16 Vědma

Perrin je zavedl do nitra hostince. Rand se tolik soustředil na to, co chtěl Nyneivě říct, že si Min všiml teprve tehdy, až ho popadla za rukáv a odtáhla stranou. Ostatní došli chodbou o kousek napřed, než si všimli, že zastavil, a taky zůstali stát. Chtěli jít dál a zároveň se toho obávali.

„Na tohle nemáme čas, chlapče,“ podotkl nevrle Tom.

Min bělovlasému kejklíři věnovala ostrý pohled. „Běž si někam zažonglovat,“ štěkla a odtáhla Randa o kousek dál od ostatních. „Já vážně nemám čas,“ namítal Rand. „Rozhodně ne na další hloupé řeči o tom, jak uniknout, a tak.“ Snažil se jí vytrhnout, ale pokaždé, když se uvolnil, Min ho znovu lapila.

„A já zas nemám čas na tyhle hlouposti. Zůstaň stát!“ Hodila pohledem po ostatních, přistoupila k Randovi blíž a ztišila hlas. „Před chvílí přijela nějaká ženská– je menší než já, mladá, s tmavýma očima a tmavým copem až po pás. Je taky součástí toho všeho, spolu s váma.“

Rand na ni chvíli jenom zíral. Nyneiva? .lak by do toho mohla být zapletená? Světlo, jak do toho můžu být zapletený já? „To je... to není možný.“

„Ty ji znáš?“ špitla Min.

„Ano, a ona se nemůže zamíchat do... do čehokoliv, co ty...“ „Ty jiskřičky, Rande. Když vcházela, setkala se s paní Alys a objevily se ty jiskřičky, byly jenom kolem nich. Včera jsem neviděla jiskřičky, dokud jste nebyli aspoň tři čtyři pohromadě, ale dneska byly jasnější a mnohem rozvířenější.“ Stočila zrak na netrpělivě čekající Randovy přátele, a než se zase podívala na něj, otřásla se. „Je skoro zázrak, že hostinec nechytí. Dneska jste v mnohem větším nebezpečí než včera. Od chvíle, kdy přišla ona.“

Rand se také ohlédl po svých druzích. Tom, s obočím staženým do hustého véčka, se předkláněl a očividně se hotovil Randa popohnat. „Ona neudělá nic, aby nám ublížila,“ řekl Rand Min. „Už musím jít.“ Tentokrát se mu povedlo vyvléknout.

Nevšímal si jejích stížností a připojil se k ostatním. Opět se vydali chodbou. Rand se jednou ohlédl. Min za ním mávala pěstí a dupla si.

„Co ti vykládala?“ chtěl vědět Mat.

„Nyneiva je součástí toho všeho,“ řekl Rand bez přemýšlení, načež po Matovi střelil přísným pohledem, takže Mat zůstal s otevřenými ústy. Pak se mu po tvářích pomalu rozlilo pochopení.

„Součástí čeho?“ vyzvídal tiše Tom. „To děvče snad něco ví?“ Zatímco se Rand snažil rychle vymyslet, co odpovědět, Mat promluvil. „Jasně, že je součástí,“ zavrčel nevrle. „Součástí toho stejnýho průšvihu, v jakým jsme od Jarnic až po krk. Možná to, že se tady ukázala vědma, pro vás není nic moc, ale já osobně bych tady měl radši bělokabátníky.“

„Viděla Nyneivu přicházet,“ poznamenal Rand. „Viděla ji mluvit s paní Alys a napadlo ji, že to má něco společného s námi.“ Tom se na něj úkosem podíval a se zabručením se zatahal za kníry, ale druzí zjevně Randovo vysvětlení přijali. Tom z přátel jen nerad páčil tajemství, ale Minino tajemství by mohlo být nebezpečné stejně tak pro ni, jako pro kohokoliv z nich.

Perrin se najednou zastavil u předních dveří a přes svou velikost zaváhal. Zhluboka se nadechl, podíval se na své společníky, znova nabral dech, pomalu otevřel dveře a vstoupil. Ostatní ho jeden po druhém následovali. Rand šel jako poslední a s největší nechutí za sebou dveře zase zavřel.

