Příliv Temnoty

3

Khadgar tiše hleděl z jedné strany trůnního sálu. Lothar chtěl, aby zde byl přítomen jako svědek a také, jak čaroděj předpokládal, jako jediný přítel v této cizí zemi. A Khadgara pak přiměla zvědavost k tomu, aby mu vyhověl. Byl si však vědom toho, že každý z těch mužů je vládce schopný ho bez váhání během několika vteřin odstranit a že bez ohledu na to, jakou mocí oplývá, se nemůže prezentovat jako jim rovný. Mimo to čaroděj cítil, že se k celé záležitosti dostal příliš pozdě. V mládí byl více zvyklý pozorovat, čekat a studovat, než začal jednat. Bylo hezké se aspoň na chvíli vrátit k tomuto starému zvyku.

Poznával mnoho z přítomných mužů, alespoň podle popisu. Ten urostlý, medvědí postavy, silnější, s dlouhým černým vousem a oděný v černošedém brnění byl Genn Graymane. Vládl jižní zemi Gilneas a Khadgar slýchával, že je mnohem chytřejší, než napovídá jeho zjev. Ten vysoký, štíhlý muž s ošlehanou tváří a zelenou námořnickou uniformou byl samozřejmě admirál Daelin Proudmoore. Byl vládcem Kul Tiras, ale hlavně byl velitelem největší a nejmocnější flotily na světě, proto s ním Terenas jednal jako se sobě rovným. Tichý muž ušlechtilého zjevu s prošedivělými vlasy a hnědýma očima byl lord Aiden Perenolde, pán Alteraku. Zíral na Thorase Trollbanea, krále sousedního Stromgardu, ale vysoký, hrubý Trollbane ho ignoroval, bezpečně ukryt v kožešinách, které ho chránily před Perenoldovým hněvem stejně dobře jako před drsným počasím velehor. Trollbaneův ostře řezaný obličej byl otočen k muži menšímu, obtloustlému, s bílým vousem a přátelským výrazem, kterého by bezpečně poznal kdokoliv kdekoliv na kontinentu, i kdyby na sobě neměl zdobná roucha a nenosil hůl – Alonsus Faol, arcibiskup Církve Světla, vážený mezi všemi lidmi. Khadgar už chápal proč. Nikdy předtím se s Faolem nesetkal, ale už jenom pohled na něj probouzel pocit míru a moudrosti.

Fialový odlesk v koutku jeho oka Khadgara rozptyloval, takže odvrátil pohled a musel se hodně přemáhat, aby nezívl. Do trůnního sálu vkročila živoucí legenda. Vysoký, nepřirozeně štíhlý, prošedivělý dlouhý vous a knír, bujné obočí, holá hlava zakrytá čapkou se zlaceným lemem. Byl to arcimág Antonidas. Po celou dobu, co Khadgar pobýval v Dalaranu, potkal vládce Kirin Toru jenom dvakrát: poprvé při přijetí a podruhé, když mu měl oznámit, že ho posílá k Medivhovi. Pohled na mistra čaroděje, jak zaujímá své místo po boku ostatních vládců, každým coulem elegantního a vznešeného, u Khadgara vzbuzoval stesk po domově. Stýskalo se mu po Dalaranu a doufal, že se jednou bude moct vrátit do města čarodějů. Roky čekání možná byly u konce. Za předpokladu, že přežijí.

Antonidas byl poslední, kdo se dostavil, a když zaujal své místo, král Terenas, který stál na stupni před trůnem, tleskl. Přerušil tím šepot a pozornost všech se obrátila k němu.

„Díky vám všem, že jste přišli,“ Terenasův hlas se lehce nesl místností, „vím, že má žádost přišla náhle, ale musíme spolu hovořit o důležitých věcech a nemáme mnoho času.“

Odmlčel se a otočil se k muži, který stál po jeho boku. „Představuji vám Anduina Lothara, rytíře ze Stormwindu. Přišel k nám jako posel a možná jako zachránce. Myslím, že bude nejlepší, když vám řekne sám, co viděl a nač se máme vbrzku připravit i mý.“

Lothar předstoupil. Terenas mu nabídl nový oděv, ale Lothar trval na tom, že si raději ponechá svou zbroj, než aby ji měnil za novou, lordaeronskou. Dlouhý meč mu stále trčel nad jedním ramenem, čehož si podle Khadgara jistě všimli všichni vládcové, ale rytířův obličej a slovní projev jejich pozornost zaujaly hned od začátku. Lotharova neschopnost skrývat city teď fungovala jako výhoda. Shromáždění tak nemohli pochybovat o tom, že jeho slova jsou pravdivá.

