vědět? Právě jsem přijel.«

»No vidíš, tak si to zjisti… A pokud jde o toho tvého… jaks to říkal? Já si to jméno radši poznamenám.«

»Mak Sim.«

»Tak… Hned zítra to zařídíme:«

»Měj se dobře,« broukl Poutník a odešel. Prokurátor chmurně zíral za ním. Takovému člověku se dá jedině závidět. Tomu říkám postavení! Jediný, s kým stojí a padá celá obrana. Litovat už je teď pozdě, ale možná by ještě stálo za to se s ním sblížit. Jenže jak to provést? Nic nepotřebuje, beztak je ze všech nejdůležitější, my všichni jsme na něm závislí, všichni se k němu modlíme… Mít tak moc popadnout takového člověka za chřtán — to by bylo něco! Kdyby aspoň po něčem toužil, něco chtěl! Ale vidíte to, on potřebuje nanejvýš trestance, to je mi taky vzácnost! On má totiž zajímavé mentogramy, abyste tomu rozuměli… Na druhé straně je ten trestanec horal a Kancléř poslední dobou nějak často mluví o horách. Zřejmě by mělo smysl se téhle záležitosti věnovat… S válkou to ještě může být všelijaké, ale Kancléř je Kancléř… Massarakš, dneska už se stejně pracovat nedá… Zavolal do mikrofonu: »Kochu, co tam máme k odsouzenému Simovi? Jestli se nemýlím, sestavoval jste k tomuhle případu nějakou kompilaci…«

»Tak jest, Vaše Excelence,« zaševelil pohotově referent. »Měl jsem tu čest zaměřit pozornost Vaší…«

»Dejte to sem. A přineste mi ještě vodu.«

Vzápětí se ve dveřích zjevil referent nehmatatelný jako stín. Před prokurátora na stůl měkce ulehly tlusté desky, tichounce cinklo sklo, zažbluňkala voda a hned vedle desek vyrostla plná sklenice. Prokurátor s očima upřenýma na desky usrkl malý doušek.

»Výtah z případu Mak Sim (Maxim Kammerer). Vypracoval referent Koch.« Je to nějaké tlusté, pěkný výtah… Otevřel desky a vzal si první svazek lejster.

Výpověď rytmistra Čača… Výpověď obžalovaného Gaala… Náčrtek jakési pohraniční oblasti za Modrým Hadem… »Jiné oblečení na sobě neměl. Řeč mi připadala artikulovaná, ale naprosto nesrozumitelná. Pokus promluvit s ním hontsky žádné pozitivní výsledky nepřinesl…« Bože, tihle pohraniční rytmistři: hontsky špión na jižní hranici! »Kresby, které zadržený pořídil, byly pozoruhodně dokonalé…« Inu, za Modrým Hadem je plno pozoruhodných věcí. Bohužel. A okolnosti tohoto případu nejsou v poměrech daného regionu ničím zvláštním. Ačkoli… Ale uvidíme…

Prokurátor odložil lejstra, vybral si dva největší plody, vložil je do úst a chopil se dalšího listu. »Závěr znalecké komise pracovníků Ústavu tkanin a oděvů… My, nížepodepsaní…« Hm…, aha…, ach tak, »… prozkoumali všemi dosažitelnými laboratorními metodami tkaninu, z níž byl vyroben kus šatstva, zaslaný na naše pracoviště z Justičního paláce…« (Co je to za blábol?) »…a dospěli jsme k následujícímu závěru:

1. Jde o krátké kalhoty, velikost č. 4 pro druhou vzrůstovou kategorii, a mohou je nosit jak muži, tak ženy.

2. Střih kalhot nelze přiřadit k žádnému známému typu; navíc přísně vzato ani nelze mluvit o střihu jako takovém, protože kalhoty nejsou ušity, ale vyrobeny nějakým nám zatím neznámým způsobem.

