32 Čtverkrálí ve Stínu

Tato osada byla větší než většina ostatních, ale na jméno jako Čtverkrálí to pořád bylo jenom špinavé městečko. Jako obvykle vedla Caemlynská silnice rovnou středem městečka, ale z jihu sem mířila další hodně používaná silnice. Většina vesnic byla vlastně trhem a shromaždištěm pro sedláky dané oblasti, ale tady bylo vidět jen pár sedláků. Čtverkrálí sloužilo jako zastávka pro kolony kupeckých vozů na cestě do Caemlynu a do hornických měst v pohoří Oparů za Baerlonem, stejně jako do vesnic mezi nimi. Po jižní silnici obchodovali Lugarďané s doly na západě, lugardští kupci totiž jezdili do Caemlynu přímo. V okolní krajině bylo jen málo statků, tak tak dost na to, aby nakrmily sebe a městečko, a všechno v osadě se soustředilo na kupce a jejich vozy, muže, kteří je řídili, a nádeníky, kteří nakládali zboží.

Po celém Čtverkrálí byly roztroušeny kousky holé, udusané země plné povozů nastavěných kolo na kolo, a až na pár znuděných strážných zcela opuštěných. Ulice, dost široké, aby tudy vozy projely, a s vyjetými hlubokými kolejemi od příliš mnoha kol, byly lemovány stájemi a úvazišti pro koně. Na návsi nebyl trávník a děti si hrály ve vyjetých kolejích a uhýbaly před vozy i nadávkami vozků. Zdejší ženy měly hlavy zakryté šátky, zraky upíraly k zemi a chodily rychlým krokem. Občas je provázely poznámky vozků, při nichž se Rand červenal, a dokonce i Mat sebou někdy trhl. Tady žádné ženy neklevetily u plotů mezi domky se sousedkami. Jednotvárné dřevěné domky stály těsně u sebe, mezi nimi byly pouze uzounké uličky, a vápno – pokud se někdo s bílením ošlehaných prken namáhal – se ztrácelo, jako by nátěr nikdo celá léta neobnovoval. Těžké okenice nikdo neotevřel tak dlouho, až z pantů zbyly jen tuhé hroudy rzi. Všude byl hluk, znělo tu zvonění z kováren, výkřiky vozků a nevázaný smích z městských krčem.

Když se dostali ke křiklavě pomalovanému hostinci, celému žlutozelenému, takže mezi šedivými domky padl každému do oka, Rand seskočil z vozu naloženého plátnem. Vozy jely v řadě za sebou dál. Žádný z vozků si zřejmě nevšiml, že jsou s Matem pryč. Padal soumrak a všichni mysleli jenom na to, jak odstrojí koně a dostanou se do hostince. Rand klopýtl v hluboké brázdě a rychle uskočil, aby se vyhnul těžce naloženému povozu, který se valil kolem něj. Prošla kolem něj jedna ze zdejších žen a spěchala dál, aniž se na něj byť jen podívala.

„Tohle místo se mi nezdá,“ prohodil Rand. Měl dojem, že přes všechen ten hřmot a lomoz zaslechl hudbu, ale nepoznal, odkud přichází. Snad z hostince, ale nebyl si jist. „Nelíbí se mi to tu. Tentokrát bychom možná měli jít dál.“

Mat se na něj opovržlivě zadíval a pak zvedl zrak k obloze. Nad hlavou se jim hromadila temná mračna. „A spát dneska pod keřem? V tomhle? Zase jsem si zvykl na postel.“ Naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se, pak zavrčel. „Třeba tady někde nebudou mít muzikanty. Stejně, sázím se, že žongléře teda určitě nemají.“ Přetáhl si luk přes rameno a vydal se k jasně žlutým dveřím, přičemž si vše prohlížel zúženýma očima. Rand ho pochybovačně následoval.

Uvnitř byli hudebníci, citeru a bubínek však téměř přehlušoval drsný řehot a opilé pokřikování. Rand se ani nenamáhal hledat hostinského. V dalších dvou hostincích také měli hudebníky a stejnou ohlušující vřavu. Kolem stolů posedávali muži odění v hrubých šatech a další klopýtali sem a tam, mávali poháry a snažili se zalaškovat si se služtičkami, které jim uhýbaly se strojenými, trpitelskými úsměvy. Budova se z toho rámusu otřásala v základech a vznášel se tu nakyslý zápach starého vína a nemytých těl. Po kupcích v hedvábí, sametu a krajkách tu nebylo ani vidu, jejich uši a nosy byly v bezpečí v soukromých jídelnách na poschodí. Rand s Matem jenom strčili hlavy do dveří a otočili se k odchodu. Rand začínal mít pocit, že nebudou mít na vybranou a budou muset jít dál.

Ve čtvrtém hostinci, U tančícího povozníka, však bylo ticho.

Byl stejně nevkusný jako ostatní hostince, žlutou lemovala křiklavá červená a odpudivá zelená, takže při pohledu na dům každému až oči přecházely, i když barva byla popraskaná a odlupovala se. Rand s Matem vstoupili dovnitř.

U stolů v šenku sedělo jen asi půl tuctu mužů a hrbili se nad svými poháry, jeden každý ponořen do svých vlastních neveselých myšlenek. Obchody tu rozhodně nebyly valné, ale kdysi tu poznali lepší časy. Kolik tu bylo hostů, tolik se tu otáčelo i služebných. Práce tu bylo dost – na podlaze byla silná vrstva špíny a rohy u stropu plné pavučin – ale většina ženských nedělala nic užitečného, jenom se kolem motaly, aby se nezdálo, že postávají.

Když vstoupili do dveří, zachmuřeně se k nim obrátil kostnatý mužík s vlasy jako dráty, které mu spadaly až na ramena. Čtverkrálím zaburácel první hrom. „Co tu chcete?“ Mužík si utíral ruce do umaštěné zástěry, která mu sahala ke kotníkům. Rand by byl rád věděl, jestli je špinavější zástěra, nebo mužíkovy ruce. Byl to první vyzáblý hostinský, kterého potkal. „No? Řekněte něco, kupte si pití, nebo vypadněte! Vypadám snad jako nějaká trachtace?“

Rand zrudl a po hlavě se vrhl do tirády, kterou zdokonalil v hostincích, v nichž se zastavili předtím. „Hraju na flétnu a můj přítel žongluje a za celý rok nic lepšího neuvidíš. Za slušný pokoj a slušné jídlo ti tenhle šenk naplníme.“ Vzpomněl si na přecpané šenky, které tu zatím viděl, zvláště na ten poslední, kde se mu jakýsi muž vyzvracel pod nohy. Musel rychle ustoupit, aby mu chlapík neušpinil boty. Zadrhl se, ale rychle se vzpamatoval a mluvil dál. „Naplníme ti hostinec lidmi, kteří ti splatí to málo, co tě budeme stát, dvacateronásobně jídlem a pitím, které si koupí. Proč ne...“

„Mám tu chlapíka, co hraje na dulcimer,“ řekl kysele hostinský.

