2 Cizinci

Když Rand s Matem nesli síní první sudy, pantáta al’Vere už ze sudu uloženého u stěny plnil dva poháry svým nejlepším tmavým pivem, které si sám vařil. Na sudu se povalovala Číča, žlutá kočka z hostince, oči mela zavřené a ocásek ovinutý kolem tlapek. Tam stál před velkým krbem obloženým štípaným kamenem, a tabákem z nablýskané plechovky, kterou měl hostinský vždycky položenou na prosté krbové římse, si nacpával fajfku. Krb sahal přes půl stěny velké čtvercové místnosti, s překladem ve výši ramen, a praskající Oheň vyháněl ze síně mráz.

Rand čekal, že v rušný den před oslavami najde šenk až na Brana, svého otce a kočku prázdný, ale byli tu čtyři další členové vesnické rady včetně Cenna. S poháry v rukou posedávali v židlích s vysokými opěradly před ohništěm a kolem hlav se jim vinul modrošedý kouř. Pro jednou se ani na jedné desce pro dámu nehrálo a Branovy knihy nečinně stály na poličce naproti krbu. Muži spolu dokonce ani nehovořili, jenom mlčky zírali do korbelů s pivem, nebo si netrpělivě poklepávali troubelemi o zuby a čekali, až se k nim připojí Bran s Tamem.

V těchto dnech mela starosti městská rada nejen v Emondově Roli, ale nejspíš i v Hlídce a v Devenském Průseku. Dokonce i v Tarenském Povozu, i když, kdo ví, co se lidem z Tarenského Povozu vůbec honí hlavou.

Jenom dva z mužů před krbem, Haral Luhhan, kovář, a Jon Thane, mlynář, se na chlapce aspoň podívali, když tito vstoupili. Pantáta Luhhan se však nejen podíval. Kovář měl paže silné jako vetšina mužů stehna, s provazci vypracovaných svalů, a stále ještě na sobě měl dlouhou koženou zástěru, jako by na schůzi přispěchal rovnou od kovadliny. Zamračil se na oba hochy, pak se schválně narovnal a znovu se plně soustředil na nacpávání fajfky.

Rand zvědaví zpomalil a málem vyjekl, když ho Mat nakopl do kotníku. Jeho přítel naléhavě kývl směrem ke dveřím v zadní části síně a spěchal bez čekání dál. Rand ho s mírným kulháním o něco pomaleji následoval.

„Co to mělo znamenat?“ chtěl vědět, jakmile se dostal do chodby vedoucí do kuchyně. „Skoro jsi mi zlomil…“

„Je to starej Luhhan,“ řekl Mat a přes Randovo rameno nahlédl do šenku. „Myslím, že mě podezírá, že jsem…“ Prudce se zarazil, protože z kuchyně vyrazila panímáma al’ Vereová, a za ní se linula vůně čerstvě upečeného chleba.

Na podnose nesla křupavé bochníky, které ji proslavily po celé Emondově Roli, a také talíře s nakládanou zeleninou a sýrem. Jídlo Randovi náhle připomnělo, že než ráno vyjeli ze statku, snědl jenom patku chleba. Zakničelo mu v žaludku, což ho poněkud uvedlo do rozpaků.

Panímáma al’Vereová, štíhlá žena se silným copem prošedivělých vlasů přehozeným přes rameno, se na oba mateřsky usmála. „V kuchyni je tohohle víc, jestli máte hlad, a já ještě nepoznala kluka vašeho věku, který by hlad Neměl. Jiného věku vlastně taky ne, když už jsme u toho. Jestli je máte radši, peču dneska medové koláčky.“

Byla jednou z mála provdaných žen kolem, které se nikdy nesnažily dělat Tamovi dohazovačku. K Randovi se chovala mateřsky, a kdykoliv šel kolem hostince, věnovala mu rychlý úsměv a kus něčeho k zakousnutí, ale stejně se chovala ke všem zdejším mládencům. Pokud se na něj občas podívala, jako by chtěla udělat něco víc, nedostala se nikdy dál než k pohledům, za což jí byl Rand hluboce vděčný.

