Příliv Temnoty

1

Přes všechno, co zatím prožil, byl Lothar ohromen. Stormwind sice býval skvostným městem plným teras, věží a věžiček postavených z pevného kamene, aby odolaly větru, vyleštěných do zrcadlového lesku, ale hlavní město bylo skvostné zrovna tak.

Ne že by bylo stejné jako Stormwind, stavby zde rozhodně nebyly tak vysoké. Co však scházelo na výšce, bylo vyrovnáno elegancí. Město bylo usazeno na výšině nad severním břehem jezera Lordamere, kde bíle a stříbrně zářilo do dálky. Netřpytilo se však jako Stormwind, spíš to vypadalo, jako kdyby samo město cosi vyzařovalo místo toho, aby jen odráželo sluneční svit. Působilo tiše, mírně, téměř posvátně.

„Je to slavné město,“ pravil souhlasně Khadgar.

„I když bych ocenil trochu více vřelosti.“ Ohlédl se za sebe k jižnímu břehu jezera, kde stálo jiné město. Stavby se podobaly těm v hlavním městě, působily však trochu exotičtěji. Hradby a věže byly zality odstíny tmavě rudé a dalších teplých barev. „To je Dalaran,“ vysvětlil. „Sídlo čarodějů z Kirin Tor. Býval to i můj domov, než mě vyslali k Medivhovi.“

„Možná zbude čas na to, aby ses tam aspoň nakrátko vrátil,“ podotkl Lothar. „Teď ale musíme do hlavního města.“ Znovu se zahleděl do záře jeho staveb. „Doufejme, že mysl obyvatel je stejně ušlechtilá jako jejich příbytky.“ Pobídl koně do klusu a vyrazil z kopce dolů k majestátně se tyčícímu lesu Silverpine, Varian a čaroděj v závěsu za ním stejně jako muži na vozech.

O dvě hodiny později dorazili k hlavní bráně, u které byly postavené stráže. Avšak vnější i vnitřní brána byly dokořán, takže jimi mohly projet dva nebo i tři vozy současně. Strážci je jistě viděli už z velké dálky, dlouho předtím, než dorazili. Ten, který vyšel, aby si s nimi promluvil, nosil karmínový plášť, naleštěná zbroj pod ním i přilba byly vykládány zlatými ozdobami. Jeho gesta byla zdvořilá a uctivá, ale Lothar si nemohl nevšimnout, že se muž zastavil o několik stop dál, přesně na dosah meče. Zkusil se uvolnit a nevšímat si toho. Nebyl ve Stormwindu. Tito lidé nebyli vojáky zocelenými neustálým bojem. Nikdy nebyli přinuceni bojovat o holé životy. Zatím.

„Vítejte, Marcus Redpath nás zpravil o vašem příjezdu a také o vašich nesnázích. Můžete svobodně vejít,“ řekl kapitán stráží a uklonil se.

„Díky,“ odpověděl Khadgar. „Pojďme, Lothare,“ dodal a pobídl koně. „Já to tady znám.“

Vjeli do širokých ulic. Khadgar zřejmě velmi dobře věděl, kudy jet, protože se ani jednou nezastavil, aby se zeptal na cestu nebo proto, že by váhal. Zanedlouho dorazili k paláci. Sesedli z koní a předali je mužům z družiny, aby je ustájili. Lothar a princ Varian začali stoupat po širokých schodech do paláce a Khadgar se k nim spěšně přidal.

Prošli vnější branou na široké nádvoří. Podél postranních zdí stály tribuny, o kterých Lothar usoudil, že se na nich zřejmě scházejí lidé při různých oslavách. Na konci nádvoří bylo další, kratší schodiště vedoucí k branám, za nimiž už byl trůnní sál.