„Máš tu ožralu, Samle Hake,“ řekla jedna ze služebných. Procházela kolem s tácem a dvěma poháry a zastavila se, aby Randovi s Matem věnovala úsměv s dolíčky. „Většinou ani nevidí natolik, aby našel šenk,“ sdělovala jim hlasitým šeptem. „Neviděli jsme ho dva dny.“

Hake, aniž spustil pohled z Randa a Mata, ji hřbetem ruky udeřil do tváře. Služebná překvapeně vyjekla a ztěžka dopadla na nemytou podlahu. Jeden pohár se rozbil a rozlité víno se v čůrcích roztěkalo špínou. „Strhávám ti to víno a rozbitý nádobí. Dones nový pití. A hni sebou. Muži neplatí za to, aby mohli čekat, zatímco vy se tu poflakujete.“ Mluvil stejně nedbale, jako ji udeřil. Žádný z hostů nezvedl zrak od svého vína a ostatní služebné se dívaly stranou.

Baculatá žena si mnula tvář a po Hakeovi vrhla vražedný pohled, ale sebrala prázdný pohár i střepy na tác a beze slova odešla.

Hake si zamyšleně kousal ret a prohlížel si oba chlapce. Pohled mu na chvíli utkvěl na meči s jílcem se znamením volavky. „Něco vám povím,“ řekl nakonec. „Můžete dostat slamník v prázdným skladišti. Pokoje jsou moc drahý, abych vám jeden dal jen tak. Jídlo dostanete, až všichni odejdou. Něco by mělo zůstat.“

Rand si přál, aby ve Čtverkrálí byl hostinec, kde to ještě nezkusili. Od chvíle, kdy opustili Bílý Most, se setkal s chladem, lhostejností i otevřeným nepřátelstvím, ale nic v něm nevzbuzovalo takový neklid, jako tenhle muž a tohle městečko. Říkal si, že je to jenom tou špínou, zchátralostí a hlukem, ale zlé tušení ho neopouštělo. Mat se na Hakea díval, jako by čekal nějakou past, ale nedával najevo, že by hodlal vyměnit Tančícího povozníka za lůžko pod keřem. Okny otřáslo hromobití. Rand si povzdechl.

„Slamníky budou stačit, jestli budou čisté a jestli dostaneme dost čistých pokrývek. Ale jídlo dostaneme dvě hodiny po setmění, ne později, a to nejlepší, co máte. Ukážeme ti, co umíme.“ Sáhl po pouzdru s flétnou, ale Hake zavrtěl hlavou.

„To je jedno. Tyhle budou spokojený s jakýmkoliv vrzáním, pokud to bude aspoň trochu připomínat muziku.“ Znovu sklouzl pohledem k Randovu meči. Chabý úsměv však měl pouze na rtech. „Najíte se, až budete chtít, ale jestli sem nepřitáhnete hosty, vypadnete zpátky na ulici.“ Kývl hlavou přes rameno na dva muže s tvrdým výrazem sedící u stěny. Ti nepili a paže měly silné jako jiní lidé nohy. Když na ně Hake kývl, sjeli Randa s Matem lhostejným, bezvýrazným pohledem.

Rand položil ruku na jílec meče a doufal, že se mu to, jak se mu sevřel žaludek, neprojevilo v obličeji. „Pokud dostaneme, na čem jsme se usnesli,“ řekl vyrovnaně.

Hake zamrkal a na chvíli se zdál sám vyvedený z míry. Náhle kývl. „Jak jsem řekl, ne? No, začněte. Když tu budete jenom tak postávat, nikoho sem nepřilákáte.“ Odšoural se pryč, mračil se a hulákal na služebné, jako by tu bylo padesát hostů, které zanedbávají.

Na opačném konci místnosti byla vedle zadních dveří malá vyvýšená plošina. Rand na ni zvedl lavici a za ni naskládal svůj plášť, stočené pokrývky a Tomův ranec a navrch položil meč.

Napadlo ho, zda by nebylo moudřejší, kdyby meč nenosil otevřeně. Meče byly docela obvyklé, ale volavka na jílci přitahovala pozornost a dohady. Sice si jí nevšiml každý, ale pokud ano, Randa to pokaždé zneklidnilo. Mohl tak nechávat jasnou stopu pro myrddraala – pokud mizelec takovou stopu vůbec potřeboval. Zdálo se, že nikoliv. Na každý pád by Randovi vadilo, kdyby se měl meče vzdát. Dal mu ho Tam. Jeho otec. Dokud nosil ten meč, pořád mezi ním a Tamem bylo určité pouto, nitka, která mu dávala právo zvát Tama svým otcem. Teď už je příliš pozdě, pomyslel si. Nebyl si jist, co tím vlastně myslel, ale byl si jist, že je to pravda. Příliš pozdě.

Při prvním tónu „Zakukala žežulička“ zvedlo půl tuctu hostů hlavy od vína. Dokonce i oba vyhazovači si trochu poposedli. Když Rand skončil, všichni mu zatleskali, včetně obou vazounů, a tleskali znovu, když Matovi z rukou vylétla sprška barevných míčků. Venku znovu zahřmělo. Pršet ještě nezačalo, ale ve vzduchu už byl cítit déšť. Čím později začne pršet, tím bude pršet hustěji.

Zpráva se rozšířila, a když se úplně setmělo, hostinec byl nacpán k prasknutí smějícími se muži, kteří se bavili tak hlasitě, že Rand jen tak tak slyšel, co vlastně hraje. Rámus v šenku přehlušilo pouze hromobití. Za okny se zablesklo, a když se hluk trochu ztišil, Rand nejasně zaslechl, jak do střechy buší déšť. Lidé, kteří přicházeli teď, za sebou na podlaze nechávali mokrou cestičku.

