19 Stín na číhané

Jak je Lan vedl do města, pod kopyty koní chrupaly rozbité dlažební kameny. Celé město bylo v troskách, tedy to, co z něj Rand viděl, a bylo opuštěné, jak říkal Perrin. Ani holub sem nezalétl, a puklinami zdí i chodníků prorážel plevel, většinou uschlý. Víc střech bylo zřícených, než jich bylo celých. Ulice přehrazovaly hromady cihel a kamení z povalených zdí. Občas se objevovaly věže, celé pobořené a zubaté, jako polámané klacky. Nepravidelné hromady suti, na jejichž povrchu vyrůstalo pár pokřivených stromků, mohly být zbytky paláců či celých bloků městských domů.

I to, co zůstalo stát, však stačilo Randovi vyrazit dech. Největší budovy v Baerlonu by se ztratily ve stínu většiny staveb tady. Všude, kam se podíval, stály paláce ze světlého mramoru, zastřešené mohutnými kupolemi. Vypadalo to, že každá stavba má nejméně jednu kupoli, některé čtyři i pět, a každou jiného tvaru. K věžím, které jako by sahaly až do nebes, se na stovky kroků táhly promenády lemované sloupovím. Na každé křižovatce stála bronzová fontána, alabastrový pamětní sloup či socha na podstavci. Ač byly fontány vyschlé, většina sloupů svalených a mnoho soch rozbitých, to, co zůstalo, bylo tak velkolepé, že je Rand mohl pouze obdivovat.

A já si myslel, že Baerlon je nějaké město! Aťshořím, ale Tom se mi musel pod vousy smát. Moirain s Lanem taky.

Tak si všechno prohlížel, že ho překvapilo, když Lan náhle zastavil před budovou z bílého kamene, která kdysi byla dvakrát větší než hostinec U jelena a lva v Baerlonu. Nedalo se určit, k jakému účelu budova sloužívala, když město ještě žilo, možná že to dokonce byl hostinec. Z horních podlaží nyní zůstala jen prázdná skořápka zdí – prázdnými okenními rámy bylo vidět odpolední oblohu, sklo i dřevo se dávno ztratily – ale přízemí vypadalo docela v pořádku.

Moirain, stále svírající sedlovou hrušku, si budovu pečlivě prohlédla, než přikývla. „Tohle půjde.“

Lan seskočil z koně a snesl Aes Sedai v náručí ze sedla. „Zaveďte koně dovnitř,“ nařídil. „Vzadu najděte nějakou místnost, kterou použijeme jako stáj. Pohyb, sedláčci. Tohle není náves.“ S Aes Sedai v náručí zmizel uvnitř.

Nyneiva sesedla a spěchala za ním, přičemž si k hrudi tiskla pytlík s bylinkami a mazáním. Egwain běžela za ní. Svá zvířata tu prostě nechaly stát.

„Zaveďte koně dovnitř,“ zamumlal Tom hořce a foukl si do knírů. Slezl na zem, pomalu, celý ztuhlý. Protáhl si záda, dlouze si povzdechla uchopil Aldíb za otěže. „Takže?“ prohodil a zvedl obočí.

Rand a jeho přátelé spěšně sesedli a rozdělili si zbývající koně. Vchod, aniž zde cokoliv naznačovalo, že tu kdy snad bývaly dveře, byl dost velký, aby jím zvířata prošla, dokonce dvě vedle sebe.

Uvnitř se po celé délce budovy táhla ohromná místnost se špinavou podlahou a rozedranými zbytky čalounů na stěnách, které časem získaly matně hnědou barvu a vypadaly, že se na dotek rozpadnou. Nic jiného. Lan v rohu připravil pro Moirain lůžko ze svého a jejího pláště. Nyneiva, bručíc cosi o prachu, poklekla vedle Aes Sedai a zalovila v pytlíku, který jí Egwain držela otevřený.

„Je pravda, že ji nemám ráda,“ říkala právě Nyneiva strážci, když Rand vstupoval za Tomem s Belou a Oblakem, „ale pomůžu každýmu, kdo mou pomoc potřebuje, ať už ho mám ráda, nebo ne.“

„Já tě nechtěl obviňovat, vědmo. Jenom jsem řekl, abys s těmi bylinami dávala pozor.“

Vědma ho obdařila kosým pohledem. „Skutečnost je ale taková, že ona mý bylinky potřebuje, a ty taky.“ Hlas měla zpočátku zatrpklý a postupně stále ostřejší. „Skutečnost je taková, že ona zvládne jen určitý věci, a to i přes tu svou jedinou sílu, a už udělala tolik, že se skoro zhroutila. Skutečnost je taková, že teď jí tvůj meč nepomůže, pane ze Sedmivěží, ale moje bylinky ano.“

Moirain položila ruku Lanovi na paži. „Uklidni se, Lane. Ona mi nechce ublížit. Ona to prostě neví.“ Strážce si pohrdlivě odfrkl. Nyneiva přestala lovit v pytlíku a podívala se na něj, zamračila se, ale obrátila se k Moirain. „Je spousta věcí, co nevím. Co má být tahle?“

„Za prvé,“ odvětila Moirain, , jediné, co opravdu potřebuji, je trochu si odpočinout. Za další, souhlasím s tebou. Tvoje znalosti budou mnohem užitečnější, než jsem si myslela. Teď, pokud máš něco, co by mi na hodinku pomohlo usnout a po čem mě pak nebude bolet hlava...?“

„Slabý čaj z psárky, meduňky a...“

Rand poslední rostlinu nezachytil, následoval Toma do místnosti za tou první, komnaty stejně velké a ještě prázdnější. Byl tu jenom prach, silná neporušená vrstva prachu, dokud nevstoupili. Na podlaze nebyly dokonce ani stopy po ptácích a drobných zvířátkách.

Rand začal odsedlávat Belu s Oblakem, Tom se věnoval Aldíb a svému valachovi a Perrin svému koni a Mandarbovi. Všichni kromě Mata. Ten pustil uprostřed místnosti otěže. Z pokoje vedly kromě těch, jimiž vstoupili, ještě dvoje dveře.