Byl to pokoj, kde předešlého večera jedli. V krbu praskal oheň a na stole stál tác z leštěného stříbra se stříbrným džbánkem a pohárky. Moirain s Nyneivou seděly každá na jednom konci stolu a upřeně se pozorovaly. Ostatní židle byly prázdné. Moirain měla jednu ruku položenou na stole a stejně nehybnou jako obličej. Nyneiva měla cop přehozený přes rameno a koneček svírala v pěsti. Neustále za něj tahala, tak jako to dělala, když byla ve vesnické radě ještě umíněnější než obvykle. Perrin měl pravdu. Přes hořící oheň byl v místnosti mráz a všechen vycházel od dvou žen u stolu.

Lan se opíral o krbovou římsu, díval se do plamenů a ohříval si nad ohněm ruce. Egwain se zády opírala o stěnu a na sobě měla plášť s nasazenou kapucí. Tom, Mat a Perrin se nejistě zastavili přede dveřmi.

Rand prostě pokrčil rameny a došel ke stolu. Občas musíš popadnout vlka za ocas, připomněl si. Ale také si vzpomínal na jiné rčení. Když držíš vlka za ocas, je stejně těžké ho pustit jako udržet. Ucítil na sobě Moiraininy i Nyneiviny oči a polilo ho horko, ale stejně se mezi nimi posadil.

Chvíli byla místnost, jako by byla vyřezaná ze dřeva, pak se Egwain s Perrinem a nakonec i Mat vydali ke stolu a rozesadili se uprostřed kolem Randa. Egwain si stáhla kapuci ještě hlouběji do očí, tak, aby jí nebylo vidět do tváře, a všichni se chránili pohlédnout jeden na druhého.

„Dobrá,“ odfrkl si Tom ze svého místa. „Aspoň tohle je uděláno.“ „Když už tu jste všichni,“ ozval se Lan, poodešel od krbu a do stříbrného pohárku nalil víno, „možná byste si taky mohli vzít toh le.“ Podal pohárek Nyneivě, která se na něj podezřívavě zadívala. „Nemusíš se bát,“ vykládal Lan trpělivě. „Vidělas, jak ho sem hostinský přinesl, a ani jeden z nás neměl možnost do něj něco dát. Je úplně bezpečné.“

Vědma při slovech bát se rozhněvaně stiskla rty, ale s tichým „Děkuju,“ pohárek přijala.

„Zajímalo by mě,“ pokračoval Lan, „jak jsi nás našla.“

„Mě taky.“ Moirain se napjatě předklonila. „Možná bys sis teď, když je tu Egwain i chlapci, chtěla promluvit.“

Než Aes Sedai odpověděla, Nyneiva usrkla vína. „Nemohli jste jít jinam než do Baerlonu. Ale abych si byla jistá, sledovala jsem vaši stopu. Rozhodně jste si dost zašli, ale hádám, že jste asi nechtěli riskovat setkání se slušnýma lidma.“

„Ty jsi... sledovala naši stopu?“ Lan vypadal skutečně překvapeně, poprvé za celou dobu, co si Rand vzpomínal. „Začínám být neopatrný.“

„Nechali jste jen velice slabou stopu, ale já umím stopovat jako kterýkoliv chlap z Dvouříčí, možná až na Tama al’Thora.“ Zaváhala a dodala: „Než mi umřel otec, brával mě s sebou a naučil mě, co by naučil syny, které nikdy neměl.“ Vyzývavě se na Lana podívala, ale on jenom souhlasně přikývl.

„Když dokážeš sledovat stopu, kterou jsem se já pokusil zamaskovat, naučil tě to dobře. To by dokázal jen málokdo, dokonce i v Hraničních státech.“

Nyneiva náhle zabořila tvář do pohárku. Randovi se rozšířily oči. Nyneiva se červenala. Nikdy nic ji nevyvedlo z míry. Zlobívala se, to ano, často bývala rozhořčená, ale nikdy ji nic nevyvedlo z duševního klidu. Teď se však rozhodně červenala a snažila se to schovat ve víně.