Kdykoliv se Rand odmlčel, překřikovali lidé vřavu názvy písniček. Hodně jich Rand nepoznal, i když pokud mu někdo kousek zanotoval, často zjistil, že dotyčnou píseň zná. Tak tomu bývalo i předtím. „Veselý Chaim“ se tady jmenoval „Rhein smích“ a dříve to byly „Barvy slunce“. Některé názvy zůstávaly stejné, jiné se měnily po deseti mílích, a Rand se také učil novým písním. „Opilý forman“ byla jedna taková, i když občas jí říkali „Cikán v kuchyni“. „Jeli dva králové na lov“ se jmenovala „Běží, běží dva koníčci“ tady a jinde měla píseň další jména. Rand zahrál ty, které znal, a muži tloukli do stolů, aby přidal.

Jiní chtěli, aby Mat znovu zažongloval. Občas se mezi těmi, kdo chtěli hudbu, a těmi, kdo toužili po žonglování, strhla rvačka. Jednou se blýskl nůž, jakási žena zaječela a nějaký muž odpadl od stolu a po obličeji mu stékala krev, ale Jak se Stromem, vyhazovači, se sem rychle vydali a s dokonalou nestranností vyhodili každého ze zúčastněných na ulici s několika boulemi. Takto řešili všechny potíže. Hovor a smích pokračovaly, jako by se nic nestalo. Nikdo se ani neohlédl, kromě těch, které oba vyhazovači, prodírající se ke dveřím, odstrčili.

Hosté si dovolovali i tehdy, procházela-li některá ze služebných kolem a nedávala si pozor. Jak či Strom museli nejednou některou zachraňovat, i když přitom nikdy příliš nespěchali. Podle toho, jak se Hake choval, kdy na služebnou vždycky ječel a třásl s ní, to považoval za její chybu, a uslzené oči a koktané omluvy prozrazovaly, že ona je ochotna jeho názor přijmout. Ženy vyskakovaly pokaždé, když se Hake zamračil, i když se díval někam jinam. Rand by rád věděl, proč se s ním vůbec dávaly dohromady.

Když se Hake podíval na Randa s Matem, usmíval se. Po chvíli si Rand uvědomil, že se neusmívá na ně. Usmíval se vždy, když mu oči sklouzly za ně, na meč se znamením volavky. Jednou, když Rand odložil zlatem a stříbrem vykládanou flétnu vedle své stoličky, flétna si také vysloužila úsměv.

Příště, když si měnil místo s Matem na pódiu, naklonil se a promluvil Matovi do ucha. I z této vzdálenosti musel mluvit nahlas, ale pochyboval, že přes všechen ten hluk by je mohl někdo vyslechnout. „Hake se nás pokusí okrást.“

Mat kývl, jako by nic jiného ani nečekal. „Budeme muset zabarikádovat dveře.“

„Zabarikádovat dveře? Jak se Stromem se klidně prolomí dovnitř holýma rukama. Vypadněme odsud.“

„Počkejme aspoň, dokud nedostaneme najíst. Mám hlad. Tady nic udělat nemůžou,“ dodal Mat. Nacpaným šenkem se rozlehlo netrpělivé volání po dalším vystoupení. Hake se na ně mračil. „Stejně, ty chceš dneska spát venku?“ Zvláště silné zahřmění pohltilo ostatní zvuky a na chvíli bylo za okny větší světlo, než uvnitř.

„Jenom bych se odsud chtěl dostat bez toho, aby mi rozbili hlavu,“ řekl Rand, ale Mat už si sedal, aby si trochu odpočinul. Rand si povzdechl a vrhl se do „Cesty do Dun Arenu“. Zdálo se, že tuhle má v oblibě kdekdo. Už ji hrál čtyřikrát, a pořád ji po něm požadovali.

Potíž byla v tom, že Mat měl pravdu. Rand měl taky hlad. A neviděl, jak by jim Hake mohl dělat potíže, když je šenk tak nacpaný a ještě sem lidé přicházejí. Za každého člověka, který odešel nebo ho Jak se Stromem vyhodili, přišli z ulice dva další. Dožadovali se žonglování nebo některé písničky, ale většinou je zajímalo pití a laškování se služebnými. Jenom jeden muž byl jiný.

Od davu U tančícího povozníka se lišil v každém ohledu. Kupci do zchátralého hostince očividně nezavítali. Pokud Rand viděl, nebyla tu pro ně ani soukromá jídelna. Hosté byli všichni v hrubých oděvech s tuhou kůží lidí, kteří pracují na slunci a ve větru. Tento chlapík však byl uhlazený a trochu těstovitý, s měkkýma rukama a sametovým kabátcem. Z ramen mu visel zelený sametový plášť podšitý modrým hedvábím. Každá součást jeho oděvu vypadala draze. Boty – měl měkké sametové střevíce, ne vysoké boty – nebyly ušity pro rozježděné ulice Čtverkrálí, vlastně ani pro žádnou jinou ulici.

Přišel dávno po setmění a pozorně se kolem sebe rozhlédl, přičemž si z pláště setřásal kapky vody a rty měl znechuceně zkřivené. Jednou přejel místnost pohledem a už se obracel k odchodu. Vtom sebou náhle trhl, i když Rand neviděl proč, a sedl si ke stolu, který Jak se Stromem právě uprázdnili. U jeho stolu se zastavila služebná a pak mu přinesla pohár vína, který on bez ochutnání odsunul stranou a už se ho ani nedotkl. Služebná pokaždé jeho stůl opouštěla ve spěchu, i když on se jí nepokoušel dotknout, dokonce se na ni ani nepodíval. Ať už ji na něm zneklidňovalo cokoliv, na ostatní, kteří se k němu přiblížili, to zjevně působilo také. Přes celé jeho změkčilé vzezření pokaždé, když se nějaký vozka s mozolnatýma rukama pokusil přisednout si k jeho stolu, stačil jediný cizincův pohled a dotyčný odešel hledat volné místo jinam. Seděl tam, jako by kromě něj nikdo jiný v šenku nebyl – tedy až na Randa s Matem. Ty pozoroval nad sepjatýma rukama. Na každém prstu se mu třpytil prsten. Díval se na ně se spokojeným, vědoucím úsměvem.

