Oko světa

36 Síť vzoru

Mistr Gill je odvedl k rohovému stolu v šenku a jedna ze služebných jim tam donesla jídlo. Rand, když uviděl talíře s několika tenkými plátky hovězího politého šťávou, lžičkou řeřichy a dvěma bramborami, zavrtěl hlavou. Ale bylo to lítostivé, rezignované zavrtění, ne rozzlobené. Ničeho není dostatek, říkal hostinský. Rand zvedl nůž a vidličku a napadlo ho, co se stane, až nebude nic. Při tom pomyšlení vypadal jeho poloprázdný talíř jako hotová hostina. Rand se otřásl.

Mistr Gill jim vybral stůl dál od ostatních, a teď seděl zády do rohu, odkud mohl celý šenk sledovat. Nikdo se nemohl dostat dost blízko, aby je vyslechl, aniž by ho hostinský zahlédl. Když služebná odešla, tiše řekl: „Tak proč mi nepovíte o tom, co vás trápí? Jestli vám mám pomoct, měl bych radši vědět, do čeho jdu.“

Rand se podíval na Mata, ale Mat se mračil do talíře, jako by ho rozčilila brambora, kterou se právě snažil rozkrojit. Rand se zhluboka nadechl. „Já tomu sám moc nerozumím,“ začal.

Nesnažil se příběh nijak vyšperkovat a vynechal z něj trolloky a mizelce. Když někdo nabízí pomoc, nejde mu navykládat, že se vaše potíže vlastně týkají smyšlenek. Ale taky si nemyslel, že by bylo správné podceňovat nebezpečí, že by bylo správné do toho zatáhnout někoho, kdo nemá vůbec tušení, do čeho jde. Jeho a Mata hledají nějací lidé, a taky pár jejich přátel. Objevují se, když je nejmíň čekáte, tihle lidé, a jsou smrtelně nebezpeční a rozhodnutí ho a jeho přátele zabít, či dokonce něco horšího. Moirain říkala, že někteří z nich jsou temní druzi. Tom Moirain tak úplně nedůvěřoval, ale zůstával s nimi, jak říkal, kvůli svému synovci. Při útoku, když se pokoušeli dostat do Bílého Mostu, byli rozděleni, a pak v Bílém Mostu Tom zemřel při dalším útoku. A následovaly další pokusy.

Rand věděl, že v jeho vyprávění jsou díry, ale bylo to to nejlepší, co v takové chvilce vymyslel, aniž by řekl víc, než by bylo bezpečné.

„Prostě jsme šli dál, až jsme dorazili do Caemlynu,“ vysvětloval. „To byl náš původní plán. Do Caemlynu a pak do Tar Valonu.“ Nejistě si poposedl na krajíčku židle. Tak dlouho všechno udržoval v tajnosti, že mu připadalo divné někomu vykládat i to málo, co teď vyprávěl mistra Gillovi. „Když zůstaneme na cestě, ti ostatní nás dřív nebo později najdou.“

„Jestli jsou naživu,“ zabručel Mat do talíře.

Rand se na Mata ani neohlédl. Něco ho přimělo dodat: „Pomáhat nám by tě mohlo přivést do potíží.“

Mistr Gill mávl baculatou rukou. „Nemůžu říct, že bych po nějakejch toužil, ale nebylo by to poprvý. Žádnej zatracenej temnej druh mi nebude vyhánět Tomovy přátele. Co se týče tý vaší přítelkyně ze severu – jestli přijede do Caemlynu, dozvím se o tom. Někteří lidi tady sledujou, kdo sem přichází a kdo odtud odchází, a zprávy se šíří.“

Rand se po krátkém zaváhání zeptal: „A co Elaida?“

Hostinský také zaváhal, a nakonec zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. Možná kdybyste nebyli ve spojení s Tomem. Ona by to z vás vytáhla, a kde byste byli pak? To se nedá odhadnout. Možná v kobce. Možná byste dopadli ještě hůř. Povídá se, že ona má schopnost některý věci vycítit, jako co se stalo a co se stane. Povídá se, že se dokáže dostat rovnou k tomu, co před ní chce člověk schovat. Nevím, ale já bych to neriskoval. Kdyby nebylo Toma, mohli byste jít za gardisty. Oni s temnejma druhama dělají krátkej proces. Ale i kdybyste dokázali o Tomovi pomlčet před gardisty, dostala by se zpráva k Elaidě v tom momentě, jak byste se zmínili o temnejch druzích, a byli byste zase tam, kde jste začali.“

„Žádní gardisti,“ souhlasil Rand. Mat důrazně přikyvoval a zároveň si cpal do úst vidličku tak usilovně, že mu šťáva stekla až na bradu.