„Možná teď,“ ozvala se tiše Moirain, „mi odpovíš na pár otázek. Já jsem na tvoje odpověděla dosti ochotně.“

„Se spoustou kejklířských báchorek,“ odsekla Nyneiva. „Jediná fakta, která tu vidím, je, že si Aes Sedai odvedla ze Světlo ví jakého důvodu čtyři mladé lidi.“

„Řekli jsme ti, že tady to není známo,“ řekl ostře Lan. „Musíš si dávat pozor na jazyk.“

„Proč bych měla?“ dožadovala se Nyneiva. „Proč bych vám měla pomáhat schovávat se, nebo to, co jste zač? Přišla jsem, abych Egwain a hochy odvedla zpátky do Emondovy Role, ne abych vám pomohla dostat je pryč.“

Do hovoru se pohrdavým hlasem vložil Tom. „Jestli je chceš ještě někdy vidět ve svý vesnici – a sebe taky – měla bys být opatrnější. V Baerlonu jsou jistí lidé, kteří by ji,“ trhl hlavou k Moirain, „zabili pro to, čím je. Jeho taky.“ Ukázal na Lana a pak rychle přistoupil ke stolu a opřel se o něj pěstmi. Naklonil se nad Nyneivu a jeho dlouhé kníry a husté obočí náhle vypadaly hrozivě.

Nyneivě se rozšířily oči a ona se zaklonila, aby se od Toma dostala dál. Pak se vzdorně narovnala. Tom si toho nijak nevšímal, prostě pokračoval dál hrozivě tichým hlasem. „Při jediné zmínce, jediným klepu, by se na tenhle hostinec vrhli jako horda vraždících mravenců. Jejich nenávist je nesmírně silná, vždycky rádi zabijí nebo odvedou kohokoliv, jako jsou tihle dva. A to děvče? A hoši? A ty? Vy všichni jste s nimi ve spojení, aspoň bělokabátníkům by to stačilo. To, jak by ti kladli otázky, by se ti určitě nelíbilo, zvlášť když je v tom namočená Bílá věž. Tazatelé bělokabátníků předpokládají už od začátku, že jsi vinna, a pro tento druh viny znají jen jeden trest. Hledání pravdy je nezajímá, myslí si, že ji už znají. Jediný, po čem se svými rozpálenými železy a kleštěmi jdou, je přiznání. Měla bys mít na paměti, že některá tajemství je nebezpečný vyslovovat nahlas, i když si myslíš, že víš, kdo tě může slyšet.“ Narovnal se a zamumlal: „Poslední dobou tohle lidem vykládám nějak často.“

„Hezky řečeno, kejklíři,“ ozval se Lan. Strážce měl v očích opět onen pohled, jímž kejklíře zvažoval. „Překvapilo mě, že tě to tak zaujalo.“

Tom pokrčil rameny. „Všichni vědí, že jsem přijel s váma. Nijak netoužím po tom, aby mi tazatel s rozpáleným železem vykládal, že mám litovat svých hříchů a kráčet ve Světle.“

„Tohle,“ přisadila si Nyneiva prudce, ,~je jenom další důvod, aby se se mnou vrátili ráno domů. Nebo ještě odpoledne, když už jsme u toho. Čím dřív se od vás dostanou a vydají se na cestu zpátky do Emondovy Role, tím líp.“

„To nemůžeme,“ namítl Rand a byl rád, že i jeho přátelé promluvili zároveň s ním. Tak aspoň Nyneiva musela svůj zamračený pohled rozdělit mezi víc lidí, i když nikoho z nich neušetřila. Ale on promluvil první a ostatní se odmlčeli a zadívali se na něj. Dokonce i Moirain se opřela v židli a sledovala ho přes sepjaté prsty. Dalo mu práci, aby se vědmě podíval do očí. „Jestli se vrátíme do Emondovy Role, vrátí se i trolloci. Oni... jdou po nás. Nevím proč, ale jdou. Možná že v Tar Valonu zjistíme proč. Možná taky zjistíme, jak jim to zarazit. Je to jediný způsob.“