Když si Rand s Matem opět měnili místo, Rand na cizince upozornil a Mat kývl. „Všiml jsem si ho,“ zabručel. „Kdo je to? Pořád mám dojem, že ho znám.“

To stejné napadlo i Randa, ta vzpomínka se mu honila hlavou, ale nemohl ji pořádně zachytit. A přesto si byl jist, že tu tvář nikdy předtím neviděl.

Když už podle Randova odhadu vystupovali dvě hodiny, vrátil Rand flétnu do pouzdra a začali si s Matem sbírat věci. Jak sestoupili z pódia, přihnal se k nim Hake a hubenou tvář měl zkřivenou vzteky.

„Je čas na jídlo,“ přispíšil si Rand, „a nechceme, aby nám někdo něco ukradl. Neměl bys upozornit kuchařku?“ Hake zaváhal, pořád ještě se zlobil a neúspěšně se snažil nezírat na to, co Rand držel v náručí. Rand nedbale posunul ranec tak, aby mohl volnou ruku položit na jílec. „Nebo se nás můžeš pokusit vyhodit ven.“ Schválně to slovo zdůraznil a dodal: „Ještě zbývá hodně času, kdy bychom měli hrát. Jestli máme hrát tak dobře, aby ti lidi tady utráceli peníze, musíme si udržet sílu. Jak dlouho myslíš, že zůstane šenk plný, až omdlíme hlady?“

Hake přejel očima po místnosti plné lidí strkajících si peníze do kapes, pak se obrátil a strčil hlavu do zadních dveří. „Nakrm je!“ zařval. Otočil se zpátky k Randovi s Matem a štěkl: „A ať vám to netrvá celou noc. Čekám, že budete hrát, dokud neodejde poslední host.“

Někteří z hostů už se dovolávali muzikanta a žongléře a Hake se obrátil, aby je utišil. Muž v sametovém plášti byl jedním z těch dychtivých. Rand kývl na Mata, aby ho následoval.

Kuchyň od přední části hostince oddělovaly bytelné dveře, takže pouze když se dveře otevřely, aby mohla projít některá ze služebných, byl křik z šenku hlasitější než bušení deště do střechy. Kuchyně byla veliká, vyhřátá místnost plná páry stoupající z kamen a pecí, kde na velikém stole stála napůl připravená jídla a talíře hotové k odnesení. Na lavici u zadních dveří posedávaly některé služebné, masírovaly si lýtka a všechny najednou štěbelaly s tlustou kuchařkou, která jim odpovídala a zároveň mávala velkou naběračkou, aby svá slova zdůraznila. Když oba mládenci vstoupili, všechny ženy vzhlédly, ale neumlkly, ani si nepřestaly masírovat lýtka.

„Měli bychom se odsud dostat, dokud to ještě jde,“ řekl tiše Rand, ale Mat zavrtěl hlavou s pohledem upřeným na dva talíře, na které kuchařka nandávala hovězí, brambory a hrášek. Ani se na ně pořádně nepodívala, pořád se bavila s ostatními. Loktem odsunula věci na stole, položila naň talíře a přidala vidličky.

„Až se najíme, bude času dost.“ Mat vklouzl na lavici a začal mávat vidličkou, jako by to byla lopata.

Rand si povzdechl, ale těsně Mata následoval. Od včerejší noci snědl jenom kůrku chleba. Měl pocit, že má žaludek prázdný jako žebrák kapsu, a vůně jídla, která se linula kuchyní, mu moc nepomohla. Mat si nechal přidat dřív, než Rand snědl půlku svého talíře.

Nechtěl ženy poslouchat, ale některá slova se k němu donesla a zaujala ho.

„Mně to připadá bláznivý.“

„Bláznivý nebo ne, tak jsem to slyšela. Obešel půlku hostinců, než přišel sem. Jenom vešel, rozhlídl se a beze slova zase odešel, dokonce i z Královskýho hostince. Jako kdyby vůbec nepršelo.“

„Možná mu to tady připadá nejpohodlnější.“ To vyvolalo záchvaty smíchu.

„Co jsem slyšela, je, že do Čtverkrálí dorazil až zvečera a koně měl celý zpěněný, jako by je hezky prohnal.“

„Odkudpak to přijel, že ho zastihla tma? Nikdo, kdo se vydá na cesty, si to tak špatně nenaplánuje, teda kromě hlupáků nebo šílenců.“

„No, možná je to hlupák, ale bohatej. Slyšela jsem, že má dokonce další kočár pro sluhy a zavazadla. Je bohatej, věřte mně. Viděli jste ten jeho plášť? Mně samotný by se takovej líbil.“

„Na můj vkus je kapku buclatej, ale já vždycky říkala, že chlap, kterej má dost zlata, nikdy není moc tlustej.“ Všechny se rozhihňaly, až se za břicha popadaly, a kuchařka zaklonila hlavu a zařvala smíchy.

Rand odložil vidličku na talíř. Hlavou mu prolétla myšlenka, která se mu vůbec nelíbila. „V minutce jsem zpátky,“ řekl. Mat jenom kývl a nacpal si do úst kousek brambory.

Jak Rand vstával, spolu s pláštěm zvedl i opasek s mečem a cestou ke dveřím si ho připjal. Nikdo mu nevěnoval pozornost.

Lilo jako z konve. Rand si přehodil plášť přes ramena a přes hlavu si přetáhl kapuci. Rozběhl se přes dvůr a plášť si držel u těla. Za vodní clonou nebylo kromě světel nic vidět, ale Rand našel, co hledal. Koně odvedli do stáje, ale dva černě nalakované kočáry se mokře leskly venku. Zahřmělo a nad hostincem se zablesklo. V krátkém záblesku světla Rand rozeznal zlatá písmena jména na kočárových dvířkách. Howal Gode.

Nevšímal si toho, jak do něj buší déšť, a zíral na to jméno, které už zase neviděl. Pamatoval si, kde naposled viděl černě lakované kočáry se jménem majitele na dvířkách a uhlazené, vykrmené muže v hedvábím podšitých pláštích a sametových střevících. V Bílém Mostu. Kupec z Bílého Mostu mohl mít dokonale logický důvod vydat se na cestu do Caemlynu. Důvod, díky kterému prošel polovinu hostinců ve městě, než si vybral ten jediný, v kterém jsi ty? Důvod, díky kterému se tváří, že našel, co hledal?