Byla to impozantní místnost, jejíž stropní klenba byla tak vysoko, že se její žebrování ztrácelo ve tmě. Sál byl kruhového půdorysu a střechu nad ním podpíraly řady sloupů, mezi kterými se klenuly oblouky. Světlo sem přicházelo přes vitrážové okno uprostřed stropu. Obraz vitráže se promítal na podlahu. Tvořilo jej několik soustředných kruhů, v jejichž středu byl trojúhelník přesahující vnitřní prstenec, ve kterém byla zobrazena zlatá lordaeronská pečeť. Bylo zde několik balkónů, o kterých se Lothar dovtípil, že jsou určeny pro šlechtu, ale ocenil i jejich strategický význam. Několik stráží s luky odtud mohlo střílet na kterékoliv místo v sále.

Přímo uprostřed světlem vrhaného obrazce ze stropu stál široký kruhový podstavec, ze kterého stoupaly točité schody vzhůru k masivnímu trůnu. Ten se zdál být vytesán z třpytivého kamene, samé ostré hrany a rovné plochy. Seděl tam muž, vysoký a rozložitý, světlé vlasy jen lehce prokvetlé šedí, oděn v lesknoucí se zbroji, na hlavě korunu, jež připomínala spíše než cokoli jiného přilbu s ostny. Byl to král, to Lothar pochopil okamžitě, podobný král jako jeho pán Llane, který neváhal bojovat za svůj lid. Jeho naděje vzrostla.

Byli zde také další lidé, měšťané, řemeslníci i rolníci, shromážděni kolem podstavce v uctivé vzdálenosti. Mnoho z nich drželo různé věci, kusy pergamenu, dokonce i jídlo, ale před Lotharem a Khadgarem se bez řečí rozestoupili.

„Ano?“ zvolal muž na trůnu, když k němu přistoupili. „Kdo jste a co si ode mě přejete?“ Dokonce z takové vzdálenosti si Lothar všiml zabarvení králových očí, modrá a zelená v podivné směsi byly ostré a pozorné a jeho naděje stále vzrůstaly. Král byl muž jasného zraku.

„Vaše Veličenstvo,“ vznesl se sálem Lotharův hluboký hlas. Zastavil se několik kroků před podstavcem a uklonil se. „Jsem Anduin Lothar, rytíř ze Stormwindu. Toto je můj společník Khadgar z Dalaranu.“ Z davu kolem se ozvalo několik tichých hlasů. „A zde…“ poodstoupil, aby král viděl na Variana, který stál za ním a zaraženě se rozhlížel kolem, „…stojí princ Varian Wrynn, dědic stormwindského trůnu.“ Šepot davu se změnil v údiv, když se lidé dozvěděli, že mladík je princ. Lothar si toho nevšímal, soustředil se pouze na krále. „Musíme s vámi promluvit, Vaše Veličenstvo. Jde o velmi naléhavou záležitost.“

„Samozřejmě,“ řekl král Terenas, vstal z trůnu a začal k nim sestupovat. „Nechte nás o samotě, prosím,“ požádal shromážděný dav. Bez ohledu na zdvořilý tón to byl rozkaz. Lidé rychle poslechli a po chvíli zde zůstalo jen několik šlechticů a stráže. Družina, která doprovázela Lothara, Khadgara a Variana, odešla také a nechala ty tři o samotě. Král Terenas k nim přistoupil.

„Vaše Výsosti,“ pozdravil Terenas Variana a uklonil se mu jako sobě rovnému.

„Vaše Veličenstvo,“ odpověděl Varian, jehož zvyk převládl nad rozpaky.

„Padl na nás žal, když jsme se dozvěděli o smrti vašeho otce,“ pokračoval jemně Terenas. „Král Llane byl dobrý člověk, přítel a spojenec. Vězte, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom vám pomohli získat trůn zpět.“

„Děkuji vám,“ pravil Varian, i když se mu spodní ret lehce třásl.

„Teď pojďte a posaďte se. Povězte mi, co se vlastně stalo,“ řekl Terenas a pokynul ke schodům. Sám si sedí na jeden z nich a Varian vedle něj. „Byl jsem ve Stormwindu před lety. Tehdy jsem žasl nad jeho mocí a krásou. Co mohlo zničit takové město?“

„Horda,“ řekl Khadgar. Promluvil vůbec poprvé od chvíle, kdy vešli do trůnního sálu. Terenas se k němu obrátil a Lothar si všiml, že se královy oči mírně přivřely. „Způsobila to Horda.“

„A co je to ta Horda?“ zeptal se Terenas a obrátil pohled na Variana, pak na Lothara.

