12 Přes Taren

Lan sešel ze schodů a přikázal společníkům, aby sesedli a odvedli koně mlhou za ním. Opět se museli spolehnout na to, že strážce ví, kam jde. Mlha Randovi vířila kolem kolen, zakrývala mu nohy a schovávala všechno, co bylo dál než sáh od něj. Mlha nebyla tak těžká jako před městem, ale Rand jen tak tak rozeznával své druhy.

Zatím se tmou pohybovali pouze oni. V dalších oknech se sice objevilo světlo, ale hustá mlha ho tlumila do nejasných skvrn, a poměrně často byla tato matná záře jediné, co bylo v okolní šedi vidět. Ostatní domy, které byly trochu vidět, jako by pluly v oblačném moři, nebo náhle vystupovaly z mlhy, zatímco sousední stavení zůstávala schovaná, takže vypadala jako samoty, jako by nejbližší soused byl na míle daleko.

Rand kráčel celý zdřevěnělý po dlouhé jízdě. Rád by věděl, zda by se nenašel způsob, jak by mohl do Tar Valonu dojít pěšky. Samozřejmě ne že by v té chvíli byla chůze o mnoho lepší než jízda, ale i tak byly nohy jedinou částí jeho těla, která ho nebolela. Na chůzi byl přinejmenším zvyklý.

Pouze jedinkrát někdo promluvil natolik hlasitě, aby ho Rand jasně slyšel. „Musíš to zvládnout,“ říkala Moirain Lanovi v odpověď na něco, co Rand nezaslechl. „Už tak si toho bude pamatovat až moc, a nedá se s tím nic dělat. Jestli se objevím v jeho myšlenkách...“

Rand si mrzutě posunul vlhký plášť na rameni a držel se těsně za ostatními. Mat s Perrinem si cosi bručeli pod vousy, něco tiše mumlali, a pokaždé, když některý zakopl o něco, co neviděl, vyjekl nahlas, i když se vzápětí zarazil. Tom Merrilin také vrčel. K Randovi doléhala slova jako „teplé jídlo“ a „oheň“ a „svařené víno“, ale ani strážce, ani Aes Sedai si ho nevšímali. Egwain pochodovala beze slova, záda měla rovná a hlavu nesla vysoko vztyčenou. Zcela určitě to byl poněkud bolestivý pochod, protože byla stejně neuvyklá jízdě jako ostatní.

Randa napadlo, že se jí tedy vskutku dostalo dobrodružství, a pochyboval, že dokud bude trvat, všimne si Egwain takových maličkostí, jako je mlha, vlhko či zima. Připadalo mu, že v tom, co člověk vnímá, musí být rozdíl podle toho, zda dobrodružství sám vyhledá, nebo je mu vnuceno. Vyprávění o divokém trysku studenou mlhou, kdy vás pronásleduje draghkar a Světlo ví co ještě, by určitě znělo napínavě. Egwain mohla cítit vzrušení, Rand však cítil jenom zimu, vlhko a radost nad tím, že se zase ocitl ve vsi, i když to byl jenom Tarenský Přívoz.

Z ničeho nic narazil v šeru do čehosi velkého a teplého: do Lanova hřebce. Strážce s Moirain se zastavili a zbytek skupiny učinil to stejné, přičemž poplácali svá zvířata, a to jak proto, aby je uklidnili, tak proto, aby uklidnili sami sebe. Mlha trošičku prořídla, dost na to, aby se viděli o něco jasněji než před chvílí, ale ne dost na to, aby rozeznali i něco jiného. Nohy jim stále halily mlžné vlny jako šedá záplava. Vypadalo to, jako by domy pohltila mlha.

Rand opatrně odvedl Oblaka kousek dopředu a překvapilo ho, když zaslechl, jak mu boty skřípají po dřevěných prknech. Přístaviště. Rand opatrně couvl a přiměl k tomu i velkého bělouše. Slyšel, že přístaviště v Tarenském Přívozu je jako – most, který nikam nevede, jenom na člun. Taren měla být široká a hluboká, se zrádnými proudy, které dokázaly stáhnout i toho nejlepšího plavce. Rand odhadoval, že bude mnohem širší než Vinný střik. K tomu ta mlha... Ulevilo se mu, když pod nohama opět ucítil hlínu.