Rand se otřásl a náhle si uvědomil, že mu prší za krk. Plášť měl z pevně tkané látky, ale nikdy nebyl určen k tomu, aby v něm mohl postávat v takovém lijáku venku. Spěšně se vrátil zpátky do hostince a cákal zvětšujícími se loužemi. Chystal se právě projít dveřmi, když mu cestu zastoupil Jak.

„To se podívejme. Sám potmě venku. Tma je nebezpečná, chlapče.“

Randovi déšť připlácl vlasy na čelo. Dvůr byl kromě nich dvou prázdný. Randa napadlo, jestli se Hake rozhodl, že po meči a flétně touží natolik, aby oželel útratu hostí v šenku.

Jednou rukou si vytřel vodu z očí a druhou položil na meč. Přestože byla fajnová kůže na jílci vlhká, ruka mu na něm neklouzala. „Usoudil Hake, že ty lidi zůstanou jenom kvůli jeho pivu, místo aby si někam zašli za zábavou? Jestli ano, řekněme, že tím jídlem jsme si vyrovnáni a my půjdeme dál.“

Velký muž vyhlédl ze sucha zádveří do deště a odfrkl si. „V tomhle?“ Očima sklouzl k Randově ruce spočívající na meči. „Víš, se Stromem jsme se vsadili. On tvrdí, žes to ukrad svý starý babičce. Já hádám, že tě tvoje bába zkopala v prasečím chlivku a pak tě pověsila, abys uschl.“ Zazubil se. Měl polámané, zažloutlé zuby, a když se usmíval, vypadal ještě hrozivěji. „Noc ještě bude dlouhá, chlapče.“

Rand se protáhl kolem něj a Jak ho s ošklivým uchechtnutím nechal vejít.

Uvnitř Rand odhodil plášť a svezl se na lavici u stolu, kterou před chvílí opustil. Mat už dojedl i druhý talíř a pracoval na třetím, přičemž teď jedl pomaleji, ale odhodlaně, jako by do sebe hodlal nacpat úplně všechno, i kdyby ho to mělo zabít. Jak se postavil u dveří na dvůr, opřel se o zeď a zadíval se na ně. Dokonce ani kuchařka s Randem už nepromluvila.

„Je z Bílého Mostu,“ oznamoval Rand Matovi potichu. Nebylo nutné dodávat, kdo ten někdo je. Mat k němu otočil hlavu a ruka s vidličkou a kouskem hovězího mu ustrnula na půl cestě k ústům. Rand si byl vědom toho, že je Jak pozoruje, a tak rozhrábl jídlo na svém talíři. Nedokázal do sebe dostat ani sousto, i kdyby měl umřít hlady, ale snažil se předstírat, že se velice zajímá o hrášek, zatímco Matovi líčil, co zjistil o kočárech a co si ženy povídaly, pro případ, že Mat neposlouchal.

Což očividně neposlouchal. Mat překvapeně zamrkal a tiše hvízdl mezi zuby. Pak se zamračil na jídlo na talíři, a jak odhazoval vidličku, zavrčel. Rand si přál, aby se aspoň trochu snažil být obezřetný.

„Jde po nás,“ prohlásil Mat, když Rand domluvil. Vrásky na Matově čele se prohloubily. „Temnej druh?“

„Možná. Nevím.“ Rand se ohlédl na Jaka a velký muž se líně protáhl a nahrbil ramena, která by klidně mohla patřit kováři. „Myslíš, že se přes něj dostaneme?“

„Ne bez toho, aby způsobil rámus, a to by sem zas přilákalo Hakea a toho druhýho. Věděl jsem, že se tady nemáme zastavovat.“

Randovi poklesla brada, ale než mohl něco říci, protáhl se sem z šenku Hake. Přes rameno mu nahlížel Strom. Jak se postavil před zadní dveře. „Hodláte se cpát celou noc?“ štěkl Hake. „Nenakrmil jsem vás, abyste se tu jenom tak povalovali.“

Rand se podíval na přítele. Později, naznačil Mat a oba si pod pozornými pohledy Hakea, Stroma a Jaka posbírali věci.

Jakmile se Rand s Matem objevili v šenku, vřavou se rozlehly výkřiky dožadující se žonglování či určitých písniček. Muž v sametovém plášti – Howal Gode – pořád vypadal, že si nikoho kolem sebe nevšímá, nicméně seděl na krajíčku židle. Při pohledu na oba hochy se zaklonil a na rty se mu vrátil spokojený úsměv.

Rand zahrál první tón ještě před pódiem, hrál „Nosila vodu ze studně“ a příliš se nesoustředil. Těch pár falešných tónů si nikdo nevšiml. Snažil se vymyslet, jak se odsud dostanou, a snažil se také vyhýbat pohledu na Goda. Jestli šel po nich, nemělo smysl mu prozradit, že o tom vědí. A co se týkalo toho, jak se odsud dostat...

Předtím si nikdy neuvědomil, jak skvělou pastí je takový hostinec. Hake, Jak a Strom na ně ani nemuseli dohlížet. Dav by jim dal vědět, kdyby on nebo Mat opustili pódium. Dokud byl šenk plný lidí, nemohli se odtud bez Hakeova vědomí dostat. A Gode také sledoval každý jejich pohyb. Bylo to legrační a Rand by se byl zasmál, kdyby se to právě nerozhodl vzdát. Budou si prostě muset dávat pozor a počkat na svou příležitost.

Když si s Matem měnili místa, Rand v duchu zaúpěl. Mat se na Hakea, Stroma a Jaka mračil a bylo mu úplně jedno, jestli si toho všimnou, nebo zda je napadne, proč to dělá. Když zrovna nežongloval s míčky, měl Mat ruku pod kabátem. Rand na něj sykl, ale Mat mu nevěnoval pozornost. Kdyby Hake zahlédl ten rubín, možná by se rozhodl nečekat, až budou sami. Kdyby jej zahlédli muži v místnosti, polovina jich by se možná přidala k Hakeovi.

A co bylo nejhorší, Mat se kabonil i na kupce z Bílého Mostu – temného druha? – a to dvakrát víc, než na koho jiného, a Gode si toho všiml. Nemohl si toho nevšimnout. Jeho to však v nejmenším nevyvedlo z míry. Jenom jeho úsměv se prohloubil. Kupec kývl na Mata, jako by to byl starý známý, a pak se zadíval na Randa a tázavě zvedl obočí. Rand se snažil vyhnout pohledu na toho muže, ale věděl, že už je příliš pozdě. Příliš pozdě. Zase příliš pozdě.

