Obydleny ostrov

Kapitola sedmnáctá

Dvě stě kilometrů od hontské hranice, když vojenský transport beznadějně uvízl na vedlejší koleji nějakého olezlého, zaneřáděného nádražíčka, novopečený vojín druhé kategorie Zef se přátelsky dohodl s policajtem, doběhl ke kotli pro horkou vodu a vrátil se s kapesním tranzistorem. Oznámil osazenstvu vagónu, že na nádraží panuje naprostý zmatek, do vlaků se nakládají hned dvě brigády najednou, generálové se navzájem seřvali tak, že by od nich pes kůrku nevzal, takže Zef využil nastalého chaosu, nenápadně se vetřel do houfce pobočníků a vojenských sluhů a jednoho z nich operativně připravil o tohle rádio.

Vagón jeho zprávu uvítal souhlasným řehotem. Všech čtyřicet lidí se okamžitě shluklo kolem Zefa. Dlouho se nemohli porovnat, někdo dostal pár do zubů, aby se tak necpal, láteřili a hartusili jeden na druhého, dokud je Maxim neokřikl: »Ticho, holomci!« Až pak se všichni utišili, Zef přijímač zapnul a ladil jednu stanici za druhou.

A rázem vyšly najevo nesmírně zajímavé věci. Především se ukázalo, že válka ještě nezačala. Hontská bojová liga vřeštěla na celý svět, že ti loupeživí uzurpátoři, ti takzvaní Ohňostrůjci využili bezpříkladné provokace najatých pohůnků v podobě nechvalně známé Hontské unie spravedlnosti a teď soustřeďují své síly na hranicích těžce zkoušené Honti. Hontská unie ovšem taky nezahálela a nemilosrdně pranýřovala Hontskou ligu, hadí hnízdo placených agentů Ohňostrůjců, spílala jim těmi nejohavnějšími slovy a přispěchala s podrobným líčením, jak kdosi díky materiální převaze vytlačil čísi v předcházejících bojích vyčerpané jednotky přes hranice a nedává jim možnost vrátit se zpátky, kterážto okolnost byla takzvanými Ohňostrůjci okamžitě zneužita jako záminka k barbarskému vpádu, jejž je nutno každým okamžikem očekávat. Liga i Unie přitom v prakticky stejných mlhavě rozplývavých formulacích narážely na existenci jakýchsi jaderných pastí, které na záludného nepřítele čekají.

Mimoto Zef zachytil vysílání v jazycích, jimž ze všech přítomných rozuměl jen on, a oznámil ostatním, že knížectví Ondol kupodivu ještě existuje a co víc, pokračuje v loupeživých nájezdech na ostrov Hassalg. (O knížectví Ondol, natožpak o ostrově Hassalg neměl ani jediný muž ve vagónu s výjimkou Zefa to nejmenší ponětí.) Především však byl éter doslova přecpán nepředstavitelnými nadávkami, které si mezi sebou vyměňovali velitelé jednotek a svazků, usilujících o to, aby po dvou chatrných a rozhašených nitkách starých železnic včas dorazili na hlavní válčiště.

Kriminálníci měli za to, že nejdůležitější je překročit hranice, kde už každý bude sám svým pánem a každé město se tam bude mužstvu dávat na tři dny v plen. Političtí viděli situaci černě, nečekali od budoucnosti nic dobrého a bez obalu prohlašovali, že je posílají na porážku, že budou použiti jako rozbušky na nepřátelské jaderné miny, a nikdo z nich to nepřežije, takže nejmoudřejší by bylo hned po příchodu do frontového pásma zalehnout někde tak, aby vás už nikdo nenašel. Stanoviska obou svářících se stran byla natolik protichůdná, že k dialogu nedošlo, a jednotlivé projevy se rychle zvrhly v jednotvárné proklínání na adresu těch nechutných provianťáků, kteří už druhý den nevydávají žádné žrádlo a všechnu řády povolenou, ba stanovenou kořalku už určitě stačili rozkrást. Na toto téma byli příslušníci trestních jednotek ochotni bez ustání rozmlouvat dnem i nocí, a tak se Maxim se Zefem z davu vytratili a vylezli na pryčny halabala stlučené z neohoblovaných prken.

Zef byl hladový a vzteklý a chystal se spát, ale Maxim mu nedal pokoj. »Spát budeš pak,« řekl mu přísně. »Zítra už možná budem na frontě a zatím jsme se ještě na ničem pořádně nedomluvili…« Zef zavrčel, že není na čem se domlouvat, že ráno je moudřejší večera, že snad Maxim sám není slepý a vidí, do jaké se to dostali břečky, a že s těmihle lidičkami se nic kloudného pořídit nedá. Maxim namítl, že zatím se ještě pořád neví, proč vlastně vznikla tahle válka, kdo na ní má zájem, takže ať je Zef tak laskav a nespí, když s ním chce někdo mluvit, snad se s kamarádem může podělit o svůj názor.

Zef se ovšem nechystal být laskav a nijak se tím netajil. Bručel, zíval, převinoval si onuce, nadával, ale Maxim ho ponoukal, pobízel a popichoval tak dlouho, až se nakonec rozpovídal a vyložil své představy o příčinách téhle války.

Ty možná příčiny byly podle jeho soudu hned tři. Není vyloučeno, že působily všechny naráz a rovnoměrně, ale stejně dobře mohla mít některá z nich výrazně navrch. Pak tu ovšem může být ještě nějaká čtvrtá příčina, která Zefa prozatím ani nenapadla. Nejdůležitější je ekonomika. Každému nevzdělanci je jasné, že jakmile se hospodářství dostane do politováníhodného stavu, je nejlepší vyvolat válku, aby se zavřely huby všem najednou. Kňour, který byl v otázkách vlivu ekonomiky na politiku odborníkem na slovo vzatým, tuto válku předpovídal už před několika lety. Věže jsou věže, ale bída je bída. Přesvědčovat hladového, že je sytý, dlouho nejde, nervy by to nevydržely, a vládnout šílenému národu není žádný med, tím spíš, že duševně choří na záření nereagují… Druhým možným důvodem je otázka kolonií. Kolonie znamenají odbytiště, laciné otroky, suroviny — prostě všechno, do čeho mohou Ohňostrůjci investovat svůj soukromý kapitál. A nakonec nelze pouštět ze zřetele dlouhotrvající půtky mezi Departmentem veřejného zdraví a vojáky. Je to zápas kdo s koho. Department veřejného zdraví je organizace mocná a nenasytná, ale pokud vojenské akce přinesou alespoň jakés takés úspěchy, páni generálové dostanou celý department na povel. Pravda, když z vojny nic kloudného koukat nebude, dostanou se pod palec naopak sami páni generálové, takže se nedá vyloučit ani předpoklad, že celý tenhle humbuk je rafinovanou provokací Departmentu veřejného zdraví. Podle chaosu, který všude vládne, a taky proto, že už celý týden vřeštíme jako paviáni, přestože se ukazuje, že vojenské operace ještě vůbec nezačaly, by to na to vypadalo. A možná, massarakš, nakonec ani nic nezačne…