3. Kalhoty jsou zhotoveny ze stříbřité tkaniny, již v podstatě nelze považovat za tkaninu, protože ani při mikroskopickém zkoumání nebyly shledány sebemenší známky nějaké tkané struktury. Materiál je nehořlavý, nepromokavý a vykazuje mimořádnou pevnost v trhu. Chemická analýza ukázala…« Podivné kalhoty. A zdá se, že jsou to jeho kalhoty… Prokurátor uchopil tence ořezanou tužku a poznamenal na okraj: »Referentovi! Proč chybí podrobnější komentář? Čí jsou to kalhoty? Kde se vzaly?« Tak… a závěry? Aha, tady. Vzorce…, zase vzorce… Massarakš, proč musí všude cpát vzorce…? Ale tady: »Technologie výroby není známa ani u nás, ani v dalších civilizovaných státech (podle předválečných údajů).«

Prokurátor závěr odložil. No budiž. Kalhoty… Kalhoty jsou kalhoty… A co dál? »Protokol o zdravotní prohlídce.« Zajímavé. Cože, tohle že je jeho krevní tlak…? No a tomuhle říkám plíce .. .! Ovšem tady! Stopy čtyř zhojených smrtelných zranění… Hotová mystika… Aha… Viz údaje rytmistra Čača a obžalovaného Gaala. Sedm kulek! Mhm… Jistá disproporce tu je… Čaču uvádí, že zbraň použil v sebeobraně, ve smrtelném nebezpečí, kdežto ten Gaal tvrdí, že Sim chtěl jen odebrat Čačovi pistoli. To ovšem není moje věc… Dva průstřely jater — to je na normálního člověka opravdu moc… Táák, a mince stáčí do trubičky…, utíká s dospělým mužem na ramenou… Aha, tohle jsem už četl. Pokud si dobře vzpomínám, napadlo mě tehdy, že je to mimořádně urostlý chlapec a že takoví obyčejně bývají ducha mdlého. A dále jsem to nečetl… A co tohle? Aha, starý známý… »Výtah z udání agenta č. 711: „…vidí naprosto jasně a zřetelně za deštivé noci (dokáže dokonce i číst), v naprosté tmě rozlišuje předměty, zachytí výraz ve tváři jiného člověka na deset metrů… Má nesmírně citlivou chuť i čich. Dokázal identifikovat členy skupiny, které nemohl vidět, na vzdálenost až padesát metrů a uzavíral sázky, že určí nápoje v dokonale zazátkovaných neoznačených lahvích… S velkou přesností zjišťuje čas bez hodinek…, světové strany bez kompasu… Stal jsem se mimo jiné svědkem následující příhody: Skupina koupila a připravila k večeři rybu, kterou nám zakázal jíst s odůvodněním, že je radioaktivní. Po kontrole přesným přístrojem se zjistilo, že je skutečně silně radioaktivní. Rád bych dále upozornil na fakt, že on sám rybu klidně snědl, protože pro něj prý není nebezpečná, a skutečně zůstal zdráv, přestože ozáření trojnásobně převyšovalo nejvyšší povolenou normu (téměř 77 jednotek)…“«

Prokurátor se zemdleně opřel. Tohle je už trochu moc! Není nakonec nesmrtelný? Ano ano, tohle všechno musí Poutníka zajímat. Podíváme se, co tu máme dál. Tohle je důležitý dokument. »Závěr Zvláštní komise Departmentu veřejného zdraví. Materiál: Mak Sim. Reakce na bílé záření žádná. Omezení pro službu ve zvláštních praporech nezjištěna.« Aha… Kdy že ho to verbovali do Legie? Bílé záření, massarakš… To jsou přece katani, aby je čert vzal…! To jsou ty jejich expertizy pro účely vyšetřování: »Při pokusech s bílým zářením různé intenzity až po maximální dávku žádnou reakci nevykazoval. Reakce na A-záření negativní v obou sledovaných ohledech. Reakce na B-záření negativní. Poznámka: Považujeme za svou povinnost upozornit, že zkoumaný materiál (Mak Sim, věk asi 22 let) je značným nebezpečím zejména s ohledem na možné genetické následky. Doporučujeme úplnou sterilizaci nebo likvidaci…« Ohó! S těmi nejsou žádné žerty. Kdo to tam teď pracuje? Aha, Amatér. Hm, rozhodně žádný vtipálek, to ne, darmo mluvit. Vzpomínám si, že Veselka Hřebeček vyprávěl v téhle souvislosti výbornou anekdotu… Massarakš… teď to nedám dohromady… Ale stejně je dobře, že kolem nikdo není. Ták, a dáme si ještě trochu ovoce, zapijeme to minerálkou… Je to hnus, ale prý to pomáhá… No nic. Co tu máme dál?

