Příliv Temnoty

16

„Pane! Pane, orkové jsou tady!“

Morev, velitel stráží, vtrhl do trůnního sálu. Král Terenas vzhlédl. „Cože?“ nevěnoval pozornost polekaným výkřikům šlechticů, kteří zde byli shromážděni na audienci. Vstal a pokynul veliteli, aby předstoupil. „Orkové jsou tady?“

„Ano, pane,“ odpověděl muž. Morev byl zasloužilý veterán, Terenas ho znal od mládí a byl překvapen, že ho vidí bledého a roztřeseného. „Museli přejít hory. Zatímco spolu hovoříme, shromažďují se na protějším břehu jezera!“ Terenas vyrazil z místnosti, rychle překonal chodbu a krátké schody nahoru, šel k nejbližšímu balkónu, který byl vedle královnina salónu. Když vešel, Lianne překvapeně vzhlédla, ale on beze slova otevřel dveře a vstoupil na balkón, Morev za ním.

Terenas zůstal stát, zcela ohromen. Balkón běžně poskytoval dech beroucí výhled na hory, které se tyčily nad jezerem. Hory tam samozřejmě stále byly, ale zeleň pod nimi byla pokryta černou masou, jež se neklidně pohybovala. Horda skutečně dorazila.

„Jak se to mohlo stát?“ dožadoval se král odpovědi. Morev stál vedle něj a zíral na děsivý výjev s otevřenou pusou. „Procházeli Alteracem. Jak to že je Perenolde nezastavil?“

„Určitě ho lehce přemohli, pane,“ odpověděl Morev s opovržením. Dokonce, i když byl ochromen hrůzou, dal najevo své mínění o alterackém králi a jeho vojácích. „Horské průsmyky jsou úzké a schopní vojáci by Hordu zadrželi. Pokud ale měli špatné rozkazy…“

Terenas se zamračil a potřásl hlavou. Jeho názor na Perenolda se shodoval s Morevovým. Nikdy se mu nelíbil, vždycky byl sobecký a prohnaný. Ale Hath, Perenoldův generál, byl schopný vojevůdce a dobrý bojovník. Kdyby to bylo na něm, sestavil by řádnou obranu. Ale kdyby od Perenolda dostal jiné rozkazy, pravděpodobně by uposlechl.

„Vyšlete do Alteraku posla,“ rozhodl nakonec, „a vojsko Aliance zpravte o naší situaci také. Později zjistíme, co se stalo,“ neobtěžoval se podotknout, že to vyžaduje, aby přežili. „Teď se musíme připravit. Shromážděte stráže, vyhlaste poplach a dostaňte všechny do města. Nemáme moc času.“ Ještě jednou se podíval na vzdálený břeh jezera, kde se temnota pomalu plazila kolem vodní hladiny. Času nebylo nazbyt.

Holubi se zprávami byli posláni vůdcům Aliance a na místo, kde se naposledy zdržovala alianční armáda. Jeden z nich přiletěl i do Stromgardu. Zpráva se rychle dostala k Thorasi Trollbaneovi, nevrlému stromgardskému králi.

„Cože?“ zařval Trollbane, když si zprávu přečetl, a vztekle hodil těžký dřevěný korbel, ze kterého popíjel pivo, na protější zeď. „Ten blázen! Co to udělal, nechal je projít?“ Trollbane opovrhoval Perenoldem. Nejen proto, že byli sousedé, a tudíž rivalové. Nesnášel ho. Perenolde byl jako slizký had, arogantní vyfintěný idiot. Měl by být ale schopný zadržet postupující armádu! Asi by ji nezastavil úplně, pokud byla Horda skutečně tak početná, jak tvrdil Lothar a také pozdější zprávy. Orkové by se nakonec probili skrz, ale mohl aspoň zpomalit jejich postup, způsobit jim ztráty a varovat Lordaeron včas, aby se mohl připravit. Pokud jsou orkové u jezera, nemůže Terenas dělat nic víc než zavřít brány a očekávat první vlnu útoku.

Trollbane začal přecházet po místnosti. Chtěl jít přátelům na pomoc, ale nebyl si jistý, jestli to je nejlepší tah. Terenas je skvělý stratég a jeho stráže patří k nejlepším v zemi, brány a hradby hlavního města jsou pevné a vysoké. Určitě vydrží nápor první vlny útoku. Kdyby se celá Horda dostala k jezeru a zaplavila město, znamenalo by to ohromné nebezpečí.