Když se Zef dostal k tomuto místu svého výkladu, zarachotily a zaskřípaly nárazníky, vagón se zachvěl, zvenčí se ozvaly nějaké výkřiky, píšťalka, dupot — a vlak se pohnul. Kriminálníci spustili sborem svou oblíbenou: Už zase ani žvanec, ani chlastu hlt…

»No dobře,« řekl Maxim, »tohle vypadá dost pravděpodobně. Ale jak bys viděl samotný průběh války, kdyby k ní skutečně došlo? Co bude pak?«

Zef agresivně zavrčel, že není žádný generál, a bez jakéhokoli přechodu začal líčit, jak si průběh války představuje on. Ukázalo se, že během krátkého odpočinku mezi koncem světové a začátkem občanské války se Hontové stačili od svých bývalých utlačovatelů oddělit mohutnou linií atomových minových polí. Mimoto měla Honti bezesporu k dispozici jaderné dělostřelectvo a hontští političtí šíbři měli tolik rozumu, že celý tenhle arzenál nevyplýtvali na vnitropolitické třenice, ale schovali si ho na nás. Takže schematický obraz chystaného konfliktu mohl vypadat asi takto: Na hrotu útočné formace na hlavním válčišti se nasadí tři až čtyři trestné tankové brigády, z týlu se vyztuží několika armádními sbory a za armádou nastoupí přehradné oddíly legionářů v těžkých tancích s mobilními zářiči. Degeneráti Zefova ražení se poženou kupředu ve snaze uniknout záření, za nimi se v záchvatu paprskového vytržení povalí armáda a jakékoli odchylky od této normy, které se bezesporu vyskytnou, bude likvidovat palba polního četnictva. Pokud Hontové nejsou pitomci, zahájí okamžitě dělostřeleckou přípravu ze všech hlavní dalekonosných baterií a budou se snažit zničit především policejní a legionářskou techniku, ale protože to, jak známo, pitomci jsou, určitě se raději začnou věnovat vzájemnému potírání — Liga se v nastalém blázinci vyřítí na Unii a Unie se zase zakousne do chřtánu Ligy. Mezitím naše udatná vojska proniknou hluboko na území nepřítele a tam začne to nejzajímavější, co my už bohužel neuvidíme. Náš velkolepý obrněný klín ztratí svou kompaktnost a rozleze se po celé zemi, čímž se neodvolatelně vymkne působení mobilních zářičů i stabilního pole. Pokud si to Maxim s Gajem nevymyslel, nastane u těchto jednotek zcela nevyhnutelně paprsková kocovina, o to silnější, že energií na bičování psychiky vojáků během průlomu legionáři rozhodně šetřit nebudou…

»Massarakš,« zaúpěl Zef. »Já to zrovna vidím před vočima, jak ty kreténi lezou z tanků, lehaj si na zem a žadoní, aby je někdo vodprásk. A uvědomělí Hontové, o vojácích nemluvě, který už z celýho toho blázince budou mít v hlavách hotovej guláš, jim samo sebou neodmítnou… Z toho by mohla nastat pěkná řež!«

Vlak zvyšoval rychlost, vagón se povážlivě kymácel. V koutě kriminálníci hráli kostky, pod stropem se zmítala lampa, na spodní pryčně kdosi monotónně mumlal, nespíš se modlil.

Tabákový dým štípal do očí.

»Já bych řek, že na generálním štábu si tohle všechno uvědomujou, takže k žádnýmu náhlýmu a hlubokýmu průlomu nedojde. Spíš bych si to tipoval na vleklou poziční válku a Hontové se nakonec přes všechnu svou propitomělost dopracujou k tomu, že začnou jít po zářičích… Zkrátka nevím, co bude,« uzavřel Zef. »Zatím dokonce nevím ani to, jestli ráno dostanem nažrat. Ale mám takový obavy, že zas ne — proč taky?«

Chvíli si jen mlčky hleděli do očí. Pak se Maxim zeptal:

»Jsi si jist, že jsme se zachovali správně? Že naše místo je tady?«

»Je to rozkaz štábu,« odsekl Zef.

»Rozkaz je jedna věc,« namítl Maxim, »ale já bych řekl, že zatím ještě máme na ramenou taky naše vlastní hlavy. Nebylo by lepší zmizet společně s Kňourem? Třeba bychom v hlavním městě byli užitečnější.«

»Možná,« připustil Zef. »Ale možná taky ne, Kňour počítá s jaderným bombardováním… Spousta věží na to zařve a vzniknou volný oblasti… Jenže co když se bombardovat nebude? Nikdo nic neví, Maku. Moc dobře si dovedu představit, jakej teď musí ve štábu bejt zmatek…« Zamyslel se a pohladil si plnovous. »Kňour tu sice blábolil něco vo bombardování, ale já bych řek, že se do hlavního města hnal pro něco jinýho. Já ho znám, už dávno líčí na vůdcisty… Je docela dobře možný, že hlavy začnou padat i v našem vlastním štábu…«

»Takže ve štábu je taky chaos,« shrnul to pomalu Maxim. »Taky nejsou připraveni.«

»Jak ty můžou bejt připravený?« rozčilil se Zef. »Jedni sněj o tom, jak budou bourat věže, kdežto druhý už se viděj, jak je budou zdokonalovat… Ilegálové nejsou žádná politická strana, to je taková čalamáda, vod všeho kousek…«

»Čalamáda to je, to máš pravdu…,« potvrdil Maxim. »Škoda, já pořád doufal, že ilegální hnutí má přece jen v úmyslu případné války nějak využít… využít obtíží a možné revoluční situace…«

»Ilegálové nevěděj nic,« poznamenal ponuře Zef. »Jak taky máme vědět, co vobnáší taková válka se zářičema u zadku?«

»No tak to nestojíte za zlámanou grešli,« neudržel se Maxim.

Zef okamžitě vybuchl.

»Hele, mladej, vopatrně! Co ty jseš vůbec zač, abys nás známkoval, za co stojíme? Kde ses tu vzal, massarakš, abys vod nás žádal jednou tohle a podruhy zase támhleto? Chceš dostat nějakej bojovej úkol? No prosím. Všechno vidět, přežít, vrátit se a všechno hlásit. Zdá se ti to moc lehký? Tak výborně, tím líp pro nás… A dost už. Dej mi pokoj, chci chrápat, massarakš!«

Demonstrativně se k Maximovi otočil zády a najednou zařval na hráče kostek:

»Jářku, hrobaříci! Spát! Táhněte na kutě! A pěkně svižně, abyste si nějakou nevykoledovali…!«

Maxim se převalil na záda, založil ruce za hlavu a zadíval se do nízkého stropu vagónu. Po stropě něco lezlo. Hrobaříci se ukládali ke spánku a polohlasně si vyměňovali zlostné kletby. Soused po levé ruce sténal a pískal ze spánku — o jeho osudu bylo rozhodnuto a dnes spal možná naposledy v životě. A všichni ti muži kolem teď chrápali, supěli, převraceli se z boku na bok či naopak spali naprosto klidně, s největší pravděpodobností naposledy v životě. Svět kolem byl kouřově žlutý, dusný a beznadějný. Klapala kola, pískala lokomotiva a malým zamřížovaným okénkem do vagónu létaly jiskry.