Aniž by čekala na odpověď, odkráčela do šenku. Okamžitě se ozvalo šoupání židlí na podlaze, jak muži vstávali, a radostné výkřiky Kvůli čerstvému chlebu. Byla v Emondově Roli široko daleko nejlepší kuchařkou, a v okruhu několika mil nebylo muže, který by ochotně nezasedl za její stůl.

„Medový koláčky,“ olízl se Mat.

„Potom,“ připomněl mu pevně Rand, „nebo to nikdy nedoděláme.“

Nad schody do sklepa, vedle dveří do kuchyně, visela rozsvícená lampa, další pak vytvářela jezírko světla v místnosti s kamennými stěnami pod hostincem a zaháněla temnotu do nejvzdálenějších koutů. Podél stěn a na podlaze stály dřevěné držáky a v nich ležely soudky s brandy a moštem a větší sudy s pivem a vínem, z nichž některé již byly naražené. Mnoho vinných sudů si Bran al’Vere vlastnoručně popsal křídou, takže bylo jasné, kdy víno koupil, který forman mu ho dovezla, ve kterém městě bylo vyrobeno, ale všechny sudy piva a brandy pocházely od sedláků z Dvouříčí nebo od samotného Brana. Formani a nikdy i kupci občas přiváželi brandy či pivo zvenčí, ale to nikdy nebylo tak dobré, a kromě toho stálo celé jmění, a nikdy se ho nikdo nenapil víc než jednou.

„Takže,“ prohlásil Rand, když položili soudky do držáků, „cos to udělal, že se teď musíš pantátovi Luhhanovi vyhýbat?“

Mat pokrčil rameny. „Nic, vážně. Řekl jsem Adanovi al’Caarovi a těm jeho kamarádům, co jim ještě visí nudle u nosu – Evinu Finngarovi a Dagu Coplinovi – že někteří sedláci Viděli strašidelný psy, co jim z tlamy šlehá Oheň a běhají po lese. Zbaštili to jako smetanu.“

„A pantáta Luhhan se na tebe zlobí Kvůli tomuhle?“ podivil se Rand.

„No, ne tak docela.“ Mat se odmlčel a zavrtěl hlavou. „Víš, posypal jsem dva z jeho psů moukou, až byli úplně bílí. Pak jsem je pustil u Dagova domu. Jak jsem měl vědět, že poběží rovnou domů? To vážně není moje chyba. Kdyby panímáma Luhhanová nenechala otevřený dveře, nebyli by se bejvali dostali dovnitř. Není to, jako že jsem chtěl, aby měli mouku po celým domě.“ Mat se uchechtl. „Slyšel jsem, že starýho Luhhana a ty psy, všechny tři, vyhnala z domu koštětem.“

Rand sebou trhl a zároveň se rozesmál. „Kdybych byl na tvém místě, dělal bych si větší starosti s Alsbet Luhhanovou než s kovářem. Alsbet je skoro stejně silná, zato mnohem vzteklejší. Ale stejni na tom nezáleží. Když půjdeš dost rychle, možná si tě ani nevšimne.“ Matův výraz říkal, že si nemyslí, že by byl Rand vtipný.

Nicméně když se vraceli síní, Mat nijak spěchat nemusel. Šestice mužů si přitáhla židle ke krbu. Tam, zády k ohni, hovořil tichým hlasem a ostatní se předkláněli, aby jim nic neuniklo, a poslouchali tak napjatě, že by si nejspíš nevšimli, ani kdyby nikdo prohnal šenkem stádo ovcí. Rand k nim chtěl přistoupit a poslechnout si, o čem to mluví, ale Mat ho zatahal za rukáv a upřel na něj bolestínský pohled. Rand ho s povzdechem následoval ven k povozu.

Při návratu do chodby našli na vrcholku schodiště tác a ve vzduchu se vznášela sladká vůně horkých medových koláčků. Byly tu také dva poháry a džbánek svařeného jablečného vína, z něhož se ještě kouřilo. Přes své předsevzetí počkat se Rand přistihl, jak se poslední dvě cesty mezi vozem a sklepem snaží udržet soudek a zároveň zvednout koláček.