„Vaše Veličenstva,“ začal Lothar. „Děkuji vám, že se účastníte tohoto setkání a že vyslechnete to, co se vám chystám sdělit. Nejsem ani básník, ani diplomat, ale jsem válečník, a tak i má řeč bude stručná a rázná.“ Zhluboka se nadechl. „Musím vám sdělit, že můj domov, Stormwind, už neexistuje.“ Několik vládců zalapalo po dechu. Jiní zbledli. „Padl za kořist Hordě tvorů známých jako orkové,“ vysvětloval Lothar. „Jsou to strašliví nepřátelé, vysocí jako my, mnohem silnější, se zvířecími rysy, zelenou kůží a rudýma očima.“ Tentokrát se nikdo nesmál. „Tato Horda se objevila znenadání a začala napadat naše hlídky. To však byly jenom malé skupiny nájezdníků. Když se dala do pohybu v plné síle, byli jsme ohromeni. Horda čítá doslova tisíce, desítky tisíc válečníků, dost na to, aby pokryly celou zemi jako temný stín. Jsou to nebezpeční soupeři, silní, krutí a nelítostní.“ Vzdychl. „Bojovali jsme s nimi, jak nejlépe jsme dovedli. Ale nestačilo to. Poté co zpustošili celou zem, oblehli naše hlavní město, a i když jsme je dokázali na čas zadržet, nakonec obranu prolomili. Král Llane padl v boji jejich rukou.“ Khadgar si všiml, že Lothar neřekl jak. Zřejmě proto, že kdyby zmínil půlorčí průzkumnici, jíž věřili a měli ji za spojenkyni, nedodalo by to jeho slovům na věrohodnosti. Nebo o tom Lothar prostě nepřemýšlel. Chápal to. Sám tu záležitost nechtěl řešit. Považoval Garonu za spojence. Její zrada ho rozesmutnila, i když zažil vizi v Medivhově věži, která to předpověděla. „Jako většina šlechticů,“ pokračoval Lothar, „jsem byl povinován odvést králova syna do bezpečí a s ním tolik lidí, kolik jen bylo možné, a současně varovat další země před tím, co se přihodilo, protože Horda nepochází z tohoto světa a nespokojí se s vládou nad pouhým jedním kontinentem. Bude se snažit ovládnout celý svět.“

„Chcete tím říct, že přijde i sem?“ zeptal se Proudmoore. Byla to spíš řečnická otázka, protože Lothar se zrovna odmlčel.

„Ano.“ Lotharova prostá odpověď vyprovokovala vlnu vzrušení a zřejmě i strachu, která se roznesla po celém sále. Proudmoore přikývl.

„Mají lodě?“ zeptal se.

„To nevím,“ odpověděl Lothar. „Žádné jsme neviděli, ale Hordu samotnou jsme nespatřili už rok,“ zamračil se. „Jestliže tehdy lodě neměli, jistě je teď už mají. Najížděli a plenili i při pobřeží a naše plavidla byla buď potopena, nebo tam prostě vůbec nebyla.“

„Můžeme tedy předpokládat, že mají vše potřebné k překročení oceánu.“ Proudmoora to nepřekvapovalo a Khadgar odhadoval, že admirál předpokládá nejhorší.

„Můžou už teď být na cestě sem.“

„Mohou sem také dorazit po zemi,“ zavrčel Trollbane. „Na to nezapomínej.“

„Ano, to jistě mohou,“ souhlasil Lothar. „Poprvé jsme na ně narazili na východě u bažiny Smutku. Přešli celý Azeroth, aby se dostali do Stormwindu. Pokud zamíří na sever, mohou se přes Hořící stepi a hory dostat k Lordaeronu z jihu.“

„Z jihu?“ ozval se Genn Graymane. „Přes nás neprojdou! Porazím každého, kdo se pokusí vstoupit na mé jižní břehy!“

„Vy to nechápete,“ Lothar vypadal otráveně. „Nebojovali jste s nimi, jejich sílu a počty je těžké si představit, ale už teď vám mohu říct, že proti nim neobstojíte.“ Hleděl na shromážděné vládce a hrdost se mu ve tváři snoubila se žalem. „Stormwindská vojska byla veliká,“ dodal. „Mí válečníci dobře vycvičení a zkušení. Už jednou jsme čelili orkům a porazili je. To však byla jenom předsunutá hlídka. Před samotnou Hordou jsme popadali jako mouchy, jako starci, jako zralé obilí.“ Jeho hlas byl plný úzkosti. „Přeženou se přes hory, přes vaše země, přes vás samotné.“

„A co tedy navrhuješ, abychom udělali?“ zeptal se klidně Faol, jehož hlas utišil ty, kteří se již chystali vybuchnout. Nikomu se nelíbí, když je nazván hlupákem, zvláště králům, a zvláště stojí-li v čele svých poddaných.