Lanovo důrazné „Psst!“ bylo stejně řízné jako mlha. Strážce mu pokynul, aby se připojil k nim, a zároveň přiskočil k Perrinovi, odhodil statnému mládenci plášť stranou a odhalil tak velkou sekeru. Rand si poslušně, i když stále nechápal, oč se jedná, přehodil plášť přes rameno a uvolnil si tak meč. Lan se rychle vrátil ke svému koni. V oparu se objevila kývající se světla a přiblížily se k nim tlumené kroky.

Převozníka následovala šestice mužů s netečnými výrazy v drsných šatech. Pochodně, které nesli, zaháněly mlhu v nejbližším okolí. Když se muži zastavili, bylo jasně vidět celou společnost z Emondovy Role obklopenou šedou stěnou, která vypadala hustší o to, že se od ní odráželo světlo pochodní. Převozník si je prohlédl, naklonil úzkou hlavu a nos se mu chvěl jako lasičce větřící ve větru past.

Lan se zdánlivě lhostejně předklonil v sedle, ale ruka mu nápadně spočívala na dlouhém jílci meče. Působil dojmem kovové pružiny, stlačené, čekající.

Rand strážcův postoj rychle napodobil – přinejmenším tak, že položil ruku na meč. Nemyslel si, že by se mu podařilo vypadat stejně smrtelně nebezpečně jako Lan. Nejspíš by se mi vysmáli, kdybych to zkusil.

Perrin si uvolnil sekeru v závěsu u pasu a rozvážně se rozkročil. Mat položil ruku na toulec, i když si Rand nebyl jist, v jakém stavu bude tětiva po pobytu v takovém vlhku. Tom Merrilin vznešeně popošel dopředu, natáhl prázdnou dlaň a pomalu ji otočil. Náhle rukou okázale máchl a mezi prsty se mu otáčela dýka. Jílec mu dopadl do dlaně a kejklíř si náhle začal nonšalantně čistit nehty.

Moirain se náhle tiše, potěšeně zasmála. Egwain zatleskala, jako by sledovala představení na slavnosti, pak se zarazila a zatvářila se rozpačitě, nicméně koutky úst se jí zvedaly dál.

Převozník ale příliš pobaveně nevypadal. Chvíli na Toma zíral, potom si hlasitě odkašlal. „Padla tu zmínka o výměně dalších zlaťáků.“ Znovu si je prohlédl s rozmrzelým, prohnaným výrazem. „To, co jste mi dali, je teďka na bezpečným místě, slyšíte? Je to na místě, kde se k tomu nedostanete.“

„Zbytek zlata,“ oznámil mu Lan, „změní majitele, až budeme na druhém břehu.“ Kožený váček, který měl zavěšený u pasu, zacinkal, jak s ním Lan trochu zatřásl.

Převozník na okamžik uhnul očima, ale nakonec přikývl. „Takže se dáme do toho,“ zamumlal a se šesti pomocníky v patách došel do přístaviště. Mlha se kolem nich rozestupovala, nicméně šedavá chapadla se za nimi opět spojovala a rychle zaplňovala místa, kde byla předtím. Rand spěchal, aby s nimi udržel krok.

Člun sám byla dřevěná bárka s vysokými boky a nakládací rampou sahající na břeh, kterou bylo možné zdvihnout a zahradit jí záď. Podél boků vedla lana silná jako mužské zápěstí. Lana byla připevněná k masivním sloupkům na konci přístaviště a mizela ve tmě nad řekou. Převozníkovi pomocníci zastrčili pochodně do železných držáků na bocích bárky, počkali, dokud si cestující nezavedli na palubu koně, a potom zvedli rampu. Paluba pod kopyty koní a nohama lidí skřípěla a bárka se pod tou váhou ponořila hlouběji.

Převozník si pro sebe cosi mumlal a zavrčel, aby koně uklidnili, zůstali uprostřed a nezavazeli jeho pomocníkům při práci. Na své muže křičel a sekýroval je, když připravovali bárku k cestě přes řeku, ale ti se pohybovali stejně neochotně, ať už říkal cokoliv. Sám převozník hulákal dosti vlažně, často se zarazil v půli slova a zvedl pochodeň, aby se mohl podívat do mlhy. Nakonec přestal křičet úplně a odešel na příď, kde stál a upřeně zíral do oparu, který ležel na řece. Nepohnul se, dokud se jeho ruky nedotkl jeden z pomocníků, tehdy nadskočil a zamračil se.

„Cože? Aha. To ty? Připraveni? Už bylo načase. No, chlape, na co ještě čekáš?“ Bez ohledu na pochodeň zamával rukama tak, že koně zaržáli a snažili se ucouvnout. „Odrazte! Na cestu! Hněte sebou!“ Muž se nahrbil a odešel vykonat rozkazy. Převozník se opět zahleděl do mlhy před nimi a neklidně si třel ruku a předek kabátu.