„Potíž je v tom, že jste se zapletli do politiky, mladíku, i když to není vaše chyba, a politika je jako zamlžená slatina plná hadů.“

„A co...“ začal Rand, ale hostinský se náhle zamračil, a jak se prudce narovnal, zaskřípěla pod ním židle.

Ve dveřích do kuchyně stála kuchařka a utírala si ruce do zástěry. Když si všimla, že se na ni hostinský dívá, kývla na něj, aby k ní přišel, a zmizela zase v kuchyni.

„Klidně jsem se s ní mohl oženit.“ Mistr Gill si povzdechl. „Zjistí, že něco je potřeba spravit dřív, než já si všimnu, že něco není v pořádku. Když to nejsou ucpaný odtoky nebo okapy, tak to jsou krysy. Já to tu udržuju čistý, víte, ale když je teď ve městě tolik lidí pohromadě, krysy se rozmnožej, a Caemlyn je jima najednou úplně zahlcenej. Nevěřili byste, na kolik dneska přijde dobrá kočka, když umí lovit krysy. Vy máte pokoj v podkroví, řeknu děvčatům kterej. Každá vám ho ukáže. A s temnejma druhama si nedělejte starosti. Nemůžu toho o bělokabátnících říct moc dobrýho, ale když tu jsou oni a gardisti, tihle lidi se neodváží v Caemlynu vystrčit ty svý špinavý čumáky.“ Židle pod ním opět zavrzala, jak ji odstrkoval od stolu a vstával. „Doufám, že to nejsou zase odtoky.“

Rand se vrátil k jídlu, ale všiml si, že Mat jíst přestal. „Myslel jsem, že máš hlad,“ podotkl. Mat pořád zíral do talíře a vidličkou postrkoval kousek brambory kolem dokola. „Musíš jíst, Mate. Potřebujeme si uchovat sílu, jestli se máme do Tar Valonu dostat.“

Mat se tiše, hořce uchechtl. „Do Tar Valonu! Celou dobu to byl Caemlyn. Moirain na nás bude čekat v Caemlynu. Perrina a Egwain najdeme v Caemlynu. Všechno bude v pořádku, jenom až se dostaneme do Caemlynu. No, jsme tady a nic není v pořádku. Žádná Moirain, žádnej Perrin, nikdo. A teď bude všechno v pořádku, jenom jestli se dostaneme do Tar Valonu.“

„Jsme naživu,“ prohodil Rand ostřeji, než měl v úmyslu. Zhluboka se nadechl a pokusil se ovládnout hlas. „Jsme naživu. Aspoň tohle v pořádku je. A já naživu hodlám zůstat. Hodlám zjistit, proč jsme tak důležití. Já se nevzdám.“

„Všichni tihle lidi, a kterejkoliv z nich může být temnej druh. Mistr Gill nám tu pomoc slíbil nějak moc rychle. Co za člověka jenom mávne nad Aes Sedai a temnejma druhama rukou? To není normální. Každej slušnej člověk by nám řekl, abychom vypadli, nebo... nebo... nebo tak.“

„Jez,“ řekl Rand mírně a díval se, dokud Mat nezačal žvýkat sousto hovězího.

Chvíli se jen opíral o stůl a tiskl ruce ke stolní desce, aby se mu netřásly. Byl vyděšený. Ne z mistra Gilla, samozřejmě, ale bylo toho dost. Tyhle vysoké městské hradby mizelce nezadrží. Možná by o tom měl hostinskému přece jen říci. Ale i kdyby mu Gill uvěřil, bude ochoten jim pomáhat, bude-li si myslet, že by se U královnina požehnání mohl objevit mizelec? A krysy. Možná se krysám daří všude tam, kde je hodně lidí pohromadě, ale on si vzpomínal na sen, který vůbec nebyl snem, co se mu zdál v Baerlonu, a na křupání maličkých pateří. Temný občas používá mrchožrouty jako své oči, říkal Lan. Krkavce, vrány, krysy...

Najedl se, ale když dojedl, nedokázal si vzpomenout na chuť jediného sousta.

Služebná, ta, která, když přicházeli, leštila svícen, jim ukázala cestu do pokojíku v podkroví. V šikmé vnější stěně byl vikýř, po obou stranách okna stály postele a vedle dveří byly kolíčky, na něž si mohli zavěsit své věci. Tmavooká dívka si pořád mačkala sukni a pokaždé, když se podívala na Randa, se zahihňala. Byla hezká, ale Rand věděl, že kdyby něco řekl, jenom by si z něj vystřelila. Vedle ní zatoužil, aby to s děvčaty uměl jako Perrin. Ulevilo se mu, když odešla.

Čekal od Mata nějakou poznámku, ale jakmile dívka odešla, Mat se, stále v kabátě a botách, vrhl na postel a obrátil se tváří ke stěně.