Všechno je tu shnilé, pomyslel si Maxim. Ani jeden živý člověk. Ani jedna skutečně jasná hlava. A já jsem zase v louži, protože jsem se na někoho a něco spoléhal. Tady se na nic spoléhat nedá. A s nikým se nedá počítat. Jen se sebou. Jenže co jsem já sám? Natolik se přece v dějinách vyznám. Sám člověk nezmůže nic… Nemá nakonec pravdu Čaroděj? Neměl bych se postavit někam stranou? Postavit se stranou a klidně, chladně, z výšin své jistoty, že vím, co v budoucnu nevyhnutelně přijde, sledovat, jak kypí, žhne a taví se ruda, jak se zvedají a hned zase padají naivní, neschopní bojovníci, jak z nich čas postupně vykovává ocel, jak ji kalí v jezerech krvavé břečky a jak se z ní sypou okuje mrtvol… Ne, to nedokážu, dokonce uvažovat v takových kategoriích je pro mě nepříjemné… Ta rovnováha sil, to je hrozná představa. Ovšem Čaroděj to řekl dobře — já jsem také síla. A když je tu konkrétní nepřítel, znamená to, že ona síla má nač působit. Jenže tady mě asi oddělají, napadlo ho najednou. To rozhodně. Ale ne zítra! přikázal si přísně. To se smí stát, až se opravdu uplatním jako síla, dřív ne. Ještě se uvidí… Centrum, pomyslel si. Centrum. To je třeba hledat, tam je třeba orientovat organizaci. A já ji na to zaměřím. Konečně začnou dělat něco pořádného… A ty taky začneš dělat něco pořádného, kamaráde. Jen se na něj podívejte, jak si chrápe… Chrápej, chrápej, Zefe, zítra tě odtud vytáhnu… Ale teď už taky musím spát. Kdy se mi konečně podaří alespoň jednou se pořádně vyspat? Ve velké, prostorné místnosti, v čistém povlečení… Co to tady mají za hrozný zvyk — spát bůhvíkolikrát na stejném prostěradle… Ano, v čistém povlečení a před spaním si tak moct přečíst pěknou knížku, potom zrušit zeď do zahrady, zhasnout a usnout… A ráno posnídat s otcem a vyprávět mu o tomhle vagónu… Mamince se takové věci přirozeně vykládat nedají… Hlavně si, mami, uvědom, že jsem živ, že je všechno v pořádku a že zítra se mi nic nestane… A vlak zatím pořád jede, jede bez zastávek, konečně asi někomu došlo, že bez nás válka začít nemůže… Jakpak se asi daří Gajovi v tom jeho kaprálském vagónu? Asi to bude podařená podívaná, tam teď vládne bojechtivý entuziasmus… Už dávno jsem si nevzpomněl na Radu… Co kdybych teď chvíli myslel na ni? Ne. Na to není vhodná doba… Budiž, příteli Maxime, ty nebohá potravo pro kanóny, spi, přikázal si a okamžitě usnul.

Ve snu viděl Slunce, Měsíc a hvězdy. Všechno najednou, takový to byl zvláštní sen.

Dlouho si nepospal. Vlak zastavil, skřípavě odjela těžká vrata a zupácký hlas zařval: »Čtvrtá rota, všechno ven!« Bylo pět hodin ráno, svítalo, kolem se válela mlha a jemně mžilo. Konvulzívně zívající příslušníci trestných jednotek se třásli předjitřním chladem a neochotně se soukali z vagónu ven. Kaprálové je vztekle a netrpělivě tahali za nohy, strhávali je dolů, těm obzvlášť flegmatickým hned jednu vrazili a houkali: »Nástup po posádkách! Nástup…! Kam se to cpeš, dobytku? Z které jsi čety…? No ty, ty, tlamo hnusná, kolikrát se tě mám vyptávat? Kam se hrnete? No tak fofr, fofr, fofr! Po posádkách!«

Nakonec se posádky s bídou, ale přece jen našly a nastoupily si před soupravou. Nějaký nešťastník v mlze zabloudil, pobíhal sem tam, hledal svou četu a krčil se před řevem a nadávkami, které k němu doléhaly ze všech stran. Zamračený nevyspalý Zef s naježeným plnovousem zlověstně a nedvojsmyslně sípal: »Jen houšť, jen houšť, jen nás pěkně vyrovnávejte, my vám to dneska vyválčíme…« Kaprál, který zrovna běžel kolem, ho v běhu praštil pěstí do obličeje. Maxim mu okamžitě nastavil nohu a kaprál se skutálel do bláta. Posádky se spokojeně rozchechtaly. »Brigádo, pozóór!« zařval někdo neviditelný. Nato spustili velitelé praporů, div si hlasivky nestrhali, po nich velitelé rot, před nastoupenými posádkami poplašeně poletovali velitelé čet. Do pozoru se ovšem nikdo nepostavil. Blitzträgrové se hrbili s rukama zataženýma do rukávů, zimomřivě podupávali, ti šťastnější kouřili a ani se tím nijak netajili; řadami už se rozběhla zvěst, že nažrat, jak se zdá, zase nedají, tak ať jdou s takovou válkou do hajzlu. »Brigádo, pohóóv!« zařval mocně Zef. »Rrrozchod!« Posádky se užuž chystaly tomuto sympatickému rozkazu vyhovět, ale znovu se přiřítili kaprálové a najednou se podél vlaku rozběhli legionáři v lesklých černých pláštěnkách a s výhružně napřaženými samopaly v rukou a postupně vytvářeli řídký, ale spolehlivý kordon. V jejich stopách se u vagónů šířilo vyděšené ticho: posádky se chvatně vracely na svá místa, vyrovnávaly se a leckterý z blitzträgrů už se ze zvyku rozkročil a složil ruce za hlavu.

Kovový hlas z mlhy nepříliš hlasitě, ale naprosto zřetelně pronesl: »Pokud některý z těch ničemů ještě jednou otevře tlamu, dám rozkaz k palbě!« Lidé ztuhli. Minuty vyplněné jen a jen čekáním se sotva vlekly. Mlha se poznenáhlu rozplývala a odhalila nevzhledné nádražní budovy, mokré koleje a telegrafní tyče. Vpravo před nastoupenou brigádou se z prořídlé mlhy vyloupla tmavá skupinka mužů. Zaznívaly odtud tlumené hlasy a pak někdo podrážděně vyštěkl: »Splňte rozkaz!«

Maxim zašilhal dozadu — tam, kde nehybně stáli legionáři a podezřívavě a nenávistně si zpod kapuci brigádu měřili zamračenými pohledy.

Od skupinky mužů se oddělila pytlovitá postava v maskovací kombinéze. Byl to velitel brigády explukovník Anipsu, degradovaný a odsouzený za prodej erárních pohonných hmot na černém trhu.

