Kapitola třináctá

První výstřel mu rozdrtil pás a ono poprvé za více než dvacet let opustilo vyježděné koleje; vyvracejíc úlomky betonu se s praskotem vevalilo do džungle a pomalu začalo rotovat na místě, širokým čelem rámusivě drtilo křoviny a odstrkovalo od sebe chvějící se stromy. Když ukázalo obří špinavou záď s plechem už jen hodně chatrně přichyceným zrezivělými nýty, Zef mu pečlivě a přesně, aby střela nedej bože nezasáhla i kotel, vsadil do motoru trhavý náboj — do klubka šlach, svalstva a nervstva — a ono si to kovovým hlasem tragicky povzdechlo, vychrlilo z polámaných kloubů mraky rozpáleného dýmu a zastavilo navždy, ale v nečistých pancéřovaných útrobách ještě cosi žilo, jakési neporušené nervy dál přenášely zmatené signály, ještě se zapínaly a hned zase vypínaly havarijní okruhy, syčely a vyplivovaly pěnu, celé to vysíleně drkotalo, pomalounku škrabalo do hlíny nepoškozeným pásem a nad umírající obludou se přízračně a neskutečně, jako břicho rozšlápnuté vosy zvedala a zase klesala žebrovaná konstrukce raketového odpalovacího zařízení. Zef agónii několik vteřin sledoval, ale pak se odvrátil a vláčeje granátomet za řemen po zemi odešel do lesa. Maxim s Kňourem ho následovali a všichni vyšli na tichý palouček, který vousáč zřejmě vyhlédl už cestou sem, svalili se do trávy a Zef řekl:

»Zapálíme si.«

Ukroutil jednorukému cigaretu, přidržel mu u ní oheň a sám taky dychtivě vtáhl kouř. Maxim ležel s bradou opřenou o lokty a skrz řídké mlází sledoval, jak umírá železný drak — jak žalostně drnčí jakýmisi posledními ozubenými kolečky a svištivě vypouští z rozedraných vnitřností proužky radioaktivní páry.

»Takhle se to dělá, jedině takhle,« zdvihl Zef významně ukazovák. »A jestli to budeš dělat jinak, vytahám tě za uši.«

»Proč?« zeptal se Maxim. »Chtěl jsem ho zastavit.«

»Protože granát se moh vod pancíře vodrazit do rakety a už bysme to bejvali měli za sebou.«

»Mířil jsem na pás,« řekl Maxim.

»Jenže musíš mířit na motor,« odsekl Zef nesmlouvavě a labužnicky vdechl kouř. »A vůbec, jseš tady bažant, tak se nikam necpi první. Jedině že bych ti řek. Rozumíš?«

»Rozumím.«

Všechny tyhle projevy a nuance Zefovy nátury ho nezajímaly. A sám Zef ho vlastně taky moc nezajímal, jeho zajímal Kňour. Jenže Kňour s umělou rukou klidně spočívající na poškrábaném plášti minohledačky jako obvykle lhostejně mlčel. Všechno běželo jako vždycky — tedy úplně jinak, než by si Maxim býval přál.

Když před týdnem u baráků seřadili nové trestance, Zef šel rovnou k Maximovi a vzal si ho do svého sto čtrnáctého ženijního oddílu. Maxim se zaradoval. Okamžitě ten ohnivě ryšavý plnovous a hranatou podsaditou postavu poznal a bylo mu příjemné, že si ho v tomhle dusivém kostkovaném davu, kde každý na každého kašlal a nikdo nebyl na ty ostatní zvědav, vůbec někdo všiml. Mimoto měl Maxim všechny důvody se domnívat, že Zef je bývalý slavný psychiatr Allu Zef, člověk vzdělaný a inteligentní, docela něco jiného než ona polokriminálnická sebranka, kterou četníci nacpali celý vagón, a že je v nějakém spojení s ilegálním hnutím. Po tom, co ho Zef zavedl do baráku a ukázal mu pryčnu vedle Kňoura, Maxim věřil, že o jeho dalším osudu je definitivně rozhodnuto. Velmi brzy však pochopil, že se mýlil. Kňour ho prostě nepovažoval za hodna odpovědi. Vyslechl Maximovo chvatně šeptané vyprávění o osudech skupiny, o zničení věže a procesu a na závěr neurčitě zívl: »Inu, to se stanou i horší věci…« a odvrátil se od něj. Maxim si připadal poplivaný a oklamaný, ale to už se na palandu škrábal Zef. »Teda to jsem se nažral,« oznámil Maximovi a bez jakéhokoli přechodu začal drze a s dotěrným primitivismem z Maxima tahat jména a adresy tajných bytů. Možná to kdysi byl proslulý vědec, vzdělaný, inteligentní člověk, možná, dokonce určitě měl něco společného s ilegální organizací, ale teď působil dojmem obyčejného provokatéra s nacpaným náckem, který se víceméně z nudy rozhodl před spaním zpracovat vyjukaného nováčka. Maxim měl co dělat, aby se ho zbavil, a když Zef najednou sytě a spokojeně zachrápal, ještě dlouho se převaloval a vzpomínal, kolikrát ho tady už lidé i okolnosti oklamali.

Nervy měl napjaté k prasknutí. Vzpomněl si na proces, který byl nepochybně připraven dřív, než skupina dostala rozkaz zaútočit na věž, na písemná udání nějaké bestie, která věděla o skupině všechno a možná dokonce byla jejím členem, i na film natočený během jejich útoku z vrcholku věže, na svůj stud, když se na plátně poznal, jak střílí ze samopalu po světlometech… vlastně ne, po filmařských reflektorech, které ozařovaly pro kamery scénu tohoto příšerného představem… V neprodyšně zabedněném baráku bylo odporně dusno, kousal tu cizopasný hmyz, vychovanci blouznili, ve vzdáleném koutě baráku mazali ve světle podomácku vyrobené svíčky kriminálníci karty a ochraptěle na sebe hulákali.

A hned příštího dne zasadil další ránu Maximově důvěře v obydlený ostrov les. Nedal se tu udělat krok, při kterém byste nenarazili na železo: na mrtvé, skrznaskrz prorezlé železo; na úskočně přikrčené železo, přichystané kdykoli zabíjet; na tajně namířené železo; na pohyblivé železo, které slepě a beze smyslu rozorávalo zbytky cest. Ze země i z trávy stoupal pach rzi, na dnech úžlabin stály radioaktivní louže, ptáci nezpívali, ale chrčivě úpěli jako v předsmrtné úzkostí, zvířata tu nebyla žádná a chybělo i lesní ticho — tu vpravo, tu vlevo bušily a rachotily exploze, ve větvích se válel sivý dým a poryvy větru si pohazovaly s řevem opotřebovaných motorů.

A tak to šlo pořád — den za dnem, noc za nocí. Přes den odcházeli do lesa, který nebyl lesem, ale starým opevněným územím. To bylo doslova nadívané automatickými bojovými zařízeními, samohybnými balistami, obrněnými transportéry, raketami na pásových podvozcích, plamenomety, plynomety a tohle všechno za oněch více než dvacet let nezemřelo, všechno dál žilo svým nepotřebným mechanickým životem, všechno dál mířilo, navádělo se, dštilo olovo, plameny a smrt, a tak to bylo třeba umlčet, zničit, zabít a vyčistit celý rajón, aby tudy mohly vést další trasy nových vysílacích věží. A Kňour po nocích dál mlčel a Zef Maxima znovu a znovu obtěžoval svým věčným vyptáváním — jednou tupě přímočarým, jindy překvapivě prohnaným a promyšleným. A bylo prosté jídlo, zvláštní trestanecké písně a legionáři někoho mlátili přes hlavu a dvakrát denně se všichni v baráku svíjeli v paprskovém amoku a ve větru se pohupovali oběšení uprchlíci… Den — noc — den — noc… Osvětim. Vyhlazovací tábor. Fašismus.

»Proč jste ji chtěl zastavit?« zeptal se najednou Kňour.

Maxim se rychle posadil. Byla to první otázka, kterou mu iednoruký kdy položil.