„Musíme se spojit,“ řekl Lothar. „Nikdo z vás proti nim sám neobstojí. Pokud však budeme bojovat společně, potom možná… možná ano.“

„Říkáš nám tedy, že jsme v ohrožení, a já o tom nepochybuji,“ komentoval to Perenold, jemný hlas se hladce nesl k ostatním vládcům. „A říkáš, že se musíme spojit, abychom hrozbu přestáli. Přesto se musím zeptat: zkoušeli jste to vyřešit i jinak? Vždyť ti… orkové… jsou jistě rozumné bytosti. Jistě mají nějaký záměr. Co kdybychom s nimi zkusili vyjednávat?“

Lothar zavrtěl hlavou a to, jak mrzutě se zatvářil, jasně vyjadřovalo, jak mu návrh připadá hloupý. „Oni chtějí tento svět. Náš svět,“ odpověděl pomalu, jako by hovořil k dítěti. „Nic menšího je neuspokojí. Vysílali jsme k nim posly, ba velvyslance.“ Hořce a těžce se usmál. „Většina se vrátila po kusech, pokud se vůbec vrátila.“

Khadgar se díval, jak vládcové polohlasem hovoří mezi sebou, a z jejich výrazu usoudil, že stále nerozumí vážnosti nebezpečí, před kterým stojí. Povzdechl si a vykročil vpřed. V duchu se sám sebe ptal, proč by mu měli naslouchat více než Lotharovi. Musel to ale aspoň zkusit.

Naštěstí se rozhodl vystoupit také někdo další, a i když nosil róbu, a nikoliv brnění, požíval veliké autority.

„Slyšte, co chci říci,“ zvolal Antonidas hlasem sice vysokým, ale mocným. Pozvedl vyřezávanou hůl vysoko nad hlavu a z jejího hrotu zazářilo světlo, které oslnilo všechny přítomné. „Slyšte!“ požádal znovu a tentokrát se všichni utišili. „Zprávy o této hrozbě se ke mně donesly už dříve,“ řekl arcimág. „Azerothští čarodějové si orků všimli jako první a vyděsilo je to. Dostal jsem mnoho dopisů s informacemi a žádostmi o pomoc.“ Svraštil čelo. „Obávám se, že jsme je nebrali dost vážně. Uznali jsme, že jde o nebezpečí, ale chápali jsme orky jenom jako lokální problém na daném kontinentu. Zdá se, že jsme se zmýlili. Ale říkám vám, že představují velké nebezpečí. Mnozí z těch, které respektuji, to potvrdí. Pokud ignorujeme rytířova slova, riskujeme.“

„Pokud jsou tak nebezpeční, proč se s nimi nevypořádali tamější mágové?“ zeptal se Graymane. „Proč nepoužili magii a hrozbu neodvrátili?“

„Protože orkové mají vlastní magii,“ odvětil Antonidas. „Účinnou magii. Většina jejich černokněžníků je slabší než naši čarodějové, tedy podle toho, co vím od kolegů, ale je jich mnohem víc a dokáží spolupracovat, což pro mě a mé bratry nebylo nikdy snadné.“ Khadgar si všiml hořkosti v arcimágově hlasu a dobře chápal, o čem mluví. Jestli si něčeho cenil úplně každý člen Kirin Tor, pak to byla nezávislost. Přimět třeba jen dva čaroděje, aby spolupracovali, bylo obtížné. Pomyšlení na spolupráci většího počtu bylo nereálné.