„Ulička,“ oznámil Mat, když se otočil od prvních. To mohli ostatní klidně vidět i z místa, kde stáli. Druhé dveře, to byl jen černý obdélník v zadní stěně. Mat jím pomalu prošel a mnohem rychleji se zase vrátil, přičemž si důrazně vyčesával z vlasů pavučiny. ..Nic tam není,“ prohlásila znovu se podíval do uličky.

„Hodláš se postarat o svýho koně?“ utrousil Perrin. On sám už své zvíře odsedlala nyní sundával sedlo z Mandarba. Zvláštní byio, že mu divoký hřebec nečinil vůbec problémy, i když Perrina pozorně sledoval. „Nikdo to za tebe neudělá.“

Mat se ještě jednou ohlédl k východu do uličky a s povzdechem došel ke svému koni.

Rand položil Belino sedlo na zem a všiml si, že Mat vypadá zachmuřeně. Měl nesmírně vzdálený pohled a pohyboval se jako loutka.

„Jsi v pořádku, Mate?“ ozval se Rand. Mat sundal sedlo z koně a zůstal stát se sedlem v ruce. „Mate? Mate!“

Mat sebou trhl a málem sedlo upustil. „Cože? Aha. Já... jenom jsem přemýšlel.“

„Přemýšlel?“ výskl Perrin z místa, kde dával Mandarbovi místo uzdečky ohlávku. „Spal jsi.“

Mat se zamračil. „Přemýšlel jsem o... o tom, co se tam stalo. O těch slovech, co...“ Teď se k němu obrátili všichni, nejen Rand, a Mat neklidně zašoupal nohama. „No, slyšels, co Moirain říkala. Je to, jako kdyby mou pusou mluvila mrtvola.“ Když se Perrin uchechtl, Mat se ještě víc zakabonil.

„Aemonův válečný pokřik, říkala – že? Možná jsi Aemonovo nový vtělení. To, jaks pořád tvrdil, že Emondova Role je nudná, skoro bych si myslel, že se ti tohle bude líbit – být znovuzrozeným králem a hrdinou.“

„Tohle neříkej!“ Tom se zhluboka nadechl. Všichni ho upřeně pozorovali. „Tohle jsou nebezpečný řeči. Hloupý řeči. Mrtví se můžou znova narodit, nebo si vzít živý tělo, a není to něco, co byste měli brát na lehkou váhu.“ Znovu se nadechl, aby se uklidnil, než pokračoval dál. „Stará krev, říkala. Krev, ne mrtvý. Slyšel jsem, že se to někdy může stát. Slyšel jsem to, i když jsem si nikdy vážně nemyslel... To ty tvoje kořeny, chlapče. Pokrevní linie, která od tebe vede přes tvého tátu a tvého děda rovnou až k Manetherenu a možná ještě dál. No, teď aspoň víš, že pocházíš ze starýho rodu. Měl bys to tak nechat a být spokojený. Většina lidí zná tak ještě svýho tátu.“

A někteří z nás ani to ne, pomyslel si hořce Rand. Možná měla vědma pravdu. Světlo, doufám, že měla.

Mat na kejklířova slova kývl. „Hádám, že bych měl. Jenom... myslíš, že to má něco společnýho s tím, co se nám stalo? S těma trollokama a tak? Chci říct... ehm, ani nevím, co tím myslím.“

„Myslím, že bys na to měl zapomenout a soustředit se na to, jak se odsud bezpečně dostat.“ Tom z pláště vytáhl fajfku s dlouhou troubelí. „A myslím, že si kapku zakouřím.“ Mávl fajfkou směrem k jinochům a zmizel v předním pokoji.

„V tomhle jsme všichni společně, nejen jeden z nás,“ řekl Matoví Rand.

Mat se roztřeseně zasmál. „To jo. No, když už o tom mluvíš teď, když jsme skončili s koňma, proč si trochu neprohlídnout město. Skutečný město, a není tu žádná tlačenice, kde do tebe pořád někdo strká a dloube tě do žeber. Nikdo se na tebe nekouká svrchu. Pořád nám zbývá hodinka, možná dvě, světla.“

„Nezapomínáš na trolloky?“ namítl Perrin.

Mat opovržlivě zavrtěl hlavou. „Lan říkal, že sem nepřijdou, pamatuješ? Musíš líp poslouchat, co lidi říkají.“

„Pamatuju se,“ ucedil Perrin. „A poslouchám, co lidi říkají. Tohle město – Aridhol? – bylo spojencem Manetherenu. Vidíš? Poslouchám.“

„Aridhol musel být za trollockých válek největší město,“ ozval se Rand, „protože trolloci se ho pořád ještě bojí. Do Dvouříčí se přijít nebáli, a Moirain říkala, že Manetheren byl – jak to bylo trnem v Temného patě.“

Perrin zvedl ruce. „O Pastýři noci se nezmiňuj. Prosím.“ „Tak co vy na to?“ zasmál se Mat. „Jdeme.“

„Měli bychom se zeptat Moirain,“ radil Perrin a Mat rozhodil rukama.

„Zeptat se Moirain? Myslíš, že nás pustí z dohledu? A co Nyneiva? Krev a popel, Perrine, proč se nezeptat paní Luhhanové, když už jsme u toho?“

Perrin váhavě přikývl na souhlas a Mat se s úsměvem obrátil na Randa. „A co ty? Opravdický město! S paláci!“ Poťouchle se zasmál. „A nebudou na nás zírat žádný bělokabátníci.“

Rand se na něj namíchnutě podíval, ale váhal jenom chvilku. Ty paláce jako by vystoupily z kejklířových příběhů. „Tak dobrá.“ Potichu, aby je z přední místnosti nezaslechli, se vydali do uličky. Ta vedla od přední strany budovy do ulice na opačné straně. Kráčeli rychle, a když se dostali o kus dál od budovy z bílého kamene, Mat se náhle dal do ztřeštěného tance.