Položil poslední soudek do držáku, otřel si drobky ze rtů, a zatímco Mat skládal svůj náklad, poznamenal: „A teď ten kejkl...“ Na schodech zadupaly kroky a do sklepa vpadl Evin Fínngar, z jehož baculaté tváře vyzařovala touha rozdělit se o novinky. „Ve vesnici jsou cizinci.“ Popadl dech a kysele se zadíval na Mata. „Žádný strašidelný psy jsem neviděl, ale slyšel jsem, že někdo posypal moukou psy pantáty Luhhana. Taky jsem slyšel, že panímáma Luhhanová ví, po kom se má poohlídnout.“

Léta, která Randa s Matem dělila od Evina, jemuž bylo teprve čtrnáct, obvykle stačila, aby se na všechno, co Evin řekl, dívali spatra. Tentokrát si ale vyměnili poplašený pohled a promluvili oba najednou.

„Ve vesnici?“ zeptal se Rand. „Ne v lese?“

Mat hned dodával: „měl černej plášť? Viděls mu do tváře?“ Evin se nejistě podíval z jednoho na druhého, a když k němu Mat hrozivě vykročil, spěšně dodával: „jasně, že jsem mu viděl do tváře. A plášť má zelený. Nebo možná šedý. Mění se. Vypadá to, že vždycky, když se zastaví, vybledne. Občas ho dokonce ani nevidíš, i když se díváš přímo na něj, dokud se nepohne. A ona ho má modrý jako nebe a desetkrát pěknější než všechny slavnostní šaty, co jsem kdy viděl. Taky je desetkrát hezčí než všechny ženský, co jsem kdy viděl. Je to urozená dáma, jako v těch příbězích. Musí být.“

„Ona?“ vyjekl Rand. „O kom to mluvíš?“ Zíral na Mata, který si položil obě ruce na hlavu a zavřel oči.

„To jsou ti, co jsem ti o nich chtěl říct,“ mumlal Mat, „než jsi mě dostal do...“ Zarazil se, otevřel oči a upřeně se zadíval na Evina. „Přijeli Včera večer,“ dodal Mat po chvíli, „a vzali si pokoje tady v hostinci. Viděl jsem je jet dovnitř. Jejich koně, Rande. Nikdy jsem neviděl tak vysoký koně, ani tak štíhlý. Vypadají, že by mohli běžet věčně. Myslím, že on pracuje pro ni.“

„Je ve službě,“ vložil se mu do řeči Evin. „říká se tomu být ve službě, v těch příbězích.“

Mat pokračoval, jako by Evin vůbec nepromluvil. „No, rozhodně se jí klaní a dělá, co ona řekne. Jenom nevypadá jako najatej sluha. Možná je to voják. Podle toho, jak nosí meč, jako by byl jeho součástí, jako ruka nebo noha. Kupecký strážci vedle něj vypadají jako voříšci. A ona, Rande. Nikdy jsem si někoho takovýho ani nedokázal představit. Ta je dokonce mimo příběhy. Je jako… jako…“ Mat se odmlčel a věnoval Evinovi kyselý pohled. „...Jako urozená dáma,“ dokončil s povzdechem.

„Kdo to teda je?“ chtěl vědět Rand. Kromě kupců, kteří sem jednou ročně zajížděli, aby nakoupili tabák a vlnu, a formanů do Dvouříčí ještě nikdy nezavítal nikdo přespolní, nebo skoro nikdy. Možná do Tarenského Povozu, ale nikdy ne tak daleko na jih. Většina kupců a formanů sem navíc jezdila celá léta, takže se nepočítali mezi cizince. Jenom nebyli místní. Bylo to dobrých pět let, co do Emondovy Role naposled zavítal skutečný cizinec, a ten se snažil ukrýt před nějakými potížemi v Baerlonu, které nikdo v dědině nepochopil. Nezůstal dlouho. „A co chtějí?“

„Co chtějí?“ vyjekl Mat. „Je mi jedno, co chtějí. Cizinci, Rande, a cizinci, o jakých se ti nikdy ani nesnilo. Jen si to představ!“ Rand otevřel ústa a zase je zavřel, aniž by promluvil. Jezdec v černém plášti ho znervóznil, asi jako kočka na psích dostizích. Vypadalo to prostě jako děsivá souhra náhod, tři cizinci ve vesnici zároveň. Tři, pokud plášť toho chlapíka, který měnil barvy, nikdy nečernal.