Rand si pověsil věci a podíval se na Matova záda. Napadlo ho, že má zase ruku pod kabátem a svírá svou dýku.

„To tady hodláš jen tak ležet a schovávat se?“ prohodil nakonec.

„Jsem utahanej,“ zavrčel Mat.

„Musíme se mistra Gilla ještě zeptat na pár věcí. Mohl by nám poradit, jak najít Egwain a Perrina. Mohli už do Caemlynu dorazit, jestli se jim podařilo udržet se na koních.“

„Jsou mrtví,“ řekl Mat do zdi.

Rand zaváhal a pak to vzdal. Tiše za sebou zavřel dveře a doufal, že Mat opravdu usne.

Dole však mistra Gilla nikde nenašel, i když přísný pohled kuchařky mu prozradil, že ona ho také hledá. Rand se na chvíli posadil do šenku, ale zjistil, že si upřeně prohlíží každého hosta, který vejde, každého cizince, který by mohl být kýmkoliv – nebo čímkoliv – zvláště ve chvíli, kdy se dotyčný poprvé objeví ve dveřích pouze jako černá silueta v plášti. Mizelec v místnosti by byl jako liška v kurníku.

Z ulice vstoupil jakýsi gardista. Muž v červeném stejnokroji se zastavil ve dveřích a chladným zrakem přejel ty v šenku, kteří očividně nepocházeli z města. Rand si právě pečlivě prohlížel stolní desku, když na něj gardistův zrak padl. Když potom Rand vzhlédl, gardista byl pryč.

Prošla kolem něj tmavooká dívčina s náručí ručníků. „Občas to dělávají,“ sdělila mu důvěrným tónem, jak procházela kolem. „Jenom aby dohlídli, jestli se tu něco neděje. Dávají pozor na královniny lidi, to teda jo. Nemusíš si s tím lámat hlavu.“ Načež se zahihňala.

Rand potřásl hlavou. Nemusíš si lámat hlavu. Vždyť přece ten gardista nepřišel až k němu a nechtěl vědět, jestli zná Toma Merrilina. Začínal se chovat stejně hrozně jako Mat. Odsunul židli.

Další služtička kontrolovala olej v lampách podél stěny.

„Je tu nějaká jiná místnost, kde bych se mohl posadit?“ zeptal se jí Rand. Nechtělo se mu vracet se nahoru a zůstat zavřený, když měl Mat tak nevlídnou, odtažitou náladu. „Třeba soukromá jídelna, kterou zrovna nikdo nepoužívá?“

„Je tu knihovna.“ Ukázala na dveře. „Tamtudy a doprava až na konec chodby. Měla by být touhle dobou prázdná.“

„Děkuji. Kdybys uviděla mistra Gilla, řekla bys mu, že si s ním Rand al’Thor potřebuje promluvit, kdyby si našel chvilku?“

„Vyřídím mu to,“ slíbila mu dívka a zazubila se. „Kuchařka by si s ním taky ráda popovídala.“

Hostinský se nejspíš někde schovává, pomyslel si Rand při odchodu.

Když vstoupil do místnosti, do níž ho služebná nasměrovala, zůstal stát jako opařený a jenom zíral. Na policích muselo být tři čtyři sta knih, víc, než kdy viděl pohromadě. Knihy v plátěné i kožené vazbě se zlacenými hřbety. Očima přejel po titulech a vyhledal své nejoblíbenější. Putování Jaina Dlouhokrokého. Eseje Willima z Manechesu. Při pohledu na kopii Plaveb s Mořským národem v kožené vazbě se mu zadrhl dech. Tam si ji vždy toužil přečíst.

Představil si Tama, jak s úsměvem obrací knihu v rukou a těší se z jejího dotyku, než se s ní a s fajfkou usadí před krbem, a stiskl přitom jílec s pocitem ztráty a prázdnoty, která zchladila veškerou jeho radost z knih.

Za ním si kdosi odkašlal a Rand si náhle uvědomil, že není sám. S omluvou za svou hrubost připravenou na jazyku se obrátil. Byl zvyklý, že je vyšší než většina lidí, které potkával, ale tentokrát musel úplně zvrátit hlavu, přičemž úžasem otevřel ústa. Pak jeho pohled doputoval až k hlavě sahající skoro až k dva a půl sáhu vysokému stropu. Široká tvář i nos, široký tak, že to byl spíš čenich než nos. Obočí visící dolů jako ohony, lemující světlé oči velké jako šálky. Uši, špičaté a se štětičkami na konci, trčící z husté černé hřívy. Trollok! Rand zařval, pokusil se couvnout a zároveň tasit meč. Do čehosi se mu zapletly nohy a Rand si zvysoka sedl na zem.

