Obydleny ostrov

Kapitola druhá

Gaj seděl na krajíčku lesa pod oknem, leštil si manžetou kokardu na baretu a sledoval, jak kaprál Varibobu vyplňuje cestovní doklady. Kaprálova hlava se skláněla ke straně, oči vypoulené, levá ruka položená na stole přidržovala formulář s rudou ořízkou a pravá poklidně vykreslovala kaligraficky dokonalá písmena. Jde mu to báječně, pomyslel si Gaj s jistou závistí. Takový starý inkoust, dvacet let u Legie, a pořád jen písař. Můj ty smutku a takhle vyvaluje oči — ta pýcha brigády… Teď určitě ještě vyplázne jazyk… No prosím, už je to tady. I jazyk má od inkoustu. Tak buď zdráv, Varibobu, ty můj kalamáři stará, už se nikdy neuvidíme. A vůbec, je to smutné, že musím jet pryč, kluci tu nejsou špatní, páni důstojníci taky, a služba je užitečná, ta už něco znamená… Gaj popotáhl a pohlédl oknem ven.

Za oknem hnal vítr širokou ulicí bez chodníků, dlážděnou starými šestiúhelníkovými kostkami, bílý prach; bělaly se tam zdi dlouhých, fádně stejných baráků s kancelářemi a pracovišti technického personálu; a tamhle kráčí, jednou rukou si chrání obličej před prachem a druhou přidržuje sukni paní Idoja, korpulentní, důstojná dáma — statečná žena, která se nebála následovat pana brigadýra i s dětmi až do těchto nebezpečných míst. Strážný u velitelství, zřejmě nováček v ještě nezmačkaném plášti a baretu nataženém přes uši předpisově provedl »k poctě zbraň«. Potom přejela dvě auta s vychovanci — nejspíš je vezli na očkování… Takhle se to s nimi musí dělat, hned jednu přišít: Žádné vyklánění přete bočnici, tady nejste někde na bulváru…

»Jak že se to píšeš?« zeptal se Varibobu. »Gaal, nebo normálně Gal?«

»Prosím ne,« řekl Gaj. »Příjmení je Gaal.«

»Škoda,« poznamenal Varibobu a zádumčivě ocucal špičku pera. »Kdybys byl Gal s jedním a, akorát by se mi to vešlo na řádek…«

Jen piš, piš, ty starej kalamáři, pomyslel si Gaj. A řádky nešetři. Achbože, a tohle si říká kaprál… Knoflíky samá měděnka, ty kaprále. Na rukávě dvě pásky, ale střílet ses pořádné nenaučil, to tady ví každý…

Dveře se otevřely a do kanceláře prudce vstoupil pan rytmistr Toot se zlatou páskou dozorčího na rukávě. Gaj se vymrštil a scvakl podpatky. Kaprál se jen nadzvedl, ale psát nepřestal, ten starý bačkora. A to si říká kaprál…

»Aha…,« pronesl pan rytmistr a s odporem si strhl protiprachovou masku. »Vojín Gaal. Už jsem slyšel, prý nás opouštíte. Škoda. Ale mám z vás radost. Doufám, že v hlavním městě budete sloužit stejně nadšeně.«

»Tak jest, pane rytmistře!« odpověděl Gaj rozechvěle. Blahem ho až zašimralo v nose. Měl pana rytmistra, tohoto skutečně vzdělaného důstojníka a bývalého gymnaziálního profesora, upřímně rád. A teď se ukázalo, že pan rytmistr si jeho snahy také všiml.

»Posaďte se,« vybídl ho pan rytmistr a prošel za přepážku ke svému stolu. Ani si nesedl, jen zběžně přelétl pohledem po lejstrech a zvedl telefon.

Gaj se taktně odvrátil k oknu.