Nyneiva zvedla ruce. „Mluvíš jako Tam. Nechal se donést na vesnickou schůzi a snažil se každého přesvědčit. Dokonce to zkusil i s vesnickou radou. Světlo ví, jak se té vaší... paní Alys,“ jméno obdařila nákladem opovržení, „podařilo, aby jí uvěřil. Obvykle míval kapku zdravýho rozumu, víc než většina mužů. Na každý pád je rada většinou jen banda hlupáků, ale zas tak hloupí nejsou a nikdo jiný taky ne. Souhlasili, že vás musíme najít. Pak se Tam chtěl za váma vydat, a to ani nedokázal sám vstát. Ve vaší rodině se hloupost musí dědit.“

Mat si odkašlal a zamručel: „A co můj táta? Co říkal on?“

„Bojí se, že zkusíš některý z těch tvých bláznivých kousků na cizince a dostaneš po prstech. Toho se zřejmě bojí víc než... paní Alys. Ale on taky není o moc chytřejší než ty.“

Mat zjevně nevěděl, jak to, co Nyneiva řekla, má brát, ani co odpovědět, dokonce ani kdy odpovědět.

„Hádám,“ začal váhavě Perrin. „Chci říct, hádám, že mistra Luhhana taky moc nepotěšilo, když jsem odešel.“

„Čekal jsi snad, že ano?“ Nyneiva znechuceně zavrtěla hlavou a podívala se na Egwain. „Tahle ztřeštěná pitomost by mě u vás tří nejspíš neměla překvapovat, ale myslela jsem si, že ostatní budou mít víc rozumu.“

Egwain se zaklonila, takže se schovala za Perrina. „Nechala jsem zprávu,“ řekla slabě. Zatahala za kapuci svého pláště, jako by se bála, že jí nesvázané vlasy vyklouznou. „Všechno jsem tam vysvětlila.“ Nyneivě potemněla tvář.

Rand si povzdechl. Vědma se právě hotovila k jednomu ze svých vyhlášených hubování a vypadalo to, že tohle bude vskutku prvotřídní. Jestli se rozhodne v žáru hněvu – pokud například prohlásí, že dohlédne na to, aby se bez ohledu na to, co kdokoliv řekne, vrátili do Emondovy Role – bude skoro nemožné s ní pohnout. Otevřel ústa.

„Zprávu!“ začala Nyneiva ve chvíli, kdy Moirain poznamenala: „My dvě si musíme promluvit, vědmo.“

Kdyby se Rand dokázal zarazit, byl by to udělal, ale slova se z něj vyřinula, jako by se mu místo úst otevřela stavidla. „To je všechno hezký, ale nic to nezmění. Nemůžeme se vrátit. Musíme jít dál.“ Ke konci už mluvil pomaleji a hlas mu klesal, takže větu dokončil šeptem a vědma i Aes Sedai na něj upíraly zraky. Byl to takový ten pohled, kterým jej obdařovaly, když se připletl do rozhovoru o záležitostech ženského kroužku, ten druh, který jasně říkal, že vstoupil, kam neměl. Zase si sedl a vroucně si přál, aby byl někde úplně jinde.

„Vědmo,“ pronesla Moirain, „musíš mi věřit, že se mnou jsou ve větším bezpečí, než by byli zpátky ve Dvouříčí.“

„V bezpečí!“ pohodila Nyneiva odmítavě hlavou. „Ty jsi ta, kdo je přivedl sem, kde jsou bělokabátníci. Ti stejní bělokabátníci, kteří by jim, podle kejklíře, mohli ublížit kvůli tobě. Pověz mi, v jakém jsou tedy bezpečí, Aes Sedai.“