Ó, tak on už se stačil podívat i tam! Zajímavé, opravdu zajímavé. A reakce bude nepochybně zase negativní… »Vyšetřovaný Sim byl podroben zostřeným výslechovým metodám, ale žádné informace neposkytl. V souladu s § 12, přikazujícím nezpůsobovat viditelná fyzická poranění vyšetřovaným, kteří budou souzení při veřejném soudním procesu, byly užity pouze tyto kroky: A. Jehlová chirurgie — až do největších dosažitelných hloubek se zásahy důležitých nervových center (reakce paradoxní, vyšetřovaný usínal); B. Chemické zpracování jednotlivých partií nervové soustavy alkaloidy a zásaditými sloučeninami (reakce analogická); C. Světelná komora (reakce žádná, vyšetřovaný se tvářil překvapeně); D. Parotermální komora (zaznamenán úbytek na váze bez nepříjemných pocitů). Po tomto experimentu bylo třeba zostřený režim zastavit.« Brrr… to je mi hlášení! Poutník má pravdu — asi nějaký mutant. Normální člověk by tohle nevydržel… Už jsem slyšel, že někdy dochází i ke šťastným mutacím, i když jen zřídka… To by všechno vysvětlovalo, všechno kromě kalhot… Kalhoty, pokud tomu dobře rozumím, mutovat nemohou…

Uchopil do rukou další lejstro. Nezajímavé: hlášení ředitele Zvláštního studia. Idiotská instituce — zaznamenávají tam fantasmagorické sny všelijakých potrhlíků a to se pak vysílá pro potěšení veleváženého televizního diváctva. Pokud si vzpomínám, založil tohle studio Kalu Podvodník, který byl sám tak trochu tento… A prosím, studio existuje dál. Podvodník už dávno není, a jeho praštěný nápad prosperuje… Z údajů ředitele vyplývá, že Sim byl ukázkový objekt a že by bylo nanejvýš žádoucí získat ho zpět… Stop, stop, stop… »Postoupen Departmentu pro zvláštní výzkumy, rozhodnutím to a to ze dne toho a toho…« Tady je, to rozhodnutí, a podepsal ho Fank… Ovšem v tomhle případě jsi to, milý Poutníku, poněkud přehnal… Ale ne, nebudeme s vlastními závěry pospíchat. Napočítal do třiceti, aby se uklidnil, a zvedl ze stolu další papír, přesněji řečeno dosti tlustý balík papírů: »Výtah ze závěrů Mimořádné etnolingvistické komise pro zkoumání údajného horalského původu M. Sima.«

Prokurátor se do výtahu začetl dosti roztržitě, protože ještě pořád myslel na Fanka a Poutníka, ale zpráva ho proti všemu očekávání zaujala. Šlo o vskutku pozoruhodnou expertizu, shrnující a rozebírající všechny informace, hlášení a udání, které tak či onak souvisely s otázkou původu Maka Sima, Antropologické, etnografické a lingvistické údaje, jejich analýzu a nakonec i výsledky zkoumání fonogramů, mentogramů a vlastnoručních kreseb vyšetřovaného. Četlo se to jako román, přestože závěry byly hodně kusé a opatrné. Komise nedokázala M. Sima zařadit ani do jedné ze známých etnických skupin žijících na pevnině. (Zvláštní místo bylo věnováno názoru známého paleontologa Šapša, který v Simově lebce shledával jistou podobnost, ne-li identičnost s reliktovou lebkou takzvaného »člověka starobylého«, který žil v Souostroví před více než 150 000 lety.) Komise potvrdila plnou psychickou normalitu vyšetřovaného v době výzkumu, ale připouštěla, že v nedávné minulosti mohl trpět jednou z forem amnézie, pojící se s intenzívním vytlačováním paměti skutečné pamětí falešnou. Komise provedla i lingvistickou analýzu fonogramů, které zůstaly v archívu Zvláštního studia, a dospěla k závěru, že jazyk, jímž vyšetřovaný v té době mluvil, nemůže být zařazen ani do jedné ze známých skupin moderních či mrtvých jazyků. Z tohoto důvodu odborníci nevylučují, že by tento jazyk mohl být výplodem Simovy fantazie (takzvaný rybí jazyk) tím spíš, že v současné době vyšetřovaný tvrdí, že si žádný takový jazyk nepamatuje. Skupina specialistů, podílejících se na sestavení této zprávy, se zdržela určitějších specifikací, ale je ochotna připustit, že v M. Simovi nutno spatřovat mutanta dříve neznámého typu… Dobré myšlenky se v moudrých hlavách rodí zároveň, pomyslel si závistivě prokurátor a rychle přeběhl očima Zvláštní názor člena komise Porrumovarruiho. Profesor, který je sám původem horal, připomínal existenci země Zartak, ležící hluboko v srdci hor a obydlené plemenem Ptáčníků, které se do zorného pole moderní etnografie doposud nedostalo a jemuž civilizovaní horalé připisují různé magické dovednosti a například i schopnost létat bez jakýchkoli létajících aparátů. Ptáčníci jsou podle vyprávění očitých svědků mimořádně urostlí, mají obrovskou fyzickou sílu a také jejich kůže je zlatavě hnědého odstínu. Což plně odpovídá všem anomáliím, vyskytujícím se u vyšetřovaného… Prokurátor si pohrál špičkou tužky nad profesorem Porru… atakdále, pak tužku odložil a nahlas pronesl: »Toto stanovisko by zřejmě vysvětlovalo i kalhoty. Nehořlavé kalhoty…«