„Aby ho čert vzal!“ Trollbane udeřil pěstí do opěradla těžké židle. „Perenolde je měl zadržet! Měl nás aspoň varovat! Ani on není tak neschopný!“ odmlčel se, něco ho napadlo. Perenolde nikdy nebyl z Aliance nadšený. Spolu s Graymanem ji odmítali, Trollbane si to dobře pamatoval. Vybavil si jednání v hlavním městě s Terenasem, Lotharem a ostatními. Ano. Graymane odvrhl ten nápad, ale hlavně proto, že si myslel, že Gilneas zničí každého, kdo by byl tak hloupý, aby ho napadl. Ale Perenoldovi se nelíbila myšlenka na boj. Trollbane vždy pokládal souseda za strašpytla a zbabělce. Byl ochotný bojovat, když věděl, že má navrch, ale nikdy neriskoval. Vždyť to byl Perenolde, kdo navrhoval, aby nejdřív vyjednávali.

„Ten blázen! Ten podrazácký blázen!“ Trollbane nakopl židli, která přeletěla místnost. Udělal to, že? Vyjednával s Hordou! Trollbane věděl, že má pravdu. Perenolde se staral jenom o svoje bezpečí. Spaktoval by se i s ďáblem, kdyby tím zachránil své území. A přesně to se stalo. Proto se Horda dostala přes hory, aniž by to vyvolalo poplach. Proto Perenolde neodpovídal a nikoho nevaroval. Nechal je projít. Pravděpodobně mu slíbili, že ho po válce nechají na pokoji.

„Rargh!“ Trollbane byl tak rozzuřený, že nemohl ani mluvit. Sáhl po sekeře, která visela na obvyklém místě vedle jeho židle, a praštil s ní do stolu. Jedinou ranou ho rozlomil. „Já ho zabiju!“ zařval. Bojovníci a šlechtici strachem ucouvli a tím mu připomněli, že není sám. Osobní pomsta bude muset počkat. Nejdřív je tu válka.

„Shromážděte vojáky,“ rozkázal strážím. „Jdeme do Alteraku.“

„Ale pane,“ odpověděl kapitán stráží. „Polovinu vojáků jsme poslali s vojskem Aliance!“ Trollbane se zamračil. „Vemte všechny, které najdete.“

„Jdete jim na pomoc, pane?“ zeptal se jeden ze šlechticů.

„To záleží na tom,“ odpověděl Trollbane, potěžkal sekyru a usmál se na toho muže, „jak se to vezme.“

Anduin Lothar zvedl hledí přilby a rozhlédl se, protřel si oči a přejel mečem po těle mrtvého orka, aby zbraň očistil od krve a vnitřností, kterými byla pokryta.

„Tenhle je poslední, pane?“ zeptal se jeden z vojáků.

„To nevím, synku,“ odpověděl popravdě Lothar a stále očima prozkoumával les kolem. „Doufám, ale nespoléhal bych na to.“

„Kolik jich tady ještě je?“ otázal se další voják, uvolnil sekyru z orčího těla u svých nohou. Malá mýtina byla pokryta mrtvými těly, ne jen orky. Byla to nepěkná šarvátka, větve nad nimi byly příliš husté, takže se k nim wildhammerští trpaslíci s gryfy nedostali. Vyhráli, ale bylo jasné, že to byla jen menší skupina orků, která se zatoulala od ostatních.

„Mnoho,“ odpověděl Lothar nepřítomně. Usmál se na své muže. „Ale teď už jich je míň, co?“ také se usmáli a Lothara zalila vlna pýchy. Někteří byli z Lordaeronu, někteří z Stromgardu, jeden nebo dva z Gilneasu, dokonce i z Alteraku, a několik jich přišlo s ním ze Stormwindu. Teď byli všichni vojáky Aliance, bojovali spolu jako bratři. Byl na ně hrdý. Jestli se i zbytek armády semknul podobně jako jeho skupina, měli šanci. Šanci na vítězství ve válce i na mír po ní.

Všiml si pohybu v dálce. „Připravte se,“ spustil si hledí a přikrčil se, meč namířil ve směru pohybu. Ale postava, která se odtamtud vyřítila, byl člověk. Jeden z jeho vojáků.