Zašermoval před sebou špacírkou, trhl hlavou a zahájil proslov:

»Vojáci…! Ne, nemýlím se a obracím se k vám jako k pravým vojákům, přestože zatím jsme my všichni včetně mě docela obyčejná spodina společnosti… Buďte této společnosti vděční, že vám nyní dovoluje zasáhnout do bojů. Za několik hodin skoro všichni chcípnete, a to bude dobře. Ale ti z vás, co to přežijí, si budou žít jako prasata v žitě. Hodnotná menáž, kořalka a podobně… Teď se vydáme na výchozí pozice a tam si nasednete do mašin. Je to vcelku maličkost, žádá se po vás, abyste na pásech urazili nějakých sto padesát kilometrů… Za tankisty se hodíte asi jako flaška k zatloukání hřebíků, to jistě sami dobře víte, ale všechno, nač narazíte, je vaše. To vám říkám já, váš bojový druh Anipsu. Cesta zpět neexistuje, zato je před námi cesta vpřed. Kdo couvne, toho na místě upálím zaživa. To se týká především řidičů… Otázky nejsou! Brigádo! Vpravo — v bok! Rozestupy upravit! Dřeváci, stonožky! Rozkaz zněl rozestupy upravit! Kaprálové, massarakš! Kam to čumíte…? Stádo! Rozdělit do čtveřic… Kaprálové, rozežeňte mi ty prasata do čtveřic! Massarakš!«

Za pomoci legionářů se kaprálům nakonec podařilo seřadit kolonu do čtyřstupů a znovu zazněl povel »pozor!« Maxim se ocitl docela blízko velitele brigády. Explukovník byl namol opilý. Opíral se o špacírku, mírně se kymácel, co chvíli potřásal hlavou a mnul si dlaní sveřepý zbrunátnělý obličej. Velitelé praporů taky sotva stáli na nohou a schovávali se za Anipsovými zády — jeden se přitrouble chichotal, druhý si s tupou paličatostí pokoušel zapálit, kdežto třetí neustále sahal po pouzdru s pistolí a krví podlitýma očima bloudil po koloně. Řady vojáků závistivě čenichaly, ozývalo se podlézavě uznalé mručení. »Jen houšť, jen houšť,« huhlal si Zef, »to budete čumět na válku…« Maxim do něj znechuceně vrazil loktem. »Mlč,« procedil skrz zuby. »Už mě to nebaví.« V tu chvíli k plukovníkovi přistoupili nějací dva muži — četnický rytmistr s dýmkou v ústech a nějaký podsaditý muž v civilu, v dlouhém plášti se zvednutým límcem a v klobouku. Maximovi připadal podivuhodně známý, a tak se soustředil na něj. Civil něco polohlasem říkal explukovníkovi. »Cože?!« nevěřil svým vlastním uším plukovník a obrátil k civilovi kalné oči. Ten znovu něco pronesl a ukázal palcem přes rameno na kolonu. Četnický rytmistr nezúčastněně pobafával ze své dýmky. »A proč jako?« zahýkal explukovník. Civil vytáhl nějaký papír, ale explukovník ruku s papírem odstrčil. »Nedám,« rozhodl se. »Všichni chcípnou jako jeden muž…« Civil naléhal. »A na váš Department kašlu. Všichni chcípnou… Říkám to správně?« obrátil se k rytmistrovi. Ten souhlasil. Civil uchopil opilce za rukáv maskovací kombinézy a přitáhl si ho k sobě, takže explukovník ze své špacírky div nespadl. Chichotajícího se velitele praporu se zmocnil záchvat idiotského smíchu. Plukovníkova tvář zčernala rozhořčením, zašátral po pouzdru a vytáhl z něj obrovitou armádní pistoli. »Počítám do deseti,« oznámil civilovi. »Ráz… dva…« Civil si odplivl a rozběhl se podél kolony, nahlížeje do tváří ve čtyřstupech, kdežto explukovník počítal dál, a když dopočítal do desíti, zahájil palbu. Teprve teď si rytmistr začal dělat starosti, a přesvědčil explukovníka, aby pistoli schoval. »Všichni tu chcípnou,« prohlásil slavnostně explukovník. »Společně se mnou…! Brrrigádó! Na můj povel! Pochodem — v chod! A k ďasům sviňskejm do pekel!«

A brigáda se pohnula. Trestné jednotky vykročily po cestě rozryté tankovými pásy, muži v kolejích klouzali a chytali se jeden druhého, aby neupadli, pak sešli do bažinatého úvalu, cesta ostře zabočila a celá kolona se začala od železnice vzdalovat. Tady kolonu dohnali velitelé čet. Gaj se zařadil vedle Maxima — byl bledý, nervózně zatínal zuby a nejdřív dlouho mlčel, přestože ho Zef žádal, aby řekl, co je slyšet. Oval se postupně rozšiřoval, objevily se první keře a řídký lesík. Vedle cesty trčel obrovský nemotorný tank, jedním pásem uvízlý v třasovisku, jakási vykopávka, která se ani trochu nepodobala hlídkovým strojům pobřežní ochrany — měla jen malou hranatou věžičku a kanón malé ráže. Kolem tanku se motali podmračení lidé v promaštěných blůzách.: Blitzträgrové se vlekli v neuspořádaných houfech, s rukama vraženýma v kapsách a zdvihnutými límci. Mnozí z nich kradmo pokukovali po stranách, zda by se někudy nedalo zmizet. Křoviny byly lákavé, ale na svazích úvalu se každých dvě stě tři sta metrů výhružně tyčily černé postavy se samopaly. Proti koloně se přes jámy a výmoly kolébavě plazily tři cisternové vozy. Zasmušilí řidiči o blitzträgry ani okem nezavadili. Déšť sílil, nálada klesla pod bod mrazu. Šli mlčky a pokorně jako dobytek a za sebe se ohlíželi stále méně.

»Poslouchej, veliteli,« zavrčel Zef, »to už vopravdu nedostanem nažrat?«

Gaj sáhl do kapsy, vytáhl skrojek chleba a podal mu ho.

»To je všechno,« řekl, »a vystačí ti to až do smrti.«

Zef utopil krajíc v plnovousu a začal soustředěně pohybovat čelistmi. Tohle je snad jen špatný sen, pomyslel si Maxim. Přece všichni vědí, že jdou na jistou smrt. A přece jdou. Znamená to snad, že v něco doufají? Že by každý z nich měl nějaký svůj plán? Ach ano, o záření nemají ani potuchy… Každý si myslí: někde cestou zabočím do lesa, vyskočím z mašiny, zalehnu a dál ať si táhnou jen pitomci… O tom záření je třeba psát letáky, je třeba o něm nebojácně vykřikovat na veřejnosti, zřídit vysílačky, i když přijímače fungují jenom na dvou vlnových délkách… To je jedno, tak se dá vtrhnout do přestávek mezi vysíláním oficiálních stanic. Neobětovat lidi na věže, ale na kontrapropagandu… Ostatně, to až potom, teď se nemohu rozptylovat. Teď je třeba všechno spolehlivě registrovat. Hledat sebemenší skulinky… Na nádraží tanky nebyly a děla taky ne, všude jen pěší legionářské jednotky. To musí mít na zřeteli. Úval je spolehlivý úkryt, je hluboký — až projdem, ostrahu určitě odvolají… Ačkoli ne, proč, ostraha s tím nemá nic společného, jakmile se rozběhnou zářiče, všechno vyrazí kupředu… S obdivuhodnou přesností si vybavil, jak to všechno proběhne. Tanky s posádkami blitzträgrů se rozeřvou a rozjedou se. Za nimi se jako lavina povalí armáda… Celé přífrontové pásmo se vyprázdní… Těžko si zatím představit hloubku tohoto pásma, ale na takové dva tři kilometry kolem určitě nezůstane jediný člověk s jasnou hlavou, to je nabíledni, i přestože neznám dosah mobilních zářičů. Soudný budu jen já… Ba ne, to bude víc než dva kilometry. Všechny věže i mobilní aparatury určitě pojedou na plný výkon. Zblázní se celé pohraničí… Massarakš, ale co se Zefem, ten to nevydrží… Maxim sklouzl pohledem k rytmicky se komíhající ryšavé bradě světového věhlasu. Nedá se nic dělat, musí to vydržet. V krajním případě se mu pokusím pomoct, i když se obávám, že budu mít docela jiné starosti. A pak je tu Gaj — z toho celou tu dobu nesmím spustit oči… Práce bude nad hlavu. Ale to nic. Koneckonců budu v tomhle bahnitém víru naprostým pánem situace a nikdo mě nedokáže zastavit, ani si netroufne…