Pouze jediná věc zřejmě muže se sametovým pláštěm vyvedla z rovnováhy. Randův meč. Rand si ho nechal připjatý. Dva tři muži se ho koktavě vyptávali, zda si myslí, že hraje tak špatně, že potřebuje ochranu, ale nikdo z nich si nevšiml volavky na jílci. Gode si jí všiml. Zaťal bledé pěsti a dlouho se na meč mračil, než se znovu usmál. Když to udělal, jeho úsměv už nebyl tak sebejistý, jako předtím.

Aspoň jedna dobrá věc, pomyslel si Rand. Jestli si myslí, že můžu dostát znamení volavky, možná nás nechá na pokoji. Pak si budeme muset lámat hlavu pouze s Hakeem a jeho vazouny. Nebyla to právě potěšující myšlenka, a meč nemeč, Gode je pořád sledoval. A usmíval se.

Randovi připadalo, že noc trvá celý rok. Všechny ty oči, které se na něj upíraly: Hake, Jak a Strom byli jako supové pozorující ovci chycenou v bažině, Gode, číhající jako něco ještě mnohem horšího. Rand začínal mít dojem, že každý v místnosti je pozoruje s nějakými skrytými úmysly. Z výparů z kyselého vína a z puchu špíny a zpocených těl se mu zatočila hlava, až začal vidět rozmazaně, a dokonce i jeho vlastní flétna ho tahala za uši. Hřmění jako by se mu ozývalo rovnou v hlavě. Únava na něm spočívala jako železné závaží.

Nakonec to, že museli vstávat za úsvitu, přimělo muže váhavě odejít do noci. Sedlák se zodpovídal jenom sám sobě, ale kupci byli známí tím, že když vypláceli vozky, rozhodně neměli pochopení pro kocovinu. S nadcházejícím ránem se šenk pomalu prázdnil, jak se dokonce i ti, kdo měli pokoje v poschodí, šourali do postelí.

Gode byl posledním hostem. Když Rand zívaje sáhl pro kožené pouzdro na flétnu, Gode vstal a přehodil si plášť přes ruku. Služebné, které začaly poklízet, potichu reptaly kvůli rozlitému vínu a rozbitému nádobí. Hake velkým klíčem zamkl přední dveře. Gode Hakea na chvíli zastavil a Hake pak zavolal jednu ze služebných, aby Godeovi ukázala pokoj. Muž se sametovým pláštěm na Randa s Matem vrhl vědoucí úsměv a zmizel na schodišti.

Hake se zadíval na oba hochy. Jak se Stromem stáli vedle něj.

Rand si spěšně pověsil všechny věci na záda, aby mohl sáhnout po meči. Nenaznačil, že po něm chce sáhnout, ale chtěl, aby všichni věděli, že je k tomu připraven. Potlačil zívnutí. Nemuseli vědět, jak je utahaný.

Mat si neohrabaně navlékl luk a pár dalších věcí přes rameno, a jak se díval na přibližujícího se Hakea, zasunul ruku pod kabát.

Hake nesl olejovou lampu a k Randovu překvapení kývl a ukázal na boční dveře. „Slamníky máte tamhle.“ Pouze slabé pousmání mu to pokazilo.

Mat na Jaka se Stromem vystrčil bradu. „To potřebuješ tyhle dva, aby nám ukázali postele?“

„Já jsem majitel,“ prohlásil Hake a uhlazoval si ušmudlanou zástěru, „a majitelé nemůžou být nikdy dost opatrný.“ Okny otřáslo další zahřmění a Hake se významně zadíval ke stropu a obdařil je zubatým úsměvem. „Chcete vidět svý postele, nebo ne?“

Randa napadlo, co by se stalo, kdyby řekli, že chtějí odejít. Kdybys toho o šermování věděl kromě těch pár lekcí, které ti Lan předvedl, trochu víc... „Jděte napřed,“ řekl a snažil se, aby to znělo tvrdě. „Nechci mít nikoho za zády.“

Strom si odfrkl, ale Hake klidně kývl a obrátil se k bočním dveřím a oba hromotluci se odkolébali za ním. Rand se zhluboka nadechl a vrhl smutný pohled na dveře do kuchyně. Jestli Hake už zamkl zadní dveře, kdyby se teď rozběhli, jenom by začali to, čemu doufal, že se vyhnou. V chmurné náladě tedy následoval hostinského.

U bočních dveří zaváhal a zezadu do něj narazil Mat. Bylo jasné, proč Hake nese lampu. Dveře vedly do chodby černé jako smůla. Jenom lampa v Hakeově ruce, jejíž světlo ozařovalo Jaka se Stromem, mu dodalo odvahu, aby vstoupil. Kdyby se obrátili, bylo by mu to jasné. A co? Podlaha mu zaskřípala pod nohama.

Chodba končila hrubými, nenatřenými dveřmi. Rand si nevšiml, zda jsou v chodbě ještě nějaké jiné dveře. Hake a jeho vazouni prošli dovnitř a Rand je rychle následoval, než budou mít možnost uchystat nějakou past. Hake však jenom zvedl lampu a ukázal do místnosti.

„Tady to je.“

Staré skladiště, tak tomu říkal, a podle toho, jak to tu vypadalo, ho už delší dobu nikdo nepoužíval. Půlku místnosti zabíraly otlučené soudky a rozlámané bedýnky. Ze stropu kapala voda a rozbitou tabulkou ve špinavém okně dovnitř volně proudil déšť. Na policích byly naházené neidentifikovatelné věci a skoro všechno bylo pokryté silnou vrstvou prachu. Přítomnost slíbených slamníků byla překvapením.

Ten meč ho znejistil. Dokud neusneme, o nic se nepokusí. Rand pod Hakeovou střechou rozhodně nehodlal spát. Jakmile hostinský odejde, hodlal zmizet oknem. „To půjde,“ řekl. Po očku Hakea sledoval, zda dvěma zubícím se mužům po svém boku nedá nějaké znamení. Dalo mu práci, aby si nenavlhčil rty. „Nech nám tu lampu.“

Hake zavrčel, ale strčil lampu na polici. Zaváhal, podíval se na ně a Rand si byl jist, že má v úmyslu Jakovi se Stromem přikázat, aby se na ně vrhli. Ale oči mu znovu zabloudily k Randovu meči a on se zamyšleně zamračil a trhnutím hlavy dal oběma vazounům znamení. Těm se po tvářích mihl překvapený výraz, ale bez ohlédnutí ho následovali ven z místnosti.