Když byla povolena uvazovací lana, člun sebou trhl a byl zachycen silným proudem, pak sebou opět trhl, když se plně zavěsil na vodicí lana. Pomocníci, po třech na každé straně, se vepředu chopili vodicích lan, začali se namáhavě propracovávat dozadu, a jak tlačili člun na řeku zahalenou šedým pláštěm, neklidně si mumlali.

Přístaviště zmizelo v mlze, která je obklopovala, a mezi mihotajícími se pochodněmi se táhly řídké pramínky mlhy. Bárka se pomalu kolébala v proudu. Kromě pravidelného šlapání pomocníků, dopředu, aby se chopili lana, a zase dozadu, když za lana táhli, nic nenaznačovalo, že se pohnuli z místa. Nikdo nemluvil. Vesničané se drželi co možná uprostřed bárky. Slyšeli, že Taren je mnohem širší než vodní toky, na které byli zvyklí, a mlha ji v jejich myslích činila ještě mnohem širší.

Po chvíli se Rand přesunul blíže k Lanovi. Řeky, které člověk nemohl přebrodit nebo přeplavat, či dokonce ani nedohlédl na druhý břeh, člověka, který nikdy neviděl nic širšího nebo hlubšího než rybníček na Vinném střiku, znervózňovaly. „Opravdu by se nás pokusili obrat?“ zeptal se tiše. „Choval se spíš, jako by se bál, že my okrademe jeho.“

Strážce nejdřív přelétl pohledem převozníka a jeho pomocníky – nikdo je zřejmě neposlouchal – než stejně tiše odpověděl. „Když se můžou schovat v mlze... no, když to, co dělají, není vidět, lidé se k cizincům občas chovají takovým způsobem, jaký by si nikdy nedovolili, kdyby byli ostatním na očích. A ti, co jsou nejochotnější ublížit cizinci, si velice ochotně pomyslí, že by ten cizinec mohl ublížit jim. Tenhle chlapík... Myslím, že by klidně prodal svou vlastní matku trollokům na guláš, kdyby dostal slušně zaplaceno. Trochu mě překvapuje, že se ptáš. Slyšel jsem, jak vy, v Emondově Roli, mluvíte o lidech z Tarenského Přívozu.“

„Ano, ale... No, každý říká, že... Ale já jsem si nikdy nemyslel, že by doopravdy...“ Rand usoudil, že by si měl raději přestat myslet, že vůbec ví něco o tom, jací lidé žijí mimo jeho rodnou vesnici. „Mohl by tomu mizelci prozradit, že jsme použili přívoz,“ poznamenal nakonec. „Možná i přivede trolloky na naši stopu.“

Lan se suše uchechtl. „Oloupit cizince je jedna věc, jednat s půlčlověkem je něco úplně jiného. Opravdu si ho dokážeš představit, jak převáží trolloky přes řeku, zvlášť v téhle mlze, bez ohledu na to, kolik zlata by mu nabídli? Nebo že by vůbec mluvil s myrddraalem, kdyby měl na vybranou? Jenom při pomyšlení na to by pelášil pryč a nejmíň celý měsíc by se nezastavil. Myslím, že s temnými druhy tady v Tarenském Přívozu si velké starosti dělat nemusíme. Tady ne. Jsme v bezpečí... přinejmenším na nějakou dobu. Aspoň před nimi. Dávej pozor.“

Převozník se na přídi otočil. Vystrčil protáhlou bradu a vysoko zvedl pochodeň. Díval se na Lana s Randem, jako by je jasně viděl vůbec poprvé. Palubní desky skřípěly pomocníkům pod nohama, a také když se některý kůň občas posunul. Převozník sebou náhle škubl, když si uvědomil, že ho pozorují stejně, jako on pozoruje je. Prudce se otočil zpátky a vyhlížel břeh, nebo co to vlastně v mlze hledal.

„Už nic neříkej,“ řekl Lan tak tiše, že mu Rand málem nerozuměl. „Tohle není na řeči o trollocích nebo o temných druzích a Otci lží vhodná doba, zvlášť, když naslouchají cizí uši. Takové řeči můžou skončit hůř, než že ti někdo na dveře naškrábe dračí špičák.“

Rand nijak netoužil vyptávat se dál. Byl ještě sklíčenější než dřív. Temní druzi! Jako by mizelci, trolloci a draghkar nestačili, aby z toho měl člověk těžkou hlavu. Trolloka aspoň poznáte na pohled.

