Příliv Temnoty

6

Gul’dan byl rozzuřený.

„Proč jsme ještě neuspěli?“ chtěl vědět. Ostatní orkové od něj zbaběle utíkali. Viděli vrchního černokněžníka zuřit už předtím a bylo jim jasné, že v hněvu nebude váhat užít svých hrůzných schopností.

„Snažíme se, Gul’dane,“ odpověděl Ramark. Byl po Gul’danovi nejstarší z nekromantů, kterým se podařilo přežít. Ramark Sharpfang byl neoficiální vůdce nekromantů a často zprostředkovával jejich úspěchy – i neúspěchy – hlavnímu černokněžníkovi. „Zvládáme oživovat těla, ale nedaří se dát jim vědomí. Jsou jen o něco málo víc než pouhé schránky. Můžeme je vodit jako loutky, ale jejich pohyby budou neohrabané a pomalé. Nikoho nezastraší.“

Gul’dan zíral na těla za Ramarkem. Byli to lidé, válečníci, kteří padli na Stormwindských polích. Hordě mohli být velice prospěšní. Tak to alespoň řekl Doomhammerovi. Jen kdyby ti neschopní pomocníci z nich dovedli udělat něco lepšího než třesoucí se trosky, na které právě hleděl.

„Tak najděte lepší způsob!“ zařval Gul’dan a uplivl si. Zaťal pěsti v pokušení srazit nekromanty na místě k zemi. To by však k ničemu nevedlo. Kdyby byli mrtví, těžko by mu pomohli.

Najednou dostal nápad. Zhoupl se na patách, ohromen jeho genialitou. Samozřejmě! To byla správná odpověď!

„Máš pravdu, Ramarku,“ řekl měkce, uvolnil dlaně a otřel je do své róby. „Snažíte se. Chápu. Je to nová a odlišná věc, která by byla velkou výzvou pro kohokoliv. Nemám žádné právo se zlobit, protože jste ještě neuspěli. Prosím, vraťte se k práci. Nechám vás to v klidu vyzkoušet ještě jednou.“

„Och, díky,“ zakoktal Ramark s vykulenýma očima. Gul’dan viděl, že menší ork je náhlou změnou postoje překvapený stejně jako ostatní černokněžníci. Potlačil úsměv a pokynul jim, že mohou odejít. Nechal je, ať si myslí, že si lépe promyslel svůj zlostný výbuch nebo že ho něco rozptýlilo a zapomněl, proč se na ně vlastně rozčílil. Nechal je, ať si myslí, co chtějí. Brzy to bude stejně jedno.

Při chůzi se Gul’dan rozhlížel kolem. Cho’gall byl poblíž jako vždy – ogří mág se krčil v nedaleké ruině, kdyby ho Gul’dan potřeboval, ale také aby ho ostatní nekrolyté neviděli a nevěděli, že je nablízku. Gul’dan pokynul, dvouhlavý ogr vstal a několika dlouhými kroky rychle překonal vzdálenost mezi nimi.

„Nekrolyté posloužili svému účelu,“ řekl Gul’dan vysokému pomocníkovi, „teď dostanou nový, ještě důležitější.“ Usmál se a prohrábl si vousy v očekávání. „Shromáždi naše síly. Učiníme oběť.“

„Vyvoláváme padlé bratry?“ zeptal se tiše Ramark. On a ostatní nekrolyté stáli okolo oltáře, který postavil Gul’dan s Cho’gallem, jak bylo přikázáno, ale Gul’dan viděl, že se snaží uhádnout jeho účel. Jen ať hádají. Až na to přijdou, bude příliš pozdě.