„Pane!“ muž popadal dech, byl uřícený. Nebyl raněný a meč měl u pasu. „Zprávy, pane!“

„Děkuji,“ řekl Lothar a převzal svitek. Vojáci kolem něj s napětím sledovali, jak Lothar zvážněl, když ji četl.

„Co se děje, pane?“ zeptal se jeden z nich, jakmile Lothar vzhlédl, zmuchlal pergamen a odhodil ho jako smetí. „Nějaký problém?“

Lothar přikývl, ještě vstřebával informaci, kterou právě dostal. „Horda se dostala do Lordaeronu,“ řekl tiše. „Pravděpodobně teď útočí na hlavní město.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se jeden z vojáků naléhavě. Lothar si pamatoval, že je z Lordaeronu. „Musíme tam okamžitě vyrazit!“

Lothar zakroutil hlavou. „Je to moc daleko,“ řekl smutně vojákům. „Nestihli bychom to,“ povzdechl si. „Ne. Dokončíme to tady, musíme se ujistit, že v Hinterlandu nejsou žádní orkové. Nesmíme dovolit, aby se tady Horda usadila. Odtud by se mohli snadno dostat kamkoli po celém kontinentu.“

Vojáci přikývli. Nevypadali nadšeně z toho, že se potulují lesem a hledají zaběhlé orky, zatímco jejich rodiny a přátelé čelí zbytku Hordy.

„Turalyon a zbytek armády jsou na cestě,“ ujistil je. „Pomůžou ubránit město,“ pevně uchopil meč, „a až to tady dokončíme, půjdeme do hlavního města a postaráme se o každého orka, který jim unikne.“

Muži se zaradovali a Lothar se usmál, i když se necítil moc dobře. Líbila se jim představa, že přece jen městu pomůžou a Aliance je tak silná, že na ně zbude jen ta lehčí práce. Doufali, že to bude jednoduché.

„Jdeme dál,“ zavelel Lothar, poté co nechal muže trochu vydechnout. „Ujistíme se, že tady není víc orčích band. Pak se vrátíme k Aerine a přeskupíme se.“ Vojáci přikývli a pozvedli zbraně. Lothar šel v čele a společně se opět ztratili mezi stromy.

„Už jdou!“

Král Terenas se podíval k jezeru a zamračil se. I když to vypadalo, jako by se orkové hemžili po jezeře jako mravenci, lučištníci ho ujistili, že si předtím postavili bytelné mosty. Rychle se blížili k hradbám města. Terenas byl stále ohromen jejich množstvím. Také si všiml, že jsou masivně stavění, velcí asi jako největší lidé, svalnatí, s velkými zvířecími hlavami. Orkové nesli jen jeden široký těžký kmen, který chtěli použít jako beranidlo, ale jinak neměli žádné zbraně k dobývání. Kromě obvyklých kladiv, sekyr a širokých mečů měli orkové také lana s kotvami.

Hlavní město mělo velmi pevné hradby, které žádný nepřítel ještě nikdy nepřekonal, a Terenas byl rozhodnut, že to tak zůstane.

Nebyli dostatečně připraveni. Shromáždit lid nebylo těžké, protože většina žila uvnitř hradeb. Větší problém byl s dobytkem, některá zvířata byla ponechána osudu stejně jako veškerý majetek. Stráže dělaly, co mohly, aby zajistily, že všechno a všichni jsou za hradbami, než zavřou a zabední brány. Mnoho lidí sem uteklo pouze s oblečením a tím, co mohli pobrat. Jejich domovy budou určitě zničeny a Terenas věděl, že bude těžké je obnovit, až bude po všem. Za předpokladu, že odrazí orky a lidé budou znovu moci opustit město.

Terenas se podíval na hradby, na kterých už stáli připravení obránci. Tak málo mužů k obraně tak obrovských zdí! Většina jeho vojáků odešla s Lotharem a zbytkem vojska Aliance. Terenas toho rozhodnutí nelitoval. Bylo třeba Hordu zastavit a Lothar potřeboval každého vojáka, kterého Terenas mohl postrádat. Samozřejmě nečekal, že Horda zaútočí právě zde. Předpokládal, že je Aliance zadrží a porazí někde jinde, nebo že aspoň přijde na pomoc. Ale i kdyby hlavní město padlo a Aliance nakonec vyhrála, byla by to malá cena, kterou by zaplatili.