Najednou se před nimi v mlze vynořily stíny sloupků. Bárka narazila na protější břeh a pomocníci se hned rozběhli vyhodit uvazovací lana a sklonit rampu, která přistála s žuchnutím, zatímco Mat s Perrinem hlasitě prohlašovali, že Taren není ani zpoloviny tak široká, jak se povídá. Lan vyvedl svého hřebce po rampě na břeh. Za ním šla Moirain a ostatní je následovali. Když Rand jako poslední odvedl Oblaka za Belou, převozník najednou hlasitě vykřikl.

„Hej, počkat! Hej! Kde je moje zlato?“

„Bude ti splaceno,“ ozval se odkudsi z mlhy Moirainin hlas. Rand už dupal po dřevěném přístavišti. „A stříbrná marka pro každého z tvých mužů,“ dodala Aes Sedai, „za rychlou přepravu.“

Převozník zaváhal a předklonil se, jako by cítil nebezpečí, ale při zmínce o stříbře se zvedli jeho pomocníci. Někteří se zastavili, aby si vzali pochodeň, ale všichni s dupáním sešli po rampě dřív, než stihl převozník otevřít ústa. S nevrlým výrazem následoval posádku.

Jak se Rand opatrně propracovával přes přístaviště, Oblakova kopyta dutě dusala mlhou. Šedavý opar tu byl stejně hustý jako nad řekou. U paty přístaviště rozděloval strážce mince. Byl zcela obklopen pochodněmi převozníka a jeho druhů. Všichni kromě Moirain čekali za ním v nervózním chumlu. Aes Sedai stála opodál s pohledem upřeným na řeku, i když Rand neměl tušení, co tam mohla vidět. Mládenec se zachvěl a přitáhl si plášť, ač celý provlhlý, k tělu. Teď se skutečně dostal z Dvouříčí, a připadalo mu, že se ocitl mnohem dál než jen za řekou.

„Tady,“ řekl Lan a poslední minci podal převozníkovi. „Jak bylo domluveno.“ Váček však ještě nezavázal a mužík ho se slídivým výrazem chtivě pozoroval.

Přístaviště se s hlasitým zaskřípěním otřáslo. Převozník se prudce narovnal a otočil hlavu k mlhou zahalené bárce. Pochodně, které zůstaly na palubě, byly jako dva kalné, neurčité světelné body. Přístaviště zaúpělo a s hromovým prásknutím štípajícího se dřeva se dvojice světel prudce naklonila a začala kroužit. Egwain vykřikla a Tom zaklel.

„Uvolnilo se to!“ zaječel převozník. Popadl své pomocníky a strkal je směrem ke konci přístaviště. „Přívoz se uvolnil, vy pitomci! Chyťte ho! Chyťte ho!“

Pomocníci chvíli klopýtali, jak do nich převozník strkal, a pak se zastavili. Nezřetelná světélka na bárce se otáčela stále rychleji a rychleji. Mlha kolem nich kroužila, až vytvořila vír. Přístaviště se otřásalo. Vzduchem se neslo praskání a lámání dřeva, jak se bárka začala rozpadat.

„Vodní vír,“ vyjekl jeden z pomocníků ohromeným hlasem. „V Taren žádný víry nejsou.“ Převozníkův hlas byl náhle prázdný. „Nikdy tu žádný víry nebyly...“

„Nešťastná shoda okolností.“ Moirainin hlas zněl v mlze dutě, a když se Aes Sedai obracela od řeky, vypadala jako stín. „Neštěstí,“ souhlasil bezvýrazným tónem Lan. „Zdá se, že ně jakou dobu teď přes řeku nikoho nepřepravíš. Smutné je, žes svoje plavidlo ztratil v našich službách.“ Znovu zalovil ve váčku, který držel připravený v ruce. „Tohle by ti to mělo vynahradit.“ Převozník chvíli zíral na zlato třpytící se ve světle pochodní v Lanově ruce, pak mu poklesla ramena a oči mu zabloudily k těm, které přepravil přes řeku. V mlze nezřetelní lidé z Emondovy Role tu stáli mlčky. Převozník s vystrašeným, nesrozumitelným výkřikem sebral Lanoví mince z ruky, otočil se a rozběhl se do mlhy. Jeho pomocníci se za ním opozdili jen o půl kroku, a jak se hnali proti proudu řeky, jejich pochodně brzy pohltil mlžný opar.