„Jmenuje se Moirain,“ řekl Evin do náhlého ticha. „Slyšel jsem, jak to říká. Moirain, tak ji oslovoval. Urozená paní Moirain. On se jmenuje Lan. Vědmě se možná nelíbí, ale mně ano.“

„próz myslíš, že se Nyneivě nelíbí?“ podivil se Rand.

„Ráno požádala vědmu, aby jí ukázala cestu,“ vysvětloval Evin, „a oslovila ji ‚dítě‘.“ Rand s Matem tiše hvízdli mezi zuby a Evin si ve spěchu, aby to všechno vyložil, začal šlapat na jazyk. „Paní Moirain nevěděla, že je to Vědma. Když to zjistila, hned se Nyneivě omluvila. To teda jo. A ptala se na něco kolem bylinek a na to, kdo je kdo v Emondově Roli, a byla stejně uctivá jako každá jiná žena ve vsi – dokonce víc než některý. Pořád se na něco ptá, jak jsou lidi starý, jak dlouho bydlí tam, kde bydlí, a... och, já ani nevím, na co všechno. No, Nyneiva odpovídala, jako kdyby kousla do zelený sladkůvky. Pak, když urozená paní Moirain odešla, Nyneiva se za ní dívala jako… no, rozhodně ne přátelsky, to vám povídám.“

„A to je všechno?“ zeptal se Rand. „Znáš Nyneiviny nálady. Když ji loni Cenn Buie oslovil dítě, praštila ho po hlavě holí, a on je ve vesnické radě, a kromě toho je dost starý na to, aby byl jejím dědečkem. Nyneiva vzplane Kvůli kdečemu, a nikdy se nezlobí dýl, než zahne za roh.“

„Na mě je i to moc dlouho,“ zamumlal Evin.

„mně je jedno, do koho Nyneiva buší,“ zařehtal se Mat, „pokud to nejsem já. Tohle bude nejlepší Bel Tin ze všech. Kejklíř, dáma – kdo by mohl chtít víc? Kdo potřebuje ohňostroj?“ „Kejklíř?“ vyhrkl Evin, a hlas mu prudce stoupl.

„No tak, Rande,“ pokračoval Mat a mladšího chlapce si nevšímal. „Tady jsme už hotoví. Musíš se na toho chlápka podívat.“ Vyběhl po schodech. Evin se škrábal za ním a volal: „vážně je tady Kejklíř, Mate? To není jako ty strašidelný psi, že ne? Nebo ty žáby?“

Rand se zastavil na tak dlouho, aby zhasil lampu, a pak spěchal za nimi.

V síni se k ostatním před krbem připojili Rowan Hurn a Samel Crawe, takže tu byla celá vesnická rada. Právě hovořil Bran al’ Vere, a svůj obvykle rázný hlas ztišil tak, že za sražené židle dolehlo jenom bručivé mumlání. Starosta svá slova zdůrazňoval tím, že si ukazovákem klepal do dlaně druhé ruky a Očima jezdil od jednoho muže k druhému. Ti všichni souhlasně přikyvovali, ať už vykládal cokoliv, i když Cenn poněkud váhavěji než ostatní.

To, jak měli všichni hlavy dohromady, mluvilo jasněji než namalované znamení. Ať už mluvili o čemkoliv, hodilo se to pouze pro uši vesnické rady, aspoň prozatím. Rozhodně by se jim nelíbilo, kdyby se Rand pokusil poslouchat. Váhavě se tedy vydal ven. Pořád tu ještě byl potulný Kejklíř. A ti cizinci.

Venku zatím zmizela Bela s vozíkem, Hu nebo Tad, podomci z hostince, ji odvedli pryč. Mat s Evinem stáli pár kroků od předních dveří hostince, dívali se na sebe a pláště jim povlávaly ve větru.