»Chtěl jsem se podívat na její konstrukci.«

»Chystáte se k útěku?«

Maxim zašilhal po Zefovi a pomalu odpověděl:

»Ale ne, to ne. Je to bojové vozidlo, tak jsem si myslel…«

»A k čemu byste potřeboval bojové vozidlo?« zeptal se Kňour, jako by tu ten zrzavý provokatér vůbec nebyl.

»Nevím,« pokrčil rameny Maxim. »O tom si ještě musím popřemýšlet. Jezdí tu takových hodně?«

»Hodně,« vmísil se do rozmluvy provokatér. »Aut a tanků je tu hodně a pitomců tu taky vždycky bejvalo dost a dost…« Zívl. »Kolikrát už to zkoušeli. Vlezou dovnitř, přehrabujou se v přístrojový desce, ale nakonec toho nechaj. A jeden takovej trouba jako ty vyletěl do luftu i s celou mašinou.«

»Toho se nebojím, mně by se něco takového nestalo,« namítl chladně Maxim. »Není to složitý mechanismus.«

»Ale stejně — co byste s tím dělal?« trval dál na svém jednoruký. Ležel na zádech a kouřil cigaretu, sevřenou v umělých prstech. »Dejme tomu, že byste ji jakž takž dal do pořádku. A co potom?«

»Zkusil by to hlavou proti zdi, rovnou přes most,« uchichtl se Zef.

»A proč ne?« nechápal Maxim. Teď už vůbec nevěděl, jak se zachovat. Ryšavec asi nakonec žádný provokatér nebude. Massarakš, co si to na mě najednou tak zasedli?

»K mostu se nedostanete,« vysvětlil jednoruký. »Mezitím vás třiatřicetkrát dostanou. A i kdybyste se k němu dostal, zjistíte, že je zvednutý.«

»A co po dně řeky?«

»Je radioaktivní,« odplivl si dopáleně Zef. »Kdyby to byla normální řeka, žádný tanky bysme nepotřebovali. Prostě by se dala kdekoli přeplavat, břeh nehlídaj.« Odplivl si ještě šťavnatěji. »Nojo, jenže to by ho hlídali… Takže zbytečně nemávej ploutvema, chlapče, a zvykej si, že jseš tady nadlouho. Pokud si zvykneš — půjde to. Ale když nebudeš poslouchat starší a zkušenější, můžeš Světový Světlo uzřít eště dneska…«

»Utéct odsud není těžké,« namítl Maxim, »to bych mohl udělat třeba hned.«

»Ale běž!« nadchl se Zef.

»A… jestli si i nadále hodláte hrát na konspiraci…,« pokračoval Maxim a demonstrativně se obrátil jen ke Kňourovi, jenže Zef mu znovu skočil do řeči.

»Já hodlám splnit denní normu,« prohlásil a vstal. »Jinak nedostanem nažrat. A jde se.«

Vzdálil se kolébavým krokem mezi blízké stromy a Maxim se jednorukého otázal: »Copak on je taky ilegál?« Jednoruký na něj rychle pohlédl a odpověděl: »Ale co vás nemá, jak jste na to přišel?« Vykročili za Zefem a snažili se postupovat přesně v jeho stopách. Maxim šel poslední. »Za co je tady?«

»Špatně přešel ulici,« odpověděl jednoruký a nadobro vzal Maximovi chuť do dalších debat.

Neurazili ještě ani sto kroků, když Zef zavelel »stát!« a hned nato »k zemi!« Praštili sebou na zem a silný strom před nimi se s táhlým skřípěním rozevřel a vysunul ze svého nitra dlouhou tenkou hlaveň polního děla, která se zahýbala ze strany na stranu, jako by pátrala po cíli, pak cosi zabzučelo a z černého ústí hlavně se líně vyploužil obláček žlutavého kouře. »Je to zvlhlý,« poznamenal Zef věcně, jako první se zvedl a otřepal si kalhoty. Strom s dělem podminovali a vyhodili do vzduchu. Pak přišlo minové pole, potom falešný kopec se zamaskovaným kulometem, který nezvlhl ani v nejmenším a dlouho je s pekelným rámusem, zaplavujícím celý les, tiskl k zemi; po tomhle zážitku se zamotali do hotové džungle ostnatého drátu, jen taktak se jí prodrali, a když se konečně zase dostali ven, něco po nich zahájilo palbu odkudsi shora a všechno kolem hořelo a vybuchovalo. Maxim ničemu nerozuměl, jednoruký klidně ležel tváří k zemi, kdežto Zef pálil granátometem do nebe a z ničeho nic zavyl: »Rychle, za mnou!« Rozběhli se pryč a na místě, kde právě leželi, vzplanul požár. Zef ze sebe chrlil ty nejpříšernější nadávky a jednoruký se nepochopitelně pohihňával… Uchýlili se do hustého porostu, jenže ten se naprosto nečekaně rozpištěl a rozsupěl, větvovím se hrnula zelená mračna jedovatého dýmu a zase bylo třeba utíkat, prodírat se křovinami, Zef zase ohavně láteřil a jednoruký křečovitě zvracel…

Konečně se utahal i Zef a ohlásil přestávku. Rozdělali oheň a Maxim jako nejmladší začal připravovat oběd — vařil polévku z konzervy. Zef a jednoruký, oba celí ukoptění a otrhaní, leželi hned vedle a kouřili. Kňour vypadal utrápeně — byl ze všech nejstarší, takže pro něj bylo celé to trmácení nejnamáhavější.

»To je u boha,« zakroutil hlavou Maxim. »Jak jsme vůbec dokázali prohrát válku při takové hustotě obrany na jeden čtvereční metr.«

»Co myslíte tím dokázali prohrát?« naštětil se jednoruký. »Tu válku prohráli všichni. Vyhráli jen Ohňostrůjci.«

»Což ovšem málokdo chápe, bohužel,« neodpustil si

Maxim a zamíchal šlichtu.

»Takovejmhle řečem už jsem odvyk,« řekl Zef. »Tady slyšíš většinou „Držte hubu, vychovanče“ nebo „Počítám do jedný“… Ty, chlapče, jakže se to jmenuješ…?«

»Maxim!«

»Jo, tak jo… Pořádně to zamíchej, a nepřej si mě, jestli to připálíš.«

Maxim míchal. A Zef prohlásil, že už je nejvyšší čas, že už nemá sil tohle dál snášet. V naprostém tichu snědli polévku. Maxim cítil, že se něco změnilo, že dnes bude něco řečeno. Jenže jednoruký se po obědě znovu uložil do trávy a zadíval se do nebe a Zef se s nesrozumitelným huhláním zmocnil prázdného kotlíku a vytíral ho kůrkou chleba.

»Něco tak zastřelit…,« bručel si pod nos. »V břiše mám prázdno, jako bych nedal do huby…, akorát jsem si rozvztekal žaludeční šťávy…«

Maxim se cítil celý nesvůj a pokusil se konverzovat o možnostech lovu v těchto krajích, ale nikdo se k němu nepřidal. Jednoruký ležel s očima zavřenýma a zřejmě spal. Zef vyslechl Maximovy úvahy a rozklady až do konce a jen zavrčel:

»Co tady chceš lovit, v tomhle radioaktivním hnojišti…« a taky se převalil na záda.

Maxim si povzdechl, vzal kotlík a odloudal se k potůčku, který zurčel někde nedaleko. Voda v potůčku byla průzračná, na pohled čistá a dobrá, takže Maxim na ni dostal chuť a nabral si do hrsti. Mýt kotlík v ní ovšem bohužel nemohl a pít z potoka už vůbec nebylo radno — voda byla silně radioaktivní. Maxim postavil kotlík na břeh, přidřepl vedle něj a zamyslel se.

Nejdřív si kdovíproč vzpomněl na Radu, která po jídle vždycky myla nádobí a jeho k tomu nepouštěla s absurdním argumentem, že je to prý ženská práce. Pak si uvědomil, že ho miluje, a byl na to hrdý, protože ho ještě žádná žena nemilovala. Moc se mu zachtělo Radu uvidět, a vzápětí si s krajní nedůsledností pomyslel, jak je dobře, že tu není. Tohle není ani pro ty nejodpornější chlapy, sem by to chtělo vyslat tak dvacet tisíc automatických metařů nebo možná celé místní lesy semlít se vším všudy na prach a vypěstovat tu nové, veselé nebo třeba chmurné a zasmušilé, ale čisté, aby případná chmurnost byla vysloveně přírodní.