„Existuje mnoho různých druhů nebezpečí, před kterým je nemohu ochránit,“ souhlasila Moirain, „stejně jako ty je nedokážeš ochránit před zásahem blesku, jestli se vrátí domů. Ale nejsou to blesky, čeho se musí bát, dokonce ani bělokabátníci ne. Je to Temný a jeho přisluhovači. Před nimi je ochránit mohu. Dotek pravého zdroje, dotek saidaru, mi poskytuje tuto ochranu, tak jako každé Aes Sedai.“ Nyneiva skepticky stiskla rty. Moirain také, i když rozzlobeně, ale pokračovala dál a hlas jí zněl tvrdě, právě na hranici trpělivosti. „Dokonce i ti ubozí muži, kteří mohou nakrátko používat sílu, ji získávají, i když občas dotek saidínu chrání, a někdy je jeho poskvrnění učiní ještě zranitelnějšími. Ale já, jako každá jiná Aes Sedai, mohu tuto ochranu rozšířit i na ty, kdo jsou mi nablízku, jako právě teď. Dokud zůstanou se mnou, nemůže jim ublížit žádný mizelec. Žádný trollok se nedostane na vzdálenost čtvrt míle, aby to Lan nepoznal, nevycítil jeho zlo. Můžeš jim nabídnout aspoň polovic, pokud se s tebou vrátí do Emondovy Role?“

„Vymýšlíš si,“ prohlásila Nyneiva. „Ve Dvouříčí máme pořekadlo. ‚Ať už medvěd přepere vlka, nebo vlk medvěda, králík vždycky prohrává.’ Odnes si svůj zápas někam jinam a lidi z Emondovy Role z něj vynech.“

„Egwain,“ řekla Moirain po chvilce, „odveď ostatní a nech mě s vědmou chvíli o samotě.“ Tvář měla bezvýraznou. Nyneiva se opřela o stůl, jako by se hotovila k zápasu ve volném stylu.

Egwain vyskočila. Její touha chovat se důstojně zjevně bojovala s touhou vyhnout se střetu s vědmou kvůli rozpuštěným vlasům. S doprovázením ostatních ven však neměla nejmenší potíže. Mat s Perrinem spěšně odstrčili židle, zdvořile zamumlali a snažili se ze dveří přímo nevyběhnout. Dokonce i Lan na Moirainino znamení vyrazil ke dveřím a Toma odtáhl s sebou.

Rand je následoval a strážce za nimi zavřel dveře. Pak v chodbě zůstal hlídat. Před Lanovým pohledem ostatní kousek poodešli. Neměli nejmenší možnost poslouchat u dveří. Když došli dost daleko, aby mu to stačilo, Lan se opřel o zeď. Dokonce i bez svého měňavého pláště byl tak nehybný, že bylo snadné jej přehlédnout, dokud se člověk nedostal těsně k němu.

Kejklíř cosi zabručel o tom, že má něco na práci, a odešel s vážným: „Pamatujte, co jsem vám říkal,“ kterážto slova hodil přes rameno po chlapcích. Nikdo jiný však odejít nehodlal.

„Co tím myslel?“ optala se nepřítomně Egwain s očima upřenýma na dveře, které skrývaly Moirain s Nyneivou. Pohrávala si s vlasy, jako by nevěděla, zda chce dál skrývat skutečnost, že už je nemá spletené, nebo si shodit kapuci z hlavy.

„Dával nám nějakou radu,“ řekl Mat.

Perrin se na něj přísně podíval. „Říkal, že nemáme otvírat pusu, dokud si nejsme jistí, co vlastně chceme říct.“

„To zní jako dobrá rada,“ připustila Egwain, ale očividně ji to příliš nezajímalo.

Rand byl ztracen ve vlastních myšlenkách. Jak může být Nyneiva součástí toho všeho? Jak se vůbec někdo z nich mohl zaplést s trolloky a mizelci a jak se mohl Ba’alzamon objevovat v jejich snech? Bylo to bláznivé. Rád by věděl, jestli Min pověděla Moirain o Nyneivě. Co si tam asi vykládají?

Když se dveře nakonec otevřely, neměl Rand nejmenší tušení, jak dlouho tam tak stál. Vyšla Nyneiva, a když uviděla Lana, trhla sebou. Strážce zamumlal cosi, na co ona rozzlobeně pohodila hlavou, a Lan pak kolem ní proklouzl do dveří.

Nyneiva zamířila k Randovi a on si poprvé uvědomil, že ostatní se tiše vytratili. Nechtěl čelit vědmě sám, ale teď, když se setkal s jejím pohledem, nemohl jen tak zmizet. Obzvláště pátravým pohledem, pomyslel si popleteně. Co si řekly? Jak se Nyneiva přiblížila, Rand se odevzdaně narovnal.