„Volní,“ smál se. „Jsme volní!“ Zpomalil, udělal kolečko, všechno si prohlížel a stále se smál. Odpolední stíny se protahovaly a pobořené město pozlatilo klesající slunce. „Už jste někdy viděli tak úžasný místo, jako je tohle? Viděli?“

Perrin se taky zasmál, ale Rand nejistě pokrčil rameny. Tohle sice nebylo město z jeho prvního snu, ale stejně... „Jestli máme něco uvidět,“ řekl, „měli bychom se do toho dát. Už se pomalu stmívá.“

Vypadalo to, že Mat chce vidět úplně všechno, ostatní nadšeně tahl za sebou. Prolézali prachem pokrytými fontánami s nádržkami dost velkými, aby se do nich mohli postavit všichni obyvatelé Emondovy Role, a potulovali se kolem náhodně vybraných staveb, které však vždycky byly to největší, co mohli najít. U některých věděli, k čemu sloužívaly, u jiných nikoliv. Palác byl prostě palác, ale co bývala veliká budova tvořená jedinou bílou kupolí, velkou jako kopec venku a jedinou obrovskou místností uvnitř? A místo obehnané hradbami, otevřené k nebesům a dost velké, aby se do něj vešla celá Emondova Role, obklopené řadami kamenných lavic?

Mat už začínal být netrpělivý. Kromě prachu, rumu a vyrudlých rozervaných čalounů, které se na dotek rozpadaly, nic nenacházeli. Jednou dokonce našli dřevěné židle naskládané u stěny. Když se Perrin jednu pokusil zvednout, rozpadly se všechny na kousky.

Paláce s jejich ohromnými prázdnými komnatami, z nichž do některých by se vešel celý hostinec U Vinného střiku a ještě by zbylo místo po stranách i nahoře, Randa přiměly zamyslet se nad tím, kdo byli lidé, kteří je kdysi obývali. Říkal si, že pod tu kopuli by se vešli všichni z Dvouříčí, a co se týkalo onoho místa s kamennými lavicemi... Skoro viděl lidi ve stínech. Nesouhlasně sledovali tři vetřelce, kteří tu rušili jejich odpočinek.

Nakonec se Mat unavil, ač budovy byly velkolepé, a vzpomněl si, že předchozí noci zamhouřil oka jen na hodinu. Všichni si to uvědomovali. Zívajíce se usadili na schodech vysoké budovy, k níž vedly řady vysokých kamenných sloupů, a začali se dohadovat, co dál.

„Vrátíme se,“ radil Rand, „a trochu se prospíme.“ Dal si ruku před ústa. Když mohl opět promluvit, řekl: „Spát. To je jediný, co chci.“

„Spát můžeš jindy,“ prohlásil Mat odhodlaně. „Podívejte se kolem sebe. Pobořený město. Poklad.“

„Poklad?“ zaskřípal Perrin zuby. „Tady žádný poklad není. Není tu nic, akorát prach.“

Rand si zastínil oči proti slunci, rudé kouli blížící se k vrcholkům střech. „Připozdívá se, Mate. Brzo bude tma.“

„Mohl by tu být poklad,“ trval Mat umíněně na svém. „A stejně, chci vyšplhat na jednu z těch věží. Koukněte, tamhle na tu. Je celá. Vsadil bych se, že je odtamtud vidět do celýho širýho kraje. Co říkáte?“

„Věže nejsou bezpečné,“ oznámil mu čísi hlas.

Rand vyskočil na nohy a s rukou na jílci meče se otočil. Ostatní nebyli o mnoho pomalejší.

Ve stínu mezi sloupovím na vrcholku schodiště stál jakýsi muž. Udělal krok dopředu, zvedl si ruku před oči a opět ustoupil. „Omluvte mne,“ řekl uhlazeně. „Byl jsem příliš dlouho v temnotě uvnitř. Moje oči ještě nepřivykly světlu.“

„Kdo jsi?“ Randovi jeho přízvuk připadal dosti zvláštní, dokonce i poté, co navštívil Baerlon. Některá slova vyslovoval muž zvláštním způsobem, až mu Rand téměř nerozuměl. „Co tu děláš? Mysleli jsme si, že město je prázdné.“

„Mé jméno je Mordeth.“ Odmlčel se, jako by čekal, že to jméno mladíkům něco řekne. Když nikdo nereagoval, zamumlal si cosi tiše a nahlas pokračoval dál. „Na totéž bych se já mohl zeptat vás. V Aridholu již dlouhý čas nikdo není. Dlouhý, předlouhý čas. Nenapadlo by mě, že najdu tři mladé muže, jak se tu potulují.“

„Jsme na cestě do Caemlynu,“ vykládal Rand. „Zastavili jsme se tu na noc.“

„Do Caemlynu,“ řekl Mordeth pomalu, a to jméno poválel na jazyku, načež zavrtěl hlavou. „Zastavili jste se tu na noc, říkáš? To byste se mohli připojit ke mně.“

„Pořád jsi nám neřekl, co tu děláš,“ ozval se Perrin. „No, jsem přece hledač pokladů, co jiného.“

„Už jsi nějaký našel?“ vyptával se vzrušeně Mat.

Rand měl dojem, že se Mordeth usmál, ale kvůli šeru si nemohl být jist. „Našel,“ odpověděl ten muž. „Víc, než bys čekal. Mnohem víc. Víc, než dokážu unést. Nikdy bych nečekal, že tu najdu tři silné, zdravé mladé muže. Kdybyste mi pomohli s tím, co sám unesu, k místu, kde mám koně, mohli byste se potom podělit o zbytek. Co unesete. Co tu nechám, by bylo ztraceno, odnesl by si to nějaký jiný hledač pokladů, než bych se pro to mohl vrátit.“

„Říkal jsem vám, že na místě, jako je tohle, musí být nějakej poklad,“ zvolal Mat. Vrhl se po schodech nahoru. „Pomůžeme ti to odnýst. Jenom nás k tomu zaveď.“ Vstoupili s Mordethem hlouběji do stínu mezi sloupy.