Pak si uvědomil, že sem byl vyhnán navždy, a podivil se naivitě lidí, kteří ho sem poslali, aniž by od něj žádali nějaký slib, že tu zůstane: zřejmě si představovali, že tu bude dobrovolně živořit a ještě ke všemu jim po lesích pomáhat při budování dalších tras vysílacích věží. V arestantském vagónu někdo vykládal, že lesy se táhnou stovky kilometrů k jihu a že o vojenskou techniku není nouze ani na poušti… Kdepak, tady nezůstanu. Massarakš, ještě včera jsem ty věže kácel, a dneska bych pro ně měl planýrovat terén? Už toho bylo dost… Takže. Ujasněme si situaci. Několik minut si ujasňoval situaci. Kňour mi nevěří, Zefovi věří, a mně ne. A já zase nevěřím Zefovi, přestože k nedůvěře zřejmě nemám důvod. Asi se Kňourovi zdám stejně podezřelý, jako mně připadá podezřelý Zef… No dobře, když mi Kňour nevěří, znamená to, že jsem zase sám. Mohl bych samo sebou doufat v setkání s Generálem nebo s Kopytem, ale to je příliš nepravděpodobné. Taky bych se mohl pokusit o sestavení skupiny z lidí, které zatím neznám, ale — massarakš, člověk musí být sám k sobě upřímný: na něco takového se nehodím. Alespoň zatím. Jsem příliš důvěřivý… Tak, a teď si ujasním úkol. Co chci?

Několik minut si ujasňoval úkol. Kdyby tu byl aspoň Gaj… Ale Gaje za trest odveleli k nějaké speciální jednotce s podezřele podivným názvem. Něco jako Blitzträger. Ano, nejspíš na všechno zůstal sám.

V každém případě je třeba odsud zmizet. Přirozeně se pokusím dát dohromady nějakou skupinu, ale když to nepůjde, uteču sám… A opatřím si tank, to rozhodně… Tady je zbraní pro sto armád… Za těch dvacet let už je to pěkně poničené a ještě ke všemu automatizované, ale snad to půjde nějak předělat. To by v tom byl čert, aby mi Kňour nakonec neuvěřili pomyslel si téměř zoufale, zvedl kotlík a rozběhl se zpátky k ohni.

Zef s Kňourem nespali; leželi hlavami k sobě a o něčem se tiše, ale vzrušeně dohadovali. Sotva Zef Maxima zahlédl, sykl: »Nech toho!« a vstal. Výhružně zvedl zrzavou bradu, vypoulil oči a zařval: »Kde se flákáš, massarakš! Kdo ti dovolil chodit někam pryč? Musíme dělat, jinak nedostaneme nic k žrádlu, massarakš!«

A Maxim se rozlítil. Snad poprvé v životě zaječel na jiného člověka, seč mu hlas stačil:

»Aby vás husa kopla, Zefe! Dokážete vůbec myslet na něco jiného než na kus žvance? Celý den od vás slyším jen žrát, žrát, žrát! Můžete si sežrat moje konzervy, jestli máte takové problémy…«

Praštil kotlíkem o zem, popadl ruksak a chvatně prostrkoval vzteky rozklepané ruce do popruhů. Akustický efekt z odhozeného kotlíku byl tak pronikavý a nečekaný, že si Zef div nesedl, užasle na Maxima zacivěl, zpod vousů se vysypalo tlumené bublání a chroptění a Zef se rozřehtal na celý les. Jednoruký se k němu přidal, ale v jeho případě nebylo nic slyšet, jen vidět. Maxim nevydržel a zasmál se taky, třebaže poněkud rozpačitě.

»Massarakš!« zasípal nakonec zmoženě Zef. »Tomuhle teda říkám hlas…! Kdepak, kamaráde,« obrátil se ke Kňourovi, »ty si na moje slova eště vzpomeneš. Ale co jsem řek, to platí. Vztyk!« zařval. »A vpřed, jestli chcete to, dneska večer žrát!«

Neudrželi se. Chvíli bujaře hulákali a smáli se, ale nakonec zvážněli a pustili se dál. Maxim zuřivě zneškodňoval miny, vylamoval z lafet kulometná dvojčata, odšroubovával bojové hlavice protileteckých raket, které výhružně čněly z podzemních ramp; zase plameny, palba, syčivé pramínky slzného plynu, odporný puch ze zdechlin rozkládajících se zvířat, prostřílených automaty. Všichni byli čím dál tím vzteklejší, špinavější a otrhanější a Zef chroptěl Maximovi do ucha: »Vpřed, vpřed! Jestli chceš žrát, musíme jít dál!« a jednoruký Kňour už toho měl dočista plné zuby a sotva se vlekl daleko za nimi, opíraje se o svou minohledačku jako o berlu…

Za pár hodin měl Maxim Zefa definitivně po krk, a tak se zpočátku dokonce zaradoval, když jeho rudovousý kolega poděšeně zařval a s rachotem se probořil pod zem. Maxim si špinavým rukávem setřel pot ze špinavého čela a pomalu a opatrně přistoupil k okraji tmavé úzké trhliny, schované v trávě. Trhlina byla zřejmě hluboká, neproniknutelně temná, táhl z ní chlad a vlhko, vidět nebylo ani to nejmenší a Maxim jen zaslechl tiché chřestění, drnčení a Zefovy nesrozumitelné kletby. Mezitím se dobelhal i Kňour, také nahlédl do štěrbiny a zeptal se Maxima:

»On je dole? Co tam dělá?«

»Zefe!« zavolal Maxim a naklonil se do tmy. »Jste tam, Zefe?«

Ze skuliny tlumeně zaznělo:

»Slezte za mnou! Nebo seskočte, je to tu měkký!«

Maxim pohlédl na jednorukého. Ten jen zakroutil hlavou.

»To není nic pro mě,« řekl. »Jen skočte, já vám potom spustím lano.«

»Kdo je to tady?« zařval dole Zef. »Budu střílet, massarakš!«

Maxim spustil nohy do tmy, odrazil se a seskočil. Téměř okamžitě se po kolena zabořil do kypré hmoty a sedl si. Zef byl někde nablízku. Maxim zavřel oči a chvíli jen tak seděl, aby si zvykl na tmu.

»Pojď sem, Maku, tady někdo je,« zahučel Zef. »Kňoure!« křikl nahoru, »skákej!«

Kňour odpověděl, že je utahaný jako pes a s radostí si chvilku posedí nahoře.

»Jak chceš,« mínil Zef. »Ale já bych řek, že je to Pevnost. Budeš litovat…«

Jednoruký odpověděl nezřetelně, jeho hlas sem sotva doléhal: nejspíš mu zase bylo zle a na žádnou Pevnost nebyl zvědav. Maxim otevřel oči a rozhlédl se kolem. Seděl na hromadě hlíny uprostřed dlouhé chodby s drsnými hrbolatými betonovými zdmi. Díra ve stropě byla snad ventilační šachta, snad průstřel. Zef stál asi dvacet kroků od něj, také se rozhlížel a svítil si pohotovostní lampou na všechny strany.

»Co je to tady?« zeptal se Maxim.

»Copak já vím?« odsekl Zef hašteřivě. »Možná nějakej bunkr. Nebo jsme se skutečně dostali do Pevnosti. Víš ty vůbec, co je to Pevnost?«

»Ne,« přiznal se Maxim a pomalu se sesunul z hromady hlíny na podlahu.

»Nevíš,« opakoval Zef roztržitě. Neustále se rozhlížel a šmejdil světlem po stěnách. »Tak co teda víš, massarakš? Hele, zrovna teď tu někdo byl…«

»Člověk?« zeptal se Maxim.