Pozřel další plod a obrátil stránku. »Vytáli že stenografického záznamu přelíčení.« Hm… Proč zase tohle? »ŽALOBCE: Nepopíráte, že jste vzdělaný člověk? OBŽALOVANÝ: Jisté vzdělání mám, ale v dějinách, sociologii a ekonomii se orientuji jen velmi povrchně. ŽALOBCE: Nebuďte zbytečně skromný. Znáte tuhle knihu? OBŽALOVANÝ: Ano. ŽALOBCE: A četl jste ji? OBŽALOVANÝ: Přirozeně. ŽALOBCE: Z jakého důvodu jste ve vyšetřovací vazbě začal číst monografii Tenzometrická měření a moderní fyzika? OBŽALOVANÝ: Nerozumím vám… Jen tak… pro zábavu, pokud nemáte nic proti tomu… Jsou tam velice komické pasáže. ŽALOBCE: Doufám, že soudu je jasné, že jen velice vzdělaný člověk se rozhodne číst věc natolik úzce speciální jen tak pro zábavu a pro potěšení…« Co je to za žvásty? Co mi to sem strkají? Podíváme se o kousek dál. Massarakš, zase proces… »OBHÁJCE: Je vám známo, jaké prostředky vynakládají Ohňostrůjci na boj s dětskou zločinností? OBŽALOVANÝ: Zřejmě jsem vaši otázku nepochopil správně. Co je to dětská zločinnost? Zločiny proti dětem? OBHÁJCE: Ne, zločiny spáchané dětmi. OBŽALOVANÝ: Tomu nerozumím. Děti přece nemohou páchat zločiny…« Hm, zajímavé, to jsem zvědav, co se z toho vyklube. »OBHÁJCE: Předpokládám, že se mi podařilo slavnému soudu dokázat naivitu mého mandanta, která místy, zejména v otázkách souvisejících s každodenní životní praxí, hraničí s idiocií. Nezná takové pojmy jako dětská zločinnost, dobročinnost, sociální výpomoc.« Prokurátor se usmál a dokument odložil. Ten obhájce má pravdu. Opravdu zvláštní symbióza: matematika a fyzika pro radost a kratochvíli, ale o základních věcech ani ponětí. Hotový podivínský profesor z mizerného románu.

Prokurátor si prohlédl ještě několik hlášení. Nechápu, Maku, proč tak lpíš na té holce, na té… no… Radě Gaalové. Poměr s ní neudržuješ, nejsi jí ničím zavázán a nemáte spolu nic společného: ten vrták žalobce se naprosto zbytečně pokouší přišít jí spolupráci s podzemím… A přitom se nemohu ubránit dojmu, že když ji máme na mušce, můžeme tě donutit k čemukoli. Což je pro nás okolnost nesmírně užitečná, kdežto pro tebe velmi nepohodlná… Táák, v podstatě všechny informace, které o tobě máme, nutí k závěru, že jsi, chlapče, otrok svého slova a vůbec člověk hříšně nepružný… Politik by z tebe nebyl… Ani by to nestálo za to… Hm, fotografie… Tak takovýhle jsi. Příjemná tvář, moc příjemná… Jen ty oči se zdají zvláštní… Kde tě to fotografovali? Na lavici obžalovaných… To se na pána podívejme — svěží, bodrý, oči jasné, póza nenucená. Kdepak tě naučili tak elegantně sedět a vybraně se chovat, vždyť lavice obžalovaných je něco jako moje křeslo, nenuceně se na ní sedět nedá… Zajímavý případ… Ostatně tohle jsou nesmysly, o to vůbec nejde.