Rand se podíval na Perrina. „Nemůžeme ho opustit.“ Perrin se ohlédl na zapadající slunce a kývl.

Ostražitě stoupali po schodišti. Perrin si uvolnil sekeru v závěsu a Rand pevněji stiskl meč. Ale Mat s Mordethem čekali mezi sloupy, Mordeth měl paže zkřížené na prsou a Mat netrpělivě nahlížel dovnitř.

„Pojďte,“ vybídl je Mordeth. „Ukážu vám ten poklad.“ Vklouzl dovnitř a Mat ho následoval. Ostatní nemohli udělat nic jiného, jenom jít dál.

Síň uvnitř byla zešeřelá, ale Mordeth hned zabočil a vydal se po úzkých schůdcích, které se stáčely dolů, stále hlouběji do tmy, až hoši nakonec klopýtavě hledali cestu v naprosté temnotě. Rand se jednou rukou přidržoval stěny a dokud nedošlápl, nebyl si jist, zda je tu další schod. Dokonce i Mat zneklidněl, jak se dalo usoudit podle jeho hlasu, když prohodil: „Tady dole je děsná tma.“

„Ano, ano,“ opáčil Mordeth. Vypadalo to, že jemu tma žádné potíže nedělá. „Dole je světlo. Pojďte.“

Točité schodiště náhle skončilo a oni vyšli do chodby, kterou matně osvětlovaly kouřící pochodně zasazené v železných nástěnných svícnech. Mihotavé plamínky umožnily Randovi, aby si Mordetha poprvé lépe prohlédl. Ten spěchal bez otálení dál a mával na ně, aby ho následovali.

Rand měl pocit, že na Mordethovi je cosi podivného, ale nemohl přijít na to, co to přesně je. Mordeth byl elegantní, trochu obtloustlý muž s pokleslými víčky, až se zdálo, že něco skrývá a kradl je sleduje. Byl pomenší, úplně holohlavý a nesl se, jako by byl vyšší než kterýkoliv ž chlapců. Jeho oděv se rozhodně nepodobal ničemu, co kdy Rand viděl. Měl na sobě přiléhavé černé spodky a měkké červené boty s ohrnutými manžetami nad kotníky, dále dlouhou červenou vestu hustě vyšívanou zlatem a sněhobílou košili s nabíranými rukávy, špičky manžet mu visely skoro až ke kolenům. Rozhodně to nebylo oblečení vhodné k hledání pokladů v pobořeném městě. Ani jeho odění však nebylo důvodem, proč muž Randovi připadal tak zvláštní.

Chodba končila kachlemi obloženou stěnou a Rand vmžíku zapomněl na to, že se mu na Mordethovi cosi nezdá. Zalapal po dechu zároveň se svými přáteli. Zde také světlo pocházelo od několika pochodní, jejich kouř dělal skvrny od sazí na stropě a jejich světlo všem přítomným propůjčovalo několik stínů. Toto světlo se však mnohonásobně odráželo od kopců drahokamů a zlata na zemi, hromad mincí a šperků, číší a talířů a mís, zlacených, drahokamy vykládaných mečů a dýk. Vše bylo bezstarostně navršeno na sebe a hromady drahocenností sahaly lidem až po pás.

Mat se s výkřikem rozběhl kupředu a před jednou kupou padl na kolena. „Pytle,“ vydechla hrabal se ve zlatě. „Budeme potřebovat pytle, abychom to odnesli.“

„Všechno to odnést nemůžeme,“ namítl Rand. Bezmocně se rozhlížel kolem sebe. Všechno zlato, které kupci za rok přivezou do Emondovy Role, by netvořilo ani tisícinu jediné z těchto hromad. „Teď ne. Je skoro tma.“

Perrin z hromady vytáhl sekeru a bezstarostně odhodil zlatý řetěz, jenž se kolem ní namotal. Na lesklém černém topůrku se leskly drahé kameny a dvoulistou čepel pokrývaly jemné zlaté spirály. „Tak zítra,“ zabručel a s úsměvem sekeru potěžkával. „Moirain s Lanem to pochopí, až jim ukážeme tohle.“

„Vy nejste sami?“ ozval se Mordeth. Nechal je kolem sebe proběhnout do pokladnice, ale teď vstoupil za nimi. „Kdo je tu ještě s vámi?“

Mat, po pás ponořený do bohatství před sebou, nepřítomně odpověděl. „Moirain s Lanem. A je tam taky Nyneiva a Egwain. A Tom. On je kejklíř. Jedeme do Tar Valonu.“

Rand zadržel dech. Pak ho Mordethovo mlčení přimělo, aby se na něj podíval.

Mordeth měl tvář zkřivenou vzteky a také strachem. Rty měl ohrnuté a cenil zuby. „Tar Valon!“ Zahrozil jim zaťatou pěstí. „Tar Valon! Říkali jste, že jedete do toho... toho... Caemlynu! Lhali jste mi!“

„Jestli ještě budeš chtít,“ navrhl Mordethovi Perrin, „vrátíme se zítra a pomůžeme ti.“ Opatrně položil sekeru zpátky na drahokamy vykládané kalichy a šperky. „Jestli budeš chtít.“

„Ne. Tohle je...“ Mordeth lapal po dechu a vrtěl hlavou, jako by se nemohl rozhodnout. „Vezměte si, co chcete. Kromě... Kromě...“

Rand si náhle uvědomil, co mu na tom muži celou dobu vadilo. Roztroušené pochodně v chodbě každému propůjčovaly stínový prstenec, stejně jako pochodně v pokladnici. Jenže... Randa to tak šokovalo, že to vyslovil nahlas. „Ty nemáš stín.“

Matovi s třesknutím vypadla z ruky číše.