»Nevím,« odpověděl Zef. »Protáh se při zdi a zmizel… Ale Pevnost, chlapče, to je taková věc, že bysme vocuď s naší prací mohli bejt hotový třeba za den… Aha, stopy…«

Posadil se na bobek. Maxim přidřepl vedle něj a spatřil v prachu pod zdí řetízek otisků nějakých nohou.

»Divné stopy,« řekl.

»To teda jo, kamaráde,« přikývl Zef a rozhlédl se. »Takový jsem tu eště neviděl.«

»Jako by tu někdo prošel po pěstech,« poznamenal Maxim. Sevřel ruku v pěst a otiskl ji vedle jedné ze stop.

»Vypadá to na to,« připustil uznale Zef. Posvítil do hloubi chodby. Dala se tam tušit nějaká změna — snad záhyb, snad slepá ulička. »Nepůjdeme se tam podívat?« zeptal se.

»Ticho!« sykl Maxim. »Mlčte a nehýbejte se.«

V podzemí panovalo vatové vlhké ticho, ale chodba určitě žila. Tam vpředu — Maxim nedokázal určit, kde přesně a jak to může být daleko — stál kdosi přimáčknutý ke zdi, kdosi malý, vydávající slabé neznámé vůně, kdosi, kdo je pozoroval a komu se jejich přítomnost ani trochu nezamlouvala. Bylo to individuum naprosto neznámé a jeho záměry se nedaly ani tušit…

»Opravdu tam musíme jít?« zapochyboval Maxim.

»Rád bych,« přiznal se Zef.

»A proč?«

»Musíme se tam podívat, třeba je to opravdu Pevnost… Kdybysme našli Pevnost, kamaráde, všechno by se rázem změnilo. Já osobně na ni moc nevěřím, ale když to jiný říkaj, asi na tom něco bude… Třeba všichni nelžou…«

»Někdo tam je,« mínil Maxim, »ale zatím ještě nejsem schopen říct, kdo to je.«

»Jo? Hm… Pokud je to Pevnost, tak by tu podle řečí, co kolujou mezi lidma, měly bejt zbytky posádky… Rozumíš! Seděj v díře a nevěděj, že válka skončila, protože se uprostřed války prohlásili za neutrály, zavřeli se pod zem a vyhrožovali, že když se na ně bude chtít někdo dostat, vodpálej celou pevninu… Jestli je to opravdická Pevnost, dokážou ty chlapi všechno… To jo… Nahoře se přece ozejvaj výbuchy, střelba… To si docela dobře můžou myslet, že válka eště neskončila… Velel tomu nějakej princ nebo vévoda… S těma se tak setkat a popovídat si s nima…«

Maxim se znovu zaposlouchal.

»Ne,« prohlásil s jistotou. »Tam není ani princ, ani vévoda. Tipoval bych to na nějaké zvíře či co… Bane, to nebude ani zvíře… Nebo…?«

»Co nebo?«

»Říkal jste buď zbytky posádky, nebo…«

»Jo tak… Ale, to je taková blbost, babský kecy… Pojď, podíváme se.«

Zef nabil granátomet, namířil před sebe a s lampou v natažené ruce vyrazil kupředu. Maxim šel vedle něj. Několik minut se mátožně vlekli rovnou chodbou, pak narazili na zeď a odbočili doprava.

»Tropíte hrozný rámus,« vyplísnil Zefa Maxim. »Před námi se něco děje, ale když vy tak strašně funíte…«

»No a co, to mám kvůli tobě přestat dejchat?« rozkohoutil se okamžitě Zef.

»A ta vaše lampa mi taky vadí,« dodal Maxim.

»Proč by ti, prosím tě, měla vadit? Dyť je tu tma jako v pytli…«

»Ve tmě vidím,« vysvětlil mu Maxim, »jenže takhle nic pořádně nerozeznám… Víte co, já půjdu sám, a vy zůstanete tady. Jinak nic nezjistíme.«

»Nó, jak myslíš…,« pronesl Zef nezvykle váhavým hlasem.

Maxim znovu zamhouřil oči, sehnul se a vykročil těsně při stěně, snaže se pokud možno nehlučet. Neznámý byl někde kousek před ním a Maxim se k němu krok za krokem blížil. Chodba neměla konce. Vpravo se ze tmy vylouply několikery dveře — všechny byly železné a zavřené. Do tváře mu dýchal lehký průvan. Vzduch byl syrový, nasycený pachy plísně a taky toho neznámého, živočišně teplého. Za ním opatrně supěl Zef — necítil se ve své kůži a zřejmě se bál, aby nezůstal pozadu. Maxim si to uvědomil a v duchu se usmál. Na okamžik se tak rozptýlil a ta vteřinka úplně stačila, aby mu neznámý zmizel. Maxim nechápavě zůstal stát. Neznámý byl přece pořád jen o pár kroků před ním, a pak jako by se v mžiku ve vzduchu rozplynul a naprosto neočekávaně se ocitl za jejích zády.

»Zefe!« zavolal Maxim.

»Co je?« ozval se dutě ryšavec.

Maxim si představil, jak neznámý stojí mezi nimi a otáčí hlavu po hlasech.

»Je mezi námi,« upozornil ho Maxim. »Chraň vás pánbůh vystřelit.«

»Dobrý,« odpověděl po krátké odmlce Zef. »Nevidím ani ň. Jak vypadá?«

»Nevím,« odpověděl Maxim. »Bude to měkké.«

»Zvíře?«

»Neřekl bych.«

»Přece jsi říkal, že potmě vidíš.«

»Ale ne očima,« upřesnil Maxim. »A mlčte.«

»Ne vočima…,« zabručel Zef a utichl.

Neznámý ještě chvilku stál, a pak se přesunul na druhou stranu chodby, na chvíli zmizela zase se vynořil před Maximem. Taky je zvědavý, pomyslel si Maxim. Moc se snažil přinutit se, aby s tím podivným tvorem sympatizoval, ale něco mu vadilo — nejspíš exotická kombinace neanimálního intelektu s polozvířecím zevnějškem. Znovu vykročil dál. Neznámý ustupoval a udržoval stále stejný rozestup.

»Jak to jde?« zeptal se Zef.

»Pořád stejně,« odpověděl Maxim. »Možná že nás někam vede nebo láká.«

»A budem na něj stačit?«

»Nechce nás napadnout,« řekl Maxim. »Taky ho zajímáme.«

Odmlčel se, protože neznámý zase zmizel, a Maxim rázem pochopil, že chodba skončila. Ocitli se ve velké prostoře, ale tady byla velká tma i na Maxima — neviděl téměř nic. Cítil přítomnost kovu a skla: lehce tu čpěla rez a někudy blízko procházelo vysokonapěťové elektrické vedení. Několik vteřin se ani nepohnul, a když se zorientoval, natáhl se po vypínači, ale vtom se tvor objevil znovu. A nebyl sám, přišel s ním ještě jeden. Maxim měl pocit, že není úplně stejný, ale je prvnímu hodně podobný. Stáli u téže stěny jako Maxim a on už slyšel jejich častý a vlhký dech. Strnul v naději, že se ještě přiblíží, ale to je ani nenapadlo, a tak ze všech sil zúžil zřítelnice a stiskl tlačítko vypínače.

Síť zřejmě nebyla v pořádku, protože žárovky zaplály jen na zlomek vteřiny, někde daleko třaskavě praskly pojistky a světlo znovu zhaslo, ale Maxim si stačil všimnout, že neznámí tvorové jsou malých postav, asi jako urostlý pes, porostlí tmavou srstí a mají velké těžké hlavy. Jejich oči Maxim postřehnout nestačil. Podivné bytosti okamžitě zmizely, jako by tu nikdy nebyly.