„Naši čarodějové bojovali také,“ vysvětlil Lothar. „Napomohli zvrátit průběh několika bitev. Ale arcimág to řekl správně. Nebylo nás dost, abychom proti nim obstáli. Ani počtem, ani pokud jde o magii. Každého zabitého orkského černokněžníka rychle nahradil jiný a s ním další dva. Cestovali s nájezdnickými bandami a menšími vojsky, aby je ochránili před mnohem obyčejnějšími věcmi. Používali magii, aby zvýšili sílu válečníků kolem sebe.“ Lothar svraštil obočí. „Náš nejmocnější čaroděj Medivh byl zabit temnými silami Hordy. Většina ostatních čarodějů také. Nemyslím si, že samotná magie může Hordu odrazit.“ Khadgar si dobře všiml, že Lothar nezmínil, jak nebo proč Medivh zemřel, a ocenil válečníkův takt. O takových věcech se zde nemělo hovořit. Neunikl mu ani ostrý pohled, který jeho směrem vrhl Antonidas. Vbrzku od něj bude nejvyšší rada Kirin Tor žádat podrobné vysvětlení. Khadgar si uvědomoval, že od něj nebudou chtít nic menšího než pravdu. A předpokládal, že se utají všechno, co by jim mohlo být nebezpečné, protože to bylo úzce provázáno s přítomností Hordy a její předchozí činností.

„Připadá mi divné,“ Perenoldovo předení znovu rozběhlo konverzaci, „že cizincům tak záleží na našem přežití.“ Pohlédl na Lothara a uculil se a Khadgar se musel držet hodně zpátky, aby vládcův naolejovaný vous nezapálil. „Promiňte, pane, že šlapu po čerstvých ranách, ale vaše království je ztraceno, král mrtev, následník prakticky ještě dítě a vaše zem obsazena. Je to tak?“ Lothar se skřípěním zubů přikývl – patrně proto, aby nemusel arogantnímu vládci useknout hlavu. „Přinesli jste nám zvěst o této hrozbě, za což jsme vám vděčni. Avšak neustále tady hovoříte o tom, co máme dělat, že se máme sjednotit.“ Dlouze a teatrálně se rozhlédl po sále. Varian zde nebyl.

Terenas ho vzal k sobě, aby se o pořád ještě otřeseného prince postaral jako o člena své domácnosti. S Lotharem se shodli na tom, že chlapec by měl být ušetřen dalších záležitostí. „Nevidím zde nikoho dalšího z vašeho království a vy sám jste řekl, že princ je ještě chlapec a království je podrobeným územím. Pokud bychom tedy vzali v potaz váš návrh a spojili se, čím byste do spojenectví přispěli vy? Kromě své bojové zdatnosti, samozřejmě.“

Lothar otevřel ústa, aby odpověděl. Už od pohledu bylo jasné, že je rozzlobený, ale ke slovu se nedostal, protože ho k překvapení všech přerušil král Terenas.

„Nedovolím, aby můj host byl zde takto osočován,“ prohlásil lordaeronský král hlasem tvrdým jako ocel. „Doručil nám tuto zprávu za cenu velikých obětí a prokázal čest a soucit bez ohledu na svůj žal!“ Perenolde pokýval hlavou a uklonil se v tiché, i když neupřímné omluvě. „A dále, mýlíte se, pokud si myslíte, že je sám,“ pokračoval Terenas, „princ Varian Wrynn je nyní mým čestným hostem a tak tomu bude, než se rozhodne odejít. Já sám jsem mu přislíbil pomoc při dobývání ztraceného království.“ Několik vládců si na ta slova něco mezi sebou zašeptalo a Khadgar tušil, co si asi myslí. Terenas jednou větou oznámil, že si nečiní nárok na Stormwind a varoval ostatní vládce, že Varian má jeho podporu. Byl to chytrý tah a Khadgar si za to lordaeronského krále velmi cenil. „Sir Lothar s sebou přivedl i další krajany,“ pokračoval Terenas, „včetně vojáků. Ve srovnání s hrozbou, jíž čelíme, je jejich počet nevýznamný, ale jejich zkušenosti z bojů s orky jsou nedocenitelné. Mnoho dalších vojáků zůstalo ve Stormwindu, jsou zmatení a bez vůdce. Když uslyší volání svého rytíře, shromáždí se pod jeho praporem a zvýší naše počty. Sám Lothar je zkušený vojevůdce a taktik a já k jeho schopnostem chovám velkou úctu.“ Král se odmlčel a tázavě se podíval na Lothara. Khadgara překvapilo, že rytíř přikývl. Lothar se s králem už několikrát předtím setkal, když čekali na příjezd ostatních vládců. Khadgar při tom nebyl a nevěděl, o čem spolu hovořili, ale teď byl velmi zvědav, o co všechno přišel.