„Byl bych rád, kdybyste vy, lidi, tohle nedělali,“ zahřměl hlas připomínající dunění velkého bubnu. Uši se štětičkami se divoce zatřásly a hlas zněl náhle smutně. „Tak málo lidí si na nás pamatuje. Asi je to naše vlastní vina. Od chvíle, kdy Stín padl na Cesty, nás jen málo chodí mezi lidi. To bude... ó, už šest pokolení. Bylo to těsně po trollockých válkách.“ Tvor zavrtěl kosmatou hlavou a povzdechl si, že by se za to býk nemusel stydět. „Tak dávno, tak dávno, a tak málo nás cestuje a poznává, že je to skoro jako by to nebyl nikdo.“

Rand tam dlouho jen tak seděl s otevřenými ústy a zíral na zjevení se širokýma nohama v botách po kolena a tmavomodrém plášti, který měl ten tvor zapnutý od krku po pás, a pak se mu zvonovitě rozšiřoval k botám jako kilt přes baňaté kalhoty. V jedné ruce drželo to stvoření knihu, která ve srovnání s prstem, jímž ji měl založenou, a který vydal za tři normální prsty, vypadala maličká.

„Myslel jsem, že jsi...“ začal Rand a pak se vzpamatoval.

„Co jsem...?“ To nebylo o mnoho lepší. Rand se zvedl a s přehnanou opatrností napřáhl ruku. „Jmenuji se Rand al’Thor.“

Ruku mu obalila tlapa jako šunka a potřesení rukou bylo provázeno zdvořilou úklonou. „Loial, syn Arenta, syna Halanova. Tvoje jméno zpívá v mých uších, Rande al’Thore.“

Randovi to připadalo jako obřadný pozdrav. Opětoval úklonu. „Tvoje jméno zpívá v mých uších, Loiale, synu Arenta... ehm... syna Halanova.“

To bylo poněkud neskutečné. Pořád nevěděl, co je Loial zač. Stisk Loialových prstů byl překvapivě jemný, ale přesto se Randovi ulevilo, když dostal ruku zpátky v jednom kuse.

„Vy lidé jste velice popudliví,“ podotkl Loial svým zvučným basem. „Samozřejmě jsem slyšel všechny příběhy a přečetl všechny knihy, ale neuvědomil jsem si to. Když jsem dorazil do Caemlynu, nemohl jsem uvěřit té vřavě. Děti vřískaly, ženské ječely a lůza mě honila po celém městě. Chlapi mávali holemi a noži a pochodněmi a hulákali: ‚Trollok!‘ Obávám se, že mě to trochu zmátlo. Nedá se odhadnout, co by se bylo stalo, kdyby kolem nebyl šel oddíl královniny gardy.“

„Šťastná náhoda,“ prohodil Rand mdle.

„Ano, ale dokonce i gardisté se mě skoro báli, jako ti ostatní. Už jsem v Caemlynu čtyři dny, a ještě jsem nemohl vystrčit nos z hostince. Dobrý mistr Gill mě dokonce požádal, abych nechodil do šenku.“ Uši se tomu stvoření zachvěly. „Ne že by nebyl pohostinný, víš. Ale první noc se to trochu zvrtlo. Všichni lidé zřejmě chtěli okamžitě odejít. Toho ječení a křiku, jak se všichni snažili dostat do dveří zároveň. Někteří se dokonce poranili.“

Rand fascinovaně zíral na ty chvějící se uši.

„To ti tedy povím, kvůli tomu jsem državu neopustil.“

„Ty jsi ogier!“ vyjekl Rand. „Počkej. Šest pokolení? Říkal jsi trollocké války? Kolik ti vlastně je?“ Věděl, že to je hrubost, jakmile to vyslovil, ale Loial se spíš bránil, než že by ho to rozzlobilo.

„Devadesát let,“ odpověděl ogier škrobeně. „Už za pouhých deset let budu moci oslovit Shromáždění. Myslím, že mě starší měli nechat promluvit, protože se rozhodovali o tom, jestli mohu, či nemohu odejít. Ale oni se vždycky o každého, kdo jde Ven, bojí, ať je starý, jak chce. Vy lidé jste tak uspěchaní, tak nevyzpytatelní.“ Ogier zamrkal a krátce se uklonil. „Prosím, odpusť. Neměl jsem to říkat. Ale vy pořád bojujete, dokonce i když to není nutné.“

„To je v pořádku,“ uklidnil ho Rand. Pořád se snažil spočítat, kolik že to Loialovi vlastně je. Byl starší než Cenn Buie, ale ne tak starý, aby... Posadil se na jednu z židlí s vysokým opěradlem. Loial si vzal jinou, vyrobenou tak, aby se do ní vešli dva lidé. On ji zaplnil. Když si sedl, byl vysoký tak, jako většina lidí vestoje. „Aspoň tě nechali odejít.“

