Příliv Temnoty

21

„Lidi jsou tady!“

Doomhammer se vytrhl z myšlenek, rozrušený strachem, který cítil z Tharbekova hlasu. Kdy se z tohohle ostrého a bojovného nižšího náčelníka stal takový slaboch?

„Já vím, že jsou tady,“ zabručel, vstal a podíval se za něj. Stáli na nerovné římse vytesané na vrcholku hory před vchodem do pevnosti, vysoko nad skalnatou rovinou, a viděli bojovníky Hordy rozmístěné dole pod horou. Když zde stál naposledy, rovina byla tak zaplněná válečníky, že nebylo vidět zemi pod jejich nohama. Nyní zely v řadách velké trhliny a prázdná místa, takže rozeznával jednotlivé rody orků, které se k sobě více shlukovaly. Kdy Horda tak prořídla? K čemu je to vlastně vedl? Proč nenaslouchal Durotanovi a nevěnoval pozornost jeho slovům? Všechno, před čím byl varován, se začínalo naplňovat!

„Co budeme dělat?“ zeptal se Tharbek, který k němu přistoupil. „Není nás dost, abychom je porazili. Teď už ne.“

Doomhammer pohlédl na pobočníka tak zlostně, že ten od něj raději ustoupil. Byla pravda, že jich bylo méně a nyní by jistě celý svět nedobyli. Ale u všech předků, byli to přece orkové! „Co budeme dělat?“ zavrčel na Tharbeka a pozdvihl kladivo. „Budeme bojovati“

Odvrátil se od něj a přistoupil k okraji římsy. „Mí orkové, slyšte mě!“ zvolal a pozdvihl kladivo vysoko nad hlavu. Někteří k němu obrátili zrak, jiní ne, a to ho rozzuřilo. Vší silou udeřil zbraní do útesu a hlasitá rána přiměla všechny orky z Hordy, aby mu věnovali pozornost.

„Slyšte!“ zavolal znovu. „Vím, že jsme utrpěli porážky a museli jsme ustupovat. Vím, že naše řady prořídly. Vím, že Gul’danova zrada nás přišla draho. Ale pořád jsme orkové! My jsme Horda! Stále můžeme zatřást tímhle světem!“ Bojovníci dole zajásali, i když tlumeně.

„Lidé nás pronásledovali až sem,“ pokračoval a znechuceně plival každé slovo. „Myslí si, že jsme slabí! Myslí si, že jsme sem uprchli před jejich mocí jako psi! Mýlí se!“ znovu pozdvihl kladivo. „Přišli jsme sem, protože tohle je naše pevnost, srdce naší moci. Přišli jsme sem, protože se odtud znovu rozlijeme po celé zemi. Přišli jsme sem, abychom je porazili a donutili třást se strachy!“ Tentokrát byl jásot hlasitější a Doomhammer se jím nechal unášet. Válečníci stáli a mávali zbraněmi, takže se zdálo, že jsou zase nabuzení k boji. To bylo dobré.

„Nebudeme čekat, až sem přijdou,“ řekl orkům. „Nebudeme tady sedět s rukama v klíně, aby nám vnutili svůj boj. Ne. My jsme orkové! My jsme Horda! Pustíme se s nimi do boje tak, že budou litovat, že sem vůbec šli! A až je rozprášíme a pobijeme, přejdeme přes jejich mrtvoly a zabereme jejich zemi jako svou vlastní!“ Držel kladivo oběma rukama, máchal jím divoce nad hlavou a v té chvíli začal řev a jásot bojovníků otřásat skalami i samotným kamenem, na kterém stál. Doomhammer se usmíval. Tohle byl jeho lid! Nebudou škemrat o milost! Když padnou, bude to v bitvě a s krví na rukou.

„Ať se náš klan připraví,“ řekl strnulému Tharbekovi. „Mí bojovníci a já povedeme útok. Horda půjde za námi.“ Doomhammer pohlédl na urostlé postavy, jež na něj čekaly ve stínu. Zpozorněly a přikývly, když se na ně podíval. Kývnul také. Byla to jeho osobní stráž. Všichni to byli ogři.