„Je to vojsko. Více než vojsko,“ odpověděl Lothar. „Jejich nepočítaně. Dost na to, aby pokryli celý světadíl od jednoho břehu ke druhému.“

„A kdo velí těm mužům?“ zeptal se Terenas.

„Nejsou to lidé,“ opravil ho Lothar, „ale orkové.“ Král byl těmi slovy zmaten. Lothar vysvětlil: „Nová rasa, která nepochází z tohoto světa. Jsou vysocí jako my, ale silněji stavění. Mají zelenou kůži a žhnoucí rudé oči. Z úst jim trčí velké kly.“ Některý ze šlechticů se tomu uchechtl a Lothar se okamžitě otočil. „Nevěříte mi?“ zvolal a přeskakoval očima z balkónu na balkón, aby zjistil, kdo se smál. „Myslíte si, že lžu?“ Udeřil rukou do svého pancíře a ukázal na jednu větší prasklinu. „Sem mě udeřilo orkské válečné kladivo!“ Ukázal na jiné místo. „A sem orkská sekera!“ Ukázal na jizvu na předloktí „A tohle způsobil kel, když se na mě jeden vrhl! Ta odporná stvoření zničila mou zemi, můj domov a můj lid! Pokud o tom pochybujete, pojďte sem dolů a řekněte mi to do očí! Ukážu vám, kdo jsem a jak se vede tomu, kdo si troufá pochybovat o mých slovech!“

„Dost už!“ Terenasovo zvolání předem umlčelo jakoukoliv možnou odpověď. V hlase mu zazníval hněv, ale když se král obrátil k Lotharovi, bojovník pochopil, že nebyl mířen na něj. „Dost už,“ řekl král znovu a klidněji. „Nikdo nepochybuje o tvých slovech, rytíři,“ ujistil Lothara a rychle se rozhlédl, zda si někdo ze šlechticů troufá nesouhlasit. „Vím o tvé cti a věrnosti. Věřím tvým slovům, jakkoli tvory, o nichž jsi mluvil, shledáváme podivnými.“ Pak se obrátil ke Khadgarovi. „A pokud tomu byl svědkem dalaranský čaroděj, nemůžeme brát na lehkou váhu ani to, co jsi řekl, ani zprávy o nové rase, již zde ještě nikdo nespatřil.“

„Děkuji vám, králi Terenasi,“ odpověděl zdvořile Lothar, když opanoval svůj hněv. Nevěděl, co říct. Terenas, jak se zdálo, ano.

„Svolám krále sousedních zemí,“ řekl. „Tato událost se týká nás všech.“ Pak se obrátil k Varianovi. „Vaše Výsosti, nabízím vám svůj příbytek ochranu na tak dlouho, jak budete potřebovat,“ pronesl tak hlasitě, aby to všichni slyšeli. „Až budete připraven, vězte, že Lordaeron vám pomůže dobýt vaši zemi zpět.“

Lothar pokýval hlavou. „Vaše Veličenstvo, jste velmi laskav,“ řekl za Variana, „a myslím, že pro našeho prince není bezpečnější a lepší místo než zde v hlavním městě, kde bude moci v klidu žít. Ale vězte, že jsme sem nepřišli hledat úkryt. Přišli jsme vás varovat.“ Lothar stál pevně a jeho hlas se rozléhal sálem. Nespouštěl oči z lordaeronského krále. „Protože Horda ve Stormwindu nezůstane. Chce proniknout do celého světa a má dostatečnou moc a prostředky na to, aby tento záměr proměnila ve skutečnost. Ani magie jim neschází. Jakmile skoncují s naší vlastí…“ jeho hlas zněl stále hruběji a musel se nutit k dalším slovům, „najdou si cestu přes oceán. A přijdou sem.“

„Říkáš, že se máme připravit na válku,“ řekl tiše Terenas. Nebyla to otázka, ale Lothar přesto odpověděl.

„Ano,“ rozhlédl se po přítomných mužích. „Na válku o samotné přežití naší rasy.“