To ani v nejmenším neznamenalo, že se hodlá vzdát. Terenas se znovu podíval na orky. Byli už velmi blízko. Viděl jejich ohavné kly a různé ozdoby, kosti a medailony, které jim visely na krcích, rukou a hlavách, zřejmě válečné trofeje z předešlých bitev. Brzy zjistí, že tohle bude těžší boj než jakýkoli předtím. Horda si setkání bude pamatovat, ať to stojí, co to stojí.

„Horký olej!“ zakřičel Terenas, Morev a ostatní přikývli a vylili vařící olej z velkých kotlů přímo pod hradby. To už se k nim téměř dostali první orkové. Naběhli přímo pod proud vařícího oleje. Řvali bolestí, když jim pálil maso, celá první linie padla, kroutila se a svíjela.

„Připravte víc oleje!“ zavelel Terenas, dělníci okamžitě uposlechli, popadli kotle a odnesli je pryč. Zabere sice dost času znovu kotle naplnit, ohřát olej a donést je zpět, ale Horda nikam neuteče. Nebude to krátká bitva, ale zdlouhavé obléhání. Terenas děkoval Svatému světlu, že mají dostatek jídla a vody na několik týdnů. Olej dojde po dvou dalších vlnách, ale to byl jen začátek. Terenas měl další esa v rukávu.

Thoras Trollbane překračoval hory velmi snadno, lehce nacházel bezpečnou pěšinu na chladné šedé žule. Vojáci šli za ním, každý z nich byl dobře cvičen v boji a uměl se pohybovat v horách. Stromgarde bylo hornaté království a jeho lid byl zdatný ve zlézání hor a skalisek.

Před nimi byl první z alterackých průsmyků. I z té dálky a přes padající sníh Trollbane viděl pohybující se postavy. Velké, těžce stavěné bytosti šly klidně, ale obezřetně. Orkové očividně nebyli zvyklí na zimu a horský terén. Průsmyky byly úzké, vytesané do skal, umožňovaly obchod Alterackých a Stromgardských se sousedy v nížině. Trollbane a jeho lid nepotřebovali takové vymoženosti, dávali přednost šplhání, představa, že by mohli být lapeni v dlouhém korytě, které viděli před sebou, se jim nelíbila.

Dal vojákům znamení a připravil si sekyru. Ještě ne, ještě ne… teď! Skočil přes okraj do průsmyku a přistál mezi dvěma orky. Ostří sekery se blesklo vzduchem, když jednomu odsekl hlavu a obratem druhému rozpáral hrdlo. Padli k zemi. Orkové po obou stranách se zarazili, začali vrčet a chopili se zbraní. Ale právě v té chvíli čtyři z Trollbaneových mužů vskočili do průsmyku, dva na každé straně, a složili další dva orky. Potom se vojáci vrhli dolů na jiné příchozí orky, a tak to pokračovalo, dokud nebyl průsmyk přehrazen dvěma tucty mrtvých orků.

Trollbaneovi muži naházeli zimou ztuhlá těla na jednu hromadu, u které zůstalo deset vojáků, aby ji střežili. Ostatní se vydali dál.

„Dobře,“ řekl Trollbane, když vyrazili k severu. „To by byl jeden,“ další průsmyk byl ani ne hodinu cesty odtud.

Když dorazili na místo, hemžilo se to tam orky. Zaútočili stejně jako v prvním případě. Trollbane si všiml, že orkové jsou hrůzu nahánějící válečníci, velcí, silní a houževnatí, ale neměli zkušenosti se zimou a horami. Druhý průsmyk byl zabarikádován stejně jednoduše jako první a pak i třetí. Čtvrtý průsmyk byl nejširší, takže jeho obsazení trvalo déle. Mohli zde projít vedle sebe čtyři muži nebo tři orkové, proto do něj skočili hned čtyři Trollbaneovi vojáci najednou. Brzy však byl přehrazený mrtvými těly jako předchozí tři. Pro jistotu ho ještě zavalili balvany.

Pátý průsmyk byl čistý, tedy od orků, Trollbane tam sice našel vojáky, ale byli to lidé. Alteračtí byli rozestavění nad průsmykem i v něm.