„Teď už nás tady nic nedrží,“ podotkla Aes Sedai, jako by se nic neobvyklého nestalo. Moirain uchopila svou bílou klisnu za uzdu a vykročila z přístaviště nahoru na břeh.

Rand stál s pohledem upřeným na neviditelnou řeku. Mohla to být náhoda. Říkal sice žádné víry, ale... Náhle si uvědomil, že všichni už odešli. Spěšně se vyškrábal na mírný břeh.

Než udělal tři kroky, hustá mlha zmizela. Rand se prudce zastavil a ohlédl se. Podél čáry rovnoběžné s pobřežím visela na jedné straně hustá šedá mlha, zatímco na druhé bylo jasně vidět noční oblohu, stále temnou, i když jasné měsíční světlo naznačovalo, že svítání není daleko.

Strážce s Aes Sedai stáli vedle svých koní kousek od okraje oparu a radili se. Ostatní se choulili kousek stranou a dokonce i v měsícem prozářené temnotě byl jejich neklid téměř hmatatelný. Všichni upírali oči na Lana s Moirain a všichni kromě Egwain se zakláněli, jako by na jednu stranu chtěli dál od dvojice, ale na druhou je k ní cosi přitahovalo. Rand posledních pár kroků k Egwain doklusal veda Oblaka za sebou a ona se na něj zazubila. Rand tušil, že světlo v jejích očích nepochází pouze od měsíce.

„Sleduje řeku, jako by ji namaloval perem,“ vykládala Moirain spokojeně. „V Tar Valonu není ani deset žen, které by to zvládly bez pomoci. A to ani nemluvím o tom, že by to zvládly ze hřbetu cválajícího koně.“

„Nechtěl bych si stěžovat, Moirain Sedai,“ ozval se Tom, a od něj to znělo podivně nesměle, „ale nebylo by lepší, kdybychom se ještě chvíli ukrývali? Řekněme tak do Baerlonu? Jestli se ten draghkar podívá na druhý břeh, ztratíme všechny výhody, které jsme získali.“

„Draghkaři nejsou příliš chytří, mistře Merriline,“ odtušila Aes Sedai suše. „Jsou hroziví a smrtelně nebezpeční, mají bystrý zrak, ale chytrostí zrovna moc nepobrali. Řekne myrddraalovi, že na tomhle břehu řeky je jasno, ale že řeka sama je na celé míle oběma směry zahalená mlhou. Myrddraal ví, kolik síly mě to stojí. Bude muset vzít v úvahu, že jsme mohli uniknout po proudu, a to ho zpomalí. Bude muset rozdělit síly. Mlha by měla vydržet dost dlouho na to, aby si nebyl jistý, jestli jsme aspoň na část cesty nepoužili člunu. Mohla jsem místo toho mlhu rozšířit ještě o kousek dál k Baerlonu, ale pak by draghkar řeku za pár hodin prohlédl a myrddraal by věděl přesně, kam jsme zamířili.“

Tom zafuněl a zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, Aes Sedai. Doufám, že jsem se tě nijak nedotkl.“

„Ehm, Moi... ehm, Aes Sedai.“ Mat se zarazil a nahlas polkl. „Ten přívoz... ehm... to jsi... chci říct... nechápu, proč...“ Odmlčel se a nastalo ticho tak hluboké, že nejhlasitější zvuk, který Rand slyšel, bylo jeho vlastní dýchání.

Nakonec Moirain promluvila a prázdné ticho naplnil její úsečný hlas. „Všichni chcete slyšet vysvětlení, ale kdybych vám měla vysvětlovat úplně všechno, co udělám, neměla bych čas na nic jiného.“ V měsíčním světle vypadala Aes Sedai jaksi vyšší, skoro jako by se nad nimi tyčila. „Pamatujte si tohle. Hodlám vás bezpečně dopravit do Tar Valonu. To je jediná věc, kterou potřebujete vědět.“ „Jestli tady budeme takhle postávat,“ vložil se do toho Lan, „nebude draghkar tu řeku muset prohledávat. Jestli se dobře pamatuji...“ Vyvedl koně nahoru na břeh.

Strážcův pohyb jako by uvolnil cosi v Randově hrudi. Rand se zhluboka nadechl a zaslechl, jak ostatní činí totéž, dokonce i Tom. Vzpomněl si na staré pořekadlo. Lepší plivnout vlkovi do oka, než zkřížit cestu Aes Sedai. Nicméně napětí povolilo. Moirain se už nad nikým netyčila, Randovi sahala tak k bradě.