Vědma ukázala na Tamův meč. „Tohle ti teď, zdá se, padne, i když bych byla raději, kdyby ne. Už jsi dospěl, Rande.“

„Za týden?“ Rand se zasmál, ale znělo to nuceně, a Nyneiva potřásla hlavou, jako kdyby ji nepochopil. „Přesvědčila tě?“ zeptal se Rand. „Je to vážně jediný způsob.“ Odmlčel se a vzpomněl si na Mininy jiskřičky. „Půjdeš s námi?“

Nyneiva doširoka rozevřela oči. „Jít s vámi! Proč bych to dělala? Mavra Mallenová přijela z Devenského Průseku, aby dohlídla na věci, než se vrátím, ale bude se chtít vrátit, jak nejrychleji to půjde. Pořád doufám, že se konečně umoudříte a vrátíte se se mnou.“

„To nemůžeme.“ Rand měl dojem, že ve stále otevřených dveřích zahlédl nějaký pohyb, ale v chodbě byli pořád sami.

„Říkal jsi mi to a ona taky.“ Nyneiva se zamračila. „Jestli v tom není namočená ona... Aes Sedai se nedá věřit, Rande.“

„Mluvíš, jako bys nám skutečně věřila,“ řekl Rand pomalu. „Co se stalo na vesnické schůzi?“

Nyneiva se ohlédla ke dveřím, než mu odpověděla. Teď se tam nic nehýbalo. „Byl to virvál, ale není třeba, aby ona věděla, že svý věci nezvládneme líp. A já věřím jenom jedné věci: že vy všichni jste v nebezpečí, dokud jste s ní pohromadě.“

„Něco se stalo,“ trval na svém Rand. „Proč chceš, abychom se vrátili, jestli si myslíš, že na tom, co říkáme, je byť jen zrnko pravdy? A proč, pro všechno na světě, ty? To by klidně mohli poslat starostu.“

„Opravdu jsi dospěl.“ Nyneiva se usmála a její pobavení ho na chvíli zneklidnilo. „Vzpomínám na dobu, kdy ses neptal, proč jsem někam šla, nebo proč dělám to, co dělám, ať by to bylo cokoliv a kdekoliv. A to bylo ještě před týdnem.“

Rand si odkašlal a umíněně trval na svém. „To nedává smysl. Proč tu jsi doopravdy?“

Nyneiva se ohlédla k prázdným dveřím a pak ho uchopila za ruku. „Pojď, projdeme se u toho.“ Rand se nechal odvést, a když byli ode dveří dost daleko, aby je nebylo slyšet, Nyneiva začala. „Jak jsem říkala, ta schůze byl naprostý zmatek. Každý souhlasil s tím, že je nutné někoho za váma poslat, ale vesnice se rozdělila na dvě části. Jedni vás chtěli zachránit, i když se dost pohádali o to, jak to udělat, když jste s... s takovýma, jako je ona.“

Rand byl rád, že si vzpomněla a dávala si pozor na to, co říká. „Ostatní Tamovi věřili?“ zeptal se.

„Ne tak docela, ale stejně si nemysleli, že byste měli zůstat mezi cizáky, zvlášť ne s někým jako ona. Ať tak nebo tak, té výpravy se chtěli zúčastnit skoro všichni muži. Tam a Bran al’Vere, s těma vážkama kolem krku na znamení svýho úřadu, a Haral Luhhan, dokud ho Alsbet neuzemnila. Dokonce i Cenn Buie. Světlo mě chraň před muži, kteří myslí kolenem. I když nevím, jestli existují i nějací jiní.“ Od srdce si odfrkla a s obviňujícím výrazem k němu vzhlédla. „Na každý pád mi bylo jasné, že bude trvat nejmíň další den, možná i víc, než se nějak rozhodnou, a nějak... nějak jsem si byla jistá, že bychom tak dlouho čekat neměli. Takže jsem svolala ženský kroužek a řekla jim, co je třeba udělat. Nemůžu tvrdit, že se jim to líbilo, ale viděly, že mám pravdu. A proto jsem taky tady, protože chlapi z Emondovy Role jsou umíněnci s prázdnou hlavou. Nejspíš se ještě dohadují o tom, koho mají poslat, i když jsem jim nechala zprávu, že se o to postarám.“

Nyneivin příběh vysvětlil její přítomnost, ale nijak Randa neuklidnil. Pořád byla pevně rozhodnutá odvést je s sebou zpátky. „Co ti řekla?“ zeptal se. Moirain určitě vyvrátila každou Nyneivinu námitku, ale pokud jí nějaká unikla, on to zvládne.