„Zadržte!“ zavolal na ně jeden z nich a namířil kopí směrem, odkud přicházeli. „Udejte jméno a důvod, proč jste zde!“

„Thoras Trollbane, král Stromgardu,“ odpověděl úsečně Trollbane. „Kde je Perenolde?“

„Král je na hradě,“ odpověděl voják. „A vy tady nemáte co dělat.“

„A orkové?“ zeptal se Trollbane. „Ti vám nevadí? Jsou to snad vaši hosté?“

„Orkové se přes nás nedostanou,“ prohlásil jiný voják.

„To je dobře, akorát že nemíří k tomuto průsmyku. Jsou ve čtyřech dalších, jižně odtud.“

To vojáky překvapilo. „Máme hlídat tady,“ řekl jeden z nich. Vypadal zmateně. „Orkové měli projít tudy.“

„Ale neprošli,“ odsekl Trollbane. „Naštěstí mí vojáci blokují ostatní průsmyky. Ale hodně orků se už dostalo do Lordaeronu.“ Jeden z vojáků byl veterán, když to slyšel, zbledl. Trollbane se ho zeptal. „Kde je Hath?“

„Generál Hath je s jednotkou v sousedním průsmyku,“ odpověděl voják. Na chvíli se zamyslel a pak řekl: „Můžu vás tam zavést.“

Trollbane věděl, kde to je, ale také věděl, že bude jednodušší, když přijde s doprovodem. Takže přikývl a naznačil svým mužům, aby alterackého vojáka následovali.

Za hodinu dorazili na místo. Byla to nejširší cesta skrz Alterac, mohly zde projet i povozy. Bylo rozumné postavit nejvíc vojáků právě sem, kdyby ovšem šli orkové severní, ne jižní cestou. Trollbane spatřil Hatha, jak mluví s mladším důstojníkem, ale počkal, až voják, který je vedl, generála pozdraví.

„Generále Hathe, pane!“ zavolal. „Jsou zde návštěvníci z Stromgardu, jdou za vámi, pane!“

Hath vzhlédl a zamračil se, když uviděl Trollbanea. „Děkuji, seržante,“ řekl a přišel k nim.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl vážně a uklonil se Trollbaneovi.

„Generále,“ Trollbane měl Hatha vždycky rád. Byl to řádný voják, dobrý taktik a čestný člověk. Nerad by se s ním pustil do boje a doufal, že toho nebude třeba. „Orkové se hemží vašimi jižními průsmyky,“ řekl bez obalu. „Zablokovali jsme je za vás.“

Hath zbledl. „Našimi jižními průsmyky? Jste si jistý?“ mávl rukou nad Trollbaneovým přikývnutím. „Samozřejmě že jste. Ale proč? Král mi osobně řekl, že budou procházet severními, ne jižními průsmyky. Proto nás poslal hlídat sem.“

Trollbane se podíval kolem. Žádný z alterackých vojáků nebyl na doslech, ale radši ztlumil hlas. „Jste čestný voják a dobrý velitel, Hathe,“ řekl potichu, „ale vždycky jste byl špatný lhář. Věděl jste, že jdou na jih, že?“

Alteracký generál si povzdechl a přikývl. „Perenolde se nějak domluvil s Hordou,“ přiznal. „Volný průchod výměnou za ochranu.“

Trollbane přikývl. Přesně tohle čekal.

„A vy jste s tím souhlasil?“

Hath ztuhnul. „Zničili by nás!“ odpověděl ostře. „Porazili by nás a pobili náš lid! Nikdo by nám nepomohl!“ zakroutil hlavou. „Perenolde to udělal především proto, aby ochránil Alterac. Možná to nebylo správné, ale zachránil nás!“

„A co Lordaeron?“ zeptal se Trollbane potichu. „Lidé tam zemřou, protože vy jste nechali Hordu projít.“

Hath se na něj podíval. „Jsou to vojáci! Znají riziko! Horda by zabila naše rodiny, naše děti! To není to samé!“

Trollbane přikývl, chápal ho. „Ne, to není to samé,“ souhlasil. „Tvá oddanost národu je chvályhodná, ale jestli Horda dobude Lordaeron, získá moc nad celým světadílem. Proč si myslíte, že budete v bezpečí?“