Doomhammer byl správný ork a byl vychován k nenávisti vůči ogrům. Tihle však byli jiní. Byli inteligentnější než většina jejich druhu, ale byli to válečníci, ne mágové. Co bylo důležitější, zůstali věrní jen jemu a nikomu jinému. Obdivovali jeho sílu a odvahu, považovali ho za malého ogra a poslouchali jen jeho příkazy. On na oplátku ctil jejich sílu a spoléhal na jejich podporu v boji. Věděl, že by za něj i zemřeli, kdyby to bylo nutné, a byl překvapen, když si uvědomil, že by pro ně udělal to samé.

Nyní však byly ohroženy životy všech orků, protože vítězství nebylo vůbec jisté.

Když už nic, aspoň byl zajištěn Portál. Rend a Maim přežili boj s Gul’danem a útok alianční flotily. Vypravili posla za Doomhammerem, který ho zastihl na cestě do Khaz Modanu. Přikázal jim, aby se připojili ke svému klanu u Portálu. Sice bratrům moc nevěřil, pokud šlo o věrnost vůči Hordě, ale potřeboval silné bojovníky, kteří by ochránili cestu na Draenor. Ne že by chtěl uprchnout, jen pro případ, že by se bitva nevyvinula v jejich prospěch.

Znovu kývl na ogry. Potom sešel z římsy na rovinu. Čekal ho boj.

Aliance nečekala, že orkové zaútočí. Přesně jak si Doomhammer myslel, lidé se připravili na obléhání a měli v plánu vyčkat, až ti hloupí zelenáči přestanou dávat pozor a začnou vylézat z pevnosti, a pak je jednoho po druhém odrovnat. Doomhammerův útok je překvapil.

„Orkové!“ křičel voják, který přiběhl k Lotharovi. „Dobyli naši pozici!“

„Cože?“ Lothar udeřil koně do slabin a hnal se černým údolím, kam umístil několik jednotek. Turalyon a ostatní ho následovali. Když se přiblížili k čelním liniím, zaslechli nezaměnitelný rachot boje. Byli to orkové, jaké ještě neviděl, obrovské bytosti se širokými pažemi a mocnýma nohama. Vlasy jim na hlavách stály jako bodliny nebo koňské hřívy. Neměli brnění, jen bederní roušky, chrániče ramen, kožené boty a bili zbraněmi do všeho, co se hnulo. Jejich zelená kůže byla pokrytá tetováním a propíchaná kousky kovu a kostí, které jim trčely z uší, nosů, obočí, rtů, a dokonce i z prsních bradavek. Byli rozběsnění k nepříčetnosti a vojáci se před nimi dávali na zběsilý útěk.

„Uthere!“ zavolal Lothar a paladin přijel blíž. Ukázal mu mečem na orky, a to stačilo. Paladin přikývl, přivolal ostatní členy řádu Stříbrné ruky, aby ho následovali, spustil hledí přilby a pozvedl kladivo.

„Při Svatém světle!“ zvolal Uther a najednou byl zahalen jasnou září. „Nestrpíme zde takové bestie!“ Vyjel do boje a prvním úderem rozbil nejbližšímu orkovi hlavu. Obloha byla zahalená v mracích, všude vládlo šero a dlouhé stíny, ale ne v tomto okamžiku. Mraky se rozestoupily a paprsek slunečního světla dopadl na Uthera, jako by ho vedl přímo do řad Hordy. Paladin zářil do všech stran a rozmetával orky nalevo napravo každým úderem. Ostatní paladinové jeli s ním, zahaleni do stejné záře. Stříbrná ruka byla v posledních měsících rozšířena o nové členy a nyní čítala dvanáct rytířů pod Utherovým velením, ovšem bez Turalyona. Těchto dvanáct bojovníků najelo přímo do řad orků se sekerami, kladivy a meči, které zářily jejich vírou, a ostatní vojáci Aliance se stáhli, aby jim udělali místo. Orkové se obrátili, aby čelili novému nepříteli. Byl to krutý a zběsilý boj bestií proti fanatikům, zářivých zbrojí proti tetované zelené kůži. Orkové byli silní, odolní a necítili bolest, ale paladinové se hnali vpřed naplněni spravedlivým hněvem a silou své víry, a jejich svatá aura oslnila nejednoho orka. S touto výhodou se paladinům podařilo obklíčit divé orky a jednoho po druhém je zabít. Když boj utichl, všichni leželi na zemi bez hnutí.