Mordeth kývl a poprvé zvedl masitá víčka. Jeho baculatý obličej náhle vypadal vyzáble a hladově. „Takže.“ Narovnal se a vypadal vyšší. „Je rozhodnuto.“ Náhle se začal měnit. Nafoukl se jako balon, celé tělo se mu pokřivilo, hlava mu dosahovala až ke stropu a ramena ode zdi ke zdi, takže zaplňoval celou zadní část místnosti a odřízl jim ústupovou cestu. Tváře propadlé, zuby vyceněné v křečovitém úsměvu, Mordeth natáhl ruce dost velké, aby do jedné uchopil lidskou hlavu.

Rand se zaječením uskočil. Noha se mu zapletla do zlatého řetězu a Rand se zřítil na podlahu, přičemž si vyrazil dech. Snažil se znova nadechnout a zároveň v plášti, který se mu omotal kolem jílce, nahmátnout svůj meč. Místnost naplnil křik jeho přátel a třeskot zlatých mís a zvonění kalichů dopadajících na zem. Náhle Randovi zaznělo v uších zavřísknutí naplněné bolestí.

Konečně se mu podařilo nadechnout, i když už skoro vzlykal, a zároveň dostal meč z pochvy. Opatrně se zvedl na nohy a rád by byl věděl, který z jeho přátel to vykřikl. Perrin se na něj ohlédl s vytřeštěnýma očima. Krčil se u protější stěny a držel sekeru, jako by hodlal podetnout strom. Mat nahlížel kolem hromady pokladů a pevně svíral dýku, kterou sebral z místních bohatých zásob.

V nejhlubším stínu se cosi pohnulo a všichni hoši nadskočili. Byl to Mordeth, schoulený, kolena přitisknutá k hrudi, se krčil v protějším rohu v co nejhlubším stínu.

„Podvedl nás,“ supěl Mat. „Nějak nás oblafl.“

Mordeth pohodil hlavou a zakvílel. Vzduchem se snášel prach, jak se zachvěly zdi. „Všichni jste mrtví!“ křičel. „Všichni mrtví!“ A vyskočil a vrhl se přes místnost.

Randovi poklesla brada a málem mu z ruky vypadl meč. Jak se Mordeth vznesl do vzduchu, natáhl se a ztenčil se jako kouř. Tenký jako prst vrazil do pukliny mezi kachlemi na stěně a zmizel v ní. V místnosti za ním zůstalo jen jeho poslední zakvílení, které pomalu utichalo.

„Všichni jste mrtví!“

„Jdeme odsud,“ prohlásil nejistě Perrin, stiskl pevněji topůrko sekery a snažil se zároveň dívat všemi směry. Zlaté ozdoby a drahokamy mu zvonily pod nohama, ale on si jich nevšímal.

„Ale ten poklad,“ namítal Mat. „Nemůžeme ho tady teď nechat.“

„Já nic z toho nechci,“ ucedil Perrin a rozhlížel se kolem sebe. Zvedl hlas a rozkřikl se do stěn. „Je to tvůj poklad, slyšíš? Nic si z něj nevezmeme!“

Rand se rozzlobeně zadíval na Mata. „Chceš snad, aby se vydal za náma? Nebo chceš zůstat tady a cpát si kapsy, dokud se nevrátí s deseti takovými, jako je sám?“

Mat jenom ukázal na zlato a šperky. Než ale mohl něco říci, Rand ho popadl za jeden loket a Perrin za druhý. Táhli ho z místnosti a Mat se vzpíral a vykřikoval cosi o pokladu.

Než ušli deset kroků chodbou, již tak matné světlo začalo slábnout. Pochodně v pokladnici pohasínaly. Mat přestal hulákat. Všichni tři zrychlili. První pochodeň v chodbě uhasla, potom další. Než se dostali k točitému schodišti, nebylo nutné Mata pobízet. Všichni tři teď utíkali a za nimi se rozlévala temnota. Dokonce ani nad tmou na schodišti příliš neváhali, rozběhli se nahoru a křičeli z plných plic. Křičeli, aby zastrašili cokoliv, co by tu někde mohlo číhat. Křičeli, aby si připomněli, že jsou stále ještě naživu.

Vyřítili se do chodby nahoře, uklouzli a popadali na prachem pokrytý mramor. Proklopýtali mezi sloupy, seběhli dolů po schodech a skončili v potlučené hromadě na ulici.

Rand se vyškrábal na nohy a zvedl z chodníku Tamův meč. Nervózně se kolem sebe rozhlížel. Nad střechami domů bylo vidět jen polovinu slunečního kotouče. Stíny, natahující se jako tmavé pracky a ve zbývajícím světle ještě temnější, vyplňovaly skoro celou ulici. Rand se otřásl. Stíny vypadaly jako Mordeth a napřahovaly se.

„Aspoň jsme z toho venku.“ Mat se vyhrabal ze spodku hromady a oprašoval se, chabá napodobenina svých obvyklých způsobů. „A aspoň já...“

„Opravdu?“ prohodil Perrin.

Rand věděl, že tentokrát to není jeho představivost. Po zádech mu přeběhl mráz. Něco je pozorovalo ze tmy mezi sloupovím. Rand se otočil a zahleděl se na budovy naproti přes ulici. Odtamtud na sobě také cítil pohled. Stiskl pevněji jílec meče, i když by rád věděl, k čemu by to bylo dobré. Upřené oči byly zdánlivě všude. Ostatní se kolem sebe ostražitě rozhlíželi. Rand věděl, že mají stejný dojem.

„Zůstaneme uprostřed ulice,“ vyzval je chraplavě. Ostatní se mu podívali do očí. Vypadali stejně vystrašeně, jako se on cítil. Ztěžka polkl. „Zůstaneme uprostřed ulice, budeme se pokud možno držet od stínů dála půjdeme rychle.“

„Velice rychle,“ souhlasil Mat ochotně.

Oči je sledovaly. Nebo tu bylo hodně očí, spousta očí zírajících téměř z každé budovy. Rand neviděl žádný pohyb, i když se díval velice pozorně, ale ty oči cítil, dychtivé, hladové. Nevěděl, co by bylo horší. Tisíce očí, nebo jenom pár, který je sleduje.