Loial se zadíval na podlahu, nakrčil nos a silným prstem se na něm podrbal. „No, co se toho týče, víš, Shromáždění se sešlo teprve nedávno, není to ještě ani rok, ale podle toho, co jsem slyšel, by mi, až se konečně rozhodnou, bylo tolik, že bych mohl jít i bez jejich svolení. Obávám se, že řeknou, že jsem se utrhl, ale já prostě... odešel. Starší vždycky říkali, že mám horkou hlavu, a já se bojím, že jsem dokázal, že mají pravdu. Rád bych věděl, jestli si už uvědomili, že jsem odešel. Ale musel jsem jít.“

Rand se kousl do rtu, aby se nerozesmál. Jestli má Loial horkou hlavu, tak si uměl přestavit, jaká je většina ogierů. Sešli se teprve nedávno, dokonce to ještě není ani rok? Pantáta al’Vere by jenom v úžasu zavrtěl hlavou. Kdyby schůze vesnické rady trvala půl dne, každý by z toho vyskočil z kůže, dokonce i Haral Luhhan. Zalila ho vlna stesku po domově a při vzpomínce na Tama, Egwain, hostinec U Vinného střiku a Bel Tin na Trávníku ve šťastnějších dnech se mu zadrhl dech. Zahnal vzpomínky pryč.

„Jestli se můžu zeptat,“ řekl a odkašlal si, „proč jsi tolik chtěl jít... ehm, Ven? Já bych si přál, abych byl nikdy nemusel opustit domov.“

„No přece, abych se podíval,“ odpověděl Loial, jako by to byla naprostá samozřejmost. „Četl jsem knihy, všechny cestopisy, a začalo ve mně hlodat pomyšlení, že to musím vidět na vlastní oči, ne jenom o tom číst.“ Světlé oči se mu rozjasnily a uši napřímily. „Prostudoval jsem každý cár, který jsem o cestování našel, o Cestách a zvycích v lidských krajích, o městech, které jsme po Rozbití světa pro lidi postavili. A čím víc jsem četl, tím víc jsem byl přesvědčený, že se musím vypravit Ven, jít na ta místa, kde jsme pobývali, a vidět ty háje na vlastní oči.“

Rand zamrkal. „Háje?“

„Ano, háje. Stromy. Jenom pár Velkých stromů, samozřejmě, tyčících se k nebesům, aby udržely vzpomínky na državu čerstvé.“ Židle pod ním zaskřípěla, jak se předklonil. Mával při řeči rukama a v jedné stále držel onu knihu. Oči měl jasnější než dřív a uši se mu málem třepetaly. „Většinou použili stromy onoho kraje a onoho místa. Nemůžeš přinutit zemi, aby šla sama proti sobě. Ne na dlouho, země se pak vzbouří. Musíš dát tvar vidině podle země, ne zemi podle vidiny. V každém háji je zasazený každý strom, který na tom místě poroste a bude prospívat, každý v rovnováze s ostatními, každý zasazený tak, aby ty ostatní doplňoval, aby co nejlépe rostl, to samozřejmě, ale také tak, aby jejich rovnováha byla potěchou pro oko a srdce. Á, ty knihy hovořily o hájích, že by starší plakali i smáli se zároveň. O hájích, které zůstanou věčnou zelenou vzpomínkou.“

„A co města?“ zeptal se Rand. Loial se na něj popleteně podíval. „Města. Města, která postavili ogierové. Tohle, například. Caemlyn. Caemlyn přece postavili ogierové, ne? Příběhy o tom hovoří.“

„Práce s kamenem...“ Loial pokrčil mohutnými rameny. „To bylo něco, co jsme se naučili v letech po Rozbití, během vyhnanství, když jsme se pořád ještě snažili najít znovu državy. Hádám, že je to dobrá věc, ale ne správná. Ať se snažíš, jak se snažíš – a já se dočetl, že ogierové, kteří ta města stavěli, se opravdu snažili – kámen oživit nedokážeš. Jen málokdo pracuje s kamenem, a i to jenom proto, že vy, lidé, v těch vašich válkách budovy tak často ničíte. V... ehm... Cairhienu, tak se to teď jmenuje, byla hrstka ogierů, když jsem tamtudy procházel. Byli z jiné državy, naštěstí, takže mě neznali, ale přesto byli podezíraví, že jsem tak mladý a už jsem Venku. Hádám, že stejně nemám žádný dobrý důvod tady pobývat. No, v každém případě, víš, práce s kamenem je prostě něco, co nám vnutil vzor, kdežto háje vycházejí ze srdce.“

Rand zavrtěl hlavou. Půlku příběhů, na nichž vyrostl, Loial právě postavil na hlavu. „Nevěděl jsem, Loiale, že ogierové věří ve vzor.“