»Co to tam děláš?« zeptal se Zef poplašeně. »Co měl znamenat ten záblesk?«

»Zapnul jsem světlo. Pojďte sem.«

»A co ten ten? Viděls ho?«

»Skoro ne. Ovšem vypadá to skutečně na zvířata. Něco jako psi s velkými hlavami…«

Po zdech zaskotačil útlý paprsek Zefovy lampy. Vousáč v chůzi úlevné vykládal:

»Jo ták, psi… To vím, žijou tady v lese. Živýho jsem sice eště nikdy neviděl, ale mrtvejch se jich tu válí…«

»To se mi nezdá,« už zapochyboval Maxim. »Mně se to s těmi zvířaty pořád nechce zdát.«

»Ale jo, jsou to zvířata,« řekl Zef a jeho hlas se hučivě rozlehl pod vysokou klenbou. »Vyděsili jsme se úplně zbytečně. Já už se lek, že jsou to upíři… Massarakš! Tak přece je to Pevnost!«

Zastavil se uprostřed podzemního sálu, šátraje kuželem světla po řadách ciferníků a rozvodných desek. Matně se lesklo sklo, chrom a vybledlá umělá hmota.

»Blahopřeju ti, Maku! Našli jsme ji! Udělal jsem chybu, když jsem na to nevěřil. To je… A co je tohle? No vidíš… Elektronkovej mozek, a všechno je pod proudem! Krucipísek, tady tak s sebou mít Kováře…! Poslouchej, a co ty, ty bys tomu náhodou nehověl?«

»Čemu konkrétně?« zeptal se Maxim a přistoupil blíž.

»No celý tyhle mechanice… Tohle je totiž ovládací pult. Kdybysme pochopili, co je k čemu, tak je celej kraj náš! Všechno nahoře se nechá ovládat tady z toho pultu! Massarakš, kdybych já vo tom měl páru…!«

Maxim mu lampu vzal, umístil ji tak, aby světlo obsáhlo co největší prostor, a rozhlédl se. Všude tu ležel prach, už hodně let, a na stole v rohu, na zpráchnivělém kusu papíru stál talíř popatlaný čímsi černým. Vedle ležela vidlička. Maxim se prošel podél pultů, přejel prsty po páčkách a knoflících, pokusil se oživit počítač a stiskl nějakou páku, ta mu však zůstala v ruce…

»Moc pochybuju,« poznamenal nakonec, »že odsud by se ještě dalo něco ovládat. Za prvé mi to všechno připadá příliš primitivní, nejspíš to bude pozorovatelna nebo jedno z Kontrolních stanovišť… Všechno to zařízení vypadá na pomocné…, počítač je málo výkonný, dokáže řídit nanejvýš deset tanků… A pak — všechno to je hrozně chatrné, na nic se nedá sáhnout. Soustava je sice pod proudem, ale napětí už hodně pokleslo pod stanovenou normu, kotel bude zřejmě celý ucpaný… Nene, Zefe, to není tak jednoduché, jak by se vám mohlo zdát…«

Vtom si všiml trubek zabudovaných do zdi a opatřených gumovou manžetou, přitáhl si k nim duralovou stoličku a přitiskl oči k očnicím. K jeho velkému údivu byla optika v dokonalém stavu, ale ještě víc ho překvapilo to, co spatřil. V zorném poli periskopu se ukázala nějaká naprosto neznámá scenérie: žlutobílá poušť, písčité duny, torzo kovové konstrukce… Vanul tam silný vítr, přes duny se plazily pramínky písku, kalný obzor se stáčel do mělké misky.

»Podívejte se!« vybídl Zefa. »Co je to, a kde?«

Zef opřel granátomet o pult, přistoupil k okulárům a podíval se.

»To je divný,« prohlásil po chvíli mlčení. »Poušť. Kamaráde zlatej, to je takovejch čtyři sta kilometrů daleko…« Zvedl hlavu od okulárů a pohlédl na Maxima. »Kolik v tomhle museli utopit práce a prachů, neřádi… A co z toho? Teď se tam akorát prohání vítr a zvedá písek — a jakej to bejval kraj! Před válkou, jako kluk jsem tam jezdíval do lázní…« Vstal. »Pojď pryč,« broukl trpce a uchopil svou lampu. »Tady to my dva nedáme dohromady. Budeme muset počkat, až chytěj Kováře a strčej ho za katr… Jenže jeho za mříže nestrčej, toho nejspíš rovnou voddělaj… Tak co, jdeme?«

»Půjdem,« přikývl Maxim. Prohlížel si zvláštní stopy na podlaze. »Ale tohle mě zajímá mnohem víc.«

»To sis klidně moh vodpustit,« zabručel Zef. »Tady asi běhá zvířat…«

Hodil si granátomet na záda a vydal se k východu ze sálu. Maxim, který stále nemohl odtrhnout oči od těch stop, se neochotně vydal za ním.

»Jed bych,« utrousil Zef.

V chodbě Maxim navrhl, že by se mohli pokusit vylomit některé dveře, ale Zef soudil, že by to k ničemu nebylo.

»Tyhle věci se stejně eště budeme muset věnovat se vší vážností. Tak proč bysme tu ztráceli čas, když nemáme vodmakanou normu. Sem se musí jít s někým, kdo tomu rozumí…«

»Na vašem místě bych s touhle Pevností moc nepočítal,« poznamenal Maxim. »Jednak je to všechno strašně zpustlé a poničené a mimoto už je obsazená.«

»A kdo ji vobsadil, že se tak ptám? Ty čoklové…? Ty jseš stejnej jako tamti… Ti věčně melou vo upírech, a ty zase vo psech…«

Zef se zarazil. Chodbou se rozlétl hrdelní hlas, mnohonásobnou ozvěnou se odrazil od stěn a utichl. A vzápětí sem odněkud zdaleka dolehl další takový hlas. Byly to velice známé zvuky, ale Maxim si nedokázal uvědomit, odkud je zná.

»Tak tohle tu hejká po nocích!« chytil se Zef za čelo. »A my si mysleli, že jsou to ptáci.«

»Podivný křik,« pronesl zamyšleně Maxim.

»Jestli divnej, to ti neřeknu,« odpověděl Zef, »ale každopádně trochu strašidelnej. Když to v noci začne hejkat po celým lese, spadne ti srdce do kalhot… A kolik už jsem vo tom vyslech pohádek… Měli jsme tu jednoho kriminálníka, kterej se vytahoval, že ten jazyk zná. A překládal nám to…«

»A co překládal?«

»To víš, všelijaký blbosti. Copak tohle je nějakej jazyk?«

»Kde je teď ten kriminálník?«

»Nezvěstnej,« řekl Zef. »Dělal u stavařů, jeho parta zabloudila v lese a…«

Odbočili doleva a daleko před nimi svitla kalně bledá skvrna světla. Zef vypnul lampu a strčil ji do kapsy. Kráčel teď první, a když najednou prudce zastavil, Maxim do něj div nevrazil.

»Massarakš,« zahučel Zef.

Napříč přes chodbu ležela lidská kostra.

Zef strhl granátomet z ramene a rozhlédl se.

»Tohle tu nebylo,« broukl si pod nos.

»Máte pravdu. To sem musel někdo před chvilkou položit.«

Zezadu, z hlubin podzemí se rozhalekal celý sbor táhlých hrdelních skřeků. Skřeky se mísily s ozvěnou, jako by ve sklepení ječelo tisíc chřtánů, které unisono skandovaly nějaké čtyřslabičné slovo. Maxim v tom cítil posměšek, provokaci, urážku. Sbor však umlkl stejně náhle, jako předtím začal. Zef hlučně vydechl a granátomet v jeho rukou klesl k zemi. Maxim ještě jednou pohlédl na kostru.

»Já bych si to vykládal jako výstrahu.«

»Já taky,« souhlasil Zef. »Radši sebou hodíme.«

Rychle došli až k průrvě ve stropě, vyškrábali se na hromadu hlíny a nad sebou spatřili rozrušenou Kňourovu tvář. Ležel opřen hrudí o okraj průrvy a v ruce držel lano se smyčkou.