Tam, kde se k nim ještě dostalo slunce, zpomalili, jenom trošičku, a nervózně nahlíželi do temnoty, která zřejmě vždycky číhala vepředu. Nikomu se do stínu příliš nechtělo, nikdo si nebyl skutečně jistý, že tam nikdo nečíhá. Kdykoliv se stíny natáhly přes celou ulici a bránily jim v cestě, bylo očekávání číhajících téměř hmatatelné. Těmito temnými místy probíhali s křikem. Rand měl dojem, že slyší suchý, šustivý smích.

Nakonec, když se již téměř úplně zešeřilo, dorazili na dohled bílé kamenné budovy, kterou opustili, jak jim připadalo, před celými věky. Číhající oči se náhle ztratily. Mezi dvěma kroky prostě zmizely. Rand se beze slova rozběhl, jeho přátelé ho následovali. Zrychlili do bezhlavého úprku, a když proskočili dveřmi, zhroutili se na zem a lapali po dechu.

Uprostřed dlážděné podlahy plápolal ohýnek a kouř mizel dírou ve stropě způsobem, který Randovi nepříjemně připomněl Mordetha. Byli tam všichni kromě Lana, seděli kolem ohýnku a jejich reakce se značně lišily. Egwain, jež si ohřívala ruce nad ohněm, sebou, když vrazili do místnosti, trhla a přitiskla si ruce k hrdlu. Když si uvědomila, kdo to je, vydechla úlevou, což poněkud zkazilo její pokus o to zpražit je pohledem. Tom jenom cosi zamumlal přes troubel fajflcy, ale Rand zachytil slovo „hlupáci“, než se kejklíř jal opět rozhrabávat klacíkem oheň.

„Vy tupohlaví omezenci!“ štěkla vědma. Byla celá naježená, v očích se jí blýskalo a na lících jí plály jasně rudé skvrny. „Proč, pro Světlo, jste takhle utekli? Jste v pořádku? Copak vůbec nemáte rozum? Lan vás teď hledá venku a budete mít větší štěstí, než si zasloužíte, jestli, až se vrátí, do vás nevtluče trochu zdravýho rozumu.“

Tvář Aes Sedai neprozrazovala žádné rozčilení, ale při pohledu na ně přestala konečně tisknout šaty, až měla klouby na rukou úplně bílé. Ať už jí Nyneiva dala cokoliv, muselo jí to pomoci, protože byla na nohou. „To, co jste udělali, nebylo správné,“ řekla hlasem jasným a čistým jako jezírko v Luhu. „Promluvíme si o tom později. Něco se tam muselo stát, jinak byste sem takhle nevpadli. Povídejte.“

„Říkalas, že je tu bezpečno,“ stěžoval si Mat a škrábal se na nohy. „Říkalas, že Aridhol byl spojencem Manetherenu, a trolloci sem ani nepáchnou, a...“

Moirain vykročila tak náhle, že se Mat s otevřenými ústy odmlčel a Rand s Perrinem se zarazili a zůstali klečet. „Trolloci? Vy jste viděli za hradbami trolloky?“

Rand polkl. „Trolloky ne,“ řekl a všichni tři začali vzrušeně vyprávětjeden přes druhého.

Každý začal od jiného místa. Mat vyprávěl o tom, jak našli poklad, a znělo to skoro, jako by ho byl nalezl zcela sám, zatímco Perrin začal vysvětlovat, proč vůbec odešli, aniž by komukoliv cokoliv řekli. Rand se po hlavě vrhl do toho, co pokládal za důležité, do setkání s cizincem ve sloupoví. Ale všichni byli tak rozrušení, že nic nevyprávěli popořadě, tak, jak se to událo. Kdykoliv si někdo z nich na něco vzpomněl, vybreptl to, aniž by bral ohled na to, co se stalo předtím nebo potom, nebo kdo co vlastně říká. Ty číhající oči. Všichni blábolili o těch očích.

Celý příběh tak byl zcela nesrozumitelný, ale čišel z něj jejich strach. Egwain vrhala neklidné pohledy na prázdné okenní rámy vedoucí na ulici. Tam právě mizely poslední zbytky slunečního světla. Ohýnek vypadal velice malý a nepříliš jasný. Tom vytáhl fajfku z úst a s hlavou na stranu zamračeně poslouchal. Moirain měla v očích zájem, ale nijak velký. Až do...

Náhle Aes Sedai sykla a popadla Randa pevně za loket. „Mordeth! Jsi si tím jménem jistý? Pořádně se zamyslete, všichni tři. Mordeth?“

Všichni zároveň zabručeli: „Ano.“ Napětí Aes Sedai je poněkud zchladilo.

„Dotkl se vás?“ vyptávala se jich Moirain dál. „Dal vám něco, nebo nedali jste něco vy jemu? Musím to vědět.“

„Ne,“ řekl Rand. „Nikomu z nás. Nic z těch věcí.“

Perrin souhlasně kývl a dodal: „Pokusil se nás jenom zabít. To snad nestačí? Nafoukl se, až byl jako půlka komnaty, a křičel, že jsme všichni mrtví, a pak zmizel.“ Ukazoval přitom rukou. „Jako dým.“ Egwain vypískla.