Rand počkal, dokud vrzání jejich kroků zcela nedozní, pak napočítal do padesáti a strčil hlavu do chodby. Černotu narušoval pouze obdélník světla, které mu připadalo vzdálené jako měsíc: dveře do šenku. Když se vracel, cosi velkého se pohnulo v temnotě u protějších dveří. Jak nebo Strom stáli na stráži.

Rychlá prohlídka dveří mu prozradila vše, co potřeboval vědět, ale stejně mu to k ničemu nebylo. Břevna byla silná a pevná, ale nebyl tu žádný zámek ani závora. Avšak otevíraly se do místnosti.

„Myslel jsem, že po nás půjdou,“ řekl Mat. „Na co čekají?“ Dýku měl vytaženou a svíral ji tak pevně, až mu zbělely kotníky prstů. Od čepele se odráželo světlo lampy. Luk a toulec ležely zapomenuty v koutě.

„Až usneme.“ Rand začal prohrabávat soudky a bedýnky. „Pomoz mi najít něco, čím zapřeme ty dveře.“

„Proč? Nechceš tu snad spát, že ne? Vypadneme oknem a zmizíme. Raději budu mokrej než mrtvej.“

„Jeden z nich stojí na konci chodby. Způsobíme hluk a budou nás mít, než řekneš švec. Myslím, že Hake si nás radši podá, i když budeme vzhůru, než aby nás nechal odejít.“

Mat si pro sebe cosi zamumlal, ale přece jen se dal do hledání, jenže na zasviněné podlaze nenašli nic užitečného. Soudky byly prázdné a bedýnky rozlámané, a ani naskládané před dveře nemohly nikomu zabránit, aby je otevřel. Pak Randovi padl zrak na cosi známého na polici. Dva klíny, pokryté rzí a prachem. S úsměvem je sundal.

Spěšně je zasunul pode dveře, a když hostincem příště otřáslo zahřmění, rychle je přikopl. Hřmění odeznělo a Rand zadržel dech a zaposlouchal se. Jediné, co slyšel, bylo bušení deště do střechy. Žádné praskání podlahy pod spěchajícíma nohama.

„Okno,“ řekl.

Podle zaschlé špíny ho nikdo celá léta neotevřel. Hoši společně napjali síly a vší silou zatlačili. Než se okenní křídlo konečně pohnulo, Randovi se už podlamovala kolena. Okno zaskřípělo pokaždé, když ho s námahou pootevřeli o další coul. Když byla mezera dost velká, aby se protáhli, Rand se přikrčil a zarazil se.

„Krev a popel!“ zavrčel Mat. „Není divu, že se Hake nebál, že mu tudy utečem.“

Ve světle lampy se vlhce leskly železné mříže v železném rámu. Rand do nich strčil. Byly pevné jako balvan.

„Něco jsem zahlíd,“ řekl Mat. Rychle se prohrabal smetím na policích a vrátil se s rezivým páčidlem. Zarazil ho pod železný rám a Rand sebou trhl.

„Nezapomeň na hluk, Mate.“

Mat se ušklíbl a cosi si pro sebe zamumlal, ale počkal. Rand položil ruce na páčidlo a ve zvětšující se louži vody pod oknem se pokusil najít oporu pro nohy. Zahřmělo a oni zabrali. Mučené hřeby se zavrzáním, při němž Randovi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě, o kousek povolily – tedy asi o čtvrt coulu. Načasovali si to do burácení hromu a zvedali páčidlo znovu a znovu. Rám se ani nehnul. Povolil o čtvrt coulu. Nepohnul se. Povolil o vlásek. Nepovolil. Nepohnul se.

Náhle Rand uklouzl ve vodě a oba spadli na podlahu. Páčidlo zarachotilo o mříže a hlasitě zazvonilo. Rand ležel v kaluži, zadržoval dech a poslouchal. Kromě deště nezaslechl nic.

Mat si foukal na otlučené klouby a mračil se na něj. „Při tomhle tempu se odsud nikdy nedostaneme.“ Železný rám nevypáčili ani natolik, aby pod něj zasunuli dva prsty. Úzkou mezeru vyplňovaly tucty silných hřebů.

„Prostě se musíme snažit dál,“ prohlásil Rand a zvedl se. Ale když zasouval páčidlo pod okraj rámu, dveře zaskřípěly, jako by se je někdo pokoušel otevřít. Klíny vydržely. Hoši si vyměnili ustarané pohledy. Mat znovu vytáhl dýku. Dveře znovu vrzly.

Rand se zhluboka nadechl a snažil se, aby se mu netřásl hlas. „Jdi pryč, Hake! Chceme se vyspat.“

„Bojím se, že jste si mě spletli.“ Hlas zněl tak uhlazeně a sebevědomě, že se nemohli zmýlit. Howal Gode. „Mistr Hake a jeho... pochopové nám nebudou činit potíže. Spí hlubokým spánkem a ráno se budou jenom divit, kam jste se poděli. Pusťte mě dovnitř, přátelé. Musíme si promluvit.“

„Není o čem,“ odsekl Mat. „Jdi pryč a nech nás spát.“

Godeovoho uchechtnutí znělo vskutku odpudivě. „Ovšemže si máme o čem promluvit. Víte to stejně dobře jako já. Viděl jsem vám to na očích. Vím, kdo jste, možná dokonce lépe než vy. Cítil jsem to od vás přicházet ve vlnách. Už napůl patříte mému pánovi. Přestaňte utíkat a přijměte to. Všechno pro vás bude mnohem snazší. Jestli vás najdou ty čarodějnice z Tar Valonu, budete si přát, abyste si mohli sami podříznout hrdla, než s vámi skončí, ale nebudete to moci udělat. Můj pán vás před nimi ochrání.“

Rand ztěžka polkl. „Nevíme, o čem to mluvíš. Nech nás být.“ Prkna na podlaze v chodbě zavrzala. Gode nebyl sám. Kolik mužů mohl přivézt ve dvou kočárech?

„Přestaňte s těmi hloupostmi, přátelé. Víte to. Víte to dobře. Veliký pán Temnoty si vás označil za vlastní. Stojí psáno, že až se probudí, budou tu noví hrůzopáni, aby ho uctívali. Vy musíte být jedni z nich, jinak by mě za vámi nemohli poslat. Přemýšlejte. Věčný život a moc, o jaké se vám nikdy ani nesnilo.“ Hlas měl plný touhy po takové moci pro sebe.