„Ovšemže v něj věříme. Kolo času tká vzor věků a životy jsou vlákna, jež tká. Nikdo neví, jak bude do vzoru vpleteno vlákno jeho života, nebo jak budou vlákna lidí protkána. To nám dalo Rozbití světa a vyhnanství a kámen a toužení, a nakonec nám to vrátí državy předtím, než všichni zemřeme. Občas mám dojem, že vy, lidé, se chováte tak divně, protože vaše vlákna jsou tak krátká. Ó, už jsem to udělal zase. Starší říkají, že vy, lidé, nemáte rádi, když se vám připomíná, jak krátce žijete. Doufám, že jsem tě tím neranil.“

Rand se zasmál a zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Hádám, že by to mohla být legrace, žít tak dlouho, jako vy, ale nikdy jsem o tom zvlášť nepřemýšlel. Řekl bych, že jestli budu žít tak dlouho, jako Cenn Buie, tak to bude dost dlouho pro každého.“

„On je hodně starý?“

Rand jenom kývl. Nechtělo se mu vysvětlovat, že starý Cenn Buie není zdaleka tak starý, jako Loial.

„No,“ řekl Loial, „možná vy, lidé, žijete jen krátce, ale tolik toho stihnete, pořád poskakujete kolem, pořád tak spěcháte. A máte na to celý svět. My, ogierové, jsme svázáni s našimi državami.“

„Ty jsi Venku.“

„Jen na chvíli, Rande. Ale nakonec se budu muset vrátit zpátky. Tohle je váš svět, tvůj a tvých druhů. Država je moje. Venku je jenom samá vřava. A tolik se toho změnilo, proti tomu, co jsem se dočetl.“

„No, s léty se věci opravdu mění. Aspoň některé.“

„Některé? Polovina měst, o kterých jsem četl, už dokonce ani neexistuje, a většina ostatních se jmenuje nějak jinak. Vezmi si Cairhien. Správně se jmenuje Al’cair’rahienallen, Vrch zlatého úsvitu. Dokonce ani to si nepamatují, přes všechna ta vycházející slunce na praporcích. A je tu i háj. Pochybuji, že o něj někdo od trollockých válek pečoval. Teď je to jenom další les, kam se chodí pro dříví na podpal. Velké stromy jsou všechny pryč a nikdo si na ně nepamatuje. A tady? Caemlyn je pořád Caemlyn, ale město nechali přerůst rovnou přes háj. Jak tady sedíme, nejsme ani čtvrt míle od jeho středu – od středu, kde by měl být. Ani stromek nezůstal. Byl jsem také v Tearu a Illianu. Jiná jména a žádné vzpomínky. Tam, kde býval v Tearu háj, jsou jenom pastviny pro koně, a v Illianu je z háje královská obora, kde král loví vysokou, a nikdo tam bez jeho svolení nesmí vstoupit. Všechno se změnilo, Rande. Velice se bojím, že to samé najdu všude tam, kam přijdu. Všechny háje pryč, všechny vzpomínky pryč, všechny sny mrtvé.“

„Nesmíš to vzdát, Loiale. Nikdy to nesmíš vzdát. Jestli to vzdáš, klidně bys mohl umřít.“ Rand se v židli zaklonil, jak nejdál to šlo, a tvář mu znachověla. Čekal, že se mu ogier vysměje, ale Loial místo toho vážně přikývl.

„Ano, tak je to s tvým druhem, že?“ Ogierovi se změnil hlas, jako by něco citoval. „Až zmizí stíny, až zmizí voda, do Stínu s obnaženými zuby, vzdorně ječíce z posledních sil, plivnout Oslepiteli do oka o Posledním dnu.“ Loial v očekávání naklonil kosmatou hlavu, ale Rand neměl tušení, nač vlastně čeká.

Minula minuta a Loial čekal, pak druhá, a on popleteně zvedl obočí. Ale pořád čekal a mlčení začalo Randa znervózňovat.

„Velké stromy,“ řekl Rand nakonec, prostě aby prolomil mlčení. „Ty jsou jako avendesora?“

Loial prudce vzhlédl a jeho židle zavrzala a zaskřípěla tak hlasitě, až se Rand polekal, že se docela rozpadne. „Víš to lépe než já. Ty ze všech lidí.“

„Já? Jak bych to mohl vědět?“

„Utahuješ si ze mě? Vy Aielani občas považujete za legrační ty nejroztodivnější věci.“

„Co? Já nejsem Aielan! Já pocházím z Dvouříčí. Žádného Aielana jsem v životě neviděl!“