Hath vzdychl. „Nevím,“ přiznal. „Jejich vůdce dal Perenoldovi slovo, ale nevím, jestli můžeme takovému stvoření věřit,“ potřásl hlavou. „Řekl jsem Perenoldovi, že bychom měli splnit závazky k ostatním národům, ale on je odvolal. Přísahal jsem mu věrnost a musím poslechnout. Navíc si myslím, že má možná pravdu a může to být naše jediná šance na přežití.“ Zamračil se. „Ale přežití naší rasy je důležitější než jedno království. A když nemáme čest, nemáme nic.“ Pozvedl bradu, měl vážný výraz. „Obnovím nám ji,“ prohlásil. Potom se otočil a zavelel mužům. „Desátníku! Shromážděte muže! Co nejrychleji se dostaňte k jižním průsmykům a zatlačte Hordu zpět!“

„Ale pane…“ namítl voják, jenže Hath na něj zařval. „Hned, vojáku!“ důstojník zasalutoval a spěchal vyplnit rozkaz. Potom se otočil zpět k Trollbaneovi „Je na hradě,“ řekl rychle generál. Nemusel vysvětlovat, koho má na mysli. „Jeho osobní stráže tam budou také, ale je jich jen dvacet. Mohl bych ho vylákat.“

Trollbane zavrtěl hlavou. „Na to teď není čas.

A navíc,“ podotkl. „Když tam půjdu já, bude to vpád, když půjdete vy, bude to zrada,“ zamračil se. „Přenecháme tuhle záležitost Alianci, až bude po všem. Teď záleží jen na tom, abychom zastavili Hordu.“

Generál přikývl. „Děkuji vám,“ pak se otočil a přidal k důstojníkům, kteří svolávali ostatní vojáky.

„Zatraceně, jdeme pozdě!“ Turalyon zastavil a zadíval se do údolí. S Khadgarem a ostatní jízdou jeli rychle a pěšáci pochodovali daleko za nimi. Nejlepší cesta vedla přes západní podhůří Hearthglenu k hlavnímu městu ze severu, kde byla hlavní brána. Teď ovšem váhal, zda by nebylo lepší obětovat výhodnou pozici a ušetřit tak čas.

Turalyon také doufal, že by mohl nabrat další vojáky od Thorase Trollbanea, ale Stromgarde byl příliš daleko. Také přemýšlel o změně trasy, ale podle posledních zpráv se Horda dostala přes hory před nimi, a tak bylo lepší pokračovat dál. Museli se k hlavnímu městu dostat včas!

Když se podíval do údolí, které vedlo do Lordaeronu, a na jezero za ním, zjistil, že zklamal. Horda už byla zde. Orkové se hemžili údolím a kolem města jako spadané listí kolem podzimního stromu.

„Ještě nepronikli za hradby,“ podotkla Alleria, která stála vedle něj. S ostatními elfy, vojáky i hraničáři držela krok s jízdou a oba s Lor’themarem Teronem se přišli podívat, co leží před nimi. „Není pozdě. Můžeme jim pomoct.“

„Ne. Máš pravdu,“ souhlasil Turalyon. Potlačil zklamání a začal zkoumat situaci. „Tahle bitva ještě není prohraná a s naší pomocí hlavní město nepadne,“ poškrábal se na bradě. „Možná máme i výhodu,“ řekl tiše. „Horda o nás neví. Můžeme je uvěznit mezi námi a městem,“ zamračil se. „Měli bychom dát Terenasovi vědět, že jsme tady, abychom mohli zkoordinovat útoky, a aby si nemyslel, že byl podveden.“

Teron přikývl a sledoval hemžení orků. „Dobrý plán,“ souhlasil. „Jak se ale dostat k městu? Nikdo nedokáže projít kolem orků neviděn, ani elf ne.“ Alleria přikývla. „Kdyby to bylo v lese, možná,“ přiznala. „Ale na otevřené planině se není kam schovat. Pokoušet se o to je jasná sebevražda.“

Khadgar, který seděl na koni po Turalyonově druhé straně, se na ně usmál. „Já se tam dostanu,“ ujistil je a zasmál se jejich výrazům. „S malou pomocí,“ dodal a podíval se na potetovanou osobu, která vystoupila na skály za nimi.