»Co to tam máte?« zeptal se. »To jste křičeli vy?«

»Hned ti to vyklopíme,« uklidnil ho Zef. »Máš to lano nějak zajištěný?«

Vyšplhali nahoru. Zef sobě a jednorukému ukroutil cigaretu, zapálili si, ale Zef chvíli neříkal nic — zřejmě se snažil trochu si utřídit čerstvé dojmy. »Všechno hrozně zchátralý, ale šťáva tam je a nějakej užitek pro nás z toho koukat může, jen musíme sehnat lidi, který tomu hověj… No.« Zatáhl z cigarety, vypustil z dokořán otevřených úst oblak dýmu, úplně jako pokažený plynomet. »Pokud tomu dobře rozumím, tak tam teď žijou psi. Vzpomínáš, jak jsem ti vo nich vykládal? Takoví psi s velkejma hlavama… A ty křičeli… Ale když vo tom tak přemejšlím, tak to vlastně ani nemuseli bejt voni, protože…, no…, jak bych ti to vyložil… No prostě zatímco jsme tam s Makem chodili, někdo položil do chodby kostlivce. A to je všechno.«

Jednoruký pohlédl nejdřív na něj a potom na Maxima.

»Mutanti?« zeptal se.

»Možná,« připustil Zef. »Já neviděl nikoho, ale Mak říká, že zahlíd psy…, jenže přej ne vočima… A čím jsi je teda viděl, Maku?«

»Očima jsem je viděl taky,« vyhnul se přímé odpovědi Maxim. »A mimochodem bych rád dodal, že kromě těch vašich psů už tam nikdo nebyl. To bych věděl. A ti vaši psi jsou úplně něco jiného, než si představujete. Rozhodně to nejsou zvířata…«

Kňour neřekl nic. Zvedl se, smotal lano, pověsil si ho k pasu a znovu se posadil vedle Zefa.

»Čertví,« zabručel Zef. »Možná to skutečně nejsou zvířata… Tady je možný všechno… Tady jsme na jihu…«

»Ale mutanti by to přece být mohli, ne?« zeptal se Maxim.

»Neřek bych,« zakroutil hlavou Zef. »Mutanti — to jsou jen hrozně znetvořený lidi. Nebo znetvořený děti lidí docela normálních. Mutanti. Víš ty vůbec, co jsou to mutanti?«

»Vím,« řekl Maxim. »Háček je ovšem v tom, jak daleko může taková mutace dojít.«

Chvíli všichni mlčeli a uvažovali. První se ozval Zef. »No, radši toho necháme, když jseš takovej vzdělanej. Vstávej!« Zvedl se. »Moc práce už nám nezbejvá, ale času taky ne. A žrát se nám chce všem…,« mrkl na Maxima. »Přímo patologicky. Víš, co je to patologicky?«

Měli vyčistit ještě jihozápadní sektor čtverce, ale už se do toho nepustili. Před lety tu nejspíš došlo k obrovskému výbuchu. Ze starého lesa zbyly jen poloshnilé zpřerážené kmeny a ožehlé pařezy, uříznuté jako břitvou, a z té spouště už se zvedalo husté mlází. Půda byla zčernalá, zuhelnatělá a prošpikovaná rozdrcenou rzí. Po takovém výbuchu nemohlo z případné techniky zůstat nic a Maxim už tušil, že Zef je sem vede kvůli něčemu jinému než kvůli práci.

Z křoví jim naproti vylezl zarostlý človíček v umolousané trestanecké hazuce. Maxim ho poznal — byl to první domorodec, kterého na obydleném ostrově spatřil, starý Zefův kolega, nádoba kosmického žalu.

»Počkejte,« řekl Kňour, »já s ním promluvím.«

Maximovi Zef přikázal, aby se posadil tam, kde zrovna stojí, sám si sedl taky a začal se přezouvat, pískaje si do vousů kriminálnický cajdák Jsem kluk jak buk, co ho zná celá periférie. Kňour přistoupil k nádobě žalu, oba se vzdálili někam do mlází a něco si tam šeptali. Maxim je slyšel výborně, ale ničemu nerozuměl, protože mluvili nějakým žargonem, z něhož pochytil jen několikrát vyslovené slovo pošta. Brzy přestal poslouchat. Cítil se utahaný a špinavý. Dnes měl za sebou příliš mnoho nesmyslné práce, příliš mnoho nesmyslného nervového vypětí, příliš dlouho dnes vdechoval kdejaký neřád a nachytal příliš mnoho rentgenů. A za celý ten den neudělal nic opravdového, užitečného, a neměl nejmenší chuť vracet se zpátky na barák.

Pak nádoba žalu zmizela, Kňour se vrátil, posadil se před Maxima na pařez a řekl:

»A teď bychom si promluvili.«

»Všechno v pořádku?« zeptal se Zef.

»Ano,« odpověděl Kňour.

»Dyť jsem ti to říkal,« zahučel spokojeně Zef, prohlížející si proti světlu děravou podrážku. »Já mám na takový fešáky čuch.«

»Tak mě poslouchejte, Maku,« pokračoval Kňour. »Prověřili jsme si vás natolik, nakolik nám to naše současné postavení dovoluje. Generál za vás ručí. Ode dneška budete podřízen osobně mně.«

»Velice mě těší,« opáčil Maxim potměšile. Nejraději by ještě podotkl: Jenomže mně se za vás žádný Generál nezaručoval, ale potom jen dodal: »Poslouchám vás.«

»Generál nám sdělil, že se nebojíte radiace ani zářičů. Je to pravda?«

»Ano.«

»Takže vy jste schopen kdykoli přeplavat Modrého Hada a nic se vám nestane?«

»Už jsem vám říkal, že odsud mohu utéct, kdykoli se mi zamane.«

»My ovšem nepotřebujeme, abyste uprchl… Pokud tomu dobře rozumím, nepředstavují pro vás nebezpečí ani hlídkové vozy.«

»Pokud máte na mysli mobilní zářiče, je to tak.«

»Výborně,« uzavřel Kňour. »A tím je dána vaše úloha pro nejbližší období. Budete spojka. Na můj rozkaz přeplavete řeku a pošlete z nejbližší pošty telegramy, které vám nadiktuji. Rozumíte?«

»Tomu bych rozuměl,« odtušil pomalu Maxim. »Ale nerozumím jiné věci…«

Kňour na něj hleděl bez jediného mžiknutí oka — suchý, šlachovitý, zmrzačený stařec, chladný a nelítostný bojovník, bojovník od plenek, hrůzný a úctu vzbuzující plod světa, v němž se hodnota lidského života rovná nule, muž, který nezná nic než boj a který vše s výjimkou boje zavrhuje — a v jeho přimhouřených, pátravých očích Maxim jako v knize četl svůj osud na několik příštích let.

»A čemu?« zeptal se Kňour.

»Domluvme se rovnou,« navrhl Maxim nesmlouvavě, »Já už nehodlám pracovat naslepo. Rozhodně se nechystám zabývat se věcmi, které jsou podle mého názoru hloupé a zbytečné.«

»Například?« zajímalo Kňoura.

»Velmi dobře chápu, co je to disciplína, a stejně dobře vím, že bez disciplíny nemá naše práce žádnou cenu. Domnívám se však, že disciplína musí být moudrá a podřízený musí mít jistotu, že rozkaz je rozumný. Vy jste mi přikázal, abych dělal spojku. Já jsem ochoten tu spojku dělat, i když bych byl schopen větších věcí, ale pokud je to zapotřebí, mohu být spojka. Musím vsak mít záruku, že telegramy, které posílám, neznamenají marnou smrt pro beztak nešťastné a zoufalé lidi…«

Zefova brada se znovu bojovně natrčila, ale Kňour i Maxim ho oba stejným gestem přinutili mlčet.

»Dostal jsem rozkaz zničit věž,« pokračoval Maxim. »Nikdo mi nevysvětlil, jaký to má smysl. Mně osobně bylo jasné, že je to praštěný a životu nebezpečný nápad, ale rozkaz jsem splnil. Ztratil jsem tam tři přátele a nakonec se ukázalo, že to byla past státní prokuratury. A já jsem si řekl dost! Víc už nejsem ochoten útočit na věže. A co víc, jsem tvrdě odhodlán všemožně bránit operacím tohoto druhu…«

»Tak jseš blbec,« neudržel se Zef. »Ty smrkáči!«

»Proč?« zeptal se Maxim.