Venku se nic nezměnilo. Po ulici předusala četa. Gaj jednotku smutně doprovodil pohledem. Teď dojdou do kantýny, kaprál Serembeš zavelí »Barety dolů!« a na jeho »děkovné provolání« vyhrknou kluci třiceti hrdly své »děkovné provolání«, nad hrnci už stoupá pára, na pultě se lesknou misky a dědek Doga už se těší, jak se vytasí se svým největším špekem, s tím o vojákovi a kuchařce… Marná sláva, těžko se odsud odjíždí. Služba je tu nebezpečná, podnebí nezdravé, kuchyň jednotvárná, samé konzervy, ale stejně… Tady na každý pád moc dobře víte, že je vás tu zapotřebí, že se to bez vás neobejde, že tady vlastní hrudí zachycujete zlověstný nápor lesa, nápor, který cítíte na vlastní kůži. Jen těch kamarádů co tu pochoval — tamhle za kasárnami se ježí celý hájek tyčí se zrezivělými přílbami… A na druhé straně je hlavní město. Tam zkrátka hned tak každého nepošlou, a když už, pak rozhodně ne na dovolenou… Tam prý všechny projekty schvaluje Dům Ohňostrůjců, takže každou akci vytrvale sleduje někdo z Ohňostrůjců osobně — s tou vytrvalostí to zřejmě nebude úplně doslova, ale tu a tam si věci zkontrolují, to rozhodně. Gaje zaplavila vlna horka — z ničeho nic si představil, jak si má na povel vypochodovat před nástupový tvar, jenže on najednou při dlouhém úkroku klopýtne, praští nosem veliteli přímo pod nohy, moula jeden moulovatá, samopal zarachotí po dlažbě a baret mu sklouzne až bůhvíkam… Vydechl si a kradmo se rozhlédl. Pánbu s námi a zlý pryč…! Inu, je to zkrátka hlavní město! Všechno mají na očích… Ale nic, klid, jiní tam přece taky slouží. A je tam Rada, sestřička Rada… A pošuk strejda s těmi svými starými kostmi a předpotopními želvami… Že už se mi po vás stýskalo, moji zlatí…!

Znovu pohlédl do okna a zaraženě pootevřel ústa. Ulicí k velitelství kráčela podivná dvojice. Jednoho z mužů znal, to je ta zrzavá huba Zef, staršina sto čtrnáctého oddílu ženistů a odsouzenec k smrti, který za svůj život vděčil vyčišťovacím pracím na trase. Ovšem ten druhý — no to byl hotový strašák, a strašidelný strašák. Gaj si nejdřív myslel, že je to degenerát, ale vzápětí si uvědomil, že degeneráta by Zef sotva vláčel až na velitelství. Tohle byl obrovský nahý snědý chlapec, masivní jako mladý býk, a na sobě měl jen trenýrky z jakési lesklé tkaniny… Zef nesl svůj oblíbený kanón, ale nezdálo se, že by toho cizáka eskortoval: šli vedle sebe, cizák potrhle mával rukama a něco Zefovi vykládal. Zef jen rozpačitě funěl a vypadal dost přitrouble. Asi nějaký divoch, uzavřel v duchu Gaj. Ale kde by se na trase vzal? Že by ho odchovalo nějaké zvíře? Takové případy se staly. Vypadá to na to — stačí se podívat na ty svaly, jen mu hrají…

Sledoval, jak dvojice došla až ke strážnému, jak si Zef otřel čelo a něco vysvětloval a nováček strážný, který Zefa ještě nezná, ho šťouchl samopalem pod žebro a odstrčil do předepsané vzdálenosti. Ten polonahý chlapík si toho všiml a vložil se do rozmluvy. Ruce se mu jen míhají a tvář má naprosto nepochopitelnou — její výraz se nedá zachytit, je jako rtuť a tmavé oči taky bleskurychle pobíhají sem tam… Tak, a teď už je z toho blázen i strážný. Nejspíš vyhlásí poplach. Gaj se otočil.

»Pane rytmistře, dovolte mi otázku. Staršina sto čtrnáctého někoho přivedl, nechcete se podívat?«

Pan rytmistr přistoupil k oknu, pohlédl ven a oči mu povylezly až na čelo. Strčil do okna, vyklonil se ven, div se nezalkl prachem, který okamžitě vrazil do místnosti, a zařval:

»Strážný! Propustit!«

Když Gaj už zavíral okno, v chodbě se ozval dupot a Zef i jeho exotický souputník skromně vstoupili do kanceláře. Těsně za nimi se vevalil velitel stráže a ještě dva další chlapci ze službukonající směny. Zef připažil na švy kalhot, odkašlal si, vypoulil na pana rytmistra nestydaté bledě modré oči a chraplavě zahřímal:

»Hlášení podává staršina sto čtrnáctého oddílu vychovanec Zef. Na trase byl zadržen tenhle člověk. Podle všech známek je to blázen, pane rytmistře: žere jedovatý houby, nerozumí ani slovu, něco nesrozumitelně brebentí a chodí po světě, jak si račte povšimnout, docela nahatej.«

Zatímco Zef podával hlášení, zadržený přejížděl hbitýma očima po zařízení místnosti a děsivě zvláštně se culil na všechny přítomné — zuby měl pravidelné a bílé jako cukr. Pan rytmistr založil ruce za záda, přistoupil k němu blíž a pozorně si ho prohlížel od hlavy až k patě.

»Copak jste zač?« zeptal se.

Zadržený se zazubil ještě děsivěji, poplácal se dlaní po prsou a nezřetelně pronesl něco jako Machsim. Velitel stráže vyprskl, strážní se zachichotali a pan rytmistr se také pousmál. Gaj hned nepochopil, oč jde, ale pak mu došlo, že ve zlodějské hantýrce by Machsim znamenalo snědl nůž.

»Nejspíš to bude někdo z vašich,« řekl pan rytmistr Zefovi.

Zef zakroutil hlavou a z vousisek se mu zvedl oblak prachu.

»To rozhodně ne,« nesouhlasil. »Von tím Machsim myslí sebe a zlodějský řeči nerozumí. Takže náš nebude.«

»Nejspíš degenerát,« soudil velitel stráže. (Pan rytmistr si ho chladně změřil pohledem.) »Je nahej…,« vysvětlil bystře velitel stráže a bezděky couvl ke dveřím. »Dovolte mi odejít, pane rytmistře!«

»Běžte,« přikývl pan rytmistr. »A pošlete někdo pro pana štábního lékaře Zoga… Kde jste ho chytil?« zeptal se Zefa.

Zef hlásil, že této noci pročesával se svým oddílem čtverec 23-07, zničil čtyři samohybné balisty a jedno zařízení neznámé konstrukce, dva lidé zahynuli při výbuchu a jinak bylo všechno v pořádku. Kolem sedmé hodiny ranní přišel k jeho ohni tento neznámý muž. Přišli na něj dřív, než k nim stačil dojít, pozorovali ho z úkrytu ve křoví a ve vhodném okamžiku ho zajali. Zef ho nejdřív pokládal za uprchlíka, pak si dokonce řekl, že to bude degenerát, a divže po něm nevystřelil, ale rozmyslel si to, protože ten člověk… Zef zjevně zabředl do slepé uličky, bezradně zamával plnovousem a prohlásil:

»Protože jsem zkrátka pochopil, že to degenerát není.«

»Z čeho jste tak usoudil?« zeptal se pan rytmistr; zadržený mezitím nehybně stál s rukama zkříženýma na prsou a sledoval chvíli Zefa, chvíli pana rytmistra.

Zef řekl, že se to bude těžko vysvětlovat.

»Za první se ten člověk ničeho nebál a ničeho se nebojí ani teď. Za druhý sundal z vohně kotlík a sněd přesně třetinu, jako to udělá každej pořádnej kamarád, a předtím eště hulákal do lesa, zřejmě chápal, že musíme bejt někde poblíž. Dál: Chtěl nás pohostit houbama. Houby byly jedovatý, takže jsme je nejedli a jeho jsme taky nenechali, ale von se pořád snažil nějak nás poctít — asi na znamení vděku. Dál: Ani jeden degenerát svýma tělesnýma schopnostma nesahá ani po paty docela normálnímu slabšímu člověku. Kdežto tenhle mě cestou sem uštval jako malýho kluka — bral to přes polomy jako po rovný cestě, strže normálně přeskakoval, pak na mě na druhý straně čekal a navíc mě bůhvíproč, možná jen z čirýho furiantství, každou chvíli popad do náruče a nějakejch dvě stě kroků se mnou utíkal…«

Pan rytmistr Zefa poslouchal a celým svým zjevem dával na srozuměnou, jak bedlivě sleduje tok jeho myšlenek, ale sotva Zef umlkl, důstojník se střelhbitě otočil k zadrženému a bez dlouhých cavyků na něj hontsky zaštěkal:

»Vaše jméno! Hodnost! Úkol!«

Gaje rafinovanost tohoto bleskurychlého výpadu nadchla, ale zajatec očividně nerozuměl ani hontsky. Znovu vycenil své velkolepé zuby, poplácal se po prsou a řekl Machsim, šťouchl trestance do boku a pečlivě vyslovil Zef a pak se rozpovídal — pomalu, s velkými pauzami, živě přitom gestikuluje a ukazuje oběma rukama na strop a pak zase na podlahu. Gajovi se zdálo, že v té promluvě zachytil pár známých slůvek, ale ta s celou věcí nemohla mít absolutně nic společného. Když zajatec umlkl, ozval se kaprál Varibobu.

»Řekl bych, že je to všemi mastmi mazaný špión,« prohlásil starý kalamář. »Musíme to hlásit panu brigadýrovi.«

Pan rytmistr jako by ho vůbec neslyšel.

»Vy už můžete jít, Zefe,« vybídl vychovance. »Prokázal jste snahu a to vám bude přičteno k dobru.«

»Tisíceré díky, pane rytmistře!« zahřímal Zef a užuž se hotovil odejít, jenže zajatec najednou vyrazil jakési tlumené slůvko, naklonil se přes přepážku a shrábl ze stolu balíček čistých tiskopisů, ležících před kaprálem.

Varibobu se k smrtí vylekal (to je mi teda kaprál za všechny prachy!), ucukl do kouta a mrštil po divochovi perem. Divoch násadku obratně zachytil v letu, uvelebil se přímo na přepážce a začal na obrácenou stranu tiskopisu něco kreslit, aniž věnoval nějakou pozornost Gajovi a Zefovi, kteří se ho pokoušeli uchopit z obou stran za paže.

»Nechte toho!« okřikl je pan rytmistr a Gaj ochotně poslechl: udržet to hnědé zvíře bylo totéž, jako kdybyste se snažili chytit jedoucí tank za pás.

Pan rytmistr a Zef se postavili nad záda zadrženého a přes rameno nakukovali, co to tam čmárá.

»Řek bych, že je to jednoduché] náčrt světa,« broukl nepříliš jistě Zef.

»Hm…,« podotkl pan rytmistr.

»No jasně! Tady v prostředku má Světový Světlo, tohle je Svět a tady jsme podle mýho názoru my.«

»Ale proč je to všechno tak ploché?« zeptal se podezíravě pan rytmistr.

Zef pokrčil rameny.

»Asi projev dětskýho usuzování… Infantilismus… Podívejte se, teď nejspíš naznačuje, jak se sem k nám dostal.«

»Ano, to je možné, o takovém šílenství už jsem slyšel…«

To už se mezi hladké pevné rameno zajatcovo a hrubou propocenou Zefovu halenu dokázal protlačit i Gaj. Obrázek, který spatřil, mu připadal směšný. Takhle si dětičky z první třídy představují a zobrazují svět: uprostřed malý kroužek, označující Světové Světlo, kolem něj velká kružnice, která představuje Sféru Světa, a na kružnici velká plná tečka, ke které stačí přimalovat ručičky a nožičky a už je z toho »tohle je Svět a tohle jsem já«. A sféru ten cvok nedokázal zobrazit jako pravidelný kruh, vyšel mu z toho protáhlý ovál. Blázen, o tom není pochyb… Nakonec namaloval přerušovanou čáru odněkud z podzemí k tečce — prý takhle jsem se k vám dostal.

Mezitím se zajatec zmocnil dalšího formuláře a rychle maloval dvě maličké Sféry Světa, každou v jiném rohu, a taky je spojil přerušovanou čarou a k tomu všemu naškrábal nějaké klikyháky. Zef beznadějně hvízdl a řekl panu rytmistrovi:

»Dovolte mi odejít!«

Pan rytmistr ho však nepustil.

»Éé… Zefe, pokud se nemýlím, ráčil jste kdysi působit v oblasti… éé…« A zaťukal si skrčeným ukazovákem na temeno.

»Tak jest,« připustil po odmlce Zef.

Pan rytmistr se prošel po kanceláři.