„Tak naposled,“ štěkal Mat, ,“já si z tebe neutahuju. Je tady kejklíř. A teď běž pryč. Rande, řekl bys tomuhle ňoumovi, že mluvím pravdu, takže mi má nechat na pokoji?“

Rand si přitáhl plášť a vykročil, aby Mata podpořil, ale slova mu odumřela na rtech, protože se mu zježily vlasy. Znovu ho kdosi pozoroval. Vůbec se to nepodobalo pocitu, který v něm vyvolal onen zakuklený jezdec, ale taky to nebylo právě příjemné, zvláště tak brzy po onom prvním setkání.

Rychlý pohled na Trávník mu prozradil pouze to, co už viděl předtím – hrály si tam děti, lidé připravovali oslavu a nikdo se nedíval jeho směrem. Jedle už stála a čekala. V bočních uličkách se honily děti a pokřikovaly na sebe. Všechno bylo tak, jak být mělo. Kromě toho, že ho někdo sledoval.

Pak ho cosi přimělo, aby se otočil a zvedl zrak. Na kraji taškové střechy hostince se usadil velký krkavec a v poryvech větru z hor se trochu kymácel. Hlavu měl nakloněnou na stranu a jedno černé, korálkové oko upíral… na něj, pomyslel si Rand. Polkl a náhle v něm vzplál hněv, prudký a divoký.

„Špinavej mrchožroute,“ zamumlal.

„Už mě unavuje, jak na mně pořád někdo kouká,“ zavrčel Mat, a Rand si uvědomil, že jeho přítel stojí vedle něj a taky se mračí na krkavce.

vyměnili si pohledy a pak se oba sehnuli pro kámen.

Dva kameny vylétly přesně na cíl… a krkavec uhnul stranou a kameny prosvištěly místem, kde před chviličkou stál. Jednou mávl křídly, znovu naklonil hlavu a upřel na ně své netečné černé oko. Nijak se nepolekal, ani nedával najevo, že by se snad něco bylo přihodilo.

Rand na ptáka ohromeně zíral. „Už jsi nikdy viděl krkavce, který by udělal tohle?“ zeptal se tiše.

Mat zavrtěl hlavou, aniž by od krkavce odtrhl zrak. „Nikdy. A žádnýho jinýho ptáka taky ne.“

„Odporný pták,“ ozval se za nimi ženský hlas, který i přes zřejmou nechuť zněl melodicky, „nikdy se jim nedá věřit.“

Krkavec se s pronikavým výkřikem vrhl do vzduchu tak divoce, že ze střechy na zem spadla dvě jeho pera.

Rand s Matem se překvapeně otočili a sledovali ptáka, jenž rychle zamířil přes Trávník směrem k pohoří Oparů, jehož vrcholky byly zahalené v oblacích, letěl přes Západní polesí, až se zmenšil v pouhou tečku na západě a pak úplně zmizel z dohledu.

Randovi padl pohled na ženu, která promluvila. Ona také sledovala odlétajícího krkavce, ale teď se obrátila zpátky k nim a jejich oči se setkaly. Rand se dokázal jenom dívat. Musela to být urozená paní Moirain, a mela všechno, co Mat s Evinem říkali, že má, všechno a ještě něco navíc.

Když se Rand doslechl, že Nyneivu oslovila dítě, představil si ji jako stařenu, ale to ona nebyla. Rand aspoň nedokázal její věk určit. Nejdřív si myslel, že je asi tak stejného stáří jako Nyneiva, ale čím déle se na ni díval, tím víc mu Připadalo, že je starší. Její velké tmavé očí měly zcela dospělý výraz, a z jejího výrazu bylo zřejmé, že si je vědoma toho, že nikdo nemládne. Její oči Randovi na chviličku připadaly jako hluboké tůně, které se ho chystají pohltit. Bylo mu také jasné, próz o ní Mat s Evinem tvrdili, že je jako dáma z příběhů. Nesla se půvabně a jako někdo, kdo je zvyklý rozkazovat, až se Rand cítil neohrabaný a nejistý. Sahala mu sotva k bradě, ale byla taková osobnost, že mu její výška připadala jako jedině správná, a on se cítil nehezky vysoký.