„Pane!“

Terenas vzhlédl. Voják, který ho volal, ukazoval za hradby. Myslel si, že se orkové hromadí k dalšímu útoku, ale když se podíval, kam voják přesně ukazuje, zalapal po dechu. Uviděl na obloze tmavou siluetu, která k nim letěla vzduchem.

„Lučištníci, připravte se,“ zavolal, když zíral na stín. „Střílet na můj povel.“ Bylo na tom něco divného. Proč by poslali jednoho letce, když pod hradbami byly tisíce orků? Byl to snad zvěd? Nebo něco jiného?

Lučištníci zaujali pozice, tětivy napjaté a šípy namířené. Trpělivě čekali na povel. Stín se přiblížil. Terenas poznal, že to je gryf, ale byl větší a krásnější, než by čekal. Peří mu zlatě zářilo, když natočil ptačí hlavu, aby se porozhlédl zlatýma očima po krajině kolem.

Postava, jež seděla na jeho hřbetě jako na koni, jistě nebyl ork. Terenas ji stále pozoroval a potom si oddychl úlevou, když uviděl povlávat fialovou róbu. To mohlo znamenat jen jedno.

„Nestřílet!“ zavolal na lučištníky. „Je to čaroděj z Dalaranu!“

Gryf zamával křídly a zakroužil nad městem. Lučištníci se otočili a opět pozorovali orky. Jezdec hledal vhodné místo k přistání. Nakonec se rozhodl pro rohovou věž, která měla rovný vrch, kde se skladovaly kotle a balisty. Terenas tam ihned vyrazil s Morevem v patách. Dorazili, právě když gryf přistál.

„No, je dobře, že jsem to ještě nezapomněl,“ ohlásil jezdec, když přes gryfí hřbet přehodil nohu a spustil se na zem. „Děkuji,“ Terenas zaslechl, jak šeptá gryfovi, který na ta slova zakrákal. Potom se jezdec otočil a Terenasovi se naskytl pohled do známé tváře.

„Khadgare!“ zvolal a stiskl mu ruku. „Co tady děláš, a na takovém tvoru?“

„Přináším dobré zprávy,“ odpověděl mág a usmál se. Vypadal unaveně, ale jinak v pořádku. „Turalyon a jeho armáda jsou na druhém konci severního údolí,“ informoval Terenase. „Napadneme Hordu zezadu a odeženeme ji od města.“

„Výborně!“ Terenas spráskl ruce, poprvé po několika dnech potěšen. „S aliančním vojskem je můžeme napadnout ze dvou stran!“

„Takový je Turalyonův plán,“ souhlasil radostně mág. „Kurdran mi dovolil použít tohoto gryfa, abych se k vám mohl dostat a všechno vám říct. Jsem rád, že si ještě pamatuji, co mě Medivh naučil, takže jsem to zvládl.“

„Pojď,“ řekl mu Terenas. „Mí lidé se o něj postarají. Dají mu vodu a možná se pro něj najde i něco k jídlu. Ale pověz mi, co po nás sir Turalyon chce. Jak donutíme ta hnusná stvoření, aby litovala dne, kdy se odvážila zaútočit na naše město?“

„Do útoku!“ Turalyon vedl své muže, kladivo držel před sebou, a vyrazil z vody na břeh do houfu nepřátel. Většina orků se soustředila na městské hradby, jen několik jich uslyšelo dusot kopyt a otočilo se. Jeden z nich otevřel tlamu, aby varoval ostatní, ale Turalyon ho plnou silou praštil kladivem přes čelist, která se roztříštila. Padl k zemi a Turalyonův kůň ho zadupal.

Za velitelem následovala celá jízda, pak pěšáci. Překročili severní planinu. Teď se objevili za Hordou, která se otočila, aby se s nimi pustila do boje.

V tu chvíli začaly střílet městské balisty šípy a kameny orkům do zad.

Turalyon vedl jezdectvo do předních řad Hordy. Kroužili kolem nich i mezi nimi a pobíjeli všechny, kteří stáli v cestě. Pak znovu zaútočili městští obránci.

Orkové pobíhali ve zmatku sem a tam. Nevěděli, co mají dělat. Když útočili na město, alianční vojáci na ně udeřili zezadu. Když se obrátili k Alianci, zaútočila na ně městská obrana. Hradby stále odolávaly, takže se nemohli stáhnout do města, aby unikli útokům jízdy. Současně jim vojsko Aliance bránilo v ústupu k horám. Byli v pasti.