Loial zavrtěl hlavou a štětičky na uších mu poklesly. „Vidíš? Všechno se změnilo, a polovina toho, co vím, není k ničemu. Doufám, že jsem tě neurazil. Jsem si jistý, že Dvouříčí je hezké místo, ať je to, kde je to.“

„Kdosi mi vyprávěl,“ poznamenal Rand, „že se to kdysi jmenovalo Manetheren. Já o tom nikdy neslyšel, ale ty možná...“

Ogier šťastně nastražil uši. „Aha! Ano. Manetheren.“ Štětičky se znovu sklopily. „Tam byl velice hezký háj. Tvoje bolest zpívá v mé duši, Rande al’Thore. Nemohli jsme dorazit včas.“

Loial se vsedě uklonil a Rand úklonu opětoval. Měl pocit, že by Loiala ranilo, kdyby to neudělal, neboť by si myslel, že je přece jen hrubec. Napadlo ho, že si Loial nejspíš myslí, že má stejné vzpomínky jako ogierové. Koutky úst a víček měl Loial rozhodně svěšené, jako by opravdu sdílel Randovu bolest ze ztráty, jako by zničení Manetherenu nebylo něco, co se událo zhruba před dvěma tisíci lety, něco, co Rand znal jenom díky Moiraininu vyprávění.

Po chvíli si Loial povzdechl. „Kolo se otáčí,“ pravil, „a nikdo nezná jak. Ale tys došel skoro tak daleko od domova, jako já. A podle toho, jak to dnes vypadá, to je hodně daleko. Když byly Cesty otevřené, ovšem – to bylo převelice dávno. Pověz mi, co tě přivedlo tak daleko? Chceš se taky na něco podívat?“

Rand otevřel ústa, aby řekl, že se přišel podívat na falešného Draka – a nedokázal to ze sebe vypravit. Snad to bylo tím, že se Loial choval, jako by nebyl o nic starší než Rand, devadesát let, nebo ne. Možná nebyl devadesátiletý ogier o nic starší, než on sám. Bylo to dávno, kdy si mohl naposled s někým vážně popovídat o tom, co se děje. Vždycky se bál, že by to mohl být temný druh, nebo si myslel, že je jím sám. Mat byl tak ponořený do sebe, a své obavy přikrmoval svými podezřeními, že se s ním vůbec nedalo mluvit. Rand se přistihl, jak Loialovi vypráví o Jarnicích. Ne tu neurčitou historku o temných druzích, ale skutečnou pravdu o tom, jak se jim do dveří vedrali trolloci, a o tom, jak na Kameniční cestě potkali mizelce.

Část jeho já se děsila toho, co dělá, ale bylo to skoro, jako by v něm byli dva lidé, jeden se snažil držet jazyk za zuby, zatímco druhý cítil úlevu nad tím, že to ze sebe konečně dostane. Výsledkem bylo, že koktal a skákal v příběhu sem a tam. Shadar Logoth a ztráta přátel v temné noci, aniž by věděl, jsou-li ještě naživu. Mizelec v Bílém Mostu a Tom, jenž umírá, aby oni mohli uniknout. Mizelec v Baerlonu. Temní druzi později, Howal Gode a onen hoch, co se jich tolik bál, a žena, která se pokusila zabít Mata. Půlčlověk před Husou a korunou.

Když začal blekotat o snech, dokonce i ta jeho část, která chtěla mluvit, cítila, jak mu vstávají vlasy na hlavě. Kousl se do jazyka a stiskl zuby. Namáhavě dýchal nosem a ostražitě ogiera pozoroval. Doufal, že to bude Loial pokládat za vyprávění o nočních můrách. Světlo vědělo, že to všechno znělo jako noční můry, nebo aspoň dost odpudivě, aby z toho každý měl noční můry. Možná si bude Loial myslet, že jenom blázní. Možná...

„Ta’veren,“ prohlásil Loial.

Rand zamrkal. „Cože?“

„Ta’veren.“ Loial se tlustým prstem podrbal za špičatým uchem a pokrčil rameny. „Starší Haman vždycky říkal, že nikdy neposlouchám, ale občas jsem poslouchal. Občas. Víš, jak je tkán vzor, že ano?“

„Nikdy jsem o tom nějak zvlášť nepřemýšlel,“ řekl Rand pomalu. „Prostě je.“

„Um, ano, no dobře. Ne tak přesně. Víš, kolo času tká vzor věků, a vlákna, která používá, jsou životy. Ale není to dáno přesně, tedy vzor, aspoň ne vždycky. Pokud se nějaký člověk pokusí změnit běh svého života a vzor na to má místo, kolo prostě tká dál a vetká i tu změnu. Pro malé změny je vždycky místo, ale občas vzor velkou změnu jednoduše nepřijme, bez ohledu na to, jak se budeš snažit. Chápeš?“

Rand kývl. „Mohl bych žít na statku nebo v Emondově Roli, a to by byla malá změna. Kdybych se ale chtěl stát králem...“ Zasmál se a Loial se usmál od ucha k uchu. Zuby měl bílé a velké jako dláta.