„Hádám, že bychom si nemohli chvilku odpočinout,“ ozval se s nadějí v hlase Perrin a zívl. Egwain, opřená o Belu, si unaveně povzdechla.

Byl to první zvuk připomínající stížnost, jaký od ní Rand slyšel. Možná si teď už uvědomuje, že tohle koneckonců není žádné báječné dobrodružství. Pak si provinile připomenul, že ona, na rozdíl od něj, neprospala celý den. „Potřebujeme si odpočinout, Moirain Sedai,“ řekl tedy. „Vždyť jedeme vlastně celou noc.“

„V tom případě navrhuji, abychom se podívali, co pro nás má Lan,“ prohlásila Moirain. „Pojďme.“

Odvedla je nahoru do lesa za řekou. Mezi holými větvemi byl stín hlubší. Dobrou stovku kroků od Tarenu dorazili k tmavému náspu vedle jakési mýtiny. Tady kdysi dávno povodeň podemlela a strhla celý háj cesmín, které pak vytvořily hustou spleť, na pohled pevnou masu kmenů, větví a kořenů. Moirain se zastavila a náhle se kousek nad zemí objevilo světlo vycházející zpod hromady stromů.

Lan s napřaženou pochodní vylezl zpod hromady dřeva a narovnal se. „Žádní nevítaní návštěvníci,“ oznámil Moirain. „A to dříví je pořád ještě suché, takže jsem zapálil malý ohýnek. Odpočineme si v teple.“

„Vy jste věděl, že se tu zastavíme?“ zeptala se překvapeně Egwain.

„Vypadalo to jako příhodné místo,“ odtušil Lan. „Rád bývám připravený, čistě pro všechny případy.“

Moirain si od něj vzala pochodeň. „Dohlédneš na koně? Až skončíš, udělám, co budu moci s jejich vyčerpáním. Právě teď bych si chtěla popovídat s Egwain. Egwain?“

Rand se díval, jak obě ženy odcházejí a mizí pod kupou kmenů. Byl tam menší otvor, právě dost velký, aby se dalo prolézt dovnitř. Světlo pochodně zmizelo.

Lan k zásobám přibalil pytlíky na krmení a trochu ovsa, ale ostatním zabránil odsedlat. Místo toho vytáhl pouta, která také zabalil. „Líp by si odpočinuli bez sedel, ale kdybychom museli rychle odjet, nemuseli bychom mít dost času nasedlat.“

„Mně nepřipadá, že potřebují odpočívat,“ namítl Perrin, jenž se snažil přetáhnout koni pytlík přes tlamu. Kůň pohodil hlavou, než mu dovolil řemínky připevnit. Rand měl s Oblakem také potíže. Teprve napotřetí se mu podařilo přetáhnout bělouši plátěný pytlík přes nozdry.

„Potřebují,“ vysvětlil jim Lan. Spoutal svého hřebce a narovnal se. „Och, pořád můžou běžet. Běželi by, jak nejrychleji by mohli, kdybychom je nechali, až do chvíle, kdy by padli mrtví vyčerpáním, které by vůbec neucítili. Byl bych raději, kdyby Moirain Sedai nebyla musela udělat to, co udělala, ale bylo to nutné.“ Poplácal hřebce po krku a kůň k němu otočil hlavu, jako by odpovídal na strážcův dotyk. „Příštích pár dní je nesmíme štvát, dokud se nevzpamatují. Pojedeme pomaleji, než by se mi líbilo. Ale s trochou štěstí to bude stačit.“

„To je...?“ Mat slyšitelně polkl. „To je to, co myslela? To, jak jsme unavený?“

Rand poplácal Oblaka po krku a hleděl přitom doprázdna. Přes to, co Aes Sedai udělala pro Tama, nijak netoužil, aby sílu používala na něj. Světlo, vždyťskoro připustila, že potopila ten přívoz.

„Něco takového.“ Lan se křivě usmál. „Ale nemusíte si lámat hlavu, že byste se uštvali k smrti. Ne, dokud nebude mnohem hůř. Prostě to považujte za noční spánek navíc.“

Nad mlhou zahalenou řekou se náhle rozlehl pronikavý skřek draghkara. Dokonce i koně strnuli. Skřek se ozval znovu, tentokrát blíže, a ještě jednou. Randovi jako by se do lebky zabodlo tisíc jehel. Pak křik postupně utichal, až nebyl slyšet vůbec.