Prošli lesíkem a k jejich uším dolehlo hutné dunění tlampačů, práskání výfuků a nervózní výkřiky. Před nimi na mírném svahu stály v trávě ve třech řadách tanky. Mezi nimi se ploužili mechanici a nad tím vším stálo mračno modrošedého dýmu.

»A vida, tak tady jsou naše rakvičky!« zvolal nějaký bodrý hlas vepředu.

»Jen se podívej, do čeho nás to chtějí cpát?« zděsil se Gaj. »Předválečný mašiny, císařský šrot, plechovky od konzerv… Poslyš, Maku, ty chceš, abychom tu zdechli? To je přece jistá smrt…«

»Jak daleko je na hranici?« zeptal se Maxim, »A vůbec, co je za tím návrším?«

»Rovina,« odpověděl Gaj. »Jako stůl. Ke hranici je to tak tři kilometry a hned za ní začínají kopce, které se táhnou až k…«

»Nějaká řeka by tu nebyla?«

»Ne.«

»A rokle nebo strž?«

»Ne… Aspoň si nevzpomínám. Proč šeptáš?«

Maxim ho chytil za ruku a pevně ji stiskl.

»Neklesej na duchu, chlapče,« povzbudil ho. »Všechno bude v pořádku.«

Gaj k němu odevzdaně vzhlédl. Oči měl hluboko zapadlé a lícní kosti pevně obtahovala napjatá kůže.

»Opravdu?« zeptal se. »Já totiž žádné východisko nevidím. Zbraně nám sebrali, v tancích jsou místo pravých granátů jen kovové atrapy a kulomety odmontovali. Před námi smrt, a za námi taky.«

»Ahá!« ozval se potměšile Zef, který se dloubal třískou v zubech. »Panáček se počůral? To není jako mlátit arestanty přes držku…«

Kolona vpochodovala do mezery mezi první a druhou řadou tanků a zastavila. Mluvit se tu téměř nedalo. Přímo v trávě stály mamutí trychtýře polních reproduktorů a sametový magnetofonový bas z nich hlásal: »Před námi za hřebenem čeká proradný nepřítel. Vpřed, jedině vpřed. Páky k sobě a vpřed. Na nepřítele. Vpřed… Před námi za hřebenem je proradný nepřítel… Páky k sobě a vpřed…« Pak se mechanický hlas přetrhl v půli slova a rozeřval se explukovník. Stál na kapotě svého terénního vozu a velitelé praporů ho drželi za nohy.

»Vojáci!« hulákal explukovník. »Už toho mletí pantem bylo dost! Všichni ke strojům! Především řidiči, protože na ostatní kašlu. Ale každého, kdo tu zůstane…« Vytáhl svou pistoli a všem ji ukázal. »Rozumíte, hlupáci? Páni rotní, rozdělte posádky do tanků…!«

Nastala velká tlačenice. Explukovník balancující na pomačkaném radiátoru dál cosi vykřikoval, ale už ho nebylo slyšet, protože reproduktory znovu monotónně hučely, že před námi je nepřítel, a proto páky k sobě. Všichni blitzträgrové se vrhli ke třetí řadě strojů. Strhla se rvačka a vzduchem se zamíhaly okované podrážky. Kolem třetí řady tanků líně kvasil hustý šedý dav. Některé tanky se pohnuly a sypaly se z nich lidé. Explukovník marnou snahou udělat pořádek dočista zmodral a nakonec vypálil pár ran nad hlavy davu. Z lesa vyběhl černý řetěz legionářů.

»Jdeme,« řekl Maxim, tvrdě uchopil Gaje a Zefa kolem ramen a poklusem je vlekl ke krajnímu tanku v první řadě. »Počkej,« zakuňkal zmateně Gaj a rozhlédl se kolem. »My jsme přece čtvrtá rota, my máme být támhle, ve druhé řadě…«

»Tak si běž tam, jen běž,« vybídl ho hněvivě Maxim. »Nechceš si třeba taky trochu zavelet?«

»Zelenej mozek,« prohodil Zef. »Mámo, nech toho…«

Zezadu Maxima kdosi uchopil za opasek. Maxim se ani neotočil, jen se pokusil z toho sevření vytrhnout — nepovedlo se. Podíval se, kdo to je. Za ním se s jednou rukou zaťatou do jeho opasku vlekl čtvrtý člen posádky, řidič, jinak kriminálník zvaný Háček. Druhou rukou si utíral zkrvavený nos.

»Aha,« uvědomil si Maxim. »Vidíš, na tebe jsem zapomněl. Ale dělej, nezůstávej pozadu…«

Dopáleně si musel přiznat, že na Háčka v tom blázinci opravdu zapomněl, přestože řidiči v jeho plánu náležela dosti významná úloha. Vtom už zarachotily legionářské samopaly a po pancířích se s mňoukavým kvílením roztančily kulky, takže se museli sehnout a uhánět ze všech sil. Maxim zaběhl za poslední tank a zůstal stát.

»Na můj povel,« vypravil ze sebe udýchaně. »Háčku, startuj! Zefe, do věže! Gaji, zkontrolovat spodní poklopy… Ale pořádně, nebo ti hlavu utrhnu!«

Sám rychle obešel tank a prohlédl si podvozek. Kolem se ozývala střelba, řev, monotónní dunění reproduktorů, ale on si dal slovo, že se nebude rozptylovat, a tak se nerozptyloval, jen si pomyslel: reproduktory — Gaj — mít na paměti. Pásy stroje vypadaly vcelku přijatelně, ale hnací kladky vzbuzovaly vážné obavy. Nevadí, to stačí, však v tom dlouho nepojedeni… Zpod tanku se neobratně vysoukal Gaj, už celý špinavý a s potrhanými rukávy.

»Poklopy přirezly!« křikl na Maxima. »Raději jsem je nechal otevřené, co tomu říkáš?«

»Před námi za hřebenem čeká proradný nepřítel!« hřímal magnetofonový bas. »Jedině vpřed, jedině vpřed! Páky k sobě…!«

Maxim popadl Gaje za límec a přitáhl ho k sobě.

»Máš mě rád?« zeptal se ho a pohlédl do hrůzou rozšířených očí. »Věříš mi?«

»Ano!« vydechl Gaj.