„Dobrá práce,“ řekl Lothar, jakmile k němu přispěchala další hlídka. Co teď? pomyslel si, útočí znovu?

„Útočí znovu!“ zvolal voják a tím potvrdil jeho obavy. „Ze západu!“

„K čertu s nimi!“ zavrčel Lothar, znovu pobídl koně a vyjel udaným směrem. Byli chytří, to musel uznat. On ani ostatní vojáci nečekali, že se orkové rozhodnou útočit, a nebyli připravení. Většina odpočívala a počítala s dlouhým, táhlým obléháním, někteří dokonce svlékli zbroj. Nyní byli potrestáni za svou neopatrnost. Pokud by se orkům podařilo prorazit alianční linie, uprchli by dál do hor. Potom by trvalo měsíce nebo i roky, než by je pochytali, a Horda by získala čas na obnovu sil.

To ovšem Lothar nemohl dopustit.

Vjel přímo do bitvy, jeho kůň rozdupal orka, který mu nestihl včas uhnout z cesty. Pak koně otočil a zjišťoval, jaká je situace. Tady jich útočilo asi třikrát víc. Nejvíc děsu však budilo šest ogrů uprostřed formace. Bojovali divoce, ale ne bezmyšlenkovitě. Mezi nimi byl obrovský ork s vlasy spletenými do dlouhých copů, které se míhaly sem a tam, jak máchal obrovským černým kladivem a odhazoval na strany vojáky Aliance, kteří se mu postavili. Pohyboval se rychle, ale opatrně, dokonce s jistou grácií, i když byl oděn v masivním plátovém brnění. Lothar vytušil, že to je jejich vůdce. Nasměroval koně přímo do bitvy, když vtom si ho obří ork všiml. Jeho oči nezářily rudě, jak to Lothar u orků běžně vídal, byly šedé a velmi inteligentní. V okamžiku se rozšířily, jako kdyby ho poznávaly.

Támhle! Doomhammer se zasmál, když si prohlížel vysokého člověka na koni. Ten se štítem, velkým mečem a chytrýma očima barvy moře. To je vůdce. Doufal, že ho zde najde. Když ho zabije, celá Aliance se zhroutí.

„Uhněte!“ zařval Doomhammer, srazil lidského vojáka a odkopl jednoho z vlastních bojovníků. Muž, kterého si všiml, mířil do bitvy, oháněl se mečem, aniž by se zajímal o krveprolití, které tím působí. Jeho pohled neustále směřoval k Doomhammerovi.

Všude kolem zuřil boj, ale rovněž náčelník sledoval jen lidského vůdce. Postupoval vpřed a kladivem si čistil prostor před sebou, nehledě na to, jestli bije do lidí nebo orků. Šlo jenom o to, aby se dostal k tomu člověku. Ten byl trochu opatrnější a dával pozor na to, aby nesekal do vlastních, jen doufal, že mu včas uhnou. Konečně mezi nimi nestáli žádní válečníci a Doomhammer viděl člověka zblízka.

Na koni byl ve výhodě, o kterou ho náčelník okamžitě připravil. Kladivo zasvištělo vzduchem a rozdrtilo zvířeti hlavu. Hřebec se zhroutil k zemi, z rozdrcené lebky crčela krev. Člověk však s koněm neupadl. Vztyčil se ve třmenech, včas z nich vyskočil a dopadl na zem. Bitva kolem náhle ustala, vůdci pozdvihli zbraně a beze slov se do sebe zaklesli, oba se stejným cílem – zabít toho druhého.

Byl to souboj titánů. Lothar byl urostý a silný muž, vysoký jako většina orkských bojovníků, ale Doomhammer byl o něco větší, silnější a mladší. Co však Lotharovi scházelo na mládí a rychlosti, nahradil zručností a zkušeností.

Oba nosili těžkou plátovou zbroj, obitá stormwindská proti černým plátům Hordy. Oba třímali zbraně, které by ostatní bojovníci ani neuzvedli, třpytivý runový meč Stormwindu a černé kamenné kladivo, dědictví rodu Doomhammerů. Oba chtěli za každou cenu zvítězit.