»Nechte toho, Zefe!« okřikl vousáče Kňour, který po celou tu dobu z Maxima nespustil oka. »Jinak řečeno — vy chcete znát všechny plány našeho štábu, Maku, je to tak?«

»Ano,« potvrdil Maxim. »Už nechci pracovat naslepo.«

»Ty jseš ale drzej spratek!« zvolal Zef, »Já nemám slov, jakej ty jseš drzej spratek…! Poslouchej, Kňoure, ale mně se ten kluk líbí. Kdepak, na ty já mám voko…«

»Žádáte příliš velkou důvěru,« utrousil Kňour chladně. »Takovou důvěru si člověk musí zasloužit.«

»A v zájmu toho kácet pitomé věže?« zeptal se vyzývavě Maxim. »Je pravda, že ve vaší ilegální organizaci působím teprve několik měsíců, ale po celou tu dobu slyším pořád jedno a totéž — věže, věže, věže… Já nechci bourat věže, to nemá cenu! Chci bojovat proti tyranii, proti hladu, proti chaosu, korupci, lži… Mně samo sebou nemusí nikdo vysvětlovat, že věže vás deptají a ničí… Ale vy dokonce i proti těm věžím postupujete nějak připitoměle. I každému z vás snad je naprosto jasné, že věže jsou retranslační, což znamená, že musíme udeřit přímo na Centrum, a ne se párat s každou věží zvlášť…«

Kňour i Zef promluvili jeden přes druhého:

»Kdo vám řekl o Centru?« zeptal se Kňour.

»A kde ho chceš hledat, to Centrum?« zeptal se Zef.

»Že podobná soustava musí někde mít své srdce, to chápe i nepříliš vzdělaný inženýr,« prohodil Maxim pohrdavě. »A jak ho najít, to by měl být úkol, jemuž bychom se v současné době měli věnovat. Ne běhat proti kulometům a tahat lidi na smrt, ale pátrat po Centru…«

»Tak za prvé — tohle všechno víme i bez tebe,« přerušil ho zuřivě Zef, ve kterém už všechno vřelo. »A za druhý, massarakš, nikdo nezahynul zbytečně. Každej nepříliš vzdělanej inženýr musí taky vědět, ty smrkáči usmrkaná, že když zničíme několik věží, narušíme celistvost soustavy přenosů a můžeme osvobodit celou oblast! Na to se ovšem musej ničit věže. A my se to učíme — massarakš! Chápeš to, nebo ne? A jestli ještě jednou řekneš, že naši kluci padli zbytečně…«

»Počkejte,« přerušil ho Maxim, »a dejte ty ruce pryč. Osvobodit oblast. No dobrá, a co pak…?«

»To si klidně přijde nějakej smrkáč a začne nám vykládat, že chcípeme zbytečně!« zuřil Zef.

»A co dál?« opakoval důrazně Maxim. »Legionáři přivezou mobilní zářiče a je s vámi konec.«

»Starou belu!« odsekl Zef. »Za tu dobu obyvatelstvo oblasti přejde na naši stranu a pro legionáře nebude tak snadný se tam nacpat. Jedna věc je desítka takzvanejch degenerátů, a jiná věc deset nebo sto tisíc rozzuřenejch…«

»Zefe, Zefe!« snažil se Kňour mírnit rozčileného přítele.

Zef jen netrpělivě mávl rukou.

»Statisíce rozzuřenejch lidí z měst, farmářů a možná i vojáků, kteří pochopili a na celej život už si budou pamatovat, že je někdo nestydatě voblbuje…«

Kňour beznadějně zakroutil hlavou a odvrátil se.

»Počkat, počkat,« nedal se Maxim. »Co to říkáte? A proč by to najednou měli pochopit? Ti vás přece rozsápou na kousky. Všichni v zemi mají za to, že je to protibalistická ochrana…«

»A co si myslíš ty, že to je?« zeptal se Zef a upřel na Maxima pichlavý kukuč.

»Já to přece vím,« řekl Maxim. »Už mi to vyprávěli…«

»A kdo?«

»Doktor… a Generál… Proč — to je to snad takové tajemství?«

»Copak toho ještě nebylo dost?« zeptal se tiše Kňour.

»A proč by toho mělo být dost?« namítl Zef stejně tiše a nějak nezvykle inteligentně. »Proč by toho vlastně mělo být dost! Ty přece víš, co si o tom myslím. Víš, proč tu sedím a proč tu zůstanu sedět až do konce života. A já zase vím, co si o tom myslíš ty. Tak proč by to mělo stačit? My oba jsme toho názoru, že by se to mělo volat po náměstích a křižovatkách, a když konečně dojde na věc, najednou se rozpomeneme na disciplínu a začínáme poslušně tancovat podle píšťalky všech těch vůdcistů, liberálů a osvětářů… Jenže teď před námi stojí tenhle chlapec. Neříkej mi, že nechápeš, jaký je. Copak ani takový člověk nemá právo vědět, o co jde?«

»Možná že právě takoví by to opravdu vědět neměli,« poznamenal stále stejně tiše Kňour.

Maxim nechápavě koukal z jednoho na druhého. Najednou se sami sobě vůbec nepodobali, nějak pohasli a z Kňoura jako by tiše vyprchala ona ocelová tuhost, na níž už si vylámalo zuby tolik prokuratur a polních soudů, kdežto ze Zefa se vytratila jeho bujará, poněkud vulgární žovialita, kterou nahradil stesk, jakési skryté zoufalství, pocit křivdy a pokory… Jako by si oba najednou vzpomněli na něco, co správně měli zapomenout, a taky se o to poctivě snažili.

»Já mu to řeknu,« neptal se Zef na Kňourovo dovolení a dal najevo, že se o tom ani radit nehodlá. Prostě to oznámil.

Kňour se neozval a Zef spustil.

To, co říkal, bylo obludné. Bylo to obludné už samo o sobě, a zároveň to bylo obludné proto, že to neponechávalo žádný prostor pro pochyby. Po celou tu dobu, co Zef mluvil — tlumeně, klidně, čistým jazykem vzdělaného člověka, se zdvořilými odmlkami, když se stručnou vsuvkou přispěchal Kňour — se Maxim pokoušel v tomto novém uspořádání světa najít alespoň nějakou mezírku, ale všechno jeho úsilí bylo marné. Nabízený obraz byl přehledný, v podstatě primitivní a beznadějně logický; vysvětloval Maximovi všechna zatím známá fakta a z těch několika doposud mlhavých míst v jeho vědomostech nezůstávalo nevysvětleno ani jediné. Byl to největší a nejstrašnější z objevů, které Maxim na obydleném ostrově učinil.

Záření vysílané z věží nebylo určeno degenerátům. Působilo na nervovou soustavu každé lidské bytosti na této planetě. Fyziologický mechanismus působení nebyl znám, ale jeho podstata spočívala v tom, že mozek ozářeného ztrácel schopnost kritické analýzy reality. Člověk myslící se proměňoval v člověka věřícího, a věřícího zběsile, fanaticky, navzdory do očí bijící skutečnosti. Každému, kdo se pohyboval v ozářené oblasti, se těmi nejprimitivnějšími metodami dalo vnuknout prakticky cokoli a ozářený takové vnuknutí chápal jako jedinou, světlou pravdu, pro kterou byl ochoten žít, trpět i zemřít.

A pole působilo neustále. Nenápadné, všudypřítomné a všepronikající. Nepřetržitě ho vytvářela gigantická síť věží, které pokryly celou zemi. Jako olbřímí vysavač vytahovaly z desetimiliónů mozků jakoukoli pochybnost o slovech a činech Ohňostrůjců. Ohňostrůjci usměrňovali vůli a energii miliónových mas, kam uznali za vhodné. Vnucovali celému národu zavrženíhodné ideje násilí a agrese; mohli milióny mužů poslat proti dělům a kulometům; dokázali by ty milióny přinutit ve jménu čehokoli zabíjet se navzájem; mohli by dokonce, kdyby je popadl takový rozmar, vyvolat masovou epidemii sebevražd… Mohli všechno.