»Tak poslouchej jen mě. Jinak nikoho. Všechno ostatní jsou lži. Já jsem tvůj přítel, jedině já, jinak nikdo. Zapamatuj si to! To ti rozkazuju! Zapamatuj si to!«

Ztumpachovělý Gaj horlivě přikyvoval a tiše šeptal:

»Ano, ano, ano… Jen ty. Jinak nikdo…«

»Maku!« zařval Maximovi někdo přímo do ucha.

Ohlédl se. Před ním stál ten podivně známý civil v dlouhém plášti, ale tentokrát už bez klobouku… Hranatá sloupaná tvář, rudé zanícené oči. Ale to je přece Fank! Na tváři krvavý šrám, rozražený ret…

»Massarakš!« řval Fank ve snaze překřičet ten rámus. »Vy jste snad ohluchl či co! Poznáváte mě?«

»Fanku!« zvolal Maxim. »Kde se tu berete?«

Fank si setřel ze rtu krev.

»Jdeme!« vybídl Maxima. »Ale rychle!«

»Kam?«

»Někam ke všem čertům! Rychle, proboha!«

Uchopil Maxima za kombinézu a vlekl ho pryč. Maxim se mu vytrhl.

»Zabijou nás!« křikl. »Legionáři.«

Fank zakroutil hlavou.

»Pojďte! Mám pro vás propustku!« Když viděl, že Maxim se k odchodu nemá, pokračoval: »Hledám vás po celé zemi! Sotva jsem vás vypátral! Tak honem!«

»Nejsem sám!« postavil si hlavu Maxim.

»Nerozumím!«

»Nejsem sám!« zařval Maxim zplna hrdla. »Jsme tři, sám nepůjdu!«

»Hloupost! Neplácejte takové nesmysly! Táhněte k ďasu s tou vaší slabomyslnou ušlechtilostí! Přestal vás snad bavit život?« Fank se z neustálého křiku zakuckal, chytil se za hrdlo a snažil se záchvat kašle potlačit.

Maxim se rozhlédl. Bledý Gaj s chvějícími se rty se na něj díval a držel ho za rukáv — samozřejmě všechno slyšel.

Do sousedního tanku vtloukali dva legionáři pažbami vzpouzejícího se blitzträgra, který se je snažil odkopnout.

»Mám jednu propustku!« sípal Fank staženým hrdlem. »Jednu!« Ukázal jeden prst.

Maxim zakroutil hlavou.

»Jsme tři!« a vztyčil tři prsty. »Bez nich nikam nepůjdu.«

Z bočního průlezu vyjely Zefovy ryšavé vousy. Fank si olízl rty. Bylo vidět, že si neví rady.

»Co jste zač?« zeptal se Maxim. »A nač mě potřebujete?«

Fank po něm sklouzl pohledem a zadíval se na Gaje.

»Tenhle je s vámi?« zeptal se.

»Ano, a támhleten taky.«

Fankův pohled zdivočel. Sáhl pod plášť, vytáhl revolver a namířil na Gaje. Maxim ho vší silou zespoda praštil do ruky a zbraň opsala vysoký oblouk vzduchem. Maxim, který ještě sám pořádně nechápal, co se děje, revolver fascinovaně sledoval. Fank se předklonil a poraněnou ruku zasunul do podpaždí. Gaj ho krátkým a jistým švihem, přesně jako při výcviku, sekl hranou ruky do krku a Fank se bezvládně zhroutil. Najednou bylo kolem nich plno legionářů, všichni rozšklebení, přepadlí, zpocení přemírou práce a s obličeji znetvořenými zlostí.

»Do tanku!« zařval Maxim na Gaje, sehnul se a uchopil Fanka pod rameny.

Byl dost tlustý, takže ho poklopem do stroje dostávali těžko. Maxim hupsl do průlezu hned za ním, na rozloučenou ještě inkasoval pádnou ránu do zadku. V tanku bylo tma a chladno jako ve sklepě a sytě tu páchl motorový olej. Zef odtáhl Fanka od poklopu a položil ho na podlahu.

»Kdo to má bejt?« zařval Zef.

Maxim už nestačil odpovědět. Háček, který dlouho neúspěšně trápil startér, konečně dokázal motor nahodit. Všechno se rozehřmělo a roztřáslo. Maxim mávl rukou, vylezl do věže a vyhlédl z tanku ven. Mezi stroji nezůstal nikdo vyjma legionářů. Všechny motory běžely, po svahu se rozléhal pekelný rachot a trávník se potahoval hustým dusivým závojem výfukových plynů. Některé tanky už se pohybovaly, tu a tam z věží trčely hlavy; blitzträger, který vylezl ze sousedního stroje, dělal na Maxima jakési posunky a pitvorně křivil obličej vyzdobený několika čerstvými podlitinami. Najednou zmizel, motory zařvaly s dvojnásobnou silou a všechny tanky se s rachotem a nesnesitelným drnčením naráz rozjely vzhůru po svahu.

Maxim pocítil, že ho někdo uchopil v pase a táhne ho dolů. Pohlédl dolů a spatřil vytřeštěné zidiotštělé oči Gajovy. Jako tenkrát v bombardéru chytal Maxima za ruce, nepřetržitě cosi mumlal, jeho tvář byla najednou odporná a nezbyla v ní ani špetka klukovství a naivní odvahy — jen totální pominutí smyslů a odhodlání stát se vrahem. Už to začalo, pomyslel si Maxim, který se štítivě pokoušel odtrhnout od sebe nešťastného chlapce. Už to běží, běží to naplno… Zapnuli zářiče, už to rozjíždějí…

Tank se třaslavě škrábal na hřeben a zpod jeho pásů vyletovaly cáry drnu. Vzadu už pro modrošedý dým nebylo nic vidět a před nimi se na vrcholku návrší prudce otevřel výhled na našedlou hlinitou pláň, za níž v dálce, už na hontském území, hlídkovaly pohraniční kopce. Tanková lavina se stále nezměněným tempem valila k nim. Vyrovnané řady už dávno vzaly za své, všechny stroje uháněly jako o závod, navzájem se předstihovaly a nesmyslně otáčely věžemi. Jednomu se v plné rychlosti vyzul pás; roztočil se na místě jako dětská káča a pak se převrátil; vzápětí se přetrhl i druhý pás a jako těžký lesklý had vzlétl k obloze; hnací kola se dál splašeně točila a ze spodních poklopů vyskočily do trávy dvě postavičky, upadly, rychle zase vstaly a mávajíce rukama se rozběhly kupředu, vpřed, jedině vpřed, na proradného nepřítele… Šlehl oheň, hřmotem a řevem ženoucích se strojů se prodral jasný výstřel kanónu a všechny tanky začaly pálit, z hlavní vyletovaly dlouhé jazyky plamenů, stroje na hrbolech přisedaly a nadskakovaly, halily se do záplav nečistého dýmu a černého prachu, takže během minuty se všechno zatáhlo černožlutým mračnem a Maxim se stále díval a nebyl s to odtrhnout oči od tohoto ve své zločinné nesmyslnosti grandiózního divadla, trpělivě se vymaňoval z neodbytných rukou přítele Gaje, který ho tahal z věže dolů, volal ho, zapřísahal a prahl po tom, aby ho vlastní hrudí mohl zaštítit před jakýmkoli nebezpečím… Lidé, natahovací panáci, zvířata… Lidé.