Lothar udeřil první. Sekl po orkovi z boku, v poslední chvíli čepel změnila směr a místo do nastaveného krytu se zařízla do zbroje. Velký náčelník překvapeně zachrochtal a kontroval prudkým úderem shora dolů. Rytíř však udělal krok zpět a rána ho minula. Doomhammer si náhle přehodil kladivo v rukou, máchl jím rychle zespoda vzhůru a zasáhl Lothara lehce do brady, až se zapotácel. Následoval rychlý úder shora, ale Lothar ho včas vykryl mečem. Oba bojovníci se chvíli přetlačovali, Doomhammer nasměroval kladivo dolů, zatímco Lothar ho chtěl svést do strany. Zbraně o sebe skřípaly, ale nehýbaly se.

Lothar otočil čepel a úspěšně svedl kladivo stranou. Dřív než si ho ork srovnal, k němu přistoupil a udeřil ho naplocho do tváře, takže ork na okamžik strnul. Poté Lothara volnou rukou udeřil do krku a srovnal si zbraň i postoj, zatímco velitel Aliance zavrávoral.

Turalyon mezitím bojoval s orky, a když se mu podařilo složit dalšího z mnoha k zemi, zahlédl Lothara v souboji s obřím orkem v černé zbroji. „Ne!“ zvolal, když se podíval lépe a uviděl velitele, jak čelí útokům. Zoufalství mu dodalo sil. Odrazil několik dalších orků a začal si razit cestu k bojujícím vůdcům.

Ti k sobě znovu přistoupili a kladivo s mečem zasvištěly vzduchem. Lothar schytal ránu kladivem do štítu, který popraskal, a síla úderu ho málem srazila na kolena, ale současně zasáhl orka tvrdě do hrudi a čepel meče vytvořila v pancíři dlouhou a hlubokou trhlinu. Doomhammer ustoupil, vycenil kly, zavrčel bolestí a jedním pohybem ze sebe pancíř strhnul, právě ve chvíli, kdy Lothar odhodil stranou zničený štít. Oba vyrazili válečný pokřik a vrhli se znovu proti sobě.

Doomhammer byl bez brnění rychlejší, ale Lothar třímal meč oběma rukama a mohl jím snáze obcházet orkovy kryty. Oba se navzájem zasáhli, Doomhammer schytal prudký sek do břicha a současně udeřil Lothara do pravého boku. Bojovníci se zapotáceli. Orkové a lidé kolem bojovali své vlastní souboje a vůdcové vyráželi proti sobě znovu a znovu ve snaze najít protivníkovu slabinu. Oba si navzájem zasazovali a schytávali tvrdé rány.

Když se k sobě znovu přiblížili, Doomhammer udeřil obrovitou pěstí Lothara do hrudi, až se zapotácel a kyrys mu v místě úderu popraskal. Než se vzpamatoval, Doomhammer udělal krok vzad, chytil kladivo oběma rukama a vší silou udeřil. Lothar vymrštil meč vzhůru, aby svedl tu strašlivou ránu, vší silou se zapřel a…

… čepel se úderem roztříštila.

Turalyon vydechl, když uviděl, jak úlomky slavného meče padají k zemi. Hlavice Doomhammerova kladiva téměř nezbrzděná letěla obloukem dál a s odporným křupnutím udeřila Lothara do přilby. Lev z Azerothu se zakymácel a instinktivně sekl zničeným mečem shora dolů, čímž Doomhammerovi rozpáral hruď, a pak klesl k zemi. Na obou stranách nastalo ticho a pohledy všech směřovaly k veliteli Aliance, který bezvládně ležel na zemi a umíral. Pod hlavou se mu objevila neustále se zvětšující kaluž krve.

Doomhammer se zapotácel a chytil se za ránu na hrudi. Silně krvácel, ale udržel se na nohou. S námahou zvedl kladivo nad hlavu.

„Zvítězil jsem!“ prohlásil chraplavým hlasem. Z úst mu tekla krev. „A tak zhynete i vy a váš svět bude patřit nám!“