rozhodně se nepodobala nikomu, koho kdy viděl předtím. Tvář a vlasy, které jí v měkkých vlnách splývaly na ramena, jí lemovala široká kapuce pláště. Rand v životě neviděl dospělou ženu s rozpuštěnými vlasy. Každá dívka ve Dvouříčí dychtivě čekala, až ženský kroužek prohlásí, že už je dost stará na to, aby mohla nosit cop. A šaty mela stejně zvláštní. Plášť mela z nebesky modrého sametu, hustě vyšívaný stříbrem, kteroužto výšivku všude kolem okrajů tvořily lístky, propletené větvičky a květy. Šaty se jí při chůzi slabě leskly, byly modré a o něco tmavší než plášť s krémovým prolamováním. Kolem krku jí visel náhrdelník z těžkých zlatých článků, zatímco jiný zlatý řetízek, tentokrát velice tenký, mela vpletený do vlasů a na čele jí přidržoval jiskřící modrý kámen. Kolem těla mela obtočený široký pás spletený ze zlata a na prostředníku levé niky mela zlatý prsten ve tvaru hada zakousnutého do vlastního ocasu. Rand takový prsten rozhodně nikdy neviděl, Nicméně poznal Velkého hada, což byl symbol pro věčnost, dokonce ještě starší než kolo času.

hezčí než všechny slavnostní šaty, říkal Evin, a měl pravdu. Ve Dvouříčí se takhle nikdo neoblékal. Nikdy.

„Dobré ráno, paní… ach… urozená paní Moirain,“ řekl Rand. Nad tím zaškobrtnutím mu zahořely tváře.

„Dobré ráno, urozená paní Moirain,“ zopakoval Mat poněkud plynuleji, i když jenom o trochu.

Ona se usmála a Rand se přistihl, jak přemýšlí nad tím, zda by pro ni nemohl něco udělat, něco, co by mu posloužilo jako důvod, aby mohl zůstat v její blízkosti. Taky věděl, že se usmívá na ně na všechny, ale jemu to Připadalo, že její úsměv patří pouze jemu. Mat se přihlouple usmíval.

„Znáte moje jméno,“ řekla, a znělo to potěšeně. Jako kdyby její přítomnost, byť kratičká, pak ve vesnici nesloužila jako námět k hovorům celý rok! „Ale musíte mi říkat Moirain, ne urozená paní. A jak se jmenujete vy?“

Evin přiskočil dřív, než mohli promluvit ostatní. „Já se jmenuju Evin Finngar, má paní. To já jim řekl, jak se jmenujete. Proto to vědí. Slyšel jsem, jak vám tak říká Lan, ale neposlouchal jsem schválně. Do Emondovy Role ještě nikdy nikdo takový, jako vy, nepřijel. Je tu taky na Bel Tin potulný Kejklíř. A dneska jsou Jarnice. Přijdete k nám do domu? Moje máma má jablečný koláče.“

„ještě uvidím,“ odpověděla Moirain a položila Evinovi ruku na rameno. V ojích se jí pobaveně jiskřilo, i když to nijak nedávala najevo. „Nevím, jestli se mohu srovnávat s kejklířem, Evine. Ale musíš mi říkat Moirain.“ V očekávaní se zadívala na Randa s Matem.

„Já jsem Matrim Cauthon, pa... ach... Moirain,“ vypravil ze sebe Mat. Ztuha, trhaně se poklonil, a když se narovnal, byl ve tváři celý rudý.

Randa napadlo, zda by neměl udělat něco podobného, tak jak to v příbězích muži dělávali, ale s Matovým příkladem se jenom představil. aspoň si tentokrát nešlapal na jazyk.

Moirain se z něj podívala na Mata a zase zpátky. Rand si pomyslel, že se usmívá, lehce pozvedla koutky úst, úplně stejně jako Egwain, když mela nějaké tajemství. „Dokud budu v Emondově Roli, mohla bych čas od času potřebovat menší pomoc,“ poznamenala Moirain. „Nechtěli byste pro mě třeba něco udělat?“ Zasmála se, jak všichni najednou vyhrkli na souhlas. „Tady,“ pravila, a Randa překvapila, protože mu do dlaně vtiskla minci a Oběma svýma rukama mu dlaň pevně zavřela.