„Ano,“ odpověděl Gul’dan a soustředil se na zaklínání. „Doomhammer zabil ostatní černokněžníky, ale jejich duše jsou stále zde. My je vyvoláme a vložíme do lidských těl,“ usmál se. „Zatouží se vrátit na tento svět a znovu sloužit Hordě.“

Ramark přikývl. „To je oživí,“ souhlasil. „Ale dá jim to sílu? Nebo to prostě budou jen chodící mrtvoly?“

Gul’dan se zamračil. Byl nepříjemně překvapen, že na to nekrolyta přišel tak rychle. „Ticho!“ poručil, aby předešel dalším otázkám. „Začínáme!“

Rituál započal vyvoláním své magie. Cítil, jak ho naplňuje mocí, které sice pořád neměl dost, ale to se mělo brzy změnit. Mezitím směroval energii na oltář, aby ho připravil na transformaci, kterou se chystal provést.

Ramark a ostatní nekrolyté se přidali, vedli vlastní nekromantskou magii do jeho struktury. Byli zaneprázdněni a postřehli, že se Gul’dan vzdálil ze svého místa, až když bylo příliš pozdě.

„Rrargh!“ Gul’dan nemohl zastavit vrčení, které mu vycházelo z úst, ale na tom nezáleželo. Byl přímo za Ramarkem, zahnutou dýku připravenou, a když se vyšší ork otočil, Gul’danovo ostří se mihlo vzduchem a prořízlo nekromantovo hrdlo. Z rány vystříkla krev a oba potřísnila. Ramark zavrávoral, držel si ránu a sípal. Padl na oltář a zajíkal se hrůzou, když se snažil dostat dolů. Gul’dan byl ale nad ním a ruce umdlévajícího nekromanta jen odstrčil. Pak zabodl dýku hluboko do Ramarkovy hrudi a kroutil s ní, aby vytvořil větší otvor. Sáhnul do něj a prudkým trhnutím vyrval Ramarkovo stále tepající srdce. Pak před očima zmírajícího nekromanta seslal kouzlo, které si připravil. Proud magie obklopil zkrvavený orgán a zachytil uvnitř Ramarkova ducha. Magie oltáře vzrostla a začala srdce měnit, stahovala ho a ztvrzovala a dodávala mu nepřirozený lesk. Když nekrolyta zemřel, jeho tělo bylo již pouhou prázdnou schránkou. Gul’dan se usmíval a pozvedl zářící kámen.

„Neboj se, Ramarku,“ ujišťoval mrtvého orka. „Tohle není tvůj konec. Naopak. Uspěješ ve svém poslání s mojí pomocí. Znovu budeš bojovat za Hordu. Doomhammer získá nemrtvé válečníky,“ smál se. „To je dobrá vlastnost nekromantů – nikdy ničím neplýtváme.“

Cho’gall zabil několik dalších nekrolytů a přeměnil jejich srdce a duše stejným způsobem. Ostatní byli vyděšení, jejich magie byla stále upoutána k oltáři, takže nemohli utéct a byli příliš vystrašení, aby bojovali. Gul’dan si odfrknul. Byli neschopní! On by bojoval. Takhle to celou věc ulehčilo. Vykročil ke zbývajícím černokněžníkům, zlověstně se rozchechtal a olizoval si krev z klů. Brzy budou s to plnit příkazy i od toho nejkrvežíznivějšího velitele.

„Tak?“ zeptal se Doomhammer, když kráčel po poli. „Uspěli jste?“ Gul’danově pozornosti neušlo, že hlavní velitel používá podobná slova, která on sám křičel na nekrolyty před několika dny. Tentokrát následovala jiná odpověď.

„Ano, vznešený Doomhammere,“ odpověděl a ukazoval na těla za sebou. Doomhammer se ohlédl, aby se podíval na postavy, které tam ležely skrčené na zemi.

„To jsou padlí stormwindští vojáci,“ zavrčel Doomhammer. „Co s nimi? To jsi mě sem pozval, abys mi ukázal, že umíš naskládat mrtvoly takhle pěkně vedle sebe?“ ušklíbl se. „Je tohle všechno, co dovedeš, Gul’dane? Připravit mrtvoly k pohřbu?“

Gul’dan toužil odstranit ten posměšný úsměv z náčelníkovy tváře a ukázat arogantnímu bojovníkovi, co všechno dokázal, ale práce ještě nebyla zcela hotova.

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl ostře a Doomhammer přimhouřil oči.