„Štěstí,“ vydechl Lan. „Prohledává kvůli nám řeku.“ Rychle pokrčil rameny a náhle zase mluvil zcela věcně. „Pojďme dovnitř. Prospěla by mi kapka horkého čaje a něco do žaludku.“

Rand se otvorem ve spleti stromů a krátkým tunelem za ním proplazil po loktech a po kolenou jako první. Na konci tunelu se, stále ještě v pokleku, zastavil. Před sebou měl nepravidelný prostor, dřevěnou jeskyni tak tak dost velkou na to, aby je všechny pojala. Strop z kmenů a větví byl příliš nízký, aby se někdo kromě obou žen mohl postavit. Vzhůru mezi kmeny stoupal kouř z malého ohýnku obloženého oblázky. Tah stačil, aby se v malém prostoru nedržel kouř, ale propletené větvoví bylo husté natolik, že nepropustilo ani jiskřičku. Moirain s Egwain odhodily pláště stranou a nyní seděly se zkříženýma nohama naproti sobě u ohně.

„Jediná síla,“ vykládala Moirain, „pochází z pravého zdroje, hnací síly stvoření, síly, kterou Stvořitel nechal pohánět kolo času.“ Spojila ruce před sebou a přitiskla k sobě dlaně. „Saidín, mužská polovina pravého zdroje, a saidar, ženská polovina, pracují proti sobě a zároveň společně, aby tu sílu zajistily. Saidín,“ zvedla jednu ruku a nechala ji klesnout, „je poskvrněn dotykem Temného, jako když na vodě plave tenká skvrna žluklého oleje. Voda je pořád čistá, ale nemůžeš se jí dotknout, aniž by ses dotkla té špíny. Pouze saidar je možné stále bezpečně používat.“ Egwain seděla zády k Randovi. Ten jí tudíž neviděl do tváře, ale Egwain se dychtivě nakláněla dopředu.

Do Randa zezadu dloubl Mat a cosi zamumlal, takže se Rand posunul do stromové jeskyně. Moirain s Egwain si jeho příchodu nevšímaly. Za Randem sem dorazili ostatní muži. Odhodili provlhlé pláště, rozesadili se kolem ohně a natáhli ruce k teplu. Lan, poslední, kdo sem dorazil, vytáhl z otvoru ve stěně měchy na vodu a kožené vaky, vylovil kotlík a začal připravovat čaj. Tomu, co ženy vykládaly, nevěnoval pozornost, ale Randovi přátelé si přestali mnout ruce a otevřeně zírali. Tom předstíral, že se cele věnuje nacpávání vyřezávané fajfky, ale to, jak se nakláněl k ženám, ho stejně prozradilo. Moirain a Egwain se chovaly, jako by tu byly samy.

„Ne,“ odpovídala Moirain na otázku, kterou Rand přeslechl. „Pravý zdroj nelze vyčerpat, tak jako nelze vyčerpat náhon mlýnským kolem. Zdroj je řeka, Aes Sedai mlýnským kolem.“

„A opravdu si myslíš, že se to můžu naučit?“ zeptala se Egwain. Tvář jí zářila dychtivostí. Rand ji ještě nikdy neviděl tak krásnou, ani tak vzdálenou. „Můžu se stát Aes Sedai?“

Rand vyskočil a udeřil se hlavou o nízký strop z klád. Tom Merrilin ho popadl za ruku a stáhl ho dolů.

„Nebuď labuť,“ zamumlal kejklíř. Prohlédl si obě ženy – ani jedna si toho zřejmě nevšimla – a pohled, který pak věnoval Randovi, byl soucitný. „Teď už s tím, hochu, nemůžeš ale vůbec nic udělat.“ „Dítě,“ rozkládala laskavě Moirain, „jenom málokterá žena se dokáže naučit, jak se dotýkat pravého zdroje a používat jedinou sílu. Z nich některé se to naučí lépe, jiné hůře. Ty jsi jedna z mála, pouhé hrstky, které se to nepotřebují učit. Přinejmenším to, jak se dotýkat pravého zdroje, budeš umět, ať už budeš chtít nebo ne. Ale bez výcviku, jehož se ti může dostat v Tar Valonu, se to nikdy nenaučíš plně usměrňovat a nemusela bys to přežít. Muži, kteří mají vrozenou schopnost dotýkat se saidínu, by samozřejmě zemřeli, kdyby je červené adžah nevyhledávaly a nezkrotily je...“ Tom z hloubi hrdla zavrčel a Rand se neklidně zavrtěl. Muži, jako ti, o kterých Aes Sedai vyprávěla, byli vzácní – Rand se za celý svůj život doslechl pouze o třech, a díky Světlu nikdy to nebylo ve Dvouříčí – ale škoda, kterou napáchali, než je Aes Sedai našly, stačila, aby se zprávy o nich roznesly do širého kraje, jako zprávy o válkách či zemětřeseních, které zničily celá města. Rand nikdy zcela nepochopil, co adžah vlastně dělají. Podle vyprávění to byla jakási společenstva uprostřed Aes Sedai, která zřejmě kula pikle a hádala se mnohem více mezi sebou než s ostatními, ale v jednom se příběhy shodovaly. Hlavní povinností červeného adžah bylo zabránit dalšímu Rozbití světa, což jeho členky dělaly tak, že uštvaly každého muže, kterému se o používání jediné síly byť jenom zazdálo. Mat s Perrinem náhle vypadali, jako by si přáli, aby byli zpátky doma v posteli.