„To není nutné,“ začal Rand, ale ona jeho námitky zarazila, dala minci i Evinovi a pak stiskla Matovi ruku stejně, jako to udělala s Randem.

„Jistěže je,“ řekla. „Nemohu po vás chtít, abyste pracovali zadarmo. Považujte to za památku a noste to při sobě, abyste nezapomněli, že jste slíbili přijít, až vás o to požádám. teď je mezi námi pouto.“

„Nikdy na to nezapomenu,“ vypískl Evin.

„později si budeme muset promluvit,“ pokračovala Moirain, „a vy mi o sobě musíte všechno povyprávět.“

„Urozená paní... totiž Moirain?“ zeptal se Váhavě Rand, když se otáčela. Moirain se zastavila a ohlédla se přes rameno, a Rand musel Nejdřív polknout, než mohl promluvit. „próz jste přijela do Emondovy Role?“ Její výraz se nezměnil, ale Rand si náhle přál, aby se byl neptal, i když nedokázal říci próz. Snažil se to rychle vysvětlit. „Nechtěl jsem být hrubý. Mrzí mě to. Já jenom, že do Dvouříčí nikdo nejezdí, jenom kupci a formani, když není moc hluboký sníh, aby se sem z Baerlonu dostali. Skoro nikdo. určitě ne nikdo jako vy. Kupečtí strážní občas říkají, že tohle je konec světa, a já si myslím, že každému, kdo není odsud, to tak musí připadat. Jenom jsem byl zvědavý.“

Tehdy se pomalu přestala usmívat, jako by si cosi připomněla. Na chvilku se na něj prostě jenom dívala. „Studuji dějiny,“ řekla nakonec, „a sbírám staré příběhy. Tohle místo, kterému říkáte Dvouříčí, mě vždycky velice zajímalo. občas jsem narazila na příběhy, které se tu kdysi velmi dávno odehrály, tady a na jiných místech.“

„příběhy?“ podivil se Rand. „Co se kdy mohlo přihodit ve Dvouříčí, aby to zajímalo někoho jako – chci říct, co se tu kdy mohlo přihodit?“

„A jak jinak byste tomu chtěla říkat, než Dvouříčí?“ dodal Mat. „Tak se tomu tady říkalo vždycky.“

„Jak se kolo času otáčí,“ vykládala Moirain s nepřítomným pohledem napůl pro sebe, „místa mají různá jména. Lidé mají mnoho jmen, mnoho tváří. Různé tváře, ale vždycky je to stejný člověk. A přesto nikdo nezná velký vzor, který kolo tká, dokonce ani vzor věku. Můžeme se jenom dívat, studovat a doufat.“

Moirain opět soustředila pozornost na ně a všichni tři hoši se trochu otřásli, jako by se probouzeli. „později si promluvíme,“ slíbila Moirain. Nikdo z chlapců nepromluvil. „později.“ Zamířila k Vozovému mostu a zdálo se, že se spíš vznáší nad zemí, než že po ní kráčí, a plášť se kolem ní vzdouval jako křídla.

Jak odešla, vydal se za ní od hostince vysoký muž, kterého si Rand předtím nevšiml. Ruku měl položenou na dlouhém jílci meče. Šaty měl tmavošedozelené a průběžně měnily barvu víc dozelena nebo došeda, a jeho plášť, jak povlával ve větru, procházel odstíny od šedé přes zelenou až k hnědé. Občas skoro zmizel, ten jeho plášť, měně barvu podle toho, co leželo za ním. Vlasy měl onen muž dlouhé, na spáncích prošedivělé, a přidržoval mu je úzký kožený řemínek. Tvář měl jako vytesanou z kamene, ošlehanou, ale i přes své šediny bez vrásek. Když se pohnul, Randovi Okamžitě přišel na mysl vlk.

Když procházel kolem tří mládenců, přejel je pohledem, a oči měl studené a modré jako svítání uprostřed zimy. Bylo to, jako by je v duchu zvažoval, a na tváři se mu přitom neobjevil ani náznak toho, co mu pomyslná závaží prozradila. Zrychlil, dokud nedostihl Moirain, a pak zpomalil a vyrovnal krok s ní, přičemž se k ní naklonil, aby jí něco řekl. Rand konečně vydechl, netuše, že tak dlouho zadržoval dech.