„Podívej se!“ pokynul Cho’gallovi, který poklekl u prvního těla a položil palcát vykládaný třpytivými kameny do ztuhlých umrlčích rukou. Očarované zbraně zabraly Gul’danovi nejvíce času, ale věděl, že bez nich by noví válečníci nebyli tak mocní. Naštěstí s Cho’gallem na takových předmětech pracovali už předtím, takže stačilo jen upravit kouzla a přizpůsobit zbraně novému účelu.

Zatímco s Dommhammerem sledovali, jak sebou mrtvola škube, její prsty pevně uchopily palcát a zbraň se rozzářila. Světlo se šířilo od ruky vzhůru a pomalu obklopilo celé tělo zelenou aurou. Mrtvola otevřela oči.

Doomhammer chtěl něco říct, ale údivem se mu nedostávalo slov. Tentokrát to byl Gul’dan, kdo se posměšně usmíval. Přesto chápal náčelníkův úžas. Skutečnost, že dokázal stvořit tyto bytosti, přišla neskutečná i jemu samotnému.

Mrtvola se pomalu postavila na nohy. Její pohyb byl zprvu trochu strnulý, po chvíli se už hýbala plynuleji. Mrtvý pohlédl na Gul’dana zářícíma červenýma očima a orkský černokněžník viděl, jak se pochopením rozšířily.

„Takže jsi uspěl, Gul’dane,“ promluvil mrtvý, jehož řeč, vyslovovaná lidskými ústy, zněla nezvykle lámaně. Začal si prohlížet končetiny a tělo, zvedl před oči rozevřenou dlaň, aby se dotkl tváře. „Vrátili jste mého ducha zpět,“ smál se hrubým, spíš orkským smíchem. „Výborně!“

„Vítej zpět, Terone Gorefiende,“ odpověděl Gul’dan a snažil se nesmát. „Ano, přivedl jsem tě zpět, abys nadále sloužil Hordě.“

Doomhammer postoupil o krok vpřed, aby si prohlédl zvláštní stvoření stojící před ním. „Gorefiend? Jeden z černokněžníků Stínové rady? Sám jsem ho zabil.“

„Všichni sloužíme Hordě,“ odpověděl posměšně Gul’dan a hluboce se uklonil, aby Doomhammer neviděl jeho výraz. „Gorefiendova duše neopustila tento svět – jen jsem ji vyvolal a našel jí nový domov. Mrtvé tělo je teď prodchnuto magickou silou, je silnější, než kdy černokněžník nebo ostatní byli.“ Cho’gall dal do rukou ostatních mrtvol zbraně a ty se také začaly zvedat.

„Tohle jsi mi tedy chtěl nadělit?“ zahřměl Doomhammer. „Mrtvoly válečníků, rozpohybované tvými mrtvými posluhovači?“ náčelníkova tvář se zkřivila odporem.

„Chtěl jsi válečníky,“ připomněl mu ostře Gul’dan, „a já ti je opatřil. Budou pro lidi velikým nebezpečím. Přestože to jsou hnijící lidské mrtvoly, mají orkského ducha a oddanost. Také stále vládnou magií. Jen si představ, co dokážou v boji!“

Doomhammer pomalu přikývl a zamyslel se. „Budeš mi sloužit?“ zeptal se Gorefienda, čímž ukázal to, co Gul’dan považoval za největší slabost. Velitelé se neptají, ale rozkazují. I když tyto tvory bylo lepší požádat než jim poroučet.

Gorefiend chvíli přemýšlel, zářící oči upřeně hleděly na náčelníka. Nakonec přikývl. „Gul’dan má pravdu,“ řekl chraplavým hlasem. „Pořád jsem ork, přestože mám jiné tělo. Žiju pro Hordu a budu sloužit tobě a našemu národu,“ a zkřivil obličej do příšerného úsměvu. „Zabil jsi mě, ale nemám ti to za zlé, protože jsem tím získal tuto novou mocnou podobu. Jsem vlastně spokojený.“ Ostatní těla za ním přikyvovala.