Prokurátor se vyštrachal od stolu a prošel se po pracovně; něco ho slabě zašimralo v mozku, něco ho zneklidňovalo a ponoukalo k přemýšlení… V těch deskách jsem na něco narazil, na něco důležitého… Kromobyčejně důležitého… Fank? Ano, to je důležité, protože Poutník svého Fanka používá jen na velice významné, na ty nejvýznamnější záležitosti. Fank je ovšem jen důkaz. Důkaz čeho? Kalhoty? Blbost… Počkat! Anoano. A to ve spise není. Zvedl sluchátko.

»Kochu! Co jste to měl s tím přepadením eskorty?«

»Před čtrnácti dny,« zaševelil okamžitě referent, jako by četl předem připravený text, »v osmnáct hodin třicet tři minuty na policejní vozy, které přepravovaly obžalované v případu číslo šedesát devět sedmdesát jedna lomeno osmdesát čtyři z budovy soudu do městské věznice, došlo k ozbrojenému přepadu. Přepad se podařilo odrazit, jeden z útočníků byl během přestřelky těžce raněn a krátce nato zemřel, aniž nabyl vědomí. Mrtvolu se nepodařilo identifikovat. Vyšetřování bylo zastaveno.«

»Čí to byla práce?«

»To jsme zatím nezjistili. Oficiální ilegální organizace s tím nemá nic společného.«

»A váš názor?«

»Možná to byli teroristé, kteří se pokusili osvobodit obžalovaného Deka Pottu, zvaného Generál, který je znám úzkými svazky s levým křídlem…«

Prokurátor sluchátko odhodil. No, to je všechno docela dobře možné. Ale taky to může být jinak… Takže si to projdem ještě jednou. Jižní hranice, blbec rytmistr… Kalhoty… Utíká s urostlým mužem na ramenou… Radioaktivní ryba, sedmasedmdesát jednotek… Reakce na A-záření… Chemické zpracování nervových center… Stop!! Reakce na A-záření, Reakce na A-záření negativní v obou sledovaných ohledech. Negativní. V obou sledovaných ohledech. Prokurátor musil přitisknout ruku k rozbouřenému srdci. Já idiot! NEGATIVNÍ V OBOU SLEDOVANÝCH OHLEDECH! Znovu popadl sluchátko.

»Kochu! Okamžitě nechte vypravit zvláštního kurýra s ozbrojeným doprovodem. Samostatný vagón k jižnímu rychlíku… Ne! Mou drezínu…« Massarakš! Ruka zajela do tajné zásuvky a vypnula všechna záznamová zařízení. »Dělejte!«

S pravičkou ještě pořád přitištěnou k srdci vytáhl ze zdobených desek osobní hlavičkový papír a začal rychle, ale úhledně psát: »Dokument státního významu. Přísně tajné! Generálkomandantovi Zvláštního Jižního okruhu. Na osobní výlučnou odpovědnost. K okamžitému bezpodmínečnému splnění. Předejte doručiteli tohoto listu bez prodlení vychovance Maka Sima, případ č. 6983. Od okamžiku předání nařizuji vychovance Maka Sima považovat za pohřešovaného a patřičně tuto okolnost zadokumentovat v archívech. Státní prokurátor…«

Roztřesenýma rukama vytáhl další blanket: »Nařízení. Nařizuji tímto všem hodnostářům vojenské, civilní i železniční administrativy poskytovat držiteli tohoto dokladu, zvláštnímu kurýrovi státní prokuratury, jakož i jeho ozbrojenému doprovodu všestrannou a účinnou pomoc jako nomenklaturním osobám zvláštní kategorie. Státní prokurátor…«

Dopil sklenici, nalil si ještě jednou a už pomalu, pečlivě váže každé slovo, začal psát na třetí papír: »Drahý Poutníku! Došlo k velice trapnému nedorozumění. Právě jsem se dověděl, že materiál, který tě tolik zajímal, se pohřešuje, což v jižních džunglích není žádná zvláštnost…«