»A nemohl byste… ééé, jak bych to řekl…, zformulovat svůj názor na tohle individuum… z hlediska vaší profese, asi takhle bych to řekl…«

»To bych prosím nikterak nemohl,« řekl Zef. »Ztratil jsem právo hovořit z titulu svý profese.«

»Chápu,« zarazil ho pan rytmistr. »To je v pořádku. Za to vás chválím. Ale…«

Zef stál v pozoru s vypoulenýma očima a pan rytmistr se zcela zjevně ocitl ve velkých rozpacích. Gaj všechno moc dobře chápal. Případ to byl vážný, zatraceně vážný. Co kdyby se z toho divocha opravdu vyklubal špión? Pan štábní lékař Zogu je samo sebou perfektní důstojník, ohromný legionář, ovšem jinak jen a jen štábní lékař. Kdežto ta zrzavá tlama Zef se ve své věci vyznala skvěle, než se dala na cestu zločinu.

»No tak dobře,« povzdechl si pan rytmistr. »Co se dá dělat… Ale když to vezmete čistě lidsky…« Zastavil se před Zefem. »Chápete? Čistě lidsky… Skutečně se domníváte, že je to šílenec?«

Zef si s odpovědí dával na čas.

»Tak čistě lidsky, říkáte? To by snad šlo, čistě lidsky. Mýlit se je přece člověku vlastní… Takže čistě lidsky bych se klonil k názoru, že jde o ukázkový případ rozpolcení osobnosti, provázený vypuzením vlastního já a jeho nahrazením já domnělým. Dál bych z čistě lidského hlediska, budujícího na životní empirii, doporučoval elektrošok a fleopreparáty.«

Kaprál Varibobu si to potajmu všechno sepsal, ale pana rytmistra nenapálíte. Lístek se záznamy kaprálovi vzal a zastrčil ho do náprsní kapsy svého frenče. Mach-sim se znovu rozpovídal a hovořil střídavě k panu rytmistrovi a k Zefovi — ten nebožák asi něco chtěl, asi se mu něco nezdálo — ale vtom už se otevřely dveře a vstoupil pan štábní lékař, jehož tato událost zřejmě vytrhla od oběda.

»Nazdar, Toote,« prohodil otráveně. »Oč běží? Vy jste, jak vidím, živ a zdráv, z toho mám radost… A co je tohle za kreaturu?«

»Vychovanci ho chytili v lese,« vysvětlil pan rytmistr. »Mám takové podezření, že je to šílenec.«

»Simulant je to, žádný šílenec,« zavrčel pan štábní lékař a nalil si z karafy sklenici vody. »Pošlete ho zpátky do lesa, ať pěkně maká.«

»Náš člověk to není,« namítl rytmistr. »A zatím nevíme, kde se tu vzal. Já bych řekl, že se ho před časem zmocnili degeneráti, on se tam zbláznil a přeběhl k nám.«

»To by se stát mohlo,« utrousil sarkasticky pan štábní lékař. »Člověk se nejdřív musí zbláznit, aby se mu chtělo přeběhnout k nám.« Přistoupil k zajatci a rovnou se mu chtěl podívat pod horní víčka. Zajatec výhružně vycenil zuby a jemně ho odstrčil. »Nono!« okřikl ho pan štábní lékař a obratně ho čapl za pravé ucho.

Zajatec se podřídil. Pan štábní lékař mu obrátil víčka naruby, s lehkým pohvizdováním mu prohmatal krk, ohnul a zase narovnal ruku v lokti, pak se s velkým hekáním a supěním sehnul a klepl ho pod koleno, vrátil se ke karafě a vypil další sklenici vody.

»Pálí mě žáha,« oznámil.

Gaj pohlédl na Zefa. Muž s ryšavým plnovousem a s ručním kanónem u nohy civěl do zdi, jako by se ho to všechno ani v nejmenším netýkalo. Pan štábní lékař se napil a znovu se začal zabývat cvokem. Prohmatával ho, proklepával, díval se mu na zuby, dvakrát ho pěstí praštil do břicha, pak vytáhl z kapsy plochou krabičku, rozmotal drát, zastrčil konec do zásuvky a začal krabičku přikládat k různým částem divochova těla.

»Tak,« řekl a smotal kabel. »A říkáte, že je ještě ke všemu němý…?«

»Ne,« řekl pan rytmistr. »Mluví, ale nějakým zvířecím jazykem Nerozumí nám. A tohle nakreslil.«

Pan štábní lékař si prohlédl obrázky.