„Dobře!“ Doomhammer přistoupil ke Gorefiendovi a poplácal ho po rameni. Dal tak najevo, že s tím hodlá jednat jako se sobě rovným, nikoliv jako s podřízeným. „Budete mrtví rytíři, přední linie naší Hordy,“ řekl mrtvým válečníkům. „Společně porazíme lidi a zabereme jejich půdu. Učiníme tento svět bezpečným pro náš lid.“ Potom se otočil ke Gul’danovi. „Splnil jsi, co jsi slíbil, Gul’dane. Dal jsi mi mocnou zbraň proti nepřátelům. Máš mé díky.“

„Samozřejmě, vznešený Doomhammere,“ odpověděl Gul’dan. Doufal, že to znělo upřímněji, než jak to skutečně myslel. „Pro Hordu cokoliv.“

Hlupák, pomyslel si, když se díval, jak Doomhammer odchází s mrtvými rytíři po boku. Vem si je a běž do té své války. Mám jiné záležitosti, kterými se musím zabývat, a teď, když jsi spokojen, se na ně mohu řádně soustředit. Budu dál loajálním černokněžníkem, ale ne nadlouho. Brzy najdu, co hledám, a potom se ty i tvá Horda můžete třeba rozpadnout. Vyšlechtím novou rasu, která bude sloužit jen mně, nahradí vás a společně přetvoříme tento svět k obrazu mému.

O týden později promlouval Doomhammer k Hordě. Shromáždili se u pevnosti, kterou Zul’jin nazval Blackrock. Byla to masivní budova, postavená z černého lesklého kamene, který se hojně vyskytoval v okolní krajině. Stála na vrcholu hory Blackrock, nejvyšší v pohoří Burning Stepps, které se tyčilo napříč světadílem a dělilo ho na východ a západ.

Zuluhed je sem přivedl, protože v horách ucítil zdroj veliké síly. Poté co pobili několik trpaslíků, Doomhammer pevnost zabral. Pokládal za dobré znamení, že místo, které vybral jako základnu pro Hordu, má stejné jméno jako jeho klan.

Byli zde shromážděni orkové ze všech klanů a napjatě čekali, co jim řekne. Dobyli tuto zemi celou, a přestože jim poskytovala velké množství lovné zvěře a úrodné půdy, stále to nebylo dost na to, aby Horda mohla žít v dostatku. A pak – lidé, které odtud vyhnali, se mohli kdykoliv vrátit s posilami.

„Orkové!“ zakřičel a pozvedl kladivo vysoko nad hlavu. „Slyšte mě!“ dav se ztišil a každá tvář se obrátila k náčelníkovi. „Zabrali jsme tuto zemi a je to tak dobře!“ dav vybuchl nadšením. Doomhammer počkal, až se uklidní, a potom pokračoval. „Tento svět je úrodný a můžeme zde vybudovat silné rodiny. Ale není bez obránců! Lidé jsou schopní, silní a budou chtít zpět, co jsme jim vzali.“

Souhlasný šepot se přehnal davem. Nebylo slabostí uznat silného nepřítele, kterým lidé bez debat byli.

„V dobývání musíme pokračovat!“ řekl Doomhammer orkům a máchl kladivem k severu. „Další země, kterou nazývají Lordaeron, leží za mořem, a až ji ovládneme, všechny klany budou mít své území, usadí se, vybudují domovy a opět založí rodiny. Nejdřív ale musíme vyhnat lidi! A ti se jen tak nevzdají.“ Dav zavrčel jako jeden muž a ukázal, že je ochotný bojovat. Doomhammer zvedl ruce, aby orky ztišil.