Mat se uraženě otočil. „Bezpečný, to jsi říkala! Všechny ty povídačky, že sem trolloci nepřijdou. Co jsme si měli myslet?“

„Očividně jste nemysleli vůbec,“ utrousila Moirain opět chladně. „Každý, komu to myslí, by si na místo, kam se trolloci bojí vstoupit, dával pozor.“

„To je Matova práce,“ ozvala se Nyneiva přesvědčeně. „On vždycky vymyslí nějakou lumpárnu, a ostatní pak, když jsou s ním, přestanou používat i tu trošku rozumu, kterou mají.“

Moirain krátce kývla, ale oči stále upírala na Randa a jeho dva přátele. „Ke konci trollockých válek se v těchto troskách utábořilo vojsko – trolloci, temní druzi, myrddraalové, hrůzopáni, bylo jich na tisíce. Když nevycházeli, poslali sem zvědy. Ti všude našli zbraně, kousky zbroje a krev. Na stěnách byly v trolločtině napsané zprávy. V poslední hodině volali Temného na pomoc. Lidé, kteří přišli později, nenašli po krvi ani zprávách ani stopy. Někdo je oškrábal. Půllidé a trolloci si to doposud pamatují. To je taky drží venku za hradbami.“

„A tys tohle místo vybrala jako náš úkryt?“ vydechl nevěřícně Rand. „Bezpečnější bychom byli tam venku, možná bychom jim i utekli.“

„Kdybyste neutekli,“ vysvětlovala trpělivě Moirain, „věděli byste, že jsem kolem téhle budovy rozestavěla ochrany. Myrddraal by je nepoznal, protože mají zastavit jiný druh zla, ale to, co sídlí v Shadar Logothu, přes ně nepřejde, dokonce se k nim ani nepřiblíží. Ráno budeme moci bezpečně odejít. Tyhle přízraky nesnáší sluneční světlo. Budou se schovávat hluboko pod zemí.“

„Shadar Logoth?“ ozvala se nejistě Egwain. „Myslela jsem, že se to tu jmenuje Aridhol.“

„Kdysi se to tu jmenovalo Aridhol,“ odtušila Moirain, „a patřilo jednomu z Deseti států, to byly státy, které vytvořily Druhou úmluvu, státy, které stály proti Temnému od prvních dní po Rozbití světa. Ve dnech, kdy Thorin al Toren al Ban byl králem Manetherenu, byl králem Aridholu Balwen Mayel, Balwen Železná ruka. Za časů zoufalství během trollockých válek, když se zdálo, že Otec lží musí určitě zvítězit, přišel k Balwenovu dvoru muž jménem Mordeth.“

„Ten stejný muž?“ vyjekl Rand a Mat dodal: „To není možný!“ Pohled Moirain je umlčel. V místnosti bylo kromě hlasu Aes Sedai naprosté ticho.

„Mordeth ještě nebyl ve městě dlouho, a už získal Balwenovu přízeň a brzy se stal druhým mužem po králi. Mordeth Balwenovi našeptával lži a Aridhol se začal měnit. Začal se stahovat do sebe, zatvrzovat se. Říkalo se, že někteří raději viděli trolloky než lidi z Aridholu. Vítězství Světla je všechno. To byl válečný pokřik, který zavedl Mordeth, a muži z Aridholu ho používali, zatímco jejich činy Světlo zcela popíraly.

Ten příběh je příliš dlouhý, abych ho tu vyprávěla celý, a příliš chmurný. Dokonce i v Tar Valonu z něj známe jenom útržky. Jak se Thorinův syn Caar vrátil, aby Aridhol získal zpátky pro Druhou úmluvu, a Balwen seděl na trůnu, uvadlá troska, jíž z očí svítilo šílenství, a smál se, zatímco Mordeth se vedle něj usmíval a nařizoval Caarovu smrt jako vyslance Temného druhů. Jak princ Caar přišel ke jménu Caar Jednoruký. Jak unikl z aridholského žaláře a s Mordethovými zvrhlými vrahouny v patách sám prchl do Hraničních států. Jak se setkal s Rheou, která, nevědíc, kdo to je, se za něj provdala, čímž zadrhla vzor, což vedlo k tomu, že Caar zahynul její rukou, načež si ona sáhla před jeho hrobkou na život, a nakonec až k pádu Aleth–lorielu. Jak přitáhla vojska Manetherenu, aby Caarovu smrt pomstila, a nalezla brány Aridholu pobořené a za hradbami nebylo živé duše, zato něco horšího než smrt. Do Aridholu se nedostal žádný nepřítel, pouze Aridhol sám. Podezřívavost a nenávist zrodily cosi, co se krmilo těmi, kdo to stvořili, cosi zamčeného ve skalnatém podloží, na němž město stálo. Mashadar stále číhá a hladoví. Lidé už o Aridholu nehovoří. Pojmenovali to tu Shadar Logoth, Místo, kde číhá stín, nebo prostě Stín na číhané.

Mordetha samotného Mashadar nepohltil, lapil ho však do svých osidel a on teď také celá dlouhá staletí číhá v těchto zdech. Někteří lidé ho viděli. Některé ovlivnil dary, které pokřivují duši a poskvrňují ducha, kterážto skvrna je křiví a ohýbá, až je zcela ovládne... nebo zabije. Pokud někoho zláká, aby ho doprovodil k hradbám, k hranici Mashadarovy moci, může pak pozřít duši té osoby. Mordeth odejde v těle toho, komu ublížil víc, než kdyby ho jen zabil, aby znovu šířil zlo ve světě.“

„Ten poklad,“ zamumlal Perrin, když Moirain domluvila. „Chtěl, abychom mu pomohli odnést poklad ke koním.“ Tvář měl strhanou. „Vsadil bych se, že měli být někde mimo město.“ Rand se otřásl.

„Ale teď jsme snad v bezpečí, ne?“ zeptal se Mat. „Nic nám nedal a ani se nás nedotkl. Jsme v bezpečí, že, s těma tvýma ochranama?“

„Jsme v bezpečí,“ potvrdila mu Moirain. „Tu hranici nemůže překročit, ani jiný obyvatel tohoto místa. A musí se skrývat před sluncem, takže jakmile se rozední, můžeme bezpečně odejít. Teď se trochu prospěte. Moje ochrany vydrží, dokud se Lan nevrátí.“ „Už je pryč dost dlouho.“ Nyneiva ustaraně vyhlížela do noci. Nastala černočerná noc, tma byla jako v pytli.

„Lan bude v pořádku,“ uklidňovala jí Moirain a rozložila si za řeči pokrývky u ohně. „Dříve než opustil kolébku, byl předurčen bojovat s Temným, a do jeho dětských rukou vložili meč. Kromě toho bych okamžitě poznala, kdyby zemřel a jak, stejně jako on by poznal okamžik a způsob mojí smrti. Odpočívej, Nyneivo. Všechno bude v pořádku.“ Ale jak se zavinovala do pokrývek, zastavila se a zadívala se do ulice, zřejmě by i ona ráda věděla, co strážce zdrželo.