„A konečně otázka, zda je tento muž cizincem,“ usmál se Terenas. „I když do těchto dní nepoctil naše země svou přítomností, rozhodně není cizinec, protože je k této zemi a našim královstvím pokrevně vázán. Je to Arathi, patrně je poslední z nich, a jako takový má stejné právo hovořit k této radě jako kdokoliv z nás!“

Náhlé odhalení vyvolalo mezi vládci velké pozdvižení. Khadgar také najednou uviděl svého společníka v jiném světle. Poslední z Arathiů! Slýchal vyprávění o Arathorovi jako každý v Lordaeronu – před dávnými časy to byl první národ na kontinentu a měl silné vazby na elfy. Lid obou ras bojoval proti obrovskému vojsku trolů na úpatí pohoří Alterac. Společně troly přemohli a nadobro je rozprášili. Arathorská říše pak vzkvétala, rozšiřovala se, až se nakonec po letech rozpadla na menší státy, které se na kontinentu rozkládaly dnes. Hlavní město Strom bylo opuštěno kvůli bohatší krajině na severu a poslední Arathiové zmizeli. Podle některých pověstí odešli na jih přes Khaz Modan do divočiny v Azerothu. Strom se pak stal centrem Stromgardu, území patřícímu Trollbaneovi.

„Je to pravda,“ řekl vznosně Lothar a rozhlížel se kolem sebe, jestli si někdo troufne nazvat ho lhářem. „Pocházím z rodu krále Thoradina, zakladatele Arathoru. Po rozpadu říše se má rodina usadila v Azerothu a založila novou říši, která vešla ve známost pod jménem Stormwind.“

„Takže jsi přišel, protože si činíš nároky na vládu nad námi?“ zeptal se Graymane, ačkoliv už z jeho výrazu bylo patrné, že tomu nevěří.

„Ne,“ ujistil ho Lothar. „Mí předkové se už dávno vzdali nároků na Lordaeron, když se rozhodli odejít. Já jsem však vázán k této zemi, protože ji můj lid pomáhal dobýt a zabydlet.“

„A stále může uplatnit staré smlouvy o vzájemné pomoci,“ podotkl Terenas. „Elfové přísahali, že podpoří Thoradina, když bude v nouzi. Tento závazek stále ctí.“

To si vysloužilo uznalé pohledy a poznámky od několika přítomných a Khadgar pokýval hlavou. Lothar byl najednou více než jen válečníkem nebo velitelem. Byl ambasadorem elfů. Pokud by tento prastarý, magií vládnoucí lid přispěl na pomoc, Horda by už nebyla tak nezastavitelná.

„To je ovšem podstatná věc,“ suše poznamenal Perenolde. „Myslím, že bychom měli všechno, co jsme zde slyšeli, v klidu zvážit, stejně jako to, co musíme udělat, abychom naše země ochránili před nebezpečím.“

„Souhlasím,“ řekl Terenas, aniž by se ptal ostatních, co o tom soudí. „V jídelním sále je připraven oběd a já vás všechny zvu, nikoliv jako vládce, ale jako přátele a sousedy. U jídla se o těchto záležitostech nebudeme bavit, necháme si to všechno uležet, abychom poté mohli ke všemu přistoupit se sytou myslí i tělem.“

Khadgar zavrtěl hlavou, jak se vládcové odebírali ke dveřím. Perenolde měl něco za lubem, to bylo jasné. Viděl, že přízeň vládců se upíná k Lotharovi. Khadgar předpokládal, že vládce Alteraku hned po obědě ohlásí, že změnil stanovisko a je Lotharovým návrhům nakloněn. Tímto způsobem si uchová tvář a nebude v nadcházejícím spojenectví v pozici špatného. Zdálo se, že se vládcové dohodnou velmi brzy.

Když se i Khadgar odebral k východu ze sálu, všiml si pohybu nahoře na balkóně. Otočil se tím směrem a na krátký okamžik se jeho pohled setkal se dvěma tvářemi vyčnívajícími nad zábradlím. Černovlasý byl princ Varian. Jistěže, dědic Stormwindu chtěl vědět, co se na tomto setkání přihodilo. Světlovlasý byl mnohem mladší, ještě chlapec, stojící v takové vzdálenosti, že Varian patrně nepostřehl, že je s ním. Všiml si, že se na něj Khadgar dívá, ušklíbl se a zmizel za závěsem.

Tak, pomyslel si Khadgar, mladý princ Arthas chce taky vědět, co plánuje jeho otec a ostatní vládci. A vlastně proč ne. Jednoho dne bude vládnout Lordaeronu on – pokud se podaří zabránit tomu, aby do něj vtrhla Horda.