„Vím, že jste silní,“ ujistil je. „Vím, že jste stateční bojovníci, ale lidí je mnoho a tentokrát budou připravení,“ opřel se o kladivo. „My ale máme spojence.“

Ukázal za sebe a předstoupil Zul’jin. Náčelník s sebou přivedl tisíc lesních trolů, kteří v té chvíli stáli spořádaně za ním, v rukou sekery, krátké zahnuté meče a kopí se širokým ostřím. „Toto jsou lesní trolové,“ řekl Doomhammer orkům. „Odteď jsou součástí Hordy a budou bojovat po našem boku! Jsou stejně silní jako ogři, ale stejně zruční jako my a ve znalosti lesa jsou nepřekonatelní! Budou našimi průvodci, zvědy a lesními válečníky!“

Zul’jin vystoupil, jeho dlouhý šál zavlál ve větru. „My přísahali Hordě,“ jeho hlas zněl jasně, i když měl zakrytá ústa. „My s vámi bojovat a společně porazit lidi, elfy a ostatní, kteří se nám postavit.“ Orkové nadšeně jásali, a stejně tak trolové. Zul’jin přikývl a zařadil se k trolům.

„To však nejsou naši jediní spojenci,“ oznámil Doomhammer. Pokynul rukou a před dav předstoupil Gorefiend společně s ostatními mrtvými rytíři. Aby skryli odporný zjev, zabalili si tváře do hadrů, takže byly vidět jen jejich zářící oči. Gorefiend pozvedl palcát vysoko nad hlavu, kameny v něm se jasně rozzářily jako samotné slunce.

„My jsme mrtví rytíři,“ prohlásil Gorefiend. Zvláštní hlas působil na dav orků jako mráz. „Přísahali jsme věrnost Hordě a Doomhammerovi. Budeme bojovat po vašem boku a vyženeme všechny nepřátelé Hordy z tohoto světa!“ Doomhammer se rozhodl orkům raději nevyzrazovat skutečný původ mrtvých rytířů. Skutečnost, že jsou to duše mrtvých orků v lidských tělech a že je stvořil Gul’dan, by se orkům nemusela zamlouvat.

„Mrtví rytíři budou naším předvojem,“ oznámil Doomhammer. „Jsou silní a rychlí. Ovládají temnou magii, před kterou se nepřítel bude třást hrůzou!“

Odmlčel se a po chvíli řekl: „Věřím, že brzy získáme další spojence.“ Mluvil pravdu, protože Zuluhed mu sice dal slib, ale řekl, že na to potřebuje víc času.

„Vyrazíme na sever,“ pokračoval náčelník, „půjdeme do Khaz Modan, kde žijí trpaslíci. Jejich země je bohatá na kovy a palivo. Použijeme tyto zdroje k výstavbě lodí. Potom se přeplavíme do Lordaeronu. Lidé nebudou čekat, že přijdeme z moře. Přistaneme na východě a udeříme na jejich města. Porazíme je, ovládneme jejich zem a celý tento svět bude náš!“

Horda se opět zaradovala, radostný povyk stále r ostl, až se rozléhal v okolních skalách. Doomhammer cítil ozvěnu i pod svýma nohama, jak řev otřásal celou horou, a podíval se na Zuluheda, který stál za ním. Bojový pokřik přece něco takového nedokáže! Starý šaman však pokýval hlavou.

„Sopka se probouzí,“ řekl tiše Zuluhed a přistoupil blíž, aby ho slyšel jen Doomhammer. „Duchové hor jsou potěšeni,“ usmál se a vycenil zažloutlé kly. „Dávají nám požehnání.“

Doomhammer přikývl. Skály se stále chvěly, když znovu pozvedl kladivo a zatočil s ním nad hlavou. Dav začal provolávat náčelníkovo jméno.

„Doomhammer!“ zařvali orkové a v hoře to zadunělo.

„Doomhammer!“ křičeli znovu a hora se otřásla.

„Doomhammer!“ zaznělo potřetí a hora nad nimi s hlasitým a obrovským lomozem pukla, na povrch se vyvalila láva, kamení, popel a prach. Křik Hordy nabíral na síle. Nebyli vyděšení, ale stejně jako Zuluhed považovali výbuch sopky za požehnání samotné země.

Doomhammer nechal Hordu chvíli dál bouřit. Orkové mu provolávali slávu a vzdávali úctu. Byli ochotní následovat náčelníka kamkoliv. Po chvíli Doomhammer ukázal kladivem k severu. „Jdeme!“ zvolal. „A ať se lidé třesou!“