A dvakrát denně v deset ráno a v deset večer rozjeli svůj mamutí mozkový vysavač na plný výkon a lidé na půl hodiny dočista přestávali být lidmi. Všechno napětí, které se v podvědomí hromadilo díky fatálnímu nesouladu mezi nanucenou vizí a realitou, se uvolňovalo v záchvatech blouznivého entuziasmu, v nadšené extázi patolízalství. Takové paprskové údery nadobro potlačovaly přirozené instinkty a nahrazovaly je obludným komplexem uctívání a pocitu nikdy nekončících povinností vůči Ohňostrůjcům. V tomto stavu ozářený cele ztrácel schopnost uvažovat a fungoval jako robot, který dostal pokyn.

Nebezpečím pro Ohňostrůjce byli jen lidé, kteří vzhledem k jistým fyziologickým zvláštnostem svého organismu na záření nereagovali. Říkalo se jim degeneráti. Stálé pole na ně nepůsobilo vůbec a intenzívní záření vyvolávalo v jejich případě jen nesnesitelné bolesti. Degenerátů bylo poměrně málo, zhruba jedno procento populace, ale byly to jediné bdící bytosti v tomto království náměsíčníků. Jen oni si uchovali schopnost střízlivě hodnotit situaci a chápat svěť tak, jak skutečně existuje, působit na něj, měnit ho a řídit. A nejodpornější na tom všem bylo to, že právě oni dodávali společnosti vládnoucí elitu, které se říkalo Ohňostrůjci. Všichni Ohňostrůjci byli degeneráty, avšak zdaleka ne všichni degeneráti patřili k Ohňostrůjcům. Ti, co se mezi elitu nedokázali dostat nebo se mezi ni dostat nechtěli, případně ani netušili, že taková elita existuje, byli prohlášeni za nepřítele militantního státu a podle toho se s nimi taky zacházelo.

Maxim pociťoval takové zoufalství, jako by najednou zjistil, že jeho obydlený ostrov není obydlen lidmi, ale loutkami. Obrovský aparát hitlerovské propagandy byl ve srovnání se soustavou zářičů dětskou hračkou. Rozhlasový přijímač nemusíte zapínat, Goebbelsovy řeči a jim podobné nemusíte poslouchat, noviny se dají nečíst. Ale zbavit se paprskového pole možné není. V dějinách pozemské civilizace nikdy nic podobného neexistovalo. Doufat tu nebylo v co. Zefův plán na obsazení některé z významnějších oblastí vypadal jako nejapné dobrodružství. Měli co do činění s obří mašinérií, příliš triviální na to, aby se někam vyvíjela, a příliš gigantickou na to, aby opravňovala k naději, že by mohla být rozvrácena nějakou nevelkou, třebaže dobře organizovanou silou. V zemi nebylo síly schopné osvobodit velký národ, který neměl ani ponětí o tom, že je nesvobodný a že, jak se trefně vyjádřil Kňour, vykolejil z trati dějin. Zevnitř se tento stroj zdál nezranitelný. Vůči jakýmkoli drobným poruchám byl imunní — při částečné destrukci se okamžitě obnovoval. Na každé vnější podráždění reagoval okamžitě a jednoznačně, aniž by se staral o osudy svých jednotlivých komponentů. Jedinou šanci skýtala představa, že tento aparát musí mít své Centrum, řídicí středisko, mozek. Takové Centrum by se teoreticky dalo zničit — stroj by strnul ve vratké rovnováze a nadešel by tak okamžik, kdy by bylo možno pokusit se přesunout ho do jiných kolejí, zpět na magistrálu historie. Jenže dislokace Centra byla tím největším tajemstvím, a pak, kdo by ho vůbec ničil? To není jako útok na věž. V tomto případě jde o operaci, která by si vyžadovala obrovské prostředky a především armádu lidí, kteří jsou uchráněni zhoubného účinku záření. Potřebovali by tedy lidi imunní vůči záření nebo jednoduché, snadno přístupné ochranné prostředky. Nic takového však nebylo ani ve výhledu. Několik stovek tisíc degenerátů nemělo jednotnou organizaci, režim je rafinovaně rozdělil a pronásledoval, mnozí vůbec patřili ke kategorii takzvaných legálů, ale i kdyby se podařilo tyhle lidi sjednotit v malou armádu a vyzbrojit, Ohňostrůjci by proti ní prostě vyslali mobilní zářiče a zničili by ji…

Zef už dávno mlčel a Maxim dosud zadumaně seděl a dloubal se proutkem v černé hlíně. Zef si odkašlal a rozpačitě hlesl:

»Taktak, kamaráde. Takhle to ve skutečnosti vypadá…«

Zřejmě už si v té chvíli vyčítal, že Maximovi všechno vyklopil.

»A v co tedy doufáte?« zmohl se konečně na otázku Maxim.

Zef s Kňourem mlčeli. Maxim zvedl hlavu, spatřil jejich obličeje a zamumlal:

»Promiňte… Já… To je… Promiňte…«

»Musíme bojovat,« pronesl nevzrušeně Kňour. »Bojujeme a budeme bojovat. Zef vás seznámil s jednou ze strategických linií štábu. Existují i další, z hlediska případné kritiky stejně zranitelné a v praxi ani jednou nevyzkoušené… Pochopte, že všechno se teprve rodí. Zralá teorie boje nemůže vzniknout na prázdném místě, jen tak, z ničeho…«

»Řekněte mi,« pronesl pomalu Maxim, »to vaše záření… působí stejně na všechny národy vašeho světa?«

Kňour se Zefem se po sobě podívali.

»Nerozumím,« řekl Kňour.

»Mám na mysli tohle. Je tu někde nějaký národ, ve kterém by se našlo alespoň několik takových jedinců jako já?«

»Sotva,« zapochyboval Zef. »Jedině snad mezi těma…, mutantama. Massarakš! Massarakš, snad se neurazíš, Maku, ale ty jseš přece jasnej mutant… Šťastná mutace, šance tak jedna ku miliónu…«

»Já se neurážím,« ujistil ho Maxim. »Takže mutanti… Ti jsou tam dál, v lesích?«

»Ano,« řekl Zef a zkoumavě si Maxima změřil.

»A co tam vlastně je?«

»Les a dál poušť…,« odpověděl Kňour.

»A mutanti?«

»Ano. Polozvířata… Šílení divoši… Poslyšte, Maku, nechte toho.«

»Viděl jste je někdy?«

»Jen mrtvé,« řekl Kňour. »Někdy je chytají po lesích a věší před baráky, pro povzbuzení.«

»A za co?«

»Za krk!« vyštěkl Zef. »Vrtáku! To je dobytek! Jsou nevyléčitelný, horší než lesní šelmy! Já už jich viděl, kdežto ty nemáš představu…«

»Tak proč tam k nim budují trasy věží?« zeptal se Maxim. »Že by si je chtěli ochočit?«

»Neblázněte, Maku,« začal ho znovu zrazovat Kňour. »Je to beznadějné. Nenávidí nás… Ačkoli dělejte, jak rozumíte. My nikoho nedržíme.«

Nastalo ticho. Pak se v dálce za jejich zády ozval kovový rachot a ryk. Zef se nadzvedl.

»Balista…,« poznamenal zamyšleně. »Že bych ji šel zabít…? Není to daleko, osumnáctej čtverec… Ale ne, necháme to na zejtra…«

Maxim se náhle rozhodl:

»Já se na to podívám. Běžte, dohoním vás.«

Zef po něm přejel pochybovačným pohledem.

»A dokážeš to? Abys tam nezařval…«

»Opravdu, Maku, rozmyslete si to dobře,« přidal se Kňour.

Zef, který ho dosud pozorně sledoval, se najednou lišácky zazubil.

»Jo tak, na tohle ty potřebuješ tank! Mazanej kluk. Ale mě nevoblafneš. No dobře, běž, večeři ti schovám. A až se z toho vzpamatuješ, tak se vrať… Uvědom si, že hodně samochodek je zaminovanejch, hrabej se v tom opatrně… Jdem, Kňoure, dožene nás.«

Kňour chtěl říct ještě něco, ale Maxim už se zvedl a vyrazil k průseku. Řeči ho nezajímaly. Rychle kráčel s granátometem v podpaždí a ani jednou se neotočil. Teď, když se rozhodl, se mu značně ulevilo, protože to, co ho čekalo, záviselo jen na jeho schopnostech a šikovnosti.

Загрузка...