»Taktaktak,« odtušil hloubavě. »Ohromné…« Vytrhl kaprálovi pero a rychle na kousek papíru namaloval kočku, jak ji malují děti — z kroužků a čárek. »A co říkáš tomuhle, kamaráde?« řekl a podal kresbičku cvokovi.

Ten ani na okamžik nezaváhal, hned začal škrábat perem po papíře znovu a vedle kočky vzniklo podivné chlupaté zvíře s těžkým nevlídným kukučem. Gaj takové zvíře neznal, ale jedno pochopil: tohle nebyl dětský obrázek. Úžasná kresba, prostě skvělá. Až trochu hrůzostrašná podívaná. Pan štábní lékař vztáhl ruku po peru, jenže cvok mu ho nevrátil a namaloval ještě jednoho živočicha — s obrovskýma ušima, vrásčitou kůží a tlustým ocasem místo nosu.

»Báječné!« rozeřval se nadšeně pan štábní lékař a poplácával se po bocích.

Cvok nebyl k zastavení. Teď nenamaloval zvíře, ale nějaký přístroj, podobný velké průhledné mině. Dovnitř do miny šikovně usadil sedícího človíčka, zaklepal na něj prstem a týmž prstem poklepal po vlastním hrudníku a pronesl:

»Machch-ssim.«

»Tuhle věc moh vidět u řeky,« prohodil tiše přistoupivší Zef. »Dneska v noci jsme to spálili. Ale ty obludy…?« Zakroutil hlavou.

Pan štábní lékař jako by si ho teprve teď všiml.

»Á, profesor!« zvolal s pitvorným potěšením. »A já pořád co mi to tu v kanceláři smrdí. Nebyl byste tak laskav, kolego, a nepronášel vaše velemoudré soudy z tamhletoho kouta? To bych vám byl opravdu velice zavázán…«

Varibobu se zachichotal a pan rytmistr Zefa přísně okřikl:

»Postavte se ke dveřím, Zefe, snad můžete trochu myslet, člověče…«

»No dobře,« řekl pan štábní lékař. »A co s ním chcete dělat, Toote?«

»Záleží na vaší diagnóze, Zogu,« odpověděl pan rytmistr. »Pokud je to simulant, pošlu ho prokuratuře, tam už si s ním poradí. Ale pokud je blázen…«

»To není simulant, Toote!« prohlásil pateticky pan štábní lékař. »A na štábní prokuratuře v žádném případě nemá co pohledávat. Já bych ovšem věděl o místě, kde by mohl vzbudit zájem. Kde je brigadýr?«

»Na trase.«

»Inu, to nakonec není podstatné. Dozorčího dnes máte vy, ne, Toote? Tak toho mimořádně zajímavého chlapíka odešlete na tuto adresu…« Pan štábní lékař se posadil za přepážku, papír před sebou zahradil lokty a rameny, aby vyloučil zvědavé pohledy, a na obrácenou stranu posledního obrázku něco napsal.

»Co to je?« zeptal se pan rytmistr.

»Tohle? To je jedna instituce, která vám za vašeho cvoka bude velmi povděčná, milý Toote. Za to vám ručím.«

Pan rytmistr tiskopis několikrát váhavě obrátil v rukou, pak odešel do nejvzdálenějšího kouta kanceláře a prstem k sobě přivolal pana štábního lékaře. Chvíli spolu o něčem polohlasně rozprávěli, takže bylo rozumět jen některým replikám pana Zoga: »…department propagandy… Pošlete ho tam s kurýrem… Tak strašně tajné to snad není, ne… Za to vám ručím… A tomu chlapovi rozkažte, ať na všechno zase zapomene… Kruci, ten cucák stejně nic nepochopí…!«

»Dobrá,« řekl nakonec pan rytmistr. »Sepíšeme průvodní list. Kaprále Varibobu!«

Kaprál se nadzvedl ze židle.

»Máte cestovní doklady pro vojína Gaala pohromadě?«

»Tak jest!«

»Tak do nich připište ještě eskortovaného zajatce Mach-sima. Vojíne Gaale!«

Gaj klapl podpatky a vypjal se jako strunka.