Pak se Maxim vzpamatoval. Byl nejvyšší čas převzít řízení. Protáhl se dolů, jen tak mimochodem poplácal Gaje po rameni, chytil se nějaké železné skoby, obhlédl interiér téhle potácející se kovové truhly, div se nezalkl pronikavým pachem spáleného benzínu, prohlédl si Fankův mrtvolně bledý obličej s očima obrácenýma v sloup i Zefa, který se kroutil kolem bedny s náboji, odstrčil dotěrného Gaje a prolezl dopředu k řidiči.

Háček si obě páky přitáhl až na prsa a ze všech sil šlapal na plyn. Vyřvával hlasem tak zrůdným, že ho i v tom rámusu bylo slyšet, a Maxim dokonce rozeznal text děkovné písně. Háčka bylo třeba nějak pacifikovat, posadit se na jeho místo a najít v tom prachu a dýmu vhodnou strž, roklinu nebo nějaký kopec, za kterým by se mohli ukrýt před jadernými výbuchy… Ale ani tady nešlo všechno podle plánu. Jakmile začal opatrně rozevírat Háčkovy pěsti, sevřené v křeči kolem rukojetí pák, oddaný Gaj, který okamžitě zaznamenal, že jeho pánovi někdo klade odpor, procpal se nějak dopředu a zasadil pološílenému Háčkovi těžkým hasákem strašnou ránu do spánku. Háček ochabl, pustil páky a klesl naznak. Maxim se rozběsnil, odhodil Gaje někam za sebe, ale už bylo pozdě, teď nebyl čas na zděšení a soucit. Odtáhl mrtvolu a sám se posadil k řízení.

Řidičovým průzorem nebylo vidět téměř nic, jen malá výseč hlinité půdy, porostlé řídkou travou a dál jen šedý závoj spálených výfukových plynů. O tom, že by se v téhle mlze dalo něco hledat, nemohlo být ani řeči. Zbývalo jediné — ubrat plyn a opatrně jet dál až do chvíle, kdy stroj vjede mezi kopce. Zpomalení mu ale taky připadalo nebezpečné — kdyby atomové miny vybuchly dřív, mohou oslepnout nebo dokonce i uhořet. Gaj se k němu lísal jednou zprava, jednou zleva, hledal Maximův pohled a loudil další rozkazy.

»To nic, kamaráde…,« brumlal Maxim a odstrkoval ho lokty. »To přejde… Všechno přejde… Jen ještě chvíli vydrž…«

Gaj si všiml, že jeho pán k němu promlouvá, a zaslzel, že stejně jako tenkrát v letadle neslyší ani slovo.

Tank prořízl neprůhledný pás černého kouře — vlevo od nich někdo hořel. Sotva se z té inkoustové černi dostali, Maxim musel okamžitě stroj strhnout stranou, aby nepřejel mrtvého muže rozdrceného pásy. Z dýmu se vynořil a okamžitě zmizel pohraniční sloupek se státním znakem a za ním následovaly pomačkané a potrhané drátěné zátarasy. Z nenápadného okopu vyskočil voják v divné bílé přílbě, zuřivě zatřásl sevřenými pěstmi a zase se ztratil. Kouřová clona před nimi pozvolna řídla a Maxim spatřil hnědé kulaté kopce a docela blízko před sebou zablácenou záď jiného tanku, který se bůhvíproč plazil napříč všeobecného pohybu, a pak ještě jeden hořící stroj. Maxim zatočil doleva a zamířil do hlubokého sedla mezi dvěma návršími, zarostlého hustým křovím. Byl už blízko svého cíle, když najednou proti nim vystříkl oheň a celý tank po zásahu strašlivě zaduněl. Překvapený Maxim sešlápl plyn až k podlaze, keře s čepicí obláčku bílého dýmu přiskočily blíž, zamíhaly se bílé přílby a obličeje zkřivené nenávistí a pod pásy něco kovově zapraštělo. Maxim zaťal zuby, na místě zatočil doprava a uháněl co nejdál od tohoto místa, po vrstevnici prudkého svahu, na kterém se stroj naklonil, divže se nepřevrátil, objel celý kopec a nakonec zastavil v úzké úžlabince pod stromy mladého hájku. Rozhodl se, že tady zůstanou.

Otevřel přední poklop, povylezl ven a rozhlédl se. Místo to bylo příhodné, tank ze všech stran obklopovala vysoká hnědavá úbočí. Gaj ochraptělým falzetem zapěl nějaký oddaný blábol, zmatenou rýmovanku, amatérsky sesmolenou ódu na počest největšího a nejmilovanějšího Maka; takovouto píseň by asi složil pro svého pána pes, kdyby se naučil lidské řeči.

»Mlč,« rozkázal mu Maxim. »Vytáhni ty lidi ven a polož je vedle tanku… Počkej, ještě jsem neskončil! Zacházej s nimi opatrně, jsou to moji milovaní přátelé, naši milovaní přátelé…«

»A kam jdeš ty!« zděsil se Gaj.

»Budu hned vedle, kousek odtud.«

»Neodcházej…,« zaskojíkal Gaj. »Nebo mi dovol jít s tebou!«

»Ty mě neposloucháš!« vyčinil mu Maxim. »Dělej, co jsem ti přikázal. A opatrně, nezapomeň, že jsou to naši přátelé…«

Gaj zase zanaříkal, ale Maxim ho neposlouchal. Seskočil z tanku a rozběhl se po úbočí kopce. Někde nedaleko se dál valily tanky, řvaly těžce zkoušené motory, řinčely pásy a tu a tam buchaly hlavně. Vysoko po nebi zasvištěl dělostřelecký granát. Maxim v předklonu vyběhl na vrchol, přikrčil se mezi keři a ještě jednou se upřímně pochválil za zdařilou volbu úkrytu.

Dole — doslova na dosah ruky — bylo vidět široký průsmyk mezi kopci a do toho se teď z rozlehlé planiny v nepřetržitém proudu stékaly tanky, které málem drhly pás o pás — nízké, jako připláclé k zemi, mohutné, s obrovitými plochými věžemi a dlouhými hlavněmi. Tohle už nebyly trestné prapory, to projížděla pravidelná armáda. Zkoprnělý, napolo omráčený Maxim tenhle impozantní výjev, hrozivý a nepravděpodobný jako historický velkofilm, strnule sledoval dobrých několik minut. Vzduch se potácel a chvěl šíleným řevem a rachotem, kopec se Maximovi třásl pod nohama jako polekané zvíře, ale Maxim se přesto nemohl zbavit pocitu, jako by stroje postupovaly v ponurém výhružném tichu. Velmi dobře věděl, že tam, pod pláty pancířů, v chorobném amoku třeští vojáci se znásilněným vědomím, ale všechny poklopy byly pevně uzavřeny, a tak se zdálo, jako by každý tank byl jen neživým kusem bezduchého kovu. Když projeli poslední obrněnci, Maxim se ohlédl za sebe, dolů na druhou stranu kopce, a jeho tank, stojící šikmo mezi stromy, mu připadal jako ubohá plechová hračka, jako omšelá parodie na skutečný bitevní mechanismus. Ano, průsmykem právě projela Síla, aby se utkala s jinou, ještě strašnější Silou — a když si na tu druhou Sílu vzpomněl, Maxim se chvatně svezl dolů do hájku.