„Ano, to je ono. Ale občas si změna vybere tebe, nebo to za tebe rozhodne kolo. A občas kolo ohne životní vlákno, někdy i víc, tak, že jsou všechna okolní vlákna nucena ovinout se kolem něj, a to přinutí další vlákna změnit směr, a ta zase další, a tak pořád dál. Ten první ohyb vytváří síť, to je ta’veren, a neexistuje nic, co bys mohl udělat, abys to změnil, ne dokud se nezmění sám vzor. Síť – ta’maral’eilen se jmenuje – může vydržet pár týdnů, nebo i celá léta. Může zahrnovat město, nebo dokonce celý vzor. Artuš Jestřábí křídlo byl ta’veren. Taky třeba Luis Therin Rodovrah, myslím.“ Burácivě se zachechtal. „Starší Haman by na mě byl hrdý. On pořád žvanil a cestopisné knihy byly mnohem zajímavější, ale občas jsem ho poslouchal.“

„To je všechno hezké,“ namítl Rand, „ale nechápu, co to má společného se mnou. Já jsem ovčák, ne Artuš Jestřábí křídlo. A Mat taky ne, ani Perrin. Je to prostě... směšné.“

„Neříkal jsem, že jsi něco takového, ale skoro cítím, jak vzor víří, už jenom jak tě tady poslouchám, a to nemám nadání. Ty jsi ta’veren, rozhodně. Ty, a tvoji přátelé možná taky.“ Ogier se odmlčel a zamyšleně si mnul kořen širokého nosu. Nakonec si pro sebe kývl, jako by se k něčemu rozhodl. „Přál bych si cestovat s tebou, Rande.“

Rand chvíli jenom zíral a přemítal, zda slyšel správně. „Se mnou?“ vyjekl, když opět našel řeč. „Copak jsi neslyšel, co jsem říkal o...?“ Náhle se ohlédl ke dveřím. Byly zavřené a dost silné, aby každý na druhé straně slyšel jenom mumlání, i kdyby se snažil poslouchat s uchem přitisknutým ke dřevěným deskám. Přesto ztlumil hlas. „O tom, co mě pronásleduje? Stejně, myslel jsem, že jsi chtěl vidět ty vaše stromy.“

„V Tar Valonu je velice hezký háj, a doslechl jsem se, že Aes Sedai o něj stále pečují. Kromě toho, nechci vidět jenom háje. Třeba nejsi druhý Artuš Jestřábí křídlo, ale nějakou dobu se podle tebe bude tvarovat alespoň část světa, možná se to děje již nyní. Dokonce i starší Haman by to chtěl vidět.“

Rand zaváhal. Bylo by dobré mít někoho s sebou. Tak, jak se Mat choval, znamenalo, že být s ním bylo jako být sám. Ogierova přítomnost ho uklidňovala. Možná byl podle ogierského vnímání času mladý, ale zdál se klidný jako skála, přesně jako Tam. A Loial byl na všech těch místech a znal i další. Rand se podíval na ogiera, jak tam tak seděl a jeho široký obličej byl ztělesněním trpělivosti. Seděl tam, vsedě pořád vyšší než většina lidí vestoje. Jak schováš někoho, kdo má skoro dva a půl sáhu na výšku? Rand si povzdechl a zavrtěl hlavou.

„Myslím, že to není dobrý nápad, Loiale. Dokonce i když nás tu Moirain najde, celou cestu do Tar Valonu budeme v nebezpečí. A jestli nás nenajde...“ Jestli nás nenajde, tak je mrtvá a všichni ostatní taky. Rand se otřásl. Egwain není mrtvá a Moirain je najde.

Loial se na něj soucitně podíval a dotkl se jeho ramene. „Jsem si jistý, že tvoji přátelé jsou v pořádku, Rande.“

Rand vděčně kývl. Hrdlo měl příliš stažené, aby mohl promluvit.

„Popovídáš si se mnou aspoň občas?“ Loial si povzdechl, znělo to jako zarachocení. „A třeba si zahrajeme dámu? Kromě mistra Gilla jsem s nikým nemluvil už celé dny, a on je většinou hrozně zaneprázdněný. Zdá se, že ho kuchařka zcela nemilosrdně prohání. Třeba skutečně vlastní hostinec ona?“

„Jistě, přijdu.“ Rand mluvil ochraptěle. Odkašlal si a pokusil se o úsměv. „A jestli se setkáme v Tar Valonu, můžeš mi ukázat tamní háj.“ Musí být v pořádku. Světlo, dej, ať jsou v pořádku.