Rand se ohlédl k oknu právě ve chvíli, kdy oblohu rozčísl blesk, a málem zaúpěl. Záblesk mu ukázal muže venku, muže, kterým nevadilo, že jsou promočení na kůži, jak tam tak stáli a pozorovali okno.

„Tohle mě unavuje,“ prohlásil Gode. „Podvolíte se mému pánovi – vašemu pánovi – nebo vás k tomu donutíme. To se vám ale nebude líbit. Veliký pán Temnoty vládne smrtí a může darovat život ve smrti, nebo smrt v životě, jak se rozhodne. Otevřete dveře. Ať tak nebo tak, váš útěk skončil. Otevřete, povídám!“

Musel říci ještě něco jiného, protože náhle do dveří udeřilo těžké tělo. Dveře se otřásly a klíny o kousek povolily, přičemž se o dřevo odrhl kousek rzi. Znovu a znovu se dveře otřásaly, jak se na ně kdosi vrhal. Klíny občas vydržely, občas znovu o kousek sklouzly, a dveře se kousek po kousku otevíraly.

„Poddejte se,“ dožadoval se z chodby Gode, „nebo strávíte věčnost tím, že si budete přát, abyste to byli udělali!“

„Jestli nemáme na vybranou...“ Mat si pod Randovým pohledem olízl rty. Uhýbal očima jako jezevec v pasti. Tvář měl bílou, a když mluvil, namáhavě dýchal. „Mohli bychom souhlasit a utýct později. Krev a popel, Rande, nemáme se z toho jak dostat!“

Matova slova se k Randovi dostávala, jako by měl v uších nacpanou vlnu. Nemáme se z toho jak dostat. Zahřmělo a zablýsklo se. Musíme z toho najít cestu ven. Gode na ně volal, dožadoval se, lichotil jim. Dveře opět o kousíček povolily. Cesta ven!

Místnost naplnilo světlo, úplně ji zaplavilo. Samotný vzduch burácel a hořel. Rand cítil, jak ho to nazvedlo a odhodilo na stěnu. Sklouzl na hromádku, v uších mu zvonilo a každičký chloupek na těle mu stál v pozoru. Obluzeně se snažil vyhrabat na nohy. Kolena se mu podlamovala a musel se opřít o stěnu, aby neupadl. Omámeně se rozhlížel kolem sebe.

Lampa, ležící na boku na kraji jedné z několika málo polic, které ještě držely na stěně, pořád hořela a vydávala světlo. Všechny soudky a bedýnky, některé ohořelé, ležely tam, kam byly odhozeny. Okno, mříže i většina stěny zmizely a zůstala po nich díra plná třísek. Střecha poklesla a kolem okrajů díry bojovaly s deštěm pramínky kouře. Dveře byly vyvrácené z pantů a visely vražené našikmo do rámu směrem do chodby.

Rand s pocitem neskutečna narovnal lampu. Nejdůležitější ze všeho mu připadalo zajistit, aby se nerozbila.

Hromada bedýnek se náhle rozpadla a uprostřed ní se postavil Mat. Kymácel se, mrkal a ohmatával se, jako by si nebyl jist, jestli má všechny údy tam, kam patří. Zadíval se na Randa. „Rande? Jsi to ty? Ty žiješ. Myslel jsem, že jsme oba...“ Odmlčel se, kousl se do rtu a roztřásl se. Randovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se Mat směje na pokraji hysterického záchvatu.

„Co se stalo, Mate? Mate! Co se to stalo?“

Mata roztřásl poslední nával smíchu a pak zůstal stát nehybně. „Blesk, Rande. Zrovna jsem se díval z okna, když udeřil do těch mříží. Blesk. Nevidím ani...“ Odmlčel se, zašilhal na pokřivené dveře a hlas se mu přiostřil. „Kde je Gode?“

V tmavé chodbě za dveřmi se nic nehýbalo. Po Godeovi a jeho společnících nebylo ani vidu, ani slechu, i když v temnotě mohlo číhat cokoliv. Rand se přistihl, jak doufá, že jsou všichni mrtví, ale aby to zjistil, musel by se vydat do chodby, což by neudělal, ani kdyby mu nabídli korunu. Ve tmě, tam, kde bývala stěna, se také nic nehýbalo, ale jinak se kolem pohybovali lidé. Z poschodí hostince se ozývaly zmatené výkřiky a dusot běžících nohou.

„Mizíme, dokud to ještě jde,“ navrhl Rand.

Rand z trosek chvatně vybral jejich věci, popadl Mata za ruku a napůl ho táhl a napůl mu pomáhal skrz zející díru do noci. Mat se ho pevně držel a klopýtal vedle něj s hlavou předkloněnou, jak se snažil něco zahlédnout.

Jak Randa udeřil do tváří déšť, rozčísl oblohu nad hostincem další blesk a Rand se zastavil, protože se mu udělalo mdlo. Godeovi muži tam pořád ještě byli, leželi s nohama k díře ve zdi. Bušil do nich déšť a oni upírali nevidoucí oči k obloze.

„Co je to?“ zeptal se Mat. „Krev a popel! Já jen tak tak vidím vlastní zatracenou ruku!“

„Nic,“ řekl Rand. Štěstí. Světlo... Je to? Celý rozechvělý opatrně provedl Mata kolem těl. „Jenom blesk.“

Kromě blesků nikde nic nesvítilo, a jak na nejistých nohou utíkali od hostince, Rand klopýtal ve vyježděných kolejích. Jelikož na něm Mat visel, při každém klopýtnutí oba spadli na zem, ale vrávorajíce, lapajíce po dechu utíkali dál.

Rand se jednou ohlédl. Jen jednou, než déšť zhoustl natolik, že vytvořil clonu, která Tančícího povozníka zcela vymazala ze světa. Blesk ozářil postavu muže stojícího za hostincem, a ten muž jim, nebo možná nebesům, hrozil pěstí. Byl to buď Gode, nebo Hake, to Rand nepoznal, ale jeden byl horší než druhý. Liják se změnil v hotovou záplavu a oddělil je stěnou vody. Rand spěchal nocí a snažil se skrze burácení zaslechnout zvuky pronásledování.

Загрузка...