»Rozkaz, pane rytmistře!«

»Než se ohlásíte na novém působišti v našem hlavním městě, dopravíte zajatce na adresu, kterou máte napsanou na tomhle papírku. Po splnění rozkazu lístek s adresou předáte dozorčímu nové posádky. Adresu zapomenete. To je váš poslední úkol, Gaale, a já samozřejmě očekávám, že ho splníte, jak se sluší a patří na čackého legionáře.«

»Provedu!« zařval Gaj, zachvácený nepopsatelným nadšením.

Zaplavila ho rostoucí vlna zalykavého opojení, zvedla ho a povznesla až k nebesům. O, ty sladké minuty vytržení, nezapomenutelné minuty, kdy narůstají křídla, minuty velkomyslného přezírání všeho hrubého, materiálního, tělesného… Minuty, kdy bažíte po tom, abyste na rozkaz splynuli s ohněm, aby vás ten rozkaz zároveň s plameny vydštil proti tisícům nepřátel, do víru divošských hord, vstříc miliónům kulek, a to ještě není všechno, bude to ještě sladší, vytržení oslepí a spálí… Ó ohni! Ó plameny! O zběsilosti! A teď, teď to přišlo… Teď vstává urostlý, statný krasavec, pýcha brigády, náš kaprál Varibobu se vztyčuje jako ohnivá pochodeň, jako socha slávy a věrností a zpívá a my se k němu všichni přidáváme, všichni jako jeden muž…

A všichni zpívali. Zpíval oslnivý pan rytmistr Toot, vzor legionáře, vzor všech vzorů, za něhož byste teď hned, za zvuků tohoto pochodu obětovali život, duši, všechno. A pan štábní lékař Zogu, vzor milosrdného bratra, drsný jako pravý voják a laskavý jako ruce matčiny… A náš kaprál Varibobu, do morku kostí náš, starý voják, veterán, který v bojích už dávno stačil zešedivět… Ó, jak září knoflíky a stužky na jeho odřeném, zasloužilém stejnokroji, ten nezná nic jiného než službu, nic kromě věčné vojančiny…

… Ale co má znamenat tohle? On nezpívá, stojí, opírá se o přepážku a motá tou svou pitomou hnědou palicí, šmejdí očima a pořád se zubí, pořád se culí… Na koho se to culíš, ty hnusáku? O, jak rád bych k němu těžkým krokem přistoupil a bez rozmýšlení ocelovou pěstí praštil do toho odporného bílého rozšklebeného chrupu… Jenže to nejde, nejde, to je legionáře nedůstojné: Je to přece jen cvok, ubohý mrzák, který skutečného štěstí nikdy nedojde, je to jen slepý, nicotný, ubohý střep pravého lidství… A ten zrzavý vyvrhel se v koutě svíjí nesnesitelnou bolestí… Trestanec, zločinecká tlama… Vzít tě tak za klopy, za ten tvůj plesnivý plnovous — a vztyk, hovado! A budeš stát v pozoru, když legionáři zpívají svůj pochod! A po palici, po palici, přes tu špinavou držku, do těch tvých račích očí… Takhle, ták…

Gaj trestance konečně odmrštil, srazil podpatky a otočil se k panu rytmistrovi. Jako vždy po záchvatu blouznivého nadšení mu cosi zvonilo v uších, svět sladce proplouval před očima a jemně se kolébal.

Kaprál Varibobu zmodralý námahou slabě pokuckával a držel se za prsa. Brunátný a zpocený pan štábní lékař lačně lokal vodu přímo z karafy a vytahoval z kapsy kapesník. Pan rytmistr se s nepřítomným výrazem ve tváři mračil, jako by se pokoušel na něco si vzpomenout… U prahu se jako špinavá hromada kostkovaných hadrů zmítal ryšavý Zef. Tvář měl rozbitou, plival krev a slabě sténal se zaťatými zuby. Mach-sim už se neusmíval. Tvář mu ztuhla a připomínala normální lidský obličej; polonahý muž s otevřenými ústy nehybnýma kulatýma očima zděšeně zíral na Gaje.

»Vojíne Gaale,« pronesl přeskakujícím hlasem pan rytmistr. »Éé…, co jsem to chtěl… Počkejte, Zogu, nechte mi tam aspoň doušek…«