Rand měl údy jako z olova a oči se mu klížily. Přesto však nemohl usnout, a jakmile se mu to podařilo, něco se mu zdálo a on mluvil ze spaní a úplně se odkopal. Když se s trhnutím probudil, chvíli se kolem sebe rozhlížel, než se upamatoval, kde vlastně je.

Zatím vyšel měsíc, poslední tenoučký srpeček před novem, a jeho slabé světlo podléhalo temnotě. Všichni ostatní spali, i když ne klidným spánkem. Egwain a jeho dva přátelé se kroutili a nesrozumitelně si cosi mumlali. Tom chrápal, projednou tiše, a čas od času nejasně pronesl nějaké slovo. Po Lanovi nebylo pořád ani vidu, ani slechu.

Náhle měl Rand pocit, že tu není vůbec žádná ochrana. Tam venku, v temnotě, mohlo být prostě cokoliv. Sám sebe se snažil přesvědčit, že je to hloupost. Přiložil dřevo na pohasínající uhlíky. Plamínky byly příliš malé, aby se nad nimi ohřál, ale aspoň tu bylo víc světla.

Rand neměl tušení, co ho vytrhlo z nepříjemného snu. Byl v něm znovu malým chlapcem, nesl Tamův meč a na zádech měl přivázanou kolébku. Utíkal prázdnými ulicemi před Mordethem, jenž křičel, že chce jenom jeho ruku. A byl tam jakýsi stařík, který je pozoroval a celou dobu se šíleně pochechtával.

Rand si přitáhl pokrývku k bradě a znovu se uložil s pohledem upřeným na strop. Hrozně se mu chtělo spát, i kdyby se mu mělo zdát zase něco takového, ale nemohl se přimět zavřít oči.

Náhle z temnoty dovnitř tichounce vběhl strážce. Moirain se probudila a sedla si, jako by zazvonil na zvonec. Lan otevřel ruku a na dlaždice před ni dopadly s železným cinknutím tři malé předměty. Tři krvavě rudé odznaky ve tvaru lebek s rohy.

„Uvnitř hradeb jsou trolloci,“ oznámil Lan. „Ani ne za hodinu se dostanou až sem. A dha’belové jsou z nich nejhorší.“ Neprodleně se jal budit ostatní.

Moirain začala pomalu balit přikrývky. „Kolik? Vědí, že jsme tady?“ Mluvila, jako by nikam nespěchala.

„To nemyslím,“ odpověděl Lan. „Je jich hodně přes stovku a jsou dost vyplašení, aby zabili cokoliv, co se pohne, včetně jeden druhého. Půllidé je musí pohánět – jsou čtyři na jedinou pěst – a dokonce i myrddraalové zjevně nechtějí nic jiného než projít městem, jak nejrychleji to půjde. Určitě nebudou nikde nikoho hledat, a jsou tak nepořádní, že kdyby nemířili rovnou k nám, řekl bych, abychom si s nimi nelámali hlavu.“ Zaváhal.

„Je tu ještě něco?“

„Jenom tohle,“ vykládal Lan pomalu. „Myrddraalové přinutili trolloky vstoupit do města. Ale co k tomu přinutilo myrddraaly?“ Všichni ho mlčky poslouchali. Teď Tom tiše zaklel a Egwain se zeptala: „To Temný?“

„Nebuď labuť, holka,“ štěkla Nyneiva. „Temného Stvořitel zavřel v Shayol Ghulu.“

„Aspoň prozatím,“ souhlasila Moirain. „Ne. Otec lží tam venku není, ale stejně musíme odejít.“

Nyneiva si ji prohlížela zúženýma očima. „Opustit ochrany a projít Shadar Logothem v noci?“

„Nebo tu zůstat a postavit se trollokům,“ odtušila Moirain. „Zadržet je by vyžadovalo jedinou sílu. Ta by zničila ochrany a přilákala přesně to, proti čemu nás měly chránit. Kromě toho by to bylo, jako bychom na jedné z těch věží zapálili oheň, který by nepřehlédl jediný půlčlověk do vzdálenosti dvaceti mil. Odcházím nerada, ale my jsme zajíci a jsou to honící psi, kdo určuje štvanici.“

„Co když jich je za hradbami víc?“ zeptal se Mat. „Co uděláme pak?“

„Použijeme můj původní plán,“ řekla Moirain. Lan se na ni podíval. Aes Sedai zvedla ruku a dodala: „Předtím jsem na to byla moc unavená. Ale teď jsem si díky vědmě odpočinula. Vydáme se k řece. Tam, když budu mít záda chráněná vodou, mohu vztyčit malou ochranu, která trolloky a půllidi zadrží, dokud si neuděláme prámy a nedostaneme se přes řeku. Nebo, což by bylo ještě lepší, by se nám dokonce mohlo podařit zastavit obchodní člun plující dolů ze Saledeie.“

Lidé z Emondovy Role se zatvářili divně. Lanoví to neuniklo. „Trolloci a myrddraalové nesnášejí hlubokou vodu. Trolloky přímo děsí. Ani jedni neumějí plavat. A půlčlověk nepůjde do větší hloubky, zvlášť když se jedná o tekoucí vodu. Trolloci dokonce do vody ani nevlezou, pokud najdou způsob, jak se tomu vy hnout.“

„Takže jakmile se dostaneme přes řeku, budeme v bezpečí,“ usoudil Rand a strážce kývl.

„Pro myrddraaly bude skoro stejně obtížné přinutit trolloky, aby postavili prámy, jako dostat je do Shadar Logothu, a pokud se pokusí dostat takhle přes Arinellu, polovina jich zběhne a zbytek se nejspíš utopí.“

„Dojděte pro koně,“ přikázala jim Moirain. „Ještě jsme se přes řeku nedostali.“

Загрузка...