Obešel tank a strnul.

Leželi všichni v řádce: modravě bílý Fank, vypadající spíš jako nebožtík, zkroucený, sténající Zef s prsty zbělenými křečí a pevně zaťatými do rudé hřívy a Háček s veselým úsměvem v mrtvých očích. Rozkaz byl splněn naprosto přesně, ale Gaj, celý otrhaný a celý od krve, ležel také — ležel opodál s rozhozenýma rukama a mrtvou tváří, ublíženě odvrácenou od oblohy. Tráva kolem byla pomačkaná a zdupaná, válela se v ní zdemolovaná bílá přílba a z rozvrácených křovin vyčnívaly čísi nohy obuté v holínkách.

»Massarakš…,« vymáčkl ze sebe zděšeně Maxim a s hrůzou si představil, jak se tu před několika málo minutami chytili s úmyslem zabít vetřelce dva vrčící a vyjící psi — oba pro větší slávu svého pána…

A právě v tom okamžiku druhá Síla zasadila odvetný úder.

Maxima úder zasáhl nejdřív do očí. Zaúpěl bolestí, ze všech sil sevřel víčka a padl na Gaje, přestože už věděl, že přítel je mrtev, nicméně se i teď snažil ochránit jeho tělo svým vlastním. Bylo to čistě reflexivní — nestačil si nic uvědomit a nic pocítit, s výjimkou té rezavé bolesti v očích — a už v pádu se jeho mozek nadobro odpojil.

Když okolní svět znovu dostal podobu lidskými smysly vnímatelnou, vědomí se mu vrátilo. Uplynulo patrně jen hodně málo času, s největší pravděpodobností sotva pár vteřin, ale Maxim se probral zalitý hojným potem a s vyschlým hrdlem a hlava mu zvonila, jako by ho někdo praštil za ucho dubovou fošnou. Všechno se změnilo, svět byl nachový, svět zavalilo listí z olámaných větví, svět byl zaplavený rozpáleným vzduchem, z rudého nebe pršely keře vytržené i s kořeny, hořící pahýly stromů a hroudy horké suché hlíny. A bylo bolestivě zvonivé ticho. Živé i mrtvé to rozházelo po hájku. Gaj zasypaný listím ležel asi deset kroků od Maxima. Hned vedle něj seděl Zef: jednou rukou se dosud držel za hlavu a druhou si zakrýval oči. Fank se skutálel do koryta, vymletého dešťovou vodou, bezmocně se tam převracel a rozdíral si tvář o tvrdou hlínu. Tank se také posunul kousek níž po svahu a otočil se. Mrtvý Háček se opíral zády o pás a dál se vesele usmíval…

Maxim přiskočil ke Gajovi, odházel z něj listí a větve, uchopil ho do náruče, zvedl ho, pohlédl do přítelových skelných očí, přitiskl se čelem k jeho tváři a proklel a ještě třikrát proklel tenhle svět, v němž je tak sám a bezmocný, kde mrtví umírají navěky, protože tu nic není, protože není čím je oživit. Snad i plakal, snad bušil pěstmi do hlíny, dupal po bílé přílbě, ale vtom začal Zef táhle naříkat, Maxim se vzpamatoval, a s pocitem, že v jeho nitru také nezbylo nic kromě nenávisti a touhy po zabíjení, se odploužil zpět na svou pozorovatelnu…

I na kopci se všechno změnilo. Křoví už tu nebylo žádné, spečená rozpukaná hlína dýmala, severní svah hořel. Na severu se rudé nebe slévalo s jednolitou stěnou hnědočerného kouře a nad touto stěnou se zvedala a před očima kynula jasně oranžová, olejnatě mastná mračna. A tam, kde k nebeské báni, která tím hrozivým úderem pukla, stoupaly tisíce tun rozpáleného prachu i do posledního atomu zpopelněné naděje, že se to dá přežít, že se dá žít dál, do tohoto pekelného kotle, který nešťastní idioti připravili pro jiné nešťastné idioty, vanul od jihu jako z objemných kovářských měchů lehký vlahý vánek.

Maxim pohlédl dolů do průsmyku. Byl prázdný, hlína rozrytá pásy a spálená jaderným požárem kouřila a tančily po ní tisíce plamínků — všude doutnalo listí a dohořívaly olámané větve. A planina na jihu se zdála nesmírně rozlehlá a nesmírně pustá: teď už ji nezatahovaly výfukové plyny a kouř ze spáleného střelného prachu, byla rudá pod rudým nebem a tu a tam se na ní černaly nehybné černé krabičky, porouchané a poškozené tanky trestných praporů, mezi nimiž už se ke kopcům sunula řídká rojnice podivných vozidel.

Připomínala tanky, ale místo věže s kanónem spočíval na každém pásovém podvozku vysoký mřížovaný kužel s mohutným kulovitým zařízením na vrcholu. Jela rychle, měkce se převalovala přes terénní vlny a nebyla černá jako tanky chudáků blitzträgrů, ani šedozelená jako těžké stroje armádního úderného sboru — byla žlutá, zářila veselou jasně žlutou barvou jako policejní hlídkové vozy… Pravé křídlo rojnice se ztrácelo někde za kopci a Maxim stačil napočítat jen osm mobilních zářičů. Dýchala z nich neomalená troufalost pánů situace: jely do boje, ale nepovažovaly za nutné ani maskování, ani tajný přesun, jako naschvál stavěly na odiv jak svou barvu, tak zrůdný pětimetrový hrb a naprostou absenci normální výzbroje. Ti, kdo stroje řídili a obsluhovali, si museli připadat v naprostém bezpečí. Ostatně o něčem takovém posádky sotva přemýšlely — prostě spěchaly kupředu a práskaly paprskovými biči do ocelového stáda, které se teď valilo peklem, a s největší pravděpodobností o těch bičích nic nevěděly, stejně jako netušily, že ty biče popohánějí i je samotné… Maxim si všiml, že krajní vozidlo na levém křídle zamířilo do blízké úžlabiny a vypravil se dolů po svahu — zářiči naproti.

Kráčel zpříma. Věděl, že ty černé poháněče bude muset z jejich kovové skořápky vydloubat násilím, a přál si to. Nikdy v životě si nic tolik nepřál, jako si přál teď cítit v prstech zmítající se živé tělo… Když sešel dolů, mobilní zářič byl už docela blízko. Žlutý stroj se valil přímo na něj, poulil slepá skla periskopů, mřížkovaná věž se pomalu kolébala v plavnějším rytmu než nadskakující podvozek a Maxim už viděl, že na jejím vrcholu září stříbřitá koule, hustě prošpikovaná dlouhými lesklými jehlicemi.

Legionáře ani nenapadlo, že by snad mohli, zastavit, a tak Maxim vozu prudce uhnul z cesty, několik metrů běžel vedle něj a pak vyskočil na pancíř.