„To byl Lan,“ oznámil chraptivě Evin, jako by také na chvíli přestal dýchat. Byl to ten pohled. „Sázím se, že je to strážce.“

„Nebuď labuť,“ zasmál se Mat, ale byl to dost roztřesený smích. „Strážci jsou jenom povídačky. A stejně, strážci mají meče a brnění zdobené zlatem a drahokamy a všechen čas tráví na severu ve Velké Morně, kde bojují se zlem a s trolloky a tak.“

„Mohl by to být strážce,“ trval na svém Evin.

„Viděls na něm nějaký zlato nebo drahokamy?“ posmíval se Mat. „Máme snad ve Dvouříčí nějaký trolloky? Máme ovce. Rád bych věděl, co se tu mohlo stát, že to zajímá někoho, jako je ona.“

„Něco se přihodit mohlo,“ podotkl pomalu Rand. „Povídá se, že hostinec je tu tisíc let, možná víc.“

„Tisíc let ovcí,“ prohlásil Mat.

„Stříbrný groš!“ vykřikl Evin. „Dala mi celý stříbrný groš! Jen si představte, co si za něj můžu koupit, až přijede forman.“

Rand otevřel ruku, prohlédl si minci, kterou dostal, a málem ji překvapením upustil. Velkou stříbrnou minci s vyraženým obrázkem ženy s plamenem na dlani obrácené vzhůru sice nepoznal, ale dívával se, když Bran al’Vere vážíval mince, které kupci přiváželi z tuctu různých zemí, a měl hrubou představu o její hodnotě. Za tolik stříbra by si mohl kdekoliv ve Dvouříčí koupit slušného koně a ještě by mu něco zbylo.

Podíval se na Mata a viděl, že se tváří stejně ohromeně, jako se musel tvářit i on. Naklonil ruku tak, aby jeho peníz viděl Mat, ale ne Evin, a tázavě pozvedl obočí. Mat kývl, a chvíli na sebe oba hleděli s rozpačitým úžasem.

„Jakou práci to chtěla?“ zeptal se Rand nakonec.

„Nevím,“ řekl pevně Mat, „a je mi to také jedno. Stejně ho neutratím. Ani až dorazí forman.“ S tím strčil minci do kapsy kabátu.

Rand kývl a pomalu udělal to stejné se svou. Nebyl si jistý proč, ale jaksi mu připadalo, že Mat udělal správnou věc. Peníz by utratit neměl. Ne, když pocházel od ní. Nemohl si vzpomenout, nač bylo ještě stříbro dobré, ale...

„Myslíš, že bych si svůj měl taky nechat?“ Na Evinově tváři se zračila bolestná nerozhodnost.

„Jistě, jestli chceš,“ řekl Mat.

„Myslím, že ti ho dala, abys ho utratil,“ dodával Rand.

Evin se zadíval na minci, pak zavrtěl hlavou a nacpal si stříbrný groš do kapsy. „Nechám si ho,“ prohlásil lítostivě.

„Ještě pořád je tu kejklíř,“ poznamenal Rand a mladší hoch se rozzářil.

„Teda jestli se probudí,“ dodal Mat.

„Rande,“ zeptal se Evin, „vážně tu je kejklíř?“

„Uvidíš,“ odpověděl se smíchem Rand. Bylo jasné, že Evin neuvěří, dokud potulného kejklíře neuvidí na vlastní oči. „Dřív nebo později bude muset sejít dolů.“

Přes Vozový most se k nim donesl křik, a když se Rand podíval, aby viděl, co se děje, rozesmál se z celého srdce. Hemžící se dav vesničanů, od šedovlasých starců k batolatům, která sotva chodila, provázel k mostu vysoký vůz. Mohutný povoz táhlo osm koní a na plátěném přehozu zvenčí visely uzlíky jako hrozny vína. Forman konečně dorazil. Cizinci a potulný kejklíř, ohňostroj a forman. Tohle bude vůbec ten nejlepší Bel Tin.

Загрузка...