„Více méně to samý,“ opáčila Nyneiva. „A chtěla se něco o vás, chlapcích, dozvědět. Aby pochopila, proč jste... přilákali ten druh pozornosti, kterou... říkala.“ Nyneiva se odmlčela a koutkem oka Randa nepřestávala sledovat. „Snažila se to zamaskovat, ale hlavně se chtěla dozvědět, jestli se některý z vás nenarodil mimo Dvouříčí.“

Randovi se náhle napjala kůže na obličeji. Podařilo se mu chraptivě uchechtnout. „Mívá divný nápady. Doufám, že jsi ji ujistila, že všichni pocházíme z Emondovy Role.“

„Jistě,“ odtušila vědma. Než odpověděla, na kratičký okamžik se zarazila, na takovou chviličku, že by si toho Rand nevšiml, kdyby nedával pozor.

Snažil se přijít na něco, co by mohl říci, ale jazyk jako by mu zdřevěněl.

Ona to ví. Je koneckonců vědma, a o vědmách se předpokládá, že vědí všechno o všem. Jestli to ví ona, tak to nezpůsobila horečka. Ó, Světlo, pomoz mi, otče!

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Nyneiva.

„Říkal... říkal, že já... nejsem jeho syn. Když blouznil... v horečce. Říkal, že mě našel. Myslel jsem, že to bylo jenom...“ Začalo ho pálit v hrdle a musel se odmlčet.

„Ó, Rande.“ Nyneiva se zastavila a vzala mu hlavu do obou rukou. Musela se natáhnout. „Lidé v horečce říkají divné věci. Pomotané věci. Věci, které nejsou zcela pravdivé nebo skutečné. Poslouchej mě. Tam al’Thor utekl za dobrodružstvím, když byl ještě hoch ne o moc starší, než jsi ty teď. Já si jenom pamatuju, jak se vrátil do Emondovy Role, dospělý muž s rusými vlasy, cizí ženou a dítětem zabaleným v plenkách. Pamatuju se, jak Kari al’Thorová to dítě kolébala v náručí s takovou láskou a radostí, jakou jsem ještě nikdy u žádné ženy s děckem neviděla. Jsi její dítě, Rande. Teď se seber a přestaň s těmi nesmysly.“

„Jistě,“ řekl Rand. Narodil jsem se mimo Dvouříčí. „Jistě.“ Možná měl Tam horečnatý sen a možná našel dítě po bitvě. „Proč jsi jí to neřekla?“

„Do toho nikomu cizímu nic není.“

„Narodil se v cizině ještě někdo další?“ Jakmile tu otázku vyslovil, zavrtěl hlavou. „Ne, nic neodpovídej. Mně do toho taky nic není.“ Ale bylo by hezké vědět, jestli má Moirain nějaký zvláštní zájem jen o něj, po tom, co jim všem říkala.

„Ne, není,“ souhlasila Nyneiva. „Možná to nic neznamená. Mohla prostě jenom slepě hledat důvod, jakýkoliv důvod, proč po vás ti tvorové jdou. Po vás po všech.“

Randovi se podařilo usmát. „Takže věříš, že po nás jdou.“ Nyneiva zatrpkle zavrtěla hlavou. „Od chvíle, cos ji potkal, ses teda opravdu naučil, jak všechno překroutit.“

„Co budeš dělat?“ zeptal se jí Rand.

Nyneiva si ho chvíli prohlížela a on neuhnul očima. „Dneska se vykoupu. Pak se uvidí, ne?“

Загрузка...