„... ale některé ženy také zemřou. Je obtížné se to naučit bez vedení. Z těch žen, které nenajdeme, z těch, které přežijí, se často stávají... no, v této části světa se z nich mohou stát vesnické vědmy.“ Aes Sedai se zamyšleně odmlčela. „V Emondově Roli je stará krev silná, a stará krev zpívá. Poznala jsem, co jsi zač, ve chvíli, kdy jsem tě uviděla. Žádná Aes Sedai se neocitne v blízkostí ženy, která umí usměrňovat sílu, nebo která je blízko přeměně, aniž by to nevycítila.“ Moirain prohrabala váček u pasu a vytáhla malý modrý drahokam na zlatém řetízku, který dříve nosila ve vlasech. „Ty jsi velice blízko přeměně, prvnímu doteku. Bude lepší, když tě povedu. Tak se vyhneš... nepříjemným následkům, jež se přiházívají těm, které si musí najít svou cestu samy.“

Egwain se při pohledu na kámen rozšířily oči a několikrát si olízla rty. „Tohle... tohle má sílu?“

„Ovšemže ne,“ štěkla Moirain. „Věci nemají sílu, dítě. Dokonce i angrial je jenom nástroj. Tohle je prostě jen hezký modrý kamínek. Ale může vydávat světlo. Na.“

Když jí Moirain položila kámen na konečky prstů, Egwain se roztřásly ruce. Snažila se ucuknout, ale Aes Sedai podržela obě její ruce ve své a druhou se jemně dotkla Egwainina spánku.

„Pohlédni na kámen,“ vyzvala ji Aes Sedai tiše. „Takhle je to lepší, než se namáhat sama. Pročisti mysl ode všeho kromě toho kamene. Pročisti mysl a nech se unášet. Je tu pouze ten kámen a prázdnota. Já to začnu. Vznášej se a nech mě, abych tě vedla. Žádné myšlenky. Pluj.“

Rand zaťal prsty do kolen, zuby měl stisknuté, až ho bolely čelisti. Nesmí uspět. Nesmí.

V kameni vykvetlo světlo, jenom modrý záblesk, jenž hned zmizel, nebyl jasnější než světluška, ale Rand sebou trhl, jako by ho oslepil. Egwain s Moirain s prázdnými výrazy zíraly do kamene. Objevil se další záblesk, a další, dokud azurové světlo netepalo jako tlukoucí srdce. Je to Aes Sedai, přesvědčoval se Rand v duchu zoufale. Tohle dělá Moirain. Ne Egwain.

Poslední slabý záblesk, a kámen byl opět pouze tretkou. Rand zadržel dech.

Egwain ještě chvíli zírala na malý kamínek a pak vzhlédla k Moirain. „Já... myslím, že jsem cítila... něco, ale... Možná ses ve mně zmýlila. Mrzí mě, že jsi kvůli mně plýtvala časem.“

„Ničím jsem neplýtvala, dítě.“ Moiraininy rty zvlnil slabý spokojený úsměv. „To poslední světlo bylo jenom tvoje.“

„Bylo?“ vzkřikla Egwain a pak rychle upadla zpátky do chmur. „Ale skoro ani nebylo vidět.“

„Teď se chováš jako hloupé vesnické děvče. Většina z těch, které přicházejí do Tar Valonu, musí studovat po mnoho měsíců, než dokážou to, cos právě udělala ty. Ty se můžeš dostat daleko. Jednoho dne možná i na amyrlinin stolec, budeš-li pilně studovat a tvrdě pracovat.“

„Myslíš...?“ S nadšeným výkřikem se Egwain vrhla Aes Sedai do náručí. „Ó, děkuju! Rande, slyšels to? Stanu se Aes Sedai!“

Загрузка...