Naneštěstí Horda měla bojovníky, které mohla postrádat. Řada obrovských orkských válečníků postoupila dopředu s připravenými zbraněmi a Turalyon byl nucen se s jízdou stáhnout. Elfští lučištníci na ně seslali salvu šípů. Mnoho orků padlo, ale noví stále přicházeli. Orkové se začali vrhat na alianční vojsko a pokoušeli se je přinutit k ústupu. Tlačili Alianci zpět k jezeru. Jakmile byli z dosahu, polovina Hordy se opět otočila k městu. Obránci města už dávno vyčerpali zásoby oleje a kamení.

Balisty nemohly střílet tak blízko hradeb, nadělaly by víc škody samotnému městu než útočníkům. Takže orkové teď mohli klidně šplhat po hradbách a vyrážet brány. Ty zatím držely, ale bojovníci Hordy do nich bez ustání bušili beranidly. Většina orků sice byla zastavena, když se dostala nahoru, ale někteří se tam přece jen udrželi a útočili na obránce. Shazovali je dolů. První vlna, která se dostala nahoru, byla pobita, následovaly však další, mrtvá těla se hromadila a kryla orky, kteří lezli nahoru na hradby.

„Takhle to nejde!“ volal Khadgar na Turalyona, když hnali koně přes most, který přes jezero postavili orkové. „Nemáme dost bojovníků, abychom je obklíčili! Musíme zkusit něco jiného!“

„Co navrhuješ?“ zeptal se Turalyon a praštil kladivem přibližujícího se orka. „Nemůžeš proti nim použít magii?“

„Ano, ale to nám k ničemu nebude,“ odpověděl Khadgar a probodl mečem jiného. „Můžu jich zabít jen několik. Mohl bych vyvolat bouři, ale to bych se jen zbytečně vyčerpal.“

Turalyon přikývl. „Dostaneme muže zpátky za jezero a udržíme tenhle most!“ řekl příteli, když štítem srazil orka do vody pod nimi. „Tam počkáme, až se o nás přestanou zajímat, a pak se na ně vrhneme znovu.“

Khadgar přikývl. Byl příliš zaneprázdněn bojem, aby promluvil. Doufal, že nový plán vyjde. Horda by totiž mohla most prostě spálit a pokračovat v dobývání města. A když městské brány jednou otevřou, bude vše ztraceno. Khadgar už viděl orky obsadit město, ve Stormwindu. Nemohl dopustit, aby se to stalo znovu.

„Brány už dlouho nevydrží!“

Terenas potřásl hlavou. Orkský bojovník pronikl na hradby nedaleko místa, kde stál král. Divoce se zasmál a vyrazil přímo na něj. Vycenil ostré kly a rozmáchl se těžkým kladivem. Terenas rychle vytasil meč. Nebyl dobrým bojovníkem, ale nebylo zbytí.

Někdo se však objevil po jeho boku. S úlevou poznal, že to je Morev. Velitel stráží na orka zaútočil dlouhým kopím. „Měl byste jít k branám, pane,“ řekl mu klidně a udělal další výpad. „Já to tady zvládnu,“ za orkem se objevilo několik dalších strážných s kopími.

Terenas uznal, že bude nejlepší, když dá na Morevovu radu. Schoval meč a zamířil k branám. Přešel po hradbách do malé zbrojnice, pak úzkou cestou podél zdí, která vedla ke krátkému schodišti, vyběhl po schodech a ocitl se znovu na hradbách, ale tentokrát přesně nad hlavní branou.

Ještě než dorazil na místo, dobře slyšel dunění beranidla. Dole uviděl orky, jak obrovským kmenem buší do okovaných vrat.

„Zajistěte bránu!“ řekl mladému důstojníkovi, který byl poblíž. „Vezměte muže a zajistěte hlavní bránu.“

„Ale čím, pane?“ zeptal se důstojník. „Čímkoli, co najdete,“ odpověděl Terenas. Podíval se za hradby na nespočet orků shromážděných proti městu. Za nimi na mostě uviděl odlesk paladinské zbroje. Turalyon se s vojskem stáhl, aby si mohli promyslet další tah. Terenas jen doufal, že bude stát za to.